B&B - 19. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: Jitka

Kázání věnované odpouštění minulých hříchů a pohnutí se vpřed k nádhernému zítřku, působilo jako neuvěřitelně vhodné pro valnou část lidí, kteří byli v lavicích shromážděni. Abriella tiše seděla po Tommasově boku, oči měla skloněné ke kondolenční kartičce, kterou měla v ruce. Další tři kartičky spočívaly v jejím klíně.

Když otevřela kartu a přečetla si slova vepsaná uvnitř, usmála se.

Soucítíme s tvou ztrátou.

Milujeme tě,

Theo & Eve

Byla to jednoduchá kartička, nicméně Tommas věděl, že pro jeho milenku byla významná. Někdo, vlastně pár lidí, na ni myslelo. Zbylé kartičky pocházely od Alessy a Adriana, Lily s Damianem. Jeho dívka byla posledních pár týdnů tak vzdálená.

Tommas popadl její ruku do své a přitáhl si ji ke svému boku, aby ji mohl držet o kousek blíž. Jeho náklonnost a láska k Abrielle nebyly žádným tajemstvím, ale bylo na Tommasově rozhodnutí, kolik svého obdivu dá ostatním lidem najevo.

Jistým způsobem chtěl před celým světem vykřičet svou majetnickost a žárlivost a ujistit se, že všichni muži věděli, že Abriella byla jeho a oni se drželi dál. Ale na druhou stranu věděl, že ve skutečnosti nic z toho dělat nemusel.

Už byla jeho.

Lidé to věděli.

Nechal je, aby se domnívali to, co chtěli.

Tommasovi to bylo jedno.

„Miluji tě, bella mia,“ zamumlal Tommas do Abriellina ucha.

Její úsměv byl sladký a upřímný.

„Já vím, že ano.“

„Tak na to nezapomínej.“

„Nezapomenu, ale ty bys mohl. Je ti třicet, Tommy. Tvůj věk by tě mohl začít dohánět.“

Tommas s napůl zavrčením vzal Abriellu za ruku a zvedl ji ke svým ústům k něčemu, co vypadalo jako polibek. Zuby jemně stiskl její kůži a tiše ji tak varoval.

„Nestydo,“ řekla.

„Velmi,“ odpověděl. „Žádné vtipy o mém věku.“

„To je to jediné, co ohledně toho cítíš, jo?“

Tommas nevěděl, jak na tuto otázku odpovědět. Ve své mysli se cítil o desetiletí starší, než odpovídalo jeho skutečnému věku. Viděl toho dost, udělal toho dost a měl pocit, že mu nebylo téměř třicet jedna, ale tak dvě stě let. Ale ve svém srdci byl dost mladý na to, aby věřil, že tam vždycky byla naděje na něco lepšího a že temnota z minulosti člověka nemusí zabarvit jejich světlou budoucnost.

„Myslím,“ zamumlal Tommas a přitáhl si v lavici Abriellu ještě blíž, „... že mnohem důležitější je to, jak vidíš sama sebe, Ello.“

„Takže... říkáš, že se cítíš starý.“

„Přestaň s tím.“

„Ano?“

„Ne. Jak bych mohl, když mi připomínáš, jaké to je, mít dvacet dva a celý svůj život před sebou, kdy čeká jen na tvé rozhodnutí?“

Abriellina ruka ho pevně stiskla. „To je zajímavý způsob, jak se dívat na věci.“

„Snažím se.“

Abriella se jemně rozhlédla po lidech, kteří seděli v lavicích kolem nich. Na nedělní mši dorazila solidní část lidí z chicagské mafie. Někteří, jako Abriella a Tommas mezi sebou tiše mluvili, zatímco jiní se soustředili na kněze, který stále kázal svá slova o naději a soucitu.

„Všichni vypadají šťastně,“ poznamenala Abriella.

„To jsou.“

A on je tak chtěl udržet.

Tommas využil příležitost přejet pohledem po lidech kolem sebe tak, jako to udělala Abriella. I když pár dorazil na mši s dvacetiminutovým zpožděním, bez jakýchkoli otázek pro ně zůstala volná místa v předních řadách. Po své levice Tommas našel Damiana a Lily, kteří společně tiše seděli. Damian měl jako obvykle, položenou ruku na vzedmutém bříšku své manželky a svým pověstným pohledem dohlížel na svého nenarozeného syna. Druhou rukou držel ruku své ženu. Lily zbývalo do termínu už jen pár měsíců.

Brzy by se měla narodit nová generace jejich rodin.

Hned za Damianem byli Theo a Evelina. Pár nevypadal, že že by měl nějaký velký zájem na tom, že jsou v kostele, ale společně vypadali šťastně.

Zaklepání na rameno Tommase přimělo otočit se a podívat se na Adriana.

„Hej, bossi,“ řekl Adriano tiše.

Vedle muže seděla jeho velice těhotná a unavená manželka. Podle toho, co Tommas věděl, Alesse zbýval do termínu porodu už jen týden. To pro mladou ženu nemohlo představovat nic příjemného.

„Ano?“ zeptal se Tommas.

„Po kostele zůstávají plány stále stejné?“

Tommas přikývl. „Samozřejmě.“

„Jen si to potvrzuji.“

Adriano se bez dalšího slova znovu opřel ve své lavici. Tommas se otočil zpátky, aby se podíval na kněze. Věděl, že pravděpodobně nikdo nevěnoval extra pozornost jeho rychlému rozhovoru se svým capem.

Tommas se usmál.

Jeho capo.

Od doby, kdy si Tommas vzal místo bosse chicagské mafie, uplynulo jen pár týdnů, ale i tak to na něj občas dopadlo a překvapilo ho to. Současně s tím pro Tommase mnohem víc znamenalo převzetí odpovědnost za la famiglia.

On byl za tyto lidi zodpovědný.

Musel je chránit.

Doufal, že po dnešku by mohl být vyřešen aspoň jeden aspekt z problémů, kterým jejich rodiny čelily tváří v tvář. Pozornost policie a FBI byla až trochu moc nepříjemná. Tommas měl stále ještě dva zvlášť dotěrné detektivy, kteří se prostě zasraně odmítali stáhnout. Když vzal v úvahu všechny problémy, které jemu i Abrielle v poslední době ti dva detektivové způsobili, usoudil, že si zasloužili všechno, co dostanou.

„Aspoň že už se nemusíme bát, že až mše skončí, dojde k výbuchu auta někoho dalšího,“ řekla Abriella.

Tommas nereagoval. Předpokládal, že to myslela hypoteticky, nicméně nedávné události to pro něj udělaly všechno až trochu příliš syrovým.

„Lily tě později pozvala na večeři, že?“ zeptal se Tommas.

Abriella pokrčila rameny. „Ano, ale -“

„Běž, užijte si sebe navzájem. Dva týdny ses skrývala. Je na čase vrátit se do normálu, Ello.“

„Nic není skutečně normální, Tommy. Nemůže být.“

„Můžeš získat novou normálnost,“ řekl tiše.

„Tak dlouho, dokud bude zahrnovat i tebe.“

Tommas se ušklíbl. „Zasraně rozhodně nebude zahrnovat nikoho jiného.“

„Žádné klení v kostele, Tommasi. Můj bože.“

Tommas pevně sevřel rty, aby se nahlas nerozesmál a přitom jednoduše zavrtěl hlavou. „Cokoliv řekneš, má rebelská královničko.“

Abriella se zamračila. „Ani to neříkej.“

„Ale ty jí jsi.“

„Nech toho.“

Tommas se zasmál. „Když se zlobíš, jsi tak sexy.“

Abriella se usmála. „A vsadím se, že ty jsi sexy, když spíš sám.“

Au. Sakra.

Takže…

„Vyhrála jsi,“ řekl Tommas a vítězství v této bitvě nechal své milence.

Abriella si položila hlavu na jeho rameno. „To dělám vždycky.“

**********

„Kde máš v plánu po tomhle žít?“ zeptal se Adriano.

Damian hodil Theovi zapalovač a přitom se na sedadle řidiče zasmál. „Přesně tam, kde jsem žil během posledních dvou týdnů.“

„Díky,“ řekl Theo a chytil zapalovač.

„Nenechávej tam vzadu nedopalek. Chtěl bych tuhle zasranou věc vrátit, aniž by si někdo všiml, že jsem si ji vzal.“

„Stále ještě mi dlužíš nové auto,“ zamumlal Theo kolem cigarety v ústech.

Tommas si prohlížel Thea, který byl vedle něho. „Překvapuje mě, že ti Eve neříká, jak jsou pro tebe tyhle věci špatné.“

„Říká. Předstírám, že ji neslyším.“

„Ale slyšíš,“ tlačil na něj Tommas.

Theo se ušklíbl. „Jistě, ale pomáhá to se stresem.“

„Před pár měsíci jsi prodělal urgentní obrovskou operaci srdce,“ poukázal Damian. „Cigarety byly na seznamu toho, co bys neměl dělat, Theo.“

„Hele, když ti platím za hlídání svého zadku, pak mi jsou tvoje názory naprosto ukradené,“ řekl Theo.

„Vyserte se na to, bože,“ zamumlal Tommas a promnul si čelo. „D, taky jsi mohl ukrást větší auto. Tohle je směšné. Mám pocit, jako bychom byli v zasrané plechovce od sardinek.“

„Pravda,“ souhlasil Adriano. „Stejně, kdo vůbec jezdí v těchto malých hatchbackách?“

„Lidé posedlí ekologií,“ řekl Theo. „Ať už to znamená cokoli.“

„Mohl bys zmlknout?“ zavrčel Damian. „Tohle bylo to nejjednodušší, protože jeho majitelé na týden odjeli. Nechtěl jsi žádné výrazné, snadno rozeznatelné auto. Tahle sračka tomu přesně odpovídá, Tommasi.“

Tommas se zasmáním bratrancovi přiznal bod. I když to neznamenalo, že se mu líbilo mít při jízdě kolena u hrudníku, protože zadní sedadla byla tak prťavá.

„Ach, tady je máme...“ řekl Damian a kývl směrem k ulici.

Byli zaparkovaní na příjezdové cestě o pár domů dál, takže jejich auto s tmavě tónovanými skly nebylo tak patrné. Pravděpodobně by vypadalo jako auto jakéhokoli člověka.

Tommas rychle zjistil, co tím Damian mínil. Dole na ulici stálo známé neoznačené černé policejní auto, které bylo poblíž příjezdové cesty k Tommasově domu.

„Takže budeš bydlet v usedlosti?“ zeptal se Adriano.

„Proč ne? Patří Abrielle,“ řekl Tommas.

„Jo, ale máš dům.“

Tommas se zasmál. „Už ne na dlouho.“

„Zvenku jsi všechno zkontroloval, že?“ zeptal se Damian.

„Jo,“ potvrdil Tommas. „Vypadá to, že Darryl měl práci, kterou měl po schůzce s Joelem dokončit. Ten malý průzkum, který jsi udělal v jeho bytě ten den, kdy jsi ho zabil, mi poskytl všechno, co jsem potřeboval vědět, D.“

„Dobře.“

Tommas si dával extra pozor, aby se ode dne, kdy Damian Darryla odstranil, zasraně držel mimo svůj dům. Vypadalo to, že Joelův strážce zanechal Tommasovi ve vstupní hale milý dáreček, který by v okamžiku, kdy by byly otevřeny vstupní dveře, po sobě nechal slušný nepořádek.

„Zůstanu u bytu,“ řekl Tommas s těžkým povzdechem. „Pověřil jsem Natea, aby místo domu hlídal mé auto a byt. Nemyslel jsem si, že by měl Joel dost odvahy na to, aby něco zkusil na můj dům takhle veřejně. Možná jsem to věděl, ale byl jsem až příliš zaneprázdněn svou blbostí.“

„Hele,“ řekl Theo a zachytil Tommasův pohled. „Skončil jsi to, Tommasi. Všichni jsou zasraně v bezpečí, jsou šťastní. Na tom není nic špatného.“

Možná ne.

Tommas byl stále ještě příšerně blízko ztrátě svého života.

„Nicméně,“ zamumlal Tommas s pokrčením rameny, „Zítra anonymně zavolám na policii a řeknu jim, aby zkontrolovali Darrylův byt. Koneckonců, je tam mrtvé tělo, které stále ještě nebylo nalezeno. Navíc všechny důkazy, které vedou přímo k...“

„Ztichni... podívej,“ řekl Damian.

Tommas sledoval, jak detektivové procházeli po příjezdové cestě a vyšli po hlavních schodech Tommasova domu. Delog a Crown neměli ani ponětí, co na ně čekalo. Tommas by měl být ohledně nich krátce podezříván jako hlavní viník, alespoň do doby, než budou spolu s mužovým mrtvým tělem nalezeny důkazy v Darrylově bytě. Byly tam přesné informace a pokyny, které si vyměnili mailem Darryl s Joelem a týkaly se umístění bomby v Tommasově městském domě hned po jejich schůzce.

„Bude ti ten dům vůbec chybět, bossi?“ zeptal se Adriano.

Tommas se opřel do svého sedadla a zvažoval slova mladého capa. „Ne.“

„Proč ne?“

„Nikdy to nebyl skutečný domov.“

Damian v zrcátku zachytil Tommasův pohled, v mužových očích hořel záblesk vědomí. Ne, tenhle dům nikdy nebyl cítit domovem, ale Tommas měl takový, kterým jím byl. Jeho byt na druhé straně města, kde trávil celé roky skrytým vztahem s Abriellou, se stal jeho bezpečným přístavem, ochráncem jeho tajné lásky a pravd.

Bez ohledu na to by si Tommas byt zanechal. Mohl by žít s Abriellou v usedlosti Trentini po celý svůj život až do dne, kdy by zemřel, ale ten byt by tu stále byl pro víkendy, kdy by jeho dívka chtěla utéct, nebo na večerní schůzky, který by skončily dřív a domov by prostě... nebyl dost blízko.

„Darryl nechal dveře odemčené, že?“ zeptal se Tommas, když detektiv znovu zaklepal na dveře.

„Jo,“ řekl Damian.

„Řekl jsem těm bláznům, že pokud bych neodpověděl, aby prostě vešli dovnitř. Řekl jsem, že bych možná mohl být v suterénu nebo tak nějak.“

Theo se zasmál. „Myslíš, že někomu řekli, že se chystali na schůzku s tebou?“

„Ne,“ odpověděl Tommas s naprostou jistotou. „Vyjasnil jsem jim, že si chci promluvit, ale nehodlám to udělat tak, aby se to dostalo do záznamů nebo k dalším úřadům. Jsou zoufalí a už udělali tak zoufalé věci, že se chytili té šance, aby mě změnili v krysu.“

„Dobře,“ řekl Damian z předního sedadla.

Ano, zasraně neskutečně směšné.

Kdyby mu ti detektivové nezpůsobili tolik problémů, kolik už udělali, Tommas by je možná nechal žít. Možná by ukázal svou tvář a navedl je, ale nemohl. Protože pokud sledovali jeho, pak sledovali i jeho mafii.

Jak boss těch mužů měl své povinnosti.

A nejdůležitější věcí byla ochrana jeho mafie.

„Pojeďme,“ řekl Tommas, když jeden z detektivů otevřel hlavní dveře domu.

Muži v malém hatchbacku sledovali scénu, která se odvíjela o pár domů dál, a ucítili, jak jejich titěrné autíčko při výbuchu a následné tlakové vlně nadskočilo. V hlavních dveřích domu se objevila koule plamenů, která velkolepě pokračovala z domu ven a jakákoli šance přežití byla víc než nepravděpodobná.

„A je to,“ poznamenal Damian.

„Snadný úklid,“ řekl Theo.

„Pravděpodobně bys měl na týden nebo dva vypadnout z města,“ dodal Adriano.

Tommas mlčky a nezaujatě sledoval, jak jeho dům začal rychle hořet a plameny sžíraly část jeho minulosti. „Myslím, že je mi dobře tam, kde jsem, D?“

„Ano, bossi?“ zeptal se Damian.

Tommas vytáhl z vnitřní kapsy saka sametovou krabičku, otevřel ji a přejel pohledem po prstenu, který spočíval uvnitř. Diamant s princess broušením, usazený v koruně menších diamantů a umístěný v kroužku bílého zlata, by na ruku Abrielly dokonale zapadl. Viděl ho hned na první pohled, když před dvěma roky vešel do obchůdku a jeho pohled zaujal ten třpytící se kousek.

Tří karátový diamant byl velký a dostatečně vhodný pro to, aby spočinul na ruce bossovy manželky, ale zároveň dost malý, aby se jeho dívce tento styl stále líbil.

Tommas nepřemýšlel o tom, zda by Abriella řekla ano.

Věděl, že řekne.

Po všech těch letech skrývání a tajného scházení Tommas odmítal čekat byť jen o zatracenou minutu déle na to, co bylo vždy jeho.

„Zavez mě na večeři,“ řekl Tommas a stále sledoval prsten. „Je čas na překvapení.“

************

O dva měsíce později...

Tommasovými žilami kolovala nervozita, díky které byl zároveň netrpělivý i rozrušený. Tichý výkřik novorozence nasměroval jeho pozornost na Damiana, který procházel uličkou se svým chlapečkem oblečeným v bílé v náručí. Lily byla po boku svého manžela a sladce cvrlikala na toho rozrušeného kojence.

„Vůbec není šťastný,“ zabručel Damian.

„Jen na světě jen pár dnů,“ řekl Tommas. „Přiznej to tomu dítěti k dobru. Ještě stále se snaží přijít na to, jak tenhle život funguje.“

Lily se zářivě usmála. „Vidíš, přesně to jsem mu říkala i já.“

Damian sklonil oči na svého synka. V očích měl jemný výraz a mírně se usmíval. „Obávám se, že to je ono. Chci, aby byl pořád šťastný.“

„Je to miminko. To jediné, co umí, je brečet, jíst a kakat, chlape.“

„Umí mnohem víc než to.“

Tommas si povzdechl. „Dobře, Damiane. Teď ho dej své ženě. Máme tu na práci důležitou věc.“

Lily si od manžela dítě převzala. „Deset minut, Tommasi. Vypadáš dobře. Trochu víc se usměj.“

Tommas udělal přesně to, co družička jeho již brzy manželky požadovala. Jakmile Lily prošla uličkou zpátky, dubové dveře, za kterými čekala Abriella ve svých svatebních šatech, se zavřely, jeho nervozita se znovu vrátila.

Tommas se na svém místě otočil a vzal na vědomí, že vyšel kněz.

„Co se s tebou děje?“ zeptal se Damian.

Tommas pokrčil rameny. „Velký den.“

„Kde je Adriano?“

„Krmí Corrine, protože Alessa pomáhá Abrielle,“ vysvětlil Tommas.

Adrianova a Alessina holčička konečně přišla na svět jedenáct dnů po předpokládaném datu porodu. Porod trval dva dny, kdy Tommas s Abriellou čekali v rodinné čekárně v porodnici. Dívenka byla zdravá, šťastná a velká. Podobala se své mamince, ale zároveň zdědila tátovu šťastnou, sladkou povahu. Tommas už svou malou neteř zbožňoval.

Dobře, i svého synovce. Damianův syn vlastně nebyl jeho synovcem, ale bratrancem, ale Tommas tak chlapec nevnímal.

„Jsi připravený, Tommasi?“ zeptal se kněz, když se postavil za něj.

Tommas přikývl.

Víc než připraven.

„Jsem připravený už celé roky,“ přiznal Tommas.

„To bych nikdy nehádal,“ zavtipkoval kněz. „A Damiane, tvůj chlapeček bude dnes pokřtěn, že?“

„Ano,“ řekl Damian.

„Svatba a křest.“ Kněz se široce usmál. „Vypadá to, že je to na nedělní ráno přesně akorát.“

Brzy poté se k Damianovi a Tommasovi u oltář připojil i Theo. Adriano prošel svou nedlouhou cestou a obřad mohl začít. Kněz jim naštěstí umožnil, aby navzdory tomu, že církev byla k manželským tradicím tak přísná, změnili pár věcí.

Tommas byl hlavně šťastný, že tu měl v nejdůležitější den svého života kolem sebe své nejlepší muže. Damian, jeho underboss, nejlepší přítel a bratranec. Theo, jeho nový přední boss a přítel. A Adriano, zatraceně dobrý capo, čerstvý otec a součást Tommasovy rodiny.

Byla to nová generace mužů chicagské mafie.

Lepší muži.

Čestní muži.

Když se muži otočili zády ke knězi a čekali, až se dveře vzadu otevřou, Damian zašeptal: „Jsi připraven na středeční setkání v New Yorku s Komisí?“

Tommas svému bratranci neodpověděl, protože se otevřely zadní dveře kostela a odhalily řadu žen v pastelově růžových šatech, které čekaly na to, až projdou uličkou. Na samotném konci uviděl Abriellu v jejím průsvitném závoji a šedobílých krajkových svatebních šatech.

Když se v místnosti objevilo něco tak krásného jako Abriella, byla tou nejdůležitější věcí tady a Tommasovi na ničem jiném nezáleželo.

Potlačil svůj nepokoj, starosti a nervozitu, které ho celý týden sžíraly. Zapomněl na nadcházející schůzku s Komisí, která by v podstatě mohla rozhodnout, zda měla chicagská mafie stále ještě své místo u stolu spolu s ostatními zločineckými syndikáty.

Na ničem z toho nezáleželo.

Nejdřív uličkou prošla Alessa spolu s Corrine v ruce, následovala ji Evelina a pak Lily, která držela svého syna, Josepha. Jiná miminka nebo děti se svatební party neúčastnily.

Dobře... ne tak, aby o tom někdo věděl.

Když do dveří vstoupila Abriella, Tommas si uvědomil, že se usmíval jako zatracený blázen. Šaty z krajky, které na sobě měla, obepínaly její křivky a graciózně spadaly až na podlahu. Její obličej zakrýval závoj, který také končil na podlaze a byl dlouhý pár metrů.

Tak nádherná.

Srdce bolelo, ale bylo to zatraceně dobré.

„Běž,“ řekl kněz za ním.

Tommas se zasmál a připomněl si svou práci, kterou měl v tuto chvíli provést. O krok či dva od oltáře ustoupil a ignoroval chichotání, které se v kostele ozývalo ze strany farníků a svatebčanů. Prakticky uličkou běžel, aby se na jejím konci setkal se svou již brzy manželkou.

Abriella nemusela jít sama.

Tommas jí to slíbil.

Nebyla tam žádná osoba, která by ji odevzdala, ale ona sama se mu už před dlouhou, dlouhou dobou odevzdala.

Když se Tommas na druhém konci uličky zastavil přímo před svou milenkou, na tváři Abrielly vykvetl úsměv. Nabídl jí ruku, dlaní nahoru. Bez jakékoli otázky vklouzla svou dlaní do jeho a její úsměv se ještě prohloubil.

To ráno ho probudila s podobným úsměvem, a polibky posela jeho tělo od hrudi až k tvrdému penisu, který byl skrytý pod jejich měkkými pokrývkami, které voněly jejich těly. Do jeho kůže mu zašeptala své sliby, do ucha svá přání a jezdila na něj až do zapomenutí, kdy na jejich posteli přistálo ranní sluneční světlo.

Nemohlo být nic lepší než tohle.

Nebo ano?

Špatně.

To nejlepší bylo slyšet říct svou milenku, že dnes ráno se jí na těhotenském testu objevily dvě malé růžové čárky. Nikdo jiný to nevěděl. Rozhodli se to nechat si chvíli jen sami pro sebe.

Nejlepší svatební dárek, který kdy existoval.

„Tommasi?“ zeptala se Abriella.

Tommas se stále ani nepohnul ani neotočil, aby je provedl uličkou. Tommas byl až příliš zachycen tím, aby vnímal Abriellinu krásu a život, který konečně začínali žít spolu.

„Jo?“ zeptal se.

„Jsem připravena,“ zašeptala.

Tommas pohlédl na velký kříž, který visel nad otevřenými dveřmi.

Bůh věděl...

Bůh věděl, že Tommas byl na tento den připravený celé věky.

Tommas si s ní beze slova propletl prsty, přemístil se Abrielle po bok a otočil se tváří směrem k lidem, kteří čekali v kostele. Ne, jeho dívka nemusela projít uličkou sama.

On ji měl.

Měl ji navždy.

***********

Dante Marcello vykročil vpřed a odtrhl se od řady tří mužů, kteří stáli bok po boku. „Tommasi, nebyli jsme si jisti, zda se chicagská mafie letošního setkání účastní.“

„Ani my ne,“ řekl Tommas s náznakem zažertování v hlase.

Dante míjel pohledem tichého Damiana, který stál za Tommasem. „Jsem rád, že boje skončily, a samozřejmě že vidím, kdo se z nich dostal na vrchol.“

„Jemně řečeno,“ řekl jeden ze dvou mužů, kteří stáli za Dantem.

Tommas toho muže okamžitě poznal.

„Luciane,“ pozdravil ho Tommas.

„Rossi,“ řekl Lucian s nucenou zdvořilostí.

Dante se choval, jako by jeho bratr nic neřekl. Další z bratrů Marcello, nejmladší, zůstal vedle Luciana v tichosti. Giovanni kývl směrem k Theovi, který stál na místě vedle Damiana. Podle toho, co Tommas pochopil, ty dva muže pojilo staré přátelství.

„Luciane,“ začal Tommas, „slyšel jsem, že jsou na řadě omluvy.“

Lucian si odkašlal, vypadal překvapeně. „Byly na řadě už roky, ale přesto jsme ani jednu neobdrželi.“

„Dovol, abych to rychle napravil. Omlouvám se za ty nešťastné události, které vzaly životy vašich mužů. Je to nepřijatelné a nikdy se to nemělo stát. Vím, že uplynula poměrně dlouhá doba, ale pokud je něco, co by pomohlo uklidnit tento spor ohledně...“

„Vlastně ano,“ přerušil ho Lucian.

„Prosím.“

„Je založený fond pro děti dvou mužů. Vytvořil jsem ho sám. Ty děti jsou bez otců, protože nějací lidé s horkými hlavami nedokázali pracovat s mými muži. Ty děti o to nežádaly, ale já jsem cítil potřebu pomoci jim tak, jak jsem jen mohl.“

„Rád přispěji,“ řekl Tommas.

Lucian přikývl. „Omluva přijata.“

Tommase zaplavil pocit úlevy. Byla to maličkost, jistě, ale ve vzájemných obchodech mezi rodinou Marcello a chicagskou mafií stála celé roky hořkost. Byla to prostě jedna věc, kterou chtěl Tommas ve své nové pozici jako boss napravit.

„Objasni, koho jsi přivedl a proč,“ řekl Dante.

„Damian je můj underboss a Theo je od minulého měsíce mým čelním bossem. Bylo to trochu… situací, řekneme...  přimět ho s tím místem souhlasit.“

„Líbilo se mi být capo,“ zamumlal Theo.

Dante se zasmál. „Budeš dobrým čelním bossem, Theo. Povinnost a zodpovědnost ti velice sluší.“

„Děkuji, že jste byli ochotní sejít se před schůzí,“ řekl Tommas.

„Uvnitř Komise nebudeš mít žádné problémy,“ ujistil ho Dante. „Tento rok nám chybí jedna rodina, ale nebude problémem, až se znovu vrátí.“

„Ach, která?“

„Guzzi.“

Kanada.

Tommasovy myšlenky okamžitě zamířily k jeho sestře, která přežila a žila v Torontu.

„Něco se tam nahoře stalo?“ zeptal se Tommas.

„Vážně nevíme,“ řekl Giovanni. „Bylo nám jen vysvětleno, že se letos nepotřebují zúčastnit a rodiny by měly postupovat tak, jak se obvykle při setkání postupuje.“

Tommasovi to stále vadilo, ale rozhodl se, že to bude do doby, než uskuteční pár telefonátů, ignorovat.

Dante se natáhl po Tommasově paži a zvedl jeho zápěstí. Podíval se na nový prsten z bílého zlata, který seděl na Tommasově prsteníčku.

„Děkuji za ujištění, že když přijel, byl ženatý, Damiane,“ řekl Dante.

Damian se zasmál. „S tím jsem neměl nic společného.“

Tommas svou ruku stáhl a upravil si sako. „Ve skutečnosti je to docela čerstvé.“

„Jen tři dny, hmm?“ zeptal se Dante.

„Jak vidím, jsi v obraze,“ odpověděl Tommas.

„Dobří bossové to tak dělají vždy.“ Dante pokrčil rameny, jako by v tom nebyl žádný rozdíl, ale z bosse bossů to stále vyzařovalo. Požadoval respekt a Tommas už mu ho poskytl celý kbelík. „A kde je tvoje žena, Tommasi?“

„Vychutnává si prezidentské apartmá ve městě a čeká, až se vrátím, abychom dokončili naše líbánky.“

Dante se ušklíbl. „Rozhodně není nikdy dobré nechat ženu čekat. Pojďme začít a skončit s tím, jo?“

„Rozhodně,“ souhlasil Tommas.

************

„To jsou prášky jak pro koně,“ stěžovala si Abriella. „To je zatraceně nemožné, Tommy.“

Tommas obdivoval její našpulené rty, ale moc dobře ji znal, než aby jí to řekl. Z Abrielliny ruky vzal velký růžový prášek prenatálních vitamínů a prohlédl si ho. „Není to tak velké.“

„Tak si ho vezmi ty.“

„Ello, já nejsem tím, kdo je těhotný.“

„Ale kdybys byl, tak bys tuhle věc spolkl?“ zeptala se.

Tommas si prášek znovu pohlédl. „Ne.“

„Tak vidíš!“

Tommas se sám pro sebe zasmál a pomocí příborového nože na máslo, který byl na tácu se snídaní, se mu podařilo rychle prášek rozdělit. Růžovou pilulku rozčtvrtil na čtyři kousky.

„Tady, zlato. Tohle je zvládnutelné,“ řekl a kousky jí podal.

Abriella se na něj hravě zamračila, kousky prášků do sebe hodila a zapila je zbytkem svého pomerančového džusu. Tommasovi stačilo podívat se na její kůži a křivky, které spočívaly na přikrývkách z egyptské bavlny a byl tvrdší než ocel. V ústech mu vyschlo.

Bože, tuhle ženu miloval.

Poté, co Tommas odsunul tác z postele, svlékl se do naha a znovu se připojil ke své manželce. Byl naprosto spokojený. Její nohy se propletly s jeho, držely ho připíchnutého na místě a blízko její hladké, sladce vonící pleti.

„No?“ zeptala se Abriella.

„No co?“

„Jak to včera šlo? Nic jsi o tom neřekl.“

Tommas ji políbil špičku nosu, díky čemuž si vysloužil hezký úsměv. „Šlo to v pořádku. Lépe, než jsem čekal.“

„Řekla jsem ti, že to tak bude.“

Celou dobu, co si Tommas pamatoval, byla Abriella ohledně chicagské mafie a s tím souvisejících věcí, jeho důvěrnicí. Nechávala ho vymluvit se, nikdy jeho rozhodnutí neodsuzovala a byla jedním z těch nejlepších lidí, se kterými se mohl poradit, když to potřeboval.

„Děkuji, že jsi sem přijela se mnou,“ řekl Tommas. „Mohla jsi zůstat v Chicagu, ale chtěl jsem tě tady, takže děkuji.“

Abriella se k němu přitulila, až byla přímo na jeho hrudi. Jednu ruku měl položenou na jejím kříži, držel ji tak u sebe blízko, zatímco svou druhou rukou spočíval na pevných plochých křivkách jejího bříška.

„Nemohl bys mě tam nechat, i kdyby ses snažil.“

Ne, pravděpodobně by nemohl.

„Ty jsi moje všechno, Ello. Nemůžeš zůstat stát vzadu.“

Abriella v jeho náručí ztuhla, v modrých očích jí svítila upřímná láska. „Všechno?“

„Všechno, za co stojí krvácet.“

„Myslím, že je zatraceně dobře, že ty jsi to, proč dýchám, co?“

Tommas jí to neřekl, ale i on dýchal jen díky ní.

Takhle fungovala láska.