BSL - 17. kapitola

Překlad: Lenuszka

Zpráva od Colina: Hezký den ze slunné Austrálie! Doufám, že je na tebe New York hodný a máš hezké počasí. Co myslíš, že bychom měli dělat na našem domácím rande? Víš, dělám excelentní indickou masáž hlavy ;) ;)

Okamžitě se mi celým tělem přežene zuřivost. I ušima, prsty u nohou a oběma půlkami zadku. Ta zuřivost je všude!

Jaká je šance? Ve městě tak velkém a rušném, jaká je šance, že osoba, kterou chci celé ráno nakopat do koulí, je tady? O několik metrů dál, zralá k nakopání?

Zhluboka se nadechnu, krví mi šumí adrenalin, povzbuzuje mě k tomu, abych sem naběhla a ty koule zničila.

Pak se zastavím. Násilí není odpověď. Až na rok 1994, když mi Tracy Henshallová ukradla mé oblíbené pouzdro se želvami Ninja a já jsem jí hrozila, že jí zlomím její duhové pero, dokud mi ho nevrátí. Ale teď už jsem dospělá. A už mám problémů až dost. Měla bych tam jít. Klidně mu říct, že si myslím, že je špatný člověk. Že mě rozrušil a že sdílení mého portrétu na národní televizi prostě Není Zatraceně V Pohodě.

Ta blonďatá žena hodí hlavou dozadu a směje se něčemu, co Seth říká. Ugh. Vsadím se, že to ani nebylo směšné.

Cítím, jak mi hrudí bublá hněv jako láva, která chce přetéct.

Ne, Olive. Zůstaň klidná. Buď dospělá. Neztrať kontrolu. Nejsi ženou, která ztrácí kontrolu.

„Hej!“ zařvu, vůbec ne klidná. „Hej, ty!“

Seth, ta blond žena, a dalších pět okolostojících lidí otočí hlavu.

„Ty!“ zakřičím a ukážu na něj. Kdybych měla v hlavě žílu, jistě by právě teď pulzovala. „Tyyyy. Sethe! Předbíhači front!“

On svraští obličej, snaží se mě zařadit. Bez ledvinky a vlasů nacpaných v baretu nemá tušení, kdo jsem. Vystoupí z pod stříšky do deště, aby se podíval z blízka. „Omlouvám se, my se známe?“ zeptá se, ve tváři má tázavý pohled.

„Sleduj mě čůrat?“ zasyčím vztekle, nakráčím k němu a sundám si baret, aby mohl vidět, kdo jsem „Opravdu? Opravdu?“

Spadne mu čelist a slyšitelně zalapá po dechu. S vykulenýma očima začne ohromeně třást hlavou. Celkem slušně napodobuje mě včera večer, víte, když jsem se viděla na celostátní televizi.

„To jsi ty! Páni.“ Opatrně udělá krok ke mně, jako by přicházel k medvědovi nebo nějakému jinému drsnému zvířeti, které ho každou chvíli může kopnout do koulí.

Prší mu na hlavu. Ta blond žena, která je pořád pod stříškou, se na mě zvědavě podívá.

„Sethe?“ zavolá. „Je všechno v pořádku?“

On se na ni podívá. „Sharon, um… díky za snídani. Zavolám ti později, ano?“

Zvedne ruku do ulice, aby si přivolal taxi. Jedno okamžitě zastaví. Ta žena vypadá trochu rozladěně, že jsem je přerušila, ale po tom, co Sethovi dá pusu na tvář, nastoupí do taxíku a zmizí.

On se otočí zpátky ke mně. „Ahoj. Um… nemyslel jsem si, že tě ještě někdy uvidím. Tohle je… trapné.“ Rozhlíží se kolem, jako by hledal únikovou cestu.

„Jo. Trapné!“ řeknu, můj hlas je neobvykle vysoký. „Ponížil jsi mě naživo v televizi. Použil jsi mě jako vtip! Jak jsi mohl?“

„Umm…“ Seth udělá obličej, tře si rukou zátylek. „Já… já nevím, co říct… já, um, vlastně trochu spěchám, musím někde být--“

„Oh ne, nemusíš!“ Vstoupím do toho nahněvaně, než se pokusí zmizet. „Můžeš to vysvětlit. A omluvit se! Celé ráno mě zastavují lidé a křičí Sleduj mě čůrat. Nasadím si baret zpátky na hlavu. „Musím nosit tohle, aby mě lidé nepoznali.“

Seth se podívá na nebe a déšť začne zesilovat. Už to není mrholení, ale velké chladné kapky, které přidávají na síle. „Kruci.“

Ha! Cítím záblesk radosti. Samozřejmě že nemá deštník. Tenhle chlápek si nenabíjí svou elektroniku, než jede na výlet, předbíhá fronty, myslí si, že s ním ženy chtějí sex na toaletách v letadle, krade lidem identitu a manipuluje jí v TV show. Samozřejmě, že nemá deštník.

„Můžu jen…“ řekne, popojde blíž a skloní hlavu, aby se zkusil dostat pod deštník se mnou.

„V žádném případě!“ řeknu, udělám krok dozadu. „Nepůjdeš pod můj deštník!“

Oči se mu rozšíří. Hodí si nad hlavu paži, jako by to mělo nějaký význam. „Vážně? Já tu zmoknu!“

Pokrčím rameny. „Alespoň to si zasloužíš.“ Zvednu bradu. „Nezdržím tě dlouho. Jen chci říct, že si myslím, že jsi hrozný člověk. Opravdu jsem z toho letu byla vyděšená a ty jsi to použil jako vtip. A teď se zdá, že mě každý na Manhattanu poznal! Kolik lidí vůbec sleduje tu show? Vypadá to, že všichni!“

Koutek úst mu zvedne malý hrdý úsměv, než si rychle uvědomí, jak nepatřičné to je a znovu zformuje rovnou linku.

Kapka deště mu spadne z vlasů do oka a on zamrká.

„Je to jen déšť,“ odfrknu si.

„Mám ve vlasech gel!“ protestuje a rychle mrká. „Pálí to.“

Povzdechnu. Pálí to, když se vám dostane gel do očí. Jako někdo, kdo každý den během let dospívání používal pěnové tužidlo, jsem si vědomá, jakou bolest může tenhle výrobek způsobit očím.

Nechci, aby oslepnul.

Asi.

„Tak pojď pod deštník,“ zavrčím.

Rychle vklouzne pod můj deštník. Je mnohem vyšší než já, takže tu musí stát s pokrčenými koleny. Najednou je jeho hloupá tvář opravdu blízko mojí a já si všimnu, že jeho oči nejsou modré, jak jsem si myslela. Ale spíš jako světle tyrkysové. Nemyslím si, že jsem někdy předtím viděla někoho s tyrkysovýma očima.

Další kapka vody mu spadne z řas na čelist, která jak si všimnu je pokrytá lehkým zlatým strništěm, které nemůžete vidět, pokud nejste na centimetry blízko. Zdá se, že se třpytí. To musí být tou vodou nebo slunečním světlem nebo něčím. Vypadá to jako malé zlaté flíčky.

Musím zírat, protože další věc, kterou si uvědomím, je Seth, který se nahne tak blízko, že na tváři cítím teplo jeho dechu. „Halo? Olive? Země volá Olive?“

Co mám sakra co zírat na jeho pětihodinové strniště? Okamžitě se vzpamatuju. „Země volá Olive?“ Odfrknu si. „Kdo to ještě říká? Co to je? V Konečně zvoní (pozn. Seriál z roku 1989)?

Seth si vesele odfrkne. „Jsi zlá! S těma očima a růžovými tvářemi vypadáš sladce.“ Pohrdavě mávne směrem k mé tváři. „Ale jsi zlá.“

„Já vůbec nejsem zlá!“ protestuju. „Jsem opakem zlé. Nemám s nikým problém. Až na svou švagrovou Donnu, která je opravdu kráva, ale jinak mě mají všichni rádi. I pan Rishi v marketu – který nesnáší všechny – mě má rád. TY,“ řeknu a ukážu prstem na jeho mokrou košili. „TY jsi zlý.“

„To byla všechno jen legrace!“ řekne Seth s pokrčením ramen. „Ty jsi v tom letadle byla trochu šílená.“

„Vyšilovala jsem!“

„Nechala jsi mě věřit, že chceš, abychom…“ Nedokončí, popostrčí si brýle na nose a zvedne vyzývavě obočí. Ugh!

„To byly tvoje zvrhlé myšlenky. Jen jsem doufala, že mě doprovodíš uličkou v letadle. Byla jsem tak roztřesená. Nechtěla jsem spadnout! Byla jsem vyděšená a ty jsi to proti mně použil. V televizi!“

Seth na mě na chvíli zírá. Myslím, že se omluví, ale místo toho řekne, „Je to moje práce. Jen jsem dělal svou práci.“

„To je tvoje práce?“ zopakuju, pozvednu hlas, aby mě mohl slyšet přes kapky, padající na vršek mého deštníku. To jako vážně? „Takže nezáleží na tom, koho zraníš nebo ponížíš před celou zemí, pokud je to tvoje práce? Takhle to říkají… vrahové. Jen jsem dělal svou práci. Svou práci vraha! To není v pořádku, kámo!“

On se podívá z jedné strany na druhou, jako by hledal únik. „Podívej, kámo, nevím, co jiného říct kromě toho, že je to moje chyba!“

„Moje chyba?“

On vytáhne z kapsy svůj mobil a podívá se na něj. „A nelžu, když říkám, že někam spěchám. Musím jít. Opravdu jdu pozdě.“

Ugh. To je ale takový šmejd. „Jsi ulhaný šmejd,“ řeknu.

V očích mu zajiskří pobavení. „Ulhaný šmejd? Pěkná fráze. Možná ji použiju v příští show.“

Jsem tak naštvaná, že otevřu pusu a zase ji zavřu. Jak se opovažuje?

„Opravdu, Olive Maudine Brewsterová. Říkám pravdu. Měl jsem být před pěti minutami v Riverside Theatre.“

„Oh, v divadle!“ opakuju vznešeným tónem hlasu. „To je rozkošné. Nedopusť, aby tě moje ponížení zdržovalo od divadla.“

Podívá se na mě a údivem potřese hlavou.

Nemyslím, že bych byla někdy na někoho tak naštvaná. Jak to, že nevidí, že to, co mi udělal, bylo naprosto špatné! Jedná, jako bych byla já ten magor, když on je očividně nějaký druh sociopata.

„Ježíši,“ povzdechnu, očividně se nikam nedostanu. Vytáhnu z ledvinky pohlednice paní Ramirezové a naštvaně je strčím do schránky. Pak ho rukama odeženu. „Běž. Běž, kam chceš. Nejsi jediný, kdo má co na práci a musí někde být.“

On zvedne nevinně ruce. „Omlouvám se, jestli jsi rozrušená,“ řekne, což je ta nejchatrnější omluva na zemi. „To všechno byla jen legrace.“

Zírám na něj, jak se otočí a vyrazí po ulici, přičemž drží ruku nahoře, aby si přivolal taxi.

Uvědomím si, že mi srdce buší v hrudi. Nevěřícně zatřesu hlavou. Křik a ukazování uprostřed ulice v baretu. To prostě nejsem já! Já jsem žena, která si stěžuje prostřednictvím dobře vymyšleného emailu, nebo kontaktního formuláře na webových stránkách. Ale ten idiot? Nemyslím si, že by mě někdo někdy tak vytočil.

Sleduju s přimhouřenýma očima, jak nasedne do taxíku a zmizí.

Jdu si zavřít ledvinku, která mi visí v ruce.

Něco je špatně. Zamračím se a zírám do ní. Můj mobil, Bachovy esence, sluchátka, léky na bolest a dezinfekce na ruce – všechny věci jsou tady…

Ne.

Oh ne.

Neeeeee.

Můj žaludek sebou trhne, když známý a utišující pohled na Birdiin dopis Chuckovi už není tam, kde byl po minulé tři dny bezpečně uložen.

„Neeeee,“ zamumlám si pro sebe. „Ne. NE. NE.“

Zoufale otevírám další zipsy v ledvince, zoufale doufám, že jsem přestěhovala Birdiin dopis do jiné kapsy.

Ne.

Tohle se neděje. Tohle se nemůže stát.

Rychle se nahnu, otevřu vršek schránky a zírám dovnitř. Nic nevidím. Jen tmu. A vůni papíru, kterou mám obvykle ráda, ale dnes je mi z ní zle.

Zahoří mi tváře.

Birdiin dopis.

Birdiin poslední dopis.

Ó můj Bože.