Bulldozer - 6. kapitola

Překlad: Lenuszka

„Půjdu jen říct mrzoutovi, že odjíždíme,“ řeknu Samovi, když procházíme kolem Calvinovy pracovny.

V lednici je pusto prázdno. Čas znovu zajet do obchodu. Celý můj život se točí kolem nákupu potravin, práce a prádla. Pokud bych měla osobní heslo, bylo by to Jídlo. Práce. Prádlo. Pořád dokola.

Sam a já jsme strávili posledních několik dní tím, že jsme chodili k podnikatelům v sousedství, abychom se představili a předali jim letáčky nebo kupóny na hodinu zdarma. Sam zvládl okouzlit každou ženu, kterou jsme potkali. Poznávání podnikatelů, kteří jsou přívětiví a srdeční a přešťastní, že nám pomůžou rozšířit obzory, byla velká legrace.

Šlo to tak dobře, že napětí, které jsem cítila kvůli otevření studia, odplulo do pozadí. Jako dodatečný bonus nás všechna ta práce držela mimo dům a pryč od mrzouta.

Ze zdvořilosti, protože někteří z nás se umí chovat, potřebuju Hendrickse upozornit, že Roxy zůstane doma. Už i tak s ním tráví neskutečné množství času, uložená na jeho těle. Vypadá to, že on si její společnost užívá, bere ji na procházky a krmí ji, což bylo pěkné překvapení, jelikož to strhlo jednu z jeho zdí, takže neočekávám, že to bude problém.

Z otevřených dveří vychází ženské vzdychání, což je moje první indicie, že je něco velmi špatně. Je to doprovázeno mručením, nezaměnitelným zvukem pleskající kůže, a rychlým nemravným mumláním, jemuž skoro ani nerozumím a není to kvůli hlasitosti.

Sam se na mě podívá, zakryje si rukou pusu a směje se. Mi se začíná vařit krev. Když začnou výkřiky, nakráčím do kanceláře a hle, najdu ho roztaženého na gauči. Jako obvykle je polonahý a spí, na obrazovce MacBooku, který má na klíně, běží porno. Vypnu to a odejdu.

***

„Amando.“

O půl hodiny později si pořád dělám starosti kvůli tomu pornu. Z uší mi jde pára. Vlastně jsem rozzuřená. Ignoruju svého syna, jedu s vozíkem kolem regálů s cereáliemi, zastavím jen proto, abych nabrala jeho oblíbené, Honey Nut Cheerios. Najdu tu krabici, strčím ji do vozíku a pokračuju dál.

Já toho Hendrickse zabiju. Pomalu, pravděpodobně ve spánku, bezbolestně, protože nejsem monstrum. Přemýšlím o polštáři do tváře. Možná plastový sáček. Do dneška byl obtěžující nepříjemností. Dneska se všechno změnilo. Dneska se stal padouchem.

Je mi srdečně fuk, co dělá se svým volným časem, úplně. Když vás něco rajcuje – ve všech významech, dělejte to. Dělejte to v soukromí za zavřenými dveřmi. Zapojovat do téhle špíny mé dítě není legrační ani dětinské. Je to zralé na výpověď.

„Amando.“

Opakovaně jsem ho žádala, aby mi říkal mami, a přesto mě pořád ignoruje. Proto se rozhodnu ho ignorovat.

„Amando,“ pokračuje, tentokrát hlasitěji. Já pokračuju k lahůdkám. On mě zatahá za zadní stranu trička, když beru lístek k pultu s lahůdkami, místo je nacpané dvěma frontami lidí, kteří čekají na obsluhu.

„Amando!“

Několik z nich se otočí, aby se na nás nesouhlasně zamračilo. Konkrétněji na mě. Krk mi zčervená studem. Omluvně se na okolo usměju. Pak přišpendlím svého syna pohledem, který říká skonči s tím.

„Několikrát jsem tě žádala, abys mi říkal mami,“ tiše ho napomenu. „Pokud ses rozhodl jednat se mnou jako s cizincem, budu tě dál ignorovat.“

„Jasně.“ Kopne botou do kolečka našeho vozíku.

„Prosím?“ Po tom incidentu s pornem nemám náladu na nesmysly.

„Fajn,“ zamručí.

Jsem tak šokovaná, že ho slyším kapitulovat, že na chvíli zapomenu být naštvaná. Páni, to jsem právě vyhrála? Nikdy jsem nevyhrála, takže jsem z toho velmi šťastná. Na tváři se mi rozlije idiotský úsměv.

„Mami?“

„Ano, broučku?“

„Co je felching?“ zeptá se moje překrásné dítě nevinně. (pozn. to je druh sexuální praktiky)

A mně jako by někdo dal facku a tím mi smazal ten úsměv z tváře. Nebo mě udeřil do břicha. Chci tím říct, že nejsem šťastnou matkou.

Opatrně se rozhlédnu kolem a modlím se, aby to nikdo neslyšel, ale nemám to štěstí. Každý na mě zírá. Soudí mě. Tiše uvnitř umírám, stočím se do klubíčka a umírám. Jeden muž si mě divně prohlíží. Perverzák.

„Myslíš říhání (pozn. angl. belching),“ opravím ho, snažím se znít ležérně a ne tak vyděšeně, jak se cítím.

„Ne, já myslím fel--“ Dám mu ruku na pusu.

„Hej, co si dát zmrzlinu? Chceš pohár se šlehačkou? Nezní to skvěle?“

On přikývne, nechá se snadno rozptýlit. Vyvedu ho pryč od pultu s lahůdkami, než na mě někdo zavolá sociálku.

***

Nakonec se Samem zůstaneme ve městě a dáme si časnou večeři v Botswick´s, kde mají vynikající plody moře. Potřebuju čas, abych se uklidnila. Kdybych šla hned domů, okamžitě by se to tam změnilo v místo činu. V současné situaci by byl zázrak, kdybych ho dnes v noci nezapíchla ve spánku. Ode dneška se bude muset ode mě držet sakra dál, nebo to bude opravdu ošklivé.

Bohužel ani úžasná večeře, ani zastávka u Scoop Du Jour na zmrzlinu nezchladila moje trysky. Jakmile jsme zpátky doma, pošlu Sama do pokoje, aby se připravil do postele, a pak jdu hledat toho špinitele nevinných dětských uší.

Vůbec nepochybuju o tom, že to Sam slyšel z toho porna, co ho Hendricks sledoval. Ke mně se může chovat hnusně, ale tohle dělat nebude. Tohle oficiálně překročilo hranici. Překračuje to všechny zatracené hranice.

Zkontroluju jeho pokoj, ten je tmavý a prázdný. Zamířím do garáže. Mohl by dnešek být tím dnem, kdy konečně odjel? Ne. Tady je jeho Suburban. Napůl mám chuť propíchnout mu gumy, ale bohužel by to jen zajistilo jeho status nájemníka a to by bylo pro můj cíl kontraproduktivní.

Nakonec instinktivně zkontroluju bazén, i když už slunce zapadá a vzduch ochladl. A tam ho najdu, jak chrápe na lehátku, na očích pořád ty srdíčkové sluneční brýle, nevnímá to pokušení, které pro mě představuje. Aspoň není nahý. Za to buďme vděční.

Bez dalších okolků popadnu zahradní hadici, kterou používám k zalévání fialových hortenzií, zamířím a stříkám. Studená voda ho zasáhne přímo do tváře a on s křikem a prskáním vyskočí.

„Co sakra--!!!“

Promne si tvář a otřese hlavou jako pes, kterým je. Jeho milované brýle odletí do trávy, doufám, že už je nikdy neuvidím. Potom zmateně zamrká. Mrká znovu a znovu, zírá před sebe. Pak mě spatří a jeho krátké zmatení se rychle změní ve hněv.

„Dámo--“

„Řekni to ještě jednou a já tě znovu zleju.“

Jeho vztek si vybere pauzu, aby uvolnil místo zmatení. „Říct co?“

Po krku mi stoupá horkost. Nikdy se neumím rychle naštvat. Ale když už se to stane, je to jako kůň běžící tryskem, prakticky ho nelze dostat zpět do stodoly.

„Poslouchej, kreténe, zkoušíš moje nervy a já toho mám dost! Slyšíš mě! Dost!“

Jeho tvář udělá zvláštní věc. Pak se jeho rty na jedné straně pomalu zvednou.

Tak to kruci ne. Znovu ho zasáhnu vodou – přímo do jeho kreténské tváře. Smích je pryč. To jsem zabila. V hlavě si zapumpuju pěstí.

Voda mu kape, kape a kape z nosu, jak se na mě zamračí. „Co máš za problém, dámo?“

„Můj problém? Můj problém. Hmm, tak se na to podívám. Můj problém je, že jsem naštvaná. Můj problém je, že musím vysvětlovat svému desetiletému synovi, že felching, FELCHING je dospělácké slovo, které znovu nesmí zopakovat – po tom, co ho vykřikoval v supermarketu! Já sama jsem se to slovo naučila vloni a to je mi třiatřicet! Už se v tom lahůdkářství nikdy nebudu moct ukázat. To je můj problém.“

Tvář mu ztuhne, okamžitě nahodí velmi sytý odstín červené, bez ohledu na opálení a ubývající denní světlo. Poprvé od doby, co jsme se potkali, vypadá kajícně, a pro změnu odvrátí oči od mých.

„Běž a lituj se. Je mi to u prdele. Běž a sleduj porno, co srdce ráčí. Ožírej se celé dny. Jez odpad a kašli na svou terapii. Nesoudím tě – jsi velký kluk. Teoreticky. Ale nebudeš to dělat v blízkosti mého syna. Už si toho se mnou užil dost – no teda až na to porno. Podstatné je, že to nebude trpět od tebe. Zavolám bratrovi.“

S tím po něm hodím tu hadici, kterou chytí velmi efektivním pohybem, a nechám ho přemýšlet o své výhrůžce.

***

O několik hodin později jsem osprchovaná a pohodlně uvelebená v posteli, připravená hodit celý tenhle debakl za hlavu a ztratit se v pohádkovém světě svého věrného Kindlu, když se ozve zaklepání na dveře, na které se zakřením.

Sam nikdy v životě neklepal, takže nemám pochyb o tom, kdo by to mohl být. Stejně tak mu to hodlám tak ztížit, jako to on ztěžuje mi. „Kdo je?“

„Můžeme si promluvit?“ zachraptí zpoza zavřených dveří.

To je ale překvápko. „Jsem unavená.“

Ticho. Jednu, dvě, tři minuty. Začínám si myslet, že odešel, když uslyším tlumený zvuk – zafunění nebo povzdech. „Bude to jen na minutku.“

„Můžeme to nechat na zítra?“

On neodpoví. Čas ubíhá. Trpělivě čekám, až se nebesa otevřou a prokážou mi nějakou milost a pošlou ho pryč; Věřím, že si nějakou zasloužím.

„Prosím.“

Ale ne – ne dneska.

Musel na mě vytasit slušnost. Dobré vychování je mou slabostí, jednou z mnoha. Laskavě mě požádáte o něco jiného, než játra nebo dítě a pro mě je skoro nemožné odmítnout.

„Dobří lidé mají dobré vychování, Mandy Sue. Nedůvěřuj těm, kteří ho nemají,“ řekla by slečna Parnellová jako kolovrátek.

Potřesu hlavou a toužebně se podívám na svůj Kindle. „Ale ať je to rychlé.“

Dveře se otevřou a Hendricks vstoupí dovnitř. Zavře dveře a opře se o ně, ruce má schované za zády. Bez trička. Pořád má ty chatrné plavky, které mu visí níž, než by se slušelo. Se svými vypoulenými bicepsy a intenzivním pohledem se zaměří na mě, vypadá připraven na bitvu. Já jsem nastartovaná. Jdeme na to, chlapče.

Jeho pohled sklouzne a nakrčí obočí nad vybledlým pánským tričkem Titánů, které mám na sobě. Co čekal? Saténovou košilku?

„Nemám čas na tvoje dlouhé, dramatické pauzy, Hendricksi. Tak mluv.“

Ostře vydechne, hlavou bouchne do dveří, pohledem vyšplhá na strop. „Nevolej bratrovi,“ řekne tichým hlasem.

EEEhcože? Napadl mě, vystavil mé dítě své infantilní teatrálnosti, a teď tohle – příkaz místo vážného plazení, který mám vyslechnout?

„Vůbec na mě tvé omlouvací schopnosti neudělaly dojem.“ Potřebují cvičit. To je sakra jasné.

„Prosím,“ řekne – do stropu.

„Takže?“

„Omlouvám se.“

„Víš,“ začnu, ve tváři mám nevíru. „Vždycky jsem se snažila nestrkat vás chlapy do jednoho pytle s nápisem kreténi. A říkám to s láskou, protože mám tři bratry, kteří jsou sportovci. Ale je to opravdu těžké, když se ke mně muži jako ty chovají jako k odpadu.“

On má nervy vypadat dotčeně.

„Snažila jsem se ti porozumět,“ poukážu, počítám na prstech. „Snažila jsem se mít soucit. Ale nejsem svatá. A nejsem bohatá a slavná. Jsem žena, která se snaží udržet své podnikání nad vodou a tvoje šaškárny si zahrávají s mými penězi a kouzlem. Už tak toho mám tolik, s čím si dělat starosti, aniž bych ještě tebe na ten seznam přidala.“

Má svěšenou hlavu – studem, pokud má v těle alespoň jednu slušnou kost. „Co chceš, abych ti řekl? Já to řeknu.“

„Proč jsi tady? Nemáš palác nebo harém, kam se vrátit? Máš v týmu nejlepší smlouvu. Vím to jen proto, že Calvin neustále říká, že nedostal Hendricksův speciál.“ Udělám ve vzduchu uvozovky. „Proč si sám nekoupíš dům na pláži nebo deset. Proč. Jsi. Tady?“

On si poškrábe blond strniště na bradě. „Nemám palác… jen podnájem s příliš mnoho reportéry, kteří kolem postávají a ptají se na otázky, na které nemám odpověď… žádný harém.“ Sjede očima ke mně a zase pryč. „A líbí se mi tu.“

Otočí hlavu pryč ode mě. Ale ne dřív, než zachytím ztracený pohled v jeho tváři. Tohle je poprvé, co ho vidím vypadat jinak než naprosto klidného. Pohne to mým svědomím, vyvolá to patetické píchnutí sympatie.

Dej se do kupy, Amando. Ďábel má mnoho tváří.

„Opravdu se omlouvám za to dítě,“ zamumlá, ramena mu klesnou. Píchnutí se změní na zlomyslné bušení.

Jeho pozornost se přesune k mým rukám sevřeným v pěst na přikrývce, tmavé obočí se mu svraští, jak uvažuje. Já si založím ruce na hrudi, strčím si ruce do podpaží a pryč z dohledu.

„Sama,“ dodám, objasním, že to není jen tak nějaké dítě.

„Sama,“ zopakuje. „Omlouvám se, že to musel Sam slyšet.“ Poprvé za dnešní večer se setkáme očima, a to, co vidím, je důkaz, že to myslí vážně, studem má čelist sevřenou na kámen.

„Ale neomlouváš se, že jsem to musela slyšet já.“ To není otázka a nervózní způsob, jakým si olízne rty celkem dobře potvrzuje, že mám pravdu. „Je to jako by ses mě snažil vystrnadit,“ zauvažuju.

Ta slova mi uniknou samovolně, skoro jako proud z podvědomí. Ale jakmile je uslyším nahlas, dopadne to na mě.

Vyskočím z postele, naplněná čerstvou dávkou spravedlivého rozhořčení. „Ty se snažíš mě vystrnadit! Že? Snažíš se, abych odešla? Neobtěžuj se odpovídat – vím, že ano.“

Udělá krok ode mě. Vážně? Kdybych nebyla tak naštvaná, ranilo by mě to.

„Proč, Hendricksi? Odpověz mi a možná volat nebudu.“ On zatřese hlavou. „Dobře, ať je po tvém.“ Natáhnu se po svém iPhonu na nočním stolku a za mnou se ozve nízké zabručení.

„Dobře, dobře! Kriste, dámo--“

„Och, a od teď už žádná dáma.“ Kruci, jsem na vítězné vlně. Možná hned dvojité. „Mám jméno. Je to Amanda kdybys to chtěl vědět.“

On si bolestně povzdechne. Mysleli byste, že mu trhám zuby kleštěmi, kdybyste viděli jeho svraštělou tvář.

„Čas ubíhá, Hendricksi. Než mi bude padesát, prosím,“ řeknu, založím si paže na hrudi. „Tik-tak.“

„Se ženami to neumím.“ Jeho hlas je tak nízký, že se musím naklonit, abych ho slyšela.

„No tak--“ sotva odolám protočení očí. „Pravdu, prosím.“

„To je pravda.“ Konečně se na mě podívá a já vidím, že je upřímný. „Mám výbušnou povahu… takže jsem si zvykl na to, že se od nich držím dál.“ Hlasitě vydechne, skoro jako by mu z ramen sňali velkou tíhu. Huh. Zajímavé. Ale moje skepse zůstává.

Tohle je divné po všech směrech. A co zlato? Chci to říct, ale neudělám to. Nemůžu přiznat, že jsem ho odposlouchávala, když jsem konečně vyhrála hádku. „Jako že bys v záchvatu hněvu nějakou zabil?“

Tím ho zasáhnu, protože se na mě zamračí.

„To není vtipné.“ Otočí se k odchodu, očividně dotčený, a já zareaguju instinktivně, chytím ho za biceps, abych ho zastavila. Jeho pohled padne na mé ruce a zůstane tam.

„Nemyslela jsem to jako vtip. Jen se snažím pochopit…“

On si olízne rty a polkne, pohled zacílený na dveře. „Mám problémy s řízením hněvu.“

To je pro mě novinka. Camilla z toho chlapa udělala určitý druh svatého. Zúžím oči do dvou malých podezřívavých škvírek. Hraje si tu se mnou? „Camilla nic neříkala.“

„Nikdo to neví.“ Potřese hlavou. „Ani v týmu.“ Nemůžete předstírat ten druh emočního chaosu, který z něj vyzařuje. To by nezvládla ani Meryl Streepová.

„Nikdo?“ zopakuju, omráčená jeho přiznáním.

„Jsi první, komu jsem to kdy řekl.“ Střelí pohledem ke mně a zase zpátky.

„Já jsem první? Opravdu? Já jsem první, komu jsi to řekl. Já?“

„Neřekl jsem to právě?“

Přikývnu neschopná slova. Kruci, zase mě vyšokoval.

„Věřím ti,“ prohlásí tichým hlasem. „Vím, že si to necháš pro sebe.“

On mi věří? Já sama si sotva věřím. A on mi věří v tomhle?? Právě se servíruje koláč pokory. Jak můžu být naštvaná a pochybovat tváří v tvář jeho zjevné důvěře.

„Podívej,“ řeknu jemnějším hlasem, protože mi věří a já nemám ráda konflikt, nebo chození okolo po špičkách. „Vše, co žádám, je, abys mi neztěžoval můj už tak těžký život. Musím udržet své podnikání v chodu. Je to velký dům. Myslím, že tu můžeme žít oba a nevjíždět si do vlasů, ačkoli podle mého skromného názoru by ti sestřih opravdu pomohl. Pokud můžeš přestat se svou hrozivou kampaní, nevidím důvod, proč bychom nemohli oba zůstat.“

Rty se mu zkroutí do jemného, jednostranného úsměvu, koutky očí se mu zvednou v pobavení.

„Můžeme se na tom domluvit?“

„Myslím, že to zvládnu,“ zamumlá. „Díky.“ Pak předvede úsměv hodný bohů, takový, který naprosto změní jeho tvář.

Uhh…

Já zírám. Vím, že ano, ale nemůžu to zastavit. Kvůli čemuž se přirozeně zamračím. Protože se mi to líbí. Líbí se mi vidět ho se smát, což je naprosto špatně. Jako hodně špatně.

„Dobřesuperahoj.“ To vyznělo vysoko a trochu ječivě.

Šťouchnu do něj, abych ho postrčila ven, a pak plavně zavřu dveře. Pak si vylezu zpátky do postele, přikryju se až po bradu, a spím líp než za poslední roky.