TTS - 18. kapitola

Překlad: Mirus
Kor.: Evudar

Město proti ní vypadalo drobně a široké moře domečků spíš jako hračky. Bouře se zvedla po celé délce horizontu, do obou směrů jako jedna zuřivá, bublající masa ze země a prachu, vysoká jako tucet poschodí. Casanova na to chvíli zíral jako muž, který se staletí úspěšně vyhýbal smrti a teď ji uviděl, jak si to míří přímo k němu.

A poté se svlékl.

Strhl ze sebe zaprášený oděv, který měl na sobě celý den, zatímco nás zasáhly první poryvy větru a nafoukly nám oblečení. Hrabal kolem sebe a nadával a vůbec se choval jako blázen. Ale výjimečně jsem ho za šíleného nepovažovala.

Výjimečně jsem si pomyslela, že má zatraceně dobrý nápad.

Chytila jsem Pritkina za jeho překrásný zelený kaftan.

"Svlíkni ho!", překřičela jsem vytí větru, který nás už skoro dostihl a on jako zázrakem nic nenamítal.

Možná ho to také napadlo, možná ten rámus rozhovor znemožňoval. Jen vím, že si ho svlékl a naštěstí to byla dobrá, těžká vlna, pohodlná a teplá v těchto chladných pouštních nocí. A pevná - doufala jsem.

Jeden konec jsem uvázala kolem jednoho rohu koberce a sáhla po druhém, jen abych zjistila, že je díky kouzlu ohořelý, takže tam nic nebylo. Rychle jsem uzel rozvázala a přeplazila se na druhý konec koberce, abych ho tam s Pritkinovou pomocí upevnila. Něco řekl, ale nemohla jsem mu rozumět, protože v uších mi vyl vítr a do tváře mě udeřila první várka písku, takže jsem hrabala nešikovně kolem sebe podobně jako Casanova, kterého už jsem skoro vůbec neviděla. Ale podařilo se nám to uvázat a improvizované vozidlo se otočilo krátce předtím, než do nás udeřila bouře. Prudký náraz větru a písku do nás narazil takovou silou, že nás tím mohl odstřelit až na měsíc. Nebo také šíleným tempem přes město, jako koule, vystřelená z pistole.

Ale velmi, velmi nejisté pistole. Improvizovaná "plachta", která se před námi napínala, byla připevněná jen dole, což znamenalo, že jsme ji museli s Pritkinem přidržovat, protože žádný stožár jsme neměli. Kromě toho jsme se museli držet druhé strany koberce, aby nás to nesmetlo dolů a bylo by tak po všem. A nějakým bláznivým způsobem to fungovalo, možná proto, že kouzlo, které koberec drželo zpevněný, ho i stabilizovalo, takže zbyl už jen jeden drobný problém.

Lidské tělo nebylo myšleno jako stožár, pomyslela jsem si a vrhla na Pritkina zoufalý pohled. Konec koberce držel mezi zuby a šmátral kolem něčím, co si omotal kolem paže. Ale nedokázala jsem rozeznat, co to bylo, nebo co to tam dělal, protože jsem byla příliš zaneprázdněná tím pocitem, jak se mi natahují šlachy a vazy a svaly, což nebylo dobré, nebylo dobré, nebylo dobré...

A poté jsem padla přímo doprostřed koberce. Na chvíli jsem zpanikařila a myslela si, že se kvůli mně zřítíme, ale letěli jsme stále dál a drželi se pohromadě, jak jen to u takhle splácaného vozítka bylo možné. Pritkin musel chytit kousek, který jsem držela, a nějak se mu podařilo vše udržet, protože plachta byla nafouklá stejně jako předtím. Ale nedokázala jsem se otočit, abych se podívala, jak to udělal, protože jsem byla napůl slepá od písku a zoufale se snažila udržet na poskakujícím létajícím koberci, což nebyla ani zdaleka taková zábava, jak se nám snažily pohádky namluvit.

Dokud se koberec najednou nenapjal.

Otočila jsem se a zoufale doufala, že si to Rosier rozmyslel, i když jsem to věděla líp. Ale za mnou zuřila ta samá temná masa, nyní ještě temnější, protože spolkla všechna světla města, které jsme nechali za sebou. A skoro jsem to nevnímala, protože Pritkin byl...

"Ne", řekla jsem a okamžitě jsem to, co mi říkaly mé oči, odmítla.

Zamrkala jsem a poté si odtáhla poletující šálu z obličeje a znovu zamrkala. Ale ten pohled zůstával stejný. Pritkin se stále ještě opíral o zadní okraj koberce, jeho nohy byly stále ještě zapřené za pevný záhyb tkaniny a stále ještě se zakláněl dozadu, co to šlo, takže skoro ležel. Ale teď měl kolem zápěstí omotané dlouhé šály, které měl předtím na sobě, a které uvázal za horní rohy naší provizorní plachty. Naší nafouklé plachty, kterou on řídil tím, že tahal za její jeden nebo druhý roh. Takže v podstatě...

"Ne!", opakovala jsem, protože přece nemohl v pekle surfovat. Bolel mě mozek - můj relativně rozumný mozek -, jedno, co Casanova říkal, už jen při pomyšlení, že by něco takového bylo možné.

Pokud jsem se ovšem už nezbláznila. O sekundu později se ta myšlenka usadila, když se na mě Pritkin najednou zašklebil - zašklebil - a řekl něco, co se ke mně přes ten vítr nedoneslo.

"Co?"

"Proč každý tvůj plán nakonec vyjde tak, že jsem nahý?", zařval a já znovu zamrkala. A poté jsem se zamračila, protože zatraceně, teď nebyl čas na to ztrácet rozum.

"Nejsi nahý!", zařvala jsem v odpověď, protože to byla pravda, i když částečná. Ještě stále měl na sobě zlaté hedvábné kalhoty, které pleskaly ve větru a vedle tvrdých linií jeho těla působily směšně. A co jinak by se dalo na šklebícího se démona, který surfoval na koberci, říct?

Řekl něco, co znělo jako "Zklamaná?", ale to by bylo absurdní.

A poté k nám přiletěl Caleb s Casanovou a těsně minuli příď naší šílené improvizované konstrukce, protože zřejmě Pritkinovy změny nepochopili. Ale s upíří silou a svaly Caleba neměli problém prostě držet konce plachty, i když tak měli mnohem menší kontrolu nad řízením než my. Ale ten kopající, zmítající se bláznivý směr, který jsme udržovali, jim očividně nevadil. Aspoň Calebovi. Protože jsem ho konečně viděla smát se a výskat, takže mi připomněl, proč považujeme válečné mágy za trochu divné. Jako Casanova, který mával vlajkou duševní rovnováhy tím, než vřískal jako pominutý.

Otočila jsem se na Pritkina, abych ho upozornila na to, že takhle reaguje normální člověk, když ho v pekle po nebi honí obrovská bouře démonského lorda. Ale neudělala jsem to, protože něco křičel. Něco, jako "brána".

Zatraceně.

Znovu jsem se obrátila směrem našeho letu, položila jsem se na koberec a vykukovala pod naší plachtou. A ke svému zděšení jsem uviděla, že během těch pár krátkých minut jsme urazili cestu, která by nám pěšky trvala několik hodin. Což znamenalo, že jsme se blížili k portálu tohoto světa a to velmi rychle.

Dvě špice hor po obou stranách soutěsky, kde se nacházela brána na Rosierův Dvůr, už byly vidět. Byly daleko za městem, takže měl dostatek času, aby mohl zareagovat, pokud by na něj odtamtud někdo zaútočil. Ale já ten čas neměla - díky mé šílené rychlosti - a nebyla jsem si jistá, jak se svého úkolu zhostím. Casanova, který požadoval vysvětlení, proč jsem matčinu teorii nevyzkoušela, mě teď už nepřipadal jako nerozumný...

"Zatraceněěěěěěě!", zařvala jsem do vyjícího větru a písku. Strážci portálu nás spatřili a plácli sebou o zem. A Casanova s Calebem proletěli s jekotem kolem nás a přitom nějak chytili náš koberec za okraj a obloukem si nás přitáhli blíž. Protože nikdo nevěděl, jestli brána zůstane otevřená i pro ty, kteří nebudou se mnou.

Za předpokladu, že se vůbec otevře.

Nevěděla jsem, jestli jsem něco udělala, protože jsme se otočili kolem své osy, několikrát a znovu a přitom stále letěli směrem k naší možné smrti, ale v tom hluku, motání se, větru a písku byla koncentrace nemožná. Nebo výhled. Nebo cokoliv jiného kromě křiku a držení se našeho bláznivého vzdušného plavidla.

Ale skrz zlatavý proužek písku jsem nejasně uviděla jinou barevnou káču, zářivě modrý vír, který žhnul jakoby zevnitř. A to bylo v pořádku, ale nemohla jsem rozeznat, jestli štít portál překrývá nebo ne, protože i za optimálních podmínek byl skoro průhledný a tohle nebyly optimální podmínky. Ale ten zatracený válečný mág dělal všechno, co bylo v jeho silách, abych naše plavidlo nasměroval tím směrem, jako bych věděla, co dělám, i když jsme se už několikrát přesvědčili, že to obvykle nebyla pravda a najednou jsme s Casanovou vřískali oba jako z jedněch úst, ale to mi bylo jedno, protože proboha...

A pak jsme byli najednou skrz, proletěli jsme bláznivým vírem barev, ze kterých mi bylo obvykle šoufl, ale - už to bylo za námi - a pak ven do světa. Ale ne na ten s Rosierovým Dvorem s nádherným cizokrajným palácem. Nýbrž do neony osvětleného světa s mihotajícími se světly a hrajícími automaty. A s ječícím mužem, kterého jsme při Pritkinově změně kursu sebrali ze země. A mířili přímo ke stropu se stalaktity. Včetně obrovského exempláře, který nám trčel v cestě jako dýka.

"Augghhh!", ječel ten chlap v růžovém tričku.

"Auugghhh!", ječel mi Casanova doslova do ucha, protože nějak se mu zadařilo přistát na našem koberci. Auugghhh jsem neječela, protože mě chytil za krk a jak se snažil udržet, tak mě málem uškrtil.

Což nebylo zdravé, ale také ne tak hrozné, jako narazit do obrovského umělého kamene, který nás každou chvíli všechny tři propíchne...

Až Caleb v poslední sekundě vyslal kouzlo, které tu věc před námi rozprášilo na sádrový prášek. Poté jsem si málem vykašlala plíce z hrudi a jen se snažila udržet. Současně jsem se snažila uvolnit Casanovův smrtelný stisk, zatímco jsem se kromě toho snažila zabránit chlapíkovi, aby sjel dolů, protože jsme se nacházeli několik poschodí vysoko a mířili do prostoru podobnému jeskyni jako...

No, vlastně není nad rychlé, létající koberce plné písku a panických pasažérů. A poté se Pritkinovi konečně podařilo tu věc zastavit; prudce zabrzdil a my všichni jsme mu narazili do zad. A poté jsme spadli zpátky do středu koberce, který se znovu vyhladil, protože kouzlo, které bylo v pekle příliš slabé, se tady probudilo k novému životu. Na Zemi?

Nechápala jsem to, ale skrz cáry koberce bylo jasně vidět, že se nacházíme v Danteho pekle, jehož tématem bylo město duchů, a ne Aladin, ale nikoho to očividně netrápilo. Shromáždil se dav a vzhlíželi k nám v očekávání, jako bychom byli lepší variací pouličních umělců, kteří se tu normálně ochomýtali a děsili lidi. Jenže tentokrát to bylo spíš naopak, vzhledem k tomu, jak Casanova stále ještě ječel.

Já neječela, a to z toho samého důvodu, proč jsem nekřičela.

"Pomoc", vyrazila jsem ze se přidušeně, protože jsem kvůli pětaosmdesát kilo těžkému upírovi, který mi ležel na zádech, nemohla dýchat. Proto mi také jisté prasátkovské tričko spolu s vyděšeným mužem začalo vyklouzávat z rukou...

Pritkin muže chytil a vytáhl ho nazpět na koberec, chvíli předtím, než by lidem v davu předvedl představení, v které doufali. Přibíhal k nám houf lidí z ochranky hotelu, ale zastavili se a zírali na nás stejně jako všichni dole. Protože tohle v jejich výcviku nebylo.

Dokud se přese mě nepřeplazil jejich šéf a nevystrčil svou špinavou hlavu přes okraj koberce. A znovu vykřikl. Jenže tentokrát to byla opravdová slova.

"Dostaňte mě dolů, vy kreténi! Dostaňte mě dolů, dostaňte mě dolů, dostaňte mě dolů!"

Strážní na sebe pohlédli a poté jich pár z nich poskládalo ruce dohromady a znovu vzhlédli nahoru. Nadějně. Což bylo hodné obdivu, když uvážíme, kdo byl jejich šéf.

Myslela bych si, že to už z nich vymlátil před léty. Casanova si to asi myslel taky, protože znovu zařval, ale já ho nemohla slyšet. Vítr právě výrazně zesílil a odvál jeho slova pryč, tak jako mé zpocené vlasy z tváře. A protože jsme se nacházeli v budově, tak to zřejmě nebyl...

"Johne!", pronesl Caleb důrazně.

"Já vím."

"Dostaň nás dolů!"

"Není čas."

Opravdu nebyl čas. O sekundu později hotelem proletěl vítr jako hurikán na poušti. Dav vykřikl jako jeden muž a utíkal se schovat a my se znovu začali vznášet, přičemž se naše improvizovaná plachta trochu nafoukla, ale Caleb ji rychle strhnul.

Svírala jsem lem pomalu se točícího koberce, ale nebyl to strach z pádu, který mi houpal žaludkem; vypadalo to, že jsme v jeho oku. Ne, můj strach směřoval k páru elegantních bot, které se zmaterializovaly na koberci, zatímco kolem nás vířila bouře, a ty patřily k postavě příšerně nasraného démonského lorda.

Který se po mě natáhl ještě dřív, než získal pevnou strukturu úplně celý, ale já se překulila na stranu a on místo mě chytil chlapíka v růžovém tričku.

Kterého promptně pustil dolů.

"Proboha!" Vrhla jsem se k okraji koberce a uviděla zmateně vypadajícího televizního reportéra sedícího na překřížených rukou upírů, kteří ho bez dalších cavyků shodili na zem. A poté mě někdo vytáhl na nohy a já zírala do páru rozzuřených zelených očí.

"Zkus to ještě jednou", vydechl Rosier.

"Pusť ji!", zavrčel Pritkin a vytáhl nůž, načež s sebou Rosier cukl.

"Dobrý plán", řekl a nechal mě houpat nad prázdnotou. "Byla to tahle žena!", zařval. "Ona ho oklamala! Vezměte si ji a dělejte si s ní, co chcete!"

Ale bouře byla zřejmě jiného názoru. Pokud vůbec, tak byla ještě hlučnější a silnější a z poletujícího písku se začaly tvořit další postavy. Jedna přistála na našem koberci, takže se celá ta věc otřásla a mě to hodilo na Rosiera.

Který mě okamžitě odhodil, což se ukázalo jako dobrá věc. Když jsem padla dozadu, výbuch světla mi vypálil sítnici a kousek koberce vedle mě vyrazil svým vlastním směrem.

Na moment jsem nechápala, co se stalo, dokud mě Pritkin nestrčil za sebe. A jedním výpadem nože neusekl ruku i se šavlí, která vysokým obloukem odletěla do prázdna....kde se zasekla do neonového štítu.

Ale nechvěla se tak, jako já, když se na mě sápal teď jednoruký démon. Pritkin ho prudce nakopl a on spadl zpátky na Calebův koberec, kde se dva z jeho kumpánů na nás chystali vrhnout. Ale další váha způsobila, že byli vymrštěni vzhůru dřív, než byli připraveni, jeden z nich na nejbližší střechu a jeden přímo na nás...

Kde přistál na meči, který držel...Rosier? A podle výrazu uspokojení na jeho tváři se nejednalo o omyl.

"Odvolej je!", zařval Pritkin.

"Nemůžu!" Rosier vytrhl meč z mrtvoly a tělo skopl dolů. "Nepodléhají mi!"

"Takže proč jste s sebou přivedl?", zeptala jsem se.

"Já je s sebou nepřivedl! Snažil jsem se je odlákat od svého syna dřív, než se jim podaří ho zabít!" Pohlédl naštvaně na Pritkina. "Co k čertu..."

"Cassie nechtěla beze mě odejít! Odvedl jsem ji do bezpečí!"

"A jak se ti to skvěle podařilo?", zeptal se Rosier, když se z vířícího písku vynořili další dva strážní - a hned byli zlikvidováni.

"Myslel jsem, že půjdeme do Stínového světa", řekl Pritkin a pohlédl na mě.

"To jsme také chtěli", vysvětlila jsem mu. "Myslela jsem si...že nás jedním skokem..."

"Nemůžeš z království mého otce skočit!"

"To také neudělala", zavrčel Rosier. "Propojila brány, mou a tu vedoucí zpátky na Zem, a dostala tě přesně tam, kde tě chtěla mít!"

"To by nemělo být možné!", řekla jsem zuřivě. "Ani jsem si nebyla jistá, jak otevřu jednu..."

"Prošli jsme za vámi!"

Och. "Takže to byla chyba..."

"Chyba!", zasyčel Rosier. "Právě jste postavila mého syna mimo zákon!"

"Příkazem Rady jsem byl připoután k území Rosiera", vysvětlil Pritkin. "Stínová země je neutrální půda; tam jsem tě chtěl doprovodit. Ale tady..."

"Tady je vyvrženec - kterého je třeba zabít hned, jak ho někdo spatří!", zasupěl Rosier, který právě shodil jednoho strážného z koberce.

"Na rozkaz Rady?", opakovala jsem a měla najednou špatný pocit. "Ale proč by..."

"Kvůli vám", zasyčel Rosier a vztyčil se nade mnou. "Má s vámi svou vlastní minulost. Rada ho nikdy neměla ráda, ale když se jako John spojil s vámi, tak se ho Rada začala obávat! Démon nenávidějící Radu a časem cestující hrozba? Mohli byste se vrátit časem a všechny nás zničit! I když se vám to už i tak podařilo!"

"Vždyť už jsem vám to jednou řekla, nejsem pro Radu žádná hrozba..."

"Ano, a je to tak uklidňující mít na to vaše slovo. Bohužel by měla raději něco, co by bylo jistější - jako například hlavu mého syna!"

"Proč ne mou?"

"Vy jste zapotřebí pro válečné úsilí", pronesl Rosier hořce. "On je postradatelný..."

"To není!"

"Řekněte to jí."

"Svolejte Radu, a já to udělám!"

Rosierovy oči se neonově zablýskly, a kdyby mohly pohledy zabíjet...no, tak by to mnoha lidem ušetřilo práci. "Ano, to byste ráda, že ano?", zavrčel.

Pritkin zaklel. "Udělej to! Nemáme žádnou jinou volbu!"

"Naplánoval jsi to", zasyčel Rosier. "Celou dobu jsi to tak plánoval. Já věděl, že by na to, zatraceně, sama nikdy nepřišla..."

Pritkin znovu zaklel, i když ne tak silně, jelikož strážní se rozhodli, že na nás zaútočí společně. Čtyři z nich skočilo na náš koberec současně a přistáli přesně mezi mnou a oběma démony a jejich společná váha mě katapultovala do vzduchu. Z koberce vysoko nahoru, zatímco jsem zoufale pádlovala rukama a snažila se skočit - a neuspěla.

A Pritkinův panický výraz, když jsem se zřítila, protože dolů to byla dlouhá cesta.