DM - 50. kapitola

Překlad: Lenuszka
Kor.: Jitka

SARA

Myslela jsem si, že jsem odvedla dobrou práci, když jsem si před odchodem upravila rozmazanou řasenku, ale jakmile vykročím ven a podívám se na Peterovu vysokou postavu se širokými rameny, úsměv na jeho tvrdé tváři zmizí.

„Co se stalo?“ zeptá se ostře, popojde, aby mě chytil za ruce. „Někdo ti ublížil?“

Pokusím se usmát. „Ne, samozřejmě že ne. Všechno je v pořádku.“

On zúží nebezpečně oči. „Nelži. Plakala jsi.“ Jeho pohled klesne k mé levé ruce. „Kde je tvůj prsten?“

„Já… nechtěla jsem nic vysvětlovat.“ Přes mou nejlepší snahu je můj hlas příliš zastřený, vidím, jak jeho výraz ještě víc potemní.

„Řekl ti někdo něco?“ dožaduje se, a já zatřesu hlavou, vytáhnu ruce z jeho sevření a udělám půlkrok zpátky.

„Ne, tak to není.“ Rozhlédnu se kolem, ale ulice je tmavá a tichá, opuštěná až na jedno SUV, které zajíždí na druhé straně k obrubníku. Možná jeho odvoz? Vzhlédnu k němu a setkám se s jeho pohledem. „Jen jsem rozrušená kvůli jedné pacientce, to je všechno.“

Jeho tvrdý výraz se trochu uklidní. „To vidím. Je mi to líto, ptichka. Někdo se zranil?“

Polknu, abych zastavila nový příval slz. „Je to dlouhý příběh. Pojďme prostě domů.“

Začnu se otáčet směrem ke svému zaparkovanému autu, ale on mě chytí za paži.

„Já se o to postarám, neboj se,“ řekne a vede mě k tomu zmíněnému autu – černému mercedesu SUV s podezřele tlustými ztmavenými okny.

Řidič stáhne okénko, když dojdeme.

„Vezmi její auto domů,“ nařídí Peter a velký, tvrdě-vypadající muž vystoupí z vozu a předá klíčky Peterovi.

Mrknu, když ke mně přijde bez mrknutí oka. „Je to--“

„Jeden z bezpečnostních expertů, kteří na tebe dohlíželi? Ano.“ Peter mě vede kolem auta na stranu spolujezdce a otevře mi dveře, pomůže mi nasednout dovnitř, než přejde zpátky na stranu řidiče.

„Rozhodl jsem se, že místo dalšího auta, bude Danny tvůj řidič,“ řekne, když nastartuje auto a vyjede od obrubníku. „Většinou tě stejně budu vyzvedávat já, ale pokud se k tobě nebudu moct dostat včas nebo budeš muset hned odjet, budu vědět, že jsi v bezpečí.“

Otevřu ústa, abych se hádala, ale pak se zastavím. Nemám na tohle právě teď energii – ne po tom, co mám z Moničina tragického příběhu srdce na kusy.

Teď, když vím, že zítra ráno vyzvedne svého bratra a při tom bude muset čelit tomu násilníkovi.

„Co se stalo, ptichka?“ stehno mi zakryje Peterova velká, teplá ruka, masíruje moje napjaté svaly, než ji stáhne. „Co tě tak rozrušilo?“

Na vteřinu zaváhám, ale pak kapituluji. Koho zajímá, jestli bude Peter znát celý příběh? Tak mu všechno řeknu, od Moničiny návštěvy na klinice před mým únosem až po to, co se stalo dnes.

Peter zamyšleně poslouchá, dokud neskončím. Pak se jemně zeptá, „Takže ta holka je důvodem, proč tě té noci napadli v té aleji?“

Narovnám se, najednou mě přepadne strach. „To není její vina!“ Poslední věc, kterou potřebuju, je, aby můj přespříliš ochranářský vrah obvinil Monicu kvůli těm smažkám, které se mě snažily okrást.

„Neříkám, že ano.“ Odbočí z dálnice na výjezd a zastaví na červené. „Jen jsem se chtěl ujistit, že mám všechna fakta.“

Srdce mi vynechá úder. Tohle se neubírá směrem, který jsem očekávala.

„Proč?“ zeptám se, zírám na jeho pevný profil. „K čemu to potřebuješ?“

Nepodívá se na mě. „Neboj se, lásko. Tvoje pacientka bude v pohodě, slibuju.“

Vyschne mi v ústech. Říká tady to, co si myslím, že říká? Neřekla jsem mu Moničino jméno, ale pro někoho jako je Peter nemůže být těžké dát si do spojitosti, kým je.

„Petere…“

Na semaforu blikne zelená a on šlápne na plyn, pořád se na mě nedívá.

Můj pulz dál uhání. „Petere, prosím řekni mi, že nehodláš…“

„Nehodlám co?“ Zabočí na mou ulici. „Řekl jsem ti, že se nemáš čeho bát. Ona bude v pohodě, ta holka, které jsi pomohla. Nemusíš si o ni dělat starosti.“

Ona bude v pohodě… ale co její nevlastní otec?

Chci se zeptat, ale nemůžu přinutit svou pusu zformulovat ta slova. Pokud to řeknu nahlas, bude to opravdové, místo pouhé děsivé možnosti v mé hlavě.

Sama se budu cítit provinile.

Zabočíme na parkoviště před budovou, a já vystoupím z auta, než má Peter šanci obejít auto a otevřít mi dveře. Srdce mi buší ve znělém rytmu, dlaně se mi potí, ačkoli si říkám, že jsem si asi mylně vyložila situaci.

Peter mě možná jen uklidňoval, říkal mi to, co si myslel, že mě zklidní.

Chci tomu věřit, a s každým jiným mužem bych tomu věřila. Kdyby to byl Joe Levinson nebo kdokoli ze členů mé kapely, brala bych ta slova jako pouhé prázdné ujištění, takový ten druh „Všechno bude v pohodě.“ Ale tohle je Peter, a já si nemůžu dělat takové domněnky.

Musím—

„Kdy navštívíme tvoje rodiče?“ zeptá se Peter a já vzhlédnu, roztřesená, že ho najdu stát vedle sebe. Natáhne se, vezme mou ruku do velké dlaně a vede mě směrem k budově, když říká, „Musíme s nimi probrat přípravy na tuto sobotu.“

Zmateně na něj zírám. Já už jsem mu řekla o svém nápadu, že navštívíme tento víkend mé rodiče? Ale ne, jen jsem o tom přemýšlela v práci, a—„Tuto sobotu?“

On přikývne a se smíchem se na mě podívá. „Na sobotu jsem naplánoval naši svatbu. Jen musíme probrat pár malých detailů a vše je hotovo.“

Zastavím se. „Cože?“

Řekl právě naši svatbu?

Pustí mou ruku a otočí se ke mně čelem. „Pokud jim dnes večer zavoláš, možná s nimi můžeme zítra povečeřet. Tak budou mít šanci pozvat několik přátel. A ty už můžeš říct svým kolegům a komukoli dalšímu, že je zveš. Měli bychom to nechat malé z bezpečnostních důvodů, ale místo konání se umí přizpůsobit až sto lidem.“

Odlepím jazyk od patra. „Ty chceš, abychom se vzali v sobotu? Jako že ode dneška za tři dny?“

On nakloní hlavu. „Je to problém? Chtěl jsem dřív, ale myslel jsem, že víkend bude lepší než uprostřed týdne, pokud chceš, aby přišli tví přátelé.“

Zírám na něj, cítím se tak trochu přejetá vlakem. „Lepší by bylo příští rok,“ konečně ze sebe vymáčknu. „Tento víkend je prostě… To je nemožné.“

„Proč?“ Znovu mě vezme za ruku a vydá se k budově, jako bychom se bavili o tom, co si dáme k večeři, a ne o zatracené svatbě.

Svatbě, kterou chce mít za tři dny.

„Protože… protože nemůžeme.“ Hledám způsob, jak ho přesvědčit. „Co pozvánky? Nemáme čas je rozeslat a--“

„Můžeš prostě zavolat lidem, které chceš pozvat. Stejně je to osobnější.“

„A co jídlo? A fotografové? A šaty?“

„O vše je postaráno. Najal jsem skvělou cateringovou společnost a vysoce doporučovanou floristku, a na celou sobotu je objednaný fotograf i kameraman. Co se šatů týká, přijdou tě poměřit do ordinace zítra, a ty si vybereš z jejich katalogu to, co se ti bude líbit. Slíbili mi, že to nezabere víc než půlhodinu, takže to můžeš udělat o obědové pauze. Hned v sobotu ráno přijdou do našeho bytu kadeřník a stylista. Najal jsem kapelu, která je právě na tour v Chicagu – The C-Zone Boys, myslím, že jsou známí. Slyšel jsem tě zpívat jejich písničky?“

Kdyby nebyla moje čelist připevněná, spadla by na zem. On na naši narychlo přichystanou svatbu najal The C-Zone Boys? Kapelu, jejíž singly jsou poslední dva roky na vrcholu hitparád?

„Proč ne Rihanna nebo The Black-Eyed Peas?“ zeptám se, když můžu znovu promluvit, a on se na mě podívá úkosem, když vejdeme do haly.

„Ty jsi chtěla? Můžu se podívat, jestli--“

„Ne! Já jen…“ Zatřesu hlavou, neschopná najít slova vysvětlení. „To vůbec nevadí. C-Zone je dokonalá volba. Kde se to bude konat?“

„Je to Silver Lake Country Club v Orland Parku. Počasí by mělo být dokonalé, takže budeme mít obřad i recepci venku přímo u jezera. Pokud to nechceš přesunout dovnitř? Ještě není pozdě.“

„Ne, to je… U jezera to půjde.“

Dovede mě do výtahu, a já strnule zmáčknu tlačítko mého podlaží, cítím, jako by mě táhl nákladní vlak šílenou rychlostí. Jak tohle všechno mohl udělat? Kdy? A proč se o tom se mnou neporadil?

Bude náš společný život vždycky takový?

Než se pustím do tohoto palčivého problému, potřebuju vyslovit poslední rozumný argument.

„Co když nikdo nepřijde?“ zeptám se, když vystupujeme z výtahu. „Už je středa. Většina lidí má na víkend plány, a--“

„Oni je změní.“ Sáhne si do kapsy a vytáhne sadu klíčů – sadu, kterou si musel udělat dneska, jelikož já mám ty svoje v kabelce. Otevře dveře, zavede mě dovnitř a zavře za námi.

Skopnu své sandály. „A pokud nemůžou?“

„Pak tam budou chybět.“ Sundá si svoje boty a otočí se ke mně čelem. „Opravdu se tak staráš, ptichka? Budou tam tví rodiče, ty a já. Koho dalšího potřebujeme?“

Nikoho – opravdu ne – ale o to tu nejde.

„Petere…“ zhluboka se nadechnu. „Nemůžu si tě vzít tento víkend. Je to prostě příliš brzy.“

Jeho pohled ztvrdne. „Jak příliš brzy? Řekl jsem ti, že máme všechny organizační věci zajištěné.“

„Tady nejde o organizaci!“ Můj hlas nabírá na intenzitě a já se znovu nadechnu při pokusu znovu nabýt kontrolu. Snažím se o klidný tón, když řeknu, „Neviděla jsem tě přes devět měsíců, a před tím jsme neměli úplně… normální vztah.“

„No a co?“ Zúží oči. „Ten máme teď.“

„Přiměl jsi mě k manželství a udělat všechna rozhodnutí o naší svatbě není normální, Petere. Ne dlouhodobě.“ Jsem hrdá na svůj klid. „Potřebujeme čas, abychom se poznali v tomhle kontextu, abychom viděli, jestli to může fungovat…“ Hlas mi zeslábne, když vidím ve stříbře jeho pohledu hrozící bouři.

„Proč by to nefungovalo?“ Jeho hlas je nebezpečně nízký, když ke mně přistoupí. „Tohle není zkouška nanečisto, nějaká situace spolubydlících jako počkáme-a-uvidíme. Opravdu si myslíš, že když se budeme hádat kvůli jídlu, nechám tě odejít?“

Můj pulz znovu začne uhánět. Samozřejmě, že ne. Ne po všem, co udělal, aby nás dostal až sem. Ale i tak si musí uvědomit, že svatba tento víkend – a to mi nedal na vybranou – není způsob, jak to chodí po devíti měsíčním odloučení, kterému předcházel nucený vztah, zahrnující vraždu, mučení a únos.

„Co třeba svatba v zimě?“ řeknu zoufale. „Mohli bychom to udělat o svátcích v prosinci, takže by pro nás to roční období bylo vždycky extra slavnostní. Můžeme si v té době naplánovat i líbánky. Budu si moct vzít týden nebo dva dovolené, a--“

„Líbánky můžeme mít kdykoli.“ Chytí mě, zajede mi rukama pod halenku, položí své teplé dlaně na mé holé boky. Jeho ocelové oči naberou vzrušený lesk, když palci přejíždí přes citlivou kůži pod mými žebry a hladí mě. „Pokud si příští týden nemůžeš nebo nechceš vzít volno, nemusíš. Nemám problém počkat na líbánky do zimy.“

„Tak proč ne se svatbou?“ Držím jeho pohled, snažím se soustředit na téma, místo na způsob, jak jeho pomalé hypnotické hlazení palců rozehřívá mou kůži a nutí mě chvět se uvnitř. „Komu ublíží, když i svatba proběhne tehdy?“

Smyslně stočí rty a skloní hlavu, zhluboka se nadechne, jako by vdechoval mou vůni. „Chceš říct, že všechno mé plánování má přijít vniveč?“ zamumlá, rty mi přejede přes vršek ucha.

„J-jo.“ Zavřu oči, když si mě přitáhne blíž a mazlí se ze strany s mým krkem, moje hlava mi instinktivně padne dozadu, aby měl lepší přístup. Dech se mi zrychlí, pocit tání mi zlehčí kosti, když se mi k břichu natlačí tvrdá boule jeho vzrušení a já si uvědomím tu prázdnou bolest hluboko uvnitř.

„No…“ Lehce mi kousne do krku, pak to malé štípnutí utiší olíznutím postiženého místa. „Zaprvé tě chci jako svou ženu a chci to dnes, ne zítra nebo až za tři dny.“ Jeho mátová vůně dechu mě hřeje na kůži, vysílá mi tělem elektrizující mravenčení. „Chci, abys neustále nosila můj prsten všude, aby každý věděl, že jsi moje.“ Znovu mě kousne a olízne za uchem, jeho hlas je ještě hlubší, když zamumlá, „Není to rozumné, ptichka, ale já to potřebuju – potřebuju tebe. A nemůžu čekat. Ne po tak dlouhém odloučení.“

„A co…“ Je stále těžší posbírat své myšlenky, když pokračuje v umisťování všech těch vzrušujících malých kousanců všude na mém krku a křivce ramen. S obrovským úsilím se donutím soustředit. „A co děti? A kde budeme žít? A co--“ zalapám po dechu, když mi rozepne zip a zajede mi rukou do mých promočených kalhotek. „A co“ – začnu lapat po dechu, když prsty najde klitoris a začne s ním pracovat se svými jistými dovednostmi – „tvoje práce?“

„Říkal jsem ti, že jsem skončil.“ Jeho dech je přesně tak nepravidelný jako můj, když do mě ponoří jeden dlouhý prst, pak použije výslednou kluzkost, aby na mém pulzujícím klitorisu kreslil mokré kroužky. „Je konec.“

„Ale…oh, Bože.“ Mé boky teď krouží, napodobují pohyb toho škádlivého prstu. Uvnitř mě se tak rychle tvoří tlak, že už nejsem schopná zformulovat jedinou myšlenku. „Ach Bože, Petere, já budu--“

Se zajíknutím vybuchnu, každý sval v mém těle se zatne z té násilné vlny potěšení. Orgasmus je tak silný že mám v hlavě úplně prázdno, jsem zaplavená čistě fyzickým potěšením. Chabě si uvědomuju, že se mnou hýbe, kalhoty a spodní prádlo mi stáhne po nohách, a pak mě ohne přes gauč a jeho velký pták do mě vnikne jedním tvrdým přírazem.

Šok z toho pocitu se mnou otřese do morku kostí a moje stále se chvějící svaly se zatnou, sevřou se v instinktivní snaze zastavit tu invazi. Ale to mi jen způsobí pocit, že je širší, ještě masivnější uvnitř mě, a já se přistihnu, jak znovu lapám po dechu, když mě popadne za boky a začne přirážet, jeho pánev naráží čím dál rychleji do mého zadku s každým nemilosrdným tahem.

„Petere…“ Cítím, jak vlna znovu narůstá, hrozí, že mě zatopí doběla-rozžhavenou blažeností. „Petere, počkej…“

On nezpomaluje; pokud něco, vystupňuje své drsné přírazy. „Udělej se se mnou,“ nařídí chraplavě. „Chci cítit, jak mi dojíš ptáka.“

Jsem hotová, než skončí s mluvením, ta vlna přijde se silou tsunami. Potěšení bičuje mé smysly, oslabí poslední kousíčky mého odporu. Nevím, jestli křičím, nebo jestli je to krev, která mi hučí v uších, ale zbytek zvuků zmizí.

Vše, co slyším, co cítím, co chápu je extáze a on.