AVMC - 17. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: 16terez

18. prosince

„Nemyslím si, že jsi kdy vypadal tak hezky jako právě teď,“ řekla Catrina.

Dante odvrátil hlavu od okna The Waldorf Astoria a podíval se na svou ženu, která stála v chodbě spojující ložnici s obývacím pokojem.

Nádherný hotelový pokoj by vzhledem ke své velikosti klidně mohl představovat i malé apartmá. Z každého milimetru pokoje byl cítit nákladný vkus a vůně starých peněz. Dřevěné podlahy a drahocenné koberce. Starožitný nábytek a vkusná umělecká díla. Bar, který měl horní polici plnou alkoholu.

Místo podle jeho chuti.

Catrina to tu vybrala dobře.

„Hezky?“ zeptal se.

Catrina se opřela bokem o rám dveří a skrz sklopené řasy ho pozorovala. Všechny ty roky a přesto stačil jen jediný pohled jeho manželky, a tep srdce se mu zvýšil a krev se rozehřívala. Bože, i kvůli tomu ji miloval.

„To je to, co jsem řekla,“ odpověděla Catrina.

Dante nedělal žádné sračky. Jen lenošil na pohovce s výhledem na rušnou ulici Manhattanu venku. Nebyl ani plně oblečen. Neobtěžoval se s tím, aby si zapnul hedvábnou košili, do které dřív vklouzl, nebo si uvázal kravatu.

„Když to říkáš, amore.“

Catrina po něm blýskla úsměvem a zamířila na druhou stranu místnosti směrem k němu. Rukou zatlačil na křivku jejich zad a přitáhl si ji tak k sobě ještě blíž, až se mohl tváří dotknout jejího stehna. Svými dlouhými nehty zajela do jeho krátkých vlasů a přejela mu po kůži hlavy tím nejlepším zasraným způsobem.

„Připraven vrátit se za pár dní zpátky k životu?“ zeptala se Catrina.

„Teď už ano.“

„Věděla jsem, že bys s tím mohl přijít.“

Dante se usmál a políbil ji na nahé stehno. Stejně jako on, ani ona nebyla po jejich eskapádách, které ten den dříve prováděli, zcela oblečená. Stále ještě na sobě měla hedvábný župan broskvové barvy, který ji sahal do půli stehen. Pásek, kterým ho měla stažený v pase, dokonale zdůrazňoval její postavu ve tvaru přesýpacích hodin.

„Je odtud pěkný výhled, že?“ zeptala se Catrina.

Znovu vyhlédl ven z okna.

Ulice a chodníky byly pokryté bílou pokrývkou, která ležela v těžkých vrstvách. Na sloupech veřejného osvětlení a ve výlohách byly zavěšené červené a zlaté vánoční ozdoby. Ulicemi rychle procházeli lidé, kteří byli zachumláni ve svém oblečení a zdánlivě nijak nevzrušeni bílými vločkami, které padaly z šedomodré oblohy.

„Všichni jen… spěchají,“ řekl Dante.

Catrina se sklonila a s jedním ze svých mazaných úsměvů ho políbila. „A ty ne.“

„Očividně.“

První den, či tak nějak, Dante zatraceně vyšiloval po telefonu. Nechtěl dělat nic jiného, než volat a kontrolovat své lidi. Giovanniho, svého otce, a capa, s kterým měl během posledních pár týdnů problémy.

Navíc jeho podnikání. Když nasedl do toho zasraného auta, musel nechat celou smlouvu jen tak vyletět do vzduchu. Bylo tolik věcí, které nechal nedokončených, a jo, to mu zatraceně brnkalo na každý jednotlivý nerv, který měl.

Pak tu byly také jeho děti. I po nich se mu bláznivě stýskalo.

I když Catrina měla dvakrát denně domluvenou schůzku s Michelem a Catherinou přes FaceTimed. To bylo tou jedinou dobou, kdy Dantemu umožnila vzít si do ruky telefon.

Jeho manželka byla zasraným tyranem.

Nádherným, ale i tak tyranem.

Jakmile dostal svůj zadek do auta, Catrina mu ihned sebrala jeho telefon. Podělila se s ním o podrobnostech o tom, kde zůstanou, a o pár dalších věcech, které na pět dnů, kdy budou nedosažitelní, měla v plánu.

Dante vešel do hotelového pokoje, a uvnitř našel na nočním stolku telefon, ze kterého byla možnost spojení pouze s kuchyní a recepcí. Catrina byla dost chytrá na to, by mu dala vědět, že se ujistila, že bylo postaráno i o každou maličkost.

I když tohle musel své ženě připsat k dobru. Tohle bylo přesně to, co bez jakýchkoli pochyb potřeboval.

Čas mimo. Prostor od lidí a od života. Bariéru mezi ním a podnikáním. Pár dnů na to, aby se staral jen o své potřeby a přání, místo toho, aby zvládal všechny ostatní aspekty svého života, s výjimkou sama sebe.

Ten hněv a podráždění, které v jeho mysli a srdci celé týdny neustále narůstali, teď neexistovali. Trochu času na vyčistění hlavy mu ve skutečnosti poskytlo jiné pohledy na to, jak by mohly být problémy vyřešeny s méně hádkami, a přitom mnohem rychleji.

Stejně tak se chtěl strašně moc vrátit ke svým dětem. Chtěl si užít zbytek času prázdnin tím, že bude s nimi, aby si vytvořil vzpomínky, které by jinak získat nemohl.

Dante potřeboval čas zastavit se, nadechnout se, a dobít baterky.

Nic víc.

Jeho žena mu to dala, nebo spíše… pomohla zařídit, aby to pro něj bylo možné. Byl za to tak vděčný. Víc, než by kdy Catrina mohla vědět.

To byl ten nejlepší vánoční dárek, který kdy dostal.

Dárek, o kterém ani nevěděl, že ho potřeboval.

„Mám tu něco pro tebe,“ řekla Catrina.

Dante zvedl oči ke své ženě. „Ano?“

„Jo. Tady.“

Podala mu obálku. Nebyla řádně zalepena, takže Dante prostě jen vytáhl něco, co vypadalo jako dopis. Když ho rozložil, okamžitě poznal rukopis svého otce.

Dante,

dokonce i ti nejlepší bossové občas potřebují pauzu, synku. Dokonce i ti muži, kteří pro tenhle život žijí a dýchají, si musí občas vzít čas na to, aby si připomněli, o čem je naše věc, která z nás na prvním místě tvoří všechno to, čím jsme.

Příště si své potřeby uvědom.

A postarej se o ně.

Myslel jsem si, že bys možná rád pár věcí věděl. Jsem si tím jistý – dokonce, i když mi Catrina řekla, že svůj krátký čas mimo si užíváš - že stále i tak na pár věcí myslíš. Tížily i mě.

Společnost zakázku vyhrála. Postaral jsem se o to. Dej svému zástupci možnost vyrůst. Zaslouží si to. Poděkuj mu něčím, co si zaslouží, Dante. Také se mu pokus dát u těchto druhů věcí trochu víc prostoru. Dokázal, že to zvládne.

Giovanni rodinu a obchody zvládl. Přece sis nemyslel, že bych všechno nechal být jen tak bezprizorně, že ne? Poděkuj svému bratrovi. Až bude jeho čas na pauzu, dopřeješ mu ji a to s úsměvem.

Lucian bude venku zítra, pravděpodobně kolem večera. Bude na vánoční party a jeho děti ho budou mít doma.

I za to znovu poděkuj svému bratrovi.

Oh a já. Za ten čas mimo můžeš poděkovat mě – a své manželce. Potřeboval jsi to, ale ne vždy jsme ti to byli schopni dát, Dante. Musíš se naučit, jak to udělat sám.

Veselé Vánoce, synu, a nikdy nepodceňuj sílu tohoto Santy.

Hou, hou, hou.

Když Dante dopis znovu složil a umístil zpátky do obálky, zasmál se. Přísahal by, že z každého slova, které jeho otec napsal, slyšel jeho naprostou samolibost.

Catrina ho pohladila po tváři. „Dobré zprávy?“

„Velice dobré, Cat.“

„Ti amo, bello.“

Dante stáhl svou ženu dolů do svého klína, přitáhl si k ji k sobě zády a políbil ji. „ Ti amo, mia cara bella.“