Bulldozer - 3. kapitola

Překlad: Lenuszka

„Je to kamarád tvého strýčka Cala, ale nechci tě v jeho blízkosti.“

Vzhlédnu od ukládání Samových věcí do šuplíku v ložnici nahoře, a vidím, že veškerou svou pozornost věnuje svému iPadu. „Same? Nechci tě nikde poblíž toho naštvaného týpka, ano?“

Je mi jedno, co řekla Camilla, tenhle chlap je nepřátelsky naladěný krát deset. Se svou pozorností na videohře Sam přikývne.

„Zopakuj, co jsem ti právě řekla, abych věděla, že jsi mě slyšel.“

„Nechodit do blízkosti toho naštvaného týpka.“

„Okej, dobře.“

Potom, co přichystám Samovi pokoj, jdu dolů vybalit si svoje věci. Tenhle dům je postavený ve tvaru podkovy. Což znamená, že z hlavní ložnice, ve které bydlím, vidím přes cestu ložnici pro hosty. Modlím se, aby zatáhl závěsy. Jinak zažiju divadlo – takové, které doufám okamžitě skončí.

Zazvoní mi mobil. Na obrazovce se objeví Ronanovo jméno a já se připravím na hádku. Tohle se děje často, od doby, co se rozhodl být znovu součástí našeho života.

Já jsem chodícím příkladem špatných rozhodnutí. Ronan McCabe byl jen jedním z mnoha, které jsem udělala po dvacítce, tehdy, když jsem každý večer pila jako šílená. On tehdy žil jako model v L.A. a zpíval v barech. Každý, kdo sledoval jeho vystoupení, viděl, že má charisma, potenciál a talent nutný k tomu, aby se jednoho dne stal velkou hvězdou.

Trhli jsme rekord v rychlosti zamilování a rozchodu, zakončeném zuřivou hádkou na Sunset Bulváru, kde mě prakticky vystrčil ze svého jedoucího auta. To nebyl můj nejlepší moment. Ale ani ne nejhorší. Ale stejně toho úplně nelituju. Dal mi jako dárek na rozloučenou Sama.

Dva roky po našem rozchodu zveřejnilo Variety zářivý článek o vycházející folkové hvězdě. Jakmile jsem se dozvěděla, kde ho najít, bylo mi hloupé držet od něj jeho syna. On k nám začal chodit a trávit s námi čas. Bohužel Ronan bojoval se svými vlastními démony. Jako dva naprostí babralové jsme se co nejvíc snažili, aby to fungovalo – spíš kvůli Samovi, než kvůli nějakým vzájemným citům – dokud jednoho dne nepřestal chodit úplně.

„Skye chce v srpnu jet na jih Francie,“ řekne bez rozpaků. Podle síly jeho hlasu můžu říct, že si to nacvičoval. Jako já – což je pravděpodobně důvod, proč nás to v prvé řadě táhlo k sobě – Ronan není ten rázný typ. On je typicky náladový, zádumčivý, egocentrický umělec. Bez ohledu na ten tón vím, že nemá žaludek na to bojovat špinavě.

„To jsem za Skye ráda. Řekni jí za mě au revoir.“ Někdy letos se Ronan zasnoubil se sotva dospělou televizní herečkou. Nemohlo by mi být víc jedno, co dělá ve svém volném čase. Ve skutečnosti jsem ráda, že je šťastný. Náš syn potřebuje dobré zacházení, určitě nepůjde k ženě, kterou zná všehovšudy dvě minuty. „Mého syna ze země nevyvezeš.“

Padnu zády na postel, očima zalétnu přes patio. Světla jsou rozsvícená.

„Je to i můj syn. A raději to nechci brát přes soud.“

Po léčení jsem napravila celou kopu věcí. První a nejdůležitější byl slib Samovi, že si hodlám získat zpět jeho respekt a být rodičem, kterého si zaslouží, který se ho zastane, i kdybych měla padnout pod autobus. Pokud chce Ronan boj, má ho mít. Před třemi roky bych zvažovala v klidu se vzdát. Dnes mi může – slovy toho blba, co bydlí na druhé straně domu – políbit prdel.

„Nemůžeš změnit plány, aniž by ses nejdřív poradil se mnou. Jsi pro něj cizinec. Už tak vyšiluje, že s tebou musí strávit dva týdny v jiném státě. Nemůžeš ho vzít pryč ze země--“

„Už je mu deset. Já jsem v deseti kouřil trávu.“

„Jo, tímhle si moc nepomáháš.“

„Vyšiluje jen proto, že mě nezná. Kdybys tomu dala šanci a trochu mi s ním pomohla, byl by v pohodě.“

Musím toho hodně napravit, o tom není pochyb. Ale ani v nejtěžší chvíli bych nikdy Samovi neublížila, nikdy neřídila opilá, nic z toho. Ano, byly dny, kdy jsem se trápila a byla nedbalá, nevěnovala pozornost potřebám svého syna. Přebírám za to plnou zodpovědnost. A možná tou nejhorší částí bylo, že měl o mě starost. Vím, jak zničující může být pro dítě neustálý strach, protože jsem v něm sama žila. Rozdíl je v tom, že jsem nikdy nevzdala snahu být lepším rodičem. Ronan jednoduše vycouval, posledních sedm let si žil pro sebe, jako bychom neexistovali. A teď čeká požehnání.

„Prosím, nedělej to horší. Skončí to tím, že pro něj bude těžší ti věřit.“

Jeho těžký povzdech mi říká, že taky nechce hrát špinavě. „Promluvím se Skye. Můžeme zůstat v Kalifornii.“

„To udělej.“

Závěsy přes cestu jsou pořád doširoka roztažené, Hendricks tam chodí, jak ho pánbůh stvořil. Mohlo by to léto už skončit?

***

Příští ráno klopýtám do kuchyně se zoufalou potřebou dát si dvojité espresso. U dveří mě okamžitě zdraví dvě dokonale opálené polokoule zadku, které mi blokují cestu ke kávovaru. Umm, zas je nahý. Oh, počkat, až na tu gumičku Hello Kitty, kterou má vlasy stažené do culíky. Neodvažuju se přemýšlet, odkud ji má.

Nahota je pro něj očividně volba životního stylu. Nemá na zadku ani náznak neopáleného místa. Což je samo o sobě dost problematické.

Jsem od přírody celkem staromódní a skromná. Nelíbám se dřív než na druhém rande. Nespím s nikým, dokud neznám jeho datum narození. A do té doby si zakrývám zadek. Z toho důvodu a z několika dalších se dal modeling snést, když jsem pila.

Tohle vše stranou, nejsem upjatá. Jsem holka, která vyrostla ve dvojitém přívěsu se sedmi bratry. Když byli mladší, vždycky tam pobíhali nazí. Ten přívěs byl továrnou na párky. Ale to neznamená, že chci vidět párek toho chlapa, zatímco si dávám ranní kávu. Vlastně vůbec, když jsme u toho.

„Hendricksi?“ On se otočí, jeho výraz je útrpně znuděný. Nasadím slabý úsměv, očima zůstávám severně od jeho pupku. „V domě je nezletilý kluk. Nemůžu uvěřit, že to říkám nahlas, ale nemůžeš tu pořád chodit s vystaveným pérem.“

Dobrá minuta času uplyne, ve které se snaží svým nejlepším zamračením, abych odešla. Zůstávám bez hnutí. Bude ho to stát mnohem víc mračení, aby mě vyděsil.

„Je to kluk. Ví, jak vypadají mužské části.“ Přivřenýma očima mě sjede od hlavy k patě. „Mám tušení, že ty taky.“

Pěkné. Proč mám pocit, že to nebyl kompliment?

„Víš, jak být super děsivý, že? Snažím se být ohledně tvých pubertálních vylomenin opravdu tolerantní, ale rychle překonáváš mé hranice.“

„Nikdo tě tu nedrží, dámo.“

Jeho kavalírský postoj podněcuje mou výbušnost, tu, kterou sotva držím na uzdě. „Můj syn přijde tak za minutu dolů. Navrhuju, aby ses zakryl.“

On popadne utěrku a zakryje si rozkrok. Neuvěřitelné.

Poznámka pro mě: spálit utěrku.

„Šťastná?“ řekne, výraz naprosto zbavený veškerých přirozených lidských emocí.

Můj falešný úsměv selže. „Ne, nejsem šťastná. Budu šťastná, až odejdeš.“

„Já nikam nejdu, dámo.“ V jeho obvykle netečných, chladných očí se mihne jiskra. „Takže se připoutej.“

Připoutej? Je skutečný?

Sam vejde dovnitř, oblečený a připravený zamířit po snídani do studia, se psem v závěsu. Právě včas, aby viděl, jak Hendricksův nahý zadek odchází z kuchyně. Podívá se na mě a usměje se, ukáže přitom své dolíčky a mezírku mezi zuby. Vypadá to, že budu muset do budoucna zaplatit rovnátka. To nevadí. To vůbec nevadí. Vůbec. Ani pomyslná finanční hrozba, ani ty kraviny, které tu Hendricks vytahuje, mě nesloží, protože se Sam právě teď směje, je to tak vzácný zvuk, až mě to bolí, ale teď je to jediné, na čem záleží.

S úsměvem před něj položím misku cereálií a naliju do ní biomléko. Pak zakývám prstem k tomu nahatému blbovi. „Co jsem říkala?“

„Drž se dál od toho naštvaného týpka.“ S tím se mi všechny starosti vykouří z hlavy. Poslední věc, kterou potřebuju, je, aby mi Hendricks, ten nešťastný nudista, dělal další problémy. „Neříkej tátovi o tom naštvaném týpkovi, co tu bydlí. Ano?“

S pusou plnou cereálií, žvýká a přikývne.

***

„Co tím myslíte, že nemůžete strhnout tu stěnu?“ zeptám se rozhořčeně.

Jsem připravená vlepit tomu staviteli, panu Horvatovi, pohlavek. Ten muž má na tváři neustálý otazník – a ta otázka není nijak hlubokomyslná. Spíš něco jako „Co je k obědu?“ nebo „Kdy bude oběd?“ Je to buď tohle, nebo má oči přilepené na mých prsou. Není překvapením, že vyhrál s cenovou nabídkou, protože byl nejlevnější. Taky byl jediný ochotný vzít tak malou práci v místě, kde jsou nejčastěji multimilionářské domy. Takže závěrem odhaduju, že člověk opravdu dostane, za co zaplatí.

Po léčení jsem potřebovala najít způsob, jak nás zaopatřit. Peníze, které jsem si za deset let vydělala modelingem byly dávno pryč. S žádným pořádným vzděláním, bez maturity, byly moje vyhlídky práce prakticky nulové.

První věc byla, dodělat si maturitu, což jsem udělala. Žádala jsem o místo v prodeji po celém Manhattanu a právě jsem obdržela další odmítnutí, když Devya navrhla otevřít si studio s jógou. Dávalo to dokonalý smysl. Skoro deset let jsem pilně cvičila aštanga jógu, jediný dobrý návyk, který jsem pochytila ve Francii od jedné z holek v bytě, který jsme spolu obývaly, takže jsem se chopila šance.

Našli jsme si v New Yorku podnájem, samy se vzdělaly ve všech oblastech od povinného pojištění po zaměstnanecké benefity, od marketingu po obchodní značku. Od svého bratra jsem dostala úvěr s výhodným úrokem, Dev vložila svých padesát procent, a stvořily jsme The Bend.

Zamýšlely jsme něco malého, osobitého. S jedinou místností bez výtahu jsme neměly prostor pro nic dalšího. Dokud Calvin, který byl toho času začínajícím quarterbackem newyorských Titánů, nepřišel na jednu z mých hodin s několika dalšími spoluhráči. Ačkoli ti přišli jen proto, že prohráli sázku, přesto se jim to tak líbilo, že chodili dál. Přidejte několik prvotřídních modelek, jednu, dvě společenské celebrity, a už jsme nebyli malí a osobití. Byli jsme na každém newyorském seznamu.

Od té doby se můžeme přetrhnout, zříkáme se víkendů a svátků, dovolených a nových bot a všeho mezi tím. A stojí to za to. Obchod vzkvétá. Takže nás všichni povzbuzovali, abychom otevřeli pobočku studia v Hamptons, kam na léto jezdí většina našich náročných klientů z New Yorku.

Což je rozhodnutí, které mě aktuálně Horvat nutí znovu zvážit.

Moje blahosklonná napodobenina stavaře hlasitě povzdechne. „Znamená to, že tu zeď nemůžeme strhnout, protože to spadne celé.“ Každé slovo po protože vysloví pomalu. Pak jeho pohled padne na má prsa, jako by pro něj ta měla odpověď.

„Vy konkrétně jste v nabídce na tuto práci řekl, že ta stěna nebude problém, pane Horvate,“ kontruju tím samým imbecilním tónem.

„Je to opěrná zeď, dámo,“ řekne s další tázavou tváří. Nikdy jsem si nemyslela, že slovo „dáma“ může být jako zbraň, a přesto je to tak.

Zazvoní mi mobil a na obrazovce se objeví Ronanovo jméno. Pošlu to do hlasovky. Jednání s jedním odmítavým chlapem je vše, co pro tuto chvíli zvládnu. „Tohle je velmi malý prostor. Vzali jsme ten pronájem, přičemž se počítalo s kapacitou bez stěny, se kterou neměl být podle vašich slov problém.“

Na tomhle malém bungalovu se mi líbilo všechno. Velká okna, na bílo natřená dřevěná podlaha, obnažené trámy. Když se nad tím tak zamyslím, když Horvat řekl nebude problém, pravděpodobně to myslel jako otázku.

Jednou mi jeden terapeut řekl, že bojuju s nerozhodností, protože si v hlavě představuju svou nejlepší verzi. Co by řekla moje energická verze té, která bojovala? Tehdy jsem byla na nejhlubším dně a nemohla jsem za boha vyčarovat svou energickou verzi. Bylo to, jako bych se znovu učila chodit a terapeut mě žádal, abych zaběhla pětikilometrový maraton. Nemohla jsem to zvládnout.

Musela jsem se na to milionkrát zeptat, až mi jednoho dne v hlavě naskočil obrázek Wonder Woman. Ačkoli moje Wonder Woman nosí celotělový trikot, protože, no tak, jaký pořádný superhrdina bojuje s ďáblem v korzetu bez ramínek a žhavých kraťáskách? Ani jeden. Ráda bych viděla spidermana, jak v nějaké takové sračce bojuje hlavou dolů. Ale to odbočuju. Od té doby, pokaždé, když bojuju, mě přes to dostane moje verze drsňácké Wonder Woman v trikotu.

Zůstaň pozitivní, Amando. To zvládneš.

Moje Wonder-Woman-v-trikotu má pravdu – já to zvládnu. „Musíte přijít na to, jak ji dostat pryč. Možná… já nevím – dát místo ní pilíře?“

Ze zoufalství jsem se najednou stala řeckou architektkou. Tak a selhání není možnost.

Horvatovy oči sjedou k mým prsům. Pak jeho pozornost sklouzne k někomu za jeho zády. „Rudy!“

„Co?!“ zaječí chlap, který sedí na horní příčce žebříku. Zaměstnává ho sundávání hrozného světla. Přestane, aby se na nás zamračil.

„Ta dáma tady chce, abys strhnul tu stěnu a dal na její místo pilíře.“

Rudy přikývne, jeho neudržovaná bradka ve stylu ZZ Top sebou přitom škubne. Zadumaně se poškrábe na bradě. „Jo, můžeme vyříznout klenbu a strop podepřít nosníky.“

Vydechnu úlevou. „To by bylo skvělé!“ Zatraceně miluju Rudyho.

To je chlap. Rudy! Rudy! Skanduju si v hlavě. „Tisíceré díky!“ Poskočím si a tlesknu.

„Chceš i fontánu s delfíny, zlato?“

Obličej mi povadne. Rudy to posral. Horvatovi se vrátí škodolibý výraz s trochou chlípnosti.

„Rudy říká, že to nepůjde.“

Tohle nezvládám.