Jax - 25. kapitola

Překlad: Rebelka
Kor.: Evudar

Jax

O osmnáct měsíců později…

USMĚJU SE, KDYŽ SLYŠÍM MADDIINO HLASITÉ dupání chodbou k ložnici. Někdo tak drobný jako ona, zní jako slůně.

„Vzbuď se, tati,“ řekne vzrušeně, když skočí na postel a třese mým bokem. „Vzbuď se.“

Ležím naprosto klidně, když se posunuje na posteli směrem k mé tváři. Oči nechám zavřené a pokouším se potlačit úsměv, když cítím, jak mi její teplý dech tančí po tváři. Dnes má páté narozeniny a já mám to štěstí, že to padlo na můj víkend. Nemůžu uvěřit, jak rychle vyrůstá. Za několik měsíců začne velkou školu a já si nejsem jistý, jak se ohledně toho cítím.

„Tati,“ šeptá, když mě chytne za ramena a znovu se mnou otřásá.

Už nemůžu zadržet svůj úsměv, když se její rty spojují s mou tváří. Miluji to dítě. Tak moc obohacuje můj život.

Když to nejméně očekává, přetočím ji, chytnu do náruče a znovu ji přetočím. „Všechno nejlepší k narozeninám, sladká holčičko,“ řeknu a pohřbívám tvář do ohbí jejího krku.

„Tati!“ vykřikla, když jsem jí prsty polechtal boky. Sladký zvuk jejího smíchu ohřívá mé srdce.

„Jsi připravená na své dárky?“ Zůstal jsem vzhůru polovinu zatracené noci, abych jí sestavil domeček pro panenky. Jeden malý má v Candicině domě, se kterým si hraje hodně, ale není to srovnatelné s tímto – s matkou všech domečků pro panenky. Chci, aby měla krásné věci, když zůstává u mě. Bude ho milovat. Je třípatrový a ze dřeva. Koupil jsem ten malý nábytek i s celou rodinou panenek.

Maddie se postupem času pomalu odpoutává od Puppyho. Pořád s ním každou noc spí, ale už ji všude nedoprovází. Je to trochu smutné.

„Ano,“ řekla s rozzářenou tváří.

„Po snídani tě vezmu na speciální místo.“

„Kam?“

„Do Luna Parku. Je tam spousta zábavy.“

„Jo. Miluji tě, tati,“ řekla a políbila mě na tvář.

„Miluji tě také, Buráčku.“

Posadím se na pohovku a dívám se, jak si hraje se svým narozeninovým dárkem. V uších mi stále zvoní z hlasitého, vysokého vyjeknutí, které udělala, když poprvé uviděla svůj domek pro panenky. V očích měla dokonce i pár slz, když mě objala a poděkovala mi. Tak moc jí miluju a miluju, když je tady. Chybí mi, když je se svou matkou.

Nemohu si pomoct, ale usměju se, když poslouchám různé hlasy, které používá pro každou z panenek. Je tak rozkošná.

Když se ke mně otočí, drží dvě panenky, jednu v každé ruce. „Tato panenka je táta,“ říká. „A tahle panenka je maminka. Kde může spát táta?“

„V domě s panenkou maminkou,“ říkám.

Stáhne obočí a zmateně se na mě podívá. „Ale maminka a tatínek nežijí ve stejném domě.“

Její slova mi zatahají za srdce. Musí si myslet, že její situace je normální. Myslím, že je příliš malá, než aby o tom něco věděla.

„Některé maminky a tatínkové žijí společně.“

„Proč ty nežiješ s mojí maminkou? Je hezká.“

„Já vím, že je hezká.“ Kriste, jak jsem se do tohoto dostal.

Postavím se a zamířím do kuchyně. „Chceš vařené vejce na měkko s nařezaným toastem, abys ho v nich mohla namáčet?“ zeptám se, když procházím kolem ní. Je to můj patetický pokus o změnu tématu. Do tohoto rozhovoru s ní nepůjdu.

„Ano, prosím, tati.“

••••

Poté, co se najíme, dám jí oblečení na ven. Už je to tak trochu slečna nezávislá a ráda se obléká. Vezmu z jejího prádelníku kartáč na vlasy a vyčešu jí vlasy do ohonu. Mám tyhle kousky v malíčku. Když skončím, sedne si na postel, abych jí mohl nasadit boty. Růžové Converse tenisky, stejně jako její matka.

„Přemýšlel jsem,“ řeknu, když jí zavážu tkaničky. „Vzhledem k tomu, že budeme venku celý den, můžeme zavolat na cestě do zábavního parku tvojí mamince, aby tě mohla na tvé narozeniny vidět.“

„Okej. To znamená, že dneska dostanu další dárky.“

Zasměju se, když si mne ruce. Děti. Vzpomínám si, že jsem se tak cítil, když jsem byl chlapec. Moji rodiče nám vždycky udělali mega oslavy narozenin a dali ty nejlepší dárky, které mohli za peníze koupit. Nedělali to, aby nás potěšili, ale aby překonali všechny ostatní vznešené a náročné rodiče v okolí.

Zatímco si Maddie čistí zuby, vrazím do svého pokoje, abych se oblékl a poslala Candici textovku.

Já: Dnes vezmu Maddie do Luna Parku. Myslel jsem, že jestli budeš doma, zavoláme ti, abys jí mohla vidět. Dnešního dne se vrátíme až později.

V době, kdy jsem se oblékl a umyl nádobí po snídani, stále nemám od Candice odpověď. Všiml jsem si, že Maddie sedí u svého domu pro panenky.

Když utřu a uklidím poslední nádobí, vytáhnu telefon z kapsy. Pořád žádná odpověď. Moje mysl jede na plné obrátky. Přestože se naše přátelství v uplynulém roce zlepšilo, nemám tušení, co Candice dělá ve svém volném čase. Bez ohledu na to, jak moc se snažím ji nemilovat, stále to tak je. Často přemýšlím, jestli má přítele, i když to opravdu nechci vědět. Moje filozofie je taková, že co nevím, to mi neublíží. Maddie se nikdy o jiném muži nezmínila, ale to neznamená, že žádný neexistuje.

Zvednu z lavičky klíče od auta a zavolám na Maddie: „Jsi připravena jít?“

„Už jdu, tati, jen si vezmu čepici.“ Miluju, že stále nosí princeznovskou čepici, kterou jsem ji koupil.

Otevřu dveře auta, aby mohla vstoupit dovnitř. Je teplý listopadový den. Obloha je krásně modrá a není vidět ani mráček. Poté, co si sedne do své sedačky, se nahnu a připoutám jí bezpečnostním pásem.

„Já to zvládnu,“ řekne a odstrčí mi ruku. Opět mi připomněla, jak rychle roste. Miluju – a nenávidím – že se stává tak nezávislou.

„Okej.“

Když jdu na stranu řidiče, zapípá mi telefon. Candice konečně odpověděla.

Candice: Promiň, byla jsem ve sprše. Pokud jste už neodjeli, ráda bych, kdybys ji mohl přivézt. Cítím se divně, že s ní nejsem o jejích narozeninách.

Odstrčím myšlenku, že ona s naší dcerou strávila každé narozeniny. V loňském roce to padlo na Candicein víkend, ale nemohu si stěžovat. Pozvala mě na večeři a narozeninový dort, a tak jsem mohl s Maddie strávit nějaký čas v její zvláštní den. Tato návštěva právě splácí její přízeň.

Já: Skvělý. Odjíždíme teď. Budeme tam za deset minut.

První věci, které si všimnu, když Candice otevírá přední dveře, jsou její mokré vlasy a obličej zcela zbavený make-upu. Stále mi bere dech. Vdechuju její sladkou vůni jablek, dnes je výraznější. Přál bych si, abych jí nebyl stále tak ovlivněn.

„Všechno nejlepší k narozeninám, holčičko,“ vykřikla a zvedla Maddie do náruče.

„Táta mi koupil dům pro panenky.“

„Páni. Šťastná holka.“ Candice se sladce usmívá, když se na mě podívá.

„Táta mě vezme do Luna Parku.“ Maddie se na mě podívá. „Může maminka jít taky?“

Kurva.

Candice musí vidět mou reakci, protože se rychle dostává na mou obranu. „Je to tvůj zvláštní den s tátou.“

„Ale můžeš jít taky. Může, tati?“

„Samozřejmě, že může jít taky.“ Jak jí můžu říct ne? Snažím se, aby má odpověď nebyla nucená. To mě zabije, být delší dobu kolem Candice.

„Jenom jestli sis opravdu jistý,“ řekne Candice váhavě. Nejistota na její tváři se mísí s nádechem naděje. Přikývnu. Jsem takový lízátko, když jde o tyhle dvě.

„Pojď. Bude zábava,“ lžu. Spíše to bude mučení, ale jsou to Maddieniny narozeniny. Pokud chce s ní oba její rodiče, tak kdo jsem já, abych jí to odepřel? Chci jí dát vše, co jsem nikdy neměl: lásku, náklonnost a hlavně bezpečí.

••••

„Tam je maminka,“ vykřikla Maddie, když ukázala na Candice v jejím autě, jen pár metrů od nás. „Dostaň ji, tati.“

Ostře zatočím koly a zamířím přímo na Candice. Vybuchl jsem smíchem, když jsem viděl hrůzu na její tváři, když jsem do ní hrubě narazil.

„Oh, chceš hrát špinavě,“ zavrčela. Narovná auto a objede to kolem obvodu. Začnu jí pronásledovat, ale už má na mě jasné vedení.

„Chyť ji, tati, chyť ji,“ vykřikuje Maddie vzrušeně. Jsem tak soustředěn na Candice, že nevidím přijíždět další auto, dokud do nás nenarazí.

„Do prdele. Jsi v pořádku?“ zeptal jsem se Maddie a díval se na ni.

Ona se směje. „Ano, tati.“

„Mám svou malou holčičku v autě, ty idiote,“ řekl jsem, když jsem obrátil svou pozornost k magorovi, co do nás narazil. Než dostanu příležitost říct něco dalšího, někdo do nás narazí zezadu a posune nás pár metrů dopředu. Otočím se na sedadle, připraven seřvat dotyčného, jen abych našel Candice jak se směje.

„Odplata je mrcha,“ řekla ústy.

„Hra začíná,“ odvětil jsem jen ústy nazpět a šlápl na pedál.

Poté, co jsme si dali další jízdu v pouťových elektrických autech, vyrazíme na oběd do jedné z venkovních kaváren. Mýlil jsem se, když jsem nechtěl vzít Candice sebou – všichni tři se skvěle bavíme. Maddie se vmanévruje mezi nás a každého chytne za ruku. Není těžké vidět, že si užívá, že jsme s ní oba.

Po obědě strávíme pár hodin ve starobylé zábavní hale Coney Island. Bolí mě čelit z tolika úsměvu a smíchu.

Candice trvá na tom, že zůstane s Maddie, když jdu na jednu z těch děsivých jízd. Mám pocit, že má strach, ale nikdy to nepřizná.

„Mohli bychom jet v té další?“ zeptala se Maddie a ukázala na ruské kolo.

„Počkám tady dole,“ říká Candice.

„Pěkný pokus,“ odpověděl jsem, popadl ji za loket a vedu do řady. „Z tohohle se nedostaneš.“

„Ale-’

„Ne.

Začínám houpat kabinou, když dorazíme na vrchol. Pohled na Sydney Harbour je odtud velkolepý. Maddie se směje – ona je taková jako já.

„Prosím, zastav to houpání,“ říká Candice. Oči má zavřené a prsty se pevně drží sedadla tak, že jí zbělaly klouby. Vypadá zkamenělá.

„Jsi v pořádku?“

Důrazně potřásá hlavou.

„Maminka se bojí,“ prohlašuje Maddie.

„Hej,“ řekl jsem a šťouchnul Candice nohou do její. „Pohled odsud je úžasný, otevři oči.“

Znovu zavrtí hlavou, takže se posadím vedle ní. „To je v pořádku,“ řeknu, odpáčím jí prsty od sedadla a zabalím si je do ruky. Okamžitě otevře oči a podívá se na naše spojené ruce. Vidím, jak se jí na rtech tahá úsměv. „Nedovolím, aby se ti něco stalo, slibuji.“

Stiskne mi ruku. „Děkuji,“ zašeptá.

Později večer se na cestě domů zastavíme v italské restauraci na večeři. Trávit delší čas s Candicí je něco, čemu jsem se poslední pár let vyhýbal, ale teď se snažím protáhnout večer venku tak dlouho, jak jen můžu. Nechci, aby to skončilo.

V době, kdy se dostaneme na Candiceinu příjezdovku, Maddie spí. „Děkuji, že jsi mě nechal jít dnes s vámi,“ říká. „Bylo to zábavné. Jako za starých časů.“

„Jako za starých časů,“ odpovím a podívám se jinam. Ty časy mi chybí, ale nikdy je nemůžeme dostat zpět.

Otočím se zpátky k ní, když mi přitiskne prsty kolem ruky. „Chybí mi to, Jaxi.“

Zavřel jsem oči a dlouze vydechl. Taky mi zasraně chybí, ale ta loď odplula v okamžiku, kdy mě zradila. Když znovu otevřu oči, ona mě sleduje. Sedíme tam v tichosti, jen se na sebe díváme. Vypadá to jako věčnost, ale je to jenom několik minut. Pak se stane nevyhnutelné – ten zatracený posun, ten, který nastane vždycky, když jsme spolu takhle. Můj obličej se posune směrem k jejímu.

Těsně předtím, než se spojíme naše rty, všechno, co se mezi námi stalo, zářilo v mé mysli. To je špatný nápad. Znovu zavřu oči, když si opřu čelo o její.

„Nemůžu to udělat,“ zašeptám.

Vzdychne těsně předtím, než odtáhne hlavu. „Chápu.“ Slyším její zranění. „Dobrou noc, Jaxi.“ Bez toho, aby se na mě podívala, otevře dveře a vystoupí z auta. Vidím, jak si prsty utírá pod očima, když zavírá dveře a já vím, že pláče. Běží napříč trávníkem směrem k domu.

„Kurva,“ řeknu a mlátím rukou do volantu.

O dva měsíce později…

„Tati, ty jsi přišel,“ vykřikuje Maddie, když běží ke mně a skáče mi do náruče.

„Samozřejmě, že jsem přišel. Nenechal bych si ujít první den velké školy kvůli ničemu.“ Když ji políbím na tvář, postavím ji zpátky na zem. Povzdechnu si – ve školní uniformě vypadá, že tak moc vyrostla. Candice a já jsme v loňském roce vynaložili spoustu úsilí a snažili se najít pro naši malou holčičku perfektní školu. Místo, kde bude šťastná. Bylo to těžké, protože ani jeden z nás nebyl ochoten ji nechat odejít. Dnešního dne jsem se děsil celé měsíce.

Když jsme se nakonec dohodli na škole, která se nám líbila oběma, společně jsme se zúčastnili rodičovského pohovoru. Na ten den nikdy nezapomenu. Nikdy. V okamžiku, kdy jsem Candice vyzvedával a ona nastoupila do auta, podala mi obálku.

„Doufám, že ti nevadí, že jsem myslela dopředu a udělala to,“ řekla.

„Udělala co?“

„Otevři to.“

Vzpomínám si na všechny pocity, které mnou projely, když jsem se podíval dolů na kus papíru, na kterém bylo napsáno, Maddison Albright. Štěstí, hrdost, vděčnost, jen abychom jmenovali některé.

„Všechno je legální,“ řekla Candice a zasáhla přes středovou konzolu a položila ruku na mou. „Je to tvoje dcera, Jaxi, měla by mít tvé jméno.“

Byla to moje dcera bez ohledu na její jméno, ale teď to bylo oficiální. Mám kousek papíru, abych to dokázal.

„Ráno,“ řeknu s přikývnutím a podívám se na Candice, Sophii a Brendana. Je skvělé, že Maddie má takovou podporu. Jen bych si přál, aby to měla i od mé rodiny. Nikdy jsem o ní svým rodičům neřekl, ale možná je čas, abych to udělal. Mohli se ke mě obrátit zády, ale určitě by chtěli být součástí života své vnučky. Nebo ne?

Vytáhnu telefon z kapsy a vyfotím Maddie.

„Chceš se vyfotit s ní?“ zeptá se Candice.

„Určitě. Bylo by to skvělé,“ odpovím, když jí předám telefon. Věci byly mezi námi divné od té doby, co jsme se po našem dni v Luna Parku téměř políbili. Co nejvíce se jeden druhému vyhýbáme. Kromě předávání si Maddie a občasných večeří u Candice jsme se k sobě nepřiblížili. Strávili jsme společně s naší dcerou vánoční den. Poté, co jsme viděli, jak byla Maddie o svých narozeninách šťastná, že jsme s ní oba, dohodli jsme se, že každou zvláštní příležitost – narozeniny, Velikonoce a Vánoce – budeme trávit společně jako rodina.

Přikrčím se vedle Maddie, chytím jí kolem ramen a dívám se na svůj telefon.

„Řekni sýr,“ říká Candice.

„Sýr,“ zavolá Maddie.

Když zazní školní zvonění, v hrdle se mi vytvoří hrudka. Nejsem připraven ji nechat odejít. Candice zdvihne Maddienin batoh a pomáhá jí ho dát na záda – je téměř tak velký jako ona. Všechno ve mně chce mou holčičku naložit do auta a odvést ji z tohoto místa. Není připravená: já nejsem připraven.

Vykročí k řadě, začíná se mnou. „Ahoj, tati,“ řekne a obtočí mi paže kolem pasu. Když mě pustí, kleknu si před ní a zastrčím jí za ucho blonďatý pramen.

„Měj skvělý den.“ To je všechno, co ze sebe dokážu vydusit.

„Budu, tati. Miluji tě.“

„Taky tě miluju, Buráčku.“

Usmívá se. Zdá se, že je nadšená a šťastná, že jsem tady, takže to musím přijmout.

„Ahoj, maminko,“ řekla Maddie a přesunula se ke Candici.

„Ahoj, holčičko.“

Když vidím, jak se Candici v očích objevují slzy, musím se odvrátit. Neodvažuju se znovu podívat, dokud se Maddie nepřesune k Brendanovi. Dokonce i já se vyhýbám tomu, abych se s Candicí spojil očima.

„Ahoj, Poppy,“ řekne a objímá ho. Říká mu tak už nějakou chvíli. Miluje ho stejně tak, jako on miluje jí.

„Měj skvělý den, zlatíčko.“

„Ahoj, Sophie.“ Samozřejmě i Sophie pláče, ale zdá se, že na mě to nepůsobí jako Candiceiny slzy.

Brendan se skloní k Maddie a něco jí zašeptá.

„Chci říct, ahoj, Nanny.“

Všichni se smějeme, když Sophie šťouchne Brendana loktem do žeber. Brendan ji před několika týdny požádal o ruku. Dokonce mluví o tom, že brzy spolu budou bydlet. Je skvělé vidět je tak šťastné.

Maddie běží ke mně a naposledy mně obejme, než se připojí ke zbytku její třídy. Přísahám, že když uvidím, jak jí z oka ukápne slzička, půjdu a vezmu ji sebou domů. Ale neudělám to. Protože vypadá tak pyšně, stojící v uniformě a usmívá se. Zdá se, že ten pohled mi láme srdce o něco víc. Líbí se mi pozorovat, jak roste, ale potřebuji, aby se to trochu zpomalilo. Všechno se děje příliš rychle.

Zůstaneme, dokud nezmizí za rohem. Jít pryč a nechat ji tady je těžké. V okamžiku, kdy jsme za bránou, se Candice zhroutí vedle mě. Kriste, neuvědomuje si, jak tvrdě se snažím zůstat pohromadě? Sophia a Brendan jsou před námi pár metrů a nevědí, co se právě stalo.

„Pojď sem,“ řeknu a přitáhnu si Candice do náruče. Otočí mi ruce kolem pasu a přitiskne se ke mně, když mi tiše pláče do hrudi. Potřebuji to stejně jako ona.

„Nejsem si jistá, jestli ji tady můžu nechat, Jaxi,“ šeptá.

„Cítím to úplně stejně.“ Můj hlas je nakřáplý.

Kdo věděl, že rodičovství může být tak těžké?