Jax - 26. kapitola

Překlad: Rebelka
Kor.: Evudar

Jax

PŘEČTU SI DOPIS V RUCE JEŠTĚ JEDNOU.

Drahá matko,

Doufám, že si tě tento dopis najde. Vím, že už je to pár let, co jsme měli nějaký kontakt, ale myslel jsem, že bys ráda věděla, že máš vnučku. Jmenuje se Maddison. Je jí pět let. Jestli se divíš, proč je to tak dlouho, co tě informuju, je to z toho důvodu, že jsem to zjistil teprve před dvěma lety. Od té doby se stala obrovskou součástí mého života. Je krásná, chytrá a má tak sladkou povahu. Jsem na ni nesmírně pyšný. Píšu tento dopis, protože bych rád, kdyby se setkala s mou rodinou. V jejím životě má rodinu své matky a bylo by hezké, kdyby měla nějaký kontakt i s vámi. Přikládám její fotku. Minulý týden nastoupila do první třídy ve škole.

Co se týče mě, jestli tě to alespoň trochu zajímá, můj život jde dobře. Vlastním a provozuji úspěšný tetovací salon v Newtownu. V současné době se snažím koupit další. Vím, že to není kariéra, kterou sis pro mě představovala, ale jsem šťastný.

Řekni otci a Brentovi, že je pozdravuju.

Opatruj se,

Jaxson

V nejlepším případě se dopis zdá být formální, ale je to všechno, co mám. Moje rodina stejně není sentimentální. Nesnáším, že to musím napsat, ale dělám to pro Maddie. Žádný jiný důvod. Nelíbí se mi, že se podřizuju, ale měla by mít příležitost setkat se s nimi. I když neočekávám zázraky. Podívejte, jak se zachovali ke mě.

Střeva se mi kroutí, když složím dopis a vložím ho do obálky. Doufám, že toho nebudu litovat.

Jsem vytržen z myšlenek, když mi pípne textovka. Je to zpráva od Cartera.

Carter: Čus sráči. Přijedeš tento víkend? Včera jsem koupil Jet Ski. Musíš to zlatíčko zkusit. Je to šílený.

Tento víkend mám Maddie. Ještě jsem mu o ní neřekl. Nikdy se neptal, proč ho navštěvuju už jen každý druhý víkend. Jen předpokládá, že jsem zaneprázdněn prací. Není to, jako bych se styděl za svou situaci. Miluju svou dceru a chci, aby svět věděl, že je moje. Ale i když jsme si s Carterem blízcí, nemluvíme o osobních hovnech. Holky to dělají, ne kluci.

Já: Čus hulibrku. Jsem tento víkend zaneprázdněn, ale určitě přijedu příští. Potřebuju s tebou mluvit o podnikatelském záměru. Těšíme se na tvoje Jet Ski. Můžu ti dát lekce, pokud budeš chtít.

Carter: Nepotřebuji lekce, kreténe. Vím, jak jezdit.

Kouše každý zatracený čas.

••••

„Jaxi, tady Candice,“ říká, když jsem zvedl telefon. „Právě mi volali ze školy. Maddie je na ošetřovně. Upadla na hřišti a uhodila se do hlavy.“

„Co?“

„Je v pořádku. Nepanikař, ale požádali mě, abych si jí přišla vyzvednout. Je to školní politika s jakýmkoliv poraněním hlavy.“

V okamžiku, kdy říká zranění na hlavě, zeslábnou mi kolena. „Jdu s tebou,“ vyhrkl jsem. Potřebuji vidět Maddie na vlastní oči.

„Chtěla jsem poslat Sophii, aby ji vyzvedla.“

„Jsme její rodiče, Candice, ne Sophie.“

„Jsem v práci a moje auto je v servisu. Mám si ho vyzvednout až odpoledne.“

„Řekni mi svou adresu.“ Nemám tušení, kde pracuje – čím méně vím o jejím životě, tím lépe. „Vyzvednu tě po cestě.“

„Dobře,“ řekla s povzdechem.

O patnáct minut později vystoupím před její prací. Zjistím, že mě čeká u obrubníku. První věc, na kterou pomyslím, je, jak krásně vypadá, což mě znepokojuje. Přečetl jsem ceduli nad obchodem a zjistil, že stále pracuje v kosmetickém průmyslu. Vím, že to není kariéra, kterou chce. Byla šťastná, když pracovala pro mě.

„Ahoj,“ řekla, jakmile se usadila na sedadle spolujezdce.

Podívám se na ni, když vyjedu na cestu. „Ahoj.“ Maddiina škola je jen pět minut odtud, takže bychom tam měli být brzy. Snažím se sám sebe udržet v klidu. Neposíláte své děti do školy, aby si ublížili. „Volali ti ještě ze školy od té doby, co jsme spolu mluvili?“

„Ne. Přestaň panikařit! Dáma v kanceláři říkala, že se zdá, že je v pořádku.“

„Nepanikařím,“ tvrdím defenzivně.

„Ano, panikaříš,“ zasmála se.

Má pravdu, panikařím, ale nikdy jí to nepřiznám.

Kancelářská dáma, Pam, nás zavede na ošetřovnu. Maddie sedí na židli v rohu a drží si na čele ledový sáček. Přiřítil jsem se k ní a poklekl. Má opuchlé oči od pláče. To mě roztrhá zevnitř.

„Jsi v pořádku, Buráčku?“ Skenoval jsem její tělo, když jsem mluvil. Kromě ledu na čele a poškrábaného kolena nevidím žádné další zranění. To mě lehce uklidňuje.

„Narazila jsem si hlavu, tati. Zakopla jsem o Thomase.“

„Oh,“ řekl jsem a přitáhl si ji do náruče. „Už je to v pořádku, táta je tady.“ Odtáhnu se, stáhnu jí led z hlavy a prohlížím si její čelo. Má tam malou bouli, ale není to tak špatné, jak jsem čekal. „Vezmeme tě domů. Myslím, že bychom tě měli vzít k doktorovi, aby tě zkontroloval.“ Zvedl jsem ji z křesla, zatímco Candice mluvila s Pam.

„Jsem v pořádku, tati.“

„Stejně půjdeš k lékaři. Jen pro jistotu.“

Přísahám, že vidím, že se Maddie podívá na matku a protočí oči, ale ignoruji to.

„Ta škola se má z čeho zodpovídat,“ řekl jsem Candici, jakmile jsme s Maddie v autě.

„Co? Proč? Hráli si, Jaxi. Byla na hřišti.“

„Je mi to jedno. Měli na ní dávat pozor.“

„Na této škole je více než čtyři sta dětí a možná max, dva učitelé na dětském hřišti.“

„No, to není dost dobré. Zavolám řediteli, až se vrátím do práce. Ne, ještě lépe, napíšu mu dopis. Alespoň budeme mít něco písemného.“

„To neuděláš,“ zavrtěla hlavou. „Slyšel jsi, co řekla Pam. Běhala na betonu a klopýtla o další dítě. Jaká je to chyba školy?“

„Měli ji zastavit, než se zranila.“

„Nemůžeš ji zabalit do vaty. Musí být dítě. Děti běhají. To je to, co dělají.“

„Děláme to, tati,“ říká Maddie ze zadního sedadla.

Nikdy s těmito dvěma nevyhraju.

Uvolním se, když doktor řekne, že Maddie je úplně v pořádku. V nejhorším případě má mírný otřes mozku, ale dá nám seznam, na který je třeba se zaměřit jen pro případ. To moc na zmírnění mé mysli nepomáhá.

„Může se vrátit se mnou ke mně,“ řeknu Candici, když jsme v autě.

„To je v pořádku, můj šéf mi dal na zbytek odpoledne volno. Půjdu na čtvrteční noční, abych si to nadělala.“

„Dobře. Jen se ujisti, že na ní dáš pozor. Máš ten seznam, který ti doktor dal, že jo?“

„Ano, Jaxi.“ Tentokrát protočí oči Candice. „Kdy ses stal tak pánovitý?“

„Proč? Protože se starám o blaho naší dcery?“

Ztichne. Myslím, že na to nemá žádný argument.

„Máš pravdu,“ zašeptala o několik vteřin později. Říká to tak potichu, že jí sotva slyším.

„Co jsi říkala?“ zeptám se a přiložím si ruku k uchu.

„Máš pravdu. Maddie má štěstí, že má otce, který se o ni stará. Neznám, jaký je to pocit.“

Moje samolibost okamžitě zmizí, když se na ni podívám. Vypadá tak smutně, když si smetává imaginární chmýří z kalhot.

„Hej,“ řeknu a položím ruku na její. „Tvůj otec je idiot. On je ten, kdo unikl něčemu úžasnému, ne ty. Zbožňoval by tě, kdyby si udělal čas, aby tě poznal.“

„Myslíš?“ zeptá se, jak se jí na rtech táhne úsměv.

„Vím to.“