DM - 19. kapitola

Překlad: 16terez

ČÁST II

SARA

Zbytek listopadu se mine v jedné velké šmouze návštěv nemocnice, náhodných výslechů FBI a čekání. Nekonečného čekání. Cítím, že jsem neustále na hraně, kdy čekám, až se Peter objeví. Pokaždé, když přecházím nemocniční parkoviště, jdu po ulici, nebo když usínám ve své staré posteli v domě rodičů (můj dům, z důvodu, že patří hledanému zločinci, byl zabaven vládou), očekávám, že budu popadnuta a unesena pryč – když ne Peterem, tak některým z mužů, které najal, aby mě sledovali.

A oni mě sledují. Vím to. Cítím to.

Je to ten stejný svědivý pocit, jako předtím, ten paranoiu vyvolávající pocit skrytých očí, které mě sledují. Některé z nich patří agentům FBI, kteří sledují každý můj krok, ale ne všechny. Stala jsem se velmi dobrou v tom zpozorovat federály. Je to vždy neoznačené auto přes ulici, chodec, který tam nezapadá, osamělý muž nebo žena u baru.

Peterovi muži jsou jiní. Nikdy je nevidím; cítím pouze jejich přítomnost. Oni jsou stínem za rohem, ozvěna kroků na parkovišti, svědění mezi lopatkami. Jsou tam po celou dobu, ale nikdy ne příliš blízko u mě – nebo k federálům – aby byli povšimnuti.

Samozřejmě je možné, že jsem skutečně teď jen paranoidní, ale nemyslím si to. Znám Petera. Nenechal by mě tady, aniž by mi nehlídal záda. Nebo si to alespoň takhle říkám sama sobě, když plyne týden za týdnem, aniž bych o něm cokoli slyšela… aniž bych měla jakýkoli náznak toho, že se pro mě vrací.

Snažím se soustředit na to, že mohu tuto dobu strávit s mými rodiči, a jsem za to vděčná. Vážně jsem. Táta vypadá, že po mém návratu získal nový smysl života; plavání a cvičení s jeho doktorem mu navrátilo sílu a zápal. A maminka se zlepšuje každým dnem, její kosti se hojí tak rychle, jako by byla o polovinu mladší. Stále je ještě upoutaná na lůžku – což je věc, která ji dohání k šílenství – ale doktoři slibují, že se s rehabilitací začne, jakmile toho bude její tělo schopno, možná v půlce ledna.

Listopad se překulil do prosince a mé nekonečné čekání stále pokračuje. Je to, jako bych se nacházela na pomezí mezi mým starým životem a tím, kdy jsem se začala scházet s Peterem. Žiji v domě z mého dětství, obklopena mou rodinou a přáteli, ale nemůžu setřást pocit, že jsem jen hostem, návštěvníkem na místě, na které už nepatřím.

Myslím, že to rodiče tuší taky, protože když prosinec pokračuje, začínají se ptát, proč nedělám to či ono; jako hledat si novou práci nebo nové místo k bydlení. Odbydu je tím, že jim řeknu, že se chci nyní starat o mamku a dávat na ni pozor, ale když se její zdravotní stav stále zlepšuje, tato výmluva zní stále více nesmyslně.

„Saro, zlatíčko…nemusíš tady být pořád,“ říká mamka, když ji přijdu navštívit jednoho chladného prosincového rána. „Tvůj táta mě může navštívit stejně dobře jako ty a já vím, že kvůli toho odkládáš spoustu věcí.“ Mávne svou nezraněnou ruku nad sádrou na noze, která jí drží nehybnou.

S úsměvem potřesu hlavou. „Není tady nic, co by nemohlo počkat, mami. Díky prodeji mého domu, mám v bance peníze a líbí se mi bydlet s tátou. Teda pokud není unavený z toho, že s ním žiju pod jednou střechou?“

„Samozřejmě, že není,“ odpoví okamžitě to, co jsem si myslela. „Miluje mít tě zpátky doma. Nemáš tušení, jaké je to úleva, že jsi zpátky. Pokud s námi chceš žít napořád, tak jsi více než vítaná. Jen vím, že jsi byla vždycky nezávislá a nechci, aby ses cítila povinna se o nás starat, místo toho, abys dostala svůj život do správných kolejí.“

Život do správných kolejí. Spolkla jsem to, abych jí neřekla, že už vlastně nevím, co to znamená. Že pro mě neexistuje žádná „správná kolej“, žádná přímočará cesta, kterou bych viděla. Moje budoucnost, kdysi tak jasná a přímá, je nyní zahalena v temnotě, plné zatáček, které můžu jen stěží předem odhadnout.

„Neboj se, mami,“ řeknu a rozpustím ty temné myšlenky. „Jsem šťastná, že jsem s tebou a tátou.“

S úsměvem nenápadně odvedu rozhovor pryč od mé osoby.

Pryč od budoucnosti, kterou si nedovedu představit.

*

Chanuku slavíme u Levinsonových, potom Vánoce a Nový rok v nemocnici s mámou. Během svátků se usmívám, vyměňuji dárky a předstírám, že je vše zpátky v normálu. Svému otci říkám, že ano, že si hledám novou práci a že se domlouvám na koupi nového domu s Joem Levinsonem. Doporučil mi dobrého realitního agenta a já si zapisuji jeho jméno, jako by mi na tom záleželo.

Jako by na tom záleželo, i když můžu v kterýkoli moment opět zmizet.

Jakmile je půlka ledna, tak si tlak čekání a předstírání, neustálého žonglování s polopravdami a lžemi na mě vybírá svou daň.

Peterova nepřítomnost je jako syrová rána v mém srdci, a nezáleží na tom, jak moc se snažím se soustředit na rodinu a přátele, chybí mi celou dobu tak moc, že on je to jediné, na co celý den dokážu myslet. Vím, jak moc je to špatné a nadávám si kvůli tomu, ale v tomto okamžiku, jsem již tak zvyklá na dusivý pocit viny, která už mi nepřijde tak strašlivá jako kdysi.

Chtít mého trýznitele už nepociťuji jako těžkou zradu.

Stále nemůžu zapomenout na to, že Peter zabil George, že mě držel v zajetí několik měsíců, nebo že zabíjí lidi pro peníze, ale když na něj myslím, jsou to sladké, něžné okamžiky, který mi probíhají myslí a drobné každodenní úkony, kterými demonstroval, jak moc se o mě stará. Přistihnu se, jak během dne sním o tom, jak by mi masíroval nohy a donesl snídani do postele, jak by se o mě staral, když jsem se necítila dobře. Jak bych spala v jeho náručí, místo ve své chladné, prázdné posteli.

Noci jsou rozhodně nejhorší. Tehdy je má touha po něm nejvíce naléhavá, má potřeba přechází v něco fyzického. Každý večer sebou házím a převaluji se, snažím se usnout, zatímco mé tělo hoří pro muže, který je ode mě vzdálený tisíce mil. Snažím se hrát s hračkami, číst erotické povídky, dokonce sleduju porno, ale nic nedokáže uhasit tu bolavou prázdnotu uvnitř mě. Je to jako v době, když byl Peter pryč v Mexiku, akorát, že to je ještě tisíckrát horší, protože tenkrát na začátku našeho podivného vztahu, to pro mě byl jen strašidelný cizinec. Nyní však, je částí mě, vklínil se do mého srdce a mysli do takové míry, že život bez něj je stejně prázdný jako má postel.

Je to tak špatné, že jsem začala zvažovat návrhy rodičů a momentálně se dívám po nějaké práci. Rozhodla jsem se vrátit k dobrovolnické práci na ženské klinice.

K mé úlevě, jsou více než šťastni, že mě mají zpátky.

„Tak moc jsi nám chyběla,“ říká recepční Lydie. „Ani jsme si neuvědomovali, jak moc jsme tě potřebovali, dokud jsi nebyla pryč. Je teď všechno v pořádku? Byla tu FBI, všech se vyptávali a -“

„Ano, všechno je v pořádku. Bylo to jen nedorozumění ohledně muže, se kterým jsem se vydala na dovolenou,“ říkám a nechci, abych musela stále opakovat tu stejnou písničku. „Už je to všechno vyřešené, není třeba se obávat.“

Můžu říct, že Lydie umírá zvědavostí, ale drží jazyk za zuby, když vycítí mou nechuť o této záležitosti diskutovat. Nemám tušení, jaké zvěsti se šířily kolem, ale díkybohu pro mě, zaměstnanci kliniky a dobrovolníci se s citlivými situacemi setkávají celou dobu, takže ví, kdy vyzvídat a kdy nechat věci být. Po jednom kole „co se stalo“ a „kde jsi byla“, mě nechali všichni na pokoji a nechali mě soustředit se na pacienty – což dělám na plný úvazek plus něco navíc.

V podstatě kdykoli nejsem s rodiči.

„Sakra, jak to dokážeš, že jsi přepracovaná, když jsi nezaměstnaná?“ stěžuje si Marsha o měsíc později, když jí volám, abych odmítla její pozvání jít znovu ven, s výmluvou na vyčerpání z noční směny na klinice.

„Vážně, zlato, neviděla jsem tě mimo nemocnici několik týdnů. Nejdříve to byla tvoje máma, která potřebovala nepřetržitou pomoc a teď je to tohle. Vždyť jsme po tom všem nestrávily vůbec žádný čas u Patty.“

„Já vím, já vím.“ Vzdychnu do telefonu a stisknu si kořen nosu. „Omlouvám se Marsho. Možná bude příští týden klidnější.“

Nebude – mám na příští týden naplánováno na klinice více než šedesát hodin – ale na Marshu si udělám čas bez ohledu na to. Vyhýbala jsem se jí poté, co jsem se dozvěděla o její angažovanosti s FBI a začínám se kvůli toho cítit špatně. To, co udělala, mi připadá jako zrada, ale není to tak úplně racionální reakce. Ona pravděpodobně dělala jen to, co jí připadalo jako nejlepší, možná si dokonce myslela, že mi pomáhá. V každém případě, spolupráce s federály je běžnou činností občanů dbajících zákonů – což je někdo, za koho se já již nemohu považovat.

Ne, když skrývám své pravé pocity ohledně hledaného vraha.

Myslím si, že agent Ryson tuší, že jsem mu neřekla celou pravdu, protože mě stále tahá na výslechy do kanceláře FBI v centru. V tomto okamžiku mám za sebou minimálně deset výslechů a pokaždé se držím svého příběhu, říkám jim vždy jen to, co jsem popsala na začátku a nic jiného. Pomáhá i to, že pokaždé když mě začnou vyslýchat podrobněji, má tepové frekvence skáče a mé tělo přechází do plnohodnotného režimu paniky. Je to jako moje vlastní posttraumatická stresová porucha.

„Navštěvujete terapeuta, doktorko Cobakisová?“ ptá se mě Ryson poté, když musí dovést Karen, jejich agentku s lékařským výcvikem, aby mě uklidnila po obzvláště důkladném výslechu. „Pokud ne, mohu vám někoho doporučit.“

Moje dýchání je stále mělké a nestabilní z panického záchvatu, ale podaří se mi zavrtět hlavou. „Jednoho mám, díky.“ Neviděla jsem mého terapeuta, doktora Evanse, od mého návratu, ale je dobrý. Pomáhal mi předtím, když jsem se nemohla vyrovnat s mými nočními můrami a úzkostí po Peterově útoku v kuchyni. Měla bych ho znovu navštívit, ale nemůžu si dovolit vkročit do jeho ordinace a krmit ho tou stejnou směsicí zmatených polopravd a lží, které jsem neustále opakovala FBI.

Raději se s tím poperu sama na vlastní pěst, zatímco čekám na Petera.

Jednoho dne se pro mě vrátí.