BSL - 3. kapitola

Překlad: Lenuszka

Zpráva od Birdie: Pospěš si, Brewsterko, chybíííííš mi. Nezapomeň na kafe. A taky je tu nový doktor a je žhavý. Plánuju si z něj udělat milence. Pokažené nebo nepokažené ledviny, holka si musí zapíchat!!!

Příští ráno se vzbudím se zvláštním pocitem nadšení a strachu v břiše. Je to pocit, který mám vždycky, když navštěvuju Birdie v nemocnici. Toužím ji vidět, protože je mou nejoblíbenější osobou, jaká kdy existovala. Ale navštěvuji ji v nemocnici, kde ji její lupusem postižené orgány uvěznily na posledních osm týdnů. Což je strašné. Tak hrozné, že na celou tuhle věc můžu pomýšlet jen nejasným abstraktním způsobem. Pořád mi hlava nebere, že doktoři neví, jak dlouho bude žít. Vytlačím tu myšlenku z hlavy, jakmile se objeví a soustředím se na přemýšlení o způsobech, jak jí mohu rozzářit den.

Po rychlé sprše se obleču do košilových šatů žlutohnědé barvy, vklouznu do svých pohodlných černých žabek a odejdu z domu, cestou se zastavím Birdie pro kávu. Po mužích, třpytivém oblečení a umění Egona Schieleho, je káva její nejoblíbenější věcí. Ale ta nemocniční chutná jako tlející louže, takže jí přinesu to dobré. Navíc by mě nepustila dveřmi pokoje, kdybych se ukázala bez ní.

V autobuse do Manchesterské královské nemocnice si po milionté přehrávám, jak jsem Birdie potkala. Ráda o tom sním za bílého dne, protože to byla jedna z těch zřídkavých chvilek, když víte, že se děje něco úžasného přesně ve chvíli, kdy se to stane.

Byla jsem v prváku na univerzitě, v knihovně jsem se snažila těžce soustředit na psaní své eseje o Canterburských povídkách, když sebou ke stolu hlasitě plácla malá holka s tmavými nakrátko střiženými vlasy. Vylila na stůl trochu svého horkého kafe.

„Kruci, promiň! Omlouvám se, lidi!“ řekla hlasitě k ostatním studentům u společného stolu a sušila to, co vylila svým velkým oranžovým vlněným šátkem. Její akcent byl čistě newyorský, ale vypadala jako Francouzka naprosto úžasným pařížským způsobem. Velké smutné oči, prostříhané vlasy, bledé, povýšenecké lícní kosti a maličký nos. Měla na sobě elegantní černou vestu a černou tylovou sukni, která za ní vlála příliš divoce, aby se hodila do staromódní Mancunianské knihovny.

„Och, já jsem tě vytočila!“ řekla mi, když otevřela starý ošuntělý laptop, kde měla na plné pecky zvuky spouštějícího se operačního systému.

Protočila jsem oči. „Ne.“ Zašeptala jsem a ukázal na svůj zápisník. „Jen musím dodělat tohle.“

„Budete zticha?“ tišil nás další člověk u společného stolu. „Bože, je to základní etiketa v knihovně.“

Ta holka ho naprosto ignorovala a zírala na mou knihu. „Chaucer. To je nuda! Ale lepší, než Van Gogh. Naprostý magor.“ Ukázala na svou vlastní knihu: Mistři post-impresionismu.

To jsem si nemohla pomoct a usmála se. Té holce bylo úplně jedno, že všechny vyrušuje. A protože já jsem byla naprostým opakem, fascinovalo mě to.

„Jak se jmenuješ?“ řekla ta holka, její hlas byl veselý a dunivý.

Druhý kluk u stolu začínal brunátnět. Abych se vyhnula jeho vzteku, utrhla jsem ze svého zápisníku list papíru a napsala na něj.

Šššš! Jmenuju se Olive Brewsterová.

S kývnutím si to přečetla, vzala si mou propisku a naškrábala na papír, její rukopis byl velký a šílený.

Jsem Birdie. Birdie Livelyová. Právě jsem se sem přestěhovala po hrozném žalu v mé domovině, USA. Ještě nikoho neznám a líbí se mi, jak vypadáš. Mohly bychom se pravděpodobně stát nejlepšími kamarádkami. Co myslíš? Zaškrtni tuhle kolonku pro ano. Kolonka pro ne tu není, takže to říct nemůžeš.

Oči mi skoro vyskočily z důlků, jak jsem to četla. Angličané si takhle přátele nedělají! Já samozřejmě také ne. A už vůbec ne s kurážnou Američankou, která kašle na tichá pravidla knihovny. Ale jak jsem mohla odolat? Při nejmenším jsem chtěla slyšet všechno o tom srdcebolu v rodných Spojených státech. Znělo to velmi intrikánsky – na holku, která nikdy nebyla na rande.

Pomalu jsem zvedla své pero a zaškrtla malou kolonku „ano“, kterou Birdie nakreslila.

A když se na mě usmála, její bílé americké zuby zasvítily, velké smutné oči rozzářily způsobem, který mě přiměl cítit se víc v pohodě, než jsem byla, a já jsem se do Birdie Livelyové zamilovala. A od toho okamžiku jsme se prostě jen tak staly nejlepšími kamarádkami.

***

V nemocnici procházím rychle sterilním chodbami se zelenými podlahami. Všude na stěnách jsou pestrobarevné obrázky jako pokus o rozzáření tohoto místa. Ale ta snaha je marná, protože skoro všichni, kde procházejí kolem toho umění vypadají příliš smutně nebo uboze nebo unaveně, aby si toho všimli. Zahnu za roh a vejdu do dvojitých dveří, které vedou do Birdiina pokoje.

Strčím hlavu do dveří jejího pokoje a udělám obličej, když vidím, že si na stěny pověsila ještě víc zarámovaných obrázků jejich oblíbených moderních umění. Nelíbí se mi, že se tady zabydluje. Je to, jako by si myslela, že nepůjde domů. V rámečku vedle její postele je naše společná fotka na letním pikniku v Heaton Parku. Ona ukazuje do foťáku prostředníček. A já se směju, že to dělá. Doma vedle postele mám úplně tu samou fotku.

„Kouzelné slovo?“ zavolá, když mě spatří.

„Přinesla jsem opravdové kafe.“

„Potom… můžeš vstoupit.“ Zakření se, naznačí mi dovnitř z místa, kde sedí s překříženýma nohama, ve velké světle modré židli u okna.

Dám jí do ruky kávu, na kterou se vrhne jako by to byl neprokázaný lék, který jí zachrání život. Jsem ráda, když vidím, že Birdiiny tváře jsou dnes méně bledé. Kdyby neměla v paži kapačku, vypadala by v obnošených džínách, lehkém svetru barvy pšenice a třpytivých zlatých balerínkách úplně normálně. Netušili byste, že je na tom tak bídně.

„Vypadáš dobře!“ řeknu, přejdu k její posteli a vyprázdním plastovou tašku, ve které jsem jí přinesla věci. Odvážný karmínově červený lak na nehty, o které jsem věděla, že se bude Birdie líbit, velký sáček čokoládových penízků, jednu z těch korejských sloupávacích masek na obličej, ve kterých vypadáte jako něco z hororu a puzzle, které jsem našla v nemocničním obchodě se suvenýry.

„Díky, ty moje Brewsterko,“ řekne Birdie, okamžitě otevře sáček s čokoládkami a jednu mi nabídne. „Je to puzzle pro tebe?“

„Ne, je pro nás?“

„To se můžeš jít bodnout, pokud si myslíš, že budu skládat puzzle.“

Mrknu. „Puzzle je zábavné! A léčebné.“

„Souhlasím.“ Přikývne Birdie. „Pokud je ti osmdesát. A žiješ v roce 1973.“

Zvednu krabičku a přitisknu si ji na prsa. Miluju pěkná puzzle! Všechny ty kousky pasují dohromady přesně, jak mají. U puzzle nemůžete prohrát! „Tohle je krásný dům! Podívej!“ Ukážu na obrázek na přední straně krabičky. Je to velký osamocený venkovský dům obklopený krásnými květinami a obrovskými stromy. Trochu jako ten dům v Pokání.

„Je děsivý až hrůza. Dívej. Hlavní dveře jsou pootevřené.“

Zírám na obrázek na krabičce a vidím, že má pravdu. Hlavní dveře domu jsou pootevřené.

„No a? Pravděpodobně je horko.“

„Nebo se tam někdo vloupal a spáchal vraždu? Říkám ti, že sračky se stávají i v domech na skládačkách. Já to říct můžu.“ Pozvedne obočí a vyloví další čokoládový knoflík.

Zasměju se. „Fajn. Je to trošku děsivé.“

Birdie se zavrtí na židli, dá si nohy v balerínkách pod zadek. Vypadá u toho elegantně. Nikdy bych nemohla sedět na židli s překříženýma nohama, aniž bych nevypadala trapně a nepěkně připlácnutě.

Místo toho se posadím na Birdiinu nemocniční postel, když si povídáme o tom, jak to šlo v uplynulých dnech, kdy jsme se neviděly. Kdyby to bylo na mě, navštěvovala bych ji každý den! Ale Birdie to odmítla kvůli tomu, že nechce, abych tady trčela jako ona. Ona je tak ohleduplná. Několikrát za den si píšeme, ale pořád jsou další věci, které chcete probrat s nejlepší kamarádkou. Na univerzitě jsme spolu strávily celý den a pak jsme si spolu večer volaly, abychom probraly, kam půjdeme na čaj.

Birdie se popadá za břicho a směje se nahlas, když jí říkám o Donniných debilních citátech na svíčkách. Trochu tu historku přikrášlím a vytvořím několik nesmyslných citátů pro její pobavení.

„Žij, Poslouchej, Podívej se, Směj se, Život, Láska, Poslouchej znovu!“ řeknu. „Užívej si života a lásky a snů a žij! V dešti! Taky věř!“ Trochu Donnu napodobuju, když žertuju, dívám se zahloubaně ven z okna a dám si prst k bradě. Pak napodobuju přičichnutí ke svíčce a nasadím italský přízvuk.

„Ó, mamma mia. Tahle voní jako skoro autentické lasagně!“

Birdie se otřásá smíchy, a ačkoli se cítím trochu krutě, že si z Donny dělám šprťouchlata, to, že je ze mě Birdie ohromená, zvuk jejího smíchu, který se rozléhá místností, za to naprosto stojí.

Když se konečně přestane chichotat, dopije zbytek své kávy a zhluboka se nadechne. „Tak, Brewsterko. Přemýšlela jsem o jednom muži.“

„Ooh, ten doktor, o kterém jsi mi psala!“ Mnu si ruce. „Jak se jmenuje? Jaký je? Myslíš, že se mu taky líbíš? Určitě budeš.“

Jen proto, že se nezajímám o aférky pro sebe, to neznamená, že nerada slyším o Birdiině (četném) flirtování. Ona je určitě lépe vybavená pro zvládání nevyhnutelných pádů a zlomených srdcí z lásky a sexu. Ačkoli po tom, co jsem viděla, jak to zničilo mou rodinu, obávám se, že jednoho dne narazí příliš tvrdě a to ji zlomí. Ale ještě se to nestalo. Tahle holka je emocionálně tak pevná jako ocel. Ale hádám, že to s vámi dělá vědomí, že umíráte mladí.

„Ten doktor je žhavý,“ řekne Birdie. „Jmenuje se BJ. To není ideální, ale můžu se přes to dostat, protože jeho svalnaté paže mají velikost nohou a má ten irský přízvuk, ze kterého se třesu.“

„Jsi si jistá že to není tvoje arytmie?“ zeptám se v obavách.

Birdie protočí oči. „Moje srdce je možná slabé jako moucha, ale znám rozdíl mezi zdravotním zrychlením srdce a nadržeností.“

„To zní fér,“ řeknu, přemýšlím, jak pro všechno na světě vypadá zrychlený tep kvůli nadrženosti. Zní to hrozně.

„Každopádně ten muž, o kterém mluvím, není doktor BJ. Přemýšlela jsem o jiném muži.“

„Och! O kom?“

Její velké tmavé oči se setkají s mými.

„O Chuckovi.“

„O kom?“

„O Chuckovi Allenovi.“

Spadne mi brada. Chuck Allen je muž, který jí zlomil srdce v její „domovině v USA“. Ten, kterého zmínila ve svém vzkazu toho dne, kdy jsme se poprvé setkaly v knihovně. Měl přijít do Anglie s ní, aby studoval v Manchesteru, ale na poslední chvíli přijal místo na Princetonu a zůstal v Americe. Birdie si nemohla dovolit tamní studium, tak přišla do Británie sama a se zlomeným srdcem. Nic dalšího o Chuckovi nevím. Birdie vhrkly vždycky do očí slzy, když jsem se zeptala, řekla mi, že je to už dávno a změnila téma na něco optimističtějšího.

„Proč přemýšlíš o něm?“ zeptám se. „My ho přece nesnášíme, ne? Já ho nesnáším. Neznám ho, ale jsi kvůli němu smutná. Takže ho super nesnáším.“

Birdie se smutně usměje. „Ne. Nikdy jsem ho nemohla nesnášet. I když mi zlomil srdce. Ale těch posledních pár týdnů na něj často myslím.“

„Nemysli na Chucka Allena!“ řeknu, vezmu ji za ruce. „Přemýšlej o veselých věcech! Jako o pažích doktora BJ, které mají velikost nohou a dobré kávě a o předváděném umění a videích na YouTube, kde jsou dva živočišné druhy nejlepší přátelé, a třpytivých věcech… a o uzdravování!“

Birdie si povzdechne, na chvíli jí opadne úsměv. Sama sobě dám pomyslnou facku. Obě víme, že se neuzdravuje. Operace ledvin, kterou má za dva týdny, jí snad dá víc času, ale i tak je to celkem beznadějné.

„Omlouvám se,“ řeknu.

„Nebuď hloupá,“ odpoví a stiskne mi ruku. I tady, teď, trčící v nemocnici, je Birdie silnější a odvážnější než já kdy budu. „A nepřemýšlela jsem o Chuckovi špatně. Přemýšlela jsem o něm pozitivně. Vlastně si myslím, že no, možná byl on ten pravý. Chci říct, nikdy jsem nepotkala žádného dalšího muže, ke kterému bych chovala takové city.“

„Co třeba šéfkuchař Greg?“

„Ne.“

„Co vychloubač Pablo?“

„Ne.“

„Co Aaron, ten neohrabaný bubeník se srdcem ze zlata?“

„Ne. Ačkoli toho jsem měla moc ráda… ale žádný z nich pro mě neznamenal tolik, co Chuck.“

„Och!“ řeknu. „Dobře! Páni. Vždycky jsem si myslela, že pro tebe nebyl víc, než vzdálenou vzpomínkou!“

Birdie si zastrčí své tmavé krátce zastřižené vlasy za uši. „Tady mám tolik času k přemýšlení, a v mé situaci člověk hodně přemýšlí. A, no, myslím, že Chuck Allen je možná… moje Velká Sexy Láska.“

„Ne!“ zalapám po dechu. „Tvoje Velká Sexy Láska? Vážně? Po celé té době? Po tom, co ti zlomil srdce? Ne! Opravdu?“

Birdie přikývne a pokrčí jedno rameno. „Opravdu.“

Páni. Tak tohle je velké. Škrtněte to. Je to epické.

Honba za Velkou Sexy Láskou je věcí, o které mi Birdie říkala první večer po tom, co jsme se potkaly v té knihovně. Zamířily jsme na dlouhou procházku kolem kampusu, řekly si svoje životní příběhy a diskutovaly o tom, v co věříme do budoucna. Ona řekla, že chce zažít lásku. Ale nejen nějakou lásku, Velkou Sexy Lásku – jak to nazvala. Ten druh lásky, ze kterého nespíte a jste nadšení a oddaní a blázniví. Dramatickou, vše-zahrnující, nemůžete bez sebe žít, z té lásky svítí slunce. Velká Sexy Láska.

Já jsem jí oponovala s názorem, že být tak moc do někoho zamilovaný zní hrozně a nepříjemně. Jak můžete něco udělat, když celou tu dobu cítíte všechny tyhle pocity? Co když vás pokoří? Co když půjdou do háje a nechají vás za sebou, jako to udělali mí rodiče? Co potom? Ne. Řekla jsem jí, že moje verze Velké Sexy Lásky by byla spolehlivá láska. Stálá. Někdo, kdo má spolehlivou práci a přijde včas, a nezpůsobí vám, že ztratíte hlavu. Někdo příjemný a pevný a zajištěný. Někdo, kdo nikdy neodejde. V té době měl v mé fantazii ten někdo kotlety a neochvějný pětiletý plán.

„Och, Birdie, to je mi líto,“ řeknu, srdce se mi svírá lítostí. Jak hrozné je být tak mladý a přemýšlet o ztracené lásce. Vlastně o ztracené Velké Sexy Lásce! Jako by už tak její život nebyl naprosto nefér. Kruci.

Ona žmoulá kousek látky z rukávu jejího svetru a skousne si ret. „Chci, aby Chuck věděl, že mu odpouštím. Že si vybral Princeton místo toho, aby šel se mnou do Anglie. Já… chci, aby věděl, co pro mě znamenal. Nechci…jít… když si myslí, že ho nesnáším. Chci, aby se dozvěděl, že byl mou Velkou Sexy Láskou.“

Přikývnu, dojatá jejím šlechetným srdcem a snažím se zadržet slzy, které mi vhrkly do očí… Ona je tak milá. Děje se jí tohle všechno a ona se bojí, aby se její tehdejší přítel, o kterém si upřímně myslím, že je to kus trusu, dozvěděl, že ho moc milovala.

„Mám ti pomoct napsat e-mail?“ zeptám se, podívám se na hodinky. „Můžu chvíli zůstat, nemám plány. Vlastně vůbec žádné plány.“

„Vůbec žádné plány? V pátek večer? Ježíši, Olive.“ Birdie potřese podrážděně hlavou.

„Zmlkni,“ řeknu. „Líbí se mi pěkné páteční večery doma!“

„A soboty a neděle a pondělí a všechny dny… Oh Brewsterko, co s tebou jen udělám?“

„Nemluvíme o mně,“ zabručím. „Jen tu říkám, že tu s tebou ráda zůstanu a napíšu e-mail. I kdybych měla plány, zrušila bych je.“

„No, věc se má tak,“ řekne Birdie, promne si tvář, „Já nemám Chuckovu e-mailovou adresu. Ani jeho telefonní číslo. Vůbec žádné kontaktní údaje.“

„Kontrolovala jsi Facebook? Vygooglila sis ho? Musí být na Twitteru nebo Instagramu.

Birdie přikývne. „Jo, kontrolovala jsem to, ale nic tam není. Nemá žádný sociální účet. Je to divné. Je to jako… jako by zmizel.“

„Žádná on-line stopa? To je divné,“ souhlasím, moje představivost se okamžitě rozběhne, jako to obvykle dělává. „Hmm. Možná je teď ve vězení? Nebo je možná v programu ochrany svědků a musel si změnit jméno? Možná žije v džungli jako nomád s nulovým kontaktem s vnějším světem?“

Birdie mě umlčí, než se moje myšlenky ohledně Chuckova potenciálního zániku stanou víc a víc prapodivnými. „Nemohla jsem o něm najít nic on-line,“ řekne. „Ale mám poslední známou adresu jeho rodičů. To je tam, kde Chuck žil, když jsme spolu chodili. A… doufala jsem, že mi prokážeš obrovskou laskavost.“

„Cokoliv!“ řeknu najednou. „Co potřebuješ, jsem tvoje děvče. Tvojeee děvčeeee.“

S malým úsměvem vstane Birdie ze své židle, potáhne si s sebou svou infuzi, přejede k malé skříňce na straně své postele. Otevře ji a vytáhne tlustou krémově bílou obálku.

„Napsala jsem Chuckovi dopis.“

„Skvělé! Okay, půjdu a pošlu to, jasně. Udělám to hned, mám?“

Natáhnu se, abych si od ní ten dopis vzala.

„Ne… já… potřebuju, abys to vzala Chuckovi. Osobně.“

Mrknu, o čem to mluví?

„Do Ameriky,“ řekne. „Do New Yorku. A… potřebuju, abys jela zítra.“