S&S - 17. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: Jitka

Stále si vzpomínáte na rodinu Marcello? Giovanni, Lucian, Dante, Antony? Dante s Antonym už vědí, že je Theo na jejich území. Jaký vliv to vše může mít na válku mafie v dalekém Chicagu?                      Sinnel

„Řekni mi o sobě něco, co o tobě nikdo neví, Theo.“

Theo zamrkal a Evelina byla najednou na druhé straně místnosti a sledovala ho svýma výraznýma zelenýma očima. Ta scéna mu připadala důvěrně známá a zároveň i nějak jiná. Ale vzadu v hlavě věděl, že tohle s Evelinou dělal už dřív.

Možná ve snu?

Seděla na plyšové posteli, záda měla podepřena polstrovaným nadhlavníkem a kolena přitažená k hrudi. Na sobě měla jen jeho košili a nohy měla vystaveny tak, aby je mohl obdivovat.

„Máš nádherné nohy,“ řekl Theo.

Evelina se na posteli pohnula a jeho košile se na jejím těle vyhrnula výš. Při tom pohybu Theo uviděl záblesk nahé kočičky mezi jejími stehny a kulatý zadeček. Evelina si prsty prohrábla vlhké prameny vlasů, díky čemuž se rozprostřely ve vlnách ještě víc. Husté řasy zaclonily její tváře. Nádherná. Ta dívka byla zatraceně nádherná a každá Theova část to věděla. Čím víc z Eveliny Theo viděl, ochutnal a měl, tím víc ji chtěl.

Začínal přemýšlet nad tím, o kolik víc by mu toho mohla tahle dívka dát. Mohl by si vzít cokoli.

Dva dny…

Byli spolu v hotelu dva dny. Zítra večer by měl Evelinu nechat vrátit se zpátky domů. Aspoň to bylo to, co řekla poté, když po telefonu domluvila se svým bratrem. Theo si nebyl jistý, zda byl připravený nechat ji jít. Právě teď, tu nebylo nic jiného než on, ona, sex, hotelový pokoj a tichý mír, bylo snadné zapomenout na vnější svět.

Tady nežily žádné příšery.

Až příliš se mu to líbilo.

„Řekla jsem ti o tajemství,“ řekla Evelina s úsměvem. „Ale děkuji ti.“

„O mně, ano?“

„Něco roztomilého nebo zábavného.“

Theo se zasmál. „Dobře. Svůj první polibek jsem ukradl ve dvanácti dívce, která byla o pár let starší než já. Nikdo to neví.“

Evelina nakrčila nos. „To je svým způsobem roztomilé.“

„Byla také dívkou, se kterou jsem v patnácti ztratil panictví.“

„Theo!“

„Hele, vrátila se pak pro další,“ řekl Theo s úšklebkem. „Mluvila o mém talentu, Eve. Teď jsi na tahu ty.“

Evelinin úsměv pobledl. „Co, tajemství?“

„Žádné nemáš?“

„Tuším, že ne. Žádné, které by bylo… stálo ta to, aby bylo vyřčeno.“

Theo tomu nevěřil, ale netlačil na ni. „Pak tedy tvá oblíbená barva?“

„Žlutá. Je horká.“

„A jasná,“ řekl Theo.

Evelina pokrčila rameny. „Občas je zamýšlena, aby vystoupila nad ostatní.“

„Tuším, že se k tobě tedy hodí, že?“

Na rtech se jí objevil malý smyslný úsměv, ale na jeho tvrzení neodpověděla.

„Co tvá nejoblíbenější vzpomínka?“ zeptal se Theo.

„Skutečně?“

„Jo. Dej mi ji.“

Než Evelina promluvila, zadívala se do stropu. „Když mi bylo šest, Riley nás všechny vzal na Bora Bora. Stále si na to vzpomínám. Byla to ta jediná dovolená, na kterou jsme kdy jeli.“

„Proč je tvou oblíbenou?“

„Protože za celý týden neexistovalo nic jiného než my. Byli jsme jen rodinou. Nevzpomínám si, že by kdy byla máma šťastnější a tohle byla ta jediná doba, kdy si myslím, že se můj otec choval jako táta a nic jiného.“

„A pak jste se vrátili zpátky domů.“

„Jo,“ řekla Evelina a nechala ta slovo doznít v ústech. „Co znamenají všechny ty otázky, Theo?“

„Zvědavost. Možná.“

„Ah?“

„Nebo se možná snažím zjistit něco o ženě, která tu sedí naproti mně,“ přiznal Theo.

Evelina si skousla ret a pak se předklonila, až byla na všech čtyřech. V tichosti sledovala jen jeho a přeplazila se k okraji postele. Při tom pohybu se jí pohupoval její pevný zadeček a z jeho košile na něj vykukovala nádherná linie její klíční kosti.

Theovi ztvrdl penis. „Nemůžu říct, že by kdy nějaká žena, klečící na všech čtyřech vypadala tak skvěle jako ty, Eve.“

„Ne?“

„Ne.“

Theo si dal na čas a obdivoval obsah výstřihu své košile. Evelina nechala horní tři knoflíčky rozepnuté, takže při tom svůdném pohybu dokonale vystupovaly obliny jejího poprsí. Zasraně si vrýval do paměti tu hladkou kůži barvy broskví a tmavé vlny jejích vlasů. „Tvé oblíbené jídlo?“

„Poutine (pro představu je to něco takového: https://recepty.vareni.cz/poutine/). Ale musí být pravé. Žádné předělávky.“

„Nejsou to hranolky, výpek z masa a sýr a to vše smíchané na jednom talíři?“

„V podstatě,“ řekla Evelina.

„To zní jako infarkt, který tě z toho čeká.“

„Nebo lahůdka pro ústa.“ Evelina se na něj ušklíbla. „Možná, že ti to jednoho dne uvařím. No tak, Theo. Umíš i lepší věci, než tohle.“

Theo se zvedl z křesla a beze slova si stáhl košili. Ve svém Stingray vždy jen pro případ vozil malou tašku s věcmi na přenocování. Když se potřeboval převléct, koneckonců teď se to hodilo. Nijak mu nevadilo, že Evelina nosila jeho další věci. Svou košili odhodil na gauč za sebe a zeptal se: „To, čeho nejvíc lituješ?“

Evelina na posteli ztuhla. „Nikdy jsem příliš neriskovala tak, aby ve mně zůstal pocit provinění nebo zahanbení, Theo.“

„To není odpověď, Eve.“

„Máš pravdu.“
„Čeho nejvíc lituješ?“

Evelina se na posteli posunula dozadu, aby si mohla sednout na zadeček. Theo zatím přešel k nohám postele. „Tebe.“

To nebylo to, co čekal.

„Mě?“ zeptal se.

„No, když mi bylo osmnáct, nikdy jsem ti nezavolala. Vždycky jsem přemýšlela, co se možná mohlo stát, Theo. Takže jo, to je pravděpodobně to, čeho nejvíc lituji.“

Theo se naklonil a opřel se dlaněmi o postel. V téhle pozici se svým nosem prakticky dotýkal nosu Eveliny a neušla by mu ani ta nejmenší emoce, která se jí objevila v očích. „Už toho dál nelituj, zlato.“

„Nikdy se to nestalo, Theo. Samozřejmě, že o tom budu přemýšlet.“

„Nemusíš. Viděla jsi, co by z toho vzešlo. Jsme tady, že?“

Evelina zamrkala. „Takhle jsem o tom nepřemýšlela.“

„Často o věcech tak přemýšlíš?“ zeptal se.

„Ano.“

Theo se posunul ještě dál, až měl ruce přímo na Evelininých stehnech a kolena měl na okraji matrace. Tím ji donutil, aby se zaklonila. „Chceš místo toho chvíli jen cítit?“

„Občas příliš přemýšlím i o sexu.“

Vyšlo z něj zasmání. Temné, opojné a hluboké.

„Ne. Sex je o procítění a naplnění potřeby, Eve.“

„Ne vždy,“ zašeptala.

„Právě teď ano.“ Theo zvedl obočí. „Chceš, abych tě ošukal tak, až to jediné, co zvládneš, bude cítit? Cítit jen mě, moje ruce, kterými se tě dotýkám, tuhle postel pod sebou, můj penis ve tvém těle, má ústa na tvém těle a nic jiného? To je to, co chceš?“

Evelina se zachvěla. „Myslíš, že je to možné?“

„Vím, že ano. Je to jen otázka toho, jak tě dostat z tvé hlavy ven.“

„Vyzkoušej mě.“

Theo si navlhčil rty jazykem. „Už nemám kondomy. Jestli chceš počkat, zavolám dolů na recepci, aby nám poslíček nějaké sehnal.“

Evelina zavrtěla hlavou. „Jsem v bezpečí.“

To bylo to jediné svolení, které Theo potřeboval. Vydal se k Evelině a před svým překvapivým pohybem jí neposkytl žádné varování. Převalil ji do pokrývek a svými ústy, kterými drtil ta její, spolkl její hlasitý výkřik. Rukou jí sevřel vlasy do pěsti a pevně jí držel hlavu dole na polštáři. Svými ústy plenil její. Doširoka rozevřela nohy, aby se mezi ně vešlo jeho tělo, zatímco on svým jazykem tančil s tím jejím. Bylo to jako bitva, kdy Evelina nevypadala, že by jí prohra nějak vadila.

Evelina si svým tělem pohrávala přes Theovy kalhoty s jeho tvrdou erekcí a z úst jí uniklo tiché zasténání. Byla nahá, bez kalhotek a on si byl jistý, že si užívala toho pocitu, kdy se třela o jeho penis.

Když se pokusila odtáhnout od jeho polibku, aby se mohla nadechnout, Theo Evelinu tvrdě kousl do spodního rtu. Její odpovědí bylo zakňučení, na které odpověděl dalším drtivým polibkem. Konečky prstů sjel po její hrudi níž a rozepínal další knoflíčky své košile. Pak ji však popadl a jedním tvrdým zatáhnutím zničil zbytek zapnutých knoflíků.

Pod svými dlaněmi tím měl víc jejího masa, které mohl cítit. Víc její chuti.

Theo ji nechal, aby mu rozepnula kalhoty a pak je ze sebe skopl. Stejnou cestou následovaly i jeho slipy. Teď, když na své nahé kůži cítil ji, své tvrdé tělo proti její jemné hladké kůži, měl pocit, jako by každým jeho jednotlivým nervem protékal elektrický proud.

Obnažené dráty.

„Jsi zatraceně promočená,“ řekl jí Theo. „Díky tobě a tomu, jak ses o mě třela, jsem mokrý i já.“

Evelina sevřela ruku kolem jeho penisu a stiskla ho. Pak ho zezadu kolem zad objala nohama a pevně je sevřela, takže ho znovu přiměla zapadnout přímo do svého těla. Hedvábná vlhkost jejího vzrušení cítil přímo na svém nahém penisu. Znovu se pohupovala směrem k němu. S každým pohybem jejích boků klouzala jeho délka přes její kluzké záhyby. Po Theově páteři tančily horké jiskřičky.

Čím víc ho škrábala nehty a laskala jeho penis, tím víc se jeho rty tiskly k jejím a sály ji, líbaly a ochutnávaly a tím lepší to bylo.

Všechno bylo lepší.

„Bože,“ vydechla Evelina a prohnula se na posteli.

Theo ji tvrdě zatlačil zpátky do postele. „Ta zatracená postel je pod tebou, Eve.“

Zasténala.

Při jejím zasténání pocítil až bolest.

Prsty sevřel její bradavky, až se z nich staly tvrdé malé vrcholky a ona si skousla ret tak silně, až byl červený. Pak prsty dál tiskl její kůži a sjel dolů cestičkou až k jejímu žaludku, a pak níž až k lesklému bodu pod jejím bříškem. Evelina se celá chvěla.

„Moje ruce na tobě,“ zavrčel Theo.

Evelina zaklonila hlavu, čímž mu umožnila přístup ke svému hrdlu. Theo si ho vzal. Jednou rukou držel její čelist, zatímco oždiboval a olizoval její klíční kost. Pod svou rukou mohl cítit, jak polykala všechny ty své krásné zvuky, které vydávala.

„Tvoje ústa na mně,“ řekla. Znělo to stěží jako šepot.

S dalším zvednutím jejích boků Theo cítil, jak špička jeho penisu sklouzla podél jejího vchodu. Vyklenul boky a bylo to – jeho penis ji okamžitě naplnil. Evelina rozevřela oči a otevřela rty. Výkřik, který se jí začal formovat někde v hrudi, si našel svou cestu ven.

Syrová.

Byla tak syrová.

Ne nedotčená. Ne čistá.

Krása byla vždycky trochu špinavá.

Evelina pohnula boky a teď povolila svoje nohy, kterými ho svírala. Prsty zaťala do přikrývek, zatímco znovu vyklenula záda nad postel.

„Co máš ráda, Eve?“ zeptal se Theo, zatímco se nad ní vznášel a jednou rukou tlačil její tělo dolů. „Tak moc tě vyplňuji. Celého jsi mě promáčela. Jsi jako zatracený sen.“

Evelina neřekla ani slovo. Bylo to, jako by nemohla mluvit. Její zvuky stačily víc než dost a Theo už mohl cítit to, jak se její kočička s každým spojením jejich těl svírala kolem jeho penisu. Další tah jeho těla a pak se odtáhl. Evelina pod ním zakňučela.

„Dýchej,“ zamumlal Theo.

Evelina se setkala s jeho očima. Měla ohromený a omámený pohled. Stále nenabírala vzduch tak, jak požadoval.

„Eve, dýchej.“

Přestal svírat její tělo. Pak jí rozevřel stehna ještě víc, až si byl jistý, že mohla ve svalech cítit bolest. Pak do ní zajel tak silně, až to cítil i v zatracených kostech.

Evelina se drsně nadechla. „Ach.“

Jeho tempo bylo brutální, tak neúprosné. Vypadalo to, že Evelina nedokázala nebo nemohla zůstat v klidu. Vycházela vstříc drsným tahům jeho těla a on cítil, jak se díky tomu penisem pokaždé dostával ještě hlouběji. Zuby vyhledala spodní stranu jeho čelisti, prsty se zarývala do jeho ramen.

„V tobě,“ zamumlal jí do vlasů.

Evelina se zachvěla.

Theo cítil, jak se jí na rtech formovala slova, nicméně zmizela jen jako závan vzduchu, který mu přejel po kůži.

„Celý můj,“ vydechla Evelina. „Tímhle mě ničíš.“

„Ano?“ zeptal se.

Znovu ji donutil zaklonit hlavu, takže zatímco ji šukal, tak se na ni mohl dívat. V koutku jejího oka spatřil stříbrný záblesk vlhkosti.

„Jak bych kdy tohle měla znovu cítit?“ zeptala se.

Theo netušil.

Na tohle neměl odpověď.

„Co dalšího tam právě je?“ zeptal se.

„Nic…“ Evelininy svaly se sevřely. Rychle následovalo její silné vyvrcholení. „Jen tohle. Theo, nepřestávej.“

Palcem zachytil její slzu a pak ji přenesl k jejím rtům. Evelina prst políbila a v okamžiku, kdy otevřela ústa, jeho palec nasála. Když to udělala, oba vyletěli vzhůru.

Nic než oni…

*********

„Theo, vstávej.“

Theo s trhnutím otevřel oči a uviděl neznámou ložnici, do které velkými okny vstupovalo denní světlo.

„Theo!“

Další tři silné rány na dveře.

Když si uvědomil, že měl pod kalhotami na spaní úplně tvrdý penis, tělo ho bolelo, jako by právě celé hodiny šukal se ženou a mysl mu uháněla rychlostí tři miliony kilometrů za hodinu, v břiše se mu usadila těžká váha. Theo, celý zpocený a bez dechu, zíral zmateně na strop.

Když měl v noci sen, vždycky se jednalo o noční můry z jeho minulosti a lidi, kteří se k němu chovali špatně. Nikdy se mu nezdálo o ženě. Nikdy nezažil noc, kterou by ve snech celou strávil se ženou.

Evelina.

Nejen tak nějaká žena.

Eve.

Jistě, na jejich noci, které spolu strávili v hotelu, myslel hodně, ale od doby, co byl v New Yorku, se mu o ní zdálo každou noc a to do nejmenších detailů. Theo měl sevřené hrdlo, v ústech měl sucho. Na Evelině mu záleželo. Bylo bezpředmětné popírat to.

Ale teď… co to sakra tohle znamená?

Další rána na dveře ložnice. „Slyšíš mě vůbec?“

„Jsem vzhůru,“ řekl Theo chraptivě.

„Je sedm,“ řekl jeho přítel z druhé strany místnosti.

„Takže co?“

„Je neděle.“

„Do toho, Gio. Přestaň s těmi vyhýbavými sračkami.“

„Kostel,“ řekl Gio. „Jsi tu tři týdny a ani jednou jsi tam nešel. Když se tu před pár dny stavil Lucian, tak Antony zjistit, že jsi tu se mnou a Kim. Antony požaduje, abys přišel do kostela a ukázal se tam. Dante pak udělal hovor. Přijdeš. Takže laskavě zvedni svůj zadek z postele.“

Theo se zasténáním dopadl zpátky na polštář. „Cílem toho, že jsem tady, je to, abych zůstal mimo zasraná světla reflektorů.“

Rodina Marcellů by mohla být v New Yorku klidně považována za královskou. Rozhodně ve městě nezůstávali v ústraní a s hlavou skloněnou.

„Je to jen kostel, chlape,“ řekl Gio nonšalantně.

Theo frustrovaně odhodil přikrývky, jediným pohybem dal nohy na studenou dřevěnou podlahu a vydal se ke dveřím. Pootevřel dveře jen natolik, aby se mohl zamračit na starého přítele. Giovanni se však na Thea zvenku usmíval.

Přes mužovo rameno napůl dřímal jeho sedmi a půl měsíční syn Andino. Dítě mělo svůj palec zastrčený do úst a pěstí svíral vlasy na Giově zátylku.

„Víš, že bych se mohl prostě sebrat a jít do hotelu,“ řekl Theo. „Ušetří mě to problémů s tím, abych se k tvému otci choval mile.“

„Nebo,“ protáhl Gio, „… by můj otec přišel za tebou.“

„Už dokonce není ani donem. Všechno to převzal Dante, že?“

„Když Antony něco chce, vždycky si stále najde svou cestu,“ řekl Gio, opřený o zeď. „Je to jen kostel, jak jsem řekl. Poté jídlo s rodinou. Obvykle děláme velké posezení pro všechny, ale máma souhlasila s tím, že pro tvé dobro to tentokrát zůstane jen pro nás bratry, naše manželky a děti.“

„Tvůj bratr se na mě bude celý den z druhé strany stolu mračit?“

„Lucian ví, jak se chovat uctivě.“

„Ten muž mě nenávidí až do morku kostí,“ řekl Theo upřímně.

Theo se s Giovannim Marcello přátelil před deset let. V době, kdy byl teenager, jel se svým strýcem do New Yorku, kdo se domlouval obchod s rodinou Marcello a aby se naučil, kdo byl ve městě kdo.

Marcellové byli zasraně vším.

Theo se tu skutečnost rychle naučil.

Ale Lucian, nejstarší z bratrů, měl s chicagskou mafií problémy. Pramenily z nějakého problému, který měl Joel způsobit Lucianovým mužům, když měli společně pracovat v docích na nějakých zásilkách. Nicméně. Po tom byla všechna láska ztracena.

„Lucian má problémy s důvěrou,“ řekl Theo s pokrčením ramen. „Je to tak, jak to je. On je tím, kým je. Kvůli mámě bude dneska hodný.“

„Ne kvůli mně?“ zeptal se Theo se zasmáním.

„Dřív, než začnou brát zpátečku, tak to je maximum, o kterého můžeš Marcella požádat, chlape.“

Theo si promnul čelo. „Jak chceš. Vyzvedl jsi mi z čistírny oblek?“

„Jo. Kim ho pověsila v koupelně.“

Pro svůj pobyt v New Yorku si vyzvedl pár základních věcí, které by potřeboval, ale nic velkého. Myslel si, že se bude jednat jen o krátký pobyt, nicméně ten se už změnil ve tři týdny přemítání a viny. Neměl Chicago opouštět. Lidé tam ho potřebovali. Jeho rodina ho potřebovala. Uvnitř si za to, že odjel, připadal jako blázen, protože těm bastardům, Rileymu a Joelovi, dal přesně to, co chtěli.

Kromě toho, že zatím nebyl mrtvý.

Malý Andino otevřel oči a o vteřinu později silně zatahal za tátovy vlasy.

„Au, Andino, bože,“ zaklel Gio.

„Ba,“ přikývl Andino a zatahal za tátovy vlasy ještě víc. „Baba, Papà.“

„Za okamžik ti seženu mléko.“

Theo se nedokázal ubránit tomu, aby neusmál, když Gio bojoval se svým synem a snažil se mu vyplést ruku ze svých vlasů.

„Kim má pravdu. Zasraně potřebuji ostříhat.“

„A taky mýdlo pro to, aby sis vyčistil ústa,“ řekl Theo.

Gio se ušklíbl. „Ty jsi ten, kdo mluví.“

„Ale já před tvým dítětem nekleju.“

„Zatím,“ zamumlal Gio.

Theo se chystal zavřít dveře, ale Gio je rychle popadl, aby ho zastavil.

„Počkej okamžik,“ řekl Gio.

Položil malého Andina na podlahu a dítě se okamžitě začalo plazit chodbou rychlostí pár centimetrů za minutu.

„Co?“ zeptal se Theo.

„Kdo je ona?“

Theo narovnal záda, jako by mu do nich někdo vrazil ocelovou tyč. „Nevím, o čem to mluvíš.“

„Správně,“ řekl Gio, jako by mluvil s malým dítětem. „Včera v noci se mě na tebe Kim ptala a přitom se zmínila o něčem, čeho jsem si nevšiml. Ale ty jsi jiný, Theo a není to jen nesmysly, které se dějí v Chicagu. Máš soukromé hovory za zavřenými dveřmi, nezmiňuješ žádná jména, ani rodiny a jsi pekelně tajnůstkářský.“

„Je v tom problém?“ zeptal se Theo. „Protože já si vždy držel své soukromí pro sebe, chlape.“

„Ne, není. Ale v tvé tváři můžu vidět, že většinu času tu nejsi. To mě nutí myslet si, že chceš být někde jinde, dokonce i když právě teď je tohle to nejbezpečnější místo, kde můžeš být. Možná, že chceš být s někým jiným. Nechal jsi někoho za sebou? To je ono?“

„Hleď si svých věcí, Gio.“

Gio se zasmál. „Jak se jmenuje?“

„Nikdo tam není.

Lháři.

Theo si ve tváři držel neutrální výraz, nicméně jeho mysl na něj stále křičela. Lháři.

„V tom případě jsi blázen,“ řekl Gio, „protože vím, jak vypadáš, Theo. Lucian tak vypadal celé týdny, než konečně vytáhl hlavu ze zadku.“

„Nechápu to.“

Gio se ušklíbl. „Jo, to ani Lucian, než zjistil Jordynino jméno.“

„Stále nevím, o čem to mluvíš.“

„Ano, víš. Jak se jmenuje, Theo?“

Theo svíral dveře tak pevně, že si byl jistý, že ve dřevě po něm zůstanou vyryté otisky jeho prstů. „Co na tom záleží?“

„Zjistil jsem, že člověku vždy pomůže, pokud se někomu svěří. Ať už z jakéhokoli důvodu, víš?“

„Eve,“ zamumlal Theo. „Jmenuje se Eve.“

Gio přikývl. „A je z Chicaga?“

„Ano.“

„Z mafiánské rodiny v Chicagu,“ tlačil na něj Gio.

„Ano.“

„V Chicagu je jen jediná dcera toho jména, o které vím.“

Theo lehce svěsil hlavu, jen tak, aby mu Gio neviděl do očí. „Co s tím?“

„Jsi tak v prdeli, Theo.“

„O tom mi povídej. Kostel?“

„Jo. Myslím, že ho potřebuješ.“

***************

Když bylo shromáždění naposledy požehnáno, Theo stál. Jakmile farníci začali opouštět kostel, otočil se, aby opustil rodinu, se kterou přišel. Antony a Dante Marcello mu zablokovali cestu.

„Sedni si,“ řekl Antony tiše.

Theo střelil pohledem přes rameno staršího muže a sledoval, jak Gio spolu se svým nejstarším bratrem, manželkami, hrstkou dětí a rodinnou matriarchou Cecelií opouštěli kostel.

„Tohle je jedna z těch věcí, kdy chcete být milí, ale řeknete mi, abych sakra vypadl z vašeho města?“ zeptal se Theo.

Dante se zasmál a ten smích se ozvěnou ozýval velkým kostelem a přehlušil hlasy a kroky lidí. „Ne. Chceme si jen promluvit, Theo. Když vidíme, jak jsi tři týdny zůstal u Gia s hlavou dole, rádi bychom zjistili proč, a co přesně se tam dole v Chicagu děje. Zjevně od všeho potřebuješ odstup a to je důvod, proč jsi přijel sem.“

„Jak říká můj syn,“ řekl Antony a kývl palcem směrem k Dantemu, „… dlužíš nám vysvětlení. Nic víc, Theo.“

Theo se znovu posadil do lavice. „V kostele jsem nebyl měsíce.“

Antony se posadil vedle Thea a Dante se usadil po boku svého otce.

„Proč to?“ zeptal se Antony.

„Můj bratr.“

Antony se zvednutým obočím přikývl. „Ach, Dino. O jeho smrti jsem slyšel. Bomba před vaším rodinným kostelem, že?“

„Bylo to ve všech zprávách,“ řekl Theo.

„To je to, jak jsme se dozvěděli většinu toho,“ odpověděl Dante z dálky. „Občas jsme udělali jeden či dva hovory, jen abychom se ujistili, že se válka nechystá rozšířit až sem.“

Theo zavrtěl hlavou. „To se nestane. S New Yorkem to nemá nic co společného.“

„Ne. To je celé jen o Chicagu.“ Antony přejel Thea pohledem a zeptal se. „Mám pravdu?“

„Ano. Chamtiví muži, kteří nemůžou dostat dost a nikdy nejsou spokojeni. To bylo špatnou situací, která se rychle ještě zhoršila.“

„Co to odstartovalo?“ zeptal se Antony.

„Někdo byl zabit. Odtud se začala nabalovat sněhová koule,“ vysvětloval Theo.

„Myslím, že jsi toho spoustu vynechal,“ zamumlal Dante.

„Nechtěl jsem být součástí toho všeho.“

Antony se v lavici znovu opřel. „Takže jsi tady, v New Yorku. Skrýváš se.“

Theův pocit viny ještě vzrostl. „Bylo mi řečeno, abych tomu neříkal skrývání, že je to spíš jako potřeba dovolené.“

„Jakmile jsem zaslechl, že jsi v New Yorku, trochu jsem začal slídit,“ řekl Dante a předklonil se, aby na Thea viděl. „A víš, co jsem zjistil?“

„Řekni mi to,“ řekl Theo trpce.

Antony se usmál. „Zjistili jsme, že bys měl být mrtvý.“

„Očividně nejsem. Jsem tady.“

„Kdo si má myslet, že ano?“ zeptal se Dante. „Nejdřív střelba a poté bylo tvoje auto spáleno, že?“

„Dobře, někdo jiný zapálil mé auto a já jsem pomáhal. Střelba představovala chybnou identifikaci mezi bláznem se zbraní a mým prostředníkem, který byl před klubem. Měl jsem štěstí. To je všechno.“

„Sakra,“ řekl Antony tiše.

Pak se ten muž pokřižoval a zvedl oči k vysokému klenutému stropu. Koneckonců, klení v kostele nebylo nikdy v pořádku.

„Damian Rossi se oženil s tvou sestrou, že?“ zeptal se Dante a zněl až příliš nonšalantně.

„Ano.“

„Mám ho rád. Myslím tím Damiana. Dobrý člověk.“

Theo se koutkem oka na Danteho podíval. „To ano.“

„Mimochodem, to on byl tím, kdo tě poslal pryč z Chicaga?“ zeptal se Antony.

Theo si skousl tvář, ale odpověděl upřímně. „Jo.“

„Rodina není tak mrtvá, jak jsme si mysleli,“ řekl Dante otci. „Možná, že ti čestní jen čekají na to, aby se ukázali, co?“

„Všechno je možné,“ souhlasil Antony.

Theo oba muže sledoval. Byl zasraně zmatený. „Nechápu vás.“

„Tahle válka...“ Danteho hlas, který zněl znechuceně, se vytratil.

„Pro la famiglia jako celek je špatná,“ vysvětlil Antony za svého syna. „Zabíjení kohokoli, kdo se jim dostane do cesty, aniž by u toho přemýšleli, a to jen kvůli chamtivosti a nemístné věrnosti. Dante jako boss, kterým je, přemýšlel, zda není na čase, aby se do toho Marcellové vložili a ukončili to.“

„Ale možná, že bychom měli počkat a zjistit, kdo se dostane na vrchol,“ řekl Dante a znovu se v lavici opřel.

„Ještě by se z toho mohli dostat, synu. Lepší než dřív. Mnohem lepší. To jediné, co potřebují, je správný boss a správný muž pod ním, Dante. Ty to víš. Učil jsem tě to.“

Antonyho slova představovala přesně to, proč byli Marcellové tak impozantní zločineckou rodinou, jakou byli. Neřešili žádné kecy a podřezávání hrdel. Problémy dokonce ani nevznikaly, protože nedovolili, aby se rozšířily dřív, než celý problém vyřešili.

„Co se týče tebe, Theo,“ řekl Antony a postavil se.

Theo se na muže podíval. „Co je se mnou?“

„Z nějakého důvodu ses stal cílem. To mě přivádí na myšlenku toho, kde leží tvá loajalita.“

Theo o tom musel na okamžik popřemýšlet. Zjevnou odpovědí by bylo to, že jeho věrnost patřila jemu samotnému, aby chránil své území a svůj gang před tím, co by s sebou přinesly další problémy ve válce v Chicagu. Ale místo toho z něj vyšla jiná odpověď.

„U mojí sestry, rodiny, kterou se snaží vytvořit a u jejího manžela,“ řekl Theo tiše. „Protože jsou mojí rodinou a mně na nich záleží. Nejde mi o to, abych měl v rodině tu největší moc nebo nejvyšší místo. Nikdy jsem to nechtěl. Jednoduše chci, aby byla moje rodina v bezpečí a šťastná v životě, který jsem si vybral.“

A Evelina.

Theovi na ní záleželo.

„Pak v čem je problém?“ zeptal se Antony. „Protože jsi mluvil, jako by nebyl nikde.“

„Myslím, že jsem na nějakou dobu zapomněl, jak by měla rodina vypadat. Právě teď jsem si to připomněl.“

Dante se na Thea díval ze strany. „Vypadáš, jako bys cítil provinilost.“

„To je tak zjevné?“

„Nechal jsi za sebou nedokončené věci?“ zeptal se Antony.

„Někdo se mě snažil zabít,“ pronesl Theo jednoduše. „Není to pro nedokončenost víc než dost?“

„Ale proč to udělali?“

Theo už odpověď znal. Nebyla dobrá. Mluvil s Damianem a ohledně Rileyho, Tommase a Joela dostal všechny informace, které potřeboval.

„V kruhu si jeden had pomyslel, že já bych představoval tu nejjednodušší cestu, jak se zbavit dalšího hada.“

Antony si povzdechl. „Dobří muži odvádějí svou práci sami, Theo.“

Theo si to také vždycky myslel.

„V New Yorku jsi vítán a můžeš zde zůstat tak dlouho, jak jen budeš potřebovat,“ řekl Dante a také se postavil. „Ale dám ti jednu přátelskou radu, Theo. A od Marcellů znamená mnohem víc, než když přijde od někoho jiného.“

„Ano,“ dodal Antony a sám pro sebe se zasmál. „Myslím, že by mohl využít jednu z rad pod značkou Marcello.“

 „A jaká je?“ zeptal se Theo. „Tuším, že cokoli je lepší než nic.“

„To ano,“ souhlasil Dante. „V tomhle životě je rodina tou nejdůležitější věcí. Myslím si, že to už víš. Ale možná, že si neuvědomuješ, že rodinou jsou také lidé, kteří tvoří život, který sis vybral. Utéct od těch lidí, když jim nezůstal nikdo, kdo by za nimi stál, znamená, že je opouštíš a s tím opouštíš i jakoukoli čest, která ti zbyla. Pokud máš pocit, že lidem, na kterých by la famigla mělo záležet, jim jen ubližuje...“

„… pak ten problém naprav,“ dokončil Antony za svého syna, „a to dřív, než někdo jiný trvale vyřeší problém, o kterém věří, že ho představuješ ty.“

„To je snazší říct, než udělat,“ odpověděl Theo.

„Možná, ale jak jsi řekl, ty sis ten život vybral,“ řekl Dante upřímně.

„Takže?“

Antony doširoka mávl rukou a usmál se. „Takže je tvůj, Theo. Tak se toho drž.“

„Já jsem capo, ne -“

„La famiglia nikdy nebyla o muži, který drží nejvyšší místo,“ přerušil ho Dante. „Je to každý muž, ne jen ten jeden. Jsi to ty. Chtěl jsi to. Tak za to bojuj.“

Theo sledoval, jak vitrážovými okny kostela dovnitř proudilo pozdně lednové slunce a v barevných spirálách dopadalo na lavice a podlahu. Tohle nebyl domov.

Chicago ho volalo.

Tady byl někým jiným.

Theo usoudil, že nastal čas odpovědět.