TTS - 14. kapitola

Překlad: Mirus
Kor.: Evudar

Peklo, jak se ukázalo, se velmi podobalo Vegas. Ani ne tak leskem a neónovými světly. Spíše zástupy zoufalých lidí na prašných cestách, ale i tak. Mělo to v sobě něco důvěrně známého. Zajímalo by mě, proč se o tom jistý zelenooký démon nikdy nezmínil.

Vůbec toho řekl dost málo, pomyslela jsem si naštvaně zrovna ve chvíli, když muž po mém boku padl na zem jak dlouhý tak široký.

Nikde nebylo nic, co by to mohlo způsobit, až na jeho vlastní zaprášené boty značky Prada, přesto sebou praštil o zem. Okamžitě jsem se zastavila a dřepla si k němu, plná obav, že jsme nevědomky spustili nějaké ochranné kouzlo, nebo byly jeho smysly narušeny z jiného důvodu. Ale tím to nebylo. Protože o pár sekund se otočil. Tvář, na kterou padl, byla zaprášená, a muž zíral na to světle modré kulaté cosi, o čemž jsem se rozhodla, že tomu budu říkat nebe. A velice nápaditě nadával.

Lokla jsem si teplé vody ve své cestovní láhvi a vyčkávala. „Takže toho velblouda nechceš?“, zeptala jsem se, když proud nadávek utichl.

Odpovědí mi byla pouze další tiráda nadávek.

„Hm, asi ne“, řekla jsem a podala polní láhev třetímu členovi našeho tria, který ji jedním lokem vyprázdnil.

„Vypil jste právě všechnu naši vodu?“, zeptal se Casanova a snažil se narovnat. Přitom ho pleskl vypelichaný ocas té bestie do tváře.

Napadlo mě hned několik chytráckých poznámek. Například, že Casanova byl upír a vodu ve skutečnosti nepotřeboval. Nebo jsem mohla poznamenat něco o pravděpodobnosti, že ji vylije, vzhledem k jeho nešikovnosti. Nebo bych mohla zmínit skutečnost, že nás to stálo neskutečné úsilí najít někoho, kdo byl ochoten nám jednoho z těch velbloudů prodat jen proto, aby mohl jet, místo toho, aby klopýtal prachem jako opilý námořník.

Ale Caleb na něj jen chladně pohlédl. To působilo spolu s jeho velkým, temným, holohlavým a děsivým vzezřením přesvědčivě. Ve skutečnosti jsem nikdy nezažila, že by Caleb udělal něco špatně, až na skutečnost, že se mu nedařilo tvářit se nad Casanovou teatrálností pobaveně. Předpokládala jsem, že váleční mágové byli příliš tvrdí, než aby pro to měli pochopení. Přinejmenším váleční mágové, kteří byli ochotni jít do pekla a zachránit svého přítele. Ale i Calebova trpělivost se pomalu chýlila ke své hranici.

Což dokazovala zaprášená bota namířená na Casanovův zadek oblečený v Haute Couture. „Vstaňte.“

Hnědé oči, které nebyly momentálně ani působivé ani jemné, na něj vrhaly zamračený pohled. „Kdybyste ze mě sejmul to ďábelské kouzlo, tak bych v žádném případě neupadl!“

„Mé kouzlo kulhání vám v chůzi nebrání.“ Caleb si založil ruce na prsou.

„Ne, ale brání mi chodit normálně. Nebo utíkat, což je možné, že budu zatraceně potřebovat!“

„Nebylo by to nutné, kdybyste se přihlásil dobrovolně.“

„Och, samozřejmě!“ Casanova zápolil s nadměrnou róbou, kterou odkoupil od jednoho spolucestujícího, aby zakryl svůj oblek od Armaniho. „No jasně, moje vina! Jak jinak. Jen si nedokážu představit, proč bych se měl dobrovolně hlásit na procházku do pekla!“

Caleb na něj i nadále jen hleděl. Jako jeden z Pritkinových nejstarších přátel v jednotce a vedle Casanovy jediný další člověk, který věděl, kým doopravdy byl, ho samozřejmě vzal na záchrannou akci s sebou. Casanova toho neměl moc co nabídnout – skoro nic – ale potřebovali jsme ho. Nebo přesněji řečeno, potřebovali jsme ho jako krytí, které jeho tělo poskytovalo našemu vůdci.

Dotyčný vůdce na něj pohlédl s jemnou výčitkou. „Řekla jsem ti, že nejsi v nebezpečí, Carlosi.“ Rian použila jeho rodné jméno. Měla jsem pocit, že považovala jeho domýšlivost za únavnou. „Hostitel není zodpovědný za činy svého démona. Když nás chytí, tak jim řeknu, že jsem tě přinutila…“

„Já jsem byl přinucen“, přerušil ji rychle. „Nikdo s jasným rozumem by tu nebyl dobrovolně!“

Rian to nekomentovala. Jako obvykle. To byl pravděpodobně ten důvod, proč se jí a Casanovi dařilo udržovat jejich vztah tak dlouho. Samozřejmě neškodila ani skutečnost, že se manifestovala jako krásná, černovlasá žena s perskými předky, obrovskýma tmavýma očima a rubínově rudými rty.

A na rozdíl od svého hostitele se Rian nabídla dobrovolně, že nám pomůže. Znala Pritkina už velmi dlouho, ještě jako mladého muže na Dvoře jeho otce a vždy měla pro jeho situaci pochopení. Což bylo štěstí, protože návštěva dotyčného Dvora se ukázala ještě komplikovanější, než jsem si myslela.

Naproti tomu Casanova měl očividně pocit, že se spíš hodil na povalování v něčím budoáru než na klopýtání skrz peklo. Ne že by klopýtal nějak zvlášť dobře.

Ale nakonec se z písku vyhrabal na nohy a stál před námi jako zosobnění metr osmdesát vysokého pobouření.

„Jak je to ještě daleko?“, chtěl vědět.

Rian pohlédla k nebi. „Neboj se, zvolila jsem naše načasování perfektně. Do města dojdeme těsně před setměním. Nejméně jednu hodinu předtím s tebou splynu, jinak bychom riskovali, že budeme objeveni.“

„Ano, a to bychom nechtěli“, zamumlal Casanova.

„Ne, nechtěli“, odvětila vážně. „Tobě nehrozí žádné nebezpečí, Carlosi. Ale pokud budu objevena, mohl by Mistr odvolat má práva pro pobyt na Zemi. I tak má pocit, že byla prodloužena neprávem.“

„Nevím proč“, řekla jsem a chytila otěže velblouda. Vypadalo to, že má Casanovu rád. Nebo aspoň jeho vlasy. Neustále se je snažil sežrat.

„Aby zabránili vypálení Země, došla Knížata démonů k dohodě“, připomněla mi. „Na Zemi může současně setrvávat jen určitý počet bytostí našich ras. Musíme se střídat.“

„Ale stále jste v limitu. Nejsou vám dovoleni tři hostitelé?“

„Ano.“ Vrhla bokem pohled na Casanovu, který si právě utíral velbloudí slinu ze své lokny, kterou ho ta potvora právě obdařila. „Ale nikdo nepočítal s tím, že si najdu jako svého posledního hostitele nesmrtelného. Ve skutečnosti už jsem se měla vrátit před staletími.“

„Ale technicky žádné pravidlo neporušujete.“

„Teď ano“, odpověděla tiše, zatímco jsme se zařadili do zástupu podobných skupinek, které všechny mířily stejným směrem.

Byla jsem vděčná, že tu byly, protože já bych si „cesty“ nevšimla. Široko daleko byla k vidění jen nekonečná rudá země, kterou upeklo žhnoucí sluníčko na obrovské, popraskané pláty. Jen občas monotónnost krajiny narušila vysušená větvička nebo strom. Má matka se zapomněla zmínit, že Nejvyšší Dvůr Inkubů je od portálu, kterým jsme prošli, zatraceně daleko. Samozřejmě, že normálně by to nebyl žádný problém. Rian dokázala do démonního světa skočit a znovu vyskočit stejně, jako jsem dokázala skákat v tom lidském. Ale Knížata démonů si moc nedůvěřovala, své Dvory strážila velmi důkladně a Rosier právě zvýšil stupeň ostražitosti z přísného na maniakální. Takže žádné skoky. Aby se dostala domů, musela projít skrz závory bezpečnostního úřadu, stejně jako všichni ostatní démoni. Naštěstí se k naší skupině žádní další démoni nepřidali. A co se týkalo strážců u brány, znamenalo to, že jsme pro ně byli jen malým soustem během letu. Ale to nadhodilo otázku, jak se dostaneme ven, když bude v naší skupině další démon, a zrovna takový, který stál na seznamu těch, co nesměli uniknout, na prvním místě.

Zatraceně, doufala jsem, že má matka měla pravdu.

„Kdo jsou všichni ti lidé?“, zeptal se Caleb, který si prohlížel kolemjdoucí. Nebyli tak zajímaví, jak bych čekala, aspoň ne ti, co jsem dosud viděla. Mnoho z nich bylo stejně tak zahalených jako my, proti jasnému slunci shora, neustálému větru, který dostával jemný písek do každého dostupného otvoru. Ale vypadali jako lidé a většina z nich vypadala jako otrhaný, špinavý a hladový bezdomovec.

Přinejmenším to platilo na ty, kteří šli pěšky jako my. Ale tu a tam ohlásil klapot kopyt a miniaturní obláček prachu příjezd majetnějších individuí. Byli oblečení do jemných rób, které je chránily proti slunci. Moc jsem z nich neviděla, protože jak muži, tak ženy měli své turbany nebo jiné pokrývky hlavy se závoji, zřejmě proto, aby se nadýchali růžového prachu co nejméně. Ale tu a tam z jejich svrchního oděvu vykoukl zářivě pestrý kousek hedvábí a jeli v pohodlně vypadajících vozech. Rian se s nezájmem rozhlížela.

„Sluhové nebo ti, kteří by rádi byli. Obchodníci – ti jsou jediní, kterým se dá věřit. Lidé v tomto světě, kteří se vrací z cesty bůhví odkud…“

„Lidé tohoto světa?“ Caleb vypadal zmateně.

„Existuje mnoho pekel“, vysvětlila jsem mu. „V této dimenzi je to pouze výraz pro Svět. Kazallu je jeden; Země je druhá.“

„Blbost. My přece nežijeme v pekle!“

„Mluvte sám za sebe“, odfrkl si Casanova, který nyní kulhal k vůli něčemu, z čeho se vyklubal kamínek v jeho botě.

„V nějakém pekle“, pronesla Rian lhostejně. „Když jsme před věky narazili na tento svět, našli jsme tu lidi, kteří zde žili… byli velmi primitivní. Bylo jich jen pár a umírali na nemoci, hladomor a válku. Převzali jsme kontrolu a pomohli jim.“

„Máte tím na mysli, že jste se na nich živili“, uvedl na pravou míru Caleb.

„V určité míře. Ale nejsou moc… výživní? Sotva by to vystačilo. To je důvod, proč je náš čas na Zemi tak drahocenný. Za pár let tam nahromadíme moc, pro kterou bychom zde potřebovali staletí.“

„Takže jsme pro vás jen dobytek“, řekl Caleb, jako by mu právě potvrdila něco, co už dávno tušil.

Rian na něj vrhla koketní úsměv. „Ale ceněný dobytek.“

„Och, přestaň s tím“, vmísil se do toho Casanova podrážděně. „Jen si vás dobírá“, dodal směrem ke Calebovi.

Zamrkala jsem. Pohlédla jsem na Rian, ale její fialově nalíčená víčka byla sklopená, dlouhé řasy jí ležely na vysokých lícních kostech. A poté jsem se znovu obrátila na Casanovu. A ptala se sama sebe, jak je možné, že si dravec nevšimne, že potkal většího.

Ale neřekla jsem nic a ona také ne, protože byla zaměstnaná stahováním závoje na spodní část obličeje, a když se k nám blížil další vůz, trochu se odvrátila. Byl nezvyklý, sportovní, na dvou kolech, skoro jako válečný vůz a jako takový byl řízen. Nepotřebovala jsem vědět, komu patřil; Rianina reakce stačila. Řidič posednutý inkubem se ani nenamáhal natáhnout přes své oblečení ochranný oděv. Místo toho měl na sobě jemnou, tenkou, červenou hedvábnou róbu vyšívanou zlatem, které se na slunci lesklo, a přitom nás málem přejel, takže jsme my, nehodní plebejci museli uskočit do stran, když prosvištěl kolem.

„Zatraceně – proč jsme nemohli dostat něco takového?“, zeptal se Casanova.

„Přísluší, pouze Danim, těm co slouží inkubům jako hostitelé“, odpověděla mu Rian. „Vzbudilo by to příliš mnoho pozornosti.“

„A mé krvavé nohy to nedělají?“

„Když by vás to mohlo stát tolik, proč nám vůbec pomáháte?“ Caleb ji sledoval přimhouřenýma očima.

„Neměl jste se na to zeptat předtím, než jsme došli až sem?“ To byl zase Casanova.

„Ptám se teď.“

„Spor mezi Johnem a jeho otcem rozděluje rodinu“, vysvětlila mu Rian. „Vedle dalších věcí to ukazuje Mistra ve špatném světle. Někteří jsou toho názoru, že když není schopen zvládnout vlastního syna, tak možná není ten pravý, aby vládl celé rodině – a to je nebezpečné.“

„Kdo by to jinak dělal?“

„Jako na každém Dvoře existují i na tom našem frakce. Různí starší démoni a jejich přívrženci se spolu neustále handrkují o výhody. Rosier sám je většinou nad tím povznesen, ale John je jeho slabinou a každý to ví. A jako všichni mocní, i on má nepřátele.“

„To si představte“, řekl Casanova jedovatě. „A přitom je to tak příjemná bytost.“

„Je lepší než ti, kteří by ho nahradili“, odvětila Rian ostrým tónem.

„Když říkáte, že rozděluje rodinu – znamená to, že někteří jsou na Pritkinově straně?“, zeptala jsem se s nadějí v hlase. Protože bychom potřebovali víc takových přátel. Ale samozřejmě, že tak to nebylo.

„Ne. Nikdo nechápe jeho odpor ke krmení. Hledí se na to jako na důkaz jeho lidskosti, jeho jinakosti. Žádný inkubus by nemohl tak dlouho…“ Otřásla se. „Je to proti naší přirozenosti, proti všemu, co jsme.“

„To zní, jakoby byli všichni Rosierova názoru“, poznamenala jsem kysele.

Ale ona zavrtěla hlavou.

„Skoro nikdo není. Jen někteří chápou jeho posedlost ponechat si napůl lidské dítě a ještě méně jich chápe, proč se brání nechat to dítě žít tak, jak si přeje. Ano, John by mohl být pro rodinu přínosem, pokud by své síly použil v náš prospěch. Ale když to nedělá…“

„Och, ano. Jak hrozné!“, pronesl Casanova hořce. „Jeho otec chce, aby žil v luxusu, obklopený krásnými ženami, a aby se k němu chovali jako k princovi. A jako protislužbu potřebuje jen ošukat pár pravděpodobně okouzlujících démonů. Ale k čemu se rozhodne místo toho?“

„Žít svůj vlastní život“, řekla jsem. „Nenechat se prostituovat svým vlastním otcem, aby získal víc moci pro Rosierovy ambice. Nad kterými nemá žádnou kontrolu a které proklíná…“

„Ale prosím tě. My všichni jsme jen kolečka v soukolí, ať už se ti to líbí nebo ne. Takový je život. Jestli jsi chytrá, tak si vezmeš, co můžeš získat, místo toho, aby ses vzpírala systému.“

„Ano, když jste sebestředný sobecký hajz…“

„Zapomeňte na to, holčičko“, vyštěkl Casanova. „Já jsem sobecký? A co ten vás drahocenný mág? Jsme ve válce, pokud jste si toho nevšimla.“

„To je ten důvod, proč je tady“, odsekla jsem netrpělivě. „Zachránil mě…“

„Ano, jednu jedinou osobu. A co ten zbytek?“

„Co by s ním mělo být? Měl Pritkin…“

„Měl by zvednout tu svou prdel a sklonit svou tvrdohlavou hlavu před otcem a mile se zeptat, jestli by nám nemohl sehnat pár spojenců!“

„Co tím myslíte?“

„Knížata démonů“, odpověděl Casanova vážně. „Démonskou Radu. Máte vůbec ponětí, jakou mají moc?“

„Carlosi…“, řekla Rian tiše.

„Chcete, aby pro vás někdo tu válku vyhrál, a to rychle?“ Casanova ji ignoroval. „Pak byste se měli o pomoc obrátit k nim. Ale co děláte místo toho?“ Natáhl ruku. „Snažíte se o to, abychom Démonskou Radu naštvali!“

„Carlosi…“, řekla Rian, trochu důrazněji.

Ale Carlos byl v ráži. „Podívejme se na holé skutečnosti, ano? Ten ztracený mág dostane záchvat. Rozhodne se, že nechce být žádný démon. Takže přijde na Zem a zapomene, že to, co je, nejde jen tak jednoduše odpárat. Člověk je, co je. Potlačovat to, je prostě utopie. Ale jeho utopie stála jeho dívku život…“

„To není fér!“, vykřikla jsem na něj.

„Samozřejmě, že je to fér. Neplánoval ji zabít, ale vysál ji do sucha, že ano? Ano, Rian mi to vyprávěla“, dodal, když viděl můj rozhořčený pohled. „Když riskuji svůj krk, abych ho zachránil, tak jsem si zasloužil to vědět.“

„Ano, ale, Carlosi…“, řekla.

„Ještě nejsem hotový. Takže, teď má mrtvou manželku, díky jeho schopnostem, které se nikdy nenamáhal ovládnout. A, co udělá pak? Rozhodne se, že jeho otec možná tak úplně nelže? Samozřejmě, že ne. Zblázní se a snaží se ho zabít…“

„Rosier věděl, co měl v úmyslu“, odvětila jsem rozzlobeně.

Dotyčná dívka byla Pritkinovou manželkou a sama démonkou nižšího druhu. Ale na rozdíl od něho ji démonský svět lákal. Měla ho ráda a toužila po něm, a víc než cokoliv jiného do něj chtěla patřit. Ale protože měla tak málo moci, byl jí tento svět zapovězen. Proto se rozhodla svou moc zvětšit – pomocí Pritkina. Nevím, jestli to byl důvod, proč si s ním něco vůbec začala, nebo byla ve hře opravdová náklonost. Ale pokud by tam byla náklonost, nebyla dost velká, aby jí zabránila v iniciování jakési výměně moci během svatební noci v naději, že zvětší své vlastní schopnosti a tím i svůj status ve světě démonů.

Bohužel to nedopadlo dobře a Pritkinovi se nepodařilo ten proces zvrátit. Ještě nikdy předtím neměl sex s jiným démonem a neznal rituál, který použila. A Rosier ho nevaroval, i když od začátku věděl, co měla v úmyslu.

„Nemáme tušení, co Rosier věděl nebo ne“, argumentoval Casanova, když jsem ho na to upozornila. „Navštívila ho před svatbou; kdo ví, proč? Možná se je snažila dát dohromady, smířit je spolu. Možná se jen chtěla seznámit se slavným tchánem. To je jedno. Nevíme to – stejně tak, jako to nevěděl on!“

„Myslím, že Pritkin svého otce zná lépe než vy!“

„V pořádku, řekněme, že v tomhle s vámi souhlasím. Řekněme, že Rosier věděl dopředu nebo uhodl, co měla ta hloupá dívka v úmyslu. Zavazovalo ho to nějak k tomu, aby to řekl svému odcizenému synovi – synovi, který řekl, že nechce vědět nic o jeho světě, synovi, který přísahal, že chce žít jako člověk, zatraceně!“

„Ano! Kdyby nebyl takový neskutečný mizera…“

Casanova na mě hleděl, jako bych ztratila rozum.

„Kníže démonů?“

„Přesto to bylo od něj hnusné.“

„A nakráčet do pekla a chtít ho zabít, nebylo hnusné? Jak by to mohlo dobře skončit? A jak by mohlo tohle dobře skončit?“

„Protože tu nejde o Rosiera“, vysvětlila jsem mu netrpělivě. „Tady jde o Radu démonů. To oni jsou ti, co odsoudili Pritkina kvůli pokusu o vraždu k otroctví u jeho otce. To oni jsou ti, co by mohli rozsudek zrevidovat.“

„Proč by vám měli pomáhat?“, zeptal se Casanova nepříjemně.

Zhluboka jsem se nadechla a snažila se, aby mi neruply nervy. Protože to byl hajzl, ale hajzl, co měl pravdu. A protože šel s námi, zasloužil si to vědět. A protože jsme ho potřebovali.

Bez Rian bychom Pritkina nemohli najít dřív, než nás objeví Rosierovy vojáci a bez Casanovy by byla objevena a identifikována dřív, než by nám mohla pomoci. Měla by být na Zemi, ne tady. A někdo, kdo ji znal, by se okamžitě začal zajímat, proč se najednou rozhodla vrátit domů poté, co se tomu dvě stě let vyhýbala.

„Sám jsi to řekl“, připomněla jsem mu. „Jsme ve válce. Rada také nechce, aby se bohové vrátili, stejně jako my ostatní…“

„A když vám vrátí jednoho muže, tak to zabrání návratu bohů?“

„Doteď svou práci odváděl dobře.“

Casanova se posměšně ušklíbl. „Odvedl dobrou práci proti přesně jednomu bohu, který už byl oslabený, když sem dorazil. Oslabený kvůli tomu, co musel udělat, aby se dostal ke kouzlu tvé matky. A podcenil tě, protože“ – sjel mě pohledem od hlavy k patě a zasmál se – „byl přehnaně sebejistý a to ho stálo život. Ale nemyslím si, že s dalšími to půjde stejně snadno!“

„O důvod víc, aby mi dali, co chci“, odvětila jsem. Odmítala jsem si ho připustit blíž k tělu. „Je to jen malá prosba; knížata to nebude nic stát; nic přitom neriskují. Ale efekt by mohl být velký.“

„Tak proč jste se je tedy nezeptala, jestli by vám ho nevydali sami, než jsme sem vmašírovali?“, odsekl.

„Protože nemohou vstoupit do říše jiného démona! Nikdo z Rady nemá právo narušit nadvládu jiného knížete. A žádný z nich se o to nepokusí a nebude riskovat vytvoření precedentu, který by se mohl jednoho dne obrátit proti němu. Ale pokud bychom Pritkina dostali ven…“

„Přičemž to ‚pokud bychom‘ je ten sporný bod.“

„…pak by mohli Rosierovi říct, že se tak stalo pro blaho všech.“ Nebo co mu řeknou. Bylo mi to jedno. Ale má matka znala démony lépe než já a ona si myslela, že na tom bychom to mohli postavit – pokud se nám podaří ho dostat ven. A my to uděláme. Nějak. Ale město, které se začalo vynořovat na horizontu, ve mě vyvolávalo přání, abychom si vzali víc polních lahví s vodou. Protože jsem měla v ústech sucho jako na poušti.

„Neměli bychom se hádat“, řekla Rian a její hlas byl trochu ostřejší než obvykle. Možná proto, že i ona hleděla na město. „Pokud půjde všechno podle plánu, tak by to mělo být docela jednoduché.“

„A kdy jde něco podle plánu?“, zabručel Casanova.

Přesně tak. To bylo něco, z čeho jsem měla strach.