S&S - 6. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: Jitka

„Jen stěží dokážu uvěřit tomu, že by Theo DeLuca sám sebe postavil do takovéto situace,“ řekl Adriano. „Takže ne, Joeli, nezahájím další pouliční válku s gangem DeLuca, když se všechno konečně zklidnilo.
Joel se ušklíbl. „To je ten pravý důvod, a nebo se bojíš, že nemáš moc na to, abys to skončil.“

V Adrianově čelisti se objevil tik. „Nebo bych možná jednoduše rád viděl, jak tohle všechno skončí.“

„Myslím, že to dává dokonalý smysl, že tam dneska byl,“ odpověděl Joel. „Přemýšlej o tom, Adriano. Postavil by se sám do téhle situaci? Riskoval by, že by mohl být postřelen? U jakéhokoli příčetného muže bych řekl, že ne, ale nikdo nikdy neřekl, že Theo je příčetný. Pro tvého otce je perfektním rozptýlením. Očekává, že Riley se bude dívat kamkoli jinam, jen ne na něj. Musíš být opatrný a vybrat si správné strany.“

„Poslouchej,“ prakticky vyplivl Adriano. „Jestli chceš jít přímo na Thea a něco udělat, tak to udělej. Koneckonců, bylo to tvoje území. Ale mě do toho netahej. Nevyužívej mé jméno, ani jméno mé sestry jako důvod, proč si ospravedlnit svou vendetu. Já ty sračky dělat nebudu, Joeli. Mám na práci lepší věci, než si vyměňovat kulky s jinou rodinou z chicagské mafie.“

Evelina se na Adriana mírně usmála a v duchu mu poděkovala. Joel spolu s jejím otcem za předchozí střelbu obviňovali Thea. Bez ohledu na to, kolikrát Evelina říkala, že se s Theem setkala v kavárně, a že se nejednalo o nic jiného než náhodu, Joel smetl její slova, jako by byla jen bláznivou ženou.

Adriano díkybohu poslouchal.

Evelina to oceňovala.

„Už jste zjistili pohlaví, že?“ zeptala se náhle Abriella.

„Za další čtyři až pět týdnů, a to jen v případě, že dítě bude spolupracovat,“ řekla Alessa tiše.

„Ach, já si myslela, že už to teď budeš vědět.“ Dřív, než se Abriellin široký úsměv vytratil, našpulila rty. „Chceš holčičku, že?“

„Samozřejmě, že ne,“ řekl Joel a brambory na talíři si polil omáčkou. „Chtějí chlapce – principe Conti, který bude následovat svého otce v jeho stopách. Každý muž chce chlapce, aby nesl jeho jméno, Ello.“

Evelina se donutila zůstat zticha. Tahle večeře byla jediným setkáním rodin Trentini a Conti od doby, kdy vyšlo na veřejnou známost Alessino těhotenství. Joel se soustředěně vyhýbal pohledu na svou sestru a Evelinina bratra.

Evelina netušila, proč Adriano vůbec sedí s tím mužem. Dobře, při pohledu na to, jak Alessa s úsměvem pozorovala svou sestru na druhé straně stolu, to možná mohla trochu pochopit.

„Chlapec, že?“ zeptal se Joel Adriana.

Adriano nevzrušeně pokrčil rameny. „Pro mě je v pořádku jakékoli pohlaví. Jen když bude dítě zdravé a šťastné, jako jeho matka.“
Joel se suše zasmál. „Jak sladké.“

„Jsem si jistý, že to jednoho dne pochopíš, Joeli.“

„Děti jsou to poslední, na co v současné době myslím,“ odpověděl Joel.

„Až příliš škoda,“ řekl Adriano zamračeně. „Ve tvém věku je už většina mužů ženatá a začíná zakládat rodinu. Překvapuje mě, že to na tebe můj otec tenhle problém ještě nevytáhl.“

Joel přimhouřil oči. „Jaký problém?“

Kolem velkého předního okna restaurace prošel nějaký člověk a zaujal Evelinin pohled. Ve svém místě ztuhla. Nebyla si jistá, zda to byl tím, o kom si myslela, že to byl. Určitě ne. Nebyl by tak pitomý, že ne?

Joel na ulicích vykládal, že kvůli té střelbě zabije jakéhokoli muže z gangu DeLucy, který by se odvážil vstoupit na jeho území. Rozhodně to nebyl Theo.

Jo, byl.

Když se otevřely dveře restaurace a Theo vstoupil dovnitř, po Evelinině páteři přejel mrazivý strach. S rukama v kapsách a nezaujatým výrazem ve tváři zkoumal restauraci, až nalezl stůl, který hledal. Theo rychle jistým krokem a s hořkým úšklebkem zamířil restaurací.

Do Evelinina žaludku se úzkost zaryla ještě o trochu hlouběji. Ne tady, chtěla říct. Nedělej to tu.

Evelina si nedělala obavy ohledně toho, co by mohl udělat Theo. Její obavy se týkaly spíš toho, co by mohl udělat Joel. Ten kretén už dokázal, že pokud šlo o to, aby dostal to, co chtěl, tak mu nezáleželo na bezpečí ani štěstí nikoho jiného, dokonce ani jeho vlastní rodiny.

Když se Theo dostal blíž k jejich stolu, Adriano ho vzal na vědomí. Adriano s povzdechem odhodil svůj ubrousek na stůl a postavil se. Tím přitáhl i Joelovu pozornost.

„No, no? řekl Joel s úsměvem. „Koho to tu máme?“

Theo uznal Adriana stěží hodného za pohled. Dokonce, i když se Evelinin mladší bratr snažil požádat Thea, aby s ním odešel do zadní části restaurace, Theo tu žádost ignoroval.

„V téhle restauraci je spousta lidí,“ řekla Abriella tiše. „Snažte se tu nechovat jako hromada bláznů. Jedna střelba spojená s mafií je pro dnešek víc než dost.“

Vždycky hlas rozumu, pomyslela si Evelina.

Abriella nikdy neváhala vložit se do situace, ve které co se týče mafie, ženy nebyly vítány.

„Ano, díky, Ello,“ řekl Joel a ze svého místa se postavil.

Theo jedním krokem prošel kolem Eveliny a postavil se přímo před Joela, až se teď dotýkali špičkami bot. Na druhé straně restaurace by mohl spadnout špendlík a oni by ho slyšeli.

„Slyšel jsem, že máme nějaký problém,“ řekl Theo a vytáhl ruce ze svých kapes.

Ukázalo se, že v nich nic neměl. Žádná zbraň ani nikde po ruce. Zřejmě nepřišel se svými muži, protože vypadalo, že před restaurací bylo prázdno.

„Ano,“ odpověděl Joel.

„No, máme problém,“ řekl Theo se zasmáním. „Vypadá to, že zatímco jsem byl gentlemanem a doprovodil Evelinu k jejímu autu, protože její strážci jsou až příliš neužiteční a nedokáží ji sledovat, někdo ji chtěl využít jako cvičný terč.“

Joel otevřel ústa, aby promluvil, ale Theo zvedl ruku, aby druhého muže umlčel. „Ne, Joeli. Poslouchej. Možná, že chtěli použít jako cvičný terč mě. Nejsem si tím jistý. To, co vím, je to, že ani jediná kulka nenarazila do Evina auta. Skoro, jako by někdo chtěl, aby byla lapena během jízdy. Mezi námi dvěma – víme, kdo rád nechává zlikvidovat vůz, že?“

Joel po obou bocích zaťal ruce v pěst. „Co tím říkáš, DeLuco?“

„Myslím, že víš zasraně dobře, co říkám. Tu první věc, co jsi udělal, když se k tobě donesly zvěsti o střelbě, bylo to, že jsi mě z toho obvinil. Chceš obětního beránka. Někoho jiného,  kdo by zvedl ty sračky, které necháš za sebou. Jestli hledáš další způsob, jak si zahrávat s Rileym Conti, poohlédni se po někom jiném. Nebude se ti líbit, co se stane, pokud se mě pokusíš využít jako prostředníka k tomu, aby ses dostal na vrchol. Jednou jsem to udělal a podívej, co to se mnou udělalo.“

„Já -“

„Ne,“ přerušil ho Theo ostře. „Nelži, neotvírej hubu a nemluv, a ani dokonce nepomýšlej na kecy, ať už jsi připravený vyplivnout jakékoli z nich. Já to dobře vím. Všichni ostatní jsou možná až příliš zaneprázdněni tím, že lezou do zadku někoho jiného, ale já ne, Trentini.“

Joel se k němu pohnul blíž. „Víš co, hm?“

„O rádiovém časovači?“ zeptal se Theo.

Evelina koutkem oka zachytila Theoův profil. Chladně se usmíval.

„Jo, Joeli, já to vím.“

„Pak bys možná měl být o něco opatrnější, Theo.“

Theo se tiše, temně zasmál. „Nemáš ani ponětí. Vůbec žádné.“

„Jak pitomé od tebe bylo ukázat se na téhle večeři přímo uprostřed území Trentini?“ uklíbl se Joel hlasitě. „Ach, myslím, že vím.“

„Jen pokračuj ve svém vyhrožování. Tvé hrozby jsou vždycky naprosto prázdné.“
„Chceš se na to spoléhat?“

„Hele,“ řekl Adriano ostře a vstoupil mezi oba muže. „Na tohle tu není ani správné místo, ani správný čas. Lidé se dívají. Přesně tak, jak Abriella řekla. Dneska už jsme v televizních zprávách. Nechte si to na jindy.“

Theo znovu zdánlivě Adrianovo varování ignoroval.

Theo přes Adrianovo rameno ukázal na Joela. „Obviň mě za to – do toho a udělej to. Dej bossovi někoho, po kom může jít, zatímco se mu budeš jako had plazit přímo do zad. Jsi zasraný had a vždycky jsi byl i tak slizký. Tahle střelba má všechny ty znaky. Jestli je Riley Conti až tak oslepený kočičkou svého nového úlovku, se kterým šuká, než aby viděl, co děláš, pak je to na něm, Joeli. A co se týče mafie, může za svou pitomost trpět. Ale ty a já? Jen do toho. Pojď a přijď za mnou na ulici jako by to udělal jakýkoli dobrý mafián, který brání své území, Joeli. Dodej svým slovům činy a skutečně to udělej, místo toho, abys o tom jen mluvil. Dej mi důvod, abych tě složil. Udělám to. Jen na mě pojď..“

Joel vyštěkl smíchy. „Nevíš, o co žádáš, DeLuco.“

„Vím to naprosto přesně. Na rozdíl od Dina, tě uvidím přicházet.“

Adriano se na místě rychle otočil a čelil Theovu kamennému pohledu tváří v tvář. Theo Adrianovi beze slova přikývl a pak se otočil, aby odešel tak tiše, jako přišel. Prostě jen tak. Konfrontace byla u konce. Theo dokonce ani nezvedl hlas. Theo zamával přes rameno dvěma prsty a pak hlavními dveřmi zmizel venku.

Evelina se konečně nadechla.

„Sakra,“ zamumlal si Adriano sám pro sebe a stále se ještě díval z výlohy restaurace.

Když se ostatní lidé u stolu konečně rozhodli začít znovu pohybovat, Joel už měl telefon u ucha. Abriella odložila svůj talíř stranou a natáhla se po skleničce červeného vína. Alessa ani na okamžik nespouštěla oči z Adriana, ale ve svém obočí musela mít vepsané silné linie obav.

„Jo,“ řekl Joel do svého telefonu. „Co myslíš?“

Na krátký okamžik bylo ticho.

Dokonce i Adriano s prázdným výrazem zíral na Joela.

„Pak je to to, co uděláme, bossi,“ řekl Joel. „Udělal to, takže si o to požádal… Máš pravdu, nikdo jiný neměl důvod.“

Evelina netušila, co si myslet. Ne o tom, že se Theo ukázal na večeři nebo o Joelově podivném hovoru s někým, o kom předpokládala, že byl její otec. Joel byl možná Rileyho underboss, ale ti dva nebyli přátelé. Teď však rozhodně mluvili tak, jako by jimi byli.

Kdy sakra zamrzlo peklo a jak to, že jí to uniklo?

********

Evelina zabouchla dveře svého BMW a svou tašku si pověsila přes rameno. Po týdnu, kdy neměla své auto a do školy a ze školy ji vozil řidič, byla šťastná, že měla auto zpátky. Poté, co Riley udělal pár telefonátů a trocha hotovosti změnila svého majitele, ho policajti uvolnili.

Evelina na otcově dlouhé příjezdové cestě frustrovaně zírala na jeho dům. Nechtěla být na svou nevlastní matku milá. Riley a jeho novomanželka se jen pár dní po střelbě konečně vrátili ze svých líbánek. Když ji otec následující pondělí po vyučování pozval na večeři, Evelina chtěla říct ne. Riely jí však tu večeři nenabídl jako návrh, ale spíše jako rozkaz.

Evelina si obrnila nervy a přešla po zpevněné cestě k domu a vyšla nahoru po schodech. Pro odemknutí dveří použila svůj vlastní klíč. V šatně ze sebe skopla boty a odložila si tam tašku i kabát. Pak se podle vůně vařícího se jídla vydala do kuchyně.

Bylo smutné, že jí ten dům ve starém viktoriánském stylu už nepřipadal jako důvěrně známý. Bylo to tak už od doby, kdy její matka zemřela. Nic na tom domě nebylo cítit… no, ne jako domov. Teď, když se tu usadila Courtney, to bylo dokonce ještě horší.

„Jsem tady,“ řekla Evelina v okamžiku, kdy vešla do kuchyně.

Courtney se svázanými blond vlasy a modrýma očima se otočila směrem k Evelině. Courtney se ušklíbla, ale ten úšklebek rychle nahradila falešným úsměvem a prsty plnými šperků jí letmo mávla. Jeden z těch prstenů Evelina poznala. Dřív patřil její matce.

To byla další věc, kterou si Evelina připsala na svůj seznam, proč tu mladou, rozmazlenou ženu neměla ráda. Courtney nevadilo, že šperky, které nosila, byly ženy, která byla vdaná za jejího manžela přes dvacet let, nebo skutečnost, že ten muž měl dvě děti a obě byly věkově blízké Courtneymu věku.

Ne, to děvče prostě ty věci mělo rádo. Lesklé, pěkné, třpytivé věci. Jakékoli věci.

Evelina musela při pomyšlení na to, že její otec byl s Courtney už nějakou dobu zapletený, potlačit žluč, která se jí v krku zvedla. Stalo se to ještě předtím, než byla Mia zavražděna. Courtney nebyla ničím víc, než milenkou, která díky chybě vyhrála mužovo příjmení.

Mia byla mnohem silnější a lepší žena, než by se takhle holka kdy mohla stát. Evelina upřímně doufala, že si to její otec uvědomoval.

„Ahoj, Eve,“ řekla Courtney s až příliš obrovským úsměvem, než aby mohl být pravdivý. Pak se otočila zpátky ke kuchařce, která byla zaneprázdněna kontrolou věcí v troubě. Courtney kývla směrem k šedovlasé ženě. „Corrine právě dokončuje poslední věci a budeme moci jít jíst.“

„To je v pořádku.“ Evelina tak jako tak v Courtneyině přítomnosti stejně neměla moc chuti k jídlu. „Kde je můj otec?“

„Má práci a neměla bys ho obtěžovat. Když ho lidé vyruší, zatímco ve své kanceláři pracuje, bývá popudlivý.“

„Toho jsem si vědoma. Jen jsem se ptala, kde je?“

„Dovnitř tě pustila Rhonda?“ zeptala se Courtney. „Neslyšela jsem domovní zvonek.“

„Ne, pustila jsem se sama.“
Courtney se dlaněmi opřela o kuchyňský pult. Pohlédla na Evelinu tak, jako by byla ta nejhloupější věc, která se stala v její přítomnosti.

„Vidíš, to je to, co tvému otci stále říkám,“ řekla Courtney.

„Prosím?“

„Tohle – pustila ses dovnitř sama! Ty tu nežiješ, Eve. Jsi dost stará na to, abys věděla, že je hrubé jen tak vejít do něčího domova, aniž bys při vstupu nezakřičela na pozdrav. No tak, ty to víš.“

Evelina zvedla obočí a musela se kousat do vnitřní tváře, aby ze sebe nevyplivla všechny ty odporné věci, na které pomyslela, když slyšela, co Courtney pronesla. „Neuvědomila jsem si, že jen proto, že můj otec oženil s novou ženou, jsem měla vrátit klíče od svého domova z dětství.“

Tváře Courtney zrůžověly. „Co jsi mi to právě řekla?“

„Obě víme, že nejsi hluchá a já jsem nemumlala.“

Au. Dokonce i Evelina musela přiznat, že v tónu hlasu měla spoustu štěkání.

„Kam míříš...“

Corrine na kuchyňský pult položila skleněnou mísu s casserole, ze které se kouřilo, a tím přerušila obě ženy v jejich ošklivé soutěži. „Paní Conti, jídlo je připraveno. Dejte to, prosím, vědět svému manželovi.“

„Ano,“ řekla Evelina a do tónu svého hlasu vmísila falešnou sladkost. „Běž dát mému tátovi vědět, že jeho dcera už dorazila, aby s ním povečeřela, paní Conti.“

Courtney si sama pro sebe něco zamumlala a z kuchyně odešla. Evelina po sobě nechala ženin vztek sklouznout. Nebylo to poprvé, co se spolu chytly a rozhodně to nebylo ani naposledy.

Corrine mávla rukou směrem k Evelině a z místa, kde v kuchyni uchovávala tucty různých lahůdek, nabídla Evelině trochu arašídového másla. „Tady, dej si za svou statečnost odměnu.“

Evelina si nedelikátně odfrkla. „Na upřímnosti není nic odvážného, tetičko.“

Kuchařka byla Contiho dětem vždycky blízká. Corrine pracovala v jejich domě, co si Evelina pamatovala. Pomáhala dětem s domácími úkoly, utírala jim obličeje a občas zůstávala ještě dlouho po večeři, aby s nimi prostě strávila víc času.

„Můj bože, ty si s jejími nervy bláznivě zahráváš,“ řekla Corrine s tichým zasmáním. „Buď opatrná, protože jinak na tebe dopadne otcův hněv.“

Evelina pokrčila rameny. „Nic jsem neudělala.“
„Smutné, ale pravda. Ale to nic nemění na skutečnosti, že tvůj otec má oči pro ni a všechno, co řekne, je pro něj právě teď svaté, moje Eve.“ Corrine nabídla Evelině další smutný úsměv a dodala: „A já vím, že Courtney je velice… zvláštní mladá dáma, ale místo toho, aby tvůj otec dohlížel, co děláš ty, přitahuje jeho pozornost na sebe.“

„Skutečně ji nebráníš, že ne?“ zeptala se Evelina.

Corrine se zasmála. „Bože, ne. I ve svých dobrých dnech je zkažená, ale má své cestičky, jak zvládat Rileyho nálady. Když pracuji, nemám s ní moc co společného. Tvůj bratr nechtěl přijít?“

„Musel pracovat.“

„A co Alessa?“

Evelina se na Corrine významně podívala. „Co je s ní?“

„Jo, už mlčím. Rileymu se moc nelíbí, že?“

„To je hodně mírně řečeno. Chová se k ní jako k odpadu, a když tu není Adrian, aby usadil tátu na místo, tak v jeho blízkosti nechce trávit ani o vteřinu víc, než by musela. Nemůžu ji za to obviňovat.“

Corrine se zamračila. „Ani já ne. Tohle si nezaslouží, chudinka.“
Ne, Alessa si to určitě nezasloužila.

„Možná s ním bude lepší pořízení, až přijde miminko na svět,“ navrhla Corrine.

„Možná,“ zopakovala Evelina.

„Pojďme jíst!“

Domem se ozval Rileyho výkřik, který byl následovaný vysokým ženským smíchem a nižším zachechtáním dalšího muže. O tom, že by se k nim na večeři měl připojit někdo další, neřekl nikdo ani slovo.

„Ach, zapomněla jsem se zmínit,“ řekla Corrine.

„O čem?“ zeptala se Evelina.

„Tvůj otec má hosta.“

„Koho?“

„Tommase Rossiho.“

*********

Evelina pomohla po večeři uložit nádobí do myčky. Její otec spolu s Tommasem po tiché večeři zmizeli. Vlastně to bylo svým způsobem milé. Riley nebombardoval Evelinu svými požadavky tak, jak to obvykle dělal. Zeptal se jí na školu a na tom, jak se u Adriana tenhle týden měla.

Z kuchyňského vchodu přitáhlo Evelininu pozornost hlasité povzdechnutí. Stála tam Courtney, ruce měla založené na prsou a svými růžovými lodičkami poklepávala do vykachličkované podlahy.

„Eve, není potřeba, abys pomáhala při úklidu. Jestli chceš, už můžeš odejet. Večeře a všechno je u konce.“

Zatímco Corrine tiše uložila do myčky poslední hrníčky, Evelina se narovnala. „Ve skutečnosti úklid po večeři nikdy nepatřil mezi Corrininu práci.“

„Je to tak?“ zeptala se Courtney s nakrčeným nosem.

„Ne,“ řekla Corrine až příliš tiše, než aby to bláznivá žena v místnosti mohla slyšet.

Evelina ji ignorovala. „Ano. Naše matka nás učila pomáhat, protože chtěla, abychom v sobě našli hodnoty a respekt pro ty, kdo pro nás pracují. Také nás učila, jak se o sebe postarat, protože ne každý si může dovolit kuchařky a služky.“
Courtney toho byla dokonalým příkladem. Kromě toho, že byla před Miinou smrtí milenkou Rileyho Conti, který jí platil apartmá, nebyla ničím moc.

„No, tvá matka tu už není. Teď jsem tu já. Corrine zná své místo.“

Své místo?

Co to sakra je?

„Tím jediným důvodem, proč tu jsi, je to, že má matka už není,“ řekla Evelina a snažila se držet klidný tón hlasu.

„Eve,“ zamumlala Corrine a jemně se dotkla Evelininy paže. „To je v pořádku, drahá.“

Ne, nebylo.

Courtney potřebovala, aby jí někdo řekl pravd, a Evelina skutečně neměla ani zatracené ponětí, co si sakra její otec myslel.

„Ach, dej na její slova,“ řekla Courtney a s ostrým zasmáním přezíravě mávla rukou. „Bůh ví, že pokud budu muset sedět u další večeře a zasraně předstírat, že vydržím ještě další minutu s Rileyho rozmazlenou dceruškou, která je děvka, budu křičet.“

Evelina se ušklíbla tak hlasitě, až se to ozvěnou rozlehlo okolo. „Rozmazlená? Rozmazlená? Courtney, ty přesně naplňuješ definici dobře placené děvky. To jediné, co v tvém životě mělo hodnotu, bylo to, že se ti po smrti mé matky podařilo dostat do života mého táty. Nosíš její šperky, spíš v jejím povlečení a řídíš její zatracené auto. A ten černý norkový kabát, který tak moc zbožňuješ? Dokonce i ten byl její. Takže víš co? Jsi na druhém místě a to je pro děvku prohra. Jsi mužovou druhou volbou. Manželka z druhé ruky, Courtney. Možná, že nosíš prsteny mé mámy, ale ve srovnání s ní nejsi nic. A nikdy nebudeš. Vědí to všichni, dokonce i můj táta. Ty jsi tou jedinou, kdo si tu na něco hraje, zlatíčko. Pro zbytek z nás jsi prostě jen bezcenná náhrada.“

Courtney lapala po dechu. Výraz jejího obličeje se dal popsat jen jako výraz ryby na suchu.

Evelina neposkytla ženě možnost odpovědět a místo toho se na Corrine napjatě usmála. „Díky za večeři, byla úžasná. Jako obvykle.“

„Eve...“

Dokonce ani Corrine netušila, co říct.

„Je to naprosto v pořádku,“ zašeptala Evelina, i když jí u srdce bolelo. Vypustila ze sebe spoustu vzteku a odporu. Pravděpodobně ho měla zacílit na svého otce, ale Courtney byla snadným cílem. „Měla bych jít.“

Courtney přikývla.

Evelina neztrácela čas a z kuchyně odešla. Když prošla kolem Courtney, ta děvka se zamračila. Evelina, nevzrušena ženiným postojem, jí zamračení oplatila. Pravda občas bolela. Courtney se musela tu drobnou životní skutečnost naučit.

Evelina už to udělala.

Evelina teď v šatně dávala dohromady věci, které tam při příchodu zanechala, ale přestala tam. Ze shora schodiště k ní doléhaly důvěrně známé mužské hlasy. Tohle byla jedna ze zvláštností tohohle velkého, starého domu. Na některých místech byly stěny tenké jako papír.

„Manželství,“ řekl Tommas a protažením poslední slabiky.

Evelina cítila, jak jí v žilách zamrzla krev.

„Je to má poslední možnost,“ odpověděl Riley.

„No, myslím, že jsou tucty dalších možností, jak ten problém napravit lépe, bossi.“

„Možná, ale tahle se mi i docela líbí. Po tom všem, co udělal Adriano s Alessou, je hodně těžké vyčistit ty skvrny, které po sobě nechal, Tommasi. A teď je tu ten problém s Walterem Artinem, který u sebe doma byl nalezen mrtvý. Viděl jsi zprávy z pitvy?“

„Jo. Když se jeho žena vrátila zpátky z dovolené a našla ho, byl už docela dlouho mrtvý.“

Evelina se zachvěla.

„Další problém, Tommasi.“

„Když budeš potřebovat, spojence už máš. Jsem si jistý, že ten bordel DeLucy se vyčistí sám. Obvykle to tak funguje.“

„A pokud ne?“

Tommas si povzdechl. Kroky nad Evelininou hlavou se zastavily. „Už jsi zvažoval -“

„Nemusím. Takhle to funguje, Tommasi.“

„To jediné, co vidím, je další problém. Mohli bychom všechny dotlačit až přes okraj, Riley.“

„Manželství to vyřeší,“ odpověděl Riley ostře. „A pokud je Joel ochotný a ty ne, tak tu dohodu může udělat on.“

„Ty jsi ochotný provdat svou dceru za Joela Trentini, jen abys ho udržel na uzdě?“

„Je to víc než to!“

Evelina nemohla ani dýchat.

Zatraceně ne.

Nemohla se vdát za Joela!

Joel?

„Já vím, že to vezme a za pár let mu to pomůže k lepšímu místu, Tommasi.“
„Dobře,“ zamumlal Tommas ztěžka.

„Hmm, co to bylo? Trochu hlasitěji, prosím.“
„Dobře,“ zopakoval Tommas. „To manželství přijmu.“

„Dobrá volba.“

Evelina cítila, jak si zatínala nehty do dlaní.

Ani se za Tommase Rossiho provdat nemohla. Když byla Mia ještě dítětem, byla adoptována Davidem Rossim a jeho ženou, díky čemuž se díky sňatku stali Evelina a Tommas sestřenicí a bratrancem a vyrůstala s tím, že pro ni byl jako rodina. Ale dokonce, i kdyby to dokázala přehlédnout. Copak by mohla přehlédnout svou kamarádku?

Abriella…

Proč by Tommas souhlasil?

„Dej mi na promyšlení toho všeho týden, abych ti pak řekl oficiálně ano, nebo ne,“ řekl Riley.

„Myslel jsem, že tohle bylo ano nebo ne,“ odpověděl Tommas se zasmáním.

Dokonce i mužovo pobavení bylo napjaté a smutné. Tommas se nikdy neměl usadit s jinou ženou, protože měl ženu, kterou miloval. Evelina to věděla a při pomyšlení na to, co by to znamenalo pro ni i pro něj, ji píchlo u srdce.

Proč souhlasil?

Evelina neztrácela čas přemýšlením o tom. Když se znovu ozvaly zvuky kroků na schodišti, prostě si na sebe natáhla svůj kabát, zavřela dveře a odešla z domu.

Kamkoli…

Musela jít kamkoli jinam, je ne být tam.