Elude - kapitola 21,22

Překlad: Mili

Přeji všem krásný, úspěšný a klidný rok 2019, buďte šťastné, veselé, dobře naladěné a čtivé J. Mili

21. kapitola

Sergio

Smývám si krev z rukou, ale nevím, proč se vůbec namáhám, protože už jsem vzdal snahu drhnout si kůži až do krve.

Dobré zprávy?

Už nepracuju pro federály, takže nemám co skrývat. Můžu si to v zakrváceném tričku napochodovat třeba do Starbucks a navykládat lidem, že jsem měl havárku na svém Harleyi; ani by nemrkli.

Rozčiluje mě, že u něčeho takhle strašného – pokud jste v tom přímo nevyrůstali – byste předpokládali, že se tyhle věci stávají jen ve filmu. Andi tomu přihlíží úplně fascinovaně.

A pak má nervy na to mi říct, že ji nemám chránit.

Co to sakra má být?

Udeřil jsem pěstí do mramorového pultu a potom ještě jednou. „Zatraceně!“

„S klidem, tygře,“ ozvala se Andi ode dveří.

Vzhlédl jsem k jejímu odrazu v zrcadle. Váhavě se ke mně vydala.

Zakroutil jsem hlavou a uhnul jsem dřív, než se mě vůbec mohla dotknout. Bylo to moc čerstvé - zabít je, málem ztratit ji, a přitom být pořád dokola upomínán na to, že tenhle příběh neskončí happy endem. Na konci ji ztratím tak či tak.

A je na mně, abych rozhodl, jak.

Do hajzlu.

Se zavrčením jsem zapnul sprchu. „Teď ne, Andi, nemám náladu.“

„Před hodinou jsi říkal něco jiného.“

Začal jsem ze sebe strhávat oblečení. Jestli neráčí odejít, je mi srdečně ukradené; osprchuju se tak či tak. Potřebuju ze sebe dostat ten ruský sliz.

Ve chvíli, kdy jsem otevřel dveře od sprchy, se vyhrnula pára.

Po pár minutách jsem si už myslel, že Andi odešla.

Zrovna jsem se chystal zavřít, když se mě dotkla jemná hladká ruka. Se zakletím jsem zavřel oči a předklonil se, až se moje čelo dotklo skla, zatímco mi voda stékala po obličeji.

Přitiskla prsa na má záda a objala mě rukama kolem pasu. „Omlouvám se.“

Nevěřil jsem si dost k tomu, abych dokázal něco říct. Vždycky jsem byl dobrý, když mělo dojít na komunikaci, s myšlením jsem byl dokonce ještě lepší, ale v této chvíli jsem neměl vůbec nic. Nevěděl jsem, co říct, protože jsem nikdy nebyl v situaci, kdy jsem se ocitl mimo svou kontrolu – tak úplně mimo sebe, že jsem to chtěl odstrčit někam do zadní části mozku, abych na to nemusel ani myslel.

Abych nemohl nic cítit.

„Omlouvám se, že jsem řekla, abys za mnou nechodil.“ Andi si povzdechla a políbila mě na záda. „A omlouvám se, že jsem to udělala před klukama… ale úplně nejvíc se omlouvám za to, že jsi v situaci, ve které jsi nikdy nechtěl být.“

Ztěžka jsem vydechl a hruď se mi sevřela. Pomalu jsem sundal její ruce z mého pasu a otočil se. Ty její obrovské hnědé oči byly soustředěné a plné smutku. Zabíjelo mě to, protože Andi není taková. Smutek je u ní úplně cizí.

Nelíbí se mi to.

Nenávidím to tak, že jsem si v této chvíli přísahal, že tuhle emoci navždycky potlačím.

Nejsem jemný člověk.

Žádný něžný milenec.

Racionální filozof – pokud jde o opačné pohlaví. Ale u ní nedělám nic jiného, než že myslím. Když jí stékala voda po tvářích, myslel jsem. Myslel jsem tak intenzivně, až jsem byl přesvědčený, že mi bude moct číst myšlenky.

Je nádherná.

Dech beroucí.

Statečná.

A moje.

Vyhledal jsem její rty. Jemně jsem ji políbil, ochutnával vodu z jejích rtů, sál jsem je mezi svými zuby. „Jsem přesně tam, kde jsem chtěl být. Jenom jsem to nevěděl… až do teď.“

Naše rty se setkaly v zuřivém zápalu, zvedl jsem ji a opřel o zeď ve sprchovém koutě. Rukama jsem sjel po jejích stehnech, zatímco je kolem mě pevně tiskla.

Blond vlasy se jí přilepily k tvářím. Přesunul jsem se rty k jejímu uchu a olizoval potůček vody prýštící dolů po jejím krku, sledoval jsem tu stopu až k jejím prsům.

Pusou jsem olizoval každý centimetr, kde jí stékala voda, moje rty nebyly schopné dělat nic jiného, než ochutnávat. Kmitl jsem jazykem – a vysloužil si drsné škubnutí, když mě zatáhla za vlasy a zasténala.

Nejsem dost slušně vychovaný na to, abych se jí zeptal, jestli chce víc.

Protože nejsem dost slušný na to, abych přestal, kdyby řekla ne.

Ocitl jsem se v zoufalé situaci, ve které jsem nikdy předtím nebyl, chci ji cítit, chci ji cítit úplně celou, a hlavně chci zapomenout, že za pár měsíců…

Už nebudu moct slyšet její bušící srdce.

Nebudu moct olizovat její pokožku.

Její chuť bude zapomenutá.

V zápalu jakéhosi šílenství jsem ji začal zběsile líbat na rty a přál jsem si, aby žila, aby bojovala, sliboval jsem jí všechno, co jsem věděl, že nikdy nebudu moct říct nahlas – protože kdybych to řekl, stalo by se to skutečností. Stalo by se to tím, čím bychom museli procházet.

A já nechci skutečnosti.

Už ne.

Tenze mezi námi vrcholila. Kousla mě do rtů a potom mě políbila hlouběji, tvrději, rychleji.

Neptal jsem se, jestli je připravená. Nemusel jsem.

Prostě… jsem to věděl.

Jako bychom byli dávno ztracení milenci… jako bychom byli pro sebe stvoření.

Jeden pohyb a byl jsem v ní, pohyboval jsem se v ní, žil jsem v ní. Zaryla mi své ostré nehty do zad a potom si znovu našla moje vlasy. S každým pohybem mých boků zatáhla o něco silněji.

Mezi našimi těly vytryskl nával horka.

Každý sval v jejím těle se napnul. Šlo mi jenom o ni – ne o sebe – a to byla chvíle, kdy jsem věděl, že jsem ztracený. Už jsem byl v háji ve vteřině, kdy jsem jí řekl ano.

Zlehka jsem ji líbal, když se její strnulé tělo začalo uvolňovat. Pomalu na mě zamrkala svýma velkýma hnědýma očima. Byl jsem dočista ochromený, jak se můj svět vychýlil z osy a stal se zodpovědným za něco jiného než za sebe – za někoho.

Se zamrkáním zahákla nohy kolem mě těsněji. Bylo to nekontrolovatelné, způsob, jakým jsem to ze sebe vypustil, i způsob, jakým mě to nechala udělat.

 Bylo to tiché kromě zvuku tekoucí vody na kamenné dláždění a našeho ztěžklého dechu.

„Tak ještě čtrnáct.“ Sklouzla ze mě dolů a kousla mě do ucha, když mi zašeptala to číslo. „Hodláš si to zaznamenávat?“

Vyprskl jsem smíchy. „Epické momenty si zaslouží, aby nebyly zapomenuty.“

„Slíbíš mi něco?“

„Cokoliv.“ Vzal jsem ji za ruku. Kdo je ten muž? Ten člověk, co mluví? Nepoznávám se a ani nevím, jestli chci.

„Zapamatuj si nás.“

Chvilku mi trvalo, než jsem pochopil, o čem mluví. Moje tetování, zapamatovat si nás. Snažil jsem se zlehčit náladu. „Nehodlám si Stoličnou vodku vytetovat na tělo, Andi. Je mi jedno, jak moc máš tu věc ráda.“

Zasmála se z plných plic, vyzvedla se do mé náruče a nohama už podruhé během půl hodiny obemkla můj pas. Naše čela se dotkla. Přenesl jsem ji doprostřed sprchy a políbil na rty.

„Náš symbol bude něco dost cool… jako… něco z našich líbánek.“

„Oh, takže se ti líbilo číslo patnáct?“

„Přesně!“ Zahihňala se. „Věděla jsem, že jsem si vybrala dobře, když jsem si vybrala tebe, Itale.“

Obrátil jsem oči v sloup a položil ji na nohy. Jednu chvíli stála; tu další mi padala do náruče.

„Andi?“ Zachytil jsem ji dřív, než se bouchla do hlavy. „Andi, slyšíš mě?“

„Samozřejmě!“ Zasmála se. „Křičíš ve sprše.“

Zakoulel jsem očima. „To není vtipné. Jsi v pořádku?“

„Jo.“ Pokrčila rameny. „Ale to sprchování mě asi dehydratovalo. Máme jonťák?“

Povzdechl jsem se a donutil se k úsměvu, který jsem nepociťoval, když uvážím, že se mi před chvílí málem zastavilo srdce. „Jo, pojďme tě nafutrovat jonťákem, než půjdeš do postele.“

„Slova… jsi v nich tak dobrý. Je zázrak, že jsem omdlela.“

„Tvoje omdlívání potřebuje vylepšit,“ poukázal jsem. „Šla jsi špatným směrem.“

„Čert, aby tě vzal!“

„Čert, aby mě vzal?“ Zopakoval jsem.

„Čti historické romance, Sergio. Vážně ti to posune vyjadřování někam úplně jinam!“

„Mám rád svůj slovník.“

„Hmmm…“ Poplácala mě po hrudníku a zazívala. „Promiň. Jsem jenom unavená.“

„Jistě.“ S těžkým srdcem jsem ji zvedl do náruče a vyšel ven ze sprchy. Posadil jsem ji na lavičku z týkového dřeva, vzal jeden ručník s monogramem a zabalil ji do něho, načež jsem druhým obalil i sebe.

„Můžu ti lízat čokoládu z břišních svalů?“ Zeptala se znaveně.

„Já, eh…“

„Slibuju, že to budu dělat pomalu.“

„Je to na seznamu?“

Zkřížila si paže na hrudníku.

„Andi…“

„Mělo by být!“ Našpulila pusu. „Úplně jsem podcenila tvůj každodenní trénink!“

„Takže sis myslela, že budu tlustý Ital?“

„Abych byla fér, jíte strašně moc těstovin.“

„Kdy jsi mě vlastně viděla jíst těstoviny?“

Kousla se do spodního rtu. „Na tom něco bude.“

„Podívej…“ Klekl jsem si před ni. „… nechám tě lízat ze mě čokoládu…“

Zatleskala.

Zvedl jsem ruce, abych ji zastavil. „Když půjdeš spát. Konec konců, máme před sebou všechny ty líbánkové aktivity, že?“

Objala mě kolem krku a něžně mě políbila na tvář. „Ano, Itale. Máme.“

22. kapitola

Andi

V momentě, kdy jsem se snažila otevřít oči, věděla jsem, že je něco špatně. V puse jako bych měla vatu a každá kost v těle mě bolela, jako by mě zmlátili a nechali na pospas smrti.

Se zasténáním jsem se snažila otočit na bok, abych třeba mohla těžkopádně spadnout z postele. Mám tak slabé nohy. Potřebuju vodu a něco k jídlu, ačkoliv se cítím, jako bych byla čím dál tím víc plná, další směšný opačný efekt.

Párkrát jsem se zhluboka nadechla a zadržela dech, načež jsem pomalu vydechla a nakonec jsem zvládla se odvalit na stranu a položit nohy na dřevěnou podlahu.

Pokoj se motá, ale jsem zvyklá na to, že se mi točí hlava. Pomalu jsem přešla ke dveřím, otevřela je a šourala jsem se po chodbě.

Do háje. Potřebuju vypadat, že jsem čilá, aby nevěděl, že je něco v nepořádku. Olízla jsem si rty, donutila se k širokému úsměvu a rozpustile jsem mu zamávala.

Musela jsem vypadat hůř, než jsem myslela, protože jeho výraz přešel během sekundy od ospalého k vyděšenému.

Dvěma velkými kroky se ocitl přede mnou a uchopil do dlaní můj obličej. „Co se ti k čertu stalo?“

„Hm?“

Otáčel můj obličej na stranu a zkoumal ho. Potom se stala ta divná část. Snažil se mi svýma rukama otevřít pusu.

Odtáhla jsem se, ale byl moc silný.

S nadávkou zakroutil hlavou a zvedl mě do náruče. Odkráčel do koupelny a posadil mě na pult.

„Dokážu chodit,“ poukázala jsem na ten fakt, ačkoliv je bezva, že chodit nemusím.

„Já vím.“ Polkl pomalu. Celý bledý naplnil vodou jeden pohárek a podal mi ho. „Vypláchni si pusu.“

„Huh? Proč to prostě nemůžu vypít?“

„Tvé dásně.“ Sáhl mi prstem do pusy, a když ho vytáhl, byl pokrytý krví a slinami.

Zakryla jsem si hrůzou pusu a podívala se do zrcadla. Moje dásně mi nejenže krvácí; ale vypadám, jako bych se přes noc stala upírem a pokousala celé město. Okej, možná to není tak strašné, ale zuby už jsem neměla tak bílé vzhledem k tomu, že krvácení neustávalo.

„Tady.“ Strčil mi pohárek do ruky. „Vypláchni si pusu, aby se ti očistily zuby. Potom použiješ ústní vodu. Asi si radši nečisti zuby, dokud to krvácení nepřestane, což by během dne mělo, a pak do mě můžeš zase hučet.“

Je milý.

Což zapříčinilo, že mi začaly slzet oči. „Kde ses to naučil, Itale, hm?“

„Připrav se na něco ohromujícího.“ Udělal obličej a hravě zvedl jedno obočí. „Přečetl jsem si to v knize.“

„Ani náhodou!“ Praštila jsem ho do ramene. „Ty malý nerde!“

„To abych si na konci týdne koupil kapesní pouzdro na propisky a začal si žehlit džíny.“

„Ne!“ Ukázala jsem na něho prstem. „Ty džíny jsou značkové.“ Vypláchla jsem si pusu vodou a vyplivla ji do umyvadla. Znovu jsem naplnila pohárek, hltavě jsem se napila a potom ho podala Sergiovi, který mi naopak podával lahvičku s ústní vodou.

„Kloktej.“

Obrátila jsem oči v sloup, ale udělala jsem, co mi řekl. Když jsem všechno vyplivla do porcelánového umyvadla, musela jsem bojovat se slzami, které se mi tvořily v očích. Všechno bylo pořád zbarvené krví. Pomalu jsem se otočila a slabě se usmála do zrcadla.

Dásně mi pořád krvácely.

Svěsila jsem hlavu. „Jsem odporná.“

„To není pravda,“ hádal se Sergio.

Kývala jsem hlavou, nedokázala jsem mluvit. Když už jsem dokázala najít svůj hlas, ukázala jsem na mou pusu a zakroutila hlavou. „Odporná.“

Sergiovy oči potemněly, což mi říká jedině to, že ho buď vzrušuje moje upíří pusa, nebo je naštvaný. Jednu chvíli na mě zíral, druhou mě líbal.

Snažila jsem se odtáhnout, ale nedovolil mi to.

Byl agresivní, tvrdý; nic na tom nebylo něžné.

Když se nakonec odtrhl, pořád přidržoval mou hlavu a díval se mi přímo do očí, když řekl, „Nechci, abys tohle o sobě ještě někdy řekla.“

„Ale - “

Jeho polibek moje slova přerušil. Jakmile přestal, musela jsem uznat, že se mi trochu motá hlava.

„Už nikdy,“ zašeptal.

Zakývala jsem. „Okej.“

„A teď…“ Pomohl mi z pultu. „… se osprchujeme.“

„Ehm…“ Zvedla jsem ruku. „… dokážu se osprchovat sama.“

„Já vím, že jo.“ Přetáhl si tričko přes hlavu.

Proč se vlastně dohaduju?

„Ale chceš se sprchovat sama?“

„Už jsem ti někdy řekla, jak jsi chytrý?“

„Ne.“ Ušklíbl se. „A nezačínej s tím teď, jinak mě to naštve a pomažeš na pohotovost. Vysvléct.“

Naklonila jsem hlavu na stranu. „Nemůžu se jenom dívat? Určitě to musí být na seznamu – manželka sleduje svého manžela při svlékání a vrývá si to do paměti.“

Sergio mě ignoroval, trhl s mým tričkem a zašeptal mi do pusy. „Vysvleč se nebo dojdu pro nůž.“

„Ooo, hlasuju pro nůž.“

Dotkl se čelem mého. „Jsi nemožná, víš to?“

„Vezmi tu velkou mačetu. Můžeme ji použít jako podpěru!“ Zavolala jsem za jeho vzdalující se siluetou.

Nečekala jsem, že se vrátí s nožem.

Ale on to udělal.

A tu mačetu položil hodně daleko ode mě, takže kdybych se pro ni chtěla natáhnout, musela bych se naučit lítat. „Nehraješ fér.“

„Celá se motáš, já budu nahý, ani náhodou tě nenechám poblíž ostrých věcí.“

„Má recht.“ Zvedla jsem ruce do vzduchu. „Tak jo, přeřízni to.“

„Ty jsi tak divná.“ Zasmál se. Plně a zhluboka.

Napůl jsem byla v pokušení sledovat jeho obličej, ale nebyl čas. Ve chvíli mi zařízl nůž do trička. Ale potom ho zase odložil.

Našpulila jsem rty.

Potom Sergio trhl tričkem a rozerval ho na dvě části. Svýma. Holýma. Rukama.

Zasmála jsem se tak dravě, že jsem se oficiálně stala upírem, chudák chlap. I když to vypadá, že je mu to jedno, když jeho ruce přistály na mých kraťasech a provedl s nimi tu samou věc. Odehrálo se to tak rychle, že jsem se ani nestačila pohnout.

„Už jsem ti řekla, jak sexy jsi s nožem?“ Opřela jsem se a dala tak na odiv svou nahotu.

Sergio položil nůž vedle mě na pult a políbil mě na tvář. „Už jsem ti řekl, jak sexy jsi nahá?“

„Jenom nahá?“

„Kdyby se hlasovalo, řekl bych bez oblečení.“

„Ale máš oblečení rád!“

„Tak aspoň vidíš, jak moc se mi líbí, když jsi nahá…“ V očích mu svitlo něco, co vypadalo jako vzrušení. „Mám nápad.“

„Okej.“

„Nejdřív sprcha, potom nápad. Ačkoliv nejdřív musíme poslat tu ruku.“

„Poslat ruku.“ Promluvila jsem hlubokým hlasem a v duchařském stylu jsem mávala rukama ve vzduchu. Proč? Nemám ponětí.

„Skončila jsi?“

Zakývala jsem.

„Skvělé.“ Zvedl mě, postavil mě do sprchy, potom se sám vysvlékl a přidal se ke mně.

Umývali jsme jeden druhého. Lhala bych, kdybych řekla, že jsem nebyla zklamaná, že se o nic nepokusil. Opravdu jsem doufala ve víc, především když jsem měla tak strašný ranní start.

Už jsem chtěla vypínat sprchu, když mě najednou otočil a přitiskl ke zdi sprchového koutu. Kousl mě do ucha a ochraptěle zašeptal. „Čtrnáct.“