NBT - 9. kapitola

Překlad: Lenuszka

Alice

„Proč nejsi připravená?“ zeptá se Zoe, jakmile s Blake vejdou do bytu. Zoe položí na stůl tác se čtyřmi ledovými kávami a každá z nás si jednu vezme.

Už jsem vám o našem bytě říkala? Je vyšňořený jako apartmán ve Four Seasons. Nebo asi tak aspoň apartmán představuju. Šedesátipalcová plochá televize s kabelovkou a Netflixem, abstraktní malířská díla na stěnách, koberce, a péřový gauč. Všechno díky Zoeině bytové architektce. Nekecám.

Trochu to tu dnes zavání školním týmovým duchem, protože obě na sobě mají přiléhavá trička Malibu U Water Polo a džínové kraťasy.

Podívám se na Doru a ta si zrovna cpe do pusy koblihu s polevou. Pokrčí rameny a přestane se cpát.

„Připravená na co?“ zeptám se.

Zoe si upraví na hlavě své růžové zrcadlové sluneční brýle a znovu se na mě a Doru podívá. „Zápas ve vodním pólu.“ Její tón naznačuje, že jsem idiot, její výraz říká to samé. „Řekla jsi, že půjdeš.“

„Řekla jsem, že o tom budu přemýšlet.“

„Nemáme čas diskutovat o detailech. Dneska hrajeme s Kalifornskou. Bude tam narváno.“ Zoeina pozornost se přesune k Doře, takže mi dá chvilku oddechu. „Ty taky, zrzko. Pojďme. Šup šup. Pryč s těmi maminovskými hadry.“

„Ale…“ Dora nakrčí nos, v koutcích úst má zbytek cukru a vypadá roztomile rozladěně. „Díváme se na Gigoly… a zrovna tam zapomněli na Stevenovy narozky.“ Prohlédne si svoje nadměrné modrozelené tepláky a zamračí se. „A moje oblečení je opravdu pohodlné.“

„Joooo,“ odpoví jí na to Zoe. „Čas zasáhnout. Zíráš na tu show od doby, co jsi ji objevila, a to už je až až. Hoď na sebe něco, abys nevypadala jako učitelka třetí třídy ve středních letech z Poughkeepsie, která se vzruší ze sledování svého mladého souseda bez trička, který venku myje auto.“

„Páni.“ Spolknu výbuch smíchu. „To je úplný jazykolam. Nad tím jsi musela přemýšlet dlouho.“

„To zní, jako by někdo mluvil ze zkušenosti,“ zakření se Blake.

Dora si strčí do pusy další koblihu, tentokrát bez polevy. „Už jsi byla v Poughkeepsie?“

Zoe zamrká. A zamrká znovu. „Chceš zemřít jako panna, Ramosová?“

Dora zamrzne. Ona je ztělesnění nevinnosti s těma vykulenýma očima. „Jak víš, že jsem panna?“ Ta výzva v jejím hlase mě donutí k úsměvu. Jen velmi zřídka je sebevědomá, takže je hezké vidět, že jí to není po chuti.

Zoe si založí štíhlé ruce na hrudi a vystrčí bok, lesklé rty zformuje do samolibého úsměvu, a s každou chvílí ticha, která uběhne, Dořino sebevědomí vyprchává.

Spolkne poslední soustu, položí krabici s koblihami a povzdechne. „Dejte mi pár minut na převlečení.“

O několik minut později slyším Zoein hlas, jak vychází z Dořina pokoje. „Ne, tohle si nevezmeš… protože nejsi… protože… Blake, vysvětli jí to.“

„Nene, z toho mě vynech.“

„Protože vypadáš jako pan Rogers. Dobře. Tak jsem to řekla. Teď to sundej.“

Zapnu své ošoupané Levisky, vezmu svou kšiltovku Yankees a vydám se tam. V Dořině pokoji najdu Blake s pusou snažící se nevybuchnout smíchy, zatímco Zoe zírá do Dořina šatníku jako by zírala do nitra pekelného.

„Khaki. Všechno khaki. Košile a khaki,“ zamumlá.

„Nerada přemýšlím, co si vzít na sebe.“ Dora přenese váhu z nohy na nohu, tvář má růžovou.

„Očividně.“ Zoe se podívá na dno jejího šatníku. „A tohle jsou jako polobotky?“

Dora si žvýká rty, ale koutky rtů se jí už zvedají. „Umm, možná.“

Zoe rozhodí rukama. „Tenhle šatník mě uvrhne do kómatu.“

***

O půl hodiny a tři převlečení později, nám moje berle vyslouží sedadla v první řadě nekryté tribuny kolem venkovního bazénu.

Stadion je narvaný ječícími fanoušky, procentně tu zcela převažují ženy. Musela bych být slepá, abych si toho nevšimla – a mít na uších sluchátka, abych uchránila své uši od všech těch keců tady.

„Já ho chci,“ zahihňá se jedna.

„Já je chci všechny najednou,“ odpoví druhá.

Vedle mě udělá Dora obličej a zavrtí se. Ten těsný rudý top od návrháře a bílé šortky, která má na sobě, nejsou její. Celkem upřímně musím uznat, že sledovat Zoe, jak tlačí Doru do svého oblečení – ve kterém vypadá úžasně – stálo za to, že musím hodinu sedět na rozpáleném slunci.

Jakmile se usadíme, provedu své obvyklé úkony: narazím si svou kšiltovku Yankees až do očí, vytáhnu z tašky svůj krém, který leží vedle mého foťáku Leica D-Lux, a namažu si paže a stehna.

Zoe se nacpe mezi mě a Doru a oznámí, „Jeden zápas a budeš doživotní fanynkou.“

„Já tomu nechám volný průběh,“ odpovím suše, ale pravda je, že už teď si to užívám a to hra ještě nezačala. Nikdy jsem neměla žádné kamarádky, se kterými bych si vyšla, a to myslím naprosto vážně. Tolik legrace jsem nezažila snad nikdy.

„Líbí se mi, když si teď myslíš, že přeháním,“ pokračuje Zoe a zakývá se na svém sedadle. Její nadšení mě nakazilo. „Počkej, až uvidíš všechny ty mokré, opálené svaly. Všechno to dotýkání a sahání na zadek.“

„Jaká jsou pravidla?“

„Podobná basketbalu.“

Když ani já ani Dora neodpovíme, Zoe protočí oči. „Dobře, tady to základní: šest na šest plus dva brankáři. Můžeš se s míčem pohybovat, pokud s ním dribluješ, což ve vodním pólu znamená plavat dopředu, nebo můžou nahrát – dopředu, dozadu, do stran. Máš třicet vteřin na to, abys vstřelila gól. Nemůžeš nikoho faulovat – stáhnout pod vodu, nebo míč, ale to se pod vodou děje pořád.“

„Mám dojem, že už ses několika zápasů zúčastnila.“

Zoe zčervená. Opravdu zčervená, něco, co jsem nikdy neviděla. „Jen brankář se může dotýkat dna. Zbytek musí čtyři čtvrtiny šlapat vodu, každá z nich trvá osm minut. A většinou ještě déle.“

Oba týmy vyjdou z budovy a z toho, jak davy šílí, byste si mysleli, že jsme na koncertě One Direction, kteří se dali znovu dohromady.

Vedle fanatické základny fanoušků zvednou ruce i Zoe a Blake a ječí z plných plic, „Pojďme, Žraloci!“ Pak se k sobě přitisknou, aby si udělaly několik selfíček. Když se snaží přitáhnout si k sobě i mě a Doru, vezmu Zoe její iPhone z ruky dám ho pryč. Jsem introvert. Existuje důvod proto, proč žiju za kamerou, a ne před ní.

V mezičase jdou týmy ke svým lavičkám a začnou si sundávat oblečení. Někteří kluci na sobě mají odepínací tepláky a pokaždé, když je někdo z nich sundá, holky kolem nás ječí. Kdybych pochybovala, jestli to dělají schválně, jejich široké úsměvy mi na tu otázku odpoví.

„Měla jsem pravdu? Mám pravdu?“ ječí Zoe přes ten kravál, na rtech má dokonalý úšklebek. Její šílené nadšení mě přiměje smát se od ucha k uchu.

Moje oči samovolně přejdou k lavičce domácích, zběžně si všechny hráče prohlédnou, dokud se nedostanou k poslednímu. Reagan zvedne hlavu a naše pohledy se uzamknou. Na chvíli jsem chycená v tom pohledu, neschopná se pohnout, když mezi námi probíhají nějaké vysoce odolné vibrace. No, tohle je nevhodné.

Na tváři se mu objeví vědoucí úsměv a já se proberu z transu, odvrátím pohled, najdu si něco jiného, na co zírat. Jsem slaboch. Plně to přiznávám. Ty brutálně zelené oči mají moc vsáknout do každé mojí myšlenky a než by viděl, že jsou některé z těch myšlenek o něm, raději si to nechám pro sebe.

Jeden za druhým naskáčou hráči do vody. Reagan je poslední. Zahlédnu to tělo, o kterém Zoe básnila a kruci, fakt musím té holce dát za pravdu. Je jako diamant, vybroušený k dokonalosti. Široká ramena, mocná hruď se sprškou chloupků, které klesají dolů k břišním svalům, úzké boky a svalnatá stehna. Celé tělo mám v ohni a nemá to nic společného s pražícím sluncem.

Hráči začnou plavat rozehřívací kolečka, probíjejí se elegantně vodou. Jekot kolem dosahuje úrovně, při které praskají ušní bubínky.

Vytáhnu fotoaparát. Zvednu ho, nenápadně vytáhnu z pouzdra. Některé z mých nejlepších kousků byly šťastnou náhodou a mezi těmi barvami a vší tou pohybovou energií je tolik možností. „Nemůžu uvěřit, že to říkám, ale máš pravdu,“ přiznám zahanbeně.

„Samozřejmě že mám.“ Zoe se zakření, je na sebe hrdá.

„Podívejte na zrzku--“ zahihňá se Blake a ukáže palcem na Doru, která má oči jako tenisáky. „Ta je v transu. Ani nemůžu odpovědět. Zrzko--“

Zoe se nakloní a luskne prsty Doře před obličejem. Dora její ruku odstrčí a my vybuchneme smíchy. „Zrzko, dýcháš? Nepotřebuješ dýchání z úst do úst?“

„Mačkej jí hrudník, Zo,“ ječí Blake.

„Ty plavky jsou tak m-malé,“ mumlá Dora.

„A těsné,“ dodá Blake, zakývá svým pěkně tvarovaným obočím.

„Žádný Jiffy P-Pop,“ dodá Dora (pozn. to je značka popcornu).

„Jako ten popcorn?“ zeptám se, jsem zmatená, když si představím tu malou pánvičku, kterou můj táta používal, abychom si udělali popcorn k filmovému večeru, když jsem byla malá.

Dora je červená až za ušima. „Víš…“ Žvýká si rty, až si slíže veškerý lesk. „Když máš tam dole m-moc chlupů a plavky…“

Já vybuchnu smíchy. Schopnost si něco vybavit ve vysokém rozlišení může být někdy prokletím. „Ohhh.“

„Někteří z nich si holí celé tělo,“ poukáže Zoe s výrazem maniakální úcty. Tenhle obrázek mi okamžitě způsobí červeň ve tváři.

Reaganovo hedvábně hladké oholení.

Zoe se zahihňá, když mě vidí. „Ty si to představuješ, co? Vím, že jo. Neobtěžuj se to popírat, ty nemravné zvíře. Vidím ti to na tváři.“

To mě rozesměje a zaplaší veškeré rozpaky.

„Tak to j-jsem asi taky nemrava.“

„Ramosová--“ Zoe zvedne dlaň a Dora si s ní plácne. „Vítej v klubu.“

***

Reagan

Jakmile zazní klakson, vyskočím z bazénu a zamířím k lavičce, abych se osušil. Za sebou slyším hlasité povzbuzování davu. Jsem k smrti unavený. Branka, kterou jsem dal, plus Warnerova a Dallova nás dovedla k vítězství 3:2. Částečně to může být proto, že jsem možná hrát s trochu větší motivací než obvykle.

Alice Baileyová.

Nikdy jsem nečekal, že ji uvidím na svém zápase. Ani dnes, prostě vůbec. Nepřišla mi jako ten typ, co si užívá sportovní zápolení jakéhokoli druhu. A co jsem našel, když jsem nepřítomně skenoval dav? Holku, která mě v noci drží vzhůru, jak sedí v první řadě, na hlavě má naraženou kšiltovku Yankees a před sebou natažené ty dlouhé holé nohy. Pěkný pokus s tím kšiltem, ale tu tvář bych poznal všude.

Je pro mě docela těžké zavřít večer oči, aniž by se mi v hlavě objevily ty planoucí tmavé oči a srdcovitý zadek, který mi nedobrovolně motá hlavu. Což je zatracená nepříjemnost, jelikož to svědění v hlavě neumím poškrábat. Pokud brzo nenajdu rozptýlení, moje péro začne stávkovat.

Jsem uprostřed oblékání trička a šortek, když mou pozornost upoutá rozruch na opačné straně bazénu. Dav pomalu opouští stadion, obvyklé holky na lovu postávají kolem a čekají na kluky, až budou opouštět budovu. Skupinka lidí se rozestoupí a mezi nimi se belhá jeden člověk. Plíce mi vypoví. Nemůžu se nadechnout, protože to není jen tak někdo – je to můj bratr.

Belhá se ve stavu panického zmatení, zatímco já jsem zamrznul, šokem přirostl k cementu pod svýma nohama. Ruce se mi třesou z toho návalu adrenalinu, což je jediné znamení, že můžu pořád hýbat končetinami. Nemůžu z něj spustit oči. Jeho tričko je roztrhané a flekaté. Džíny jsou obnošené a špinavé, vypadají, že mu každou chvíli spadnou z boků. Nemá boty, je špinavý a hubenější, než jsem ho kdy viděl.

Neviděl jsem Briana tři měsíce a ne proto, že bych se nesnažil. Naháním ho po celém zatraceném městě. Mám lidi, se kterými jsem navázal přátelství, některým platím, aby mi zavolali, když ho uvidí. A i přesto ho v poslední době nikdo neviděl. Což mě nutilo myslet na nejhorší. Vždycky je to tu, ten strach, který se mi krade někde vzadu v hlavě.

„Regi…“ zamumlá někde za mnou Dallas. Každý člověk, kdo zůstal na stadionu, na něj zírá. Na mého feťáckého bratra.

„Já vím,“ řeknu mu. Kryje mi záda, když potřebuju, ale o tohle se musím postarat sám. Probudím se z toho transu, vydám se k němu a beru s sebou veškerou pozornost stadionu. Pozornost diváků. Holek na lovu, které stále doufají, že s nimi promluvím. Všech trenérů. Je to asi tak příjemné, jako by vám trhali zub bez umrtvení.

Brian kolem nich vrávorá a jako na povel začne mračení a posměšky. Modré oči má divoké, když mě hledá v davu. Kolem se začne ozývat šepot a hihňání.

„Kdo to je?“

„Odporné.“

„Oh, bože. Ten smrdí.“

„Totální feťák.“

„Crack zabíjí.“

„Přestaň s tou solí do koupele, brácho.“

Už mě to tak nevyvádí z míry jako v době, kdy jsem byl na střední. Naučil jsem se je vypnout – ty hejtery. Naučil jsem se nerozdávat pěsti.

Tihle lidé ho neznají. Neznají mého staršího bratra, který býval mým nejlepším kamarádem. Že to byl příkladný student, plavec světové třídy, a vynikající hráč vodního póla. Brian byl důvodem, proč jsem šel hrát vodní pólo. Chtěl jsem být jako on. Dokud nepotkal Jessie a všechno nešlo do sraček. Tihle lidé netuší, jak se z něj stal feťák, a přesto ho soudí.

„Briane.“

Při zvuku mého hlasu se podívá mým směrem a ve tváři se mu objeví úleva, což se mu asi posledních pár dní nestává. Oči má zapadlé a kůži tvrdou z toho, jak žije na ulici. Dlouhé vousy a slepené vlasy. Je mu dvacet čtyři, ale vypadá na sto pět.

„Regi-Regi, potřebuju prachy, kámo. Dost nutně,“ řekne, mluví hrozně rychle. Kroutí rukama, buď si jimi projíždí ve vlasech nebo si je strká do kapes. Zvedne se na špičky. Panenky rozšířené.

Nepřekvapuje mě, že si něco dal. Jen jsem překvapený, jak strašně bolestivé je ho takhle vidět. Po všech těch letech bych si myslel, že jsem si na to zvykl.

„Okay, Bri. Pojď se mnou a promluvíme si.“

„Potřebuju ty prachy,“ trvá na svém, očima nervózně těká po okolí. Nikdy se nepodívá do mých nebo na někoho jiného na moc dlouho.

Chci ho chytit a má dlaň kompletně pohltí jeho biceps, prsty úplně omotám kolem jeho paže. To je další bolestné bodnutí. Všechno se ve mně kroutí. Tentokrát je to spojené s vědomím, že dochází čas. Že ho možná nebudu moct zachránit před nevyhnutelným.

Odvedu ho dál od bazénu, směrem k zadní části budovy, kde mám zaparkovaný Jeep. Kolektivní pozornost davu nás vyprovází, dokud nejsme z dohledu, ten pocit je hmatatelný.

Brian jde zdráhavě, mumlá, že potřebuje peníze, zatímco já ho ujišťuju, že mám nějaké v autě. Potřebuju ho dostat k sobě a nakrmit. Možná ho s trochou štěstí umyju… pokud mě nechá.

„Pojď se mnou domů a já ti dám něco k jídlu. Možná si dáš sprchu. Půjčím ti své oblečení…“

On zavrtí hlavou a poškrábe se na krku. Cuká s sebou. „Lidi na mě čekají. Možná jindy.“

Nemůžu dostat svůj strach z očí. Vím, že tam je tak očividně, jako ho on nevidí. „Briane, no tak, chlape. Udělej to pro mě. Mám o tebe strach.“

On rychle zavrtí hlavou, pohled přilepený na asfaltu. Vždycky mě nerad zklamával, když jsme byli malí. Něco se nikdy nezmění. „Vypadáš hrozně. Říkám to, protože se bojím, že skončíš jako Jessie.“ Krk mám stažený, nateklý pocitem bezmocnosti, který přichází vždycky, když s ním mluvím.

Při zmínce jeho mrtvé přítelkyně zvedne oči a ožije.

„Já žiju v neustálém pocitu strachu, že mi někdo zavolá. To mi nedělej, brácho.“

Jeho tvář vyloudí rozpačitý úsměv a skoro ho tam najdu, toho bratra, kterým býval, než to všechno začalo.

„Já tě… já tě prosím, zkus ještě jednou odvykačku.“

„Ne. Ne, kámo,“ řekne, opravdu rychle zavrtí hlavou a přenese váhu z nohy na nohu. Podívám se dolů a uvidím na jeho levé noze hlubokou tržnou ránu.

„Jen naposledy. Poslední šance a už tě o to nikdy nebudu prosit.“

„Máš ty prachy? Potřebuju ty prachy, bráško.“

Ani se mi nepodívá do očí. Už mě odstavil. Zase to samé. Takhle je to s ním vždycky. Depresivní sračka.

Natáhnu se na zadní sedadlo Jeepu, vytáhnu pár zbrusu nových tenisek Nike a podám mu je. „Nejdřív si je obuj… a někdo se ti na to musí podívat. Může se ti to zanítit.“

Brian se rychle skloní a strčí své špinavé, krvavé nohy do zářivě nových tenisek. Jakmile si je zaváže, vstane a nastaví svou suchou, popraskanou dlaň. Já vytáhnu dvě padesátidolarovky a zvednu je.

„Neprodávej ty tenisky. Zavolej, když budeš něco potřebovat.“

On přikývne. Modrýma očima zatěká ke mně a zase jinam, k horizontu. Položím mu bankovky do ruky a on je pokrčí, nacpe si je do přední kapsy džínů.

„Reynoldsi – všechno v pořádku?“ do ticha se ozve hlas trenéra Beckera.

„Ano, pane.“

Na zlomek vteřiny se podívám za sebe a to je všechno, co Brianovi stačí, aby utekl. Je jako na jehlách, nadopovaný metamfetaminem, a po náročném zápasu jsem vyčerpaný. Vydám se za ním, dolů z travnatého kopce, ale on mi snadno zmizí v prachu. Sleduju, jak zmizí na cestě vedoucí k dálnici.

„Briane!“ Ječím. Nevím, proč. Ani všechen jekot světa by se k němu nedostal. To už bych měl vědět.