TTS - 3. kapitola

Překlad: Mirus
Kor.: Evudar

„Ne,“ řekla jsem o pět a dvacet let později Marcovi, když otevřel dveře od hotelového apartmá v Las Vegas, který jsem nazývala domovem. „Prostě to… nedělejte, oukej?“

Marco byl můj osobní strážce. Měřil skoro dva metry, vážil asi sto třicet kilo a byl stavěný jako nákladní vlak. Paže má silnější než mé nohy, což je docela zvláštní, ale jsou větší než paže většiny mužů. Je to temný, chlupatý, nezdvořilý, cigarety kouřící macho jak vyšitý a obvykle ověšený zbraněmi – které většinou nepotřebuje, protože kromě toho všeho je i upíří Mistr. Proto dost otravuje, když se rozhodne hrát si na kvočnu. Dnes v noci tak nečinil.

„Ani jsem to neměl v úmyslu,“ odvětil Marco a táhl mě dovnitř.

„Co to s vámi je?“, zeptala jsem se, protože Marco vypadal tak nějak panicky. To u někoho, o kom jsem se domnívala, že vede mou ochranku, protože byl jeden z nejstarších Mirceových Mistrů, vyvolávalo obavy. Byl rozrušený a jen tak ho něco nerozhodilo. Ale teď vypadal dost otřeseně.

„Máme problém,“ vysvětlil mi zachmuřeně.

Zavrtěla jsem hlavou a kolem mne se zvedl malý obláček prachu. Suvenýr z Tonyho rozpadajícího se domu. „Ne.“

„Co to má znamenat?“

Myslela jsem si, že to bylo očividné, když jsem se sem dotáhla ve dvě hodiny ráno pokrytá od hlavy k patě špínou, omítkou, potem a s pohmožděným krkem a skoro roztrhaným tričkem. Ale očividně ne. Protáhla jsem se kolem něj a balancovala s pohárem kávy a pytlíkem koblih z kavárny odvedle, protože bylo nepravděpodobné, že budu žít dostatečně dlouho, abych si musela dělat starosti s cholesterolem.

„To znamená, že toho mám na jednu noc dost. Jsem unavená; jdu do postele. Jestli je nějaký problém, tak může počkat, až…“

Zarazila jsem se, protože jsem právě vrhla pohled do obývacího pokoje. Byl vkusně zařízený v bílé, modré a zlaté barvě, jelikož jsem při poslední renovaci po té poslední katastrofě k tomu měla také co říct. Normálně byl prázdný, protože strážci se raději povalovali v herně s biliárovým stolem a chladničkou s pivem.

Ale ne dnes v noci. Dnes v noci seděl každý strážce ve službě buďto na gaučích, nebo kouřil venku na malém balkoně, nebo stál u baru. Bylo to jako na nějaké party. Nebo to byla možná stráž za mrtvého; muži měli ve tváři extrémně zasmušilé výrazy.

„Proč tu jsou všichni?“, zeptala jsem se Marca, který mě následoval.

„Kvůli těm uvnitř,“ odpověděl a palcem ukázal směrem k herně. Která, jak jsem si právě všimla, byla zavřená a posunovací dveře byly pevně zaražené. Ještě nikdy jsem je takto neviděla, protože muži dávali přednost otevřeným prostorům, které mohli lépe strážit. A vypadalo to, jakoby si pohled na lidi uvnitř nejraději odpustili.

„Kdo tam uvnitř je? Dnes v noci nemám žádné termíny.“ Aspoň jsem doufala, že žádné nemám. Návštěvy, které jsem přijímala ve dvě ráno, byly většinou upířího druhu a ne zrovna zábavné. „Neříkejte mi, že je tam ještě víc senátorů,“ poprosila jsem ho, protože jsem se na ně necítila.

„To by bylo skvělé.“

Povzdechla jsem si a založila si své špinavé ruce na prsou. „Oukej. Tak ven s tím.“

Ale on se k tomu neměl.

„Kde je Jonas? Měl by být s vámi.“

„Pokrčila jsem rameny. „Doma?“ Vysadila jsem ho ve vstupní hale předtím, než jsem si došla pro kávu. A to nějakou dobu trvalo, protože přesto, že jsem vypadala jako uprchlý válečný utečenec, musela jsem čekat ve frontě. Vegas…

„Zatraceně!“ Marco vypadal vážně naštvaně. Ne, to nebylo ono. Marco vypadal skoro… Posunovací dveře se otevřely a ven se vyplížil malý upír. Poté je za sebou dramaticky zabouchl.

„Občerstvení!“, vykřikl ječivě.

„Co?“ Marco po něm blýskl pohledem.

„Rozuměl jsi dobře,“ řekl upír s divokýma očima. „Říkali, že jestli budou muset čekat ještě déle, tak si zaslouží…“

„Já ti řeknu, co si zaslouží,“ začal Marco výhružně.

„…něco k jídlu, ale ty víš, že tu nic k jídlu nemáme a já nevím, co…“ Upír se zarazil a vyvalil na mě oči.

Nebo přesněji na můj malý bílý sáček z pekárny.

„Ne,“ řekla jsem a snažila se ho schovat za zády. Přesto byl už o sekundu později v jeho ruce.

Chlapík, který se právě během mrknutí oka přemístil pokojem, se jmenoval Fred. Když stál dostatečně dlouho klidně, tak vypadal jako účetní – s řídkými, hnědými vlasy a trochu oplácanou postavou-, což vypadalo přiměřeně, protože před svým přeložením do ochranky jedním opravdu byl. Ještě stále jsem nepřišla na to, komu stoupnul na kuří oko, aby byl takto potrestán. Ale věděla jsem, koho naštval dnes v noci.

Uviděl můj výraz tváře. „Ne, ne, ne!“, zamumlal a udělal krok dozadu. Vyvalil na mě oči. A poté vzal ten skřet nohy na ramena a zdrhnul.

„Okamžitě se vraťte!“, požadovala jsem, ale Fred neposlouchal. Svíral v rukách sáček, kvůli kterému jsem si právě vystávala dvacetiminutovou frontu, a utíkal do kuchyně. Jen, aby zjistil, že už tam na něj čekám.

„Co – jak – zatraceně!“ Zíral na mě s jednou rukou na srdci, které se nemohlo zastavit, protože už několik let nebilo. „Vždyť víte, jak nesnáším, když to děláte!“

„Tak mi vraťte mé věci!“

„Já… nemůžu,“ odpověděl a zoufale se rozhlížel. Marco ho následoval, ale neudělal nic, jen tam stál před dveřmi se založenýma rukama a vyčkával.

„Prosím,“ žadonil Fred, když jsem se natáhla po svém majetku. A poté: „Prosím! Prosím! Gah! Gah!“

Sáček jsem pustila, protože jsem opravdu nevěděla, co s ním, k čertu, bylo v nepořádku. „Co s ním je?“, zeptala jsem se Marca.

„Má strach.“

Fred to nepopíral.

„Před čím?“

„Před těmi uvnitř.“ Palcem ukázal dozadu, za své rameno. Ale to mi nepomohlo, protože zasouvací dveře, které dělily hernu od kuchyně, byly zavřené, jako pro ty formální party, které jsme nikdy nepořádali.

„Před čím tam uvnitř?“

Marco otevřel ústa, ale byl to Fred, kdo promluvil. Vrhl pohled do sáčku a protáhl tvář. Možná proto, že ve svém rozrušení obsah sáčku rozmačkal a na obale se objevil rudý flek jako od krve.

Uchopil jeden talíř, otočil sáček a vyklopil jeho obsah. A pak tam stál a zíral na tři smutně se tvářící rozmačkané koblihy. „Co to je?“, chtěl vědět.

„Jako co to vypadá?“, vyštěkla jsem. Zatraceně, skoro všechen cukr byl pryč a to bylo na nich to nejlepší.

Velké, šedé oči se zvedly a pohlédly na mě s výrazem muže, který právě hleděl na svůj zánik. „Co jste to koupila?“, vykvikl.

„Co jste čekal?“

„Nemám ponětí! Tam dole mají všechno možné – jemné čajové pečivo a malé tartaletky a čokoládové croissanty, kromě toho jednohubky a ty malé rozkošné makronky! Proč jste nekoupila nějaké makronky!“

„Makronky nemám ráda.“

Šokovaně na mě upřel zrak. „Jak to myslíte, že nemáte makronky ráda? Každý má rád makronky!“

„No, já nejsem každý a já je ráda nemám,“ odvětila jsem a natáhla se po talíři. A utržila jsem plesknutí po ruce.

„Ale… ale tohle jim nemůžu servírovat,“ řekl nakvašeně. „A pokojové službě to trvá věčnost a dole je navíc ještě neustále fronta a – co mám teď dělat?“

„Měl byste mi říct, co se děje dřív, než vás uškrtím,“ odpověděla jsem hrozivě.

Fred vypadal, jakoby považoval uškrcení za mnohem lepší volbu. Naklonil se nad talíř a jeho pohledy těkaly po lesklém povrhu kuchyně, jakoby doufal, že odněkud vyskočí cateringová služba s čajem a sušenkami.

„Och, proboha…“, mumlal kňučivě, když se tak nestalo.

Pohlédla jsem na Marca a očekávala trochu rozumu. Jen, abych zjistila, že i on ten talíř pozoruje. „Možná bys je mohl… trochu… natřást,“ řekl a očividně to myslel vážně.

„Natřást je? Natřást?“, zasyčel Fred. „To jsou koblihy! To se nedá natřást!“

„A jsou to moje koblihy,“ vysvětlila jsem a znovu sáhla po talíři. Který mi byl vytrhnut z ruky.

„Snězte si jablko,“ zavrčel Fred a hodil po mě jedno z mísy.

„Kdybych chtěla jablko, tak bych si nekupovala koblihy!“

„No, to je opravdu pech,“ zasyčel, skloněný nad mou večeří jako Golum nad prstenem moci. „Protože já nepůjdu ven a neřeknu hromadě hus…“

„Co?“

„…že pro ně nic nemáme. To nikdy neudělám, rozuměla jste?“

Ne opravdu. „Hromadě čeho?“, požádala jsem o vysvětlení. Těkající oči se vrátily a jeho hlas skoro nebyl slyšet.

„Huxen,“ řekl uctivě.

„Co?“

Vzhlédl a na čele se mu objevila naštvaná vráska.

„Höxen!“

„Co jsou to höxen?“

Marco si povzdechl. „Hexen, čarodějky,“ přeložil.

„Čarodějky?“ Zamračila jsem se.

„Ano!“, vyhrkl Fred. „Čarodějky! Čarodějky! Čaro…“ Najednou si uvědomil, že křičí a uprostřed slova zmlkl. A skrčil se za kuchyňským stolem, zřejmě proto, abychom spolu s Marcem poskytovali co lepší cíl. „Čarodějky,“ zašeptal.

Nejraději bych si rvala vlasy. Chtěla jsem jen svoje koblihy. Sladkou, měkkou, plněnou vzpomínku na to, že jsou v životě i pěkné věci, jedno jak moc byl osud rozhodnutý mi je odpírat.

„Jaké čarodějky?“, zeptala jsem se nakonec.

„Čarodějky Kruhu,“ vysvětlil Marco nabručeně. „Objevily se tu zhruba před hodinou a chtěly s vámi mluvit.“

„Měly domluvenou schůzku?“

Marco působil trochu nepohodlně. „Ne.“

„Tak proč jste je tedy pouštěl dovnitř?“

„Protože se objevily na balkóně a pustily se dovnitř samy i přes ochranná kouzla?“, zeptal se Fred a vykoukl zpoza stolu, takže se na něj mohl Marco zamračit.

„Protože čarodějkám Kruhu nemůžeš jen tak říct, aby odprejskly!“, zavrčel Marco.

„Jestli nemají domluvenou schůzku, pak ano,“ odsekla jsem naštvaně.

Nechtěla jsem být nepohostinná, ale vážně, tyhle sračky musely přestat. Každé ráno, poledne a noc, od mé skoro-korunovace, to bylo pořád to samé: vůdci Senátu, vůdci Kruhu, vůdci Smeček, zástupci tisku, kteří se tvářili, že jsou vůdci čehokoliv – ti všichni si tu podávali dveře. Aby mě mohli okukovat. A v případě těch posledních, aby se dostali ke story století.

A nejhorší na tom bylo, že to ani nebyla má story. Ano, byla jsem Pýthie, kterou upíři před pár měsíci vytáhli ze zapomnění, a o které nikdo nevěděl. To by se postaralo o palcové titulky v každé situaci. V každé jiné situaci.

A najednou nikoho nezajímalo, že jsem vyrůstala u té vši Tonyho, místo starostlivě vychovávaná na Pýthiině Dvoře. Nikomu nevadila skutečnost, že jsem díky tomu nedostala prakticky žádné vzdělání pro práci, kterou jsem měla vykonávat. Dokonce jim ani nedělalo starosti, že nejdůležitější pozici v magickém světě obsadila nevzdělaná upíří chráněnkyně, zatímco jmenovaný svět ohrožuje válka.

Ne.

Zajímalo je jen jedno.

Zajímala je jen má matka.

Nebyla to totiž duše mého otce, která katapultovala dotyčné těžítko na vrchol Jonasova seznamu přání. Byla to skutečnost, že má matka krátce předtím, než spolu s otcem a jejich starým autem vyletěli do povětří a rozlétli se na tisíc kousků, udělala něco, co spojilo jejich duše. Takže když zůstala tátova duše uvězněná v té magické pastičce, kterou Tony postavil, uvěznil i tu její. A její duše byla fakt velká věc. Protože patřila bohyni.

Ano, já vím. To propůjčovalo celé téhle bláznivé katastrofě malou špetku šílenství, že ano? Jako dítě jsem si myslela, že se mě Tony ujal z dobroty svého chladného, slizkého srdce poté, co mí rodiče zahynuli při automobilovém neštěstí, jen abych následně zjistila, že tu nehodu zaranžoval on. Nehodu, která nejen že zabila mého otce, ale i bytost, kterou svět kdysi znal pod jménem Artemis.

Och, měla i jiná jména, ještě předtím, než si začala říkat O’Donnell. Všichni bohové nějaká měli, a přitom si vesele poskakovali po tomto novém světě, který objevili a kde způsobovali chaos a produkovali polobohy, zatímco byli uctíváni pod různými tituly. Ale v Řecku ji nazývali Artemis a tam prozřela. O tom, co za chaos bohové svými výlety způsobovali a o tom, kolik lidí při tom přišlo o život. Když se u ní projevilo svědomí, byla Artemis.

Aspoň jsem to předpokládala, protože kdo ví? Bohové byli extrémně náladoví. Možná se jednoho dne probudila a rozhodla se své boží soukmenovce ponížit – tím, že jejich božské zadky vykopla ze Země.

Udělala to, jak se později ukázalo, pomocí kouzla, který bylo zčásti – koho to překvapuje? – živeno její vlastní božskou duší. Bylo to to jediné, co bylo dostatečně mocné, aby jim to znemožnilo přístup na planetu. A fungovalo to… skoro.

Vlastně to fungovalo tenkrát. A dokonce i později. Poté, co její moc z nedostatku kompatibilní magie na planetě, na které se sama uvěznila – skvělý nápad, mami – začala vytrácet, to stále fungovalo. Kouzlo teď bylo podporováno skupinou, kterou momentálně vedl Jonas, Aliancí lidských mágů, známých jako Stříbrný kruh. Takže by měli být mágové schopni kouzlo obnovit, i kdyby bylo trochu oslabené. Za předpokladu, že by měli všechno, co k tomu bylo zapotřebí.

Což bylo samozřejmě místo, kde se nám náš plán trochu trhal. Jelikož bylo Artemidino ochranné kouzlo sepnuto s její duší, tvořila tato duše rozhodující část kouzla. To znamenalo, že kdyby ta duše zmizela ze světa, tak by se rozplynulo i kouzlo, které podporovala.

A protože ostatní bohové nebyli z jejího malého záchvatu svědomí vůbec nadšení a opravdu se chtěli na Zem vrátit, byl to problém. Především proto, že druhá strana na válečném poli byla připravena přivítat je s otevřenou náručí. Jonas si už málem kvůli všem těm sračkám vytrhal všechny vlasy.

Já na tom byla ještě hůře, protože všichni předpokládali, že bych mohla něco v té věci udělat. Ano, oukej, kdysi dávno se jedna bohyně, známá svým panenstvím, zčista jasna rozhodla přivést na svět dítě jménem Cassie. Ale to automaticky neznamenalo, že jsem měla i její speciální vědomosti. Na všechno jsem přicházela drsným způsobem, stejně jako ostatní – tak, že jsem v průběhu posledních měsíců dávala dohromady znamení, která od války ukazovala, že bohové to myslí vážně, když chtějí své hřiště zpátky. A stále jsem nevěděla dost.

Ve skutečnosti jsem věděla ještě méně, než ostatní, protože nikdo nepovažoval za nutné mi cokoliv říct. Byla jsem prostě jejich esem v rukávu, to skoro božské děvče, na které náhodou narazili a od kterého se očekávalo, že pokaždé, když se objeví nějaký bůh nebo jeho malý okolí nebezpečný potomek, aby způsobili chaos a zpustošení, něco vymyslela. Šílela jsem z toho. A měla jsem strach.

Především proto, že jsem vedle své nevědomosti neobdržela v oddělení božského vybavení absolutně nic. Jasně, měla jsem moc, kterou mi propůjčoval úřad, ale tu dostaly všechny Pýthie. Většina z nich o ní věděla víc než já. Ale pokud existoval nějaký bonus pro polobohy, který jsem měla dostat jako přídavek, no, tak se asi ztratil poštou. I přes svou linii po matce jsem stále byla prostě jen Cassie.

A v některé dny – většinu dní – jsem měla strach, že to nebude stačit.

Jako třeba tehdy, když jsem byla pokrytá modřinami a svou vlastní krví, plus dvacet let starými pavučinami, kterých jsem si doteď nevšimla. „Zatraceně!“, vykřikla jsem, začala se prudce hrabat ve vlasech a plácla po dvou malých hnědých hnusácích, kteří se rychle utíkali schovat. Ale díky Marcově botě velikosti 51 to nestihli. „Potřebuji drink,“ pronesla jsem od srdce.

„Drinky!“ Za stolem se objevila Fredova hlava. „Přesně. Potřebujeme…“

„Ani na to nemyslete…“, varovala jsem ho, když se natáhl po poháru kávy, který jsem nechala hloupě stát na kuchyňské lince.

„Nemohla jste vzít větší?“, zavrčel a vyhnul se mi. A poté se má káva nějak přemístila do tří malých šálků na espresso. Spolu s rozteklými koblihami přistála na tácku, který byl velmi rychle odnesen ze dveří, a to během zlomku sekundy.

Chtěla jsem utíkat za ním, ale Marco mi zastoupil cestu. „Počkejte.“

„Já čekám a hladovím!“

„Jsou horší věci.“

„Jako co?“

„Jako když je někomu odčarován pták,“ namítl Fred skrz úzkou skulinu, kterou se snažil proklouznout kolem Marca.

„Co?“

„Však víte.“ Mnohoznačně pohlédl směrem dolů.

„Něco takového nedělají!“

„To víte, že dělají! Já viděl věci, panečku! To nejsou žádní mágové. Nepatří ke Kruhu. Nemají žádná pravidla…“

„Pravidla mají, ale své kruhy uzavřely,“ argumentoval Marco.

„Ano, pravidla jako ta, že dokážou někomu odčarovat ptáka, když je ten někdo dostatečně naštve…“

„Zatraceně, buďte konečně muž!“, vyjel Marco na Freda. A položil mu na ústa ruku o velikosti baseballové rukavice. Na to Fred reagoval šokovaným brumláním.

„Myslela jsem, že čarodějky podléhají Stříbrnému kruhu,“ řekla jsem a snažila se vzpomenout si na všechny ty informace, kterými mě Jonas poslední dobou nuceně krmil.

„Ty nejmocnější ne. Nepodřídily se.“ Marco vrhl pohled přes rameno. „Zřejmě si myslely, že to není nutné.“

Ano. A jelikož sem dotančily jen tak jednoduše i skrz ochranná kouzla, které tu kolem suity instaloval Stříbrný kruh, dávala jsem jim docela za pravdu. Přesto to v pořádku nebylo.

„Proč tu jsou?“, chtěla jsem vědět.

„To mi nechtěly říct,“ odpověděl Marco a držel Freda bez problémů na místě. A protože byl Fred i přes všechny protikladné znaky upír na mistrovské úrovni, bylo to docela působivé. Aspoň by bylo, kdyby se Marco současně neukrýval před skupinkou starých dam.

„Zastrašili vás,“ obvinila jsem ho.

Temně se na mě zamračil. „Pamatujete si ještě, jak jsem starý?“

„Jakou to hraje roli…“

„Hraje to roli, protože jsem tak dlouho nepřežil proto, že bych byl hloupý. Někdy je chytřejší být zastrašený. Někdy je chytřejší, nejdřív zvážit další postup a až poté se odvážit.“

„To dělám.“

Fred se najednou přestal bránit, zřejmě proto, aby spolu s Marcem na mě mohli vrhnout ten samý ohromený pohled plný nevíry.

„Opravdu!“, řekla jsem, a byla to pravda. Většinou. Oukej, pravda, pokud jsem měla příležitost zvažovat, což se často nedělo.

„O to nejde,“ vysvětlila jsem mu.

„A o co?“

„Už toho tady mám plné zuby, jasně? Nejsem váš otrok – nebo otrok Kruhu nebo upírů nebo kohokoliv. Nebudu takhle žít…“

„Je to vaše práce.“

„Blbost.“ Vztekle jsem po něm hodila pohledem, příliš unavená, příliš hladová a bez kofeinu, než abych se zdržovala s diplomacií, která i tak nebyla zrovna mou silnou stránkou. „Co by udělala Agnes, kdyby se k ní v noci vloupali?“

„Já nevím…“

„No, já ano!“, řekla jsem a vzpomněla si na svou předchůdkyni se sladkým obličejem, která mě poprvé, když jsme se o to pokusila, střelila do zadku. „Agnes byla mrcha, jasné? Ale ona musela být mrcha. Protože lidé v jejím okolí byli příliš velké, mocné osobnosti, které by ji při nejbližší příležitosti ovládly. A ona to věděla. Takže si to nenechala líbit. Nikdy, z jakéhokoliv důvodu, od nikoho z nich! A proto ji respektovali. A proto měli strach oni z ní, a ne naopak!“

Marco mě pozoroval se směsicí náklonnosti a zoufalství a také trochu soucitu. Ale mlčel. Naproti tomu Fred tento krátký okamžik nepozornosti využil a vyvlékl se z Marcova sevření. A on tak subtilní nebyl.

„Ano, ale vy nejste Agnes,“ připomněl mi.

„Ještě nejsem Agnes,“ zasyčela jsem a skočila.