TTS - 11. kapitola

Překlad: Mirus
Kor.: Evudar

Bylo tu jen jedno schodiště, a to vedlo na malou chodbu. Po obou stranách byly vždy jedny dveře. Prvními se člověk dostal do odkládací komory, kde se vršily hromady starého nábytku a dalšími spojovacími dveřmi do mrňavé koupelny. Ale dveře na druhé straně chodby vedly do ložnice s velkou masivní postelí, oknem, které bylo doširoka otevřené a staromódní skříní. A další dveře…

Vedly do dětského pokoje.

Nebyl v něm nikdo kromě miminka v dětské postýlce, které tu bouři venku a boj dole nějak prospalo. Ale když jsem rozrazila dveře, probudilo se. Probudilo a začalo křičet.

„V pořádku, to stačí,“, řekl Roger a vystoupil zpoza mne. Na okamžik jsem si nebyla jistá, jestli mluví se mnou nebo s dítětem. Ne, že by to hrálo nějakou roli.

Proběhl kolem mne a zvedl malý uzlíček ve žlutých dupačkách, blonďatými lokýnkami a pomačkanou tvářičkou do náruče.

„Tvá matka je v lese,“, řekl mi, zatímco šmátral po kapsách vesty. „A stará se o ten chaos, co jste vy dva způsobili dřív, než se to rozšíří do celého státu!“

Nic jsem neodpověděla. Konečně odněkud vyhrabal dudlík, který strčil do široka otevřené pusinky, ze které vycházel řev. Malá holčička dvakrát pocucala a poté ho promptně vyplivla na zem. Povzdechl si.

„Neustále mě udivují miminka, která se nechávají takovými věcmi oblbnout,“, poznamenal a trochu ji pohoupal. „Ona – ty – se nikdy oblbnout nenecháš. Jednou, dvakrát cucnout, a když z toho nic nevyteče…“ Pokrčil rameny, položil si její hlavičku na rameno a předvedl tanec „Chlácholení miminek,“, který zřejmě ovládají všichni rodiče.

Posadila jsem se.

Přistála jsem na houpacím křesle, ale nedokázala jsem říct, jestli mi to předtím došlo. V tomto okamžiku jsem si nebyla jistá, jestli jsem vůbec něco chápala. Sledovala jsem starostlivého otce, který se jemně staral o malé dítě. Skrz okno pronikalo matné měsíční světlo a propůjčovalo jejich blonďatým hlavám – jedné s rovnými vlasy, druhé s hustými lokýnkami něco jako svatozář. A nic nedávalo smysl.

„Zabil jsi stovky lidí,“ zamumlala jsem se nesouvisle.

Vzhlédl. „Co?“

„Duchové nepracují zadarmo. Všechna ta moc…“

„Jaká moc?“

„Abys nakrmil svou armádu. Odněkud se musela brát.“

Zamračil se. „A jsme zpátky tam, co jsme byli?“

Zírala jsem na něj a přála si, aby vypadal jako na obrázku, který jsem si nosila ve své hlavě. Bláznivý mág, který v zatuchlém vězení střílel na mě a na Agnes; šílenec, klopýtající idiot, který se při zoufalém útěku před Spartoi skrz celý Londýn sotva držel na nohou; sarkastický, rozhněvaný muž, který se vypracoval úplně ze dna. Každý z těchto pohledů by byl jednodušší.

Místo toho jsem měla před sebou unaveně vypadajícího chlapíka se slinami na rameni ode mě. Viděla jsem ruku, jak zoufale objímá zadeček obalený plínkou s výrazem „proboha, jen ať nepotřebuje novou, zatímco je její matka pryč z domu,“ který mají všichni muži na celém světě společný. Viděla jsem směšně namyšlený úšklebek, když zjistil, že byla suchá.

Opravdu jsem to neměla lehké.

„Co nabízíš těm svým legiím?“, zeptala jsem se a úmyslně nechala otázku vyznít ostře.

„Mým co?“ Chvíli na mě zmateně hleděl, možná proto, že přitom vytahoval ze staromódní ledničky lahvičku, která byla zasunutá pod stolem, zatímco současně přidržoval kopající dítě.

„Legie, o kterých jsi vyprávěl Pritkinovi!“

Konečně se mu podařilo lahvičku vytáhnout. „Ty myslíš toho válečného mága? Nikdy jsme se nedostali k tomu, abychom si byli představeni.“

„Ano! Myslím toho, kterého tvoje kreatura málem zabila! Řekl jsi mu…“

„Co chtěl slyšet,“ dokončil mou větu a postavil na stůl. Poté něco zamumlal a mávl směrem k lahvičce. A poté se ji pokusil otestovat na zápěstí, ale to bylo s miminkem slintajícím mu na rameno trochu obtížné.

„Tady,“ řekl a podal mi dítě.

Uhnula jsem, ale on natáhl ruce ke mně.

Vzala jsem ji. Nevypadala jako já. Vypadala jako všechny děti. Když ji přestalo bavit zírat na kapsu Pritkinova trička, zkřížil se pohled pár důvěrně známých modrých očí s mými. Očividně jsem na ni nijak nezapůsobila.

„Zatraceně…“, zaklel Roger.

Když jsem vzhlédla, měl na zápěstí rudý šrám díky rozlitému obsahu lahvičky, kterou upustil. Čekala jsem, zatímco lovil další. Poté následovalo kouzlo a tentokrát byla teplota zřejmě správná.

„Normálně to nedělám,“ vysvětlil. „Myslím tím, normálně nenechávám věci upadnout a její matka říkala…“

„Tvé. Legie,“ zopakovala jsem, protože mě doháněl k šílenství. Musela jsem to vědět.

„Och, uch…“ Zarazil se a zatvářil, jakoby si přál, aby mě také dokázal umlčet dudlíkem. „Mé legie sestávají z jednoho ex-vojáka, který zemřel ve španělsko-americké válce a jedné bezdomovkyně, která zesnula pod mostem! A nikdy jsem nikoho nevysál, abych je nakrmil. Spíš naopak – většinou na konci vysají mě!“

Vzal si ode mě dítě nazpátek, strčil mu lahvičku do pusinky a mračil se na mě.

„Ale… ty jsi pro Černý Kruh stvořil armádu. Právě jsi to řekl…“

Pokrčil rameny. „Vždycky jsem byl dobrý v tom vymýšlet si nějaké historky. A tvůj válečný mág… no, ten si pár sekund hrůzy zasloužil. Už jsem měl kvůli němu dnes večer dost potíží!“

„Snažíš se mi tvrdit, že to není pravda? Že sis to všechno vymyslel?“ Nevěřila jsem tomu ani sekundu. Důkaz právě prohodil Pritkina skrz zeď.

Netrpělivě na mě pohlédl. „Teorie zní docela dobře, ale v praxi – je to tak, jak jsem ti říkal. Byl to nevydařený experiment.“

„Pro mě vypadal docela dost úspěšně!“

„No, samozřejmě. Tak to bylo i myšlené.“ Strčil si lahvičku pod bradu a přitáhl si stoličku. Zřejmě mě nechtěl rušit při pití. Poté si sedl.

„A proč jsi je tedy stvořil?“

„Abych Černý Kruh oklamal.“ Uviděl můj výraz ve tváři a odfrkl si. „Poslouchej, nefunguje to, v pořádku? Ale Kruh to nevěděl, protože to nikdy nikdo nevyzkoušel. Démonologové, kteří dokázali vytvořit správné poutací kouzlo, nedokázali vidět duchy. A nemůžeš nic spoutat, když ani nevidíš, že to tu je! A nekromanti, kteří se specializovali na duchy, nedokázali udělat poutací kouzlo.“

„Daisy říkala něco jiného,“ připomněla jsem mu.

Protočil oči. „Víš, jak se dělají zombie?“, zeptal se, položil si miminko na rameno a poplácal ho po zádech. „Nejsou jako duchové. Nemají žádné duše. Takže do ní musí nekromant poslat trochu ze své duše, aby ta stvoření oživil.“

„A?“

„A není to tak, jako bys mohla ze své duše hodně postrádat! Proto tu nevidíš táhnout žádné armády zombíků, i když to ve filmech vypadá jinak. Jeden nekromant může úspěšně řídit jen dvě, maximálně tři současně. Všechny ostatní, které by se snažil stvořit, by jeli na autopilota – světla by svítila, ale nikdo by nebyl doma, chápeš? A takové jsou lehkými cíli. Jsou k ničemu.“

„Pořád nechápu…“

Miminko mě přerušilo neuvěřitelně hlasitým říhnutím. Oba jsme se na ni podívali, já zděšeně, on s uspokojením v očích. Poté jí otřel bradu a strčil jí do úst zpátky dudlík.

„Vždyť jsem ti to vysvětlil – pozměnil jsem poutací kouzlo, které se používá u golemů a změnil kouzlo, které používáme při oživování zombie. A fungovalo to, více či méně. Ale ty víš, jak to s magií je… jednou se obrátí proti tobě. A v tomto speciálním případě jsem zjistil, že to nové kouzlo je omezené stejným způsobem jako kouzlo na zombie – mohl jsem spoutat jen dvě nebo tři „těla,“. Nemohl jsem stvořit armádu, dokonce, i když jsem se o to snažil!“

Zkoumala jsem jeho tvář a chtěla mu věřit. Jeho modré oči působily nevinně a zněl absolutně přesvědčivě. Ale na druhou stranu dole zněl také přesvědčivě.

Roger zvedl obočí, zřejmě protože jsem příliš dlouho mlčela. „Přemýšlej, děvče! Proč si myslíš, že ještě nikdo nikdy duchy nepoužil jako zbraň? Nejsem žádný génius a není to nic nového pod sluncem. Někdo se už o to určitě někdy pokoušel a poté to zdrceně vzdal a vrátil se zpátky k zombiím! Mohou být odporní, ale aspoň jsou spolehliví.“

„A přesto jsi to udělal, přinejmenším se dvěmi…“

„Ano, dva. A nevěřila bys mi, jak dokážou být otravní. Chvíli se zamysli nad logistikou. Pokud bys našla dostatečně nezávisle přemýšlející duchy, kteří nejsou sedm dní v týdnu čtyři a dvacet hodin denně zaměstnaní myšlenkami na svou pomstu, a pokud bys našla dostatečné množství energie, abys je nakrmila, a pokud bys je dokázala přesvědčit, aby tě podpořili… no, pak bys možná měla armádu, se kterou bys mohla počítat. Ale víš, jaké jsou šance, že všechno tohle najdeš?“

Měl pravdu, pochopila jsem. A kdybych nebyla tak zaneprázdněná starostí, že si Pritkin s Rogerem půjdou po hrdle, tak bych na to možná přišla i sama. Billy Jo byl jen jeden duch a příšerně mě vytáčel. Nedokázala jsem si představit kontrolu nad celou armádou, nebo jak bych je vůbec zrekrutovala. Nebylo divu, že to dosud nikdo neudělal. Bylo by to, jako kdybych se pokusila udělat z kočky gaučového psa.

„Obsesivní, ukecané kočky,“ souhlasil Roger, protože jsem poslední myšlenku asi vyslovila nahlas.

„Ale Jonas – vůdce Stříbrného Kruhu – mi vyprávěl, že tvá armáda duchů hlídá každý jejich krok.“

Roger se rozesmál. „To ti říkal, jo?“

„Chceš mi tím říct, že to také není pravda?“

„Samozřejmě, že ne. Sice Stříbrný Kruh nemám moc rád, ale ten Černý je mnohem horší. Neměl jsem v úmyslu jim pomáhat, ale neustále na tom trvali. Vzali si do hlavy, že mám k dispozici několik stovek duchů, což zřejmě považovali za mrhání, když je krmili! Takže jsem se postaral o to, aby se ta fáma dostala až ke Stříbrnému Kruhu a jejich paranoia vykonala zbytek. Tak jsem se dostal z palebné linie.“

Zírala jsem na něj. Zněl tak blazeovaně, jakoby to nebyla žádná velká věc lhát dvěma nejmocnějším magickým organizacím na Zemi. „A tvá armáda…“

„Pokud lidé slyší slovo „armáda,“ v souvislosti s mým jménem, mají tendenci, tomu věřit. Zeptej se Tonyho.“

„Jeho jsi také oklamal.“ To nebyla otázka.

„No, v domě jsme zůstat nemohli,“ řekl podrážděně a působil trochu naštvaně. Jakoby ode mě čekal, že tváří v tvář jeho výkonu pronesu nějaké to och a ách. Opravdu to na mě zapůsobilo – to, že mu to tak dlouho procházelo. Kromě toho jsem pomalu nabývala Pritkinova názoru – že můj otec byl pravděpodobně podivín.

„Proč jste nemohli zůstat v domě?“, zeptala jsem se, i když jsem si nebyla jistá, jestli to chci vědět.

„Tvá matka byla zásadně proti. Však víš. Dává přednost lesu, a kromě toho neměla Tonyho ráda.“

No to si představte.

„Navíc ti mizerové, kteří tam straší, se neustále snažili Sama a Daisy napadnout. Musel jsem je odvést.“

„Takže jsi předstíral útok démonů, aby vás Tony vyhostil do domečku v lese,“ řekla jsem, přestože to bylo jasné.

„Ohňové kouzlo. Však víš, jací upíři jsou.“

„…a pak jsi les prošpikoval náložemi.“

„No, nejdřív jsme ho museli nechat vyrůst.“

„…a postavil tyhle věci, aby sem nemohl nikdo proniknout a špehovat tě.“

„Špehování mi dělalo menší starost než smrt,“ poznamenal suše. „Když se objeví ti zatracení Spartoi, tak potřebuji něco lepšího než Tonyho chásku, abych získal čas. Něco, co by nečekal ani bůh. A ještě stále jsem měl návod na homunkuly z časů, kdy jsem byl u Černého Kruhu, takže…“ Pokrčil rameny.

Jen jsem tam tak seděla. Měla jsem nejméně tisíc otázek, na které jsem chtěla odpověď – potřebovala –, a toto byla má jediná šance. Protože má matka byla jako Agnes, která nebyla ráda, že mě vidí. Věděla jsem, že musím chytit příležitost za pačesy, dokud se mi nabízí, ale bylo mi to zatěžko.

„Ty… ty jsi ve všem lhal,“ řekla jsem a snažila se pochopit, že tento úplně obyčejný muž nějak přesvědčil všechny ostatní – Černý i Stříbrný Kruh, upířího Mistra, všechny, že měl moc, se kterou bylo nutno počítat. I když všechno, co měl, byli dva roboti vyrobení ze šrotu a dva chytráčtí duchové.

„Dávám přednost označení kreativní vyřešení problému,“ vysvětlil mi prkenně.

„A prošlo ti to,“ pronesla jsem s údivem v hlase. Protože to bylo k neuvěření.

„Zníš překvapeně.“

„Nemůžu najít slova,“ odpověděla jsem po pravdě.

Ušklíbl se.

„Měl jsi být mrtvý už dávno.“

Ušklíbnutí zamrzlo. „Děkuji,“ řekl kysele a přehodil si miminko na druhé rameno, protože to první už bylo kompletně poslintané. „Ale možná se jednoho dne naučíš, že lidé jsou důvěřiví. Často věří prostě tomu, co jim řekneš jen proto, že to řekneš sebevědomě – a když je to něco, co se jim líbí. Oni chtějí věřit, a to už je poloviční vítězství.“

„Ale… Černý Kruh,“ řekla jsem a snažila se mu vysvětlit, s jakými lidmi jednal, protože jemu to očividně nedocházelo.

„Pro podvodníky to platí stejně jako pro ostatní,“ odvětil. „Možná ještě víc. Jsou tak zvyklí na to, že se všichni příliš bojí, než aby je podvedli, že prostě předpokládají, že říkáš pravdu.“

Jen jsem na něj dál hleděla. „A ta armáda, kterou jim neustále slibuješ? Copak od tebe nikdo neočekává, že jim ji dříve či později ukážeš?“

„No, jo,“ odpověděl, tiše, protože miminko usnulo. „To byl důvod, proč jsme se rozkmotřili. Požadovali výsledky, a já… no, já jsem jim neustále opakoval, že rekrutování duchů je mnohem těžší než u obyčejných vojáků. A pak jsem musel postavit prototyp a pak vychytat chyby a pak ho předvést – aspoň ten jeden den byli šťastní. Ale nakonec požadovali vidět víc a samozřejmě ti dva byli všechno, co jsem měl.“

„Ale proč jsi vůbec nějaké vyrobil?“, odfrkla jsem si, protože mi to nedávalo smysl. „Co jsi s nimi chtěl?“

Zamračil se na mě, možná proto, že se mi podařilo dítě znovu probudit, a poté vstal, aby ji pohoupal. „Samozřejmě Moc. Řekl jsem jim, že bez nich nemohu žádné duchy rekrutovat. Pokud chtěli výsledky, museli něco poskytnout. A to udělali.“ Zašklebil se. „Och, ano, něco z nich vypadlo. Roky jsem je vysával…“

„Co?“, zeptala jsem se ostře, protože jsem chtěla slyšet aspoň jednu pravdu v tom Domě lží, který vybudoval. „Proč jsi riskovat život za moc, kterou ani nepotřebuješ?“

Nadechl se k odpovědi, ale poté vzhlédl. Celá jeho tvář se proměnila. Na chvíli vypadal skoro hezký. Pohlédl na někoho za mnou ve dveřích a já věděla na koho dřív, než jsem se otočila.

„Našla jsem nějakého válečného mága, co nám krvácí na linoleum,“ vysvětlila má matka, vešla dovnitř a vzala si dítě.

„Krvácí?“ Vyskočila jsem.

„Léčení bylo kdysi jedním z mých darů,“ řekla mi. „Tuto schopnost jsem neztratila úplně.“

„Je při vědomí?“ Nepochybovala jsem o její moci, ale chtěla jsem to vědět od ní.

„Brzy bude.“ Pohlédla na svého muže. „Pohlídáš ho?“

„Samozřejmě.“

„Bez dalšího incidentu?“

Protočil oči, ale vypadal u toho trochu provinile. Poté odešel. Zanechal mě tu samotnou s bohyní, kterou jsem neznala, s matkou, kterou jsem sotva potkala. Chvíli jsem mlčela. Byla stejně tak krásná, jako jsem si ji pamatovala a přesně tak jiná, jak ji legendy popisovaly. Byla válečnicí – to jsem věděla, a ne jen díky několika starých, pravděpodobně napůl překroucených příběhů. Nýbrž proto, že jsem to viděla na vlastní oči. Jednoho Spartoi proměnila na prach, druhého uvěznila v časové smyčce a toho třetího přejela replikou válečného vozu v devatenáctém století. A poté s trochou mé pomoci poslala zbytek do času, ze kterého už se nikdy nevrátí.

Ale vidět to na ní nebylo. Její krásné, měděné vlasy se vlnily v prstýncích po zádech. Měla je mokré. Splývavé, bílé šaty byly také mokré a dole špinavé, jakoby měla na sobě kabát, který byl příliš krátký. A zatímco uklidňovala dítě, na tváři měla radostný výraz.

Voní po liliích, uvědomila jsem si. Důvěrně známá vůně mě obklopovala jako polaskání. Vzpomněla jsem si… na své dětství… že to bylo skoro to jediné, co jsem…

„Cassandro.“

Upíraly se na mě fialovo modré oči. Byly klidné, stejně jako její hlas. Ale já klidná nebyla. Najednou jsem měla potíže s dechem a zabolelo mě u srdce.

„Cassie,“ zašeptala jsem. „Většina lidí… mi říká…“

Na tvář mi položila měkkou ruku. Strnula jsem, ne protože by ten dotyk byl nechtěný. Ale protože jsem se najednou chtěla do té ruky přitulit, skrýt svůj obličej a říct jí stovky různých věcí, ale které se nemohly dostat přes mé stažené hrdlo. Chtěla jsem…

„Neměla jsi sem chodit.“

To byl kopanec do břicha, ale očekávala jsem ho. „Já… já vím.“ Polkla jsem. „Agnes říkala… také mě nechtěla vidět. Říkala, že by o tom začala příliš přemýšlet. Jen skutečnost, že já… myslím tím, říkala, že se nemám vracet. A už jsem se nevrátila. Ale ona by mi s touto věcí stejně nemohla pomoci. Musela jsem s tebou mluvit… abych se zeptala…“

„Já vím, proč jsi přišla.“

„Ty to víš?“ Zarazila jsem se.

„Už nejsem taková, jako dřív, Cassandro. Ale také nejsem člověk.“

Ne, ale já ano. Viselo to ve vzduchu, nevyslovené, ale na dosah. Nebyla jsem taková jako ona. Vůbec jsem se v ní nepoznávala. Nikdy jsem to nedělala. Byla jsem mnohem víc jako ten neohrabaný chlapík dole, který by i dítě upustil – jo, možná to byl ten důvod, proč semnou něco nesedělo –, ten, co se hádal, i když nemohl vyhrát, ten, který tvrdošíjně trval na tom, udělat vše po svém. A to ho zabilo.

Zajímalo by mě, jak se to podepíše na mě.

„Mám radost, že jsi tam byla.“ Její ruka ještě nějakou dobu ležela na mé tváři a poté ji nechala klesnout. „Měla bys jít.“

Vzhlédla jsem k ní nahoru a pohled na ni, jak drží v náručí teď již klidné miminko, mi zamlžily slzy hněvu a já se ptala sama sebe, proč mě vůbec počala. Proč se vůbec snažila? Mohly být bohyně zbouchnuté? Těžko se dalo uvěřit, že se to stalo plánovaně, jelikož by se mě teď nejraději zbavila. No, smůla. Byla jsem tady a zůstanu tady, dokud nedostanu, proč jsem přišla. Oba mí rodičové mě na tento bláznivý život vůbec nepřipravili. Ale teď dostanu já, co jsem chtěla.

Otočila se, aby položila dítě do postýlky. „Jsi stejně tvrdohlavá jako tvůj otec.“

„Takže víš, že jen tak neodejdu.“

„Radila bych ti, aby sis to ještě jednou dobře rozmyslela.“

„Tak jako si to měl rozmyslet tenkrát té noci v Londýně?“ Vyhrkla jsem dřív, než jsem to dokázala zadržet, ale líto mi to nebylo. Člověk – nešikovný, těžkopádný, neohrabaný člověk s pěstmi velkými jako kýta – mě té noci zachránil před skupinou kreatur, při kterých se i bohové otřásli. Bylo to necitlivé, a k čertu, ani elegantní, ale sedlo to. Někdy dokážeme my Smrtelníci překvapit.

„Kdyby tam té noci nebyl, zemřela bych,“ potvrdila a zakryla dítě dekou. „Ale jeho život… by možná probíhal úplně jinak.“

„A já bych tu vůbec nebyla. Takže mi odpusť, že jsem za jeho tvrdohlavost ráda!“

Pohlédla na mě. „Dokonce i zníš jako on.“

Tón jejího hlasu byl láskyplný, skoro shovívavý. Vypadalo to jako nemožné, že mohla pro někoho tak… nebožského něco cítit. Vlastně jsem předpokládala, že ho nějakým způsobem využívala. Ale to znělo…

„Jak jste se vy dva vlastně seznámili?“, zeptala jsem se, protože jsem si to vždycky přála vědět.

Neodpověděla. Ani se neposadila, takže jsem také musela stát. Možná to byl ten důvod, proč celá situace vypadala ani ne jako návštěva, ani ne jako audience, ale spíš jako kopanec ze dveří. No dobře, pomyslela jsem si naštvaně. Ale i tak se zeptám. Mohla mě ignorovat, ale já se budu ptát, na co chci.

„Nestalo se to té noci,“ pokračovala jsem umíněně.

Stále se ještě neposadila, ale opřela se o dětskou postýlku. Vypadá unaveně, pomyslela jsem si, ale poté jsem tu myšlenku odsunula stranou. Bohyně nemohly být unavené… ne?

Slabě se usmála. „Seznámili jsme se, když ho Agnes přitáhla skrz tři století. Z jednoho sklepa v Londýně, pokud si vzpomínáš.“

Pamatovala jsem si, že Agnes toho zuřivého mága, kterým byl, odvedla pryč, ale nečekala jsem, že si ho plánovala ponechat. „Proč ho nevydala Kruhu?“

„Kruh není zařízený na to, aby se staral o cestovatele časem, ať už jsou jakkoliv nešikovní. To je v pravomoci Pýthie. Agnes ho přivedla do Londýna a krátce na to jsem se s ním seznámila – ve vězení.“

„A ty ses zamilovala do neohrabaného, neschopného mukla?“

Vyletělo to ze mě dřív, než jsem tomu mohla zabránit, ale ona nevypadala, že by se jí to dotklo.

„Tenkrát nikdo nevěděl, že je neschopný. Dostala jsem za úkol odnést mu něco k jídlu, protože platil za nebezpečného Temného mága a já mohla během mrknutí oka skočit pryč. Místo toho jsem zůstala. A povídali jsme si.“

„O čem?“ Nedokázala jsem si představit dva lidi, kteří by toho měli společného méně.

„O minulosti, budoucnosti… nenávisti k osudu, k pravidlům, přikázání.“

„Myslela jsem si, že přikázání jsou něco dobrého.“

„To záleží na tom, o čí přikázání se jedná.“

Zamrkala jsem. To znělo zlostně. „To nechápu.“

Venku na nebi se zablýsklo a na moment to vypadalo, že jsou její vlasy rudé jako oheň. „Ale ano, chápeš. Jsi dítě chaosu, Cassie, plná neklidu, revolty a divoké nejistoty. Jen tvá existence je důkaz…“

„Čeho?“, zeptala jsem se, když se jí hlas vytratil.

„Toho, že naděje nemůže být spoutána v okovech. Toho, že osud není nezměnitelný!“

Znovu jsem zamrkala. Vyslovila to horoucně a vášnivě, což bylo jen dobře. Protože jinak by to ze rtů bohyně znělo jako proroctví.

Znovu se usmála, jakoby mi četla myšlenky. „Takže ty chceš toho démona zachránit?“

Přikývla jsem.

„Proč?“

„Já – co?“

„Je to úplně jednoduchá otázka, nebo ne? Vypadá to, že jsi pro něj připravena hodně riskovat.“

„On by to pro mě udělal také.“

„Opravdu? Jsou to ziskuchtivé kreatury, tihle démoni…“

„To samé by se dalo říct i o lidech – nebo bozích.“

Zvedla obočí. „Možná. Ale o nich nemluvíme. Nýbrž o bytosti, která bojuje proti své přirozenosti. Dříve nebo později jí podlehne. Možná by bylo lepší, kdyby byl mezi svými.“

„Oni nejsou jako on! Oni jsou…“ Pomyslela jsem na démony, které jsem znala, od těch z větší části dobromyslných až po ty, otevřeně řečeno, děsivé. Žádný z nich mi ani v nejmenším nepřipomínal muže tam dole. „Je lidský.“

„Z části je lidský. Je to jeho druhá půlka, kterou musí poznat.“

„Nevěřím, že se o ní chce něco naučit,“ odsekla jsem suše. Na toto téma se Pritkin vyjádřil dost jasně.

„To není na něm. Jsme to, co jsme. My všichni jsme do určité míry ovládáni.“

„A my všichni rozhodujeme, do jaké míry – až na něj. To rozhodnutí za něj udělal někdo jiný. Vzali ho…“

„Vzali ti ho.“

„Ano.“

„A to se ti nelíbí.“

„Ano!“

„Protože je Tvůj.“

„C…“ Zarazila jsem se, najednou zmatená. Když mi to najednou došlo. Bohové si z lidí vždy dělali své sluhy nebo hračky a vůbec se nad tím nepozastavovali. Před svým prozřením to dělala určitě i má matka. Ale já jsem nebyla žádný bůh a to nebylo to, co se tu dělo. „Ne. Je svým vlastním pánem…“

„Neměl by se tedy rozhodnout sám?“

„Ty to nechápeš. Neměl šanci…“

„Měl. Mohl se rozhodnout, jestli tě zachrání a bude zatracen nebo tě nechá zemřít. Rozhodl se pro to první.“

„Ne! On – to nebylo žádné rozhodnutí! Bylo mu vnuceno… jeho otcem, okolnostmi,…“

„Osudem?“

„Ano – předpokládám.“

„A teď chceš ten osud změnit.“

„Když to tak podáš…“

„Musíš vědět,“ řekla najednou uspěchaně, „že osud má mnoho nitek, Cassie, a když zataháme za nit někoho druhého, tak se často pohne i ta naše.“

Oukej, docházelo mi, že se u tohoto rozhovoru nechytám. Došlo mi, proč měli lidé dřív s orákuly takové problémy. „Nemůžeš se vyjádřit jednoduše?“, zamumlala jsem plná naděje.

„Pokud osud nějaké osoby změníš, změní se i tvůj vlastní.“

„K lepšímu?“, zeptala jsem se, i když už jsem věděla, jak bude znít odpověď.

„To se nedá předpovědět. To je esence chaosu. Když skočíš ze skály, nemůžeš vědět, co najdeš na dně.“

Jasně, jen já jsem věděla, co tam obvykle nacházím. „Myslím, že mám přikázání docela ráda,“ zašeptala jsem.

„Skutečně?“ Zvedla tenké obočí do výše. „Tak ho ponech jeho osudu a vrať se k tomu svému.“

„Ne.“

„Pak zvolíš chaos.“

„Tak ať, no dobře, volím chaos!“, řekla jsem vášnivě. „Prostě mi řekni, co potřebuji vědět!“