TAOFL - 6. kapitola

Překlad: Marťa

Josephine

Vzbudila jsem se brzy ráno a připravila jsem si plný hrnek kávy a falešného optimismu. Chystala jsem se zkontrolovat si emaily a najít něco, v čem bych vypadala profesionálně, než se rozběhnu do kanceláře na pohovor. To, že jsem nevěděla, kde ta kancelář byla, byl jen zanedbatelný detail.

Bohužel, jsem neměla potřebný přístup – Jdi na to, tygře! První email, který byl v mé emailové schránce jako první, byl od samotného pana Píchej-mě. Eh, tedy, Juliana Lefraye. Zprávu odeslal v 1:14 ráno, což mě okamžitě přimělo k zamyšlení, jestli byl vzhůru a myslel na mě, ale věděla jsem, že to tak nebylo. Ne. Ani náhodou. Touhle cestou se nepouštěj. Potřebuješ práci a on hledá nového asistenta. Nic víc, nic míň. Ignoruj ty jeho vysoké, temné a úžasné vibrace. Kvůli tomu existují vysnění knižní milenci.

Julian potřeboval asistenta, a i když organizování nebyla moje silná stránka, příliš jsem tu práci potřebovala, a budu předstírat, že to tak je. Utvrdil mě v tom jediný pohled na horu účtů, která ležela na mém kuchyňském ostrůvku.

Okamžitě jsem odpověděla na jeho email o mé dostupnosti, a pak jsem si přenesla svůj počítač zpátky do postele, abych napsala svůj další blogový příspěvek.

Co Jo nosí

Příspěvek#1250: Můj outfit na pracovní pohovor (nebo-li, jak předstírám, že jsem profesionálnější, že doopravdy jsem…)

Komentáře: 55  Líbí se: 513

Zítra mám super pracovní pohovor. Já vím, JEJDA. Pošlete mi nějaké pozitivní myšlenky!

Pořád po mě chcete, abych udělala příspěvek i o pracovním oblečení, tak jsem si říkala, že se s vámi podělím o tři oblíbené outfity. Většina položek byla v módě před několika lety, ale napíšu vám několik odkazů, kde je pořád můžete sehnat přes internet.

Předem se omlouvám za fotky – fotila jsme je pomocí časovače na svém foťáku, tak omluvte jejich špatnou kompozici. Ještě jsem nenašla nikoho, kdo by mi v New Yorku s fotografiemi pomohl. Předtím mě za úplatu fotila moje nejlepší kamarádka, Lily, a já doufám, že s tím brzy zase začne. Prozatím, jen předstírejte, že jsou ty fotky skvělé!

Pa zítra

XOJO

***

V den pohovoru jsem se probudila brzy a oblékla jsem si námořnicky modré kalhoty a krémovou halenku s dlouhým rukávem. Včera jsem si zjistila všechny informace o společnosti Lorena, zatímco jsem sledovala maraton televizního pořadu, kde se zabývali tajemnými vraždami. Jistě, teď jsem byla velmi paranoidní, že mě někdo unese, ale alespoň jsem se cítila připravená na svůj pohovor.

Julian chtěl, abych se s ním setkala v Blacksmith Coffee v 9:00, přesně. Snažila jsem se příliš nepřemýšlet nad místem schůzky. Pozdní noční emaily, pohovor v kavárně… jistě, většina pohovorů probíhala v zasedací místnosti s nudnými podnikateli, ale možná si Julian rád protáhne nohy.

Blížila jsem se ke kavárně a vedla sama se sebou vnitřní monolog, když mi zavibroval telefon v ruce.

Lily: Hodně štěstí s tvým kávovým rande. Oh, promiň, „pohovorem“. ;)

Josephine: PŘESTAŇ. Vážně. Žádné techtle mechtle se konat nebudou. Jsem profesionálka.

Lily: Včera večer jsem si ho po tvém emailu našla na netu… Víš, že jsi měla zmínit, že je na ‚Josephině měřítku sexy chlapů‘ desítka?

A byl?

Josephine: Nevšimla jsem si.

Lily: To jsou ale kecy.

Josephine: Lalalala. Neslyším tě přes zvuk svého budoucího volání. A, oh, je to Vogue. Radši to vezmu.

 Lily: Jsi tak ubohá.

Schovala jsem telefon do kapsy, narovnala ramena a držela hlavu vysoko, když jsem otevírala dveře do kavárny. Nemohla jsem dovolit, aby se mi Lily dostala do hlavy. Potřebovala jsem se dostat do obchodního režimu. Jsem Josephine, slyšte můj řev.

Ohromila mě vůně pražené kávy, když jsem vstoupila do obchodu. Byl to malý, intimní prostor. Jedna stěna byla ponechána s odkrytými červenými cihlami a druhá byla pokrytá dřevem ze starých lodí.

Nad hlavami visely skleněné lustry a v přední části obchodu byly umístěné dva starožitné zelené sametové gauče, kde mohli zákazníci posedět a počkat na svou kávu.

Chodila jsem po kavárně a hledala pohledem Juliana. Nakonec jsem prošla dozadu, pod centrálním cihlovým obloukem, a uviděla ho sedět u stolu vedle zdi. Žaludek se mi při pohledu na něj sevřel. Na rozdíl od smokingu, který měl na večírku, teď měl na sobě sportovní bílou košili bez kravaty. Knoflíček nahoře měl rozepnutý a rukávy měl vyhrnuté k loktům. Poposedl si na židli a otřel si dlaň o antracitově šedé kalhoty. Sledovala jsem jeho ruku a jeho stehno, než se podíval na dívku před sebou, která se, jako pilná včelička proti němu tetelila z druhé strany stolu.

Zachichotala se, když řekla něco jistě roztomilého. Byla jsem tam patnáct minut před naší naplánovanou schůzkou a zdálo se, že ještě nebyl připravený na pohovor se mnou.

Proč mi to tolik vadilo?

Otočila jsem se k odchodu, protože jsem se cítila, jako voyeur, když jsem tam tak stála a pozorovala je, když v tom Julian zvedl ruku.

„Dejte nám ještě deset minut, Josephine,“ řekl s omluvným úsměvem.

Dobrý Bože, on mě tam viděl stát.

Vynutila jsem ze sebe zdvořilé přikývnutí a přesunula jsem se do fronty na kávu. Po celou dobu, kdy jsem čekala na své vanilkové latte, jsem si uvědomovala, kolik toho mohlo Julianovi projít, díky jeho omluvnému úsměvu.

Ty jeho dolíčky. Upřímný pohled oříškových očí. Ten člověk pravděpodobně neslyšel slovo „ne,“ od svých pěti let.

Když jsem měla kávu v ruce, místo naproti Julianovi bylo prázdné a já k němu zamířila. Byla tam ta dívka přede mnou také na pohovoru? Byla kvalifikovanější, než já? Julian něco psal na svém iPhoneu, když jsem se k němu blížila, ale jakmile mě koutkem oka uviděl, telefon odložil a postavil se, aby mi odtáhl židli.

„Děkuji,“ pousmála jsem se.

Usmál se.

„Omlouvám se, ten pohovor se trochu protáhl. Doufám, že nečekáte dlouho,“ řekl a naklonil se dopředu, abych ho přes hluk v kavárně slyšela.

Moje tělo si celou tu situaci špatně vysvětlovalo. Odtáhl mi židli, posadil se a naklonil se ke mně, až nás odděloval jen ten malý stolek. Pak si mě prohlížel, když upíjel ze své kávy. Moje srdce si pomyslelo: „Páni, to rande jde vážně dobře!“, zatímco můj mozek na mě křičel, abych si vzpomněla, že tohle byl pracovní pohovor.

„Musím se přiznat, že jsem si myslela, že jsem jediná, s kým se dnes setkáte kvůli pohovoru,“ řekla jsem, nejistá, kde se ve mně vzala ta upřímnost.

„Proč byste si to myslela?“ Zeptal se s úšklebkem.

Pokrčila jsem rameny a podívala se na stůl vedle nás, když jsem zpracovávala odpověď. „Myslím, že tohle je zvláštní místo na pracovní pohovory.“

Julian se zamračil, když se rozhlédl po obchodu. „Ach, připouštím, že je to moje chyba. Lorena provozovala své podnikání ze zchátralého skladiště v Brooklynu. Musel jsem se rozhodnout, jestli vás tam mám všechny pozvat a riskovat, že chytíte tetanus z trčícího hřebíku nebo vás nechat stát ve frontě před svým hotelovým pokojem.“

V hlavě se mi okamžitě objevil obrázek, jak stojí ve svém pokoji bez oblečení. Snažila jsem se na to zapomenout a ignorovat ruměnec, o kterém jsem věděla, že se mi objevil na mých teď už červených tvářích.

„No, ráda bych do záznamu uvedla, že jsem proti tetanu očkovaná,“ řekla jsem s úsměvem a stále jsem se pokoušela potlačit myšlenky na nahého Juliana.

Zasmál se a já využila příležitosti, abych vytáhla svůj životopis a přistrčila ho k němu.

„Včera jsem si přečetl několik vašich příspěvků na blogu,“ řekl předtím, než se opřel do židle a zcela ignoroval můj životopis.

„Vážně?“ Zeptala jsem se, šokovaná jeho přístupem.

Přikývl. „Byly okouzlující. Velmi pravdivé. Líbily se mi.“

Nemyslela jsem si, že by se moje oči mohly ještě zvětšit.

„Páni.“ Přikývla jsem a uložila jsem si jeho slova na později, až budu potřebovat trochu povzbudit. „Díky.“

„Myslíte, že vám blogování bude překážet v práci?“

Co?

„Ach. Ne! Ne. Příspěvky píšu v noci a v sobotu ráno fotím oblečení. Jsem velmi flexibilní.“

Přikývl, zdánlivě potěšený mou odpovědí. „Řekněte mi něco o tom, odkud pocházíte.“

Usmála jsem se. Moc ráda jsem mluvila o svém domově.

Vyrůstat v malém městečku v Texasu mi poskytlo spoustu zajímavých příběhů k vyprávění. Rozhodla jsme se vynechat dojení krav a táboráky a zaměřila jsem se raději na svou rodinu a vysokoškolská léta.

„Milovala jsem to tam, ale už od raného dětství jsem se chtěla přestěhovat.“

„Takže jste přijela do New Yorku před několika lety?“

Ruce, schované pod stolem, jsem sevřela do sebe. „Ehm, vlastně to bylo asi přede dvěma týdny.“

„Páni, takže je vaše stěhování pořád ještě čerstvé,“ řekl.

„Velmi čerstvé,“ připustila jsem. Stále jsem se učila, jak v tak velkém městě žít. Jakmile jsem si myslela, že jsem viděla všechno, vystoupila jsem z metra a v rozmezí tří bloků jsem viděla jeden pár se prát do krve, druhý se rozcházet a třetí se zasnoubit. Jindy vagóny metra smrděly po moči a jindy se někam dostat včas, bylo téměř nemožné. Bylo stresující žít ve městě, ve kterém jsem stále nenašla své místo, ale měla jsem sny. Jednoho dne, až splatím tu obrovskou hromadu studentských půjček a budu pracovat pro Vogue, se přestěhuji na Upper East Side a budu si užívat město v úplně jiném světle.

„Takže jste studovala na módní škole v Texasu?“

Dělal, co mohl, aby to neodsuzoval, ale poznala jsem, že byl méně, než ohromený mým nedostatkem zkušeností.

„Ujišťuji vás, že jsem tam dostala skvělé vzdělání. Velmi úzce jsem spolupracovala s Kendrou Scottovou. To je návrhářka šperků…“

„Vím, kdo to je,“ zabručel Julian a pročítal si můj životopis.

„Možná nejsem tak kvalifikovaná, jako někteří jiní žadatelé, ale to, co mi chybí ve zkušenostech, vynahradím odhodláním a pracovní morálkou.“

Když jsem mluvila, pozorně mě sledoval a něco v jeho očích mě přimělo, abych sklonila pohled na svou kávu. Když se na mě tak upřeně díval, svíral se mi žaludek. Vyvolával ve mně pocit výjimečnosti, něco, co nezažila každá žena na světě. Chtěla jsem si jeho pozornost vychutnat, když už jsem ji měla.

„Rád bych vám tu pozici nabídl.“

Zvedla jsem hlavu, abych zjistila, jestli nevtipkoval. Ty dolíčky na jeho tvářích tam pořád byly, ale jeho úsměv byl pryč. Jeho oči byly jasné a čisté. Jeho ostré rysy byly uvolněné a soustředěné. Nežertoval.

S kolika lidmi přede mnou mluvil? Dvěma? Třemi?

Otevřela jsem pusu, ale několik vteřin trvalo, než jsem ze sebe ta slova dostala. „Nabízíte mi právě teď práci? Co když odpoledne přijde někdo lepší?“

SKLAPNI. Dává ti tu pozici.

„Něco v žaludku mi říká, že vás mám vzít, i když mě možná zklamete.“ Usmál se a rozprášil tak mé obavy.

No, to bude proto, že máte pravděpodobně břicho plné svalů, které vás uvnitř mačkají.

„Mám jednu podmínku,“ řekla jsem.

Nakrčil obočí.

„Myslím, že bychom mohla využít svých dovedností blogerky, abych oživila image vaší značky. V posledních několika letech se Lorena zaměřila výhradně na své návrhy, nikoliv na celkový obraz své značky. Mám tím na mysli to, že Rachel Zoe a Diane von Furstenbergová mají webové kamery, které snímají jejich práci každou hodinu každého dne. Potřebujeme získat Lorenu Lefrayovou zpátky do pozornosti veřejnosti.“

„A vy si myslíte, že byste s tím dokázala pomoct?“

Napřímila jsem se v zádech. „Mám poměrně dost odběratelů na YouTube a Twitteru. Vím, že to zvládnu.“

„Promiňte,“ ozval se za mnou sladký hlas. Otočila jsem se na židli, abych si prohlédla ženu v mém věku, jak tam stojí s životopisem v rukou. Byla hezká, neskutečně andělská.

„Už budete hotovi?“ Zeptala se a kmitala pohledem z jednoho na druhého. „Nechci být hrubá. Já jen, že ostatní pohovory trvaly pět minut a já musím jít zpátky na schůzku ve městě za patnáct…“

Julian mávl rukou, aby ji utišil a zároveň vstal. Natáhl se pro sako a podíval se na další dva žadatele, kteří přišli do místnosti, aniž bych si jich všimla.

„Myslím, že jsme tady skončili.“ Odmlčel se a podíval se na mě. „Znamená to, že jste připravená to přijmout?“

Měla jsem dvě vteřiny na to, se rozhodnout. Dvě vteřiny, kdy jsem zírala do očí Juliana  Lefraye a rozhodovala se, jestli chci práci, kde se na něj budu moct dívat každý den.

Bylo to nejjednodušší rozhodnutí mého života.

Přikývla jsem a potřásla si s ním rukou. „Přijímám.“

Snažila jsem se skrýt svůj megawattový úsměv, když se mě dotkla jeho teplá ruka.

Přikývl a podíval se zpátky na malou skupinku žadatelů. „Děkuji, že jste dnes přišli, ale ta pozice už byla obsazena.“

Usmála jsem se.

Teď, by mohl obsadit i něco jiného…

A tak se rozběhla moje sexuální fantazie. Skvělé.