S&S - 14. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: Jitka

„Na okamžik se zastav,“ řekl Tommas.

Rukou, kterou měl kolem Evelinina boku, své sevření zesílil a tím ji zadržel, aby nevyšla posledních pár schodů. Chodbou se stále nesly mumlavé hlasy hostů, což ji vedlo k přesvědčení, že jejich nepřítomnost všem unikla.

Díkybohu.

„Co?“ zeptala se Evelina.

„Dovol, abych dřív, než znovu budeme všem čelit, jsem se na tebe na okamžik podíval.“

Co na tom záleželo?

Tommas ji donutil otočit se a svým ocelově modrým pohledem, který byl obvykle nezaujatý a bez emocí, přejel po jejím obličeji. Tiše si z kapsy obleku vytáhl kapesník a přejel jím přes koutek Evelininých úst. Tváře jí růžově hořely.

Tommas se uchechtl. „Nemusíš být v rozpacích, Eve. Myslím, že to bylo jen pár šmouh tvého červeného balzámu. Nic příliš znatelného.“

„Ty sis toho všiml.“

„Ano, no, já jsem věděl, co jste dělali. Dospěl jsem ke svým vlastním závěrům. Mimochodem, zbytek tváře máš v pořádku. Theo zničil nalíčení jen tvých pěkných úst. Jsem si jistý, že ti to nevadilo.“

Evelina sklopila oči. „Tohle jsem vůbec neměla dělat.“

„V tomhle domě?“ Tommas se hlasitě zasmál. „Pravděpodobně ne, Eve. Ve skutečnosti, ani já ne. Ty a já jsme na stejné lodi. Jsme přitahováni k lidem, které nemůžeme mít.“

„Já nejsem -“

Tommas zvedl obočí a Eve okamžitě zmlkla. „Chystáš se popřít to, co jste dělali, když víš naprosto přesně, co jsem dělal hned ve vedlejší místnosti?“

„Ne.“

„Pak, jak to tedy budeme nazývat, hmm?“

„Já k Theovi nejsem příliš přitahována. Nemáme toho spolu moc. Ne tak, jako ty s Abriellou.“

Tommas si odfrkl. „V tom si dovolím nesouhlasit. Možná, že to není to samé, ale žádná žena tvého jména a postavení by s mužem jako Theo DeLucca neriskovala tak, jak jsi to před pár minutami dělala. Ne, pokud bys něco nehledala, Eve. Nemusí to být láska -“

„To není.“

Ohledně toho si byla Evelina nejjistější.

„- aby to něco bylo,“ dokončil Tommas tišeji.

„Kam tím míříš, Tommasi?“

„Věci mají svůj způsob, jak přerůst do něčeho většího, Eve. Buď opatrná, abys neskončila v takové situaci, jako já.“

„Ani si nejsem jistá, jaká je tvá situace.“

„Obtížná.“ Tommas se na ni mírně usmál. „Ale tohle není to, proč by sis měla dělat obavy. I když jsem se tě chtěl zeptat – ty jsi mě dolů po schodech sledovala?“

„Ne. Chtěla jsem na chvíli pauzu.“

„Dobře. Nemyslel jsem si, že bys šla… takhle.“

Evelina se zamračila. „Věděla jsem, že by mohla šílet.“

„Tohle není to, co jsem myslel.“

Věděla, co myslel.

„Ty nejsi můj, Tommasi,“ řekla Evelina jednoduše.

Tommasův úsměv mírně pobledl. „Nejsem. Máš pravdu.“

„A neočekávám, že budeš.“

„Dobře. Díky za to, že jsi neztropila scénu a za to, že jsi zapnula pračku. Mám podezření, že to jsi udělala ty, že?“

Evelina přikývla. „Jo.“

„A co se týče Thea…“

Sakra.

„Co je s ním?“

„On je tím, s kým jsi minulý týden zmizela?“ zeptal se Tommas. „Prosím, nelži mi. Moje rozhodnutí mi to nijak neusnadní.“

„Jaká rozhodnutí?“

„Jen mi odpověz na mou otázku.“

Evelina s tichým odfrknutím vydechla. „Ano.“

„A ta známka, kterou jsem našel. Ta je taky jeho?“

„Ano.“

„A není žádný další muž, se kterým bys byla zapojena?“

„Ne!“

Tommasovi se při jejím výbuchu rozšířil pohled očí. „Jen jsem si chtěl být jistý.“

„Nejsem coura, Tommasi. Neběhám za každým mužem, který by mě mohl mít.“

„To jsem nenaznačoval. Ale i kdyby, i tak bych pro popsání tvých voleb nepoužil tohle slovo. Není to na mně, abych je dělal nebo tě za ně soudil, Eve.“

„Zábavné. Všichni ostatní muži v mém životě by nic takového neřekli.“

Tommas pokrčil rameny a kapesníček si zasunul zpátky do kapsy. „Oni nejsou já.“

Evelina pocítila neodbytnou myšlenku. Vzadu v hlavě jí těžce zněla slova, která slyšela Abriellu vyplivnout na Tommase. „Abriella říkala -“

„Nic,“ přerušil ji Tommas ostře. V jeho rysech začínala objevovat zlost. „Neřekla nic.“

Evelina narovnala páteř. „Omlouvám se. Byl to soukromý rozhovor a já neměla žádné právo vytáhnout to.“

Tommas zjemnil svůj postoj, ale jen nepatrně. „Byla rozzlobená a ublížená. Vždycky jsme spolu měli za zavřenými dveřmi jiný vztah, než má většina lidí. To, co jsi slyšela, je jen malou částí toho všeho.“

„Ach. Nerozumím.“

„Ani to nečekám. Nicméně dneska večer měla Abriella pocit, že jsem naši soukromou stránku vytáhl do velice veřejného stavu, dokonce i když nikdo neví, čím jsme. A když to slovo, nebo jiná slova vytáhne – coura, děvka, cokoli podobného – stanu se defensivním a stejně tak i ona. Jak jsi řekla, nerozumíš tomu. Tohle je něco, co nemůže být vysvětleno.“

„Už to znovu nevytáhnu.“

„Díky,“ řekl Tommas s povzdechem. „Teď už máš obličej v pořádku a pár věcí jsme si vyříkali.“
Udělali to?

„Tuším,“ odpověděla Evelina.

 „Dobře. Já jsem pár věcí vyřešil. Hezky se usmívej, Eve, a starosti pro dnešní večer odlož stranou.“

„To je trochu těžké udělat, ne?“

„Proč?“

„S těmi lidmi se už jen zřídkakdy cítím v bezpečí. Po té střelbě, nesmysly s mým tátou a tím, jak bylo moje auto minulý týden vypáleno? Lidé jako můj táta a Joel Trentini využívají pro to, co se za posledních pár týdnů stalo, Thea jako obětního beránka. Já jsem zatím tím jediným, kdo zná pravdu, že to skutečně nemohl být on.“

Výraz Tommasova obličeje zůstal nečitelný. „Toho jsem si teď vědom.“

„Začínám mít pocit, že je to osobní, Tommasi.“

Sakra, v okamžiku, když byla její máma střelena do hlavy, to cítila osobně.

Tommas se ušklíbl. „Se mnou se, Eve, nemáš čeho obávat.“

„Odpusť mi, že o tom pochybuji.“

„Nemusíš.“

Proč měla pocit, že říkal pravdu?

„To mi slíbit nemůžeš, Tommasi?“

„Právě jsem to udělal.“

*********************

„Zůstaň,“ řekl Riley Adrianovi. „Aspoň na dnešní noc. Tvůj starý pokoj je stále otevřený, synu. Byla to dlouhá noc, a když tu můžeš zůstat, nemusíš ještě řídit přes celé město.“

Když se Adriano podíval po Alesse, ve tváři se mu objevila nerozhodnost. Alessa nic neřekla, nicméně Evelinu to nijak nepřekvapilo. Alessa v Rileyho přítomnosti promluvila jen zřídka. S tím mužem se cítila mnohem nepříjemněji, než s kýmkoli jiným.

„Lisso?“ zeptal se Adriano.

Riley nad tím mávl rukou. „Ach, jsem si jistý, že jí to nevadí.“

„Můžeme zůstat,“ řekla Alessa. „Ale na ráno máme domluvenou snídani s mými rodiči. Nechci to zrušit, Adriano.“

„Nezmeškáme.“

„Dobře.“ Riley tleskl rukama a usmál se. „Na vánoce mám všechny děti pod svou střechou. To je milé.“

Na Rileyho upřímné radosti připadalo Evelině něco špatného. Za poslední dobu její otec nedal ohledně svých dětí a jejich štěstí příliš zájmu či soucitu. Jistě, party proběhla docela dobře a Rileyho oznámení ohledně Tommasových a Evelininých zásnub bylo dobře přijato. Ale s určitostí jí to nepřišlo jako dost pro to, aby její otec vypadal, jako by si vzal pár pilulek štěstí.

Kde se tenhle muž vzal?

„Nahoře mám hosty, se kterými se musím vypořádat,“ řekl Riley. „Ale na dnešní večer si udělejte pohodlí. Možná, že se k vám spolu s Courtney později připojíme.“

„Myslím, že pokud tu zůstáváme, já ve skutečnosti zamířím přímo do sprchy a do postele,“ řekla Evelina. Neměla žádný zájem trávit s Courtney nějaký čas. Ty dvě ženy by se přítelkyněmi nikdy nestaly.

Riley se zamračil. „Eve, aspoň by ses s mou novomanželkou mohla pokusit vycházet.“

„Ne, tati, nemůžu.“

Při těch slovech se dokonce i Adriano rozesmál, ale na poslední chvíli se mu to podařilo změnit v zakašlání, které skryl dlaní ruky.

„Tuším, že jsi upřímná,“ řekl Riley ztěžka. „To se mi na tobě líbí, Eve.“

„Dobrou noc,“ odpověděla Evelina. Nechtěla, aby ten hovor pokračoval dál.

Riley ji nechal jít.

Evelina nahoře ve své staré ložnici vyklouzla z šatů, které si vybrala na vánoční party. Z nohou skopla boty. Stála před velkým zrcadlem a nemohla si pomoct a konečky prstů přejela po svém pasu a bocích, kde ji Theo dřív držel. Nebylo tam nic vidět. Nenechal jí po sobě žádné pozůstatky než to malé kousnutí lásky na krku, druhé na pravém prsu, které skryla podprsenka a poslední na stydké kosti, které bylo ukryto krajkovými kalhotkami.

Ale stále ho mohla cítit.

Mezi stehny se jí usídlila bolest.

Půvabná. Opojná. Hluboká.

Na to, aby ho cítila, ho nepotřebovala vidět.

Evelina popadla starý župan, který měla pověšený zezadu na zrcadle a pak vyšla z pokoje do koupelny, která byla na chodbě. Poté, co se osprchovala, se vydala zpátky do svého pokoje, kde se převlékla do něčeho vhodného na spaní. Ještě předtím, než zalezla do postele, pocítila touhu po čaji či něčem teplém na dobrou noc. Vyklouzla ze své staré ložnice ven. Chodbou se neslo tiché mumlání, které však nevycházelo ze strany od schodiště, ale z druhého směru. Přitáhlo její pozornost.

„Nezvedá mé hovory,“ řekla Alessa. Každé slovo měla zbarvené smutkem.

„Zlato, dej jí noc. Možná prostě… vychládá.“

„Abriellino vychládání nikdy nekončí dobře, Adriano.“

„Ona je velká holka, Lisso.“

„To vím,“ vyštěkla Alessa.

„Hele. Nebuď na mě nasraná. Já tu nic špatného neudělal.“

„Omlouvám se. Vím to. Já jen… nejsem právě tu, Adriano.“

„Pojď sem.“ Adrianův příkaz následoval tichý zvuk. Pak promluvil znovu: „Nemyslím si, že bych už kohokoli znal. Ne do posledního detailu. Víš, jaký Riley je. Rád šokuje a dneska v noci se mu to určitě povedlo.“

„Tvoje sestra to musela vědět.“

Evelina sebou při zlosti v Alessině tónu hlasu trhla.

„Zeptal jsem se Rileyho. Řekl, že až do doby těsně před party nic nevěděla.“

„Aha,“ zamumlala Alessa.

„Evelina je v těchto nesmyslech dobrá, Lisso. Umí se před davem skvěle chovat. To je přesně to, co jsme dneska večer viděli. Ale můžu se vsadit, že není šťastná. Vůbec ne.“

„Cítíš v celé té věci záměr?“

„Svatba?“ zeptal se Adriano.

„Ano.“

„To ano. Musí být. Nemyslím si, že když Riley oznamoval zásnuby, říkal celou pravdu. Ne všichni byli šťastní.“

„Můj bratr rozhodně ne,“ řekla Alessa.

Evelina tedy nebyla tou jedinou osobou, která si všimla Joelova hněvu nad tím domluveným manželstvím.

To bylo to jediné, co potřebovala slyšet. Otočila se, nechala tichý pár o samotě a vydala se dolů, aby si připravila čaj. Naneštěstí však dole u kuchyňského ostrova našla Courtney, která v ruce držela svůj vlastní šálek s kávou.

Sakra.

Ještě dřív, než Evelina stihla vycouvat zpátky nahoru, si Courtney její přítomnosti všimla.

„Ahoj,“ řekla mladá žena tiše.

Evelina se donutila usmát. „Ahoj.“

„Tvůj otec má práci. Dokonce ani já ho z té kanceláře nemůžu dostat. Když jsem se o to dneska pokusila naposledy, rozkřičel se na mě. To mi stačilo.“

Courtney při tom vůbec nevypadala potěšeně.

„Riley to občas dělá,“ vysvětlovala Evelina a podávala tím své nové nevlastní matce olivovou ratolest. Této ženě by víc nabídnout nemohla. Ne bez toho, aniž by měla pocit, jako by zradila svou mrtvou matku. „Jednou jsem ho viděla zůstat tam pět dní, než se vrátil zpátky ke skutečnému životu.“

„Předpokládám, že tam má připojenou koupelnu.“

„Kuchař mu nechává jídlo přede dveřmi.“

Courtney se zamračila. „Neuvědomila jsem si, že byl tak náročný, jako je.“

„Vyžadující. Kontrolující. Posedlý. Introvertní. Jaký druh náročnosti?“

„Já -“

„Nemusíš pro něj hledat žádné omluvy,“ řekla Evelina rychle. „Courtney, já vím, jaký můj otec je. Dřív, než máma zemřela a já jsem se od něj osvobodila, jsem v tom s mámou po boku dvaadvacet let vyrůstala.“

„Ale milovala ho, že?“

Ano.

„Eve?“ zeptala se Courtny, když Evelina zůstala zticha.

„Myslím, že ho dost milovala.“

„Dost?“

„Dost na to, aby zvládla jeho šílenství.“

Courtney se zasmála. „Dobře. To je ono, že? Prostě je jednoduše musíme dost milovat.“

„Radši bych milovala muže úplně. Včetně jeho skrytých příšer, jizev, tajemství a všeho ostatního. Dost pro mě prostě není dost dobré. Kam mířím, je to dát někomu své srdce a on dá na oplátku to své. Nechci jen kousek mužova srdce. Chci celé jeho srdce. Dokonce, i kdyby to znamenalo, že budu držet všechny jeho kusy dohromady.“

Evelina si skoro přála, aby se dokázala zastavit a nedávala najevo své vnitřní myšlenky, ale nešlo to. Svých prohlášení nemohla litovat. Byla to pravda.

Courtney s odkašláním odvrátila oči. „To je… velice zralý způsob pohledu na celou tu věc, Eve.“

„To je ten jediný, který mám.“

„Vím, že mě neschvaluješ.“

„Skutečně ne,“ povzdechla si Evelina. „A ty mi ani nedáváš moc důvodů, proč to zkusit, Courtney.“

„Ne. Tuším, že ne.“

„Pokud tu máme být upřímné, nelíbí se mi to, odkud jsi přišla a ani to, jak to mezi tebou a tátou všechno začalo.“

Courtneyina tvář při tom ostrém prohlášení zbledla. „Slyšela jsem ohledně sebe stejný šepot jako ty, Eve. A to nejsmutnější na tom všem je to, že nic z toho nemůžu popřít. Já tvého otce miluji.“

„V to doufám. Protože jinak by ti to všechno přerostlo přes hlavu.“

„Stále se v tom topím a to bez ohledu na to, jak to vypadá.“ Courtney se postavila a odložila svůj hrníček stranou. „Nemám v záměru nahradit to prázdné místo, které po sobě svým odchodem zanechala tvá matka. Tak jako tak bych to nemohla udělat. Mia byla úžasnou ženou.“

Evelině po páteři jako horký náboj proběhla zlost. „Mou mámu jsi neznala. Ne moc dobře.“

„Vlastně znala. Riley je bastard, to je jisté, ale také byl vždycky tím největším bastardem, kterým mohl být. Tvá matka moc dobře věděla, kdo jsem já, a co jsem s jejím manželem dělala.“

Evelina dokázala na Courtney jen tupě zírat. „Mluvíš vážně.“

„Nemám žádný důvod, proč lhát, Eve. Ale tvoje máma? Ani jednou se mnou nezacházela jinak, než s jakoukoli jinou mladou ženou, která si zasloužila laskavost a respekt. Takže ano, vím přesně, jakým druhem ženy tvá matka byla a také vím, že neexistuje žádný způsob, jak bych kdy mohla být taková, jaká byla ona. Ani to nemám v plánu zkusit.“

„Hmm.“

„Tohle je pro tebe nová informace, že?“

„Ano.“

Courtney pokrčila rameny. „Tebe i tvého bratra vychovala velice dobře. Dnešní večer toho byl dokonalý příklad. Při zásnubách jsi ani nemrkla okem.“

„Na to jsem neměla právo,“ řekla Evelina upřímně.

„Ale chtěla jsi,“ odvětila Courtney stejně rychle. „Protože jak jsi řekla, chceš mužovo celé srdce. A to nemůžeš mít, když je ti do manželství diktován on, že?“

„Něco takového.“

Courtney se lstivě usmála. „Ty a já jsme v mnoha ohledech stejné, Eve. Navzájem se nemáme extra v lásce, ale ani mimo náš domov nemáme moc spojenců. V tomhle životě musí ženy držet pohromadě, protože jinak uvíznou v závislosti mužů kolem nich, pro které udělají všechno.“

Mělo to smysl.

„Co u mě hledáš?“ zeptala se Evelina.

„Nic víc než dalšího spojence. Někoho, kdo si nešeptá za mými zády a kdo, když ho o to požádám, mi dá respekt. Nemusíš mě mít ráda. Žádám jen o to, abys akceptovala mé místo tady.“

„Nebojíš  se, že jsi pro něj jen dočasnou výplní, než najde další ochotnou díru?“

„Tu už má,“ řekla Courtney tiše. „A je o rok mladší, než jsem já. Vlastně tu byla dneska v noci se svým otcem. Chloe Belli.“

„Aha.“

„Riley ani neskrývá to, jaký je vůči ženám bastard.“

„Prostě ke všem ostatním, co?“ zeptala se Evelina.

„Lidé vidí to, co chtějí vidět.“ Courtney uklidila svou stoličku. „Co bys ode mě ráda ty, Eve?“

„Nemyslím si, že od tebe něco potřebuji.“

„Všichni něco potřebujeme.“

Evelina si založila ruce na prsou a zvažovala ženiny slova. „Svému otci nevěřím a vzhledem k tomu, že jsi mu blízká, nevěřím ani tobě.“

„Eve, jsi svému otci mnohem podobnější, než si myslíš. On také nikomu nevěří. Ve skutečnosti je ohledně lidí kolem sebe právě teď tak paranoidní, že jemu nejbližší muži bojují proti sobě o cenu, kterou jim ani nehodlá poskytnout.“

„Prosím?“

Courtney po ní střelila úsměvem. „Tommas a Joel. Riely má něco, co chtějí oba dva, ale on nemá v úmyslu dát jim to.“

Evelina na okamžik zůstala naprosto zkoprnělá. Pak znovu promluvila. „To jediné, co má můj otec a ti muži ne, je místo bosse.“

„Tak to vypadá.“

„On jim věří tak málo, že je ochotný nechat je bojovat proti sobě jen proto, aby je od svého místa udržel dál?“

„Je mnohem pravděpodobnější, že se zabijí navzájem, než to, že zabijí jeho,“ vysvětlovala Courtney.

V Evelinině žaludku se usadilo těžké uvědomění.

Střelba při jízdě…

Někdo vypálil její auto…

Zasnoubení, které bylo probíráno víc než s jedním mužem…

Udělal tohle všechno, včetně ohrožení života své dcery, Riley jen proto, aby udržel mafiány, které měl po své pravé a levé ruce, v poslušnosti? Byl by ochotný nechat někoho jiného – někoho jako Theo – obvinit za ty věci v naději, že by buď Tommas nebo Joel přišli o život v další pouliční válce mezi rodinami?

Proč?

Tohle nedávalo úplně smysl. Ne, pokud měl Riley v úmyslu prodat Evelinu za Tommase. Byla dnešní noc jen Rileyho způsobem, jak ukázat, které muž měl mezi Joelem a Tommasem větší ochranu?

Evelině nic z toho nepřišlo jako správné ani pravdivé.

„Někdo jiný je jen obětí,“ řekla Evelina tiše.

Courtney přešla k východu z kuchyně a cestou poplácala Evelinu po paži.

Evelina se rychle otočila na podpatku. „Počkej?“

„Co?“ zeptala se Courtney.

„Proč jsi mi to řekla? Nejsme… Nebyly jsme nikdy kamarádky, Courtney.“

„Protože, Eve, by jednou mohl přijít den, kdy budu potřebovat spojence a čekám, že jednoho z nich najdu v tobě.“

***********

Týden, který uplynul od vánočního večírku a oznámení zásnub Evelina vnímala rozostřeně jako v mlze.

„Jsi připravená?“

Evelina zvedla oči z místa na podlaze, na které poslední hodinu zírala a uviděla svého bratra, který se opíral o rám dveří do obývacího pokoje.

„Ehm…“

Adriano zvedl obočí. „Jsi v pořádku? Tenhle týden vypadáš mimo.“

„Jsem v pohodě.“

To poslední, co chtěla, bylo to, aby si o ní bratr musel dělat starosti.

„Jsi si jistá?“ zeptal se Adriano. „Protože od té party si nemyslím, že bys mně nebo Alesse řekla víc než deset slov.“

„Upřímně si nejsem jistá, zda o to má Alessa zájem.“

Adriano se zamračil. „Kvůli Abrielle a Tommasovi.“

„Je tu nějaký jiný důvod?“

„Ne. Poslouchej. Ohledně toho, co chce táta, nemáš na vybranou. Alessa to ví. Sakra, před pár měsíci byla ona sama v úplně stejné situaci.“

„A teď se bude vdávat za tebe, Adriano. To není přesně to samé.“

„Jo, ale -“

„Nic to není, Adriano,“ přerušila ho Evelina rychle. „Ale je tu něco, o čem bych s tebou chtěla mluvit.“

„Co to je?“

„Moje přestěhování.“

Adriano otevřel ústa. Na špičce jazyku měl odmítnutí.

„Dřív, než mi začneš říkat ne,“ řekla Evelina dřív, než mohl její bratr cokoli říct, „… přemýšlej o tom, Adriano. Příští týden se ženíš. V květnu čekáte dítě. Je na čase, abys mohl začít žít s Alessou. Díky tomu, že jsem tady, to vás dva omezuje v tom, abyste se pohnuli dál. Nemusíš si o mě dělat obavy nebo mě hlídat, jo? Jsem už velkou holkou. Kromě toho, teď když jsme zasnoubeni, je dohlížení na mě Tommasova práce, ne?“

„Nemám na výběr. Musím na tebe dohlížet, Eve. Jsi moje sestra. Budu na tebe dohlížet, ať ti je dvaadvacet nebo osmaosmdesát. To je to, co rodina dělá.“

Evelinino srdce při těch slovech trochu roztálo. „Dobře. Ale i tak si stále myslím, že je na čase, abych vám vypadla z cesty.“

„A to se chceš vrátit zpátky k otci?“

„Nemyslím si, že by Courtney chtěla, abych s ní sdílela jeden dům. Neobviňuji ji za to. Táta ví, že kupuješ dům a nevím co ještě, takže pravděpodobně čeká, až řeknu, že jsem připravena odstěhovat se. Možná už pro mě má něco vymyšlené.“

Adriano se ušklíbl. „Nebo tě odveze žít s Tommasem.“

Evelina pokrčila rameny. „Nedělej si o mě starosti.“

„Už jsem ti to vysvětlil.“

„Jo, jo. Nemůžeš s tím přestat.“

Adriano si ztěžka povzdechl. „Skutečně je to přesně to, co chceš?“

„Ano. Pak se sem vrátím, až si přivezete miminko domů, abych vám na týden či tak pomohla. Bůh ví, že vy dva budete potřebovat všechnu pomoc, kterou můžete získat. Zvlášť, pokud bude miminko po tobě.“

Venku z chodby se ozvalo lehké zasmání. Alessa je zjevně poslouchala.

Evelinina již brzy švagrová strčila hlavu do dveří.

„Díky,“ řekla Alessa s úsměvem.

„Jo, zatracené ha ha,“  zavrčel Adriano. „Jsem snadný cíl. Vidím, jak uvažujete.“

„To víš, můj malý bratříčku.“

Evelina se zvedla z pohovky a uhladila si sukni svých přiléhavých šatů. „Jsem připravena.“

„Měla by to být zábavná noc,“ řekla Alessa.

Měla bylo klíčové slovo.

„Tommas vždycky uměl uspořádat skvělou novoroční party,“ souhlasila Evelina.

Adriano se ušklíbl. „Tak dlouho, dokud nikdo nikoho zatraceně nezabije, ano.“

Dobře. To byl další malý problém.

*************************

„Vypadá to, jako se s námi nakonec nikdo nepřijel,“ řekl Adriano.

Evelina zvedla oči od displeje svého mobilního telefonu. Tommas Rossi právě stál před hlavním vchodem zamčené budovy s apartmány. Opíral se o bok svého dvoumístného Jaguara. Ten muž byl cool, klidný a rozvážný.

Nebylo divu, proč se Abriella do Tommase zamilovala. Evelina k němu však jednoduše nic podobného necítila.

„Přemýšlím, co tu dělá,“ řekla Evelina. „Je to jeho party. Neměl by být v klubu?“

Alessa se zakašláním pronesla: „Eve, tvůj snoubenec.“

„Prosím?“

„Je tvým snoubencem. Měla by ses ukázat s ním.“

Aha.

Tommas byl zjevně ochotný mezi nimi dvěma hrát roli, kterou všichni chtěli vidět jen proto, aby zasnoubení vypadalo ještě reálněji. Evelině se to upřímně vůbec nelíbilo. Nemohla si pomoci, ale musela přemýšlet o tom, zda by to nepředstavovalo jen další hřebíček do rakve, která pohřbívala přátelství, které kdysi bývalo mezi ní a Abriellou.

„Přijdeme pozdě,“ řekl Adriano a zkontroloval si na hodinkách čas. „Jsi v pořádku, Eve?“

„V naprostém,“ lhala. „Uvidíme se v klubu.“

„Jistě. V klubu.“

Adriano stiskl sestřinu ruku a políbil ji na tvář. Pak tiše kývl směrem k Tommasovi a bez dalšího objal Alessu rukou kolem pasu, tak aby mohl přitisknout dlaň k jejímu lehce zakulacenému bříšku, a vedl ji směrem ke garážovému stání.

Evelina se otočila tváří v tvář k usmívajícímu se Tommasovi.

„Dobrý večer, Eve,“ řekl. „Doufám, že ti nevadí, že pojedeš do klubu se mnou.“

„Mohl jsi mi nejdřív zavolat.“

„Mohl jsem, ale neudělal jsem to.“
Evelina zvedla obočí. „Takže i když skutečně nemáš v záměru učinit mě svou manželkou, stále ode mě očekáváš, že budu skákat tak, jak pískáš.“

Tommas se usmál. „To jsem neřekl, Eve. Máš námitky proti tomu, aby ses v klubu ukázala v nádherném autě s pohledným mužem po boku?“

„Mám, protože díky tomu to bude pro mou dřívější kamarádku ještě nepříjemnější, než už to je.“

Jeho úsměv rychle povadl.

„Máš pravdu,“ řekl Tommas tiše. „Ale vzhledem k tomu, že tvůj otec požadoval, aby Joel nebyl na seznamu pozvaných, nejsem si jistý, zda se tam Abriella dneska večer vůbec ukáže.“

„Ale mohla by.“

„Mám podezření, že se ve skutečnosti ukáže ona i Joel. Joel má problém s tím, aby se řídil podle pravidel.“

„A ona?“ zeptala se Evelina.

Tommas se zasmál. „Abriella má problém s dodržováním mých pravidel.“

„Zajímavý způsob, jak to říct.“

„Nicméně jak jsem řekl, nemůžu říct s jistotou, zda se objeví. Abriella od toho vánočního večírku nezvedla ani jeden z mých hovorů. Myslím, že i kdybych jí poslal zatracený kouřový signál, neodpověděla by ani tak.“

Evelina se zasmála, ale její smích byl smutný a napjatý. „Je mi to líto.“

„To nemusí. To já sám jsem si tak ustlal. Takže, můžeme jít? Party začíná už za dvacet minut a jako hostitel bych tam měl být, abych vítal hosty.“

„Se svou snoubenkou, co?“

Tommas pokrčil ramenem, jako by na tom nijak nezáleželo. „Ukázat se bude stačit. Kromě toho jsem slyšel, že na seznam hostů byl připsán tvůj přítel, takže možná, že na něj budeš mít dneska večer trochu času.“

Evelina svraštila obočí. „Můj přítel?“

„Theo.“

Aha.

V krku pocítila knedlík, který horce hřál, a teplo z něj se šířilo přímo do jejího pohlaví, které začalo pulsovat nádhernou bolestí. Stačilo pouhé pomyšlení na Thea a tohle to s ní dělalo. Bylo to bláznivé, ale zároveň i nádherné. A to kromě skutečnosti, že ji dokázal šukat jako nikdo jiný a měl jakési příšery, které skrýval, a byl snadným obětním beránkem… moc toho o něm nevěděla.

A záleželo mu na ní.

„Dnešní večer na tohle nebude ten správný čas, Tommasi.“

Tommas se usmál. „To není nikdy, ale jsem si jistý, že mluvením se do žádných problémů nedostaneš.“

Pak Evelině něco došlo.

„Proč byl na seznam hostů doplněn Theo, zatímco Joel z něj byl odstraněn?“

„Požádal o to tvůj otec,“ řekl Tommas. „Tvůj odhad je stejně dobrý jako můj.“

„Protože chce, aby to Joelovi vadilo,“ řekla Evelina, čímž vyjadřovala svoje vnitřní myšlenky. „A dodat tam někoho, s kým má Joel v případě Rileyho projevení milosrdenství problém, je solidním způsobem, jak ho vytočit.“

Tommas se otočil a Evelině otevřel dvířka u spolujezdce. „Dobrý odhad.“

„Proč ho necháváš, aby to Theovi dělal? Aby ho využil pro to, aby tím nasral Joela, když víš, že Theo neudělal nic, čím by si zasloužil, že se stal hromosvodem pro ostatní?“

„Eve. Já tvého otce nenechám, aby tu zatracenou věc udělal. To je celým tím záměrem.“

„Nechápu.“

Vypadalo to, že v poslední době bylo tohle slovo její mantrou.

Tommas mávl směrem k autu. „To nemusíš. Nastup si.“