AVMC - 10. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: 16terez

20. prosince

„Ach, vy děvčata jste to udělala úžasně.“

Jordyn se při chvále své tchyně usmála. „Skutečně jsme se snažily, Cecelio.“

„Já vím. A to jsem to na vás všechno shodila až na poslední chvíli, že?“

„Trochu,“ řekla Jordyn se smíchem.

Cecelia pokrčila rameny a ve velké hale sídla Marcellů se otočila kolem dokola. Díky tomu se jí sukně jejich tmavě zelených šatů doširoka rozvířila kolem nohou a vystavila najevo boty na klínku, které nosila. Dokonce i ve svém věku Cecelia stále ráda nosila boty na podpatcích. To Jordyn vždy přimělo k úsměvu.

„Ano, no, na tom nezáleží. Zařídily jste to všechno úžasně. Rozhlédni se kolem sebe.“

Jordyn to udělala.

Mnohokrát.

Několikrát v průběhu posledních několika dnů.

Poslední detaily ohledně vánoční party do sebe fantasticky zapadly. Rozhodně tomu pomohlo to, že každá z dívek - ona, Kim a Catrina – každá z nich splnila své povinnosti, a to bez jakýchkoli problémů nebo stížností.

Nic nezůstalo nezařízeno. Všechno do sebe prostě zapadlo.

Dekorace byly zavěšeny.

V každé místnosti byl živý stromek.

Světla zářila.

Teplé jídlo čekalo.

Když se objevili číšníci, kteří přenášeli velké tácy z kuchyně chodbou dál, Jordyn s Ceceliou ustoupily stranou. Najatý personál se prostorem pohyboval tiše a připravoval vše pro hosty.

Nevypadalo to, že by se svou prací potřebovali pomoci.

Jordyn za to byla vděčná.

I tak toho zbývalo víc než dost, co dívky musely zvládnout vlastními silami. Vítání hostů. Ujištění se, že každá naplánovaná maličkost večera proběhne bez jakýchkoli zádrhelů. Udržet Cecelii v klidu a šťastnou tak, že by jim mohla s party a podobnými věcmi věřit častěji.

Když je míjel poslední číšník, Cecelia se po očku podívala na jeden tác se sladkostmi. „Jeden z nich jsem dřív zkoušela.“

Jordyn se na tchyni významně podívala. „Cecelio.“

„Musela jsem to jídlo ochutnat. Teď.“

„Vážně.“

Cecelia mávla rukou. „Musela jsem. Mimochodem, je to velice dobré.“

Aby Jordyn skryla svůj úsměv, napila se vody, kterou si nosila už dobrou půl hodinu. Koneckonců, měla nárok na přestávku.

„Skutečně?“ zeptala se.

„Celkem dobré.“

„Dokonce i na catering?“

Cecelia protočila oči. „Dobře, vím, že vy dívky jste trochu vařily.“

„To ano.“

„Ale catering je také dobrý, Jordyn.“

Teď už nechala svůj úsměv rozkvést v plné síle. Ani trochu se neobtěžovala s jeho skrýváním. Navzdory všem výhradám, které vypadaly, že Cecelia k této party měla, Jordyn potěšilo vidět, že na tu ženu udělaly dojem a že si to užívá.

Zatím.

Hosté měli teprve dorazit.

Když už jsme u toho…

Jordyn se podívala na hodinky.

„Je na čase, že?“ zeptal se Cecelia.

Jordyn přikývla. „Téměř. Brzy se na příjezdové cestě začnou sjíždět auta.“

Cecelia se otočila a zadívala se na jediný strom, který byl ve velkém sále. Byl přes šest metrů vysoký. Jeho vrchol se téměř dotýkal křišťálového lustru, který visel ze stropu. Dívky se rozhodly, že v každém prostoru, který bude pro hosty party přístupný, použijí jiné barevné schéma. Hlavní místnost byla v modré a stříbrné. V kuchyni zlatá. Zábavní místnost zelená a červená.

Hlavní sál?

Bílá a červená.

Velký strom byl vyvedený do vánočních barev. Bílá jiskřivá světélka se blýskala a ze zvukového systému u země vycházela tichá hudba. Místo tradičních koled se rozhodly pro něco trochu komornějšího.

Jordyn z obývacího pokoje slyšela děti, které se smály a hrály si s hračkami. Dárky, které jim jejich prarodiče dovolily otevřít dřív.

„Všechno je perfektní,“ řekla Cecelia a sama pro sebe se usmála.

Navzdory tomu, jak to její tchyně říkala, Jordyn měla dojem, že v tónu jejího hlasu slyšela ozvěnu smutku. Nebyla si tím zcela jistá, ale v žádném případě nechtěla Cecelii rozrušit. Dnešek pro ni měl být dobrým, šťastným dnem, plným relaxace.

„Něco se děje,“ řekla Jordyn. „O co jde, Cecelio?“

„Och, o nic.“

„Jen mi to řekni. Jsem si jistá, že bych to mohla napravit. Máme…“ Jordyn se znovu podívala na své hodinky. „Dobře, zhruba tři minuty. Ale hele, měj víru. O co jde?“

Cecelia se tiše zasmála a otočila se, aby svou snachu jemně a něžně pohladila dlaní po tváři. „Nic, drahá. Jen jsem si pomyslela na to, že by bylo hezké mít tady i Luciana. To je všechno. Vánoce má rád - je to jediný svátek, který dodržuje. Ale… co můžeme dělat?“

Jordynino vlastní štěstí trochu povadlo.

Nemohla si pomoci.

„Zřejmě nemůžeme vždycky dostat k Vánocům to, co chceme,“ zamumlala Jordyn.

Cecelia si povzdechla. „Ne, nemůžeme.“

„Cecelio, tenhle zatracený Santa klobouk si na sebe nevezmu!“

Odněkud z druhého patra se ozval Antonyho výkřik. Cecelia na Jordyn mrkla a pak se vydala směrem po manželově hlase.

Jordyn už věděla…

Tuhle bitvu vyhraje Cecelia.

Antony by to měl moc dobře vědět.

• • •

Jordyn spolu se svými švagrovými stála u hlavních dveří zámečku, aby pozdravila hosty, kteří dorazili, a předala jim dárek. Každá dárková taštička ozdobená zlatou vánoční vločkou se Swarovski krystalem uvnitř skrývala speciální čokolády, které byly dovezené z Francie, a pár dalších oblíbených věcí, které vybrala Cecelia.

„Mami, je v pořádku, když si budeme hrát v druhém křídle?“

Jordyn se odvrátila od hostů, které zdravila, aby své nejstarší dceři odpověděla. Liliana ve svých zlato bílých šatech vypadala tak sladce, jak jen to bylo možné. Jordyn byla vděčná za to, že nějak - z neznámých důvodů – se její dceři podařilo zůstat čistou. To samé nemohla říct i o Celle, ale sakra, i jedna věc byla dobrá.

Navíc John měl po celý den dobrou náladu.

Další věc, která hrála v Jordynin prospěch.

Koneckonců, byly to jen maličkosti.

„Můžeme?“ zeptala se Liliana.

Jordynino rozptýlení vyřešila Kim, která přistoupila dopředu, aby pozdravila dalšího hosta, takže Jordyn se mohla postarat o Lilianu. Sklonila se, aby si s dcerou promluvila a přitom se tak ocitla zády ke dveřím. Když se dveře znovu otevřely, po těle pocítila závan studeného vzduchu.

„Dobře, myslíš si, že byste si měli hrát v druhém křídle?“ zeptala se Jordyn. „Měli bychom být tady, abychom mohli každého pozdravit a užít si party, Liliano.“

„Já vím, mami.“

„Takže… možná později?“

Liliana neodpověděla. Její pohled zajel přes mámino rameno a pak nahoru na někoho, kdo byl za Jordyn.

Jordyn nevěděl proč, ale prostě věděla, kdo tam stál.

Možná to bylo tím, jak narůstal úsměv její dcery.

Možná to bylo tím, jak se nad nimi tyčil jeho stín.

Možná to bylo tím, že jí srdce najednou bušilo jako o závod a duše ji zpívala.

Lucian.

„Veselé Vánoce, Jordyn,“ řekl.