Shameless - 20. kapitola

Překlad: Peťa

KATHERINE

Srdce mi uhání celou dobu, co je pryč. Způsob, jakým se na mě Brady díval, jako by nechtěl nic víc, než si mě strhnout na klín a dělat si se mnou, co chce, rozjiskřil moje tělo k životu. I teď když ustoupil, chci se za ním hnát.

Ugh. Žalostné.

Zhluboka se nadechnu a oči mi padnou k poloprázdné lahvi tequily. Ne moc dobré. Oba jsme připití, fakt připití a vyřízení z dneška. Moji pozornost zachytí záblesk kůže a já si uvědomím, že moje stehno je plně vystavené.

Oh, proboha. Žádný div, že ti chce skočit po kostech. Jsi napůl nahá.

Stáhnu si látku přes nohy a strhnu přes sebe deku, když se courá zpátky. Podívá se na televizi a zpátky na mě.

„Na co bychom se měli kouknout?“

Přepíná kanály a debatujeme o různých filmech. Chci film John Hughes a on chce Smrtonosnou past nebo Terminátora. Zavrtím hlavou. Muži.

Hodí ovladač vedle napůl snědené krabice pizzy a místnost zaplní hlas Stevea Carella. Zůstaneme u 40 let panic, aniž bychom vůbec něco řekli. Prostě je to v telce.

Neunikne mi to, jak tentokrát sedí na druhé straně gauče nebo jak se naklání pryč, jako by záměrně mezi nás dával prostor.

Z nějakého důvodu mě to nutí mít ho ráda víc. Tolik mužů by dnešek využilo jako výmluvu, aby se dostali holce do kalhotek. Ale Brady ne. Totálně mě mohl před několika minutami mít desetkrát.

Ale pak mi v hlavě začne kroužit otravná myšlenka.

Možná mě nechce. Možná si uvědomil, že krátký flirt s farmářskou holkou je větší problém, než aby to za to stálo. Možná ho tak nepřitahuju jako on mě.

Ignoruju teplo na tvářích a naliju si dalšího panáka tequily. Zítra budu toho alkoholu litovat, ale možná to otupí bodnutí odmítnutí.

Je pozdě. Sjíždíme jednu komedii Stevea Carella za druhou. Pizza je pryč a i polovina dušeného se zeleninou, které jsem ohřála. Moje přiopilost pominula a mám dojem, že i ta Bradyho. Přestali jsme pít už před nějakou chvílí.

Otočím se na Bradyho, když vstanu a protáhnu se. „Chceš nějaký Advil? Dám si pár, než půjdu do postele.“

Přikývne a zamumlá díky.

Když se vrátím, podám mu sklenici vody a dvě oranžové tabletky, které si vezme s malým úsměvem. „Vzbuď mě zítra, abych pomohl nakrmit všechny ty malé bestie.“

Oh, sakra.

Frustruje mě, jak mě to že jsem kolem Bradyho dokázalo přimět zapomenout na zřejmé věci, které bych teď měla dělat. „Měla bych všechny zkontrolovat. Pěkně silně prší.“

Vyrazím z pokoje, než může odpovědět. Vím, že nerozumí tomu, proč máme tolik zvířat, ale Mel je milovala a Izzy je taky miluje a navzdory tomu kolik práce přináší, raději bych přišla o končetinu, než dovolila, aby se jim cokoli stalo.

V ložnici na sebe hodím pracovní boty a nasoukám se do kabátu. Když zadními dveřmi mířím ven, Brady mi sevře paži. Otočím se a najdu ho palce ode mě, tak blízko že můžu cítit jeho dech na své kůži.

„Neměla bys chodit ven do té bouřky. Nech to na mně.“

Jeho slova mnou pošlou paniku. Ta noc. To, jak mí přátelé odešli v bouřce. Jak se nikdy nevrátili.

Srdce mi uhání a oběma rukama mu sevřu tričko. „V žádném zatraceném případě.“

Obočí se mu zvedne překvapením. Ale není žádná zatracená šance, že bych ho pustila ven.

Zavrtím hlavou a ruce se mi třesou. Nemůžu dýchat a začnu lapat po vzduchu. Krátce zavře oči. Vidím moment, kdy si uvědomí, proč vyšiluju, protože se po mně natáhne a přitiskne si mě k hrudi.

Jeho brada mi leží na vrchu hlavy a já se chci do něj roztopit, ale tajemství, které mám, je příliš, než abych ho unesla. Celý týden jsem se snažila vyndat si ho z hlavy, jen abych se dostala přes pohřby, ale už v tom nemůžu pokračovat. Zaslouží si vědět to. Možná mě vykopne, ale musím mu to říct.

„Brady.“ Můj hlas je proti jeho hrudi tlumený. Nádech. Výdech.

„Shh. Je to v pořádku. Klid. Nic špatného se dnes v noci nestane.“

Zaplaví mě vina. Nemůžu ho nechat, aby mě utěšoval. To není správné.

„Musím ti něco říct.“ Tlačím do něj, dokud mě nepustí. „Týká se to nehody.“

Stojíme v temné chodbě a slyším, jak ze zadní verandy vychází tiché mňoukání. Ignoruju koťata a připravuju se na to, co musí být řečeno. „Byla to moje vina.“ Tvář skloním dolů. „To, co se stalo. Proč se Sampson dostal ven. Důvod, proč Cal a Mel vyjeli do bouřky.“

Znehybní a i ve tmě můžu cítit jeho pronikavé oči. „Co tím myslíš?“

„Měla jsem zamknout Sampsona. Šla jsem do stodoly, abych ho zkontrolovala. Byl neklidný.“ Zamrkám známé bodnutí slz v očích. „Ten kůň nenávidí hřmění a kopal ve svém stání. Vešla jsem tam, abych mu vykartáčovala hřívu a mluvila na něj, dokud se neuklidnil. Ale musela jsem nechat stání nezavřené, protože později bouchalo ve větru.“

Můžu říct, že Brady nechápe, co říkám, tak pokračuju. „To je důvod, proč Mel a Cal šli tu noc ven. Protože Sampson utekl. To je důvod, proč si vzali náklaďák a jeli k zadní zátoce. Vždycky se tam zatoulal, když utekl.“

Bodne mě v hrdle a zavřu oči, čekám, že na mě Brady bude křičet, ale vůbec to neudělá.

Když seberu odvahu a podívám se na něj, jeho hlava je skloněná a tře si zadní část krku. Uběhne minuta a on konečně zašeptá: „Nehody se stávají, Kat.“

Čekám, že řekne víc, ale neudělá to. Jen mě s povzdechem pošťouchne ke dveřím. „Pojďme zkontrolovat a ujistit se, že jsou všichni na noc zamčení. Jdeme. Půjdeme spolu.“

Přikývnu a následuju ho na verandu, kde začnou mňoukat koťata. Kleknu si a pohladím jejich vlhký kožíšek. Vítr je tak silný, že déšť bombarduje síť zadní verandy.

Rozhlédnu se a dělám si starosti, když nevidím číhat Bandita. I když je veranda uzavřená, ten malý lumpík ví, jak zpracovat závoru na těch chatrných dveřích, které vedou ven. Doufejme, že je mu dobře a teplo pod domem.

„Proč na dnešní noc nedáš koťata k Izzy do pokoje?“

„Skvělý nápad.“ Seberu je a dám je do jejich malé krabice. Když mířím do domu, ohlédnu se na Bradyho. „Počkej na mě. Bude to jen minutka.“

Jeho oči hřejí. „Bez tebe nikam nejdu. Slibuju.“