Překlady knih: TTS - 5. kapitola

neděle 21. října 2018

TTS - 5. kapitola

Překlad: Mirus
Kor.: Evudar

„Hvězda…“

Probudilo mě tiché mumlání.

„Hvězda… hvězda… hvězda…“

Tiché, otravné mumlání. Zasténala jsem a překulila se na bok, protože na vstávání bylo zatraceně brzy. Mumlání bylo najednou tlumenější. „Hvězda… hvězda… hvězda…“ Znovu jsem zasténala a zvedla se do sedu.

„Hvězda je považována za nejkrásnější tarotovou kartu,“ informoval mě namyšlený hlas odněkud ze směru, kde byl můj zadek. „Kromě toho je to jedna z karet, předpovídající štěstí, i když možná ne tak, jak by bylo mnoha lidem milé. Hvězda…“

Ještě napůl spící jsem šátrala kolem sebe a nic nenašla.

„…znamená, že úspěch je možný, ale dostaví se až časem a jen díky velkému úsilí. Hvězda září na nočním nebi, paprsek světla v temnotě světa. Inspiruje k hrdinnému hledání té, která klade otázku…“

Něco jsem měla přilepeného vzadu na noze. Sloupla jsem to dolů a přidržela si to před ospalýma očima. A uviděla malý čtverek s noční scénou: nahá dívka v zahradě s pohárem v ruce.

„…které může být oceněno přiměřeně velkou odměnou,“ pokračovala v blábolení malá tarotová karta. „Pokud ta, kdo klade otázku, přežije nevyhnutelné překážky, pasti a smrtelná nebezpečí…“

„Přežije?“

„…které jí přijdou do cesty, dočká se odměny tak sladké, jako průzračná, chladná voda, kterou půvabná dívka lije do jezírka, ve kterém se odráží hvězdný svit. A pokud ne…“

„Co?“, zachrčela jsem. „Co, když ne?“

„…pak si může být jistá, že padla na cestě k obdivuhodnému cíli,“ pronesla karta a její něžný hlásek nabýval vášnivě na síle. „V nebi se ozvou oslavné písně o tvé odvaze, stejně jako pro hrdiny, podle kterých byly hvězdy pojmenované, a zpráva o tvé slávě se ponese věčností…“

„Ach, buď zticha,“ přerušila jsem kartu a zašmátrala po nočním stolku, na kterém by měla ležet krabička. Nenašla jsem ji. Skvělé, pomyslela jsem si a skulila se z postele.

Ale ne ze své.

Spadla jsem na zem a mrkala na děsivě ošklivou deku, která sklouzla spolu se mnou. Místo přikrývky z hebkého saténu byla z nějakého kousavého levného materiálu. Takové povlečení používal hotel pro pokoje, které stály méně než levný let. A místo vkusné, světle modré barvy vypadala jako nějaké halloweenské zboží ve žluté, černé a šedé se strašidelným měsícem, který zářil skrz větve sukovitého mrtvého stromu.

Zatraceně.

Místo, abych odvlekla svůj unavený zadek do své vlastní postele, musela jsem omylem usnout v Pritkinově pokoji. Marco bude určitě nadšený. Docela mě překvapilo, že už mě dávno nenašel – koneckonců jsme na sobě měla upíří lokalizační kouzlo. Párkrát jsem ho nechala Pritkinem odstranit, ale nakonec bylo vždycky zpátky, obvykle během jedné nebo dvou hodin. A protože Pritkin byl už týden pryč, dalo se předpokládat, že věděli přesně, kde…

Vyštrachala jsem se na nohy, abych se dala dohromady, ale o něco jsem zakopla a znovu padla na zem. Jenže tentokrát jsem přistála na koberci vedle páru špinavých bot. Byly staré, s tlustými podrážkami a poškrábanou kůží, aspoň co jsem viděla přes vrstvu bláta. Byla tak silná, že kovová špička nebyla skoro vůbec vidět.

Huh. Ve svém napůl probuzeném stavu jsem si aspoň myslela, že je to divné. Ale vysvětlení jsem neznala.

Posadila jsem se a chvíli na boty zírala.

Na těch botách nebylo nic zvláštního až na to bláto, které nebylo ve Vegas obvyklé. Ale byly to boty, které nosil Pritkin, užitečné, když šlo o to, jak vykopnout dveře nebo obličeje zlých chlapíků, a teď byly nedbale pohozeny pod postelí. Nebo vedle postele, jen nebyly pod tou vrstvou bláta vidět. Což asi vysvětlovalo, proč jsem – Oukej, to bylo ono. Boty nebyly divné, ale skutečnost, že jsem si jich včera večer nevšimla, divná byla. Především proto, že jsem je musela cítit i ze vzdálenosti dvou metrů. Z toho smradu jsem nakrčila nos. Zápach silně připomínal mužskou šatnu. Nohou jsem odsunula boty stranou. Poté jsem nakoukla do tmy za nimi, jestli neuvidím ten zatracený balíček karet, zatímco veselý hlásek mě začal zavalovat vtipnými historkami o souhvězdích.

To bylo otravné, ale jestli se mi ji nepodaří umlčet, tak přejde od různých významů karty ke kombinování s dalšími. A poté k tomu, jak by se jednotlivé významy daly vyložit. A pokud si dobře vzpomínám, bude následovat celá historie tarotu, což mohlo trvat doslova hodiny, než to konečně skončí. Při tom, jak jsem se cítila a jak mě píchalo za mým levým okem, bych předtím dostala migrénu.

Po bezvýsledném hledání pod postelí jsem se vynořila a vykašlala směs zápachu z bot a chomáčů prachu. Poté jsem začala prohledávat poházené povlečení, protože někde tam musel ten balíček karet být. Ale nemohla jsem ho najít. Možná proto, že bylo těžké něco vidět v jasném slunečním světle, které pronikalo závěsy.

Zarazila jsem se a zamrkala. Najednou doširoka otevřené závěsy.

Najednou doširoka roztažené závěsy, které se odrážely v zrcadle nad komodou.

A oukej, ne. Toto zrcadlo včera leželo na zemi rozbité na tisíc střepů. V tomto bodě jsem se přece nemohla mýlit, nebo ne? Šlapala jsem po těch střepech, dokonce jsem jich pár odkopla, když…

Myšlenku jsem nedokončila, protože se najednou udály tři věci najednou. Můj pohled přelétl pokoj, ve kterém očividně chybělo cokoliv rozbitého, nebo zdevastovaného. Můj nos neregistroval ani náznak zápachu po magických lektvarech. A mé uši zaznamenaly tichý, nový zvuk.

Zvuk jako pípnutí automatického zámku, když je aktivován kartou. Obrátila jsem se a uviděla, jak se koule na dveřích otáčí a snažila se skočit. Ale na mou zmatenou mysl to bylo moc. Místo toho okamžitě přepnula do modu úprku. A z nějakého nepochopitelného důvodu se rozhodla, že mou bezpečnost zajistí, když se nacpu do těch pár centimetrů prostoru pod postelí. Ale to bohužel nešlo, protože tam překážely ty boty. Když jsem je odsunula stranou a stále žvanící tarotovou kartu zastrčila za tričko a pochopila, že něco už jsem mezi prsy měla – a to, úzkou, mastnou krabičku –, a chtěla se vrhnout do prachu pod postel…

Už bylo pozdě.

Dveře se otevřely a někdo vstoupil. Nohy obuté v teniskách se tiše pohybovaly po zemi v okolí dveří. Najednou se prudce zastavily a na okamžik nebylo nic slyšet. Jen ticho. Poté jsem uviděla, jak se tenisky neslyšně blíží, než se znovu zastavily, tentokrát u postele.

Její nositel byl odměněn pohledem na můj zadek, který se kroutil ve vzduchu, jako když medvídek Pú trčel z králičího domečku. Nepodařilo se mu zmizet pod postelí spolu se mnou.

Poté jediný prst nadzvedl měkký přehoz. A pod postel nakouklo jedno jasně zelené oko. Zírala jsem na něj a těch pár souvislých myšlenek, kterých jsem ještě byla schopná, se rozplynuly.

„Je… nějaký problém?“, zeptal se mě jemným hlasem.

Olízla jsem si rty, protože jako obvykle, pokud se to týkalo mne, byl výraz „problém“ nedostatečný. Otevřela jsem ústa k odpovědi a bůh ví, co bych řekla. Ale momentálně bylo mluvení jedna z mnoha věcí, která nefungovala. Stejně tak ovládání těla. Protože v dalším momentě, když jsem byla vytažena spod postele, jsem vzhlížela k páru důvěrně známých zelených očí a ochable mu visela v rukách. A zírala.

Do obličeje, na který jsem ani nedokázala pohlédnout. Ne, že by nebyl atraktivní. Dříve jsem si to myslela – příliš velký nos, oči tvrdé jako sklo a každodenní strniště, z něho žádnou filmovou hvězdu nedělalo. Ale na Johnovi Pritkinovi bylo víc než jeho vzhled, i když jsem si to začala uvědomovat teprve v poslední době. Silná, tvrdohlavá brada, svalnaté tělo a humorné špičky jeho jinak strohého projevu – k čertu, dokonce i ty trčící, blonďaté bodliny, kterým říkal vlasy, by se nedaly označit za přitažlivé, ale všechno dohromady dávalo Něco.

Což by bylo zneklidňující, kdyby mě v tomto okamžiku nezneklidňovaly jiné věci.

„Co se děje?“, zeptal se Pritkin a držel mě za paže, zatímco mi jeho tvář plavala před očima.

Snažila jsem se sebrat, ale nedařilo se mi to. To, že se najednou objevil, bylo… no, bylo to zřejmě takové, jako když lidé viděli ducha. Bylo to překvapující, ohromující a děsivě zvláštní…

A nemožné, došlo mi, když jsem mohla konečně opět jasně myslet.

Rosier sotva najednou objevil, že vlastní nějaké srdce a poslal svého syna tam, kam patřil. Tolik mi řekl Pritkinův výraz tváře.

Sice jsem nemohla předpovědět, jaký výraz bych na jeho tváři viděla, až se s ním zase setkám, ale nevěřím, že by to byla směs starosti a rozladění jako teď.

Ne. To jsem byla jen já, kdo si myslel, kdo doufal, kdo snil… a skočil, buď během spánku, nebo skoro spánku, do minulosti, kde bych ho mohla najít. Zpátky do času, který královsky podělám, pokud se nedám dohromady.

„Cassie…“ Pritkin začal vypadat pomalu, že má obavy, možná, protože jsem na něm ochrnutě visela a zírala na něj jako idiotka. Až na ruku, která se zvedla, aby se ho něžně dotkla na obličeji. Strhla jsem ji zpátky. No, toho bych se měla sakra vyvarovat.

Znovu jsem si olízla rty. „Ehm,“ řekla jsem a zmlkla. Nevěděla jsem, co říct.

Ale něco v mé tváři ho muselo uklidnit. Protože mě pustil, posadil se na postel a z očí mu starost zmizela. „Mluvili jsme o tom,“ poznamenal suše.

„My… ach ano?“

„Ano. Nemůžeš sem jen tak skočit, protože je to rychlejší než výtah. Mám tu nebezpečné látky…“

„Regálů s knížkami jsem se ani nedotkla,“ přerušila jsem ho rychle. Vzpomínka na to jednou, když jsem to udělala, nebyla příjemná. No, až na skutečnost, že jsem mohla pozorovat, jak se Rosierovův arogantní ksicht rozpouští na špinavou kaluž poté, co jsem na něj vychrstla tucet lahviček s lektvary pro boj s démony. A po všem, co se od té doby stalo, to bylo docela…

„Cassie?“

„Hm-hm?“

„Je tu víc nebezpečí než jen knihovna.“

„Jako například?“

„Jako toto,“ odpověděl Pritkin, sáhl pod postel a vytáhl jednu zapáchající botu. A poté vytrhl něco z vnitřku. Něco, co…

Palcem tiskl na něco, co se silně podobalo ručnímu granátu, jen to bylo hladké, ocelově modré a s jakousi páčkou, kde by člověk očekával tužku. Páčku, kterou už Pritkin napůl zamáčkl. Dřív, než jsem to mohla postřehnout. Což mělo asi něco společného s jekotem, který ta věc vydávala.

Pritkin vyvalil oči. Chytil i druhou botu a otočil ji. A pak mě chytil za ramena. „Kde je?“

„Kde je co?“

„Ten lektvarový granát!“

„Tady přece,“ odpověděla a zmateně hleděla na předmět, který právě hodil na postel.

„Ne! Ten druhý!“

„Je tu ještě jeden?“

„Nejméně jeden by tu ještě měl být!“

„No, já jsem žádný nepřinesla!“, řekla jsem prudce.

„Co je pak…“ Jeho pohled se najednou zarazil na přední straně mého trička. „Tam!“

A v příští sekundě mi vyhrnul tričko. A vytáhl mi něco z podprsenky. A jedním prudkým pohybem s tím mrštil pryč. Ale to jsem moc neviděla, protože se na mě vrhl vlastním tělem.

Padli jsme na zem a to bolelo, protože Pritkin byl samý sval a vážil tunu. A protože má hlava se na cestě dolů potkala s rohem nočního stolku. A protože Pritkinovy štíty byly tak tvrdé a tak rychle se zavíraly, že mi uřízly dva centimetry mých vlasů. Které mi okamžitě spadly do očí.

Ale to nebylo moc důležité, protože jsme byli krok od vyhození do povětří, a to…

Granátem, který očividně nikam nespěchal, pomyslela jsem si, když uběhly sekundy a nic se nedělo. Až na Pritkinova srdce, které mi hlasitě tlouklo u ucha, protože jsem ležela pod ním, přimáčknutá mezi jeho hrudí a podlahou. Postupně mi docházel…

„Vzduch,“ vykvikla jsem a Pritkin se trochu nadzvedl, takže jsem se mohla nadechnout.

A jakmile tak učinil, tak mi došlo, co ten jekot znamenal.

„Hvězda je považována za nejkrásnější tarotovou kartu,“ pronesl mi vyčítavě jemný hlásek nad hlavou. Kde karta trčela z balíčku, na který jsem nedosáhla. Který teď ležel u zdi, na kterou narazil. Osm a sedmdesát karet vířilo okolo a navzájem si stěžovaly na hrubé zacházení.

Pritkin zvedl hlavu, aby se podíval na krabičku. Poté znovu pohlédl na mě. Nakonec se pár kroků ode mě odplížil, posadil se na koberec a složil hlavu do dlaní.

„Omlouvám se,“ vyhrkla jsem přerývaně, zatímco karty pokračovaly v šuškání.

Pritkin neodpovídal.

To bylo oukej. To bylo dobré. Potřebovala jsem pár minut, abych se sebrala.

A koupelnu, uvědomila jsem si, když jsem zvedla paži, abych si z očí odhrnula uříznuté vlasy. Nebyly to jen Pritkinovy boty, které zamořovaly pokoj nepříjemným pachem. Seděla jsem s pocitem ponížení na zemi a nemohla uvěřit, že jsem takhle usnula. „Zabije mě něco, když použiji tvou koupelnu?“, zeptala jsem se nakonec.

„To u tebe člověk nikdy neví.“ Pritkinův hlas zněl tlumeně, protože hlavu nezvedl.

Zamračila jsem se. „To bylo ano?“

Zvedly se dva prsty a začaly mu masírovat spánky. „To je ne. Za předpokladu, že si nevezmeš něco smrtícího s sebou.“

„Jen špínu,“ odpověděla jsem, když mi došlo, jak jsem ušmudlaná. Nechápala jsem proč. Vypadala jsem, jako bych prolezla netopýřím doupětem. „Jdu se osprchovat,“ prohlásila jsem.

Pritkin na to nereagoval, a proto jsem vklouzla do mrňavé koupelničky, která patřila k jednoduchým pokojům hotelu a velikostí se blížila mému koutu s toaletou nahoře v suitě.

Zatraceně. Nahoře. Kde bylo pravděpodobně mé mladší já a dělalo… no, cokoliv, co jsem dělala před třemi týdny.

Tenkrát mě vzal Pritkin poprvé s sebou na pochod po té zatracené horské cestě. Hoši z elitní jednotky válečných mágů tu oblast používali jako tréninkovou plochu. Byl to památný zážitek, a to především proto, že noc předtím pršelo, takže se celá hora proměnila v kopec bláta.

Pritkin mě přesto nechal běžet celou cestu nahoru.

Samozřejmě.

To jediné dobré na tom bylo to, že jsem na konci té túry zakopla o jakýsi kořen a vyvrkla si kotník, takže jsem byla na tři dny z jeho pekelného tréninku osvobozena. Podle stavu jeho bot se dalo usoudit, že to byl první den z těch tří, protože tak dlouho by je takhle stát nenechal. Což znamenalo, že Pritkin možná nepůjde nahoru, takže jsem nebyla v takových potížích, jak jsem si původně myslela.

No, napadl mě jeden důvod, proč jsem se vloupala do jeho pokoje, a to bylo, že jsem vypadala jako válečný uprchlík. Tričko, respektive jeho zbytek, který cihly neroztrhaly, bylo pokryté špínou, a mé džíny vypadaly, jakoby vyhrály konkurs na vymetače komínů, a mé vlasy – tedy to, co z nich zbylo – byly špinavé a ze spánku zcuchané. Nemluvě o tom, že jsem byla bledá jako stěna, protože jsem vynechala pár jídel.

Jako modelka jsem rozhodně nevypadala.

Zírala jsem na sebe v zrcadle a přemýšlela, odkud se ta myšlenka vzala. Ale to nehrálo žádnou roli. Na muže, který byl v jiných oblastech tak bystrý, si Pritkin nikdy nevšímal, jak jsem vypadala.

Ozvalo se zaklepání, a to tak hlasité, že jsem se lekla.

„Jdu ven.“

Otevřela jsem dveře a vykoukla ven jen hlavu, protože všechno jiné by bylo neslušné.

„Proč?“, zeptala jsem se s obavou v hlase.

„Pro snídani. Co chceš ty?“

„Co když už jsem jedla?“

Jen se na mě koukl.

„Musí to být zdravé?“

Jeho pohled se nezměnil.

Povzdechla jsem si.

„Ptal jsem se tě, co chceš,“ připomněl mi. „Později to vytrénuješ.“

„Už jsi mi zlomil nohu!“