TTS - 31. kapitola

Překlad: Mirus
Kor.: Evudar

O pět minut později jsem seděla ve vstupní hale a lehce se ze mě pařilo. Kdybych byla komiksová figurka, tak bych měla černý obličej, vlasy by mi stály vzhůru a z uší by se mi linula pára. A nebyla bych jediná.

„Teda, to mohlo probíhat lépe.“

To byl Caleb. Tvář si otřel předimenzovaným kapesníkem, který vytáhl z toho svého kabátu. Vlasy mu na hlavě nestály jen proto, že žádné neměl, ale jeho jinak sytá barva pleti byla popelavě šedá a oči měl trochu víc vypoulené, než by mělo být technicky možné. U kohokoliv jiného bych řekla, že flirtoval s návalem paniky, ale váleční mágové nic takového samozřejmě nemívali.

Ale také obvykle nestáli před plénem Nejvyšší Rady démonů.

Ne, že bychom tam ještě stáli. Spojení s matkou, nebo ať už to bylo cokoliv, jsem ztratila krátce potom, co v místnosti vypukl chaos. Ne moc dobrý chaos. Spíš ten druh: komické vlny, které byly cítit, jakoby se mi měla kůže odloupnout od kostí, jako bychom byli v obrovském zvonu a někdo se právě rozhodl, že do něj bude jako šílenec bušit kladivem. A pak tam byl ten rámus, při kterém se zřejmě nejednalo o ječivé kvičení a kovové skřípění, ale to už se můj mozek rozhodl, že dál nemůže a prostě se rozhodl spustit alarm.

Takže ano.

Mohlo to dopadnout líp.

Na druhou stranu vedly ty vlny k tomu, že jsem se začala dávit a svíjet. A zhroutila se, spadla na nic, dokonce ani ne na zem, protože jsem ji stále nemohla pořádně cítit, prostě nic, což byla zkušenost, které bych se v budoucnosti ráda vyhnula. Ale ta dobrá zpráva byla, že jsme byli kvůli tomu kolektivně vyhozeni.

Špatnou zprávou bylo, že Pritkin tu s námi nebyl.

Zírala jsem na velké dvojité dveře, které vedly zpátky do vnitřní svatyně Pekla, a přesto jsem cítila náhlé nutkání se tam vrátit. Očividně víc, než jen nějaké nutkání. Momentálně jsem napůl vstávala a Calebova paže mě držela na místě. „Nemáš šanci,“ zabručel.

„Jen si to chci poslechnout…“

„Co poslechnout?“, chtěl vědět. „To vřískání?“

„Stejně tě nepustí dovnitř,“ připomněl mi Casanova. „Řekli, žádní lidé při zasedání.“

„Pritkin je tam…“

„On je obžalovaný. To je něco jiného.“

„To je právě ten problém!“

„Tady.“ Casanova mi přenechal svou drahocennou láhev pekelného moštu. Zamrkala jsem na něj.

„Jsi bílá jako stěna,“ poznamenal ostře.

Láhev jsem si vzala, i když trochu roztřeseně. A oukej, pokud bych chtěla ujištění, že jsme na tom moc špatně, pak bych ho právě dostala. Casanova byl ke mně milý.

Byli jsme v prdeli.

Napila jsem se. Lidé nebo věci nebo věci, které se tvářily jako lidé, přicházeli a odcházeli a těch tří tuláků, co se váleli v rohu, si nevšímali. Caleb se neustále rozhlížel, ale ne tak, jakoby se připravoval na boj. Spíš tak, jakoby ho prázdná hala uklidňovala.

Mě to moc nepomáhalo.

Minuty míjely.

„Možná to bylo myšleno jako vyjednávací taktika,“ vypadlo najednou z Caleba.

Pohlédla jsem na něj. Vypadal méně panicky, ale šťastněji ne. Znala jsem ten pocit.

Mít čas k přemýšlení bylo hnusné.

„Co?“

„Však víte,“ řekl. „Všechny ty věci o bozích…“

Podala jsem mu láhev. „Vy si myslíte, že mamka lhala?“

Caleb si loknul a zašklebil se. „To nechci říct. Už jsme přece zažili, že se jeden bůh objevil a pak ty hulvátské děti toho druhého. Ale mohla přehánět. Smlouvala s nimi, a při takovém vyjednávání se žádá vždy víc, než člověk doufá, že dostane. Chceme Pritkina, takže je vaše matka požádala…“

„O armádu?“, dokončil Casanova jeho větu nevěřícně. „Armádu démonů?“

Caleb se zamračil. „Myslel jsem, že jste to byl vy, co to považoval za dobrý nápad. To vy jste celou tu cestu v Rosierově hlavním městě remcal o…“

„Skutečnosti, že bychom ve válce, která už probíhá, potřebovali trochu pomoc,“ odvětil Casanova a znovu se zmocnil láhve. „Ne být informován o tom, že máme za dveřmi armádu vyhladovělých bohů, kteří mají v úmyslu vyplenit celé peklo a plánují využít k tomu Zemi jako své bojiště.“

Obrátil do sebe tolik tekutiny, že by to naplnilo dvě sklenice, všechno na jeden lok.

„No, promiňte mi tu naději, že to není pravda,“ odsekl Caleb v odpověď. „Promiňte někomu, kdo proti tomu bude muset bojovat!“

Casanova se přese mě naklonil, aby na něj mohl zírat. „A my ostatní nemusíme? Myslíte si, že bohové vyhladí jen válečné mágy a ty ostatní nechají jen tak…“

„Kruh je nejpravděpodobnějším cílem, ano. My jsme jediní s dostatkem magie, abychom se jim dokázali postavit…“

„Ale prosím vás!“, přerušil ho Casanova prudce. „Jestli se ty věci – viděl jste ty věci? – tam uvnitř třesou jako osiky, jakou šanci si myslíte, že byste měli vy?“

„Lepší, než si myslíte nebo než čekáte. Kruh už není malá neorganizovaná skupinka, kterou si pamatujete…“

„Ano, proto bohyně, která ten váš řád založila, právě řekla, že jsme bez démonů v prdeli! Přiznejte si to – jestli se bohům podaří to zatracené kouzlo prorazit, jsme mrtví, my všichni…“

„Přestaňte s tím,“ rozkázala jsem, ale nikdo mě neposlouchal.

„Takto mluví velký vojenský duch manažera kasina!“, vybafl Caleb.

„Který žil dost dlouho na to, aby už pár válek viděl,“ vybafl Casanova v odpověď. „A nikdy to nejsou jen bojovníci, kteří trpí…“

„Netvrdil jsem, že to…“

„A my oba víme, že je jednodušší, ovládnout bojiště, když si člověk nemusí dělat starosti ze sabotáže!“

„Přestaň s tím!“, řekla jsem jim. Ale nepřestal.

„Na jejich místě bych nechtěl mít poblíž jediné brány k tomuto vesmíru nikoho, ne po tom, co se stalo naposledy. Jednodušší by bylo, kdyby nás zabili, nás, elfy, k čertu, všechny lidi. Není to tak, jakoby je ještě potřebovali, když stejně vpadnou do Pekla…“

„Potřebovali je, aby krmili to jejich drahocenné stádo,“ zavrčel Caleb. „V žádném případě by…“

„Kdyby chtěli krmit své krávy, tak by to mohli dělat s bytostmi, jaké jsme viděli v Rosierově světě. Jestli je dokáží kontrolovat dokonce i inkubové, tak by si bohové nemuseli dělat s revolucí žádné starosti…“ Zarazil se, když jsem vstala.

Protože to bylo buď to, nebo začít ječet.

„Kam jdeš?“, zeptal se Casanova.

„Někam jinam!“

„Cassie…“

„Ne,“ odvětila jsem, když se natáhl po mém zápěstí. A minul ho, protože byl opilejší než v tom baru. „Nemůžu, v pořádku? Já – nemůžu.“

„To je dobré,“ řekl mi Caleb. A poté se zašklebil, protože jsme oba věděli, že to není pravda. „Jen… zase se posaďte.“

„Nechci se posadit!“

„Není to tak, že bys měla na výběr,“ poznamenal Casanova. „Kam bys jinam chtěla jít?“

Neodpověděla jsem, protože jsem to nevěděla. Jen jsem věděla, že už tam nemůžu jen tak sedět a poslouchat, jak se hádají, když nebylo zatraceně nic, jak bych tomu mohla zabránit. Vrávorala jsem vyčerpáním, ale nemohla jsem ani spát, ne dokud byl Pritkin tam uvnitř a prosil o svůj život. A nevypadalo to, jakoby v té flašce bylo dostatek alkoholu, abych se jím mohla opít. Nevěděla jsem, co jsem chtěla.

„Vím, jak se cítíte.“ Caleb mě uchopil za ruku.

Netahal mě za ni, ani mi ji nesvíral, což by mě ve stavu, v jakém jsem se nacházela, možná dorazilo. Prsty měl lehce pootevřené, stisk byl jemný. Kdykoliv bych se mohla odtáhnout.

A proto jsem to nutkání neměla.

„Cítím se podobně,“ osvětlil mi. „Znám Johna už přes patnáct let. Aspoň tucetkrát mi zachránil zadek, a já mu možná tak třikrát tuto laskavost oplatil…“

„Myslím, že dnes jste skóre trochu vyrovnal,“ řekla jsem trochu drsně.

„Možná.“ Pokud to dopadne dobře, zůstalo nevysloveno. „Ale teď pro ně nemůžu udělat nic. Jen čekat. Dojde k rozhodnutí a až bude rozhodnuto, bude nás Pritkin potřebovat. A my tu pro něho musíme být. V pořádku?“

Přikývla jsem, protože najednou jsem nedokázala mluvit. Nechala jsem se Calebem přitáhnout zpátky k lehátku, nebo co to ve skutečnosti bylo. Netušila jsem to, ale bylo to pohodlné a poté si mě přitáhl k rameni.

„Je mi to líto,“ řekl Casanova, což možná neznamenalo nic. Ale poté mi znovu podal láhev.

„To je dobré,“ odvětila jsem a hleděla na rozmazanou flašku. „Myslím, že mám dost.“

„To neexistuje,“ zamumlal a rozhlédl se. A poté do sebe nalil zbytek.

Probudila jsem se na něčem tvrdém. Snažila jsem se do toho bouchnout, protože ten polštář už zažil lepší časy. Ale nepomohlo to.

Takže jsem do toho praštila ještě jednou.

„Au,“ řekl někdo jemně.

Otevřela jsem oči a uviděla něco, co možná bylo koleno. Zamrkala jsem a zaostřila. Ano, bylo to koleno. Velmi špinavé koleno oblečené do džín, na které zřejmě někdo navíc slintal. Trochu jsem se narovnala a pochopila, proč byl můj polštář tak zatraceně tvrdý.

Má hlava spočívala na něčím stehně, a ať už to byl kdokoliv, posilování nohou bral vážně. Otočila jsem hlavu druhým směrem a uviděla břicho. Zamračeně jsem na něj hleděla, což nebylo fér, protože to bylo milé břicho. Ploché a tvrdé s hlubokým véčkovým svalem, který se někdy nazýval Adonisův pás, nad volným horním okrajem kalhot.

Ale něco přesto nebylo v pořádku. A to zahrnovalo i jakoby vytesanou, lehce chlupatou hruď nad ním. A pevná ramena nad ní. A tvář…

Prudce jsem se posadila. Možná příliš prudce, protože místnost provedla kolem mě opilou otočku. Ale to mi bylo jedno, protože jsem ten problém konečně pochopila: Tělo bylo správné, ale kůže špatná. Místo Calebovy pokožky barvy sytého moka odstínu byla bledá a opálená a…

Chytila jsem ta obrovská ramena a zatřepala s nimi tak silně, jak jsem zvládala, což znamenalo, že se trochu otřásla. „Oni tě pustili?“

Jedno obočí se zvedlo. Zatraceně! Prostě to uměli všichni kromě mě.

„Ne,“ odpověděl Pritkin. „Ještě stále se radí. Vypadalo to, že mě k tomu nepotřebují.“

„Och.“ Opřela jsem se dozadu a probrala se zcela. A měřila si ho pohledem.

Vypadal oukej. No jo, vlastně to byla lež. „Oukej“ byl velmi relativní pojem, když se vzalo v úvahu, kde jsme byli, a mohl znamenat cokoliv. Ale Pritkin nevypadal, že by ho dál mlátili. Bohužel to bylo asi jediné plus.

Nepodařilo se mu sehnat další části oděvu, které by mohl zkombinovat se špinavými džíny, které byly teď navíc na mnoha místech děravé a na jedné straně ožehlé, pravděpodobně v důsledku zásahu na střeše. Jeho vlasy, jako vždy strašné, teď byly obzvláště pritkinovské, což znamenalo, že by dovedly každého pořádného kadeřníka k sebevraždě. I když to pasovalo k jeho obličeji, zarostlému oteklému poli, k tomu černému naběhlému levému oku a jeho pravé ruce, kterou měl zavěšenou v závěsu a jeho žebrům…

„Tak jak vypadáš, tak by ses nedostal u Rosiera ani přes práh,“ sdělila jsem mu po minutě zkoumání.

Zkřivil rty. „Měl bych si dělat starosti, že zníš tak potěšeně?“

„Nezním!“ to bylo směšné. „Jen jsem chtěla říct, že vypadáš děsně.“

„Chtěla bys zrcadlo?“, zeptal se medovým hlasem.

„Ne.“

Rozhlédla jsem se. Ještě stále jsme seděli na lehátku, ale teď před nás někdo postavil paraván, takže nás kryl před zbytkem haly. To se mi stávalo často. Dokonce i v pekle existovaly jisté standardy.

Aspoň, že Caleb dělal Zemi čest. Stál vedle jednoho sloupu, ruce založené na prsou, oči ostražité a na tváři měl svůj obvyklý výraz „nezačínejte si se mnou,“ možná ještě zostřenější s ohledem na místo, kde jsme se nacházeli. Jeho dlouhý kožený kabát vypadal také slušivě. Samozřejmě to byla verze pro válečné mágy, což znamenalo, že víc než kabát to bylo samoléčivé brnění, které dokázalo opravit malá poškození tak rychle, jak vznikala. Domnívala jsem se, že se umělo i samo vyčistit, protože měl na sobě až podezřele málo špíny.

Na druhou stranu Casanova náš průměr trochu srážel, i když ani ne tak kvůli svému vzhledu, jako kvůli své poloze. Válel na lehátku jak široký tak dlouhý a musel vyprázdnit celou láhev, kterou ještě stále svíral v rukách. Protože jeho pěkná tvářička byla zmačkaná stejně jako jeho kdysi elegantní oblek. Oči mu mátožně kmitaly po hale, jakoby se snažil skrz to nudné, béžové zkrášlovací kouzlo prokouknout. Celkově jsme byli ubohá hromádka. A poté si můj žaludek nahlas postěžoval.

„Byla jsem dlouho KO?“, zeptala jsem se a zastrčila neposedný pramen vlasů za ucho. A cukla sebou, protože dokonce i to bolelo.

„Pár hodin,“ odpověděl mi Pritkin. „Nebyla jsi v bezvědomí, jen vyčerpaná. Považovali jsme za nejlepší, když tě necháme spát. Než něco uslyšíme, tak to může trvat klidně i několik hodin.“

Strávila jsem to. A naneštěstí nic jiného. Můj žaludek se opět ozval ke slovu, tentokrát důrazněji.

„Není tu někde kavárna?“

„Ne,“ řekl, vstal a zkřivil při tom tvář. Asi jsem nebyla jediná se ztuhlými končetinami. „Ale vedle je stánek s jídlem. Pokud si dobře vzpomínám, tak jeden z těch bezpečnějších.“

„Bezpečný?“ Caleb nakrčil čelo, jakoby mu to slovo nedávalo smysl. „Mýlím se, nebo po nás nešla horda týpků, která nás chtěla zabít?“

„To bylo předtím, než jsme dorazili k Radě,“ řekl Pritkin, protáhl se a přitom mu křuplo v páteři. Také jsem se o to pokusila, protože to znělo tak, že to musel být skvělý pocit, ale byla jsem příliš ohebná. Prostě jsem přepadla dopředu. Zakamuflovala jsem to tím, jakože se dotýkám svých palců, když už jsem byla tam dole. A, proboha, moje palce. A zbytek mých ubohých nohou. Špinavé, pedikúra pryč, pořezané a naražené se stopami pekelného svinstva mezi prsty. A po to všem běhání a bojování a skoro umření – mě to dorazilo.

To všechno mi vehnalo slzy do očí.

Dokud se mi před obličejem neobjevil pár opravdových tenisek.

Vzhlédla jsem. „Jak…“

„Obchod za rohem,“ vysvětlil mi Pritkin v tom samém okamžiku, kdy jsem si všimla i jeho čistých pěkných tenisek.

„Ty ses vykoupal!“, obvinila jsem ho a zírala na něj.

„Plaval.“ Ukázal hlavou na diskrétní nápis vedle na zdi. S šipkou, která mířila do jedné z chodeb a krásně napsaným nápisem: Toalety.

A já zjistila, že tu byla ještě jedna věc, o kterou jsem se musela postarat. „Jsem hned zpátky,“ řekla jsem mu a chňapla po botách.

„Počkejte.“ To byl Caleb, který si nápis nedůvěřivě prohlížel. „Odkud víte, co tam uvnitř je?“

„Co?“

„Uvnitř je toaleta,“ vysvětlil mu Pritkin s poněkud pobaveným výrazem ve tváři. „Mnoho ras démonů má totiž fyzické tělo.“

„A co když ji některé to tělo napadne?“, chtěl Caleb vědět. „Nebo, co když to udělá nějaký duch?“ Nešťastně se rozhlédl. „Na tomto místě se to jen hemží hrozbami.“

„Ne pro nás. Jakmile začalo soudní jednání, dostali jsme se pod ochranu Rady. A vzpomínáš si na jejich bezpečnostní personál?“

Caleb se mračil dál, ale nevypadal spokojeně. „Jdu s ní,“ prohlásil důrazně.

„Nejdete,“ řekla jsem mu stejně tak důrazně.

Přimhouřil oči. „Pak půjde s vámi John. Je mi jedno, kdo z nás to bude, ale sama nikam nepůjdete. Ne tady.“

„Právě jsem ti vysvětlil, že tu jsme pod ochranou.“ Pritkin vrhl na svého přítele netrpělivý pohled.

„Ano, pod ochranou Rady. Proč se díky tomu necítím o nic líp?“

„Ale měl bys. Nikdo to neporuší, obzvlášť ne v jejich vlastní budově. Cassie bude v úplném bezpečí.“

Caleb si popotáhl opasek, na kterém bylo připevněno asi osmdesát zbraní, které s sebou nosil. „Já vím, že bude v bezpečí. Protože budu u ní.“

„To je směšné,“ postěžovala jsem si.

„Zůstanu venku před kabinkou…“

„Zůstanete tady!“

„O tom nebudu diskutovat.“

„To s vámi souhlasím.“

Caleb si založil ruce na prsou a mračil se na mě. Já mu vracela stejný pohled. Něco mi mlasklo mezi prsty, což ve mě vyvolalo vlnu zhnusení a zároveň zlosti, protože už jsem si je mohla dávno umývat.

„Toto místo není tak nebezpečné, jak si zřejmě myslíš,“ pokusil se Pritkin ještě jednou přivést Caleba k rozumu.

Caleb přenesl svůj zamračený pohled na Pritkina. „Dostal jsi ránu do hlavy?“

„Ano, několikrát…“

„To jsem si myslel.“

„…ale to na skutečnosti nic nemění. Země stínů existuje kvůli obchodu. Majitelé mají odůvodněný zájem na tom, aby zde udržovali určitý druh pořádku…“

„Jasně. Doteď jsem se cítil opravdu bezpečně!“

„Většina lidí také není honěna naštvaným Knížetem démonů, když sem dorazí,“ pronesl Pritkin suše. „Rada si myslí, že to je velice potřebné místo k setkání, protože se nachází na neutrální půdě. Ale oni jsou jen malá část místního života. Neříkám, že to místo nemá své vlastní hrozby, ale ty dokáže odvrátit i obyčejný člověk. Dost často sem chodí mágové, aby si nakoupili nějaké přísady do lektvarů, například…“

„Žádní mágové, kteří mají zdravý rozum!“

„Jonas má většinu věcí odsud…“

„To není zrovna důvod, který by mě přesvědčil,“ zamumlal Caleb.

„…a Cassie je mocnější než on, s přehledem. Jestli se tu může na ulicích pohybovat Jonas a smlouvat o ceně za přísady a zase odsud nezraněný odejít, tak určitě zvládne dojít si sama na toaletu.“

Z nějakého důvodu na něj Caleb pohlédl způsobem, jakoby si myslel, že zešílel. Jeho hlas zněl stejně tak. „Cassie je mocnější než Jonas,“ zopakoval.

Pritkin se zamračil. „Samozřejmě. Je to Pýthie.“

„Ona je…“ Caleb vypadala, že na chvíli ztratil řeč, takže jsem využila své šance.

„Předtím jsem nemohla skočit, protože většinu mé moci matka přesměrovala na… ehm, ať už tam uvnitř udělala cokoliv. Ale teď se cítím mnohem lépe…“

„Ano, opravdu tak i vypadáte!“

„Neřekla jsem, že jsem top fit,“ vysvětlila jsem mu netrpělivě. „Ale mohu se bránit…“

„Dobře. Ale mou prací je, abyste to nepotřebovala.“

„Kdyby vám Agnes řekla, že máte zůstat tady, tak byste tu zůstal,“ odsekla jsem naštvaně.

„Lady Phemonoe by tu především vůbec nebyla! Byla by u Dvora, obklopená svou ochrankou! Setkávala by se s představiteli a rozsuzovala by spory a – a dělala by všechno možné, jen ne pobíhat okolo a málem se nechat vyhodit do vzduchu!“

„Seznámil jste se vůbec s Agnes?“, zeptala jsem se, ale Caleb neposlouchal.

„Viděl jsi ji dnes?“, zeptal se Johna. „Ty čarodějnice měly pravdu; nemá ani štíty, a já se k ní nemohl dostat, a to jediné, co měla na ochranu, byl jeden zatracený upír…“

„Hej, ty mě taky, kámoši,“ blekotal Casanova za námi.

„…málem ji zabili! Málem jsem dopustil, aby ji…“ Caleb si odfrkl a zmlkl.

„Vy jste nic nedopustil,“ řekla jsem mu. „Dostali jsme se do potíží, ale to nebyla vaše vina…“

„Dokáži si živě představit, jak to budu tomu staříkovi vysvětlovat,“ zafuněl Caleb. „Podívejte se, pane, na konci uhořela, ale to nebyla má vina!“

„To by také nebyla. Chtěla jsem sem jít…“

„Přesně, a já jsem měl mít tolik rozumu, abych řekl NE. Přesně to jsem měl udělat!“

„Měl jste říct NE?“, zopakovala jsem. „Myslela jsem, že váleční mágové dělají to, co jim Pýthie přikáže.“

„Pýthie by nic takového nechtěla!“, odsekl Caleb, najednou bez sebe vzteky. „Nevloupává se do Pekla a nebojuje proti démonům a nevede bitvy proti bohům…“

„Také nežila v čase jako je ten současný,“ přerušil ho Pritkin. „Ještě žádná z nich se nemusela postavit proti takovým věcem. Myslíš, že by Lady Phemonoe uměla udělat to, co udělala Cassie dnes? Co udělala včera? Myslíš, že by se toho odvážila?“

„Myslím, že by našla jinou cestu!“, odvětil Caleb jako muž, který poslední dvě hodiny stál vedle toho sloupu a přemýšlel. A došel k závěru, že Casanovo opilé žvatlání, není tak daleko od pravdy. A nakonec propadl panice, protože mu to všechno najednou padlo na hlavu, a to doslova přes noc. Nevěděl, jak se s tím vyrovnat. A moc často se tak ve svém životě asi necítil. „Neměl jsem tušení…“ Pohlédl na mě vyčítavě. „Zněla jste tak, jako bychom se prostě jen vplížili do nějakého paláce. Tam bychom jednoduše popadli Johna a hleděli zmizet…“

„Což jsme i udělali.“

„To jsme neudělali! My…“ Caleb se zarazil a znovu se rozhlédl, ale nudná béžová hala mu odmítala pomoct. „Toto místo, Peklo, velikost…“ Zmlkl a přesměroval svůj pohled ze mě na Pritkina, napůl naštvaně, napůl otráveně. „To jsou celé světy, tady dole.“

Pritkin hleděl na svého přítele, a jeho výraz tváře se změnil. Z otráveného nebo naštvaného a poté… na chápající. Protože možná se tak jednou cítil i on. Přemožený, ohromený a nedostatečný, konfrontován s najednou obrovským vesmírem, který vůbec nechápal.

„Ano,“ řekl prostě.

Caleb na něj chvíli hleděl, a poté se otočil tak prudce, že mu kožený kabát zavlál kolem nohou. A konečně jsem to pochopila.

Já už se s takovými věcmi potýkala víc než tři měsíce. A bylo to tvrdé. A strach nahánějící. Až do té míry, že jsem některé dny nechtěla nic jiného, než zalézt pod postel nebo prostě utíkat a nic se nezastavit, a pravdou bylo, že pokud by existoval někdo, na koho bych tuhle práci mohla přehodit, tak bych to pravděpodobně udělala. Tak jako Caleb bych nejraději odtud utekla. Ale neudělal to. A neudělal by to, protože byl správný chlap. Protože mu v cestě stál život plný povinností a disciplíny. A protože ani on neměl kam jinam jít.

Ale momentálně potřeboval něco, co by ho uzemnilo. Něco důvěrně známého. Něco, o čem věděl, jak to udělat. Dokonce, i kdyby to bylo něco hloupého. Dokonce, i kdyby mě chtěl jen eskortovat na toaletu.

„Pojďte,“ řekla jsem a položila mu ruku na rameno. „Jestli tam nebude nikdo jiný, tak nechám dveře otevřené.“