DM - 27. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: Jitka

PETER

Práce v Moskvě jde hladce – náš cíl eliminujeme během jednoho týdne - a pak, zatímco čekáme na zprávu od Novaka, se vracíme zpátky k lovu na Hendersona. Minulý měsíc nám srbský obchodník se zbraněmi potvrdil, že všechno jde podle původního osmiměsíčního plánu, ale stále mlčí o jeho aktivu v rámci Esguerrovi organizace – což je klíčová informace, kterou potřebuji k provedení svého plánu.

Henderson naneštěstí zůstává stejně nepolapitelný jako vždy, takže ubíhá květen a nám se při jeho lovu nedaří udělat žádný pokrok. Tentokrát se soustředíme na spojení jeho ženy s jejím rodným městem Charlestonu, ale je to k ničemu.

„Nic nového,“ řekne Ilya s odporem, když nastupujeme do letadla poté, co jsme vyslechli našich pět cílů. „Ti hlupáci nic nevěděli.“

S pokrčením ramen si sednu na své místo. „To se dalo čekat.“

I tak považuji naši operaci za úspěšnou. Dostali jsme se pryč, aniž by došlo na výrazné pronásledování auta a Hendersonovi jsme znovu dokázali, že nikdo v jeho životě, bez ohledu na to, o jak vzdálené spojení jde, je v bezpečí. Dřív nebo později mu to dojde a pak udělá chybu. Možná se jeho žena bude bát o svou přítelkyni a ukáže se, aby ji zkontrolovala, nebo se možná vyděsí jeho dospívající dcera a zavolá svému ex.

Je mi jedno, co se stane. V okamžiku, kdy to podělají, my budeme připraveni a má mrtvá manželka a syn budou pomstěni.

Konečně nadešel ten čas. Je začátek června.

Od Novaka dostanu mail, že se chce příští středu sejít.

Jen ty, je uvedeno v e-mailu. Nikdo jiný.

Potlačím prudký nárůst divoké radosti a začnu zařizovat opatření.

*******

Uplynulé dva týdny jsme zůstali v našem polském bezpečném domě a čekali na Novaka, až se ukáže, takže ve středu ráno mě chlapi vysadili v Bělehradě a zaujali své pozice.

Nebudou se mnou, ale rozhodně budou poblíž.

S Novakem se scházím ve stejné kavárně jako předtím. Když vejdu dovnitř, všimnu si, že tu chybí jeho muži - stejně tak jako hezké barmanky. Novak sám sedí u malého stolku uprostřed kavárny a před sebou nemá nic než hnědou koženou složku.

„Jsme tu sami?“ zeptám se a snažím se nedat najevo své překvapení. Novak se postaví a obejde stůl, aby mě pozdravil. Tenké rty má zvednuté.

„Myslel jsem si, že se můžeme všech keců zbavit.“ Podá mi ruku. „Potřebujeme se navzájem a myslím si, že je na čase, abychom si mezi sebou vybudovali určitou důvěru.“

Jsem si jistý, že tohle jsou žvásty - jeho muži jsou pravděpodobně rozmístěni stejně tak strategicky, jako ti mí - ale když uvolním jeho ruku, svůj kamenný výraz v obličeji mírně změkčím. „Nemohu než souhlasit.“

„Dobře.“ Posadí se zpátky ke stolu a kývne na mě, abych udělal to samé.

„Prosím.“

Sednu si a zachovávám si netečný výraz. „Takže je tvé aktivum na místě?“

Novak přikývne a ve tváři má svůj samolibý malý úsměv. „Zatímco tu mluvíme, je na cestě na Esguerrovu usedlost.“

Můj puls zrychlí. Čas a datum přepravy  - to je něco, co už mohu použít. „Gratuluji. To je docela úspěch,“ řeknu a dokonce ovládám i tón svého hlasu.

Novak náležitě přijímá svou pochvalu. „Děkuji. Dalo to spoustu práce, ale zvládl jsem to.“

„Takže mi o ní řekni, o svém tajném aktivu,“ řeknu.

Světlými prsty pár dlouhých vteřin bubnuje o stůl a pak řekne: „Jsi důvěrně obeznámen s finanční strukturou Esguerrovy organizace?“

Zírám na něj. „Ne. Ne nijak extra. Byl jsem jeho bezpečnostním, ne finančním poradcem.“ Tohle není směr, kterým jsem čekal, že se Novak bude ubírat. Je možné, že jeho aktivem může být někdo, kdo má spojení na manažera Esguerrova portfolia? Vím, že ten chlap bydlí někde v Chicagu, ale nevidím -

„Takže nevíš, že právně a prakticky je Esguerrova manželka jeho obchodním partnerem a v případě jeho smrti i jeho výhradním dědicem?“

„Ne, ale nepřekvapilo by mě to,“ řeknu pomalu. Dokonce i tehdy, když jsem pro Esguerru ještě pracoval, Nora, americká dívka, kterou unesl a pak se s ní oženil, prokázala nevšední dovednosti ohledně manželových obchodů.

Novak se znovu usměje a otevře složku, která má před sebou. „Ano. Mladá paní Esguerra je fakt něco, že? Stanford absolvovala jako nejlepší ze svého ročníku.“ Vyndá fotografii a položí ji přede mě. Na ní je Nora v ohromném promočním hábitu a přebírá svůj diplom od univerzitního úředníka. Její usmívající se tvář je napůl otočená, vypadá duchem nepřítomně, ale i z tohoto úhlu je zřejmé, že je radostí bez sebe.

„Kdy to bylo pořízeno?“ zmateně se zeptám. Pokud byli Novakovi lidé dost blízko na to, aby pořídili tuto fotku, museli být stejně tak blízko i samotnému Esguerrovi. Kolumbijský obchodník se zbraněmi by nedovolil, aby mu jeho žena zmizela z očí na delší dobu, než byla minuta.

„Před pár měsíci, na jarní promoci,“ odpověděl Novak. „Hezká, že? Tak malá, ale zároveň tak silná...“

Když to říká, jeho hlas je neobvykle měkký, a když vezme fotku, aby ji vrátil zpátky do složky, dotykem ji téměř laská. Se zvednutým obočím čekám, až uvidím, kam tímto míří. Podařilo se mu nějak získat slabost pro Esguerrovu drobnou ženu?

Je to divné, ale už se staly i podivnější věci.

Zavře složky a pak zvedne zrak. „Vím, na co myslíš,“ řekne. „Proč jsem ho nesejmul přímo tam, při tom obřadu? Proč se obtěžovat s tebou, když jsem ho měl na mušce tehdy a mohl jsem to udělat na vlastní pěst?“

Přikývnu. „Ta otázka mi vytanula na mysl, ale jsem přesvědčen o tom, že Esguerrova bezpečnost byla mnohem silnější, než tvá pozice, ze které jsi tu fotku pořídil.“

Novakovy rty se sevřely v další úzký úsměv. „Máš pravdu - bezpečnost byla impozantní. Přesto, kdybych opravdu chtěl, tak bych se o to mohl pokusit. Utrpěl bych těžké ztráty, ale je tu malá šance, že bych ho mohl dostat.“

„Ale nechtěl jsi to riskovat?“

„Ach, riskoval bych... kdyby Esguerrova smrt byla tím jediným, co jsem chtěl.“

Začínáme se dostávat k jádru problému. „Chceš také ji.“ Hlavou kývnu směrem ke složce. „Je to částí toho všeho?“

Novakův bledý pohled ztvrdne. „Ano, ale ne tak, jak si myslíš. Víš, Nora Esguerra není jen hezkou tvářičkou – ona drží klíče k Esguerrovu království. Pokud ho zabiju, ona to prostě převezme a já mám nového nepřítele, se kterým se musím vyrovnat – s neomezenými zdroji a velice osobní záští vůči mně.“

Začíná to být zajímavé. „Takže chceš, aby byli eliminováni oba dva?“

„To bylo mou původní myšlenkou, ale ne. Víš, Esguerra je chytrý - mnohem chytřejší než většina ostatních lidí v oboru našeho podnikání. Téměř všechny jeho společnosti jsou legální a všechno je pečlivě přikryto pod obrovským množstvím korporací. Pokud budou oba Esguerrovi zabiti, tak mi bude trvat celé roky, abych rozmotal ten nepořádek, a zatímco se budu probírat eliminací soupeře, nebudu mít přístup k tomu, co skutečně chci.“

„Jeho obchody.“

„Ano. Přesně tak.“ Předkloní se. „Nechci jen to, aby Esguerra zmizel -  chci všechno, co má... včetně jeho manželky.“

Zvednu hlavu. „Takže chceš, aby Julian Esguerra byl zabit, ale jeho žena byla unesena?“

„Ano, a nejen jeho manželka.“ Jeho úsměv je chladný. „Víš, ale bez nějaké páky na ni, je pro mě zbytečná.“

„Páka? Myslíš něco jako člen rodiny?“

„Ano, přesně. A nikoli jen tak nějaký člen rodiny. Potřebuji někoho, kvůli komu by udělala cokoli... dokonce i přijala náruč vraha svého manžela.“

Výraz mé tváře zůstává nezměněn, ale krev v žilách se mi mění v led. Je to náznak toho, že ví o mé posedlosti Sarou? Pokud ano, zabiju ho na místě, seru na jeho skryté společníky. Jestli jí zasraně tak vyhrožuje, svlíknu ho nožem z kůže a -

„Vidíš,“ pokračuje Novak, zjevně netečný k mému narůstajícímu vzteku, „potřebuji Noru a potřebuji ji mít zcela pod svou kontrolou. Přemýšlel jsem o tom, že na pro ten účel využiji její rodiče, ale možná to nebude stačit. Koneckonců, obvykle jsou to rodiče, kdo se obětuje pro své děti, ne naopak.“

Zastavím své krvežíznivé myšlenky. „Takže co máš tedy na mysli?“ Možná nemluvil o Saře a pro jeho vlastní dobro by taky ani zasraně neměl. Předpokládám, že není tak pitomý, aby mi vyhrožoval v takových náznacích. Rozhodnu se s ním mluvit dál a řeknu: „Pokud vím, Nora kromě svých rodičů nemá...“

„Ano přesně. Podle toho, co víš.“ Novak se znovu opře do své židle a očividně si užívá okamžik nadřazenosti. „Ty a celý zbytek světa, kromě pár vybraných lidí.“

Dívám se na něj, moje myšlenky skáčou z jedné skutečnosti na druhou. „Tvé aktivum,“ řeknu pomalu. „Osmiměsíční časová osa... Říkáš, že Esguerra má...“

„Dítě? Ano.“ Jeho bezvýrazná tvář oživuje. „Dcera, ve skutečnosti. Narodila se minulé úterý ve Švýcarsku, asi dva týdny před plánovaným termínem porodu. Elizabeth Esguerra – zkráceně Lizzie. Hezké jméno, že?“

„Ano, velmi,“ podaří se mi říct. Moje srdce hrozí, že mi v hrudníku exploduje. Pod stolem svírám ruce v pěst.

Dítě. Zasraný novorozenec. To je jeho plán, jeho aktivum. Má pravdu, že to by byl dokonalý způsob, jak Noru ovládat. Matka by pro své dítě udělala vše; pokud by to bylo potřeba, dala by za něj celou říši i svůj vlastní život.

Nemělo by mi na tom záležet - Esguerra není mým přítelem - ale z nějakého důvodu zapojení dítěte dělá Novakův plán naprosto nechutným.

Celou tu dobu budu muset překonávat dvojnásobné zhnusení.

Ale počkat. Zmínil se, že jeho aktivum by bylo schopno pomoci v úderu. To znamená, že dítě to není. Nicméně... „Je to chůva?“ Zeptám se nevzrušeně. „Tvé aktivum - ona je spojením s dítětem, že?“

Novak přikývne, na stole před sebou ohne ruku. „Ano, ale ne chůva,“ řekne. Jeho výraz je uhlazený. „Pediatrička - ta, která je Esguerrovou oblíbenou švýcarskou klinikou, vysoce doporučována.“

Samozřejmě. Měl jsem tušení, že Novak s tím místem může mít nějaké vazby. „Ty jsi personál kliniky podplatil?“

„Snažil jsem se, ale bohužel ne,“ povzdychne si. „Jsou ze svých pacientů tak vyděšeni, že úplatky jsou zcela nemožné. Místo toho jsem se musel nabourat do jejich počítače.“

„To vidím.“ Všechny kousky teď zapadají na své místo. „Tak ses dozvěděl tak brzy o těhotenství Nory.“

Přikývne. „Esguerra ji přivedl, aby jakmile měla zpoždění, ji vyšetřili. A jakmile se to věděli, dozvěděl jsem se to i já – a kontaktoval tebe.“

Potlačuji touhu přeskočit stůl a zlomit mu krk. Možná je to proto, že Noru znám, nebo možná proto, že když pomyslím na kojence, představuji si svého syna v tomto věku, ale pouhá představa toho, že tak bude využitý novorozenec -  je mi z toho špatně.

Tón svého hlasu udržím vyrovnaný a řeknu: „Takže chceš, abych zabil Esguerru, unesl Noru a její dítě a přivedl je k tobě, takže jednou ranou bys eliminoval svého největšího rivala a zároveň získal kontrolu nad jeho majetkem.“

Novak v úsměvu vycení zuby. „Přesně.“

„Je to velice chytré.“ Do svého hlasu vložím obdiv. „Pokud bys získal kontrolu jen nad Norou a dítětem, Esguerra by našel způsob, jak tě nakopat a dostat je zpátky - udělal to už dřív. Ale jeho manželka - jeho vdova, měl říci - bude na zvládnutí snadnější zvlášť, když budeš mít její dítě, abys ji udržel v poslušnosti. Chystáš se to s ní udělat legální?“

„Ano, samozřejmě. Manželství je nejsnazší způsob, jak obejít všechny ty otravné překážky ohledně vlastnictví. Adoptuji i dceru.“

„A vychováš ji jako svou vlastní?“

Pokrčí rameny. „Víceméně. Každé dítě, které s Norou zplodím, bude mít samozřejmě přednost, ale pokud se její matka bude dobře chovat, nemám v úmyslu dítěti uškodit.“

„To je od tebe velice velkorysé.“

Buď mu sarkasmus v mém hlase unikl, nebo se ho rozhodne ignorovat. „Ano. Myslím, že z dlouhodobého hlediska budeme mít všechny výhody - stejně jako ty. Sto milionů ti s tvou malou vendetou pomůže daleko víc.“

Ani trochu mě nepřekvapuje, že o tom ví. „Ano, to ano,“ řeknu bez jediného mrknutí.

„Dobře. Už máš nějakou představu o tom, jak se dostaneš do Esguerrovy usedlosti?“

„Ano,“ řeknu a podívám se mu přímo do očí. „Chystám se využít Lucase Kenta a přimět ho, aby mě přivedl k Esguerrovi. Chci mu říct, že chci zakopat válečnou sekeru - a že jsem ochotný odhalit zrádce, aby se tak stalo.“