BSL - 20. kapitola

Překlad: Lenuszka

Email z birdielivelysayshello@gmail.com:

OMG. Doktor BJ tě slyšel mluvit o jeho penisu! Musela jsem vypnout telefon, takže jsem nemohla napsat zpátky, ale je to hanba! On vešel, hlas se mu třásl a tvář měl celou rudou. Řekl: „Máte něco, o čem si chcete promluvit, Birdie.“ A tak jsme mu řekla, že moje kamarádka – ty – se do něj bezhlavě zamilovala. Vím, že jsi ho nikdy ani neviděla, ale on to neví. Omlouvám se, Brewsterko. Musela jsem tě hodit přes palubu, abych zachránila sebe!!! Omlouvám se, že jsem zlehčovala tvoje city, když tě ztrapnili v Sunday Night Live. Ochutnala jsem svou vlastní medicínu!!! Ach! Hodně štěstí při dnešním získávání dopisu pro Chucka!

Když s třesoucíma se nohama vystoupím z lodi, na chvíli se zastavím a zavřu oči, cítím se nesmírně vděčná, že jsem zpátky na pevné půdě.

Následuju Setha, jak jde sebevědomě z přístaviště a cíleně po ulici, ani se nepodívá na mapu ve svém mobilu.

„Znáš tohle místo dobře?“ zeptám se, pospíším si, abych udržela tempo s jeho dlouhýma nohama.

„Vlastně jsem tu vyrostl.“

Nad námi se ozve zvuk hromu, a znovu začne pršet. Roztáhnu deštník a zrychlím krok.

„Můžu k tobě pod deštník?“ zeptá se Seth a přikrčí se.

„To vážně? Už prší dva dny v kuse. Jak to, že nemáš svůj deštník?“

Seth pokrčí rameny. „Asi jsem ho zapomněl.“

Přemýšlím, jak někdo může jen tak procházet životem a nebýt na nic připraven. Vsadím se, že si myslí, že ho z každého možného problému dostane jen jeho šarm. Předbíhá fronty, protože si nenabije laptop, v dešti se přifaří k lidem pod deštník, vyhne se nakopnutí do koulí od ženy, kterou veřejně ponížil kvůli srandě.

Nad námi mocně zahřmí. Rozhodnu se být šlechetná.

„No, podchlazený mi budeš k ničemu,“ řeknu, podám Sethovi ten deštník, aby se nemusel krčit a schováme se pod něj spolu.

„Jsme asi pět minut od pošty,“ křičí Seth přes zvuky deště, které dopadají na deštník nad námi.

„Fajn,“ odpovím, cítím se podivně rozpačitě, jak se pod deštníkem snažíme sladit krok, naše paže do sebe narážejí.

Nakonec dojdeme k budově pošty – velké tmavé stavbě, která vypadá, jako by ji vystřihli přímo ze sedmdesátých let. Seth zatlačí do skleněných dveří a přidrží mi je.

Dekor uvnitř je béžový a pochmurný – trochu jako obývák v našem domě v Saddleworthu, který zařizovala Donna. Díky Bohu je tu celkem ticho a nemusíme dlouho čekat, než někoho uvidíme. Optimismus mě okamžitě přejde, když si uvědomím, že muž, určený k tomu, aby nám pomohl, je namyšlený úředníček, který nám jak se zdá nechce pomoct vůbec.

„Poslala jste dopis bez adresy?“ řekne po milionté.

„Byla to NEHODA,“ odpovím po milionté.

Jak ten muž reptá a stěžuje si na hloupé lidi v New Yorku, kteří neumí poslat správně dopis, já si trochu odfrknu. Seth vedle mě se směje, což vůbec nepomáhá.

„No, samozřejmě budete potřebovat předložit písemný formální požadavek,“ řekne ten úředníček, přejede si rukou po kravatě. „A my to pak zpracujeme. Může to trvat týden. Může to trvat měsíc. Těžko říci.“

Dám si hlavu do dlaní. „Pane, nemůžete jít prostě do zadní místnosti a prohledat se ztrátami a nálezy? Poslala jsem ho teprve včera!“

Ten muž si založí paže na hrudi. Myslím, že je na mě naštvaný.

„Sledujete Sunday Night Live?“ zeptá se náhle Seth, lokty se opře o pult a přívětivě se usměje na toho muže.

Protočím oči. Je tak arogantní. Očekávám, že prostě použije svůj šarm, jako to udělal s tou ženou při odbavení na letišti.

„Samozřejmě,“ řekne ten muž tak jistě, jako by se ho Seth právě zeptal, jestli má nos.

Seth ztiší hlas. „Já na té show pracuju.“

Ten muž se zamračí. „Nepoznávám vás.“

„Nejsem herec – alespoň zatím – jsem scénárista a pokud mi dáte ten dopis, mám pro vás dva lístky. Do první řady.“

Ten muž náš oba studuje s výrazem hluboké nevíry. „Nevěřím vám.“

Seth sáhne do své zadní kapsy a vytáhne obnošenou, dětinsky vypadající peněženku. Vypadá to jako druh plátěné peněženky, kterou měl Alex, když mu bylo třináct. Seth vytáhne závěsnou šňůrku s kratičkou. Zírám na ni.

Seth Hartman Scénárista Senior – Sunday Night Live. Rockefeller Centre.

Ten úředníček valí oči. A okamžitě zmizí v zadní místnosti. O dvacet minut později se vrátí a mává tím dopisem, jako by to byla zlatonka. Popadnu od něj dopis a okamžitě se rozbrečím, přitisknu se ten dopis k hrudi.

„Díky Bohu, díky Bohu, díky Bohu!“ zašeptám, políbím ten dopis, ruce se mi třesou. Až dosud jsem si neuvědomila, jak moc jsem se bála jeho ztráty.

„Děkuji vám!“ řeknu úředníkovi, natáhnu se, abych ho políbila na tvář.

„Děkuju i tobě!“ řeknu Sethovi, toho na tvář nepolíbím, ale natáhnu ruku, abychom si znovu formálně potřásli.

Proč to kruci pořád dělám?

***

Vím, že jsem řekla, že se Sethem půjdu na oběd, ale teď když mám dopis chci prostě jít a bezpečně ho předat do rukou Chucku Allenovi tak rychle, jak to půjde. Navíc je teprve jedenáct dopoledne!

Už chci navrhnout, že prostě zamíříme rovnou do přístavu, když Seth jen tak mimochodem zmíní, že dostává jen šest lístků ročně pro svou rodinu a přátele. On použil dva z nich, aby dostal zpátky můj dopis? Abych byla fér, je to celé jeho vina, že jsem ho omylem poslala. Ale pořád zbývá do dalšího odplutí lodi celých čtyřicet pět minut a on mi nabízí pizzu zdarma. Byla bych opravdu blbá, abych odmítla.

Po pětiminutové chůzi, kdy jsme oba ještě jednou nemotorně namačkaní pod mým deštníkem, dojdeme někam, co moc nevypadá jako místo s uznávanou pizzou, ale spíš jako bar. Podívám se na zářící neonově růžovou značku v okně. Tohle místo se jmenuje Trickys. Bez apostrofu!

„Bar?“

„Neřekl jsem, že je to restaurace s pizzerií, jen, že dělají nejlepší pizzu. No tak!“ rozzáří se Seth, ukáže zuby stejně tak bílé a americké, jako má Birdie. Připadá mi, že je to poprvé, co se upřímně usmál od doby, co jsem ho poznala. Tohle musí být nějaká prvotřídní pizza.

Následuju ho dovnitř. Jo. Tohle je bar. Mohlo by to být klidně označeno jako „potápěcí“ bar. Podlaha je zaprášená, za barem je televize, která hrozně řve, soutěží se zvuky bluesové hudby, která vychází z klasického jukeboxu. Oči se mi rozšíří. Nikdy za celý život jsem nebyla na místě, jako je tohle. A to je Velký Manchester plný pochybných hospod!

Je tu rušněji, než by jeden očekával, je čas lehčího oběda přes týden a tak, a všichni tady pijí pivo. Dopolední pivo.

Vzadu v místnosti je kulečníkový stůl, který zrovna používají muž a žena ve velmi barevném pohodlném oblečení. Na zádech má kurzivou napsáno „sladké půlky“. Nemůžu si pomoct, ale obdivuju její sebevědomí a zároveň její sladké půlky.

„Tohle místo je…“ odmlčím se, neschopná najít byť jen jediné slovo, abych popsala tenhle podzemní alkoholový lokál. Valím oči nad faktem, že takové místo existuje na tak malé tiché ulici. A já jsem v něm. Potlačím zachichotání, když přemýšlím, co by z toho udělala Donna.

„Malý Hartman, bejby!“

Ten ženský hlas je velmi silný – musí být slyšitelný přes všechen ten povyk.

„Phyllis!“ zaječí Seth zpátky, tak pronikavě, až poskočím. On obejme neobvykle hubenou ženu tak těsně, že se bojím, že ji možná zlomí. Její vlasy jsou zářivé červené. Ne tím elegantním rezavým způsobem – ale opravdu karmínově rudým. Má je načesané na vršku hlavy ve velmi vysokém natupírovaném účesu. Černé oční linky má sytě nanesené kolem modrých očí s vráskami a na sobě má zlatý řetízek se slovy „naser si“ napsanými neskutečně velkým písmem. „Hej, méně toho „malého“, ano?“ směje se Seth a políbí ji na tvář.

„Vždycky pro mě budeš děcko.“ Natáhne se, aby ho pocuchala ve vlasech. „Kdo jsi?“ řekne a otočí se ke mně. „Další přítelkyně? Co se stalo s blondýnou?“

„Nejsem přítelkyně,“ řeknu ve stejnou dobu, co Seth řekne, „Není moje přítelkyně, Phyllis. Tohle je moje kamarádka Olive. Ona je zasnoubená.“

Pokřivím obličej, když si třesu s malou rukou Phyllis. Zasnoubená?

„To jsem ráda, zlato,“ řekne. „Jak se jmenuje? Je ze Staten Islandu? Možná ho znám. Je tak pěkný jako tady náš malý Hartman?“

Několikrát zamrkám, nevěřím, jak moc se tohle falešné zasnoubení vymklo z ruky.

Phyllis natočí tvář k Sethovi, jako by se ptala, „kdo je k čertu tenhle pitomec?“

„Myslím, že se její snoubenec jmenuje Colin Collins,“ vysvětlí Seth a hodí po mně zvláštním pohledem.

„Ano, ano, samozřejmě!“ rychle koktám. „Colin. Colin! Je velmi pěkný. On… má kotlety.“

Dovolím si na vteřinku myslet na Colinovy roztomilé kotlety a jeho milé zprávy.

Phyllis mě poplácá po paži. „Velmi pěkné. Teď si, děti, zaberte místa, co vám donesu?“

„Dvě piva a pizzu s masovými kuličkami,“ řekne Seth, jak vklouzneme do jednoho ze tří boxů naproti baru. Otočí se ke mně. „Omlouvám se, nechci být za kreténa, který ti objedná bez zeptání, ale slibuju, že ta pizza s masovými kuličkami je nadpozemská.“

„Skvěle,“ řeknu, myšlenka na masové kuličky a pizzu dohromady ve mně vyvolává nervozitu a nadšení. „Ale já si dám jen vodu,“ řeknu. „Je to na mě trochu brzo!“

„My tu vodu nemáme,“ řekne Phyllis kamenně. Podívám se na Setha, abych poznala, jestli žertuje, ale jeho tvář je vážná jako její. Možná je stará a hubená, ale taky je trochu děsivá.

„Um. Dobře. Jedno pivo,“ řeknu.

Phyllis se odvlní k baru a při tom řekne nějakému hrubému zákazníkovi, aby „se šel vycpat“. Ten chlápek, velmi vysoký, holohlavý muž se okamžitě omluví, ať už jí udělal cokoli, co ji rozrušilo.

„Jak se znáš s Phyllis?“ řeknu, fascinovaná touhle malou divokou ženou.

„Byla vášnivou fanynkou mého otce.“

„Cože?!“ podívám se na Phyllis. A vlastně to vidím. Křiklavé růžové oblečení, kontrastující rudé vlasy, velké náušnice. Vypadá jako rocková děva. „Tvůj otec byl muzikant? To muselo být skvělé.“

„Vlastně byl komik.“

Pozvednu obočí. „To je ještě skvělejší.“

Seth se usměje, spíš pro sebe než na mě. „To bylo. On byl úžasný.“

„Mohla jsem o něm slyšet?“

„Ne. Byl celkem populární na Manhattanu, v Comedy Cellar a Dangerfield´s. Jednou dělal reklamu pro Lettermanovu show.“

„Páni.“

„Jo. Ale nikdy nedošel dál.“ Seth pokrčí rameny. „A teď je v domě s pečovatelskou službou na severu, a rozesmává tam další nájemníky svého věku.“

Malý, podsaditý chlápek s tmavými vlasy předstoupí k boxu a mrskne dvěma lahvemi piva tak nadšeně, až pivo vypění a vyvalí se z hrdla lahve.

„Díky, Sonny!“ řekne Seth, věnuje tomu muži velký úšklebek.

„Jak to jde, machře? Jaký je ten nóbl život? Očividně s tebou zacházejí celkem dobře.“ Sonny kývne mým směrem. Já se na něj usměju.

„Jo, je to v pořádku!“ řekne Seth, jeho tváře trochu zčervenají.

„Uvidíme tě vlastně někdy na obrazovce? Nebo si tě pořád nechávají zavřeného za scénou. Myslím, že by nikomu nevadilo, kdyby dali tvůj ksicht do televize!“ Ten chlápek žertem žduchne Setha do ramene.

„Vlastně mám zítra konkurz,“ řekne mu Seth. „Na pozici herce.“

Sonnymu se rozšíří oči. „Oh páni! Sethe, to je úžasné.“ Odkašle si, jeho tvář zvážní. „Tvůj táta by byl hrdý.“

Seth pokrčí ramenem. „Uvidíme… nechej překřížené prsty.“

Když se Sonny vrátil do kuchyně, aby nám donesl jídlo, zvědavě se na Setha podívám.

„Ty máš zítra konkurz?“ zeptám se. „Neměl by ses právě teď připravovat?“

Seth mě odmávne. „Ach, už jsem tam byl milionkrát předtím,“ řekne mi. „Nikdy mě nevzali. Mají mě rádi jako scénáristu, ale na scéně to vždycky zkoním.“

„Zkoníš?“

„Zapomenu text.“ Posune si brýle na nose.

„Což je šílené, protože je to pořád to samé, co dělám roky.“

„Takže se připravuješ? Cvičíš?“

Seth se zasměje. „To by pak nebyla žádná sranda!“

Potřesu rozhořčeně hlavou. „Chceš být vůbec hercem?“

„Jasně, že jo.“

„Možná by ses měl připravit. Tentokrát to nechceš zkonit?“

Seth si dá paži za hlavu a opře se o box. Jeho tričko se trochu vyhrne, odhalí malou část břicha. Myslím na Jamese McAvoye a Keiru Knightly v knihovně. Rychle ten obrázek vyženu z hlavy. „Co bude, bude, asi.“ Povzdechne Seth.

„Co bude, bude?“ řeknu nevěřícně. „To zní jako strašný způsob života.“ Jen na to pomyslím, otřesu se. „Já ráda přesně vím, co se stane. Slovy skupiny Radiohead, Prosím, žádná překvapení.“

„A kde je v tom to vzrušení?“ hádá se Seth, lokne si svého piva.

„Kdo říká, že hledám vzrušení?“

„Nehledáme ho všichni?“

Pomyslím na svou matku, jak opustila rodinu kvůli svému sobeckému pokusu o vzrušení. Na Alexe a mě, jak sedíme v kuchyni, pláčeme, protože táta byl tak smutný, a my nevěděli, jak mu pomoct. Pomyslím na posledních několik dní v New Yorku. Ty byly, jak by řekla většina lidí, vzrušující. Ale já jsem technicky na útěku před policií a napůl-známá kvůli močení před cizincem. Tohle není nic pozitivního.

„Vzrušení se přeceňuje.“ Zvednu bradu a trochu si loknu piva. „Vzrušení je jen hrůza, podporovaná médii.“

„Ty jsi trdlo,“ směje se Seth zlehka.

„Možná jsem ta normální,“ kontruju, zastrčím si vlasy za ucho.

„Takže… jak u tebe fungovala příprava na každou možnost, co?“

„Obecně naprosto fajn.“ Hraju si s řemínkem své tašky. „Minulých pár dní bylo očividně… komplikovaných. Ale to jen proto, že jsem byla naprosto nepřipravená. Jsem si jistá, že kdybych věděla, co přijde v New Yorku, měla bych čas všechno nachystat a zorganizovat, věci by šly mnohem víc hladce než teď.“

„Oh, opravdu?“

„Ano! Chci říct, o tom, že sem pojedu, jsem se dozvěděla jen pár hodin před odletem. Neměla jsem žádný čas se psychicky připravit na let, koupit si Xanax, nebo cokoli, co jsi to tehdy navrhovat. Kdybych byla adekvátně připravená, nejednala bych tak šíleně. Pak by mě v televizi nemusel parodovat nějaký scénárista bez skrupulí. Pak bych tě nemusela odchytit na ulici a omylem poslat Birdiin dopis.“

„A nebyli bychom tady na pivu, abychom si dali nejlepší pizzu s masovými koulemi na světě,“ dodá Seth s křivým úsměvem. Podloží si rukou bradu. „Myslím, že když se v životě na všechno moc připravuješ, skončíš tak, že sama sebe dusíš, dusíš svou kreativitu. Nenecháváš prostor pro to, aby se ti stalo nečekaně něco úžasného.“

Nakrčím nos. „Nečekané věci se mi stávají v nejhorších nočních můrách“. Napiju se piva, užívám si to lehké praskání bublinek na jazyku. „A show jako Sunday Night Live určitě potřebuje obrovské přípravy. Vždyť je to naživo!“

„To určitě ano. Většina skečů se píše ve středu večer. Pracujeme na nich spatra, někdy odpovídají novým historkám, které jsme právě zažili, nebo celebritám, které právě na Twitteru řekly něco směšného. Ale věci se neustále mění. Takže i když připravím skvěle napsaný skeč, je dost velká šance, že ho přepíšou, než ho před začátkem show několikrát změní. Někdy se věci mění vteřiny předtím, než jdou do éteru.“

Nad tou myšlenkou se zašklebím.

„A,“ pokračuje Seth, usrkne si piva a doprovodí to vysoce spokojeným „aah“, „nejlepší momenty show vychází z nepřipravených chvilek. Když herci improvizují, nebo napodobují lidi, nebo udělá hudební host něco konverzního. To lidé milují nejvíc.“

Přikývnu. „To chápu. Ale pokud ses tolikrát ucházel o to být hercem a nikdy se to nepovedlo, nedává smysl zkusit něco, co jsi předtím neudělal – jako cvičit? Tak, abys to nezkonil?“

„Pravděpodobně to nedostanu tak ani tak.“ Podívá se na chvilku na stůl. „Pokud se připravím a příliš to vystupňuju, budu se cítit ještě víc na houby, pokud to nebude fungovat. A já jsem rád scénáristou. Je to skoro můj sen. A mít to je dost dobré, víš?“

Přikývnu, přemýšlím, co je mým snem. Jsem k němu blízko? Několik vteřin mi trvá, než si s trhnutím uvědomím, že já opravdu žádný sen nemám. Ani takový skoro sen, jako má Seth. Žádný opravdový cíl, kterého chci dosáhnout nebo vrchol, po kterém bych toužila.

Hmmm. Potřebuju sen? Proč bych nějaký potřebovala? Nemůžu být spokojená se současným životem, stálou prací, možná budoucností s někým sladkým jako je Colin? Možná to není nic světoborného, ale ke štěstí by mi to stačilo.

Nebo ne?