Shameless - 30. kapitola

Překlad: Peťa

BRADY

Vůně vycházející z kuchyně přimějí můj žaludek zakručet. Pohupuju Izzy na klíně a dám jí pusu na vlásky, které voní po jahodách, než ji zdvihnu do náruče. „Pojďme se podívat, co vaří teta Kat, hmm?“

Přikývne, její krásné oči hravé. Oči mého bratra, pomyslím si smutně.

Zastavím se ve dveřích a sleduju Katherine, jak po kuchyni peláší sem a tam, zatímco kontroluje hrnce a pánve na sporáku.

„Uvědomuješ si, že budeš krmit jen dva a půl člověka, že?“ zeptám se.

„Půl?“ Podívá se na mě přes rameno. Vlasy má svázané, což zdůrazňuje její ladný krk.

Ježíši Kriste. Odkdy jsou krky ladné?

Snažím se soustředit se na její otázku. „Věřím, že tady Malá Miss Sunshine splňuje podmínky pro půl.“

Kat se uchechtne. „Připouštím.“ Zvedne lžičku domácí nádivky. „Chceš kousek, zlato (baby)?“

„Uh, jooooooo.“ Je divné, že mě zrovna nazvala zlatem? To mě nezastaví, abych se nevrhl na jídlo.

Kat mi věnuje pohled bez hnutí brvou. „Myslela jsem opravdové dítě (baby).“

„Oh.“ Rty se mi zkroutí, jak se škrábu vzadu na krku. „To dává smysl.“

Stěží zadržuje smích, jak mi podrží lžíci u úst. „Tady, blázínku.“

Věnuju jí ubohý úsměv, když to zhltnu. „Sakra, to je dobré.“ Oslnivý úsměv, který od Kat dostanu, mi způsobí trochu bolesti v hrudi.

A to objetí, které mi věnovala včera v noci? Jo, to mě taky zabíjelo.

Myslel jsem vážně, co jsem tuhle řekl. Kdybychom se potkali v Bostonu, pronásledoval bych ji jako míček ve Fenway (pozn. baseballové hřiště v Bostonu, domov Boston Red Sox). Ale nejsme v Bostonu.

Jakkoli v pokušení jsem, abych přijal její nabídku, je to sladká holka. Hodná holka. Jsem si pěkně jistý, že nespí s kdekým, ne že bych s tím měl problém, ale vím dost, abych viděl, že není typ ženské na náhodný sex, i když se zdá, že je ochotná to kvůli mně zkusit.

Nic z toho mě nezastaví, abych si nepřál, aby věci byly jinak. Nemůžu na ni přestat myslet. Jak jsem cítil její žár, když jsem ji měl obkročmo na klíně. Jak se pode mnou svíjela, když jsem ji přišpendlil dolů. Jak sténala a vzdychala moje jméno, když se mi udělala proti puse.

Ale popravdě? Budu na ni myslet dlouho potom, co se vrátím domů. A ne proto, že jsme nikdy neměli sex.

Boston se zdá jako jiný svět a na prchavý okamžik přemýšlím, jaké by to bylo, kdybych zůstal tady.

Moje oči cestují ke Kat, kde připravuje naši večeři na Díkůvzdání a prořezávají se mnou zvláštní syrové emoce. Zdvihnu Izzy výš, snažím se setřást tento absurdní nápad, že bych zůstal v Texasu, protože není šance, že bych si to mohl dovolit.

Kat na mě mávne dřevěnou lžící. „Večeře nebude připravená ještě půl hodiny. Víš, na Calově notebooku je kamera, kdyby sis chtěl dát Skype s rodiči. Je tvůj táta pořád v nemocnici?“

Má tuhle malou zástěrku uvázanou kolem drobného pasu a ty nádherné vlasy celé svázané na vrchu hlavy. Brýle má posazené na konci nosu.

Když se na mě podívá přes rameno, zvedne obočí a já si uvědomím, že jsem pořád nepromluvil. „Um, jasně, pořád je tam, ale myslím, že mamka má notebook. Ráda hraje Candy Crush.“ Položím dítě na pult a držím ruce na jejím pase, aby se nesvalila. „Dobrý nápad. Pravděpodobně by rádi viděli dítě.“

„A tebe taky, blázínku. Jsem si jistá, že jim chybíš.“

„Jo asi jo.“ V duchu zasténám.

Jako by vycítila moje zdráhání, zeptá se: „Ještě jsi s nimi nemluvil o osvojení si Izzy, huh?“

„Ne, při posledních pár příležitostech, kdy jsme spolu mluvili, jsem couvnul jako píča.“

„Brady,“ řekne přísně a střelí po mně pohledem. „Nepoužívej to slovo kolem dítěte.“

„Oh, do prdele. Máš pravdu.“

Povzdechne si a zavrtí hlavou.

Okay, mám toho ještě trošku před sebou, když přijde na používání věku odpovídající mluvy kolem Izzy.

„Jdi jim zavolat, jestli chceš. Nemusíš mluvit o ničem vážném. Jen je pozdrav. A oh! Ujisti se, že jim řekneš, jak tě Bandit dnes ráno málem snědl k snídani.“

Zasměje se. Jako by to bylo vtipné, že se mě ten malý mývalí sráč pokoušel kousnout. Opět. „Je to postrach.“

„Je to mládě.“ Otočí se, aby se na mě podívala, takže můžu vidět, že protáčí oči.

Zhoupnu Izzy do náruče a ona se chichotá a chňapá po mojí tváři. „Bray, Bray, Bray!“ Nemyslím si, že slyšet ji říkat moje jméno, někdy zevšední.

„Co říkáš ty, dítě? Chceš zavolat babičce a dědovi?“

„Děvovi!“

„Okay. Pojďme.“

Když zamíříme do chodby, zachytím úsměv na tváři Katherine, zatímco tou obrovskou dřevěnou lžící míchá v pánvi. „Hej.“ Čekám, až se ke mně otočí. „Už jsi měla šanci zavolat svým rodičům? Můžeme odložit večeři, jestli to chceš prvně udělat.“

Její úsměv ochabne, ale přilepí ho zpátky. „Um, jasně. Možná.“

V tu chvíli mě to napadne, že mohla na Díkůvzdání jet domů, ale místo toho si vybrala zůstat tady. A udělat ti večeři.

Třu si strniště na bradě. „Všechno v pohodě doma?“ Napůl přikývne, napůl pokrčí rameny. „Vím, že jsi říkala, že tvůj táta je pěkně konzervativní. Je v pohodě s tím, že tu bydlíš sama se mnou?“

Hruď se jí vzedme povzdechem. „Rozhodně není v pohodě s tím, že tu bydlím s tebou, ale ve skutečnosti to není jeho věc.“

Do prdele. To nezní dobře.

Ramena jí poklesnou. „Nedělej si s tím starosti. Táta nikdy není šťastný s mými rozhodnutími. Nebo se to tak aspoň zdá.“ Opustí ji další hluboký povzdech. „Jdi skypeovat. Zavolám tě, až bude večeře hotová.“

Stisknu jí paži, cítím se nějak zodpovědný za cokoli, co se děje s jejími rodiči.

Po rychlém telefonátu domů, se s Izzy vrátíme do kuchyně. Slyším hlas Katherine. Zní napjatě.

Je zády ke mně, zatímco je obličejem ke dřezu. „Tori, vážně, řekni tátovi, že jsem v pohodě. Brady je úplně normální. Není sériový vrah ani nic.“

Při zmínce mého jména se pozastavím. Izzy se mi zavrtí v náručí a já na tom malém ninjovi zpevním stisk.

Kat zavrtí hlavou. „Ne a po milionté, nevrátím se do té práce v Austinu. Je mi jedno, jestli to ze mě dělá největšího ztroskotance na planetě, nestane se to. A pokud Eric zavolá znovu, řekni mu“- Celé tělo jí ztuhne. „Ugh. To je takový kretén. Příště mu prostě zavěs. Myslím to vážně. Nesmíš mu dát moje číslo.“ Povzdechne si. „Jo? Ty si myslíš, že je tak skvělý úlovek? Fajn. Choď s ním ty.“

Kdo kurva je Eric?

Když si uvědomím, že odposlouchávám jako kokot, vycouvám z kuchyně a vrátím se do kanceláře, abych Kat poskytl nějaké soukromí. Objevíme se s dítětem, jakmile si myslím, že je rozhovor po telefonu ukončený.

„To bylo rychlé,“ řekne Kat, když se do skříňky natáhne pro nějaké talíře.

Chci se zeptat na toho chlapa Erica. Nic ti do toho není, chlape. Nedělej věci divnými.

Nakloním se, abych připásal neteř do vysoké židličky, a kývnu na kancelář. „Rodiče teď vlastně nemohli skypeovat. Přišel doktor a potřeboval projít plán pro tátu. Možná brzo půjde domů.“

Kat se rozsvítí tvář. „To je fantastické! Jsem tak šťastná, že to slyším. Vsadím se, že se ti ulevilo.“

„Tak moc se mi kurva“- Pozastavím se a podívám se na svou neteř, která mě sleduje s tím zubatým úsměvem. „Tak šíleně se mi ulevilo.“ Když se moje oči zvednou ke Kat, ta na mě mrkne pro povzbuzení, že svou neteř totálně nezkazím, než se vrátí k servírování večeře.

Navzdory naší neúspěšné šukačce tuhle v noci a faktu, že jsem se děsil, že věci mezi námi budou divné, nejsou, aspoň už ne. S Kat si užíváme sledovat dítě, jak vyfukuje bubliny ve svém jablkovém džusu a na krátký moment se všechno na světě zdá být v pořádku. Miluju její smích. Je lehký a bezstarostný, a když jí řeknu stupidní vtip, cítím se jako šťastný kretén, pokaždé když se usměje.

Abych byl upřímný, myslel jsem si, že sdílet všechny ty domácké věci se ženou, kterou sotva znám, bude pekelně trapné, ale s Kat je to překvapivě normální. Když nejsem ovládnutý sexuální frustrací, fakt se mi líbí být kolem ní. Je na ní něco uklidňujícího.

Krmí Izzy soustem bramborové kaše a já mám krátký záblesk jí, jak tohle dělá pro naše vlastní dítě.

Co k čertu?

To není ten druh fantazie, který zrovna teď potřebuju. Musím s tou sračkou skončit. Týden a půl s touhle holkou a musím si zarezervovat jednosměrnou jízdenku do ústavu pro blázny.

Zatnu zuby a snažím se soustředit se na jasně danou pravdu – musím prodat farmu. I s bratrovou skromnou životní pojistkou se nemůžu zabývat tímhle místem, zatímco doma vyhrabávám rodiče z jejich finanční propasti. Takže zůstat tu a hrát si s Kat na domov není skutečná možnost.

Tolik k tomu, jak se všechno na světě zdá být v pořádku.

„Pracuješ zítra?“ zeptám se a doufám, že má volno.

„Ne, díky Bohu. Pracovat v Černý pátek je osud, který bych nepřála mým nejhorším nepřátelům.“ Poposune si brýle na nose. „Proč? Co je?“

„Rád bych si proklepl to zahradnictví u hlavní cesty a promluvil si s nimi o našich polích. To je místo, kde Melissa dostávala všechny své zásoby, že?“ Viděl jsem několik účtenek, ale nejdřív bych se měl ujistit.

„Jo, ptej se po Hankovi. Ví všechno. Pomůže ti.“

Popostrkuju po talíři trochu kukuřičného chleba. „Vadilo by ti jít se mnou? Pro případ že bych měl nějaké otázky?“

„Jasně, ačkoli v žádném případě nejsem expert.“

„Věř mi, když ti řeknu, že toho víš sakra víc než já.“

Posune se na své židli a odkašle si. „Chtěla jsem se tě zeptat na tu farmářskou událost, kterou jsme měli uspořádat. Chceš to zrušit? Musím to říct sousedům, pokud jo. A pokud ji budeme mít, musím rychle udělat nějaká mýdla a několik dalších produktů na prodej.“

Snaží se být nenucená, ale můžu říct, že to chce.

Třu si čelo, nesnáším, jak moc toho chci nechat, ale to nejmenší, co můžu udělat, je dotáhnout do konce poslední plány, které bratr měl.

„Okay. Udělejme to.“

„Budu potřebovat nějakou pomoc ve vytvoření ohrádky pro zvířata pro kontaktní zoo,“ řekne váhavě.

Natáhnu se k pultu a popadnu kroužkový blok a začnu si zaznamenávat poznámky, abych na tuhle sračku nezapomněl. Vyfouknu výdech. „Nebudeš mě nutit hladit mývala nebo něco takového, že?“

Zasměje se. „Ne. Slibuju.“

„Fajn. Sepiš seznam toho, co potřebuješ, abych udělal. Kdyže to je?“

„Za dva a půl týdne.“

„Znamená to, že mi uděláš další horkou čokoládu?“

Její úsměv se zvedne. „Kdykoli budeš chtít.“

Vrátím své soustředění k večeři a naházím do sebe zbytek jídla, než si vzpomenu na ještě jednu otázku. „Můžu požadovat další laskavost?“

„Samozřejmě.“

„Můžeš říct ne. Myslím to vážně.“

Kývne na mě, abych jí to předestřel, tak pokračuju. „Rád bych si zkontroloval tetovací salon v Austinu.“

Její oči cestují po mých pažích způsobem, který mi rozehřeje kůži. Té holce se líbí moje tetování. Řádně zaznamenáno.

„Necháš si dát další inkoust?“

„Ne, vlastní ho kamarád mého kamaráda a slyšel jsem, že je tam volné místo pro umělce. Můj spolubydlící mi pošle veškeré moje vybavení. Za pár dní by tu mělo být. Moje portfolio je online, takže ho na pohovor nepotřebuju, ale rád bych si prověřil, jaký z toho mám pocit. Znají mou situaci a jsou v pohodě s tím, pokud to bude jen dočasné.“ Určitě by se mi hodila hotovost.

Nakloní hlavu, čímž způsobí, že jí ten šílený culík žuchne na stranu. „Jak to že jsem nevěděla, že jsi umělec přes tetování?“

Pokrčím rameny. „Možná proto, že se známe jen deset dní.“

Přikývne a kousne se do spodního rtu. Něco na jejím výrazu mi říká, že to z nějakého důvodu zraňuje její city. Není to, jako bych toho o ní věděl moc. Jako skutečný důvod, proč se schovává tady na farmě uprostřed zapadákova.

Ale nelíbí se mi, že to mezi námi vytváří odstup, tak rychle dodám: „V poslední době jsem inkoustem fakt moc nekreslil. Posledních několik měsíců jsem byl pěkně zaneprázdněný podnikáním na úpravu krajin mých rodičů.“

Uvolní ten spodní ret a její výraz se rozzáří. „Ráda bych viděla tvou práci.“

„Jasně.“ Konejšivě se usměju nazpátek. „Ale jestli to dopadne, budu pracovat několik nocí v týdnu a budu potřebovat, abys hlídala. Za plat, samozřejmě. Pokud vyřešíme tvůj rozpis v restauraci, myslíš, že by to šlo? Jen doufám, že vydělám trochu peněz, abych udržel věci tady kolem nad vodou, dokud to nezaplatí pojistka nebo dokud toto místo neprodám.“

Její oči klesnou a zírá na stůl. „Cokoli potřebuješ, Brady.“

„Hej.“ Čekám, až vzhlédne. „Nemám na výběr.“ Můj hlas vyjde drsněji, než jsem zamýšlel.

Zírá zpátky, vypadá tak zdevastovaně jako poprvé, když jsem jí řekl, že farmu prodám. Ale pomalu přikývne. „Já vím. Nesoudím tě za to, že to potřebuješ udělat.“ Povzdechne si a ten zvuk se mi usadí kolem srdce a sevře. „Jen bych si přála, aby věci byly jinak.“

Já taky, zlatíčko. Můj pohled se jí usadí na rtech. Já taky.