BSL - 19. kapitola

Překlad: Lenuszka

Zpráva od Olive Colinovi: Bohužel v New Yorku prší. Doufám, že tam u vás pořád svítí slunce. Masáž hlavy se mi líbí, zní to jako dobrý nápad na naše domácí rande ;) Teď jsem na řadě já s otázkami. Co tě rozesměje? X

Zpráva od Colina: Tady pořád svítí slunce. Budeme opékat. Hoď tam dalšího garnáta! Haha. Co mě rozesměje… hmmm. Opravdu se mi líbí Lad Bible (pozn. To je webová stránka s vtipnými videi atd.). Znáš to? Je to stránka memů. Takové mám moc rád. Všechny jejich druhy!

Během cesty zpátky do bytu mi Birdie volá přes FaceTime.

Žaludek mi poskočí. Mám jí říct o tom ztraceném dopisu? Chci říct, stojí za to ji stresovat, když ho dostanu zítra zpátky z třídící kanceláře? Rozhodnu se říct jí pravdu. Musí být zoufalá po novinkách ohledně Chucka.

Kliknu na přijmout. A zjistím, že Chuck je, jak se zdá, ta nejposlednější věc, která ji zajímá.

„SLEDUJ MĚ ČŮRAT!“ ječí přihlouplým hlasem na obrazovku. „Sleduuuuuuj měěěěěě!“

„Ty jsi to viděla?“ zasyčím do obrazovky. „Neeeee!“

Birdie se směje. „Vypadá to, že jsi mi o svém letu do New Yorku něco zatajila. Proč tě kruci ztvárnili v Sunday Night Live? A proč jsi mi to neřekla?“

S rudou tváří a přes zvuk pištivého smíchu jí řeknu o Sethovi a nedorozumění v letadle. A pak jí řeknu o lidech, kteří mě poznávají na ulici, jak jsem omylem poslala ten dopis, jak tam byl Seth a jak se mnou zítra půjde do třídící kanceláře a že ho určitě dostanu zpátky a že se nemusí bát. Očekávám, že z toho dopisu bude přinejmenším zlehka rozladěná, ale ona se mnohem víc zajímá o ten zatracený skeč v Sunday Night Live.

„Doufala jsem, že si to nenajde cestu do Anglie,“ řeknu, dojdu k Riverside Drive a jdu kolem Central Parku.

„Ukázalo se mi to dnes ráno na Facebooku.“

„Neee! Jsem ztrapněná.“

„Je to drsné!“

„Cože?“

„Kdo může říct, že ho ztvárnili v americké televizní show? Musela jsi na toho scénáristu udělat dojem.“

„Jo, to močení před někým dalším udělá.“

Vzhlédnu a všimnu si, že se šedé mraky nade mnou trochu vyjasnily, posadím se na dřevěnou lavičku v parku.

„Doufala jsem, že možná na Manhattanu zažiješ malé dobrodružství, ale tohle je neskutečné.“

„Já vím. Jsem tu jen dva dny a je to naprosto šílené.“

„No, opravdu mi to zvedlo náladu!“

„Moje utrpení ti zvedlo náladu?“

Birdie protočí oči. „Jsi opravdu otrávená? Je to větší utrpení než to, že jsi většinu času doma?“

Už chci protestovat, že to doma vůbec není utrpení. Ale kousnu se zevnitř do tváře a přemýšlím o Birdiiných slovech.

Hmmm. Jsem vytočená a trochu panikařím, jsem ztrapněná a právě zažívám celý kolotoč emocí. Ale určitě se nenudím. A to je oproti domovu rozdíl. Tam jsem šťastná, netrpím, to vůbec, ale možná… nevím, se trochu nudím?

Ne. To není možné. Mám svůj život ráda. Všechno je v Saddleworthu jednoduché a snadné. Těch pár dní bylo přesným opakem jednoduchého a snadného. Bylo to šílené a nekonečné. To není můj cílový stav.

Pokrčím rameny. „Je to tu rozhodně zábavné.“

„Tak co děláš dnes večer?“ zeptá se Birdie.

„Na Netflixu je nový speciál na stojáka s Azizem Ansarim. Možná si objednám pizzu. Zítra brzy vstávám.“

Birdie udělá obličej a naznačí, že sama sebe věší.

„Hej!“ vynadám jí. „Netflix a klid! Co je na tom špatného?“

„Netflix a klid je eufemismus tisíciletí pro sex, víš?“ (pozn. V originále je to „Netflix and Chill“ a znamená to mít sex, zatímco v pozadí hraje nějaký pořad, film)

„Opravdu?“ obočí mi vystřelí. „Já jsem to nepochopila?“

„Já taky ne.“ Pokrčí rameny. „Ale byla bych mnohem šťastnější, kdybys plánovala Netflix a klid na tento způsob. Možná je to dobrá metoda, jak zapracovat na těchto vysokooktanových emocích, které zažíváš.“

Ona se posadí a začne přisprostle přirážet na své nemocniční posteli.

„Přestaň!“ Směju se. „Jsi nechutná!“

„Ooh, Coline!“ ječí. „Přinuť mě cítit se jako žena, Coline!“

„Já zavěsím.“

„Neee!“

Zvedne polštář a začne předstírat, že se s ním muchluje. „Coline! Oh Coline! Coline, sleduj mě čůrat.“

Naštvaně se nakloním přímo do telefonu.

„Doktore BJ! Ooh Bruci Jime! Tvé jméno je tak cool! Jak mě to vzrušuje! Ooh, můžu ti vykouřit, doktore BJ.“ Birdie frkne smíchy a je to můj nejoblíbenější zvuk. Přehrávám ještě víc. Začnu se ovívat. „Já, já mám horečku, doktore BJ! A jediným lékem je tvoje péro. Dej mi to péro, doktor Bruci Jime. Dej mi to péro do mé sladké vagíny!“

Zavřu oči a napodobuju do telefonu líbání, když si uvědomím, že se Birdie už nesměje.

Otevřu oči, abych viděla, že se dívá směrem k nemocničním dveřím.

„Doktore BJ!“ řekne, její bledé tváře zrudnou. „Zdravím. Omlouvám se. Um…“

Pak obrazovka ztmavne, jak Birdie rychle ukončí hovor.

Příštích patnáct minut strávím na lavičce a směju se tak moc, až brečím.

Bože, já ji miluju.

***

Příští ráno mě budík na mobilu vyruší z opravdu divného snu. Zdá se mi, že je Birdie duch a jsme na vrcholu Empire State Building a ona chce, abych skočila. Ona říká, že budu moct letět, ale já jistě vím, že se rozplácnu na nějaký žlutý taxík a udělám nepořádek. Pak jsem ve velké staré knihovně, sleduju znovu scénu z Pokání. Jen místo Jamese McAvoye je tam Colin z letiště. Ale nevypadá to, že by se zapojil.

„Tohle se mi nikdy předtím nestalo!“ řekne Colin ze snu.

„To je v pořádku. Stejně mě sex nijak nezajímá!“ odpoví moje snová verze. Ale v tom snu se cítím velmi zklamaně.

Když se ozve budík, zabručím a posadím se na rozkládacím gauči. Minulou noc jsem zažila Netflix a klid (tím neeufemistickým způsobem) a zatímco jsem si užila Azize Ansariho, asi za hodinu jsem vytuhla. Doma ještě projedu instagram, dám si koupel, uklidím si ve skříni nebo přečtu knihu, ale minulou noc se mi žádná z těch věcí nechtěla.

Krátce jsem zvažovala, že podniknu něco riskantního. Možná jít sama na večeři do jedné z restaurací, které navrhovala Birdie, nebo se jít někam projít. Ale rychle jsem ten nápad zamítla, když jsem si uvědomila, že nejsem dost statečná na to jít na večeři sama. Snídaně a oběd je jedna věc. Ale večeře? V restauraci? Sama? To zní děsně!

Nakonec jsem zaklepala na dveře paní Ramirezové a ona byla celá šťastná, že mě nakrmí polévkou a povykládá mi příběhy ze všech exotických míst, které navštívila a které by měly jít definitivně na seznam „mého příštího výletu do zahraničí.“

Po sprše vystrčím nos zpoza závěsů a zkontroluju počasí. Z toho, co vidím, vypadá obloha celkem temně a hrozivě, abych byla upřímná. Jako něco z Krotitelů duchů. Navíc zase prší. Spolknu své námitky o tom jít v tomhle počasí na loď, a obleču si džíny, mé oblíbené tričko s obrázkem Billa Murrayho, a velký tmavě červený svetr. Vrstvení se zdá jako správná volba pro záludný výlet lodí.

Vyfoukám si kadeře do rovna ve snaze udělat se co nejméně rozpoznatelnou. Nemám žehličku, ale mám sérum (což je v každé výbavě kudrnatých holek nutností), a po dlouhé bitvě s fénem a kartáčem, vypadají mé vlasy celkem rovné. Tak! A není nutno mít baret!

Po tom, co vypiju silné kafe, si obleču svůj vlněný kabát, vezmu brašnu přes rameno, smutně se podívám na svou ledvinku, kterou tu nechávám, a opustím byt.

Protože už jdu pozdě, rozhodnu se nepoužít metro, a zamávám na ulici na taxi. Ale asi to nedělám správně, protože mi žádné z nich nezastaví! Podívám se na hodinky. Kruci, potřebuju pohnout. Zamávám na Lloyda u vchodu budovy, ale on intenzivně hovoří s dalším nájemníkem a nevšimne si mě.

Zvednu ruku a zatřesu, jako to dělají lidé ve filmech. Ale pořád to nefunguje.

Kolem mě se šourá starší židovská žena s obrovským červeným deštníkem. „Panenko, musíš být mnohem agresivnější!“ Zakření se než pokračuje dál po ulici.

Já ale nejsem agresivní člověk! Jak se vůbec agresivně mává na taxi? Mám místo zamávání ruky vystrčit prostředník? Mám udělat nějaký ze svých nejlepších karatistických chvatů, abych upoutala jejich pozornost?

Ach Bože. Nemám čas o tom uvažovat, pokud chci být u přívozu včas. Tak se zhluboka nadechnu a zaječím na další taxi, které jede mým směrem.

„Hej!!! Zastav!!!! Stůůůůůůůůůůj!“

K mému překvapení a úlevě to zafunguje. Taxi zastaví přímo přede mnou. Rychle nasednu, trochu to ve mně vře. Nemyslím si, že jsem někdy ve svém životě zařvala tak nahlas!

„Kam to bude?“ zeptá se taxikář bez obalu.

„Přívoz The Whitehall,“ řeknu. „A šlápněte na to.“

Ten řidič se na mě zakření ve zpětném zrcátku a šlápne na pedál tak silně, že odjedeme s hlasitým skřípěním kol, přesně jako ve filmech!

Spokojeně přikývnu, dovolím si malý hrdý úsměv.

Možná začínám přicházet na kloub celé téhle věci s New Yorkem!

***

Nic neotřese vzkvétající sebedůvěrou ustrašeného kotěte tak, jako pohled na deštivý přívoz a loď – na kterou máte nastoupit – jak se v tomhle alarmujícím počasí kýve ze strany na stranu.

„Olive? Tady!“

Spatřím Setha, jak běží přes cestu naproti. Má na sobě ošuntělé černé tričko, černou mikinu a vybledlé černé džíny. Jeho vlasy jsou jeden velký chaos, jako by si je zapomněl počesat.

„Nepoznal jsem tě bez…“ řekne Seth a naznačí k hlavě.

„Mé vlny. Jo. Jsem tak víc inkognito,“ řeknu, dotknu se svých rovných pramenů. „Už na mě na ulici nebudou náhodní kolemjdoucí křičet „sleduj mě čůrat“.“

Seth udělá obličej. „Omlouvám se!“ řekne. „Odpustíš mi někdy?“

„Ano, pokud mi pomůžeš dostat zpátky můj dopis.“

„Proto jsem tady!“

„Dobře.“

„Jsi v pořádku?“ zeptá se, když nastupujeme na loď po tom, co si koupíme lístky.

„V pořádku!“ lžu.

„Máš legrační barvu.“ Položí mi ruku na paži.

Nad jeho dotekem lehce nadskočím a uhnu paží. „Jsem v pořádku! Naprosto fajn!“

To mrholení polevilo a tak, jakmile jsme na lodi, jdeme přímo na palubu. Posadím se na jednu z načerveno natřených laviček. Seth se postaví přesně k přídi, čelí větru jako by tohle byl Titanic a on Leonardo DiCaprio.

Jak loď odplouvá, kolébá se ze strany na stranu a já se snažím neuvažovat moc o vší té hluboké tmavé vodě pod námi a všech strašných věcech, které se můžou stát, kdyby loď ztroskotala, nebo by měl kapitán srdeční záchvat, nebo by byl ten vítr tak silný, že by nás převrhnul, nebo dostanu mořskou nemoc a začnu zvracet a něco z těch zvratků se dostane lidem na boty.

A pak si všimnu, že je tu malá kajuta plná záchranných vest. S třesoucíma se nohama tam zamířím a jednu popadnu. Rozhlédnu se. Nikdo žádnou nemá. Ani šestiletá dvojčata, které jsou na lodi se svým starším dědou.

Já si ji obleču a uvážu tak těsně, jak to jde. Není to pohodlné. Navíc je to vysoko u krku a já tak vypadám, jako bych krk neměla. Jsem si jistá, že vypadám jako kretén. Ale alespoň jsem kretén v bezpečí!

Znovu se posadím, pěsti mám zatnuté, chci, aby ta cesta rychle uběhla. Seth se otočí z místa, kde stojí. Jeho tvář se rozjasní, když si prohlédne mou záchrannou vestu. Pak našpulí rty a já mám pocit, že se velmi snaží nedělat si srandu.

Ignoruju ho a soustředím se na zírání na podlahu a nezvracení.

Telefon mi zavrčí příchozí zprávou. Je od Colina! Usměju se, jak ji otevřu, snažím se nemyslet na to, jak byl v mém snu ochablý, a taky se snažím nebýt znepokojená faktem, že řekl, že ho nejvíc rozesmává The Lad Bible. Ze všech skvělých komedií, co existují!

Jsem na plážové párty. Pijeme punč. Žádná z holek tady není tak pěkná jako ty. Nebo tak sexy. ;)

Zasměju se. Naše konverzace ve zprávách byla doteď celkem usedlá. Musí být trochu přiopilý!

Okamžitě mu napíšu zpátky.

Kéž bych tam byla. Já jsem na lodi a prší.

Zastavím se a uvažuju, co napsat jako další.

Myslím, že jsi taky sexy.

Rychle to pošlu, než změním názor. On řekl, že jsem sexy. Je hezké vrátit kompliment. A já myslím, že je to pravda. Líbí se mi jeho kotlety. A psaní s ním je fajn. A možná, pokud začneme randit, ho můžu odstavit od The Lad Bible a ukázat mu nějakou opravdovou komedii…

Seth se vrátí, aby si sedl vedle. Pohrává si s manžetami své mikiny. „Nedělej si starosti, budeme tam za pouhých dvacet minut.“

„Jsem v pohodě, Sethe!“ řeknu znovu.

„Slyším, jak nasucho dávíš.“

Tváře mi zahoří. Božeeee. Myslela jsem si, že odvádím skvělou práci, když to schovávám pod pokličkou!

„Vstaň,“ instruuje mě Seth.

„Cože?“

„Vstaň!“ opakuje Seth, vezme mě za paži a táhne mě pryč z lavičky. Ach!

Ukáže do dálky.

„Podívej!“ řekne.

Oh páni.

Páni.

Je to Manhattan. Vypadá jako z pohlednice. Tajemná pohlednice s tmavými mraky a zlověstnými oblaky, ale přesto pohlednice.

Je to celkem velkolepé.

„Wow,“ řeknu.

Skoro to ani nevypadá skutečně.

„Tohle je důvod, proč jet na Staten Island vždycky lodí,“ řekne Seth, v úžasu zírá před sebe. „Pohled na Dolní Manhattan nikdy nezklame.“

Zvednu svůj telefon a udělám fotku. Nejen pro Birdie, tentokrát i pro sebe. Seth má pravdu. Je to jako z jiného světa!

Za námi projde párek teenagerů a ukážou na mě v záchranné vestě, smějí se tomu, jak jsem trapná.

Vypláznu na ně jazyk, jsem vděčná, že jsem si narovnala vlasy a oni mě nepoznají z televize.

A pak k mému překvapení, jde Seth k budce se záchrannými vestami, jednu si vezme a nasadí si ji.

Vypadá ještě víc jako kretén než já.

A pak beze slova přijde a postaví se vedle mě.

„Hej, vyfoťte si to, možná to bude trvat déle!“ zaječí na ty domýšlivé teenagery. Oni se smějí a ukazují na něj, místo na mě.

A já mám pocit, že to byl přesně jeho záměr.