Shameless - 3. kapitola

Překlad: Peťa

Ahoj holky, konečně zase posílám pokračování. Pořád je to u mě takové hektické a nějak jsem neměla energii na pokračování v překladu. Pevně ale doufám, že už to se mnou brzy bude lepší. Užijte si novou kapitolku J

Peťa

BRADY

Letiště Logan je pokryté několika stopami sněhu a sazí potom, co se tuhle v noci přehnala bouře. Boston v listopadu. Zhorší se to, než se to zlepší.

Všechno kolem mě, dekorace Díkůvzdání visící na terminálu, si stojí křiklavě vedle hněvu a nevíry, které mi víří v srdci. Pořád nemůžu plně dostat do hlavy, co se tu noc stalo.

Poté, co jsme si párkrát vyměnily vzkazy s policejním oddělením, jsem konečně krátce mluvil se zástupcem, který mi vysvětlil, že bratrův náklaďák se během prudké bouřky zachytil v nízkém vodním přejezdu. Jeho stroj sklouzl po hrázi a převrátil se, čímž uvěznil jeho a jeho rodinu na dně zaplavené zátoky.

Vidění se mi rozmaže, zatímco zírám z obrovských oken.

„Dávají tyto pokyny smysl?“ Z oparu mě dostane jižanské mumlání a já si upravím telefon na rameni. Žena ta slova opakuje, ale nedokážu zpracovat, co říká. Je to, jako bych se tuhle ráno probudil a nic v mém životě už nedávalo smysl.

Zhluboka se nadechnu a snažím se jí věnovat pozornost. Tohle je první telefonní hovor s Katherine, který máme, který není absolutně zkomolený atmosférickými poruchami. Mám štěstí, že jsem tady na telefonu získal jednu čárku signálu.

Odkašlu si. „Můžeš mi udělat laskavost? Můžeš mi napsat instrukce, jak se dostat na farmu?“

Povzdechne si. „Jasně. Žádný problém. Brzy se uvidíme.“

„Joo. Díky.“

Měl bych na tu ženu být hodnější. Katherine, Melissina kamarádka, dohlíží na nemovitost, od toho, co se k nám před třemi dny ty zprávy dostaly. Zarezervoval jsem si první let, ale dvakrát do mého odjezdu zasáhlo zpoždění z důvodu počasí. Netřeba říkat, že spaní za posledních pár nocí na Logan vzpřímeně na tvrdé židli, mě uvrhlo do báječné nálady.  

Když o pět hodin později v Austinu vystoupím z letadla, vezmu použitý Harley FXR na prodej přes cestu od Hertz jako znamení. Je pravda, že potřebuje hodně práce, ale poznám dobrou věc, když ji vidím. A od toho co jsem před šesti měsíci prodal svoji motorku za dvakrát tolik, co jsem zaplatil, potom co jsem udělal nějaké opravy, jsem si jistý, že budu schopný získat peníze zpátky, pokud budu potřebovat prodat tuhle. Kromě toho bych radši řídil tohle než pronajaté auto, Bůh ví, jak dlouho.

O pětačtyřicet minut a dva tácy později je moje.

Pustit takové peníze na motorku je ta nejvíc nezodpovědná věc, kterou jsem za věky udělal. Ale když sedím na ošoupané kůži a svírám řídítka, je to jediná věc, která mě přiměla k pocitu, že dokážu udržet svoje sračky pohromadě. Doufám, že mi pár dlouhých jízd pomůže vyčistit hlavu a přijít na to, jak sakra zvládnout všechno, co je zde potřeba vyřešit. Naštěstí jsem se sbalil nalehko a moje osobní věci se vejdou na zrezavělý držák na zavazadlo, který je upevněný vzadu.

Když jedu se sluncem usazeným na horizontu, se silnou vůní cedru ve vzduchu, pomáhá mi to cítit se trochu víc uzemněný. Tak je to, dokud nezatočím na špinavé cestě a nenajdu se, jak zírám na malý farmářský dům. Po straně stojí špinavá cedule. Lovelace Farma.

Dům je skromný, bílý jednopodlažní ranč se širokou přední verandou. V soumraku září, s teplými světly mihotajícími se z jednoho okna. Ale zbytek domu je tmavý a je to ta temnota, která mi způsobí mrazení.

„Promiň, brácho. Měl jsi pěkný sen.“ Zahálím na příjezdovce, zatímco mě v očích pálí žár. Dům obklopují vlnící se kopce s řadami malých živých plotů. Stranou pod větvemi velkého dubu se houpe rozbitá houpačka. Je to tu tak pokojné. Tak jiné od chaotických ulic Bostonu. Zároveň je to ale tajuplné, skoro jako bych dokázal cítit bratra. To je moje největší lítost. Že jsem ho nenavštívil. Že jsem si neudělal čas, abych se setkal s jeho ženou a dcerou a viděl jejich malou farmu.

Že jsem mu tu noc nezavolal zpátky.

Prostě jsem na něj byl tak naštvaný, že se nevrátil do Bostonu a nepomohl rodičům. Ale teď je bolestně zřejmé, jak jsem se mýlil. A nějak to potřebuju napravit.

Když přijedu blíž k domu, vypnu zapalování. Sundám si mizernou helmu, když se otevřou přední dveře a vykráčí holka. Její dlouhé kaštanové vlasy vanou ve větru, sotva zamaskuje zamračení na pěkné tváři.

„Pokud hledáš Lone Star motorkářský bar, je to asi půl míle tou cestou zpátky.“ Její slova jsou huhňavá, trošku jako Reese Whiterspoon ve Walk the Line.

Ukáže doleva, než si pošoupne brýle s černými obroučkami na nose výš. Bože, je roztomilá s těma velkýma očima a svérázným zamračením. Co má napsáno na tričku? Přimhouřím oči, snažím se slova přečíst. Stop neobnovitelným zdrojům je napsáno velkými černými písmeny na jejím tričku, které vykukuje z mikiny.

Když se moje oči dostanou k její tváři, vypadá naštvaněji. „Udělej mi laskavost. Až budeš odjíždět, ztlum to, jinak vzbudíš dítě.“ Kývne na okrouhlou cestu, odkud jsem zrovna přijel, než zamrzne a nakloní hlavu. Ticho prolomí zvuk plačícího dítěte.

„Sakra!“ Otočí se na patě a je napůl cesty ze dveří, když na ni zavolám.

„Omlouvám se za vzbuzení dítěte, ale hledám Katherine.“ Zastaví se v půli kroku a já kývnu k domu. „Je tady?“

Otočí se zpátky ke mně a oči se jí rozšíří. „A ty jsi?“

„Brady.“ Zhoupnu nohu přes motorku a přistoupím blíž. „Calův bratr.“

Oči se jí rozšíří. „Já… Ty…“ Zavrtí hlavou. „Moc se omlouvám! Ano, čekala jsem tě.“ Velké oříškové oči zírají zpátky zpoza jejích brýlí, které si pošoupne po pěkném malém nose. Zmínil jsem, že je roztomilá? V duchu si plesknu za to, že očima svlékám něčí opatrovatelku. Očividně vypomáhá Katherine.

„Dej mi jednu sekundu.“ Vrhne se do domu, ale přední dveře nechá doširoka otevřené. Stojím na verandě a z bot si skopávám bláto. Když se vrátí, drží zavalitý malý uzlík, ve kterém je on a má ale pekelný pár plic. Nebo ona. Z tohoto úhlu to nedokážu říct.

Holka se zašklebí, teď očividně ohluchlá z malé houkačky, která jí vyje do ucha a natáhne ruku. „Já jsem Katherine.“

Jsem na řadě, abych byl šokovaný. Kdo sakra dá dohled nad farmou teenagerovi? Nemůže být starší než osmnáct. Sekundu se dívám se na její ruku, příliš dlouho protože se začne opět mračit. 

„Promiň.“ Natáhnu se, překvapený, že její stisk je pevný. „Neměl jsem v plánu být hrubý. Jsem Brady Shepherd, Calův bratr.“

Přikývne, pořád se mračí. „Vůbec nevypadáš jako on. To mě zastihlo nepřipravenou. Byl účetní a ty…“ Její oči střelí k Harley za mnou. „Ty očividně nejsi.“

Chci se usmát. Cal by byl pobavený, že ho někdo konečně bere vážně jako účetnického experta.

„Ne, v tom máš pravdu. Rozhodně nejsem účetní.“

Stojíme, zíráme na sebe. Kousne se do buclatého spodního rtu a moje obočí se zvedne. „Můžu jít dál?“

Odfoukne si ofinu z tváře. „Ano, samozřejmě. Prosím.“ Mávnutím za sebe mě pozve dovnitř.

Obývák vypadá ošuntěle ale s květovaným gaučem a polstrovaným polohovacím křeslem pohodlně. Polici tečkují drobné předměty a dřevěné podlahy vypadají hodně ochozeně, ale čistě. Ale co zachytí mou pozornost, je to, jak dobře všechno voní. Svěže, jako čisté prádlo a ovoce.

Kývne na gauč. „Posaď se. Můžu ti dát něco k pití?“ „Ne, díky.“ Cítím se špatně, že bych ji měl o něco žádat s tím křičícím dítětem v její náruči.

Posadím se na kraj gauče, nechci ho zašpinit. Měl jsem si skopnout boty, ale je to divný pocit udělat to v domě jiného člověka.

Katherine si sedne do křesla blízko mě a vrká do ucha své dcery. Konečně se malá potížistka uklidní.

Vzhlédne ke mně, vypadá, že cítí úlevu a zeptá se: „Chceš si ji podržet?“ Zírám na ni.

Tohle je… divné. Proč tahle holka chce, abych držel její dítě? Do prdele, je mladá na to, aby byla matkou. „Ne, pravděpodobně nechceš, abych ji držel. Mám na sobě špínu asi ze dvou okresů.“ Začnu se nepohodlně posouvat, když znehybní.

„Ty ji nechceš držet?“ zeptá se nevěřícně.

To je chvíle, kdy otočí dítě ke mně a poprvé se mi dostane na dítě dobrého výhledu. Známé modré oči na mě mrkají zpátky… a v tom okamžiku se celý můj svět zastaví, nakloní a řítí se ze svých základů.

Co to sakra? Vyschne mi pusa.

„Isabella,“ řekne hlasitě, jako bych byl sluchově hendikepovaný. „Chceš si ji podržet?“

„Ježíši.“ Přitisknu si dlaně na oči. Po chvíli dám ruce dolů a zírám na dítě mého bratra. Otevřu pusu, jen nic nevyjde. Nakonec si odkašlu. „To je Isabella?“

Dívá se na mě, jako bych byl idiot a přikývne.

„Do hajzlu.“ Zírám na dítě v jejím náručí. Na její jasně modré oči. Na ty divoké chomáče pískově blond vlasů. Na její rty jako růžové poupátko. „Myslel jsem… Myslel jsem, že byla se svými… se svými rodiči při nehodě.“

Katherine zalapá po dechu. „Ne. Bože, ne.“ Sevře Isabellu těsněji. „Tu noc jsem ji hlídala. Řekla jsem ti, že se o ni starám.“ Zavrtí hlavou. „Proč by sis to myslel?“

Vlní se mnou frustrace. „Sotva jsem tě slyšel, když jsem byl na letišti.“ Zatímco si třu čelo, myslím na to, co předtím říkala máma… Kurva. Co říkala? Byla hysterická a plakala, že neviděla Cala tak dlouho a teď je pryč. Plakala, že nikdy skutečně nedala Melisse šanci. A pak zakvílela: Ztratili jsme dítě. To byla její přesná slova.

Projedu si rukou vlasy, dusím se tou vzpomínkou. „Asi… Máma byla asi zmatená.“ A když jsi mluvil s policií, ptal ses na detaily, které se týkaly toho, jak se nehoda stala, ne na to, kdo byl v náklaďáku.

Sedíme v tichu a poté, co se uklidním dost na to, abych byl racionální, myslí mi proskočí jedna myšlenka – to vypadá, jako by rodiče asi zdědili dítě.