TTS - 29. kapitola

Překlad: Mirus
Kor.: Evudar

Tvrdý způsob se ukázal jako zatraceně tvrdý.

„Do prdele!“, zaklel Caleb, když se rozrazily dveře a do baru vtrhlo několik velmi známých, modře oděných strážných, kteří vypadali, že si na nás také vzpomínají. V žádném případě jsme je jen my dva nemohli porazit.

Ale poté chytil Pritkin Rosiera a hodil ho proti první řadě. Strážní byli odhozeni proti stolu s domorodci, takže poháry s pekelnou šťávou vyletěly do vzduchu. Hromada zaprášených, šedě oděných hostů byla sražena na zem.

To strážné nijak nezajímalo. Byli zaneprázdněni tím, jak divoce máchali pažemi, aby se znovu dostali na nohy a mnoho z nich vytáhlo ty jejich zatracené zahnuté čepele. Dokud se z pláště jednoho z hostů nevysunula šlachovitá, šedozelená končetina, spíš chobot než ruka, a neuchopila nejbližší meč a nerozmáčkla ji jako hliníkovou fólii.

Oukej, takhle to taky fungovalo, pomyslela jsem si bezprostředně předtím, než strážní a kusy nábytku letěli vzduchem.

Abych se vyhnula židli, která se roztříštila o stěnu za mnou na tisíc kousků, tak jsem se musela skrčit na tu odpornou podlahu. Ale to už jsem byla pod stolem a chytila Casanovu a láhev, kterou ještě stále svíral. „Dej mi ji!“

„Dojdi si pro vlastní,“ blekotal a zase mi ji vytrhl. Zmateně zamrkal, ale pak se jeho pohled soustředil na strážného, který se právě vrhnul za mnou. Jen, že si Casanova zřejmě myslel, že ten chlapík šel i po jeho láhvi drahocenného pekelného drinku. Takže ho praštil lahví po hlavě.

„Co se to děje?“ zeptal se, když strážný padl k zemi a uvolnil tak výhled na dupající nohy a blýskající se čepele. A na šedo zelený masitý pahýl, který vypadal, že žere židli.

„Hospodská rvačka!“

„Och. Něčeho takového už jsem se neúčastnil od...“ Ostrý meč rozpůlil stůl čistě na dva kusy. „A teď si i vzpomínám, proč.“

Když se deska stolu rozpadla, takže jsme zírali na obrovského modře oděného válečníka, na jehož čepeli se leskla černá krev, couvli jsme. Zírala jsem na něj, on zíral na mě a pod závojem, který měl přes tvář, jsem zahlédla úsměv. Protože jsme neměli žádné zbraně a Caleb s Pritkinem se bránili polovině jejich jednotky a další úkryt byl až několik metrů vzdálený sloup za útočníkem, který by klidně mohl být i na jiné planetě...

A poté zasvištěl meč dolů. Nebyl čas křičet, ani čas na něco jiného kromě skoku nebo zemřít a já nemohla skočit, a věděla jsem, že jsem nemohla...

A neskočila jsem. Aspoň ne pryč.

Věděla jsem to, protože o sekundu později jsme ještě stále seděli v té samé kaluži rozlité pekelné šťávy, pod tím samým rozpůleným stolem, před tím samým vražedným strážným. Ale ten sloup, který stál tam naproti..., byl teď tady. S nebezpečně vyhlížející čepelí zaťatou do poloviny sloupu.

„Co jste to udělala?“, vyvřískl Casanova a jeho hlas přehlušil všechno. Možná proto, že špička čepele přistála jen pár centimetrů před jeho šilhajícíma očima.

Zírala jsem na čepel a poté se podívala k oknu, jehož tabulky se skládaly na sebe jako balíček karet. A pomyslela si, že jsem to možná věděla. „Toto je Země stínů,“ zafuněla jsem, když se strážný pokusil čepel vytáhnout.

„No a?“

Chytila jsem Casanovovu hlavu a otočila ji k oknu. „A můžete si přát věci, aby byly takové, jaké si přejete!“

„Ale... ale, přitom jde jen o to, jak to vypadá.“

„Jste si jistý?“, zeptala jsem se, když frustrovaný válečník zařval a boxoval proti tvrdohlavému sloupu.

Který promptně poskočil třicet centimetrů dopředu a praštil ho do obličeje. A boxování mu vrátil.

„Chápu, co tím myslíte,“ řekl Casanova, když chlapík padl na zadek a na čele se mu objevil otisk denní nabídky z tabulky na sloupu.

A poté přispěchalo několik dalších strážných svému kumpánovi na pomoc. A museli zažít, jak jim velmi rychle střízlivějící upír hodil na hlavu stůl. A poté jsme se odkulili a křičeli a plazili se po zemi, zatímco jsme se snažili udržovat sloupy mezi námi a muži, kteří nám usilovali o život.

Připomínalo to poskakování kuliček ve velmi agresivní hře. Jeden sloup se najednou objevil v mezeře přímo před mnou, načež jsem si málem zlomila nos. Casanova narazil do dalšího, natáhl se jak široký tak dlouhý a třetí se mu objevil přímo mezi nohama.

Na alkoholem zrudlé tváři se mu mísil výraz bolesti a hněvu. Jeden nešťastný strážný se okamžitě snažil upíra udeřit, zatímco ležel na zemi a vrhl se na něj. A byl katapultován jako baseballový míč zpátky ke dveřím, když Casanova vyskočil na nohy, chytil židli a mrštil s ní.

„Dostaňte nás odsud skokem pryč!“, zařval.

„Nemůžu!“

„Co?“

„Má moc si postavila...“

„Co?“

Uskočila jsem stranou, abych se vyhnula jednomu strážnému, který proletěl kolem po zádech. A poté ještě jednou, abych se vyhnula kreatuře, která ji lovila. A poté jsem provedla taneční otočku s třetím útočníkem, jeho mečem a jedním sloupem.

Protože to vypadalo tak, že se Rosierův slib, že mě nezabije, nevztahoval na jeho lidi.

Toto opravdu nebyl čas na delší vysvětlování, proč jsem měla potíže použít svou moc mimo Zem. Nebo proč jsem s ní měla problémy i doma. Nebo že jsem nechápala, v čem problém tkvěl. Momentálně byla důležitá jen jedna věc, zatímco na mě Casanova vrhal vražedné pohledy, protože jsem ho nedokázala mávnutím ruky dostat z této situace.

„Nemůžu skočit, zatraceně. Vymyslete něco jiného!“

Ale Casanova nechtěl přemýšlet; chtěl si jen stěžovat. „Vydala jste se do Pekla, aniž byste věděla, jak se dostat ven? Jste šíl...“

Pak na něj skočili tři strážní, kteří jeho věcné stěžování zřejmě zaměnili za slabost. Ale Casanova nebyl slabý. Dával přednost tomu, aby za něj řešili problémy ostatní lidé, zatímco nejraději postával okolo a informoval je o tom, co dělali špatně. Ale když došlo na lámání chleba, byl naprosto schopný problémy vyřešit, ať už doleva nebo doprava k oknu, což se strážní rychle naučili.

„Utíkej k baru,“ zařval na mě. „K pultu!“

Jasně, ten masivní starý blok, který vypadal, že je z jedle, ale zřejmě nebyl, bylo jediné krytí poblíž, až na viklavé stoly, které se hroutily, jen když se na něj člověk jen podíval. Ale pult vypadal, že je hodně daleko a pomalu nám docházely sloupy. A pak jsem byla nahraná, když byl ten před mnou rozsekán na kusy čepelí, která mi mířila na hrdlo.

Ale svůj cíl netrefila.

Protože muž, který ji držel, zavrávoral a zakopl, což nedávalo smysl.

Dokud jsem si nevšimla, že byl najednou mnohem menší.

„Ha!“, řekl Casanova, který mu jednoduše podtrhl nohy tím, že škubnul kobercem. A poté do něj narazil jeden host a oba strčili do mě, takže jsme všichni spadli. Já dopadla na stůl a někdo do mě vrazil loktem, takže jsem padla na kolena. A poté jsem přistála na zemi, protože do mě kopl někdo další. Bradou jsem prudce narazila do něčeho tvrdého, a když jsem vzhlédla, omámená bolestí, uviděla jsem zakrváceného Pritkina mlátícího kolem sebe, jak je vlečen ke dveřím.

Zřejmě byl obklíčen tuctem démonů, zatímco Rosier a půl tuctu dalších odráželi Caleba. A najednou jsem to pochopila. To staré přísloví, že krev je hustší než voda, muselo platit i v říši démonů, protože Rosier ho vezme s sebou.

A poté se postaví proti Radě a jejich zákonům.

Na okamžik se naše pohledy setkaly a v jeho očích se mu zablýskl triumf. Protože jsme oba věděli, že pro dceru starého nepřítele nikdo žádný nebezpečný precedens předkládat nebude. Jakmile se Pritkin vrátí do Říše svého otce, už se odtam nikdy nedostane.

Pritkin to musel také pochopit, protože bojoval tvrdě. Ale neměl žádné zbraně, jedna jeho paže mu bez užitku plandala po boku a na té druhé viselo dalších pět strážných – kteří najednou s křikem odskočili, když se kolem Pritkinovy opancéřované paže zablýskla ohnivá koule a zapálila jejich róby.

Ale dovnitř stále proudily posily, bez ohledu na skutečnost, že naše šance byly i tak směšně malé. Šest z nových příchozích chytilo stoly, aby je použilo jako štíty a vyrazili na Pritkina a zbytek se připojil k Rosierovi, aby mu pomohli. Což mu umožnilo se otočit ke svému synovi a zvednout ruku...

Oheň okamžitě zhasl.

Pritkin měl ještě stále vztyčené své vlastní štíty, přinejmenším v tomto okamžiku, ale to nehrálo žádnou roli. Strážní už toho měli očividně dost táhnout bránícího se knížete démonů a v jejich počtu to ani nepotřebovali. Prostě ho zvedli ze země a bylo jich příliš mnoho, než aby proti nim mohl bojovat a už byli málem venku ze dveří....

Takže jsem udělala to jediné, co jsem mohla.

Posunula jsem je.

Přesněji řečeno dveře odsunula ke stropu, protože to bylo jediné místo, které mě napadlo a které by mohlo pomoct. Každopádně to překvapilo strážné, kteří se stále ještě snažili použít dveře, aby se dostali dovnitř. A místo toho se propadli střechou a to na ty, kteří obklíčili Pritkina. Vítězství, pomyslela jsem si automaticky, zatímco kopali kolem sebe a Pritkin z nich s trochu iritujícím výrazem ve tváři seskočil.

Ale ne tak iritujícím jako měl Rosier, když se otočil ke mně a vykřikl něco v jazyce, který jsem neznala. A najednou se všichni bojovníci v místnosti zastavili. A také vzhlédli. A poté vyrazili přímo na mě.

„Jodor,“ vydechl Casanova.

Já neřekla nic, protože jsem se snažila dostat na nohy – proč, to jsem nevěděla. Nebylo to tak, že bych měla čas něco udělat nebo jen něco rozhodnout. Ale to nehrálo žádnou roli, protože mě moje nohy neposlouchaly a mé oči nedokázaly zaostřit a poté mě něco zasáhlo do hlavy.

Ale nebyl to žádný strážný.

Byl to...

„Skvělé,“ zamumlal Casanova. A začal jako kulomet házet flašky přes pult, za kterým jsme nějak přistáli. Držela jsem se za pulzující hlavu, která se právě udeřila o spodní část pultu. Bylo mi mdlo, byla jsem zmatená a dělalo se mi špatně. Uviděla jsem barmana, jak dřepí na druhé naproti u zdi a na tváři měl udivený výraz. Protože najednou neměl nic, za čím by se mohl schovávat.

Protože jsme se nehnuly od pultu, tak se pult vydal k nám. A já s ním nehýbala. Poté přes něj něco přeletělo a někdo jiný skočil nahoru, a...

„To jsi byl ty?“, zeptala jsem se Pritkina, který byl najednou u nás. Ležel na zádech, zdravou ruku měl omotanou kolem krku jeho otce.

„Ty dveře,“ řekl přiškrceně, protože Rosier mu také svíral krk.

„Ne, já jsem pohnula dveřmi,“ odvětila jsem a praštila Rosiera lahví z našich mizících zásob.

„Tyhle dveře!“, zachrčel Pritkin, zatímco mu vylézaly oči z důlků.

Do tváře mě zasáhla nějaká látka. Chytila jsem to a zjistila, že to bylo lano.

Zvláštní, pomyslela jsem si. A poté Rosier najednou zmizel a Pritkin omotával lano kolem mého pasu.

Snažila jsem se mu pomoci, protože jeho ruka ho neposlouchala. Ale má mě také neposlouchala. „Kam?“

„Ven.“

„Och, dobře.“

„Pojďte!“ Uslyšela jsem Calebův hlas a vzhlédla. A uviděla ho viset na předních dveřích baru, která se teď otevřela na stropě nad našimi hlavami.

A poté jsem byla rychle vytažena na střechu, kde jsem přistála na pár odporných šindelích, od kterých jsem získala na zadku další modřiny.  A pak jsem začala mrznout, protože v Zemi stínů byla pořád zima. Ale to bylo oukej, protože tím se mi trochu vyčistila hlava.

Dostatečně na to, abych pochopila, že Pritkin s Casanovou byli ještě stále dole. Doplížila jsem se zpátky ke dveřnímu rámu, kde visel na laně někdo jiný, někdo, kdo byl tak těžký, že se musel Caleb dost namáhat. Chytila jsem konec lana, ale než jsem mohla zatáhnout, protáhl se otvorem Casanova.

„Jednu jsem zachránil,“ vysvětlil mi. Vypadal trochu rozcuchaně.

„Co?“

Vytáhl láhev té pekelné šťávy a postavil ji na šindele. „Už zbyla jen jedna.“

Budova se zachvěla, když dole pod námi vybouchlo nějaké silné kouzlo a já ho chytila za klopy u saka. „Kde je Pritkin?“

A pak tu byl, snažil se vytáhnout ne jedné zdravé ruce skrz dveře. A podařilo se mu to dřív, než mu mohl Caleb pomoci. Snažil se tak, jakoby mu byl v patách samotný Lucifer. A o sekundu později jsem pochopila, proč.

Když část střechy, na které jsem klečela, pode mnou najednou povolila.

Měla jsem setinu sekundy, abych uviděla Rosierův zlověstný obličej a les lesklých mečů, zatímco jsem se blížila k podlaze...

A poté mi někdo málem vykloubil rameno, když mě chytil.

Vzhlédla jsem a Casanova zíral na mě dolů, jakoby tomu nemohl uvěřit, že se mu to podařilo. Především s jednou rukou, protože v té druhé držel ještě stále tu zatracenou flašku. Vykřikl a vytáhl mě nahoru a znovu vykřikl, protože uklouzl na okraji rozšiřující se díry.

Pak ho Caleb zachytil a Pritkin mě. „Rychle!“

S tím jsem souhlasila. Ale blížila se k nám vlna starých šindeli a napůl zpráchnivělých stropních trámů, takže to vypadalo, jako bychom běželi na místě, jakoby nám pod nohama ubíhal okraj střechy rychleji, než jsme stačili utíkat. Náš náskok se stále zmenšoval.

A poté jsme ji měli od nohama, tu bublající hromadu trosek, když mě Caleb chytil a hodil. Vypadalo to, že špatným směrem, ale protože jsem měla hrdlo plné omítky, nemohla jsem křičet. A pak to šlo prudce dolů, a já nechápala proč, až...

„Zatraceněěě!“, křičela jsem a zjistila, že prach nebyl nic proti skluzavce po elektrickém vedení, které volně viselo nad střechou a uprostřed kterého nás Caleb s neuvěřitelným zhoupnutím katapultoval přes ulici a na střechu jednopodlažní budovy.

Kam jsme dopadli přesně v tom okamžiku, kdy modře odění strážní vyrazili z baru do všech stran jako netopýři z jeskyně. Nebo služebníci jednoho velmi naštvaného knížete démonů. A pak už jsem nemohla vidět nic, protože jsme běželi po jakýchsi schodech a běželi k okraji a ne, ne, ne...

Skočili jsme přes příliš širokou ulici. Nohy upíra hledaly oporu na okraji další střechy, pádloval pažemi a natáhl se po mně, otočil se kolem své osy. Caleb se také po mě natáhl a oba jsme na tom okraji tančili tanec se smrtí, dokud nás Pritkin od ní neodtáhl.

A poté jsme běželi dál.

„Kde se schází Rada?“, zařval Caleb, zatímco jsme utíkali přes střechu.

„O jeden blok dál,“ odpověděl Pritkin, což měla být dobrá zpráva. Jen, že to tak nevyznělo.  I Caleb si toho všiml. „Co je za problém?“, zeptal se.

„Tohle,“ řekl Pritkin, zatímco jsme běželi na druhou stranu střechy.

No super.

Tato strana měla hromosvod, ale ten nám byl k ničemu. Protože ulice pod námi se najednou rozhodla, že už nechce být žádnou ulicí. A proměnila se v odpadní strouhu.

A pak šup, byla z ní kameny obložená zahrada. A hej, najednou tam byla odpadní roura. Měnila se tak rychle, že se mi dělalo mdlo, a to jsem ani nebyla dole. Nedokázala jsem si představit, jak se snažíme projít skrz tuto krajinu třeba jen pár metrů, natož celý blok.

Jenže to nevypadalo, že by nám někdo chtěl poskytnout i tuto mrňavou šanci.

Protože budova kolem nás se najednou roztřásla jako při zemětřesení. Jen, že to zemětřesení přicházelo a ne odcházelo. A vyhodilo nás nahoru...

A výš a výš a ještě výš, zatímco budova vyrůstala ze země a přidávala další poschodí jako vagony nějakého vlaku, co mířil přímo do nebe.

„Och, zatraceně,“ postěžoval si Casanova. A poté: „Do prdele!“, když se na střechu opět vyhoupl konec kabelu.

A tentokrát jsem stála na straně Casanovy.

Protože ano, to bylo další elektrické vedení, které bylo připevněno na jedné straně budovy. A ano, společně se zbytkem tohoto domu se prodlužovalo. Ale ta budova teď byla vysoká skoro čtrnáct poschodí. Trčela do nebe jako nějaký kůl.

A pak už to najednou nebyl žádný kůl, když Pritkin mávl rukou a tento kůl se vrátil zpátky na ulici, která už byla opět ulicí a poté se proměnila v kopec, po kterém jsme po tom kůlu sjeli jako na lyžích, až jsme se zastavili před nádhernou budovou.

Budovou, která vypadala jako správní budova, ale pravděpodobně nebyla.

„Och, proboha,“ pronesla jsem procítěně.

„Do prdele!“, opakoval Casanova a ustoupil.

„Je to možné,“ řekl Caleb neotřesitelně.

„V jakém universu?“

„Máš lepší plán?“, zeptal se Pritkin a přivázal jeden tenký a ne příliš stabilně vypadající kus lana na vedení.

„Ano! Jedno co, hlavně, že se to odehraje na zemi.“

„Buď chlap,“ poradil mu Caleb.

„Jsem upír...“

„A přesto máš strach z výšek.“

„Ano!“, prohlásil Casanova hystericky. „Pád z takové výšky je jedna z mála věcí, které mě dokážou zabít! Nenávidím oheň a nenávidím výšky!“

„A co si myslíš o kůlech?“

„Velmi vtipné! Zatraceně...“ Když dobře známý, rudý blesk proletěl kolem střechy a explodoval na okraji budovy, zmlkl.

„Co to dělají?“, vykřikl ječivě.

„Snaží se získat odměnu,“ zavrčel Pritkin. A já si vzpomněla, co říkal předtím. Že měl nepřátele, dokonce i u Dvora. Ale zatraceně, byl u toho Rosier...

Jenže on s ním neměl nic společného, pochopila jsem. Mezi muži v modrých róbách, kteří skočili z té druhé střechy na naši, nebyl nikdo v elegantním šedém obleku. Musel být dole na ulici a jeho strážní konali samostatně. A to znamenalo...

„Och, zatraceně!“

Předpokládala jsem, že Casanova se mnou souhlasil. Protože chytil Caleba, který se natáhl po konci lana. „Ne, Caleb vezme Cassie!“, řekl Pritkin. „Ty půjdeš se...“

Zbytek jsem neslyšela, pokud vůbec nějaký byl, protože jsem byla brutálně sražena. Narazila jsem tvrdě na střechu, zrovna ve chvíli kdy explodovaly rudé blesky v místě, kde jsme právě všichni stáli, a část střechy se uvolnila. Přikrčila bych se a chránila si hlavu, ale to byla ta část, na které stáli Caleb s Casanovou a já vykřikla a zvedla se...

A sledovala, jak se na druhém konci lana, které Pritkin připevnil ke kabelu, pomalu spouštějí dolů. Zaplavila mě vlna úlevy. Nic se nestane; dokud lano vydrží, tak...

„Cassie!“ Všude kolem lítala kouzla, příšerně hlasitě a já uslyšela volání a otočila se. Uviděla jsem Pritkina, který byl na pár sekund ozářen nepřirozeným kouzelným světlem, jeho silueta se zvedla proti obrovské kouli bublající energie, která letěla jeho směrem. A pak jsem ho chytila, protože nemohl držet současně mě i lano, za předpokladu, že byl vůbec schopný lano chytit, když jsem ho skoro ani neviděla v tom podivném světle, které mě oslepovalo. A poté jsme také začali klouzat dolů, hlouběji a hlouběji a střecha explodovala, a...

A poté následoval moment naprosté dezorientace a volného pádu uprostřed létajících trosek a horkého vzduchu, skrz který jsme svištěli, a ne, ne, ne, ne...

S trhnutím jsme se zastavili. Po volném pádu bylo těžké se duševně vzpamatovat, v tom šíleném mixu z pískání v uších, děsu a zoufalství. Poté se lano prudce zhouplo jedním směrem a my přistáli na zemi, kam lano sotva dosahovalo. Pouliční dlažba byla uvolněná a pod mýma zaprášenýma nohama se viklala. Srdce mi málem spadlo do kalhot. Jestli už tam dávno nebylo.

A poté jsme se rozběhli, naše zhoupnutí nás opět katapultovalo nahoru a současně dopředu, v bláznivém slalomu neustále se měnící ulice.

Chvíli jsem mohla vidět jen neonová světla po obou stranách, pestré girlandy jako dětské draky, které se zvedaly a klesaly, zatímco štíty a budovy chvíli existovaly a pak zase ne a taxíky troubily a lidé na nás něco křičeli nebo utíkali, aby se nám vyhnuli.

Ale z nějakého důvodu, když jsme utíkali přes střechu jakéhosi auta a přeskočili autobus a na druhé straně přistáli na šíleně troubícím autu, tak jsem se smála. Poté jsme skočili na rudý poschoďový autobus, kterého jsme dosáhli přesně v okamžiku, kdy se naše zpráchnivělé lano přetrhlo.

Přistála jsem na horní, otevřené platformě, ještě stále zadýchaná tím šíleným, divokým, nekontrolovaným smíchem, který se k této bláznivé situace hodil. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopila, že se Pritkin také smál. A poté jsme běželi po točitém schodišti dolů a skočili na chodník a narazili do Caleba a Casanovy, kteří k nám běželi z druhé strany ulice.

„Vejtaho,“ řekl Caleb zadýchaně.

Od tam už to byl krátký sprint dveřmi velké budovy a skrz zvláštně normálně vypadající vstupní halu a ne zase tak normálně vypadající chodbou a poté skrz dvojité dveře...

Dovnitř do nekonečného tmavého oválu, hladkého a posetého hvězdami.

Jako hrom se ozval hlas. „Rada zasedá.“