TTS - 23. kapitola

Překlad: Mirus
Kor.: Evudar

Dala jsem si sprchu. Vytřela si vlasy do sucha. A oblékla si tričko a džíny, protože už mě otravovalo a měla jsem plné zuby toho, jak jsem se musela přetvařovat kvůli tomu, co jsem měla v úmyslu další noc. Poté jsem se vydala na lov čarodějnic.

Našla jsem je v herně, kde hrály biliard.

No, dvě z nich. Tu třetí jsem viděla skrz zasouvací dveře do obývacího pokoje, které byly opět otevřené dokořán. Možná proto, že Marco odstartoval svou ofenzívu šarmu, pravděpodobně proto, aby si domluvil rande. To se ještě uvidí.

Ale mluvil s jednou z čarodějek, kterou jsem okamžitě pokřtila Jasmína, protože vypadala jako ta disneyovská figurka. Byla půvabná jako upír, což by možná vysvětlovalo, proč s ní Marco u baru plkal. Nedokázala jsem rozeznat, jak daleko se s ní dostal, protože její žhavé oči byly přimhouřené a lehký úsměv na jejích rtech mohl pocházet jak z pobavení, tak z pohrdání. Ale dvě ostatní čarodějky vypadaly spíš, že se baví.

Jedna stála na stoličce vedle biliardového stolu, tágo v rukách a soustředila se na svůj další šťouch. Stolička byla nutná, protože měřila jen asi metr padesát jedna nebo padesát pět, pokud se ovšem nepočítalo přepychové afro, které jí přidávalo dalších dvanáct centimetrů. Na sobě měla hedvábné zelené splývavé šaty, dlouhé nalakované nehty a hromadu zlatých řetízků kolem krku, které když šťouchla tágem, zvonily. Šťouch se jí vydařil, koule spadla do díry, což přimělo její družku pronést neslušné slovo. Drobná čarodějka se zachichotala a slezla ze stoličky, aby si došla pro pivo, které měla odložené na vedlejším stolku. Její soupeřka znovu vyskládala koule do výchozího postavení, protože právě prohrála. Vypadalo to, že jí to nevadilo. Měla jsem pocit, že toho nebylo moc, co by jí vadilo.

To byla ona, která se snažila se mou v hale mluvit. Nějak mě překvapilo, že jsem ji právě viděla prohrát, protože v punčocháčích měla skoro metr osmdesát pět a s podpatky, co měla na sobě, to klidně mohlo být i metr devadesát. Vlasy měla krátké a šedé, oči pronikavé jako ocel a oblečená byla do spíš praktického než elegantního proužkového obleku. Nevypadala jako čarodějnice. Vypadala spíš jako stárnoucí valkýra. A dost se podobala Eugenii, mé staré guvernantce, což pravděpodobně vysvětlovalo, proč se mi žaludek stáhl křečí.

Jelikož mi stejně nevěnovaly pozornost, vyrazila jsem do kuchyně, abych našla něco, čím bych žaludek uklidnila. A místo toho našla další čarodějku. Aspoň jsem si to myslela, protože čtvrtá do toho tria moc nepasovala. Ale nemohly se toho držet příliš striktně, především pokud se domnívaly, že by mohly potřebovat posilu.

Ne, že by tato čarodějka vypadala, že je tady kvůli tomu.

Za prvé byla mladá, asi o pět nebo šest let mladší než já. Možná i to bylo nadnesené, protože i když měla tělo dospělé, na sobě měla dlouhé, bílé roucho, které by Eugenie nazvala vznešené, a ve kterém bych já vypadala jako v noční košili z devatenáctého století. Takové oblečení bylo důvodem, proč jsem přešla na minisukně a vysoké kozačky hned, jak jsem se dostala od Tonyho a začala si vydělávat vlastní peníze: Celé mé dospívání mě oblékali jako Wendy Darling (že by Wendy z Peter Pan?)

Eugenii by se líbil i její účes. Dlouhé, světle hnědé vlasy se jí vlnily zvláštně známým způsobem po zádech. Byla ke mně otočena napůl zády a bojovala s něčím na lince. Poté mi došlo, koho mi připomínala.

„Agnes?“

Hnědá vlnitá hlava se otočila, ale samozřejmě to nebyla ona. Opravdu jsem si to nemyslela, protože tohle kuře bylo o čtyři nebo pět centimetrů vyšší než já a Agnes byla drobek. Ale účes měla podobný a její tvář mi byla povědomá, i když jsem nevěděla, odkud. Navíc vypadala trochu vystresovaně, což ji rozhodně odlišovalo od Agnes, u které bylo k takovému výrazu zapotřebí víc, než jen tvrdohlavý kávovar.

„Ta věc potřebuje kapsle,“ vysvětlila jsem té dívce nápomocně.

Nic neřekla.

„Však víš, takové ty malé taštičky.“

Očividně to neznala. Nebo jí to bylo možná jedno. Otočila se a přitiskla ke dřezu. Zírala na mě svýma prázdnýma, obrovskýma, hnědýma očima. Celá zbledla. Pomyslela jsem si, že možná nemluví anglicky.

„Potřebuje kapsli,“ opakovala jsem pomaleji a prsty nakreslila ve vzduchu tvar kapsle.

Nic.

„Tady.“ Vytáhla jsem z jedné skříňky krabici s kapslemi na espresso a podala jí ji. Nebo se o to aspoň pokusila. Ale ona tam jen tak stála, přitisknutá ke dřezu, zatímco rukama svírala pracovní desku a třeštila na mě obrovské oči naplněné panikou.

Ne, pochopila jsem, ona nevypadala panicky.

Působila vyděšeně.

Otočila jsem se, s krabicí s kapslemi v ruce, protože tady člověk nikdy nevěděl, co se objeví příště. Ale nikdo za mnou nebyl. Dokonce ani někdo z upírů, kteří měli sklony strašit citlivé hosty. Ale zřejmě traumatizovali někde někoho jiného, protože přede dveřmi nikdo nestál.

Znovu jsem se otočila zpátky, ale její hororově ztuhlá póza se nezměnila a z toho jsem pomalu začínala panikařit já. Vytáhla jsem z lednice láhev piva. Pomalu jsem couvala ven z kuchyně.

A narazila do Marca, který mířil ke mně. „Pomalu mi docházejí vtipy,“ zašeptal mi tiše do ucha.

„Mohl byste jim nabídnout něco k jídlu.“

Jeden koutek úst se zkroutil nahoru. „Když je budeme hostit, tak tu zůstanou déle.“

„Ne, pokud bude kvalita nabízených pokrmů tak hrozná jako naposledy,“ poznamenala valkýra z druhé strany pokoje. „Nebo to byl úmysl?“

Umístila kouli do jamky.

Marco na mě pohlédl.

Zesílený sluch, zformovala jsem rty.

Ochranná kouzla by měla takovým věcem zabránit, odpověděl mi stejným způsobem.

„A vaše ochranná kouzla stojí za pendrek,“ dodala čarodějnice, což přimělo Marca něco zamumlat.

„Já to slyšela.“

Povzdechla jsem si a přešla k ní.

„Aspoň většina,“ opravila se, opřela se o své tágo a měřila se mě pohledem. „Bylo tam jakési odporné elfí kouzlo, které nám dělalo potíže, a to proto, že jsme ho nečekaly.“

„Propletené s větvemi palmy,“ dodala malá čarodějka zpěvavým hlasem. „Prozářený slunečním světlem a plný lesku, hledá vodu, oheň a vítr – a ochraňuje, ochraňuje, a ochraňuje.“ Lokla si piva. „Tři elementy, taková sračka.“

„Ale dostaly jsme se přes něj,“ notovala jí její družka. „Především proto, že ho vaši lidé neudržovali.“

„Muž, který se o to normálně stará, není momentálně ve městě,“ pronesla jsem uvolněně.

„No, možná byste ho měli povolat zpátky.“

„Pracujeme na tom.“ Což by bylo mnohem jednodušší, kdyby ty čarodějnice zmizely, a já bych mohla vystopovat Casanovu a zjistit, co ví o Radě. Ale nic takového neudělaly. A protože jsem čarodějky naštvala už dost, budu se muset obrnit trpělivostí, a diplomacií.

„Hrajete?“, zeptala se valkýra a postavila novou hru, i když s tou poslední sotva začaly.

Pohlédla jsem na malou čarodějku, která se na mě široce šklebila. „Jednu hru vynechám,“ nabídla se.

Pokrčila jsem rameny. „Tak dobře.“

Marco působil překvapeně, pravděpodobně proto, že mě ještě nikdy neviděl hrát. Ale když člověk denně hleděl smrti do očí, tak už to nebylo tak zábavné.

„Kdysi jsem pracovala v jednom baru,“ připomněla jsem mu.

„Co jste tam dělala?“, chtěla vědět valkýra.

„Plnila bar. Především jsem vykládala karty.“

„Pýthie vykládala v nějakém baru karty,“ řekla čarodějka, jakoby mi nevěřila ani slovo.

„Tenkrát jsem Pýthií nebyla. A já ráda jím.“

„Musela jste přilákat hodně lidí,“ odvětila suše.

„Ani ne.“ Počkala jsem, až dostaví koule, aniž bych se zlobila, když mě odstrčila stranou. „Protože většině lidí se nelíbilo, co jsem jim musela říct.“

„A to bylo co?“

„Pravda.“

Tágo škrtlo po sametu a minulo otvor. Blýskla se po mě pohledem, jako bych to udělala úmyslně. Z jedné rohové jamky jsem vytáhla bílou kouli a hodila jí ji. „Klidně začněte znovu.“

Vypadala překvapeně, že jsem se vzdala své výhody. Ale momentálně jsem na nějaké soutěžení neměla náladu. A pochybovala jsem, že se mi vloupaly do apartmánu a zpustošily vstupní halu jen proto, aby si zahrály biliard.

Čarodějka znovu rozmístila koule a zahájila hru dvěma jednoduchými šťouchy. Poté na mě pohlédla a řekla: „Nečekala bych, že budete tak zdvořilá.“

„Proč? Protože jsem s vámi nemluvila, když jste se sem vloupaly?“

„Ne. Z mnoha jiných důvodů. Máte chuť si je poslechnout?“

Podle tónu jejího hlasu jsem měla pocit, že si je budu muset vyslechnout v každém případě.

„Samozřejmě.“ Přešla jsem ke stěně a vybrala si tágo.

„Nepozvala jste nás na korunovaci, i když tam byl celý zatracený Kruh – v plné síle.“ Provedla další šťouch. „Neposlala jste nám obvyklé pozdravy nebo nevzala na vědomí naši existenci jiným způsobem, i když jste na to měla dost času.“ Dalším šťouchem umístila do jamek další koule. Klap. Klap. „A žijete s hromadu zatracených upírů!“

Zaklela a odstoupila, abych převzala její místo. Protože v žádném případě jí nějakou další výhodu neposkytnu. Chvíli jsem si měřila stůl.

„S kým žiji, je má věc,“ řekla jsem a namazala tágo křídou. „A žádný pozdrav jsem vám neposlala proto, že jsem nevěděla, že bych to měla udělat.“ Nebo že vůbec existujete – ale to jsem nedodala, protože jsem předpokládala, že ego jejich koncilu bylo příliš velké, než aby to chápalo. „A jen tak mimochodem, pokud vás to zajímá, tak já také nebyla pozvána.“

„K čemu jste nebyla pozvána?“, zeptala se, zatímco jsem se předkláněla nad stůl.

„Na svou korunovaci.“ Provedla jsem šťouch. Byl to jednoduchý frontální šťouch. Koule padla do jamky, ale bylo to těsné. Trochu jsem zrezivěla.

„Jak to myslíte, že jste nebyla pozvaná?“, opakovala čarodějnice, jakoby jí ta slova nedávala smysl. Oukej. Pro mě to bylo tenkrát také nepochopitelné.

„Kruh a Senát se sešli a rozhodli, že je pro mě příliš nebezpečné, abych tam byla, při všech těch výhrůžkách smrti, které jsem dostávala,“ vysvětlovala jsem. „Takže posunuli datum, aniž by mi to oznámili. Dozvěděla jsem se to zrovna včas, abych to na korunovaci ještě stihla.“

„Oni posunuli datum?“ Stále vypadala zmateně.

„A když jsem se tam nakonec objevila, tak mě vyhodili.“

„Kam vyhodili?“

Vzhlédla jsem, abych se připravila na další šťouch a uviděla, jak nakrčila čelo. „Z budovy. Marlowe – typický Kit Marlowe…“

„Já vím, kdo to je!“

„No, tak tedy i víte, že dokáže být dost… přesvědčivý. Ne, že by se v tom ohledu nějak zvlášť snažil. Jednoduše mě vystrčil na zadní schodiště a práskl dveřmi. Jakousi babu nechali hrát mou dvojnici, a bylo by trapné, kdybychom tam pobíhaly obě.“

Valkýra neřekla nic, ale sevřela rty.

„Tak proč jste tam neskočila zpátky?“, zeptala se Afro, která protočila tmavé oči. Jakoby čekala, že to neskončí katastrofou. Bohužel jsem ji musela zklamat.

„Protože ten zatracený dům obložili ochrannými kouzly. Jakési příšerné kouzlo, které ten dům zaparkovalo uprostřed Ley-linie a v podstatě ho vytrhlo z tohoto světa. Vypadal, jakoby tam byl, ale má moc na něj nedosáhla. A já nedokážu skočit do Ničeho.“

Jednoduše jsem umístila tři koule do jamek a čarodějnice protáhla obličej.

„Já bych si našla způsob, aby za to zaplatili!“, vysvětlila a holí zabouchala o zem. Předtím jsem si jí nevšimla, ale nevypadala, že by ji potřebovala. Byla černá, stará a sukovitá, ale vyleštěná. Leskla se jako její oči, které na mě vzdorně upírala.

„Tak to je škoda, že jste tam nebyla,“ odvětila jsem mile a úspěšně umístila šestou kouli do jamky. V té chvíli dorazila Jasmina s koktejlem v ruce a Fredem v závěsu.

Šklebil se a gestikuloval, až najednou strnul se zvednutou jednou rukou a kolenem, špičku nohy napnutou a vypláznutým jazykem. Vypadal, jakoby se rozhodl sloužit ministerstvu pro opičí krok. Otevřeně řečeno vypadal kompletně jako blázen. Dělalo to dojem, jakoby se našim hostům vysmíval, což by nemuselo dobře dopadnout.

A poté se najednou otočil kolem své osy a vyběhl z místnosti tím svým podivným krokem a výrazem překvapení ve tváři jako muž, kterého někdo silnou rukou vystrčil ven. Pohled do Marcovy tváře mi řekl, že to možná nebylo tak daleko od pravdy. Povzdechla jsem si.

Nevěděla jsem, jaký měl Fred problém, ale nesnažila jsem se ho následovat. Protože jsem měla sama svoje vlastní problémy. Jako skutečnost, že na mě teď hleděly vyčítavě tři čarodějnice, především jedna valkýra.

„Vy jste dopustila, aby s vámi ten zatracený Kruh a hromada upírů takhle zacházeli?“, chtěla vědět valkýra.

No, pomalu jsem toho začínala mít dost. Otevřela jsem ústa, abych je upozornila na pár klíčových bodů, ale nedostala jsem k tomu příležitost. Protože mě někdo předběhl.

„Zabila Spartoi!“

Hlas se ozval za mnou, takže jsem se otočila. Uviděla jsem, že ta dívka z kuchyně se rozhodla třepat se teď ve dveřích místo u kuchyňské linky. Tvář měla stále bílou a na lícních kostech jí vykvetly dva rudé fleky. Buďto se zlobila nebo byla blízko omdlení, a když jsem zvážila její dosavadní chování, bylo mi jasné, na co bych si vsadila.

„No tak, jděte,“ řekla jsem tiše Marcovi.

Pohlédl na mě s rukou, ve které držel sklenici whisky, napůl cesty k ústům. „Co?“

„Jděte do obývacího pokoje nebo tak.“

„Proč?“

„Protože si myslím, že jí naháníte strach.“

Pohlédl na dívku a poté zpátky na mě. „Vždyť tu jen stojím.“

No, to byl ten problém. Někteří upíři dokázali vypadat lidsky, pokud se člověk nedíval moc zblízka, dokonce i bez speciálního kouzla. Ale Marco k nim nepatřil. Nebylo to ani tak jeho vzezření, i když sto dvacet pět kilo vážící dravec se nedal zakrýt růžovým golfovým tričkem nebo tím, že se skrčí, aby lidi nepřevyšoval. Především to bylo jeho vyzařování. Dokonce, i když se ten muž usmál, tak by mohl člověku vytrhnout hrdlo během sekundy.

Nikdy mi strach nenahnal, zřejmě proto, že jsem vyrůstala s Alphonsem, který se Marcovi dost podobal, jen nevypadal tak dobře. Ale už brzy jsem se naučila, že upíři i přes všechny historky nebyli žádní tupí dravci, a že nezabíjeli bez důvodu. Ale i ten nejmenší z nich, ten nejneefektivnější, jakého si můžete představit – například Fred –, mohl lidem způsobit tolik škody jako Marco, tedy jaký rozdíl dělalo to, jak působil? Ale většina lidí to tak neviděla a speciálně v Marcově případě jsem si všimla, že i urostlí muži se přitiskli ke zdi, když procházel kolem a instinktivně zaujímali postoj oběti a doufali, že si jich nevšimne. Bůhví, jak musel působit na dívku, které jsem naháněla strach i já.

„Jděte.“ Strčila jsem do něj, což bylo samozřejmě zbytečné.

„Přineste mi nějaký drink.“

„Máte drink.“

„A teď chci ještě jeden.“

„Nepotřebujete ještě jeden. Předtím jste měla irskou kávu…“

Protočila jsem oči. „Jasně, jakoby tam toho dal Fred víc, než že jen přejel korkem po sklenici…“

„…a teď máte pivo. Snad to nechcete všechno zase vyzvracet.“

„Já nezvracím…“ Jedno huňaté obočí se zvedlo. „Oukej, jednou. Ale to nebylo kvůli mé kocovině.“

„A tentokrát to také nebude kvůli kocovině.“ A sebral mi pivo.

„Hej!“

„Je to káva, co cítím?“, zeptal se dívky a vyrazil směrem k ní, protože i přes to všechno se Marco považoval za šarmantního. A ano, někdy i byl. Tak jako byli všichni velcí, chlupatí, tmaví, svalnatí týpci. Ale nepředpokládala jsem, že ji to ohromí. Nebyla, ale ani nereagovala tak, jak jsem se obávala.

Odstrčila jeho nataženou ruku pryč a protáhla se kolem něj, aniž by na něj pohlédla. A možná to byla i pravda. Protože její pohled mířil na ostatní čarodějky a já musela opravit svůj první dojem. Její pohled nebyl vyděšený. Dívala se znechuceně.

„Vy… se… opovažujete…“, zasyčela.

„No tak, Rheo,“ řekla valkýra dotčeně.

„To není v pořádku! Nebyly jste tam – neviděly jste to! Zachránila nás, ona nás všechny zachránila, s ničím – a vy se opovažujete…“

Nevěděla jsem, co se dělo, ale čarodějky vypadaly, že se necítí dobře a ve vzduchu viselo napětí. Marco si toho všiml také, protože položil dívce ruku konejšivě kolem ramen. „Hej, proč neuděláme…“

„Pusť mě, upíre,“ zavrčela dostatečně děsivě, takže zamrkal. A ruku stáhl. A podíval se na mě.

„Cassie…“

„Víte co, já bych si trochu té kávy dala,“ řekla jsem vesele, i když jsem nevěřila, že by to mělo nějaký účinek.

Ale fungovalo to.

Dívka udělala pukrle – ano, přesně, pukrle –, hluboké a elegantní a perfektní. Takové, jaké se mě snažila naučit Eugenie. Ale nikdy se mi to takhle krásně nepodařilo. A poté se stáhla a zmizela skrz dveře dřív, než jsem stačila mrknout.

Oukej. To bylo… překvapivé.

A poté jsem se znovu otočila a zjistila, že na mě ty tři čarodějnice stále zírají. A stále působily skličujícím dojmem. Jedna z nich na mě dokonce mrkla. Můžete třikrát hádat, která.

Povzdechla jsem si.

„Poslouchejte, jestli to pomůže, tak je mi to líto, oukej?“, řekla jsem jim. „Já bych vás na tu party pozvala, kdybych věděla, že nějaká bude a poslala bych vám pozdravy, kdybych věděla, že existujete…“

„Věděla, že existujeme…“, rozpálila se valkýra.

Zatraceně.

„A já se postarám o to, aby už se žádná taková nedopatření nestala, co se týká vás,“ dodala jsem rychle. „Ne, že by se momentálně něco chystalo, pokud vím, ale pokud ano a já se o tom dozvím…“

„Pokud?“ Valkýra se obrátila na své družky a rozpřáhla ruce.

„Pokud?“

„Ujistím se, že dostanete pozvánku. Je to tím vyřízené?“

„Ne!“, odpověděla přísně. „Nic se tím nevyřídilo!“

Znovu jsem si povzdechla, opřela se o své tágo a ptala se sama sebe, co tedy, k čertu, chtěly. A co bylo zapotřebí, abych je přiměla k tomu, aby se rozloučily. A proč byla má ruka, která se natáhla po pivu, ještě stále prázdná. Zatracený Marco.

„Pomohlo by, kdybych vás nechala vyhrát?“, zeptala jsem se kysele. Protože Jules nebyl jediný, kdo měl problémy s diplomacií.

Valkýra se nafoukla, ale vložila se do toho Jasmina a její hlas zněl rozpálenou místností jako chladivá řeka.

„Pomohlo by,“ řekla mi jemně, „kdybyste nám řekla, co tropí váš Dvůr.“

Kmitala jsem pohledem mezi všemi třemi, sem a tam, úplně zmatená. Jako bych byla celý večer na nějakém špatném filmu. A poté jsem vyřkla slova, o kterých jsem věděla – věděla –, že jich budu litovat.

„Jaký Dvůr?“