CP - 4. kapitola

Překlad: Ivča

Kor.: Evča

Převzato z Aspeniny tabule citátů:

Intimita není čistě fyzická věc. Je to hluboký akt spojení, kdy máte pocit, jako byste viděli do duše toho druhého.

– Autor neznámý

Po tanci mi pořád trochu bušilo srdce a byla jsem vzrušená. Opravdu jsem se potřebovala napít, protože mi vyschlo v ústech.

Ulevilo se mi, že byl Colton tak vynalézavý. Věděl, kde je bar, sláva jemu, a vzal mě rovnou tam. Když jsme měli plastové kelímky v ruce, položil mi volnou ruku na záda a zavedl mě zpátky ke stolu, což bylo…vlastně milé.

Ale kluk stojící na konci řady na nás ukázal. „Ty, Coltone. Dáváš si pozor, co?“

Byl to muž. Vlastně tem stáli dva vedle sebe – podle seznamu se jmenovali Noel Gamble a Oren Tenning. Protože jeden z nich byl podobný Brandtovi, předpokládám, že to byl Noel, Coltonův bratr.

Zvedl kelímek a Colton řekl: „Jistě.“

Podívala jsem se na něj, trochu se mračil a snažila jsem se vzpomenout, co si objednal. Byla to cola? Nebyla jsem si jistá.

„Předtím jsi pil šampaňské,“ vzpomněla jsem si.

Pokrčil rameny a napil se. „To mi předtím dovolili na přípitek.“

„Ach.“ Přikývla jsem. To dávalo smysl. Když jsme přišli ke stolu, napila jsem se své Crown whisky s colou. „To pití, co jsi objednal, je dobré.“

Zasmál se. „Do prdele, byl to kompliment? Od Julianny Radcliffeové?“

„Co?“ odfrkla jsem si, trochu to bolelo. „Říkám komplimenty.“

„Jo. Jen ne mně.“

Otevřela jsem pusu, ale sakra… měl pravdu? Snažila jsem se přijít na to, kdy jsem mu řekla kompliment, nebo něco hezkého. Sakra, jaká jsem byla mrcha. Cítila jsem se provinile, tak jsem vyhrkla: „No…bylo do tebe chytré, jak jsi mě dostal na parket. Gratuluju.“

Ušklíbl se.

„Sakra, holka. Zpomal. Ještě mě chval a přesvědčíš mě, že mě miluješ. Ne, že by mě to překvapilo, ale-“

„Ach, sklapni… blbečku.“ Strčila jsem jej do paže a zasmála se.

Převrátila jsem oči, zasmál se a posadil se naproti mně. Nikdo jiný tady neseděl. Nebo se spíše neukázali. U jejich židlí byly jen sklenice od šampaňského, které jsem vypila jednu po druhé, když je číšník plnil na přípitek: jen vtipný, chytrý, milý, roztomilý Colton si přisedl.

Když jsem se posadila vedle něj a ne naproti, zvedl na mě obočí.

Ignorovala jsem jeho překvapení a sledovala tanečníky na parketu při pomalé písni. Snažila jsem se přesvědčit sama sebe, že jsem si neužívala Coltonovu společnost. Ale nechystal se odejít, a… no, mít si s kým promluvit – i s ním – bylo o něco lepší.

Dobře, fajn… úžasně se s ním mluvilo – byl zábavný, bystrý a sakra… pokaždé mi poskočilo srdce, když se na mě podíval těma hnědýma očima. Vypěstovala jsem si na tom závislost.

Nevím, proč jsem neodešla. Byla jsem nedávno připravená odejít. Dívala jsem se k východu a neměla jsem kabelku… protože ji ukradl. Ale teď tady sedím, s kabelkou a jsem dobrovolně vedle Coltona Gambla před všemi ostatními.

Kolik sklenic šampaňského jsem u stolu vypila?

„A co dalšího se ti na mě líbí?“ zeptal se, než se dlouze napil a hloubavě se na mě zadíval.

Sledovala jsem, jak polykal, a zajímalo mě, jak by chutnala jeho kůže, kdybych ji tam olízla. Odtrhla jsem od něj pohled. „Nic. Víš, jak vmanipulovat lidi tam, kam chceš. Takže tak.“

Určitě bych nepřiznala, jak se mi třásla stehna, zadrhával dech, nebo jsem přemýšlela o nevhodných věcech pokaždé, když šel k baru.

„Ne, to nemůže být všechno.“ Zavrtěl hlavou, než se mi podíval zpříma do očí. „A co moje velké hnědé oči? Jedna holka mi řekla, že mám pronikavé oči, jako bych do ní viděl.“

Zatnula jsem zuby a byla naštvaná, že jsem obdivovala jeho oči. Pak jsem byla naštvaná na tu holku, která byla tak blbá, že počechrala jeho ego a řekla mu, jak úžasné jsou. A pak… jsem byla naštvaná, že vůbec mluvil s jinou holkou, nebo se k ní dostal dost blízko, aby mu viděla do očí a mohla o nich udělat kompliment. A nakonec jsem byla naštvaná sama na sebe, že jsem vůbec žárlila.

Proč bych měla žárlit na jinou holku, že s ním mluvila? To bylo hloupé.

„Ne,“ řekla jsem a uhnula jeho pohledu. „Nemyslím si, že máš pronikavé oči.“

„Dobře.“ Přejel si s úlevou rukou po obočí. „Protože upřímně, raději bych do tebe pronikal jinými částmi svého těla.“ Když si jazykem navlhčil spodní ret a zvedl na mě obočí, uvědomila jsem si, o které části těla mluvil. Najednou jsem si dokázala představit jen ta místa, kde by do mě mohl pronikat jazykem.

Žaludek se mi stáhl, jako kdybych cítila jeho vlhký jazyk mezi nohama.

„Sedmnáctiletý kluk by takto neměl mluvit,“ řekla jsem a hned jsem si uvědomila tu chybu, když jsem to vyslovila. Řekla jsem to a připomněla mu tím, o kolik byl mladší, než já. Ale tento rozhovor jsme vedli a už mi vyjasnil, že mu to bylo jedno.

Podíval se na mě svýma očima, jako kdyby tušil, že jsem to řekla, abych ho odehnala, protože jsem sotva odolávala… což tak taky bylo.

„Díky bohu, že mi už není sedmnáct.“ Řekl smyslně a zachvěla jsem se.

Nebyla jsem si jistá, jak na něj reagovat, aniž bych vyskočila ze židle a vyběhla ke dveřím. Protože na mě měl takový vliv. Takže jsem si vzala kelímek a vypila jej.

„Sakra,“ zaskřehotala jsem, když jsem si uvědomila, že byl prázdný. Co budu dělat? Musím něco pít, abych nemusela myslet na věci, na které bych neměla.

„Donesu ti další.“ Colton mi vzal kelímek a vstal. Mrkl na mě a řekl: „Budu hned zpátky.“

Žaludek se mi stáhl, když jsem jej viděla odcházet a nedokázala jsem odtrhnout pohled od jeho zadku, a jak mu jej kalhoty perfektně objímaly. Když zmizel z dohledu, zůstala jsem sedět a čekala na něj.

Mohla jsem odejít, když nastala ta šance. Ale když se vrátil a nesl dva kelímky, prsa mě brněla, krev vřela a dech se mi zadrhával.

Tentokrát mi nevadilo, jaký měla na mě jeho přítomnost vliv. Vítala jsem to a chtěla vědět, kam to povede. Vlastně jsem očekávala jeho další komentář. Možná bych se nemusela tentokrát tak bránit. Možná bych to mohla pro jednou ocenit, jak jsem chtěla.

„Tady máš, panenko.“ Posadil se a podával mi kelímek.

„Díky.“ Natahovala jsem k němu ruku, ale stáhl ji zpět.

Zamračila jsem se.

Zakřenil se. „Nejdříve mi musíš říct, o čem jsi měla noční můry.“

Založila jsem si ruce. „Opravdu?“ Chtěl si hrát, co? No, mně se hrát vůbec nechtělo. „Můžu si zajít pro vlastní.“

„To můžeš,“ řekl a přikývl. Pak pokrčil rameny. „Dobře, uděláme to po malých krůčcích. Kolik ti bylo, když noční děsy začaly?“

Mrkla jsem, dokonce řekl správný termín. Jako kdyby věděl, že to, co jsem si zažila, bylo mnohem víc traumatizující, než pár nočních můr. Jako kdyby si to zažil. Ale to nedávalo smysl.

Nebo ano?

Zažil si to taky?

Chytila jsem se toho a řekla: „Šest.“

Colton přikývl a bral mou odpověď vážně, což jsem ocenila. Nepovažoval to jen za zlé sny malé hloupé holky, která se bála stínů na zdi.

„Kolik ti bylo, když přestaly?“

Naklonila jsem hlavu. „Proč si myslíš, že přestaly?“

Tajně se usmál, natáhl ruku a dotkl se prstem mé náušnice s lapačem snů. Sotva se dotkl ušního lalůčku, prsa mě zabrněla. „Nebyly by pro tebe tak důležité, kdyby nebyly účinné, že?“

Sakra, byl bystrý.

Měla jsem pocit, jako kdyby si zasloužil odpověď za to, že mi věnoval tolik pozornosti. „Bylo mi devět, když přestaly.“

Usmál se, jako kdyby se mu ulevilo. „A o čem že byly?“

Zeptal se, jako kdyby se ze mě snažil dostat odpověď, aniž bych si toho byla vědoma.

Zakřenila jsem se a zavrtěla hlavou. Colton Gamble byl prohnaný. „Proč je to pro tebe tak důležité?“

„Protože je,“ řekl, jako kdyby to pro něj bylo nezbytné, jako jídlo, nebo vzduch.

„Ale proč?“ trvala jsem na svém a byla zvědavá každou další sekundou.

„Protože…“ zavrtěl hlavou a vypadal trochu ztraceně, než se na mě zadíval svýma očima. „Co kdybys měla ty samé zlé sny, jako já?“

No, sakra. Zadrhl se mi dech.

Asi to chápal.

Asi trpěl svými vlastními nočními můrami.

Asi… bože, ani nevím, co jsem si myslela. Překvapilo mě, že jsme měli něco společného.

„Takže?“ zeptal se Colton, naklonil se a prohlížel si celý můj obličej. „Zdálo se nám to samé?“

„Já…“ otevřela jsem pusu, ale jen jsem zaskřehotala. Odkašlala jsem si, olízla suché rty a řekla: „To záleží na tom, jestli ti taky máma umřela v šesti.“

Zavrtěl hlavou a přísahala bych, že svěsil ramena, jako kdyby se mu ulevilo. Pak řekl: „Kdyby ano, pochybuju, že bych měl noční můry.“

„To je hrozné,“ vyhrkla jsem a byla zvědavá, co mu máma udělala, že se mu o ní zdálo.

Pokrčil rameny, jako kdyby to nebyl velký problém. „Jo, no… to byla.“ Zadíval se na mé náušnice a pohled mu zjihl. „Byla tvoje máma hodná?“

Stáhla jsem se a trochu mě ta jeho otázka šokovala. „Samozřejmě.“

Vážně, co mu matka provedla, že ostatním matkám nedůvěřoval?

Přikývl a zamumlal: „Tak to mě mrzí tvá ztráta. Život umí být na hovno a nespravedlivý, co? Dobrá máma umře a ta hrozná žije. Jaká je to ironie, že?“

„Ježíši,“ vyhrkla jsem. „Opravdu nemáš rád svou matku, že? Která to je?“ začala jsem se rozhlížet a zadívala se ke svatební tabuli.

Ale Colton se jen usmál, jako kdyby ho to pobavilo. „Ach, nebyla pozvaná.“

Zvedla jsem obočí. Páni, i Brandt ji neměl rád. Opravdu musela být hrozná. „Co, sakra, udělala?“ nemohla jsem si pomoct a zeptala se.

„Nic dobrého,“ řekl. „Jak tvá máma umřela?“

„Na rakovinu,“ vyhrkla jsem a myslela si, že bude sdílnější, když se trochu otevřu ohledně té své. „Kdy jsi naposledy viděl svou mámu?“

„Před sedmi měsíci. A předtím, když mi bylo…“ odmlčel se, jako kdyby přemýšlel. „Osm. Řekla jsi mámě sbohem, než umřela?“

„Ne, neřekla. Na konci byla v deliriu. Měla halucinace, že jsem ďábel, který vezme její duši do pekla. Křičela a hodila po mně vázu s květinami.“ Pořád jsem měla na zápěstí jizvu, jak jsem si jím kryla obličej. „Tak jsem do jejího pokoje pár dní nesměla.“

„Do prdele,“ vytřeštil oči Colton. „To je na prd.“

„Když tvá máma v osmi odešla,“ začala jsem, než se zeptal na něco dalšího: „kdo tě vychovával? Tvůj táta?“

„Ne.“ Zavrtěl hlavou. „Nemám ponětí, kdo ten lůzr je. Náš velký brácha Noel si mě a Brandta vzal do opatrovnictví i s naší sestrou Caroline.“

„Já… to jsem nevěděla,“ zamumlala jsem a přemýšlela. „Páni.“

Brandt se nezmínil o tom, kdo jej vychoval, když jsme spolu pracovali. A to jsem si myslela, že jsme si toho řekli hodně. Otevřel se mi ohledně citů k Sarah, jako nikdy žádný kluk. To byl důvod, proč jsem byla do něj zamilovaná celé měsíce. Myslela jsem si, že jsem mu viděla do duše.

Ale nebylo to tak, že?

To bylo vystřízlivění.

„Kdo vychoval tebe?“ zeptal se Colton a zadívala jsem se na něj.

„Ach, ehm…“ zavrtěla jsem hlavou. „Táta.“

„Byl hodný?“

Znova mě překvapilo, že se na to ptal. Tak jsem pomalu přikývla. „Ano.“

A on přikývl taky. „Dobře.“

Chtěla jsem změnit téma. Nebyla jsem si jistá proč. Ale když jsme mluvili o tomhle, připadala jsem si zranitelná. A byla jsem na Coltona mírnější, což mi připadalo samo o sobě špatně, i když to tak vůbec nebylo. Bylo to hezké, hřejivé a… to by mělo být zlé. Že? Neměla bych k Coltonovi Gamblovi cítit něco takového, ale nemůžu si vzpomenout proč.

Prostě jsem věděla, že bych to měla zastavit.

Změnit téma.

Změnit ho na cokoli.

Pak mě něco napadlo.

„Musím čůrat,“ vyhrkla jsem.

Sakra, musela jsem to říct nahlas.

Colton se zasmál. „Díky, že jsi mi to řekla.“

Zamračila jsem se na něj, vstala a zhoupla se. Chytila jsem se židle. „Přestaň se smát, blbečku a řekni mi, kde jsou ty zatracené záchody.“

„Jistě, panenko. Pro tebe cokoli, jsou… tam na chodbě, jedny ze dveří napravo. Nebo nalevo?“ zamračil se. „Sakra, nemůžu si vzpomenout. Ukážu ti to.“ Vstal a vzal mě za ruku.

Jeho stisk byl teplý a ochranný a nebyla jsem si jistá, jak bych se měla cítit. Ale nedokázala jsem jej pustit.

Protože se mi to líbilo.

„Určitě víš, kde jsou?“ zeptala jsem se, když mě vedl dlouhou chodbou.

„Samozřejmě, jsou…“ minuli jsme troje dveře, než se objevil nápis. „Tady.“ Ukázal na nápis a zakřenil se. „Tudy, má dámo.“

„Díky.“ Zadívala jsem se na něj – opravdu jsem zbožňovala jeho veselý úsměv – když jsem couvala ke dveřím a otevřela je ramenem.

Když jsem tam byla sama, přitiskla jsem si ruku na břicho a vydechla. Pak jsem spěchala do kabinky.

Když jsem vše vykonala, šla jsem k zrcadlu, chytila se umyvadla a zadívala se na sebe. Byla jsem rudá, oči se mi leskly, ale nejhorší na tom bylo, že jsem se nedokázala přestat smát. Když jsem si uvědomila, proč jsem byla tak šťastná, vystřízlivěla jsem.

Colton.

Brandtův malý bratr.

Byla jsem tak zaujatá Coltonem, že pro mě v tu chvíli neexistoval někdo jiný. A pak mi to došlo. Brandt: kvůli němu jsem dnes byla tady, a proto byl Colton ten poslední, na koho bych se měla usmívat. A byl taky důvodem, proč jsem chtěla odejít.

Ale pak jsem si představila Coltonův úsměv a byla jsem v pokušení.

Bylo to jako velký nerozhodný pingpongový míček. Když jsem myslela na Coltona, byla jsem šťastná, pak myslela na vše špatné, co se mezi námi stalo, pak bylo vše skvělé, když se usmíval. A najednou bum, míček mě praštil rovnou do tváře a připomněl mi všechny důvody, proč bych se na něj neměla smát. Ale ten blbý míček mi připomněl chvíle, kdy jsme flirtovali, jak vášnivě se na mě díval a přiměl mě mluvit o mámě.

A pak jsem si uvědomila fakta.

Než si přisedl Colton, myslela jsem jen na Brandta. A pak jen na Coltona. Nepřipadalo mi to fér vůči němu, nebo ke mně.

Bože, stala se ze mě hloupá holka a nerozhodná mrcha, které se líbili dva bratři, protože se nemohla rozhodnout, kterého chtěla. A to bylo zlé. Hodně zlé.

Nebyla jsem taková holka.

Tak jsem musela odejít.

Měla bych odejít hned, než udělám něco hloupého.

Spěchala jsem ke dveřím, chtěla je otevřít a odejít na druhou stranu k recepci, ale když jsem je otevřela, byl tam on.

Seděl na podlaze opřený o zeď s nataženýma nohama před sebou.

Měl zavřené oči.

Krve by se ve mně nedořezal.

„Coltone?“ spěchala jsem k němu, klekla si a chytila ho za paži. „Co se stalo? Jsi v pořádku? Coltone, sakra, odpověz mi!“