MTTED - 11. kapitola

Překlad: Dráža
Kor.: Evička

Autumn

Jakmile byli nad mraky, Autumn se odvážila uvolnit. Po čtvrthodině se ohlédla, ale po dracích nebylo ani stopy.

Koneckonců už jim předtím unikli. A tady, na zádech Damonovy mocné dračí formy, vůbec nepochybovala o tom, že jim každý úder silných křídel pomáhá urazit větší vzdálenost.

Oblačnost pod nimi začala řídnout. K jejímu překvapení uviděla, že už jsou nad oceánem.

Tentokrát neměla žádné bezpečnostní pásy, žádné bezpečnostní instrukce a žádné letušky, které by jí přinášely vodu a občerstvení… ale i tak se na Damonových zádech cítila bezpečněji než uvnitř letadla. Navzdory tomu jak byli vysoko, jeho tělo vydávalo dostatek tepla, že jí bylo pohodlněji než uvnitř klimatizovaného stroje.

Dračí cestovka. Lepší než luxusní první třída.

Naplnila ji vlna pobavení přicházející z draka pod ní.

S povzdechem se uvolnila a prohlížela si horizont. Ohnivý draci nebo ne… s Damonem po svém boku jí nikdo nebude schopen ublížit.

Nemohla se dočkat, až uvidí ten nový svět, který jí slíbil.

O několik hodin později překonali oceán. V tuto chvíli letěli přes kopcovitou krajinu a pod nimi se rozléhal zelený les. V dálce viděla tyčící se hory, ale Damon k nim nemířil.

Místo toho to vypadalo, že sestupuje. Zelené kopce pod nimi se stále přibližovaly, až Autumn dokázala rozeznat jednotlivé stromy.

Ale neslíbil jí město?

Tu a tam mohla vidět silnice, které se vinuly kolem kopců, a přejezdy přes řeky. Zahlídla auto. Ale kde bylo to báječné město, o kterém mluvil?

Najednou Damon stáhl křídla. Rychle klesli a zamířili rovnou k dalšímu kopci, na kterém se nenacházelo nic než neproniknutelný les.

Autumn zalapala po dechu a chytila se Damonova krku. Sestupovali příliš rychle a Autumn se bála, že do nějakého kopce narazí… z toho pocitu jí trochu poklesl žaludek.

Stromy byly stále blíž. Nebyla tu žádná osada, neviděla ani žádný dům. Nepochybovala o tom, že by Damon mohl včas vzlétnout a vzít je na kopec… ale kam směřoval?

Potom se jeho levé křídlo zvedlo a prudce se otočili doprava.

Autumn vytřeštila oči. Byli přímo nad jednou z řek, která před nimi jemně obíhala kolem kopce a na její druhé straně vystupovala skála.

Na minutu nebo dvě letěli nad řekou tak blízko, že se každou chvíli hroty Damonových drápů dotkly vody.

Autumn se při náhlé spršce vody zachichotala a zvedla ruku, aby si s ní chránila oči před sluncem odrážejícím se od řeky. Na okamžik nedokázala rozeznat, co je před nimi. Záření slunce na vodě proměnilo všechno v oslepující bílou skvrnu.

Pak Damon znovu naklonil křídla, vzal je více doprava a pryč z oslepujícího slunce a Autumn mohla znovu vidět.

Hlasitě si povzdechla.

Přímo před ní se rozprostíralo údolí obklopené kopci. Protékala jím řeka, u které v jednom místě rozpoznala i starodávný mlýn. Všude kam se podívala, uviděla zelenou. Zeleň trávy pokrývala údolí tak daleko kam jen oko dohlédlo a strany kopců byly pokryty stromy. Po jejich pravici běželi dva koně: jeden hnědočervený, druhý bílý jako sníh. Bílý kůň zařehtal a vztyčil ocas… pak se po jejich levé straně z kopců ozval lví řev.

Jsou tato zvířata měniči?

Zdálo se, že se pod ní Damon náhle napjal… a pak také zařval. Nebyl to vyzývavý zvuk, který předtím slyšela, když čelil drakům ohně. Znělo to jako… jako pozdrav.

Když se znovu otočila, aby se podívala, kam směřují, objevilo se před ní město měničů. Na konci údolí, jímž protékala řeka, stály domy. U každého byla zahrada, obklopená buď dřevěnými ploty, nebo velkými kamennými zdmi. Malé mosty překlenovaly řeku a spojovaly domy stojící na obou březích. Někdo stál na jednom z mostů a rybařil, zatímco dál vpředu viděla děti, jak pádlují v kánoi.

V ulicích byli lidé a nevypadalo to, že by se některý z nich cítil zvlášť znepokojen tím, že nad jeho hlavou letí velký drak.

Mnozí z nich vzhlédli a zamávali. Několik z nich zakřičelo pozdrav, na který Damon odpověděl nepatrným mávnutím křídla.

Teď mohla vidět otevřený prostor. Byl to velký čtverec obklopený domy a za ním uviděla cestu vedoucí do kopce. A tam, zářící ve slunečním světle, stál zámek postavený z bílých kamenů. Byl obklopen krásnou zahradou a za ním z kopce tekl potok, který napájel malé jezírko.

Zámek měl také věž, která vycházela ze zadní části domu. Byla to taková věž, kterou by očekávala ve filmu o rytířích a dracích, ale vzhledem k tomu, že teď jednomu takovému drakovi seděla na zádech, dávalo to určitý smysl.

Brzy zjistila, proč Damonův domov tuto věž má. Jakmile přeletěli město, Damon znovu zamával křídly, aby se trochu zvedl. Pak je vzal přímo do kopce a nakonec přistál na vrcholu věže.

Kameny byly z mohutné žuly a všude byly označené škrábanci od velkých drápů… jako by odtud vzlétaly a přistávaly generace draků.

Což, jak si Autumn uvědomila, asi tak opravdu bylo. S vytřeštěnýma očima sklouzla dolů z Damonova křídla.

O chvilku později se jeho forma zatřpytila a namísto velkého draka stála po jejím boku neméně působivá lidská forma Damona.

„Vítej v Dragon Springs,“ řekl hrdě a přešel k ní, aby ji objal. Společně se podívali dolů z věže na malé městečko rozprostírající se v údolí pod nimi. „Na zemi není bezpečnější místo. A není místo, které bych miloval víc.“

***

První věc, kterou udělala, bylo, že zavolala Tilly. Během dlouhé cesty zpět domů vymýšlela vysvětlení, které nebylo tak úplně lží.

Tilly samozřejmě slyšela o podivných zemětřeseních, která se stala na nejrušnějších turistických místech Islandu.

„Je mi to moc líto, že jsi byla zraněná,“ řekla Tilly skrz telefon Autumn. „Opravdu. O mě se neboj. Jen se rychle uzdrav.“

„Je mi to moc líto,“ řekla Autumn nešťastně. „Není to nic hrozného, ale hůř se mi chodí a moje máma byla znepokojená…“

„Úplně tomu rozumím.“ Tilly pořád zněla ustaraně. „Doufám, že se ještě vrátíš. Ale pochopím, jestli to v tobě zanechalo špatný dojem…“

„Ach ne, bylo to úžasné!“ Autumn se zašklebila. Nenáviděla lži, ale nemohla Tilly říct, že byli loveni draky ohně. „Vrátím se, co nejdříve to půjde. Slibuji! Chci, abys mě naučila jezdit na ponících. Je mi moc líto, že jsem musela naše plány odložit.“

„Já jsem ten, kdo se omlouvá,“ řekl Damon upřímně, když hovor o pár minut později ukončila. „A slibuji, že tě k tvé kamarádce osobně dopravím, jakmile to skončí.“

Autumn se na něj nepatrně usmála. Pak se zhluboka nadechla a snažila se změnit téma. „Máš v tomhle velkém domě kuchyň?“

Damon se místo odpověď zazubil a zavedl ji do velké prosvětlené kuchyně.

Po dlouhých hodinách v oblacích a předchozím nervově drásajícím útěku před draky ohně byli Autumn i Damon vyhládlí.

„Můj drak si obvykle během letu dá svačinku nebo dvě,“ vysvětlil, když odborně použil obří luxusní kávovar, aby Autumn připravil latte. „Stačí se ponořit, počkat na dokonalý okamžik a chytit pěkného šťavnatého tuňáka přímo z oceánu. Ale spěchali jsme… a také voda byla velmi studená a nechtěl jsem tě náhodou postříkat.“

„Dračí sushi,“ řekla Autumn a zasmála se. Byla trochu překvapená, jak moc doma se cítila ve velké a světlem naplněné kuchyni.

Seděla v panském sídle draka, v malém městečku ukrytém mezi kopci mnoho kilometrů od jakékoliv dálnice, které bylo plné nejrůznějších měničů a mělo za lékaře krokodýla. Ale z nějakého důvodu jí to připadalo jako nejběžnější věc na světě.

Možná proto, že latte, které svírala ve svých rukou, bylo opravdu zatraceně dobré.

Ale také bylo něco neuvěřitelně uklidňujícího na tom, jak se Damon pohyboval pokaždé, když se otočil, aby se na ni podíval.

Přiměl jí cítit se jako doma jen tím, jak se na ni díval. Možná to byla také dračí magie. Nebo to bylo jen proto, že to byl Damon.

Absolvovala zběžnou prohlídku panského sídla… místa, které se zdálo být pro jednu osobu opravdu příliš velké s tolika ložnicemi a koupelnami. Jistě by se zde dala ubytovat celá horda draků. Pak ji Damon vzal za ruku a vedl ji ven. Byl nadšený celou dobu, ale úsměv, který se mu rozlil po tváři teď, říkal, že toto považuje za skutečný hřeb své prohlídky.

„Je trochu brzy na to, abychom mohli vidět rododendrony rozkvetlé,“ řekl, když ji zavedl do bludiště velkých zelených keřů táhnoucích se kolem nich. „A obvykle to nedělám, protože není nic tak obohacujícího, než pozorování přírody jak dělá svou magii ve svém vlastním čase. A nikdy předtím jsem se nechtěl před návštěvníkem předvádět, opravdu…“

Než se Autumn mohla zeptat, o čem mluví, Damon se zhluboka nadechl. Jeho oči se opět kovově zaleskly. Zdálo se, že se kolem něj soustředí síla a Autumn zalapala po dechu, když viděla, jak se v trávě kolem nich objevují sedmikrásky.

Pak si klekl a dotkl se rukou země. O chvíli později pocítila Autumn něco neuvěřitelně silného a živého, jak vibruje skrze ni.

S vykulenýma očima a bez dechu se dívala, jak zelené křoví na její pravé straně začalo kvést, dokud nebylo celé pokryté velkými žlutými květy. Každý jednotlivý květ byl větší než její ruka a sladce voněl.

Pak na dalším keři vyklíčily pupeny, které se rozvinuly do oranžových květů. Následoval další a další, až se Autumn začala otáčet dokola a téměř dostala závrať z vůně květin a neuvěřitelného pohledu na oceán barev, který se táhl kolem ní.

„No, není to nádhera?“ zeptal se Damon tiše. „To je také součástí země. Nejen skály, kámen a kov jako zlato a drahokamy, které jsou pro nás draky velmi drahocenné. Ale i toto je součástí mého draka. Úrodná půda, vše zelené a rostoucí. Vše, co může zničit oheň. Ale co si tito draci ohně neuvědomují, je to, že i když spálí les, výhonky vyklíčí a stromy opět porostou. Země je silnější než oheň. Vždy to tak bylo a vždy to tak bude.“

„Neuvěřitelné,“ vydechla Autumn.

To, co vypadalo jako jednoduché bludiště zelených keřů, bylo nyní odhaleno jako složitý vzor žlutých, oranžových, červených a modrých kruhů barev, které se šířily kolem nich.

„Je to moje oblíbená část zahrad,“ řekl Damon hrdě. „Každoročně se těším na ráno, kdy se probudím a podívám se ven, abych zjistil, že se přes noc na zemi objevila magie. Můj dědeček je zasadil. Každoročně, když rododendron kvete, zveme všechny z města a máme vlastní malý festival. Můj dědeček zaútočí na svůj vinný sklep, moje babička upeče obrovský dort a šerif se postará o grilování.“

„Bude festival kvůli mně už počátkem roku?“ zeptala se Autumn pobaveně.

Damon vypadal zaskočeně. „Ještě jsem o tom ani nepřemýšlel,“ přiznal se rozpačitě. „Chtěl jsem se předvést, přiznávám. Chtěl jsem, abys viděla toto místo v tom nejlepším světle.“

„Je to nádherné,“ řekla Autumn. „Víš, že jsem nikdy nepoznala nikoho, kdo by měl vlastní park?“

„Mám také jezero,“ řekl Damon okamžitě a usmál se. „S labutěmi.“

„Velmi působivé.“ Autumn se musela kousnout, aby nevyprskla smíchy.

„Je to dost působivé, abys zvážila život ve městě měničů?“ zeptal se Damon nadějně.

Autumn se na něj podívala a hravě odpověděla. „Nevím. Ještě jsem město neviděla, že? Jestli si myslíš, že mě vyvedeš ven, předvedeš, co umíš a jen proto, že máš jezero…“

„Město.“ Damon se poklonil, stejně jako muži ve starém filmu, a natáhl ruku. „Prokážeš mi tu čest a doprovodíš mě?“

„S radostí,“ řekla Autumn a pak se zazubila, když si ji přitáhl k hrudi. „A už se mě nesnaž rozptylovat. Létali jsme celé hodiny, musím si protáhnout nohy. A slíbil jsi mi krokodýlí doktorku…“

„Doktorku… jistě.“ Damon se na ni pobaveně podíval. „Uvidíme, jestli tam je. Není to tak, že by měla spoustu práce s léčením měničů, ale je dobré mít kolem sebe lékaře, který nehne ani brvou, pokud se zlomená ruka vyléčí přes noc.“

„To je to, co se stane, když se učíte létat?“ zeptala se Autumn zvědavě.

Damon zavrtěl hlavou. „To se stane, až se naučíme létat. Není nic horšího než teenager s křídly.“

„Dokážu si to představit.“

Takové by bylo vychovávat děti s křídly? Pravděpodobně by s nimi byly dvakrát větší starosti. Na druhou stranu… Damon z toho vyšel docela dobře.

Strčila ho do ramene a on je začal vyvádět z bludiště. Ne však směrem k sídlu, ale po malé silnici, která vedla do města.

Byla to krásná procházka. Ptáci zpívali, svítilo na ně slunce a Autumn nemohla odtrhnout oči od všech zvířat, které na své procházce potkali. Trvalo jim deset minut, než dorazili k prvnímu domu. Během této doby viděli několik ptáků, veverku, myš, která se před nimi schovala pod keř, a skutečnou vydru povalující se v potoce, který tekl souběžně se silnicí.

„Jenom vydra,“ řekl Damon při jejím tázavém pohledu. „Hej, Jakeu!“ Zvedl ruku, aby vydře zamával, a ona mu líně mávla zpět mokrou tlapou.

Stromy lemovaly uličku, kterou teď procházeli… byly to velké kaštany s obrovskými listy a krásně jim stínily. Zdálo se, že v prvním obydlí nikdo není, ale druhý dům, kolem kterého prošli, byl obklopen stěnou z hladkých bílých a šedých kamenů, a měl kovanou železnou bránu.

Když procházeli kolem, brána se otevřela a ven vyběhla malá smečka lvů. Čtyři malá lvíčata kolem nich nadšeně pobíhala, hravě řvala a kroužila kolem jejich nohou, až se Damon musel smát.

Pak zařval někdo zevnitř ze zahrady. Byl to hluboký hlas dospělého lva a mláďata poslušně vběhla zpět, ale ne, aniž by se naposledy proběhla kolem jejich nohou s drobnými ocásky vysoko zdviženými.

Rozesmátá Autumn se držela Damonovy paže a pokračovali dál v chůzi.

„Je to víc než jsem očekávala. Neuměla jsem si město měničů nijak představit.“

„Je to dobré místo pro děti,“ řekl Damon. „I když jsem jediný drak. Nevěřila bys tomu, co jsem zažil s medvědími dvojčaty a sokolem Jenny.“

„Já si to dobře pamatuju,“ ozval se nevrlý hlas někde zprava.

Když se Autumn otočila, spatřila ženu sedící na lavičce pod jedním z kaštanů. Vlasy měla ocelově šedé, stažené v zadní části hlavy do pevného drdolu. Vypadala, že je jí přinejmenším tak sedmdesát, i když v očích měla bystrou vychytralost.

Autumn se nedobrovolně napřímila, když si jí žena prohlédla od shora až dolů.

„Aspoň jste mě uchránili od mnoha zlomených kostí,“ řekl Damon s úsměvem. „Zjistil jsem to, když mě jednou poryv větru fouknul přímo proti útesu, že?“

„Ty jsi byl vždycky ten nejrozumnější z party,“ přiznala žena bez sebemenšího náznaku úsměvu. „Ale to moc neznamená. Byli jste savci, od nichž se očekávají hlouposti. Nyní jsi drak… ti jsou pro mě na vyšší úrovni.“

Damon se zasmál a vykročil vpřed, aby si s ní potřásl rukou. „Je dobré být doma. To je naše lékařka a jedna z usedlíků… krokodýlí měnič, Irina Bruckner. A tohle je Autumn Carter… moje družka.“

Teď se konečně krokodýlí měnička usmála. Když jí Autumn potřásala rukou, ocitla se tváří v tvář poněkud znepokojujícímu, ale velmi spokojenému úsměvu, který ukazoval příliš mnoho zubů.

„Věděla jsem to,“ řekla Irina. „Od chvíle, kdy jsem tě viděla jít dolů po silnici. Tak je to dobře. Bylo na čase, chlapče. Bude dobré mít znovu opravdového alfa draka. Ne, že by tu bylo nějaké nebezpečí, ale ráda bych, aby věci byly v pořádku. Řekla jsem tvému otci, že neodejdu do důchodu, dokud nepomůžu přivést na svět jeho vnoučata, ha.“

Pak se znovu otočila k Autumn a upřeně se na ni dívala těma zneklidňujícíma bledýma očima, které vypadaly stejně tvrdě a neohrabaně jako kov.

Snaží se mě vyděsit? Možná mě jen testuje…

Autumn se přinutila odtrhnout pohled od zubatého úsměvu a setkala se s těma ostrýma očima, aniž by sebou cukla.

Moje maminka možná není doktorka, ale byla to hlavní sestra. Takový pohled mě nevyděsí, pomyslela si. Pokud jsem se od mámy dozvěděla jednu věc, tak tu, že lidé by se neměli bát takových, jako jste vy.

O chvíli později se na ni krokodýlí měnička znovu zdráhavě usmála. Její rty se opět stáhly dozadu, aby odhalily zuby, ale tento zubatý úsměv se najednou zdál být méně děsivý.

„Budeme spolu dobře vycházet,“ prohlásila stará žena a překvapivě silně popadla Autumn za ruku…

Autumn se na ni dívala s novým respektem. Náhle se nezdálo divné představit si sedmdesátiletou ženu, jak srovnává zlomené kosti a vykloubená ramena.

„Myslím, že budeme,“ souhlasila Autumn a usmála se. „Ráda tě poznávám.“

„Měli byste se vydat na náměstí,“ řekla Irina. „Říká se, že rododendron je tento rok v rozkvětu o několik týdnů dříve. Ty o tom určitě nic nevíš, že?

Damon se zasmál. „Cesty přírody jsou tajemné…“

„Tajemný je můj zadek,“ odfrkla si doktorka.

Damon se zasmál. „Ale máš pravdu. Zdá se, že letos budeme mít festival dříve. Počítám s tvým koktejlovým stánkem, doktorko.“

„Humph,“ zabručela doktorka. „Raději běž varovat šerifa. Víš, jací ti lidé jsou, když se blíží festival. Bude boj o to, kdo dostane na starost upéct dort, dej na má slova.“

„Ne letos,“ řekl Damon pevně. „Letos se budeme všichni chovat co nejlépe, abychom zapůsobili na mou družku.“

„Zdá se, že to nebude moc těžké,“ zamumlala žena, když se podívala na Autumn.

Autumn se neohroženě zazubila. „Po překonání oceánu na dračích zádech jsem si jistá, že zvládnu cokoliv, co mi lidé předhodí. Pokud to nejsou pavouci,“ dodala po chvíli a otřásla se. „Nemáš pavoučí měniče, že ne?“

„Přísahám, žádní pavoučí měniči,“ řekl Damon okamžitě.

Autumn úlevně vydechla. Kdyby musela, mohla by žít s krokodýly, kteří by se ponořili do jezera, ale pavouci byli přes čáru.

„Báječné. Tak pojďme a pokusme se zastavit tu válku o upečení dortu.“