DM - 20. kapitola

Překlad: 16terez

PETER

Počítám dny v kalendáři a značím si je jako člověk, který čeká, až se dostane z vězení. Můj den vysvobození – den, kdy se opět setkám se Sarou – můžu pouze odhadovat, takže jsem vybral datum osm měsíců od setkání s Novakem a od toho odpočítávám, protože zjištění Novakova komplice, je prvním krokem k plánu k zajištění skutečné budoucnosti se Sarou.

S naším japonským úkrytem jsme už pravděpodobně skončili, stěhujeme se z jednoho bezpečného domu do druhého, nikdy nezůstaneme na jednom místě déle než pár týdnů. Během toho děláme různé práce, některé jsou náročnější než jiné, ale žádná tak komplikovaná nebo nebezpečná, jako ta, se kterou jsme souhlasili udělat s Novakem.

Moji členové týmu – dokonce i Yan – přijali mé rozhodnutí vzít Esguerru jako cíl, stejně jako fakt, že se o komplicovi dozvíme více, až bude ten správný čas. Jak jsem slíbil Novakovi, neřekl jsem jim žádné detaily, o kterých jsme se s Novakem bavili. Částečně proto, že tady teď není o čem mluvit, ale hlavně protože potřebuju, aby mi Novak věřil. Moji chlapi by sice mohli hrát stejně dobře, jako kdokoli v Hollywoodu, ale při tom, jaké mé Novak zdroje a možnosti, člověk nikdy neví, kdo a kdy poslouchá. Náš bezpečný dům, je chráněný, ale chodíme i ven a parabolický mikrofon může být použit z překvapivé vzdálenosti.

Toto je důvod, více než jakýkoli jiný, proč už není Sara tématem našich rozhovorů. Co se týká kohokoli z mého týmu, tak to vypadá, jakoby neexistovala.

„Nechci slyšet její jméno, dokonce zmínku ani zájmenem ona,“ řekl jsem jim. „Vůbec ji přede mnou nezmiňujte a ani se o ní nebavte mezi sebou. Odešla a tak to je. Jasné?“

Všichni přikývli, chápali mé obavy a já jsem přidal více vrstev zabezpečení při komunikaci s hackery a muži, které jsme najali na sledování Sary ve Státech. Já mou ptichku sledovat nemůžu, ale pro její vlastní dobro je nejlepší, že nikdo neví o tom, že má posedlost jí stále pokračuje. A já jsem posedlý. Je to nemoc, která se zhoršila její nepřítomností. Sním o Saře každou noc. Někdy je to něco nevinného, jako že ji držím a češu její hedvábné vlasy, ale často jsou ty sny temné a násilné. V některých ji ztrácím, v jiných jsem zdrojem její bolesti. Naše prvním setkání, kdy jsem ji zdrogoval a mučil, mě pronásleduje posledních několik týdnů, vzpomínky na to napadají mou mysl v dokonale brutálních detailech. Nejhorší ze všeho je, že se po takových snech, kdy ji ubližuji, vzbudím s tvrdým a bolavým pérem a vím, že tak moc jak mi chybí – tak moc, jak ji miluji – mé pocity vůči Saře nebudou nikdy jednoduché a sladké, budou poskvrněné naší temnou minulostí. Díky věcem, které jsem jí udělal…a můžu jí je udělat znovu.

A pokud jsou noci špatné, dny jsou ještě horší. První věc, kterou dělám ráno je, že si projedu zprávy o Saře, jak od hackerů, tak od Američanů, kteří ji sledují. To je důvod, proč vím, že se vrátila k dobrovolnické práci na klinice a že její matka začala s rehabilitací. Občas se Američanům podaří udělat video z velké vzdálenosti a v těchto dnech pak videonahrávky Sary sleduji několikrát před snídaní a potom snad tucetkrát předtím než jdu spát. Mezitím trénuji s mým týmem a starám se o obchody, ale má mysl tam není.

Je s ní.

Má nádherná ptichka, která mi chybí stejně, jako useknutá končetina.

Přemýšlím o jejím znovuzískání neustále. Díky historce Sary o mě, že mě začala nudit, se ji federálové nesnažili přede mnou schovat. Stále ji sledují, pro případ, že bych se vrátil, ale nepovažovali za nutné ji dát do programu na ochranu svědků nebo něco podobného. Myslím si, že to je proto, že doufají, že se pro ni vrátím. Je návnada, i když to nepřiznají. A já jsem v pokušení. Sakra, ve velkém pokušení. Zvláště teď, když už ji její rodiče nepotřebují tak moc, fantazíruju o tom, že bych si ji vzal zpět každý den a to až do toho bodu, že celá operace jejího návratu je v mé hlavě přesně zmapována. Přesně vím, jak bychom obešli letištní kontroly a kde bychom přistáli, jak bychom rozptýlili federály, abych odvrátil pozornost pryč od Sary a jak bychom je svedli ze stopy, zatímco bychom utíkali.

Mohli bychom to udělat zítra, pokud bychom chtěli.

Zhruba po dvaceti hodinách odteď, bych mohl držet Saru.

Většinu času se snažím tyto fantazie setřást, opakuji sám sobě důvody, proč to dělám, připomínám si, že je v bezpečí, tam kde je. Nicméně jsou dny, kdy jsou tyto představy jediné, na co můžu celý den myslet a zastavím se vteřinu předtím, než bych dal Antonovi rozkaz připravit letadlo.

Abych si zachoval zdravý rozum, tak intenzivně pátrám po Hendersonovi, poslední a nepolapitelné osobě na mém seznamu. Fakt, že jsme nenašli ještě ani jej, ani jeho rodinu, naznačuje fámy ohledně jeho zázemí v CIA. Ten sráč v tom je dobrý – stejně dobrý jako někdo v mé profesi.

Je třeba trochu přitvrdit.

 „Jedeme do Severní Karolíny,“ oznamuji u snídaně následující ráno. „Rozproudit trochu věci v Asheville a uvidíme, jestli toho sráče trochu nevytáhneme z nory.“

Mí kolegové odtrhnou zrak od svých talířů a dívají se se stejným nepřekvapeným výrazem.

To byl záložní plán po celou dobu. Neradi jsme zapojovali nevinné – Hendersonovy přátelé a vzdálenou rodinu, kteří neměli nic společného s masakrem v Daryevu – ale s tím, jak je náš cíl nepolapitelný, zůstala nám už jen tato možnost.

„Bude nás čekat,“ řekne Anton a posune talíř stranou. „Je to pravděpodobně past.“

Smutně se usměju. „Já vím.“

Obtížnost této operace je to, na co se nejvíce těším. Nejen, že se budeme muset do města a ven dostat nepozorovaně, ale Henderson bude mít určitě nasazené federály, aby dávali pozor na jeho příbuzné.

Logisticky to bude podobné, jako si vzít Saru zpět, ale místo toho, abychom unesli jednu ženu, budeme vyslýchat půl tuctu lidí, všechny sledovány Hendersonovými kamarády z FBI nebo dokonce z CIA.

„Bude to legrace,“ řekne Yan, jeho zelené oči září. „Lepší než tady dál trčet.“ Zvedne ruku, aby poukázal na rustikální chatu, kde jsme byli několik posledních týdnů – náš bezpečný dům ve východním Polsku. Ilya po něm hodí zlostným pohledem a pokračuje v jídle.

Je trochu na ostří nože se svým bratrem v posledních týdnech, od té doby, kdy Yan šukal jednu servírku v Budapešti, kterou chtěl i Ilya. Není to poprvé, kdy se tento konflikt dostal na povrch – dvojčata mají stejný vkus na ženy – ale v minulosti je dokázali v klidu sdílet ve trojce nebo se prostřídali. Nevím, co se stalo s tou servírkou jiného, ale Ilya byl na Yana naštvaný od té doby, co jsme tady.

Nehodlám být uprostřed tohohle sporu, takže dělám, že jsem si napětí u stolu nevšiml.

„Připravte se,“ říkám chlapům. „Chci být v Asheville do konce týdne, takže do zítra musíme mít použitelný plán.“

S tím vstanu a jdu psát email mým americkým kontaktům.