TTS - 4. kapitola

Překlad: Mirus
Kor.: Evudar

Opustila jsem jasné, hlučné a stresující místo a dostala se někam, kde minimálně jas a hluk kompletně chyběl. Ani jsem se nesnažila zapnout světlo. Skrz matné, oranžově zbarvené světlo, které dovnitř pronikalo mezerou mezi závěsy, jsem viděla dostatečně a výhled ani za moc nestál.

Pokoje, které Danteho peklo, můj současný vegaský domov, rezervovalo pro své movitější hosty, jsou trochu… sparťanské. Ironií bylo, že to z nich dělalo mnohem ošklivější místa než apartmány nahoře, které byly zařízené dle hotelového motta. Ale když designer došel až sem, tak mu došly peníze, protože byly na stěnách akorát plakáty z hororových filmů a ošklivý strop.

Nějakou dobu jsem tu nebyla a nebyla jsem si jistá, proč jsem tu teď. Možná proto, že jsem neměla sílu jít dál. Nebo protože jsem neměla kam jinam jít.

Bylo to docela absurdní; mohla jsem zkoumat jakoukoliv dobu – aspoň teoreticky –, mimo tu svou. V mém vlastním čase jsem týdny žila jako vězeň, a těch pár příležitostí, kdy jsem hotel opustila, nedopadlo dobře. Pochybovala jsem, že se mi podaří najít někoho dalšího, kdo by se mnou podnikl nedovolený výlet, protože poslední muž, se kterým jsem to udělala…

No, ten už tu nebyl. Ale jeho pokoj ano.

I když to tu vypadalo trochu zpustošeně.

Pod nohama mi skřípaly střepy. Noční stolek ležel na zemi rozlomený vejpůl a porcelánová lampa, která stála na něm, byla rozdrcena skoro na prášek. Cákanec nějakého lektvaru se prožral skrz stěnu a nyní se kolem díry šířil jedovaný zápach, navzdory týdennímu provozu klimatizace.

A na koberci u okna se dal rozeznat velký flek, který ve slabém světle vypadal skoro černě.

Zírala jsem na flek, a všechno se mi zase vrátilo zpět: šok, zděšení, zuřivost té noci, ve které se ten tvrdohlavý mizera, žijící tady v tom pokoji, rozhodl, že svůj život vymění za ten můj. Za týden, který mezitím uběhl, nevybledly ani vzpomínky, ani pocit s nimi související. Jestli to vůbec bylo možné, tak byly ještě silnější. To nutkání chytit ho za klopy, zatřást s ním a zeptat se ho, kde vzal tu drzost, to právo, udělat toto rozhodnutí za mě…

Minutu jsem tam jen tak stála a třásla se, znovu zuřivě naštvaná, ale bez protivníka, kterého bych mohla zbít. Protože on tu nebyl. Jen pokoj, chladný a prázdný a neosobní, bez svého živého obyvatele. Tíživé ticho bylo přerušováno pouze mým nepravidelným dechem. Objala jsem se pažemi kolem trupu a čekala na to, až mé srdce přejde z útočného modu a zklidní se mi tep.

Ale to se k ničemu nemělo.

Jednou jsem četla, že existuje pět fází smutku: Popírání, vztek, smlouvání, deprese a akceptace. Já to zažívala jinak. Trochu popírání tu bylo, ano, krát poté, co jsem zjistila, co se stalo. Ale to netrvalo dlouho. A pak… no, jednoduše řečeno, jsem vší silou vstoupila do fáze dvě.

A tam jsem zůstala.

Zřejmě omylem jsem si zaťala nehty do paží, a to tak hluboko, že jsem začala krvácet. Pomalu jsem je vytáhla a svědomitě si ruce utřela do svých beztak již špinavých riflí. Tím se teď zaobírat nebudu.

Udělám to později.

Udělám to, až ho budu mít zase zpátky.

I když doteď to moc dobře neklapalo. To byla taky věc, která by měla jít lehce. Zatraceně, byla jsem cestující časem, nebo ne? Mělo by stačit prostě se jen vrátit a změnit pár věcí. Jen pár korektur. Postarat se o to, aby vyhráli ti dobří. Lehké, nebo ne?

Samozřejmě, že bych něco takového neměla dělat. Ve skutečnosti to určitě patřilo k těm věcem, které bych vůbec neměla dělat. Pýthie ochraňují časovou linii před změnami způsobenými ostatními; samy ji neměníme.

Samozřejmě mimo situace, kdy to i tak uděláme.

Agnes to udělala, když mě varovala, že budu v nejbližší době zavražděna. Kdyby mlčela, tak bych se s tím děsným chlapem jménem John Pritkin nikdy neseznámila, nikdy by mě nemusel zachraňovat a nikdy by svůj život takhle nepromrhal. Možná by byl na tom líp, kdyby se starala o své vlastní záležitosti, ale ona to neudělala a já jsem přežila. Všechno jen proto, že změnila jednu malou drobnost…

Ale to byl ten problém. Agnes dělala takové věci už několik desetiletí. Věděla, co může změnit a čeho se nesmí za žádných okolností ani dotknout. Nemluvě o tom, že noc, kdy pro mě porušila pravidla, byla ve srovnání se šílenstvím před týdnem, ranní procházka. Pokud bych se opravdu vrátila, kde bych měla učinit ten řez? V noci jsem zírala do stropu a lámala si nad tím hlavu.

Místo bylo jasné – přesně tento pokoj. Boj, který způsobil, že vypadal ještě hůř než obvykle, se udál kvůli mně. Někdo z protivníkovy strany chtěl mít objekt, který u sebe Pritkin nosil, takový, který by mě přitáhl k vlastní popravě hned, jakmile znovu skočím. Bojovali. Pritkin prohrál, běžel za ním a našel mě právě včas.

Takže, pokud bych měla něco změnit, bylo by nejjednodušší, kdybych ho varovala před útočníkem.

A to bude fungovat skvěle – pokud se bude varováním řídit.

Ale Pritkin byl zosobněním tvrdohlavosti a dával slovu ‚paranoidní‘ nový rozměr. Mohlo se klidně stát, že by varování podobné tomu, jaké mi poslala Agnes, ignoroval. A i kdyby to neudělal a nenásledoval by atentátníka na bojiště, stejně by to dobře nedopadlo.

Protože v tom případě bych byla mrtvá já.

Takže, kde? Uprostřed boje, který jsem už poprvé sotva vyhrála? Jednoduše jsem nevěděla, jak by to mělo fungovat. Konečný boj se odehrál během pár minut plných zoufalých činů a děsivého odhodlání. A jako obyčejně jsem přežila stejně tak díky štěstí jako i umu. Jakákoliv malá změna bych mohla způsobit, že se věci zhorší, místo toho, aby se zlepšily.

A to nemluvím o skutečnosti, že duel, který jsem vybojovala s dalším polobohem, se nakonec ukázal jako velmi užitečný. Na šest shromážděných upířích Senátů udělal takový dojem, že se krátce na to rozhodli, že se ve válce přece jenom spojí. Pokud bych se boji vyhnula, tak by možná odmítli smlouvu o spojenectví podepsat. A my jsme tu smlouvu potřebovali.

A stejně to všechno bylo irelevantní, protože i kdybych našla cestu, jak Pritkina zachránit, aniž bych přitom byla zabitá a neprozradila, že Pýthie přece jen občas využívá času pro své vlastní účely, co pak? Pritkin by měl i nadále potíže, ale ne tak bezprostřední. A skutečnost, že jsem s tím výjimečně neměla nic společného, to také nevylepšovala.

Nechtěla jsem ho zachránit jen proto, abych ho vrátila do té samé mučivé existence, ve které žil skoro celé století. Chtěla jsem ho zachránit. Výjimečně jsem chtěla, abych moc, o kterou jsem se nikdy neprosila, a která pro mě od okamžiku, kdy jsem ji obdržela, nepředstavovala nic jiného než potíže, opravdu splnila svůj zatracený účel. A někomu pomohla.

Někomu, kdo si to zasloužil. Jen jsem si nebyla jistá, jak to mám provést. Posadila jsem se na postel, abych vyčkala, až ten chaos nahoře pomine. Místnost působila pokojně a tiše až na slabé vzdychání klimatizace. Nebo by byla pokojná, kdyby mezerou mezi závěsy nepronikal proužek světla, která ozařoval jeden filmový plakát.

Ne, že by to v tomto okamžiku vypadalo nějak hrůzostrašně. Nějaké dítě, pochybuji, že by to byl ten věčně zamračený válečný mág, vylepšil Belu Lugosiho (kdo nezná – představitel jednoho z prvních, myslím dokonce černobílých Draculů:-))) plnovousem a brejličkami. Na druhou stranu by to nebylo největší překvapení, které mi v poslední době připravil.

Někdy jsem se ptala sama sebe, jestli jsem toho muže vůbec znala. Každopádně jsem mu nerozuměla. V jednom momentě byl absolutní mizera, a to takový, že bych ho nejraději poslala na nějaké obzvlášť hnusné místo a tam ho nechala, a v další chvíli…

Začala jsem rychleji dýchat, ruce se mi křečovitě sevřely a z očí mi vytryskly hloupé slzy. Vztekle jsem je otřela. Řekla jsem si, že už to nebudu dělat a zatraceně, nebudu…

„Cass?“

„Ahhh!“ Leknutím jsem uskočila a dopadla svým už i tak bolavým zadkem na zbytky nočního stolku. Přede mnou ve vzduchu mezi kartami poletoval Billy.

Ty karty patřily mně. Ani jsem si nevšimla, že jsem si s nimi hrála, ale to nebylo žádné překvapení. Děti mají svou oblíbenou hračku. Laura svou dečku. Já měla mastné tarotové karty, které mi věnovala má stará guvernantka a z legrace je očarovala. A které byly teď roztroušeny po celé místnosti a divoce brblaly.

Jejich kouzlo spočívalo v tom, že dokázaly předpovídat budoucnost samy. Aspoň se o to pokoušely – ať už chtěně nebo díky nějaké chybě při kouzlení –, se navzájem neustále překřikovaly. Výsledkem bylo osm a sedmdesát pisklavých hlásků, které pomalu zesilovaly, zatímco se každý z nich snažil překřičet ty ostatní. Nakonec z toho byl pekelný rámus.

Všechny jsem je nacpala zpátky do krabičky, která jako jediná se dokázala postarat o to, aby zmlkly. Zároveň jsem se zamračila na Billyho.

„To už nikdy nedělej!“

„Tak neutíkej, aniž bys mi dala vědět. Měla bys právě spát.“

Jasně. Jakoby se mi to v poslední době dařilo. „Měla jsem pár nevítaných hostů.“

„Tak je pošli pryč. Proč bys to měla být ty, kdo odejde? Je to tvůj pokoj!“

„A já ho nechci nechávat znovu zařizovat. Poté, co ho zničí tři nasrané čarodějnice.“

„Přece by nezničily suitu Pýthie.“

„Proč ne? Vloupaly se do ní,“ zabručela jsem a podařilo se mi dostat většinu karet zpátky na své místo. Až na pár, které i nadále poletovaly a pořvávaly kolem. Prohrabala jsem povlečení a snažila se ty zatracené věci najít. „Bylo pro mě jednodušší odejít.“

„A proč jsi přišla sem?“ Billy se rozhlédl a nakrčil nos. „Smrdí to tu jako ve válce.“

„Je mi jedno, jak to tu voní.“

„A pod peřinou je určitě plno pastí.“

Na sekundu jsem se s rukou napůl pod postelí zarazila. Znala jsem Pritkina především v jeho roli jako svého osobního strážce/trenéra/seržanta, ale současně měl i jiné tituly. Jako například válečný mág – úkladný vrah.

„Nemyslím si, že to ještě dělá,“ vysvětlila jsem Billymu. Ne, od té doby, co jsem se tu nečekaně objevila.

„Možná ne. Ale co když někdo jiný? Vypadá to, jakoby to tu bylo důkladně prohledáno.“

„Tak to tady vypadá vždycky.“ S výjimkou jeho zbraní byla Pritkinova představa spořádaného života srovnatelná s představami čtrnáctiletého chlapce.

„Ano, ale lidé se budou ptát, kam zmizel,“ poznamenal Billy. „Je to válečný mág, že ano? Copak nikdo není zvědavý?“

„Všichni jsou zvědaví.“

Doslova všichni se mě na to denně vyptávali, až na Jonase. To bylo trochu zvláštní, protože Pritkin byl prakticky jeho podřízený. Ale možná měl Jonas pocit, že muž jako Pritkin nepotřeboval žádnou chůvu. Možná se jen nerad Pýthie vyptával. Odpovědi se mu málokdy líbily.

„Pak bys ses možná neměla plazit po zemi,“ důrazně radil Billy.

„A možná bys mi měl vyprávět, co řekla Laura,“ odpálkovala jsem ho.

Billy se vzdal pokusů se mnou diskutovat a zaparkoval svůj průsvitný zadek pět centimetrů nad ošklivým přehozem. „Říkala, že jsou v hausbótu.“

Chňapla jsem po kartě, která napůl zapadla pod postel, vytáhla ji a zírala na Billyho. „Mí rodiče?“

Přikývl.

Zamračila jsem se. „Jaký hausbót? Tonyho dům leží uprostřed pevniny. Široko daleko není žádné moře ani jezero.“

„Ano, to jsem také řekl. Očividně měla na mysli nějakou polorozbořenou chajdu, která kdysi stála za domem. Bývalý majitel tam skladoval svou loď a jméno tomu zůstalo. Každopádně dokud ji nenechal Tony buldozerem srovnat se zemí, aby z toho udělal parkoviště.“

Přikývla jsem. Kromě jiného se Tony zabýval půjčkami. A ne všechno, co mu uvízlo za nehty, když dlužníci neplatili, bylo dostatečně malé, aby se dalo skladovat v domě. Jednou prostě musel část pozemku za domem nechat vydláždit, aby tak získal místo pro ta auta, trucky a mobilní domy, které si nechával, dokud nebyly vyplaceny nebo prodány. Moc často jsem tam nebyla, protože tam nebylo nic, co by zajímalo malé dítě – a ty zabavené věci byly vždycky zamčené.

„Říkala, že tvým rodičům se hlavní budova nelíbila,“ pokračoval Billy, „a Tonymu se nelíbilo mít je tam u sebe – nebo jejich malé přátele.“

„Jaké přátele?“

„Vypadá to, že přitahovali démony jako nikdo jiný a ti naháněli upírům strach.“

„Démoni?“ Můj otec si dost rozuměl s duchy – to jsem zřejmě po něm zdědila. Ale ještě nikdy jsem neslyšela nic o démonech.

Billy přikývl. „Událo se několik incidentů – poletování věcí, požáry, jeden upír byl ožehnut…“

„Kdo?“

„Manny,“ odpověděl Billy. To byl jeden z Tonyho hloupějších upírů. „Docela dobře se zotavil, ale krátce na to byla tvá matka s otcem vystěhována.“

„Do hausbótu,“ zopakovala jsem a zírala na kartu ve své ruce, aniž bych ji opravdu viděla.

„Ano,“ potvrdil Billy, který zněl najednou podrážděně. „A nedívej se tak na mě.“

„Jak se na tebe nemám dívat?“

„S tím pohledem, který mi říká: Zeptám se mamky, jak dostanu Pritkina zpátky. Není to tak jednoduché!“

„Ach, to je mi novinka.“ Ale to nehrálo žádnou roli, protože jestli někdo věděl, jak mě z této šlamastiky dostat, tak to byla mamka.

Jak už jsem říkala, bohové měli na různých místech různá jména. Seveřani ji uctívali pod jménem Hel – Bohyně smrti. Kromě jiného byla zodpovědná za oblasti, které nesly její jméno – Peklo. O kterém jsem se potřebovala urychleně informovat.

Protože Pritkin dal svůj život za ten můj, ale ne v konvenčním smyslu slova. Samozřejmě, že ne – kdy udělal něco konvenčního? Ne, musel to udělat ve velkém stylu.

Dal mi energii, když jsem byla úplně na dně a tím mi zachránil život. Ale kvůli tomu porušil pravidlo, které jediné mu dovolovalo pobývat na Zemi. V důsledku toho se ho jeho otec zmocnil – poté, co skoro století čekal na příležitost dostat své jediné dítě zpátky tam, kam podle jeho názoru patřilo – na trůn v Pekle.

Který pravděpodobně stál přímo v ložnici, protože Pritkinův otec, Rosier, byl Kníže inkubů. To dělalo z Pritkina mocného polovičního inkuba, který se z pohledu jeho otce poflakoval na Zemi příliš dlouho. Bylo na čase, aby se ujal svého dědictví a sloužil své rodině tím, že se bude prostituovat nejvyšší nabídce. Že tento druh existence znamenal pro Pritkina osud horší než smrt, protože svou démonskou část a všechno, co s tím souviselo, nenáviděl, Rosiera nezajímalo. Celá staletí se pokoušel zplodit vlastního syna, kterého chtěl využít jako donucovací prostředek pro jednání a neměl v úmyslu ho teď ztratit. Na rozdíl od Persefony nebyly Pritkinovi povoleny ani návštěvy. Rosier ho měl a plánoval si ho ponechat.

To se přepočítal!

„Proč se tak šklebíš?“, zeptal se Billy nedůvěřivě.

„Já se šklebím?“

„Jako bys ses chystala někoho uškrtit.“

„Nevím, o čem mluvíš,“ odvětila jsem a zastrčila zbytek karet zpátky do krabičky.

„Ooooukej. Ale než se vydáš na to svoje rodinné setkání, tak bys možná měla vědět ještě něco.“

„Například?“

„Například: Jestli tví rodiče doufali, že budou v chatce nerušeni, tak se jim to opravdu dařilo. Laura říkala, že tam nikdo nechodil – dokonce ani ostatní duchové. Démony se dokážou krmit energií duchů ještě snadněji než lidskou – není žádné tělo, které je potřeba překonat, rozumíš? A oni nechtěli nic riskovat.“

„No a? Nejsem žádný duch.“

„Říkám: snadněji. Démoni se živí snadno i na lidech, pokud se dostatečně snaží a tam jich bude opravdu hodně.“

Nakrčila jsem čelo. „Kolik?“

„Laura to nevěděla. Sama tam nikdy nebyla, protože není blbá. Ale pár upírů se vrátilo vysloveně vyděšených. Slyšeli něco, co znělo jako stovky démonů. Kromě toho blábolili něco o tom, že viděli bláznivá světýlka a cítili, jak se kolem nich celý prostor stahuje. Takže celý program. Byli posraní strachy.“

Vráska mezi očima se mi prohloubila. „Co za démony to mohlo být?“

„Není to úplně jedno? Ponaučení této historky je takové: Jestli se z chaty podělali strachy nejděsivější ze všech Tonyho mizerů, tak bys ses možná měla bát taky!“

„Uvnitř je má matka,“ připomněla jsem mu. A nebylo to tak, že by si nedokázala s démony poradit. Pokud jsem těm starým legendám rozuměla, tak jim kdysi dávno prakticky vládla.

„Ano, někdy,“ odvětil Billy nabručeně. „Ale co když bude právě někde pryč? A jak to chceš vůbec provést, když nevíš, jak to tam vypadalo? Budeš muset skočit mimo chatu, někam, kde uvidíš, kam jdeš, což znamená, že se budeš muset ke dveřím dostat skrz ně. A pak budeš muset čekat na někoho, kdo tě pustí dovnitř – za předpokladu, že bude vůbec někdo doma. A během celé té doby budeš lehkým cílem pro hromadu hladových démonů. Stejně jako já víš, že nemáš ani ponětí, jak se jim ubránit…“

„Přestaň s tím.“

„Oukej, jasně. Přestanu s tím. Hned, jak mi řekneš, jak se chceš dostat dovnitř.“

Asi minutu jsem mlčela. „Jonas se v démonech vyzná.“

„Ano. A jsem si jistý, že bude dalším výletem k Tonyho domu přímo nadšený. A i kdyby souhlasil, tak je tu ještě ta věc, která může změnit celou tvou existenci…“

„Jdu tam jen, abych si promluvila…“

„…a jaký důvod chceš uvést, že ji chceš vidět? Nemůžeš mu vyprávět o mágovi, protože pak bys mu musela prozradit, co je Pritkin zač. A ty víš, jaký mají mágové názor na démony…“

„Řekla jsem, že s tím máš přestat!“, přerušila jsem ho divoce. To jsem teď nepotřebovala. Ještě víc klacků pod nohama – v týdnu, který se neskládal z ničeho jiného. Týdnu, kdy jsem se snažila vystopovat svou matku, která se vyhýbala každému, kdo se o to pokoušel. V patách měla své vlastní nepřátele a z toho důvodu povýšila úhybné manévry na formu umění.

A když jsem konečně do toho kyselého jablka kousla a pochopila, že se budu muset vrátit do Tonyho domu, na jediné místo, kde jsem si byla jistá, že ji najdu, tak jsem akorát zjistila, že nebyla doma. Poté, co jsem překonala ochranná kouzla a nejméně tucetkrát mě málem chytili. Pomalu jsem měla pocit, jakoby nebyla nikde.

A pak se dnes odpoledne objevil Jonas a vysvětlil mi, že se potřebuje okamžitě dostat do minulosti. S jeho pomocí jsem prošla přes ochranná kouzla – aspoň většinu –, a Billy z Laury dostal odpověď. A teď jsem zjistila, že jsem rodiče u Tonyho ani najít nemohla, protože tam nebyli. Byli v chatě.

O které jsem se navíc dozvěděla, že je obklopená hordami démonů.

„Cas…“

„Ne,“ procedila jsem skrz sevřené rty. „Ne teď.“

„Ano, teď,“ nenechal se Billy odbýt. „Poslouchej, pomohl jsem ti, že ano? Snažil jsem se – my oba jsme se snažili. Ale je pryč.“

„Není.“

„Ale ano, je. A ty ho nemůžeš dostat zpátky jen silou své vůle. Podívej, dokonce, i kdyby ses tam dostala, a i kdyby ti řekla, jak se dostaneš na Rosierův Dvůr, co pak?“

„Pak ho vezmu s sebou zpátky,“ zavrčela jsem.

„Hm-hm.“ Billy na mě hleděl a byl dostatečně hmotný, abych dokázala v jeho oříškově hnědých očích rozpoznat soucit. „Ty víš, že to nepůjde, že ano? Cass, nechápej mě špatně, ale nedokázala ses bez pomoci ani vloupat k Tonymu. A teď si myslíš, že bys mohla jen tak nakráčet do Pekla…

„Drž hubu.“

„…a dojít si pro Pritkina? I když přesně tohle od tebe Rosier očekává? I když je připravený?“

„Billy! Buď zticha!“

„Tentokrát ne,“ řekl energicky. „Musíš si to vyslechnout. Protože nikdo jiný neví, co máš v úmyslu, jsem tu jediný, kdo se může pokusit ti to vymluvit. Cass, to je sebevražda! Pritkin se vzdal všeho, aby tě zachránil; myslíš, že by chtěl, abys svůj život zahodila při pokusu ho vysvobodit?“

Prudce jsem vstala, protože jsem už nedokázala klidně sedět. Ale to také Billyho neumlčelo. Samozřejmě, že ne. Na to jsem prostředek ještě nenašla.

„Dokonce, i kdyby se ti podařilo ho proti vší pravděpodobnosti odtamtud dostat – co myslíš, že by se stalo?“, zeptal se ostře. „Nic by se tím nezměnilo. Porušil svou podmínku, nebo jak tomu chceš říkat. Rosier by ho prostě odvlekl znovu…“

„To nevíme!“

„Ale ano, víme. Pritkin ti to řekl…“

„Řekl, co věděl. Ale možná nevěděl všechno,“ namítla jsem a snažila se chodit sem a tam, což jsem kvůli těm střepům na zemi dost dobře nemohla. Rozmáchla jsem se nohou a několik jich odkopla.

„Ach. Takže ty víš o Peklu víc, než chlapík, který tam žil?“

„Ne, ale možná to ví má matka!“, obořila jsem se na něj. „Ona tam také žila, pokud mají ty staré legendy pravdu. A to stovky let! Jestli je nějaká skulina, tak o ní bude vědět!“

„A pokud žádná není!“

„Tak žádná nebude,“ řekla jsem, založila si ruce na prsou a mračila se na něj. „Ale dokud to neuslyším – od ní –, tak to jednoduše nevzdám. Já nemůžu, Billy – copak to nechápeš?“

„Och, já to chápu,“ zamumlal. „Jen si nejsem jistý, jestli to chápeš ty.“

„A to má znamenat co?“

Zavrtěl hlavou. „Nic. Jednoduše… nic. Ale skutečností je, že se k ní nemůžeš dostat, aby ses jí zeptala.“

Najednou mě přemohla únava a já se zhroutila na postel. Byl to dlouhý den na konci jednoho dlouhého týdne a bolelo mě na prsou. Chtěla jsem křičet, plakat, házet věcmi, ale už mi nezbývala energie ani na to. Chtěla jsem omdlít a po probuzení tu najít Pritkina. Chtěla jsem… Proboha. Někdy jsem nevěděla, co.

„Ne dnes v noci,“ uznala jsem a třela si zátylek. Jestli jsem se necítila ani na to, abych se vypořádala s několika zvědavými čarodějkami, tak jsem se určitě nemohla postavit tomu, co mou dobrou starou matku strážilo.

„Pojď zpátky do suity,“ řekl Billy tiše. „Než Marco kvůli tobě dostane infarkt. Trochu si odpočiň. Zítra… budou věci možná vypadat jinak.“

S jinými slovy, zítra bych možná mohla dostat rozum. „Ano, možná,“ odpověděla jsem, protože už jsem se nechtěla hádat.

Billy přikývl a rozplynul se. Přitom se mu podařilo vypadat, že se mu ulevilo. Což mou náladu nezlepšilo. Sice to tak v poslední době nevypadalo, ale Billy Joe nebyl zrovna ustrašený typ. Za svého života byl hráč, který hrál o vysoké sázky, dokud neskončil v Mississippi s pytlem přes hlavu, protože podvedl špatné lidi. Pokud si Billy myslel, že bylo něco riskantní…

No, řekněme, že šance nebyly moc dobré.

Všechno, co řekl, nebylo špatné. Ale to platilo i pro to, co se neobtěžoval zmínit. Že Pritkin, kdyby byla situace opačná, by pro mě přišel. Ať už by se mi to líbilo, nebo ne, i kdybych nechtěla, aby riskoval, on by se mě nevzdal. Zřejmě by ho to ani nenapadlo. Věděla jsem to s naprostou jistotou, stejně jako jsem věděla, že zítra vyjde slunce.

Takže jsem to nemohla vzdát!

Stočila jsem se na jeho neuspořádané posteli do klubíčka. Dokonce i po týdnu prostěradlo vonělo. Po mýdlu, střelném prachu a po magii. Ležela jsem tam, zírala na strop a neplakala. Protože to byla slabost, a protože jsem si nemohla dovolit být slabá.

A protože se plakalo jen za lidmi, kteří se nevrátili.

A tohle nebyl ten případ, ať už to vypadalo jakkoliv. Musela jsem ho vysvobodit, musela jsem ho dostat od jeho nenáviděného otce, musela jsem najít cestu, jak si ho ponechat. A k tomu jsem potřebovala svou matku.

Nějak.

Ale už uplynul týden a doteď se mi nepodařilo udělat ani jeden krok kupředu. Tím, jak jsem skákala časem jako blázen, jsem se vyčerpala. Honili mě strážci starého Pýthiina Dvoru, v Londýně mě málem přejeli a Tonyho ochranka mě málem zastřelila. A kvůli čemu? Svému cíli, najít Pritkina, jsem nebyla blíž než před týdnem.

Když mě opustil.