BSL - 4. kapitola

Překlad: Lenuszka

Zpráva do Donny Pickeringové: V kolik hodin budeš zpátky, Olive? Nic jsi neřekla a bylo by velmi vítané, kdybychom přesně věděli, kdy se vrátíš domů! Alex a já sledujeme film a pokud možno nechceme být rušeni. Díky!

Se zamračením potřesu hlavou směrem k Birdie. „Opravdová Amerika? Ta… země Amerika? New York, Amerika?“

Cítím, jak mi z tváře vyprchává krev. Nikdy jsem neopustila severozápad Anglie, natož abych byla v letadle. Letadla stoupají k nebesům a můj strach z výšek je legendární. Ani nechci sedět v horním patře autobusu! A letadla létají přes oceán a od doby, co jsem se málem utopila v bazénu komunitního centra, když mi bylo čtrnáct, se bojím i vody! Nemůžu nasednout do letadla! Přes oceán! Do cizí země! Sama! Bez předchozího oznámení! To lidé jako já nedělají!

„Ale ty nevíš, jestli je Chuck vůbec v New Yorku,“ řeknu rychle. „A pokud máš adresu jeho rodičů, prostě tam pošleme dopis? To vypadá jako méně… ztřeštěný plán?“

Birdie udělá obličej. „Vím, že žádám hodně, ale nedělala bych to, kdyby to nebylo opravdu důležité. Jen prostě opravdu cítím, že potřebuju, aby Chuck dostal tenhle dopis. Nemůžu na to přestat myslet a nechci ničeho litovat.“ Zaboří si hlavu do dlaní. „Cítím se jako opravdová sračka, že tě žádám. Ale pokud ten dopis pošleme, může se ztratit. A jeho vztah s rodiči byl vždycky pevný. I kdyby pořád žili na té adrese – myslím, že pravděpodobně žijí, ale nevím to jistě, protože to není v telefonním seznamu a já nemůžu zavolat – možná by mu to nedali. A… nezbývá mi tolik času, abych vyčkávala.“

Srdce mi klesne.

„Myslíš?“ řeknu slabě.

Birdie zatřese odmítavě hlavou. „Myslela jsem si, že kdybys tam jela osobně, mohla bys začít v domě jeho rodičů. Nebo jejich starém domě. Ať už se ukáže cokoli. A z toho vycházet. Chuck miloval New York City. Neumím si ho představit nikde jinde. Musíme to alespoň zkusit! Ty jsi jediná osoba, které věřím, že mu můj dopis předá do rukou. Vím, že nesnášíš myšlenku mezinárodního cestování. Ale… já to potřebuju. Opravdu ano. Za dva týdny mám operaci a… jsem vyděšená. Co když to nepůjde dobře? Co když nemám vyřešené všechny své záležitosti a…?“

Sakra. Sakra.

Myslím… myslím, že je to Birdiino poslední přání.

Kruci. To je šílené! Tohle je hrozná, šílená konverzace, kterou by dvaceti-něco-leté nejlepší kamarádky nikdy neměly vést.

Do očí mi vhrknou slzy. Otřu je pryč, než mi stečou po tváři a odkašlu si.

„A co práce? A kde budu bydlet?“ zeptám se, začínám pochodovat sem a tam po podlaze malého pokoje.

Birdie se na židli narovná víc do sedu a oči ji září. „Neříkáš ne…? Dobře. Bože. Dobře. No, nikdy si nebereš dovolenou. Joan a Joan tě pustí, pokud jim řekneš důvod. A jedna známá z vysoké mě nechávala bydlet u ní v Airbnb nájmu. Já to zaplatím. Zaplatím ti všechno, jídlo a pití, tvoje jízdy taxíkem, všechno.“

Když není v nemocnici, pracuje Birdie jako digitální umělkyně na volné noze. V posledních dnech nedělá moc nových věcí, ale její obrovské grafiky plné barev se on-line prodávají celkem dobře. Ale tohle zní draze…

„Slibuju, že si to můžu dovolit,“ řekne. „Moje kamarádka mi udělá skvělou cenu na svůj byt a lety na poslední chvíli jsou teď opravdu levné.“

Vnitřnosti se mi kroutí. Ona to myslí opravdu vážně. Už si to důkladně promyslela. Ona to i naplánovala.

Nemůžu říct ne.

Co bych to byla za člověka, kdybych řekla ne přání umírající?

Podívám se na její zoufalý pohled a cítím nával lásky a smutku pro svou drahou kamarádku.

„Udělám to,“ řeknu, hlavně k mému vlastnímu překvapení.

Birdie úlevně vydechne, tleskne rukama a vtáhne mě do objetí, pevně mě stiskne svými hubenými pažemi. „Díky. Díky. Díky,“ zašeptá, opře si hlavu o mé rameno. „A nikdy nevíš, třeba se ti to bude líbit.“

Obrovské bzučící město v zemi, kterou neznám? Cizinci? Letadla? Cizí postel? Snaha najít muže, který si říká Chuck bez sebemenšího vědomí, kde by mohl být?

„Jo, nikdy nevíš!“ řeknu rozzářeně, obejmu ji taky, zamotáme se do její infuze.

Ale vážně o tom pochybuju.

***

Je už pozdě odpoledne, když odejdu z nemocnice. Vyjdu do chladného, mlhavého jarního vzduchu, vdechnu ho a zamířím směrem k autobusové zastávce do města. Joan a Joan pracují v pátky u prodejního stolu, takže jsem souhlasila s Birdie, že je obšťastním návštěvou a požádám o několik dní volna. Myslím, že kvůli mně budou celkem naštvané. Obvykle jsem tak spolehlivá. Vyšší Joan mi jednou řekla, že jsem pravidelná jako hodinky, což jsem brala jako obrovský kompliment.

Jakmile jsem souhlasila, že pojedu do New Yorku, abych doručila její dopis, pustila se Birdie do akce, její energie a nadšení mi trochu rozptýlily nervózní víření v břiše. Vytáhla svůj laptop a za méně než půl hodiny zarezervovala letenky, zařídila ubytování a koupila mi pojištění, zatímco já jsem jen zírala, pořád ohromená, že se to vůbec děje.

Nasednu do autobusu a držím si puzzle u hrudi. Po tom, co Birdie řekla, že ho nechce, snažila jsem se ho dát někomu z geriatrického oddělení. Ti ho ale také nechtěli s tím, že vypadá velmi „strašidelně.“ Předpokládám, že si ho prostě nechám pro sebe.

Když dojedu k marketu, projdu kolem prodejních pultů, kolem kterých jsem procházela posledních devět let, mávnu na přátelské tváře stánkařů, které vídám každý den. Je tady Starý Bob s jeho stánkem s látkami, Pan Rishi, který prodává obyčejné a sportovní boty. A je tu Camembertová Cath, která vykřikuje na všechny potenciální zákazníky poblíž, že má nejrozumnější ceny sýrů ve městě a že by měli přijít vyzkoušet její Sussex Slipcote, ochutnat kousek jejího starého Gallybaggeru, dát si vzorek jejího slavného Balcombe Brown Ringu.

Stánek s rybami je v pátek odpoledne celkem tichý a já spatřím Joan a Joan, jak se opírají o stěnu, popíjejí ze svých papírových kelímků čaj a soustředěně klábosí.

„Dámy… prodáváte zlatou rybku?“ zeptám se, když dojdu k pultu, nasadím přihlouple hluboký hlas.

„Podívej, koho tu máme!“ zatrylkuje Vyšší Joan, když mě vidí, její opálená, vrásčitá tvář se rozzáří úsměvem.

„Hej, lásko! Co tu k čertu děláš v den volna?“ Vysoká Joan se mi napůl vysměje-napůl mě sjede.

Tváře mi poleje horko, když si nervózně skousnu ret. „Já… No… jsem tady, protože… Vlastně jsem přemýšlela, jestli bych mohla… dostat pár dní volna?“ řeknu, strčím si ruce do kapsy svého kabátu. „Přesně řečeno pět dní.“

Joany se na sebe překvapeně podívají. „Samozřejmě, zlatíčko!“ Řekne Vyšší Joan rovnou. „Jistě.“

Kruci. Myslím, že jedna moje část doufala, že to odmítne. Nebo z toho minimálně udělají složitou věc, místo toho to zní, jako by mi šla sama zabalit kufry!“

„Je všechno v pořádku, květinko?“ zeptá se Vysoká Joan.

Přikývnu a vysvětlím jim Birdiino přání a že jedu do New Yorku najít jejího ex-přítele a předat mu dopis.

„Nežádala bych o to, ale každý měsíc se zhoršuje a opravdu chce, abych to udělala,“ dokončím myšlenku.

„Co to je, že je jí zase zle?“ zeptá se Vyšší Joan, strčí si ruce do přední kapsy své zástěry.

„Lupus,“ řeknu. „Je to autoimunitní nemoc.“

Vysoká Joan potřese hlavou. „Moje kamarádka Margie to má. A většinu času je v pořádku! Nemyslela jsem si, že je to vážné!“

„U většiny lidí se to dá korigovat,“ vysvětlím. „Ale Birdie už měla problémy se srdcem a teď jí ten lupus hodně poškozuje ledviny. Během let podstoupila nespočet operací, ale zhoršuje se to.“

„To je hrozné.“ Vyšší Joan smutně zatřese hlavou. „No to musíš jít a najít toho Chunka.“

„Chucka.“

„Správně, ano. Všechno to zní velmi naléhavě.“

Postavím se stranou, když k pultu dorazí zákazník a poručí si hřebenatky.

Přikývnu. „Předpokládám, že to je,“ řeknu s úšklebkem. Nesnáším naléhavost. Naléhavá není nikdy dobrá situace. „Letí mi to v šest hodin ráno,“ dodám, přemýšlím o tom, jak málo času mám k přípravě. Birdie v nemocnici stresovala, jak málo času k promarnění má, takže Joany samozřejmě souhlasily a ona získala výhodnější nabídku rezervace letenek na poslední chvíli.

„Vezmi si tolik času, kolik potřebuješ,“ řekne Vysoká Joan, když strká hřebenatky na tác. „Bude pro tebe dobré, že poznáš nové místo.“

Tady je to fajn!

„Jo…“ řeknu slabě.

„Tady,“ usměje se Vyšší Joan, zmáčkne tlačítko na pokladně, takže se s cinknutím otevře šuplík s penězi. Ona z něj vytáhne tři dvacetilibrové bankovky.

„Říkej tomu prémie.“ Podává hotovost mým směrem.

„To si vzít nemůžu!“ mávnu na ni. „Nevydělala jsem si je.“

„To si piš, že vydělala,“ řekne pevně Vysoká Joan. „Pracuješ tu tak tvrdě. A nikdy nejsi nemocná. Budeš potřebovat nějaké peníze na letišti. Kup si v bezcelní zóně nový parfém. Nebo pěknou knihu na čtení do letadla.“

Já miluju parfémy. A knihy. Ale ne letiště. Chci říct, nikdy jsem na žádném nebyla, ale jsem si celkem jistá, že je nemám ráda. Pro začátek jsou plná cizinců.

„Vezmi si to, ty trdlo, než někdo proběhne kolem a štípne je.“

Povzbuzená její velkorysostí si od Vyšší Joan vezmu peníze a opatrně si je zastrčím do brašny.

Opravdu se chovaly moc mile. Jako by opravdu chtěly, abych jela.

„Zvládnete to tu vůbec beze mě?“ zeptám se. „Nechci vás dostat do potíží!“

„Zvládneme to, že, Joan!“

„Samozřejmě, že ano, Joan.“

„Udržíme tohle místo v běhu!“

„Správně! Um. Dobře.“ Podívám se na ně podezíravě. Zdají se velmi, velmi nadšené, že jedu. Skoro až moc nadšené.

„Raději běž balit.“ Řekne Vyšší Joan se zářivým nevinným úsměvem. „Uvidíme se, až budeš zpátky.“

„Zatím ahoj, Olive!“ Dodá Vyšší Joan, než se otočí, aby obsloužila nového zákazníka.

Dobře.

Hádám, že to se vyřešilo.

Zamávám Joanám a šourám se marketem zpátky k tramvajové zastávce.

Dobrá tedy.

Opravdu to udělám.

Pojedu do New York City.

Na vlastní pěst.

Kruci!