CIH - 19. kapitola

Překlad: Arey
Kor.: Ann

19/ Derek

Bylo to tu, poslední den. Poslední hodiny s Kadee a já nevěděl, kdy ji zase uvidím. I kdybych získal ten nový dům k rekonstrukci, bude trvat několik měsíců, než se budu moct odstěhovat. Byl jsem pozadu jen proto, že jsem nedostal ten dům naproti. Georgiin dům, připomněl jsem si. To byla další věc, kterou jsem musel napravit… musel jsem se omluvit. Měla právo na mě být naštvaná, ale já byl v tu chvíli naštvaný a jen tím všechno zhoršil a vybil jsem si to na ní.

Kadee běhala po domě s medvídkem v ruce. Jako by nevěděla, kam patří. Drtilo mi to srdce stejně jako jak to teď bylo mezi mnou a Georgie. Byla naděje, ke které jsem se upínal a propadl jí, ale sen nás tří nahradila drsná realita. Bylo na čase se do ní vrátit. Což znamenalo prodat dům a odstěhovat se na západ, abych mohl sledovat dceru vyrůstat, být tam pro ni. Žádná jiná budoucnost pro mě neexistovala. Musel jsem udělat cokoliv, abych s ní byl, vzít jakoukoliv práci, jen abych měl na nájem. Nebylo možné, abych si tam koupil stejný dům, jako mám tady, bylo by to až moc drahé. Když jsem se díval naposledy, bylo to čtyřikrát tolik, než co by dům stál zde.

Kadee měla sbaleno, po její přítomnosti v domě nebyly ani památky. Neměla toho za tu krátkou dobu moc.

Přeletěl jsem očima po jejím pokoji, došlo mi, jak je prázdný a jak se prázdný budu cítit několik dalších týdnů já. Myslel jsem na její kolo, které stálo v garáži a které nejspíš brzy zrezne, chrániče, které už nebude potřebovat. Moje odvážná holka mi dokázala, že už mě nepotřebuje. Ale nechtěl jsem si přiznat, že budou chvíle, kdy se podívám ven z okna a ona tam nebude jezdit na kole po příjezdové cestě. Tak moc jsem chtěl slýchat její smích v domě, denně vidět její úsměv. Ale na sentiment dnes nebyl čas.

Karen přijela o něco dříve než jsem čekal, někdy před druhou. Ona a její novomanžel Brian vylezli z drahého auta a rozhlédli se kolem. Dívali se na mé rodinné sousedství s nosem nahoru.

Sledoval jsem je z okna. Vypadali přesně jako lidé, kteří se vrací ze slunečné dovolené. Opovržlivě se dívali na nudnou normalitu, do které se vrátili. Nevycházel jsem se svou ex ani s jejín novým manželem. Jako by jim nic nebylo dobré a vše bylo pod jejich úroveň. Určitým způsobem se k sobě hodili,. Nechápu, jak moje malá Kadee zůstala jejich chováním nedotčená.

Přemýšlel jsem, jak tohle všechno zvládnout co nejrychleji. Představil jsem si to jako předávání rukojmí na příjezdové cestě. Všichni se od sebe budeme držet dál, já budu muset Kadee nechat jít a nedostanu nic. Karen už ale mířila ke dveřím a já neměl jinou možnost, než jí otevřit a nechat si zlomit srdce. Zavolal jsem Kadee a otevřel dveře.

„Ahoj, jsme tu brzy,“ byly Karenina první slova.

Jo, jako bys mi nemohla dát pět minut navíc.

„Karen, Briane,“ přivítal jsem je.

„Ahoj Dereku, jak se máš? Vypadá to tu skvěle, je to o něco menší, než jsem si představoval teda...“ odpověděl Brian, evidetně mu nedocházelo, jak trapná tahle situace byla.

„Tak kde je?“ zeptala se Karen a přerušila ho. „Opravdu musíme zase jet. Tohle je jen krátká zastávka.“

„Už by měla jít dolů. Kadee, zlato!“ Otočil jsem se a zavolal nahoru.

Kadee se tentokrát objevila nahoře na schodech a dívala se na nás. V jedné ruce táhla tašku a v druhé medvídka Herberta. Herbert vypadal jako medvěd, který svůj život vzdal, jako by mu sebrali důvod žít, jak jí visel přes ruku.

„Kadee, pojď. Musíme stihnout letadlo. Nemůžeme přijet pouzdě,“ zavolala na ni Karen.

Kadee šla pomalu po schodech dolů a já propichoval Karen očima. Snažil jsem se vzpomenout aspoň na jednu chvilku, kdy nějak něžně oslovila naši dceru. Jen vydávala rozkazy a očekávala, že ji všichni poslechnou.

„Pospěš si, Kadee, nemáme na to celý den,“ řekl Brian netrpělivě. „Pojď se podívat na moje nové auto. Až se vrátíme domů, koupím si lepší model,“ dodal. To je blbec, pomyslel jsem si.

Byl jsem čím dál naštvanější, když jsem pozoroval bezcitné lidi, kteří mi chtěli odvést dceru na druhou stranu země.

„Nemůžu uvěřit, že si ji bereš už tenhle týden. Vážně nevíš, jak moc mě to štve,“ snažil jsem se skrýt v hlase naštvání.

„Ale prosímtě, Dereku. Brzy zmizíme, pokud si teda tady malá paní pohne,“ mávla nade mnou Karen rukou. Poťukávání její nohy na zem dávalo najevo, že je netrpělivá. „Co jí je? To jedla jen cukr? Je úplně bez života.“

Nevšímal jsem si její poslední poznámky a podíval se na ni. Zablokoval jsem jí přístup do domu. „Ne, tohle jen tak neodmávneš. Posloucháš mě vůbec? Jasně, že ne. Proč bys poslouchala cokoliv, co nemá nic společného s Kareniným dokonalým životem? No, už toho mám dost. Myslím, že je na čase, abych o svou dceru začal bojovat.“

Kadee se zastavila uprostřed schodů, když jsem zvýšil hlas.

„Buďme rozumní, ano?“ řekl Brian. Vždycky se snažil vyhnout konfliktům, ne kvůli ostatním, ale spíš kvůli sobě. „Kadee, pojď. Hned!“ dodal tvrdě.

„Vážně? To o ni chceš bojovat teď? Nikdy jsi o nic v životě nebojoval, nevíš, jak vychovat dítě.“

Brian prošel kolem nás a zamířil ke schodům, zatímco jsme se s Karen měřili pohledy.

„Pojď, Kadee, jdeme,“ řekl, chytil ji za ruku a snažil se ji odtáhnout dolů.

„Sundej ty ruce z mé dcery, okamžitě.“

O krok ustoupil a zvedl ruce v obranném gestu. „Jen se snažím pomoct. Co kdybych šel nahoru a podíval se, jestli tam něco nenechala?“

„Dobrý nápad!“ Zakřičeli jsme oba zároveň.

„Chceš mi pomoct, Kadee?“ zeptal se Kadee. Sotva přikývla, ale pak vyběhla zpátky nahoru.

Přerušil jsem to napětí a vyšel ven. Nechtěl jsem, aby nás Kadee slyšela se hádat. Karen šla za mnou a já rychle zavřel dveře. Karen udělala krok dozadu, aby mezi námi zvětšila místo.

„No, tak budu bojovat teď,“ syknul jsem a pokračoval tam, kde jsme skončili. „Je to i má dcera a já jsem dobrý otec. Nenecháš mě s ní trávit čas. Ale já mám svoje práva. A je čas, abychom si domluvili střídavou péči.“

„Fajn, bojuj si jak chceš. Myslíš, že se něco změní? Nevyhraješ,“ zakřičela na mě naštvaně.

„No tak uvidíme.“

Netušil jsem, do čeho jsem se to pustil, ale Georgie mě inspirovala k tomu, abych rozsvítil světlo a konečně prošel tím temným tunelem. Mohl jsem opravit dům od jeho základů, ale vždycky jsem se vyhýbal právníkům a všemu kolem. Všechno to bylo mimo moje chápání. Ale teď jsem byl připravený udělat cokoliv, co bylo potřeba.

„No, vypadá to, že nikam nejde,“ řekl Brian, když se objevil na verandě. „Zamkla se v koupelně a nechce vyjít ven.“

***

Všichni jsme se vrátili do domu. Hodná holka, pomyslel jsem si. Chtěl jsem se smát na Kadeeinou vynalézavostí, ale zvládnul jsem si udržet přísnou tvář. Vedl jsem je nahoru a postavili jsme se kolem dveří od koupelny. Karen si položila ucho na dveře a poslouchala, co se tam děje.

„Kadee, zlato, tady je táta. Jsi v pořádku?“ zeptal jsem se něžně.

„Uh huh,“ přišla odpověď.

„Vyjdeš ven?“ pokračoval jsem.

„Ne!“ Zakřičela zpátky a popotáhla.

„Kadee, tohle je hloupé. Jestli okamžitě nevyjdeš, tak uvidíš,“ řekla její matka.

„Jdi pryč!“

„To nechceš jet domů?“ dodala Karen sladce, ale nezakryla naštvání. Jestli tohle byl její nejlepší pokus, pak tu budeme dlouho.

„Ne, nesnáším tě. Nech mě být! Chci tu zůstat s tátou!“

Karen rozhodila rukama a podívala se na Briana, který stál potichu za námi. Podíval se na Karen a pokrčil rameny a opřel se o zábradlí. Tihle lidi byli děsní rodiče, neměli žádnou trpělivost.

„Obrátil jsi ji proti mně.“

„Nic takového jsem neudělal! Ani s tím nezačínej, udělala sis to sama,“ odpověděl jsem tiše, aby nás Kadee neslyšela. „Přemýšlelas někdy nad tím, že je v Kalifornii nešťastná?“ Aniž bych čekal na odpověď, otočil jsem se ke dveřím. „Kadee?“ Řekl jsem a čekal. „Co chceš dělat, zlato?“

„Chci jít za Georgie,“ byla její odpověď.

Dřepl jsem si, tuhle odpověď jsem nečekal. Nevěděl jsem, jestli je to dobrý nápad.

„Kdo je sakra Georgie? Její medvěd?“ zeptala se Karen. Už zase byla naštvaná, jako dole na verandě.

„Ne, není to její medvěd. Sousedka. Mohla by pomoct,“ zvedl jsem se.

Karen si stoupla taky a podívala se na Briana. Ale on tam jen stál s nepřítomným výrazem, zíral do zdi a byl evidentně znuděný. Vsadím se, že ani děti nechce.

„Jestli to pomůže, půjdu pro ni. Pokud ne, možná bych si mohl s Kadee promluvit o samotě, abych to vyřešil?“ řekl jsem zase tiše.

Karen pokrčila rameny. „Udělej co chceš. Klidně rozbij dveře, jestli budeš muset. Jenom kvůli tomu zmetkovi nestihneme letadlo.“

Sevřel jsem ruce v pěst. Jak tak mohla mluvit o naší dceři?

Potkala tu holku vůbec nebo s ní strávila čas? Ano, někdy se dalo čekat, že bude naštvaná, ale nazvat ji zmetkem? No, to ne. Dlouze jsem vydechl a rozhodl se, že teď se s ní hádat nebudu. Jeden z nás by totiž určitě skončil dole na schodech.

„Kadee, hned se vrátím, ano?“ zavolal jsem na ni a pak ty dva opustil.

Utíkal jsem k Georgie, mrknul na schody, které jsem nechal v hrozném stavu. Měl jsem toho tolik na mysli a nevěděl, kde začít. Doufal jsem, že si udržím odstup a postupně se to mezi námi urovná a pak možná až vyřeším všechno kolem Kadee, pak se k ní vrátím. Ale díky Kadee jsem se zase musel vidět s Georgie. Zamířil jsem k jejím zádním dveřím a zaklepal. Georgie se na mě podívala přísným pohledem.

„Co chceš? Nemluvím s tebou. Pořád jsi neopravil ten nepořádek, co jsi za sebou nechal.“

„Ahoj, já vím a je mi to líto,“ řekl jsem. „Tohle bude možná trochu divné… Vím, že je plno věcí, o kterých bychom si měli promluvit. Ale Kadee je naštvaná a myslím, že bys nám mohla pomoct. Ptá se na tebe.“

Georgie se zamračila. „Na mě?“

„Jo, já vím,“ řekl jsem s úsměvem. „Taky mě to překvapilo, ale od té chvíle, kdy jste se vy dvě potkaly, jste mezi vámi měly pouto. Miluje tě.“

„Cítím to samé.“

„Ale zrovna teď si procházím rodičovskou noční můrou. Je tu Karen, její matka, a chce ji vzít domů. Musím dodat, že dřív než by měla, ale Kadee se zamkla v koupelně a chce tebe. Nevím, do jaké pozice tě to staví, ale možná bys mohla jít se mnou, říct jí ahoj a možná ji promluvit do duše? Dneska odjíždí.“ Hlas se mi zlomil, když jsem řekl poslední větu. Říct to Georgie nahlas tomu totiž dodalo na realitě.

Její obranný postoj se změnil a v obličeji se jí objevily obavy.

„Dobře, mám jít hned?“

„Prosím. Zabere to jen minutu, aspoň doufám.“

„Fajn, minutu pro Kadee obětovat můžu.“

Rychle jsme přešli ulici, oba zamyšlení. Já se snažil věci napravit a výsledek, který mě čekal, byla odjíždějící Kadee.

„Odjíždí už dneska?“ zeptala se Georgie těsně předtím, než jsme vstoupili do domu.

„Takový je plán. Teda, plán její matky.“

Zamířili jsme ke schodům, přešli kolem Karen a Briana, kteří si o něčem povídali. „To jste ji nechali o samotě?“ zakřičel jsem na ně a zavrtěl hlavou, nevšímal jsem si jejich překvapených pohledů. Karen přišla za námi ke schodům a prohlížela si nás, nebo spíš Georgie. Ženu, se kterou chtěla mluvit naše dcera. Viděl jsem, jak se zamračila, ale bylo mi to jedno. O Karen jsem se nezajímal, jen na Georgie žárlila.

Georgie a já jsme si dřepli vedle dveří.

„Zlato, Georgie je tady,“ řekl jsem.

„Ahoj, holka,“ zašeptala Georgie.

„Ahoj,“ řekla po chvíli Kadee.

„Co se děje? Nechceš vyjít ven a popovídáme si?“ zeptala se Gergie.

„Ale já nechci jít.“

„Já vím, ale tvůj táta je vyděšený a smutný. Potřebuje obejmout. Měla bys vyjít a pak bude všechno v pořádku.“

„Jo, zlatíčko, vyřeším to. Vyřeším to za nás oba. Slibuju. Ujistím se, že se budeme vídat častěji.“

„Slibuješ?“

„Čestné slovo,“ odpověděl jsem okamžitě a instinktivně jsem si udělal křížek přes srdce.

„Viděla jsem to, Kadee, udělal si křížek na srdci,“ dodala Georgie. „Teď opravdu musíš vyjít.“

„Slibuješ?“ zeptala se Kadee zase.

Georgie protočila s úsměvem očima. „Ano, taky si na něm udělám křížek. Tvůj táta a já se budeme snažit, abys byla nejšťastnější holčička pod sluncem.“

Oba jsme čekali a po chvíli zaslechly pohyb. Podíval jsem se na Georgii s nadějí v očích. Přikývla, když se dveře otevřely. Vzal jsem Kadee do náruče hned, jak o krok vyšla.

„Tady je,“ řekla Georgie a pohladila ji po vlasech. „Hodná holka.“

„Už je ta blbost za námi?“ zeptala se Karen, která akorát stoupala po schodech nahoru.
Kadee mě objala ještě pevněji.

„Ano, je po všem. Ale ona nikam nejde.“

Karen se podívala na mě a pak na Georgie.

„Asi bych měla jít,“ řekla rychle Georgie. „Kadee, budeš v pohodě. Uvidíme se později, ano?“

Prošla kolem Karen a já si na malou chvilku přál, aby se ty dvě hádaly. Vůle a vtip proti sobě. Zajímalo by mě, jak by se Karen chovala, kdyby na ni Georgie střílela její sarkasmus a vášnivý temperament. Ale asi bylo nejlepší, aby se do toho Georgie nemíchala. Karen už tak byla na hraně zhroucení, jak jsem viděl v jejích očích. Prošel jsem kolem ní a nesl Kadee dolů.

Karen šla za námi, připravená bojovat a dožadovat se svých nároků.

„Kadee, jdeš nebo ne?“

„Ne!“ Vykřikla moje dcera.

„Dobře. Buď zlobivá. Zůstaň s tátou a uvidíme, za jak dlouho tě pošle domů, když se tak chováš. Necháme tě tady a domů poletíš sama. Tak to chceš?“

Kadee zvedla hlavu a nadšeně přikývla. Její matka zavrčela.

„Zlato, musíme jít. Vyřešíme to později.“ Řekl Brian a dramaticky se podíval na hodinky.

„Víš co, tohle byla ztráta času. Jedeme, ale je tvoje zodpovědnost ji dostat domů, Dereku. Slyšíš mě? A jestli ne, pak se ti ozvou mí právníci.“

„Bez problému,“ řekl jsem a houpal Kadee v náručí.

Kadee se odmítla rozloučit se svou matkou, i když jsem na tom trval. Karen a Brian odešli ke svému autu a zabouchli za sebou dveře, pak odjeli.

„Děkuju, tatínku.“