UA - 9. kapitola

Překlad: Markéta
Kor.: Evička

Ashlyn

SEDÍM NAPROTI DILLONOVI A POUŽÍVÁM svoje tyčinky, abych si zvedla kousek sushi, pak ho ponořím do směsi wasabi a sójové omáčky předtím, než si celou věc strčím do úst, sténajíc štěstím, jakmile na mém jazyku exploduje ta chuť.

„Nemůžu uvěřit, že ze všech míst, ze kterých sis mohla vybrat, je nakonec tohle místo, které sis vybrala.“ Zavrtí hlavou, rozhlížejíc se okolo a já sleduju jeho pohled po restauraci. Nejsem překvapena jeho reakcí. Tohle místo nevypadá tak skvěle, ale mají sushi bar, který dělá vše, co dokážete sníst, a díky tomu syrovému dekoru a spornému prostředí stojí za to riskovat otravu jídlem.

„Miluju tohle místo.“ Pokrčím rameny, zvednu další kus sushi a namáčím ho ve své dokonalé směsi.

„Mohl jsem tě vzít do skutečné sushi restaurace místo čínského bufetu“.

„A co? Zaplatit patnáct dolarů za kalifornskou rolku, myslím, že ne.“ Smějíc se zavrtí hlavou, když si vsunu do úst další kus sushi.

„Blázínku.“ Tvář mu zjemní a já cítím, že ta moje dělá totéž, pak se posunu na svém místě a ztiším hlas.

„Isla přišla dnes odpoledne do domu.“

Vzpřímeně se posadí, zúží oči a zamumlá: „Proč jsi mi to neřekla?“ Zní naštvaně a já cítím, že můj temperament kvůli jeho reakci zajiskří.

„Proč ty jsi mi to neřekl?“ hodím na něj hned zpátky. „Řekla mi, že se zastavila v ordinaci, ale tys ji nechtěl vidět, takže vím, že jsi věděl, že je ve městě.“ Zvednu obočí a jeho oči zúží se ještě víc.

„Co ti říkala?“

„Nic, prostě jen chce, abys zavolal její matce. Říkala, že jsi neodpověděl na žádné z jejích zavolání. Proč s nimi nemluvíš?“ ptám se a pozorně ho pozoruju, překvapena tím, jak naštvaně vypadá.

„Ty…“ Vím, co hodlá říct ještě dřív, než promluví, a já na něj ukážu svýma hůlkama.

„Pokud mi řekneš, že to není něco, oč bych se měla starat, bodnu tě těmito hůlkami,“ utnu ho, zacvakám před ním svými hůlkami a on se ušklíbne, zatímco si projede rukou vlasy.

„Nebyli moc nadšení, že jsem se s tebou oženil.“

„No a,“ pokrčím rameny. „Moje rodina taky nebyla šťastná, ale pomalu se s tím vyrovnávají. Musíš přiznat, že mají důvod být rozrušení. Randil jsi s jejich dcerou a měl ses s ní oženit. Místo toho ses oženil se mnou ve Vegas a pochybuji, že dokonce znají moje jméno, takže každý rodič by se bál,“ zamumlám a zvednu další kousek sushi.

„Isla je lesba. Nikdy jsem se s ní zasraně nehodlal oženit,“ zavrčí, načež zamrkám a nevěřícně se na něj dívám s kusem sushi zamrzlého jen kousek od mých úst.

„Cože?“ Řeknu nakonec, nejsem si jistá, jestli se chci smát nebo křičet nad absurdností slov, která právě vyslovil v jedné větě.

„Je lesbička,“ opakuje a já na něj ukážu svými hůlkami, házejíc kouskem sushi přes místnost, aniž bych se přesvědčila, jestli to někoho zasáhne.

„To není,“ zavrčím, zapíchnu dřevěné hůlky směrem k němu a pak vyštěknu, „Zatraceně, vrať mi je,“ když mi je vytrhne z ruky.

„Je, ale nechtěla ublížit své rodině nebo riskovat, že se někdo dozví o její sexualitě, a tak mě požádala, abych jí pomohl, když lidé začali být podezíraví.“

„Nemůžeš čekat, že budu věřit takovým sračkám,“ zamumlám a dívám se mu do očí.

„Je to pravda.

„Řekla ti, že je lesbička?“ ptám se, rozhlížejíc se okolo, jestli někdo poslouchá.

„Ano.“ Přikývne a já zavrtím hlavou.

„Wow.“ Protřu si čelo, opravdu si přeji, abych si mohla dát drink. „Tak jaký byl tvůj plán, když jsi jí na prst nasadil prsten?“ Procedím mezi zuby a pocítím hněv rozlévající se mi v hrudníku při myšlence, že jsou spolu.

„Nenasadil jsem jí prsten na prst.“ Jeho mračení se prohlubuje, když se jeho čelist pevně stiskne.

„No jasně. Nech mě hádat, požádala o ruku sama sebe co?“ Protočím oči a ty jeho se zúží.

„Nevěděl jsem, co měla v plánu. Byli jsme v domě jejích rodičů na večeři a ona jim oznámila naše zasnoubení, dokonce už měla prsten na ruce.“

„Vážně?“

„Nechtěl jsem ranit její rodiče a věděl jsem, že jakmile se sem přestěhuju, můžu všechno ukončit.“

„Neukončil jsi s ní nic, když ses sem dostal,“ zdůrazňuji a jeho čelisti se pevněji svírají.

„Potřebovala více času.“

„To se vsadím.“ Přikývnu souhlasně a nepochybuju, že potřebovala více času, aby se pokusila přesvědčit jej, že je prostě jen zmatená a není vlastně lesbička. Více času, aby ho přiměla vidět, že jsou spolu dokonalí a že by se měli opravdu snažit, aby to fungovalo. „Jsem zamilovaný do tebe.“ Natáhne se a pokusí se mě vzít za ruku, ale odtáhnu se předtím, než ji uchopí.

Oči se mu naplní strachem a roztáhnout se mu nozdry, když zavrčí: „Zasraně se ode mě nezkoušej odtahovat.“

„Ty…“ Zavřu oči a pokouším se dostat své myšlenky do pořádku, ale moje mysl je v naprostém nepořádku. „Dokonce ani nevím, co ti teď na to mám říct.“

„Isla a její rodiče nemají vliv na náš život.“

„Ale oni to dělají.“ Po zbytek našeho života bude ve spojení s touto šílenou děvkou skrze rodiče, kteří ho přijali poté, co ztratil svou matku a tátu. „Chci se vrátit domů,“ říkám tiše, odtlačujíc svůj stále plný talíře před sebou, zatímco vstávám. Aniž bych se znovu ohlédla na stůl, nebo na něj, zamířím rovnou směrem k přední části restaurace, pak projdu dveřmi, které vedou ven, a zhluboka se nadechnu chladného nočního vzduchu, zatímco si obalím ruce kolem sebe. Tohle je šílené, naprosto šílené. Přemýšlela jsem o tom, co by mi mohl chtít říct o jeho vztahu s Islou, ale nikdy jsem si nemyslela, že mi řekne, že je lesbička.

Ucítím ho, když dojde za mě a napnu se, když mi rukou spočine na zádech. Chci jít do svého domu a odplazit se do vlastní postele, ale vím, že s ním tato možnost neexistuje. „Pojď,“ zamumlá a vede mě ke svému autu, kde mi pomůže dovnitř předtím, než zavře dveře. Vzhlédnu a sleduju ho, jak přejde ke straně řidiče, pak ho vidím, jak sklopí oči k nohám a zavrtí hlavou, než otevře dveře a vsune se za volant. Beze slov nastartuje auto a vyjíždí z parkoviště, směřuje domů, zatímco já zírám nepřítomně z okna.

„Co se to kurva děje?“ O pár minut později mě jeho hlas vytáhne z myšlenek a já si všimnu řady zpravodajských vozů a lidí, shromážděných podél silnice u vchodu do jednoho z parků, přes který příležitostně běhám.

Zpomalí a začleňuje se do řady automobilů, které se pohybují kolem pěti mil za hodinu. „Zajímalo by mě, co se stalo?“ Zamumlám, když policistka řídí dopravu odkloněním řady automobilů do blížícího se silničního pruhu, kolem skupiny zpravodajských vozů.

„Možná nehoda,“ zamumlá zpátky a já se otočím, abych se podívala přes rameno, abych zjistila, jestli něco vidím. Nebyly tu žádné auta, které by mohly být nabourané, ale v tu chvíli se v parku rozsvítí rozsáhlé světla kolem modré plachty, která je nakloněna směrem k silnici, s dodávkou označenou CSI zaparkovanou na boku s otevřenými bočními dveřmi.

„Nemyslím si, že to byla nehoda.“ Otočím se tváří vpřed, zatímco mi páteří projede mrazení, a pak ucítím, jak mi rukou zakryje tu mou v klíně. „Byla tam jednotka pro trestné činy a hodně policie,“ řeknu tiše, zatímco on propojí naše prsty dohromady.

„Ten příběh bude ve zprávách.“ Stiskne mi ruku a já přikývnu, položím druhou ruku na naše uzamčené prsty a slyším, jak se nadechne při mém doteku. „Víš, že tě miluji, že?“ ptá se po několika tichých minutách a já pomalu zavřu oči.

„Vím.“

„Nikdy nepochybuj, že jsi pro mě ta nejdůležitější věc.“ Slyším upřímnost v jeho tónu a hluboko ve svém nitru vím, že mluví pravdu, ale to stále nedává klid mé mysli.

„Hrála si s tebou,“ říkám, aniž bych odpověděla. Nevidí to, nebo to nechce vidět, a očividně tu není nic, co bych mohla říct, aby ho to přimělo vidět. „Já vím, že ty si to nemyslíš, ale je to pravda,“ zamumlám, když zahne na naši ulici, pak se opět dá dolů cestou. Když se přiblížíme k domu, všimnu si, že před fontánou stojí zaparkované černé auto a já se napřímím a nakloním se blíže k čelnímu sklu. „Čí je to vůz?“

„Nevím.“ Stiskne tlačítko garáže, když projíždíme okolo toho auta, a vidím, že je prázdné.

„V tom autě nikdo nebyl,“ poznamenám, cítím se nepříjemně, když zastaví auto na parkovacím místě a zavře ho uvnitř garáže.

„Zůstaň tu.“

„Zůstaň tu? Nezůstanu tady!“ Křičím na něj, když otevírá dveře. „V domě by mohl být vrah, zavolej policii.“ Pokouším se ho chytit, ale už je venku z auta. „Dillone!“ Křičím a on se sehne, aby se na mě podíval.

„Opravdu si myslíš, že by zabiják zaparkoval před domem v přímém dohledu?“ Okej, to znělo hloupě, ale stále nechci, aby šel do domu sám. Především vím, že by uvnitř mohla být Isla.

„Jdu s tebou.“ Rozepnu si pás a zúží oči.

„Ne, zůstaneš uvnitř, dokud se nevrátím, abych tě vyzvedl.“

„Zbláznil ses? Nenechám tě čelit možnému zabijáku samotného,“ zavrčím a on otevírá ústa, aby něco řekl, ale hluboký hlas se zeptá,

„Kdo je vrah?“ Zakřičím z plných plic, když veliký vlasatý a vousatý chlapík přejde k Dillonovi a obejme ho kolem ramen.

„Ježíši, Parkere,“ zavrčí Dillon a já se podívám na toho chlápka, který stojí vedle Dillona, a cítím, jak můj žaludek dělá kotrmelce, když si uvědomím, že ten chlap není vrah, ale Dillonův bratr Parker. „Co tady kurva děláš, chlape?“ Ptá se Dillon a jeho tělo se otočí k bratrovi. Otevřu dveře, vystoupím z auta a sleduji je přes střechu, trochu překvapená tím, jak moc si jsou podobní.

„Opravdu sis myslel, že mi řekneš, že ses oženil a já bych si neudělal čas, abych přišel a setkal se s tvou ženou?“ Zeptá se Parker a přitahuje Dillona do objetí, který mu to drsně vrací.

„Kde jsou Cara a děti?“ Zeptá se ho Dillon, jakmile se odtáhne.

„Uvnitř, potulují se po té obludnosti, kterou nazýváš domem,“ zamumlá suše a já se zachichotám a ztuhnu, když se ke mně otočí dvě sady modrých očí.

„Bejby, seznam se s Parkerem. Parkere, moje žena, Ashlyn,“ řekne Dillon a jeho tvář změkne, když promluví, díky čemuž motýli v mém žaludku vzlétnou.

„Je hezká.“ Parker se na mě usmívá přes střechu a já se usměju zpátky.

„Vím, že je hezká,“ zabručí Dillon a pak ho plácne dlaní po hlavě. „Přestaň na ni zírat.“

„To nemůžu.“ Ušklíbne se a pak zamíří okolo zadní části auta směrem ke mně. Jakmile se postaví přede mne, obejme mě a přitiskne si mě ke hrudi tak pevně, že nemůžu dýchat. „Rád tě poznávám Ashlyn.“

„Já tebe taky.“ Moje slova vyjdou slabým hláskem proti jeho tričku a poplácám ho po zádech, snažíc se, aby pochopil, že mi přerušil dodávku kyslíku.

„Nemůže dýchat, idiote,“ zavrčí Dillon, odtahujíc mě od svého bratra a zastrčí si mě pod své paže. Zhluboka se nadechnu vzduchu, zatímco Parkerovy oči přeskakují mezi námi se zamyšleným pohledem na obličeji.

„Tady jste,“ říká žena a já se ohlédnu za sebe ke dveřím, které vedou do domu a dívám se na afroamerickou ženu s tmavou kůží a krátce střiženými vlasy, které zdůrazňují její mandlové oči, vysoké lícní kosti a plné rty, jak vstoupí dvěma kroky do garáže. I když je oblečená normálně, v bílých converskách, tmavých džínách a prostém šedém tričku s V-výstřihem, číší z ní elegance.

„Caro.“ Dillon mě pustí a její tvář se rozzáří, když se k ní přiblíží a přitáhne ji do objetí.

„Říkala jsem tvému bratrovi, že bychom měli zavolat, abychom se ujistili, že budete doma, ale trval na tom, že vás překvapíme,“ zamumlá a obejme ho zpátky.

„Nikdy nemusíte volat,“ řekne Dillon tiše, pustí ji, zatímco se ona usmívá, když ho studuje, a pak se nakloní, aby se dotkla jeho tváře.

„Ostříhal sis vlasy.“

„Ostříhal.“ Zakření se, chytne mě za ruku a přitáhne si mě zpátky k jeho boku.

„Možná bys sis mohl promluvit s ním,“ kývne k Parkerovi, „o tom, že by to mohl shodit.“

„To se nikdy nestane, zlato,“ řekne Parker, když svou ruku přitiskne k jejímu rameni a ona protočí oči a pak je přesune na chvíli ke mně, než se vrátí k Dillonovi.

„Tohle je tvoje žena?“ Ptá se ho tiše, a já nevidím jeho reakci, jen se dívám, jak její tvář zjemní, když se na mě ještě jednou podívá.

„Caro, tohle je Ashlyn, Ashlyn tohle je Cara, manželka Parkera,“ představí nás Dillon, když ona ustoupí od Parkera.

„Ráda tě konečně poznávám.“ Napřáhnu ruku a ona jen zavrtí hlavou, obalujíc své štíhlé paže okolo mě.

„Slyšela jsem toho o tobě tolik, jsem tak šťastná, že se s tebou konečně setkávám.“ Odvrátí se natolik, aby viděla můj obličej, a opět zavrtí hlavou, než mě znovu obejme, tentokrát těsněji.

„Tati, strýček Dillon má jako pět koupelen!“ je vykřiknuto po chvíli a ona se odtáhne právě včas, abych sledovala dva roztomilé kluky v odpovídajících oblečkách vcházet po schodech do garáže.

„Využili jste je všechny?“ Zeptá se Dillon a chlapci se na něj dívají a široce se šklebí. „Strýčku Dillone!“ Vykřiknou a vrhnou se na něj. Ustoupím zpátky, usmívám se, když oba chlapce zvedne do náruče a zatočí se s nimi dokola. Viděla jsem Dillona několikrát s mou neteří Hope, ale teď je to jiné. Dokážu si ho ve své hlavě představit, že drží malého chlapce, který vypadá jako on a já zároveň. Mé srdce mi v hrudi při té myšlence dělá malé kotrmelce a dech se mi zadrhne, když se jeho oči setkají s mými a změknou, jako by věděl, na co myslím.

„Jordane,“ zdvihne pravou ruku, která drží jednoho malého chlapce, „Kenyone,“ zvedne levou ruku, ve které drží druhého. „Chci, abyste se seznámili s vaší tetou Ashlyn.“

„Ahoj,“ řekli unisono a studovali mě se zvláštním výrazem ve tvářích.

„Je příjemné, že se s vámi konečně setkávám, váš strýc o vás dvou pořád mluví,“ říkám a přemýšlím, jak dlouho mi bude trvat, než je od sebe dokážu rozeznat, protože vypadají stejně a jsou oblečeni přesně stejně.

„To děláš?“ Zeptá se Jordan a Dillon se k němu otočí a usmívá se.

„Samozřejmě mluvím o dvou mých oblíbených klucích.“

„Ale už si nás nenavštívil věčnost.“ Vyštěkne a Dillonův úsměv zmizne.

„Přijel jsem vás navštívit před třemi měsíci.“

„Jo, a to bylo před věky,“ říká Kenyon a přiměje mě se usmát. Jsem si jistá, že v pěti letech se tři měsíce zdají jako věčnost.

„No, teď jste tady.“

„Jo, a my jsme přinesli dorty z Mimi’s,“ říká Kenyon, když ho Parker vezme od Dillona a polechtá ho.

„Opravdu?“ Ptá se Dillon a Jordan přikývne.

„Jo, máme taky tvůj oblíbený s jahodami,“ říká hrdě a Dillon se usmívá, zvedajíc ho vysoko nad hlavu.

„Škoda, že je tvoje doba na spaní, teď půjdu všechny sníst.“

„Není to moje doba na spaní,“ vykřikne Jordan, směje se, když ho Dillon postaví na nohy a otočí se na Caru.

„Kolik dortíků jste přinesli?“

„Tucet.“ Usměje se.

„Tak pro mě to stačí.“ Zašklebí se a dívá se mezi chlapci.

„Ne, když je sníme první,“ vykřikne Kenyon, vrtí se tak, aby se osvobodil od svého otce, pak popadne svého bratra a utíkají zpátky do domu.

„Měla bych je nechat dneska v noci s tebou poté, co snědí všechny ty dortíky,“ zamumlá Cara a Dillon se usmívá.

„Jak dlouho tady zůstanete?“ Zeptá se a Parker odpoví.

„Jsme tu až do příštího týdne. Chlapci mají podzimní prázdniny, takže jsme si mysleli, že je to ten správný čas na návštěvu.“

„Takže tady budete v sobotu?“ Zeptám se a Cara přikývne.

„Ano, ale pokud máte plány nebo potřebujete, abychom si našli hotel, jsme s tím naprosto v pohodě. Vím, že jste nás nečekali, když jsme se tu ukázali.“

„Ne, to není nutné. Vy jste tady kdykoli vítáni.“ Odmávnu jí. „Opravdu, vaše načasování je perfektní. Má rodina nás vezme v sobotu na jakousi druhou recepci typu „večeře poté“, pak mě sestřenice vytáhnou na rozlučkový večírek „poté“, do Nashvillu.“

„Jsem pro.“ Cara se zakření a Parker se na ni zamračí.

„Ty nejsi pro.“

„Ach ano, jsem úplně pro.“ Usmívá se. „Je to už moc dlouho, co jsem byla naposledy venku, a vždycky jsem chtěla zažít noční život v Nashvillu.“

„Perfektní.“ Usmívám se na ni a ona se zavrtí obočím a nakloní se blíž.

„Budou na tvém večírku i striptéři?“

„Ne!“ Vyštěkne Dillon a Parkerovo zamračení se změní na zúžené oči, zaměřené na svou ženu.

„Ne, žádní striptéři.“ Usmívám se. „Já si vlastně ani nejsem jistá, co mé sestřenice naplánovaly, ale bude to zábava a bude tam párty bus, abychom mohly pít.“

„Pití a holčičí noc venku, to se mě líbí.“ Ona se kření, když Parker zamumlá, „Už se mi tvoje žena nelíbí,“ k Dillonovi, díky čemuž se rozesměju.

Cara mě obejme, začne vést dovnitř a zamumlá, „Ignoruj ho, je to blázen.“

„Dillon je úplně stejný,“ zamumlám zpátky a poslouchám její smích, když se vydáme za zvukem chlapců, a najdeme je v kuchyni, když sedí na vrcholu ostrůvku, a oba mají dortíkem a polevou pokrytý obličej.

„Poté, co to sníte, je čas se osprchovat, a pak do postele,“ říká Cara mateřským tónem a oba chlapci našpulí pusu a dívají se na svého otce a strýce.

„Vážně musíme jít spát, když jsme sem sotva přišli.“

„Promiňte, chlapci.“ Parker pokrčí rameny, když Dillon přejde tam, kde sedí, a zvedne dortík z krabice na pultě a ukousne si velký kus. Přejdu k lednici, popadnu láhev mléka a podám jim ho, pak přejdu přes kuchyň pro skleničky.

„Strýčku Dillone, není to tvůj dům a tvoje pravidla?“ Myslím, že se ptá Jordan, ale můžu se mýlit, mohl by to být Kenyon.

„Jo, můj dům, moje pravidla. A pravidlo číslo jedna je poslouchat vaší mámu a tátu.“

„To bude změna,“ reptá Cara, když si ji Parker přitáhne k boku a políbí na spánek.

„Kousni.“ dává pokyn Dillon, podávajíc svou polovinu snězeného dortíku směrem ke mně, když položím skleničky na ostrůvek. Nakloním se dopředu a položím mu ruku na jeho zadní stranu ruky a vezmu si do pusy tak moc, kolik dokážu, slyšíc ho se smát, když zavřu oči, žvýkám a polknu lahodný dortík.

„Zdá se, že tohle mi celý život chybělo,“ řeknu a otevřu oči. Kření se na mě, pak se nakloní a jemně mě políbí.

„Sprosťárny!“ vykřiknou chlapci, čímž mě přimějí se zachichotat.

Když se od něj odtáhnu, nalévám mléko pro chlapce, pak se opřu o stůl a sleduju je, jak živě mluví s Dillonem o tom, co prožili v posledních měsících, a co chtějí dělat během své návštěvy. Jsou tak rozkošní a tak plní energie; Zapomněla jsem na to, jak odlišní jsou kluci a holčičky.

„OKEJ, KLUCI, ČAS NA SPRCHOVÁNÍ, pak do postele,“ řekne Cara o pár minut později, když popadne papírovou utěrku a oba se k ní obrátí a našpulí pusinky.

„Opravdu musíme, mami?“ Zeptá se Jordan a odtáhne čelist z jejího sevření, když se pokouší vyčistit dort a polevu, která měl rozmazanou po obličeji.

„To opravdu musíte, miláčku,“ zamumlá Cara, otírajíc Kenyonovu tvář předtím, než mu pomůže dolů z pultu. „Pokud chcete jít zítra do zoo, musíte jít spát.“

„Jo, dobře,“ zamumlá Jordan, posune se na okraj ostrůvku, než skočí dolů a běží ke svému otci, vedle kterého už stojí Kenyon.

„Řekni dobrou noc strýčkovi Dillonovi a tetě Ashlyn,“ navrhuje Parker, používajíc dlaně na hlavách chlapců, aby je obrátil k Dillonovi a ke mně.

„Dobrou noc.“ usmívají se, pak uhnou hlavami a utíkají, křičí a smějí se.

„Vrátím se,“ zabručí Parker, než se podívá na Caru. „Přijdeš?“

„Záleží na tom.“ Otočí se ke mně. „Máš víno?“

„Mám víno.“ Usměju se a cítím, jak se Dillonovo tělo chvěje tlumeným smíchem proti mým zádům.

„Myslím, že přijdu,“ povzdychne si, já se hlasitě rozesměju a sleduju je odcházet, pak se opřu o Dillona a podívám se na něj.

„Jsi šťastný?“

„Moji nejoblíbenější lidé jsou všichni pod jednou střechou,“ odpoví, aniž by zodpověděl otázku a já se do něj ještě víc vtlačím.

„Takže jsi šťastný?“ odhaduju, ale místo toho, aby znovu odpověděl, mě políbí tak, dokud nejsem bez dechu.

***

NAPIJU SE SODY, OPŘU SE O DILLONA, který si mě přitáhl na klín, jakmile jsme se dostali ven a podívám se na plynový oheň u Cary a Parkera, kteří sedí přesně tak, jako my a usměju se. Mohla jsem slyšet Caru a Parkera, jak se po celou dobu, co byli nahoře, dohadovali s chlapci, a věděla jsem, že v době, kdy skončí, budou oba potřebovat drink, takže jsem přiměla Dillona rozpálit venkovní krb a otevřít láhev vína. Jakmile dorazili dolů, podala jsem Caře sklenici vína a Parkerovi pivo a dovedla je na dvorek, aby se uvolnili.

„Tak mi řekni, jak tě konečně Dillon přesvědčil, abys do toho s ním šla?“ Zeptala se Cara a já se kousla do rtu, snažíc se zjistit, kolik bych jí toho měla říct. Před chvílí mi řekla, že se o mně Dillon při poslední návštěvě u nich zmiňoval, ale byl přesvědčen, že o něj nemám zájem.

„Já jsem ji nepřesvědčil,“ říká Dillon, přejíždí mi prsty po boku pod svetrem a ona se zamračí. Když vidím zmatený pohled na její tváři, otevřu ústa, abych promluvila, ale pak je zavřu, když Dillon pokračuje. „Když jsme jeli do Vegas za zubní konferenci, zrušil jsem její pokoj, tak aby musela sdílet ten můj. Naštvala se na mě a opila se, takže jsem využil jejího opilého stavu a přitáhl jí do nejbližší svatební kaple, kde jsem se s ní oženil. A další ráno, když se probudila a chtěla požádat o rozvod, odmítl jsem,“ dokončí větu a já vím, že mé oči jsou stejně široké jako Cařiny, které se na mě dívají.

„Páni,“ zašeptá po chvíli a podívá se na Parkera. „A to jsem si myslela, že jsi blázen.“ S úsměvem si přitáhne její hlavu směrem k sobě a řekne jí něco, co neslyším, a její tvář změkne, než si jí ještě víc přiblíží, aby ji políbil.

Odtrhnu od nich zrak a podívám se na Dillona. „Co tím myslíš, že jsi zrušil můj pokoj?“ Ptám se a on se zakření.

„Zrušil jsem svůj další pokoj v ten den, kdy jsem ti řekl, že potřebuju, abys jela se mnou.“

„Tos udělal?“ Vydechnu a jeho prsty mi přejíždějí po břiše. „Plánoval jsi, že mě budeš svádět?“

„Odmítala jsi vidět, že mezi námi něco je, takže jsem tě musel přesvědčit, že to tak je, ať tak, či onak.“

„A ty si myslíš, že já jsem blázen.“ Pohladím ho prsty po tváři a dívám se, jak se jeho úšklebek mění na jemný úsměv.

„Nakonec to fungovalo.“

„Jo, ale pořád ses mě mohl zeptat jako normální chlap,“ zamumlám, a on sevře přední stranu mého svetru do pěstí a přitáhne si mě k sobě blíž.

„Kdybych byl normální, nebyli bychom spolu.“

„To nemůžeš vědět.“ Zamračím se a on si mě přitáhne ještě blíž.

„Nezapomeň, že jsem viděl, co jsi prováděla normálním chlapům, bejby.“

„Cokoliv.“ Zúžím na něj oči, když se zachechtá.

„My už půjdeme dovnitř a brzy spát,“ řekne náhle Parker. Otočím se, abych se na něj podívala, a pak skryju úsměv, když Cara sklonila hlavu.

„Jasně. Dobrou, lidi.“

„Dobrou,“ odpoví Cara rychle, když ji Parker postrkuje do domu před sebou.

„Překvapuje mě, že ji prostě nezvedl a nehodil si ji přes rameno jako jeskynní muž,“ zamumlám a cítím, jak se Dillon zasměje, moje oči se setkají s jeho. „Mám je ráda.“

„To jsem rád.“

„Mám ráda i chlapce. Jsou roztomilí.“

„To jsou.“ Přikývne a otočí si mě v klíně.

„Uvidím, jestli s námi zítra bude chtít jít Hope do zoo.“

„Bylo by to pěkné,“ souhlasí nepřítomně, zatímco mi rukou sklouzne do zádech pod svetrem a pak se obtočí kolem mého prsa. „Jsi připravená jít do postele?“

Přitisknu hrudník k tomu jeho, zatímco ho obejmu rukama kolem krku. „Ano.“ Kousnu ho do ucha a on vstane, přitiskne si mě k sobě s rukama pod mým zadkem. Obtočím mu nohy kolem pasu, a dovolím mu, aby mě zanesl do domu a nahoru do postele, kde nepůjdeme až do ranních hodin spát.

„TO JE NÁŠ BOD, NE TVŮJ,“ SLYŠÍM HLAS malých chlapců vykřikovat skrze můj spánkem zamlžený mozek a se zamrkáním otevřu oči.

„Ne, to je náš bod,“ je řečeno zpátky a já otočím hlavu ke straně a zjistím, že Dillon je pryč a postel je chladná.

Když se protahuju chladnými přikrývkami, podívám se na hodiny na nočním stolku a zasténám, když vidím, že je jen pět minut po sedmé. Chci se vrátit zpět ke spánku, ale vím, že teď už to nebude možné, když jsem vzhůru. Hodím nohy na bok, postavím se a natáhnu ruce nad hlavu, když procházím místností směrem ke skříni. Jakmile otevřu dveře, zmateně zamrkám. Oblečení, které jsem měla ve svých kufrech, je nyní rozptýleno po podlaze. Zavrtím hlavou, divím se, proč Dillon prostě nemohl říct, abych si vybalila. „Tohle je Dillon, o kterém mluvíme,“ zamumlám si pro sebe, když věším některé věci a zbytek házím do zásuvek.

Poté, co jsem konečně odložila poslední kus oděvu, popadla jsem džíny a košili, které jsem si vybrala, abych se oblékla a zamířila do koupelny. Udělala jsem si na hlavě drdol, zapnula sprchu a vklouzla dovnitř, urychlujíc celou sprchu, protože uklizení šatny trvalo něco přes hodinu. Vím, že chlapci chtějí jít hodně brzy do zoologické zahrady, a stále potřebuji zavolat Ellie, abych zjistila, jestli chce jít Hope s námi.

Jakmile jsem osprchovaná a oblečená, namaluju si trochu řasy a líčka, pak popadnu mobil a opustím pokoj, cítím, jak se mi srdce taví, když kráčím dolů po schodech. Posadím se na schod a dívám se na chlapce, včetně Parkera a Dillona, jak hrají hokej po mramorové podlaze pomocí košťat a mopů jako hokejky a smotaný kus papíru jako puk.

„Vyhráváme, vy prohráváte!“ Vykřikuje Jordan a dává Kenyonovi five (plácnutí dlaněmi), když dává gól do imaginárního cíle.

„Žádám odvetu.“ Usmívá se Dillon, zvedne smějícího se Jordana pod jednu paži a chechtajícího se Kenyona pod druhou, než se s nimi otočí dokola, a jejich hluboký smích se ozývá ve foyer.

„Ránko,“ říká Parker a já se usmívám, když se posadí vedle mě na schody.

„Ránko.“ Dloubnu svým ramenem do jeho a naslouchám chlapcům, jak se chichotají a křičí na Dillona, aby zrychlil.

„Kdy se vy dva chystáte ponořit do rodičovství?“ Zeptá se a já cítím, jak mi tvář změkne, když se Dillonovy usmívající oči setkají s mými.

„Nevím,“ řeknu upřímně a dívám se do Dillonových očí. Vidět ho s jeho synovci mě nutí chtít ho vidět s našimi dětmi. Nepochybuji, že bude úžasný otec. „Možná za pár let. Stále se snažíme navzájem poznat, a jak víš, nezačali jsme jako většina manželských párů.“

„Miluješ ho?“ Zeptá se tiše, a já odtrhnu oči od Dillona a chlapců, abych se na něj podívala, než odpovím.

„Ano.“

„To je vše, na čem záleží. Zbytek zapadne na místo časem.“

„Myslím, že máš pravdu.“

„Vždycky mám pravdu.“ Zakření se, a já protočím oči, když vidím, že je stejně nafoukaný jako jeho bratr.

„Mluvíš stejně jako Dillon.“

„Dillon mluví stejně jako já. Jsem starší.“ Usmívá se a podívá se ke dveřím, když zazvoní zvonek. Dillon postaví kluky na nohy, a otevře je, a jakmile uvidím, kdo tam stojí, cítím svůj vztek vzplanout. Pak slyším Parkera zamumlat: „To si ze mě musíš dělat prdel.“ Zírám na Islu, která stojí na přední verandě.

„Dillone, prosím.“ Zvedne ruku, když to vypadá, že se jí chystá zavřít dveře před obličejem, on zavrtí hlavou a pak se na nás podívá přes rameno.

Vstanu, začnu scházet dva poslední schody, ale pak mi oči přistanou na zápěstí, které Parker uchopí, zastavujíc mě. „Chlapci, jděte za maminkou,“ nařídí, chlapci se na něj dívají a zamračí se, pravděpodobně zmateni jeho změnou v chování. „Hned,“ naléhá a oni upalují do kuchyně.

„Můžeme si prosím promluvit?“ ona prosí, dívajíc se na Dillona a můj žaludek se naplní veškerým hněvem, který jsem držela zpátky.

„Proč jsi tady?“ Ptá se Dillon, když mě Parker uvolní a jde se postavit k němu, se zkříženýma rukama na hrudi.

„Já… Snažila jsem se tě vidět včera. Dala ti Ashley můj vzkaz?“ vyzývá ho a já zatínám zuby s vědomím, že ona si moc dobře uvědomuje, že moje jméno není Ashley.

„Myslíš to vážně? Jsi tak zoufalá ho vidět, že jsi přijela až do Tennessee?“ ptám se, když si probojuju cestu mezi dvěma lidmi, kteří zablokovali dveře, a ona se na mě podívá.

„Nechci být hrubá, ale tohle je rodinná věc,“ zamumlá, vypadajíc kajícně, a já zatnu ruce do pěstí tak, abych se jí nedotkla a neuhodila jí.

„Bejby,“ řekne Dillon jemně a obtočí mi ruku okolo pasu.

Zamračím se na něj, vyzývám ho, aby něco řekl, a pak přesunu pohled zpátky na ni a ještě víc je zúžím. „Jsem jeho manželka. To ze mě dělá definicí rodiny.“ Ukážu na sebe a její oči se naplní šíleností předtím, než ji skryje za lítost.

„Dokonce ti ani nedal prsten jeho mámy,“ řekne. Dillon a Parker zavrčí: „Co to kurva?“ ve stejnou dobu.

„Máš pravdu. Nedal, ale taky ho nevidím ani na tvém prstě,“ zasyčím na ni, vypalujíc proti ní, ale Dillonova paže se utáhne kolem mého pasu dřív, než se k ní mohu dostat.

„Bejby, uklidni se,“ zaburácí, ale ignoruji ho a snažím se vytáhnout z jeho uchopení, abych na ni položila svoje ruce.

„Dostaň ji kurva odsud,“ vyštěkne Dillon na Parkera, který rychle odvádí Islu po schodech k jejímu vozu, zatímco já bojuji proti jeho držení. Jsem tak naštvaná, že vidím rudě a žádné množství sebeovládání to nezmění. „Uklidni se kurva.“

„Ne!“ Bojuju proti němu, naštvaná sama na sebe, že se chovám jako rozrušená, žárlivá manželka a naštvaná na něj, že s ní má cokoli společného. Nejsem touto osobou. Nejsem někdo, kdo by žárlil a jednal šíleně… nebo jsem nebyla až dokud nepřišel on. Zbortím se na jeho hruď, zavřu oči, cítíc se poražena a ponížena. „Nech mě jít.“ Utáhne sevření a ústy klesne k mému uchu.

„Nikdy tě kurva nenechám jít.“

„Prosím,“ zašeptám, cítím, jak mě slzy pálí v očích. Nejsem taková žena a nechci jí být. „Prosím, jen mě nech jít,“ zamumlám a on musí slyšet zoufalství v mém tónu, protože uvolní paže natolik, abych se dostala pryč.

Odtáhnu se od něj, nadechnu se a otočím se k němu. „Bejby.“ Natáhne se po mně, ale ustoupím od něj o další krok.

„Já…“ Zavrtím hlavou, když mi do nosu narazí slzy. Zavírám pevněji oči, a otevírám je až tehdy, až vím, že jsem je odehnala.

„Co to kurva bylo?“ Parker zabouchne dveře, čímž mě přiměje nadskočit, a já se na něj podívám a cítím, jak mě hoří tváře. Nemůžu uvěřit, že jsem před ním jednala tak, jak jsem to udělala. Nemůžu uvěřit, že mě právě viděl v tom nejhorším.

„Za minutku si s tebou o tom promluvím. Jdi za Carou a chlapci. Potřebuji mluvit s Ash.“

„Dobře, ale radši mi řekni, co se to tu kurva děje,“ varuje předtím, než vyrazí do kuchyně a moje oči sledují jeho vzdalující se záda.

„Pojď sem,“ zavolá Dillon, mé oči přejdou k němu a vrtím hlavou zprava doleva.

Já… Potřebuji nějaký čas…“ Začínám tiše a jeho čelist se sevře, když mě odřízne.

„Nedovolím ti odejít.“

„Vy všichni půjdete do zoo. Jenom potřebuju nějaký čas o samotě.“

„Nepotřebuješ čas o samotě,“ odmítá a můj žaludek se zvrtne.

„Potřebuju. Tohle… ty… Bože! Dokonce ani neznám tu osobu, kterou jsem právě byla,“ křičím a on se o krok ke mně přiblíží, ale já uhnu předtím, než se mě může dotknout. „Prosím tě, já tě prosím. Jen mi dej nějaký čas na přemýšlení.“ Zvednu ruku, abych ho zastavila, a jeho oči padnou na mou nataženou dlaň.

„Sakra. Dovol mi, abych tě držel!“ Vykřikne a já se přikrčím, když cítím, jak mi poklesnou ramena.

„Myslím, že oba potřebujeme čas na to, abychom přemýšleli. Nějaký čas na to se uklidnit,“ zašeptám, on zavře oči, pak otevře, přišpendlujíc mě na místě.

„Pokud tady nebudeš, až se vrátím a budu tě muset jít hledat, budu vážně nasraný,“ zavrčí, pak se otočí a vyřítí se pryč, nechávajíc mě otřesenou.