BSL - 24. kapitola

Překlad: Lenuszka

Zpráva od Birdie: Ty jsi políbila toho komediálního scénáristu? Ty jsi políbila cizince! Měla jsi bouřkové vzrušení? Nejsem si jistá, jestli to existuje, ale DOBŘE! Kdo jsi, Brewsterko? Tohle je pro mě příliš vzrušující, abych to unesla. Víš, že mám slabé srdce! Jak vypadá? Počkej… Já si ho místo toho vygooglím!

Zpráva od Birdie: Oh Olive. JOOOO. Má vibrace Harrisona Forda z roku 1980. Ale takové víc vědátorské. V dobrém slova smyslu. Woow. Wooooow.

Zpráva od Birdie: Nevím, proč vyšiluješ! Možná bys s ním mohla mít úlet? Rychlovka, než chytíš zpáteční letadlo. Jen si na něm zajezdíš a uvidíš, jaké to je. Super nezávazně. Co se stane na Manhattanu, zůstane na Manhattanu. Ne všechno musí být velká věc, víš?

Zpráva od Birdie: Vážně. Wooow.

Když taxi zastaví před Chimes Investment, cítím směs obav a nadšení. Konečně se setkám s mužem, kterého Birdie tak dlouho milovala. S tím, který odešel. Tím tolik skvělým, i když po něm na sociálních médiích není ani stopa: Chuckem Allenem! Mám schůzku. Mám dopis. Jsem na správném místě. Nic se nemůže pokazit.

Z výtahu vystoupím v osmdesátém čtvrtém patře, kolena se mi třesou při představě, že jsem v budově opravdu, opravdu vysoko. Hruď se mi trochu stáhne.

„Všechno je v pohodě. Pokud se uklidím, přejde to,“ mumlám si pro sebe, dýchám zhluboka, jak mi to ukazovala Phyllis.

Pomáhá to. Pořád cítím strach a vyhnu se všem oknům tady nahoře. Ale necítím se, jako by mi mělo být zle a to je definitivní zlepšení!

Zamířím k recepci, kde sedí velmi pěstěná a krásná žena, rychle ťuká do klávesnice.

S úšklebkem mě sjede pohledem od hlavy k patě. Může říct, že mám včerejší oblečení? Soudí mé vlasy, které jsou – díky chybějící žehličce v Trickys – rozevláté v celé jejich gigantické zvlněné slávě.

„Ano? Mohu Vám pomoci?“

Hmm. Nelíbí se mi její přístup.

Přistihnu se, jak zvedám bradu a nasazuji ten nabubřelý tón, který jsem použila včera v telefonu s Chuckovou asistentkou.

„Jsem Olive Brewsterová!“ prohlásím. „Mám schůzku s Chuckem Allenem. Já… taky bych si dala kávu. Zároveň.“

Obočí té ženy vystřelí vzhůru. „Oh, samozřejmě! Omlouvám se, paní Brewsterová. Mluvila jsem s Vámi včera po telefonu? Jsem Lisa.“

„Slečna. Sle-čna. Pokud Vám to nevadí, Liso,“ řeknu povýšeně.

Lisa znervózní, všechny stopy jejího postoje jsou pryč, když si teď myslí, že jsem nějaká bohatá investorka. „Ano, ano. Samozřejmě. Můžete se posadit.“ Naznačí k řadě nepohodlně vyhlížejících židlí ve tvaru vejce. „Dám Charlesovi vědět, že jste tady a přinesu Vám kávu.“

„Dobře,“ odfrknu.

„Jakou kávu máte ráda?“

„Jako dělám svým mužům. Mléko a jeden cukr.“

Dobře, to jsem zašla daleko. Ani to nedává smysl.

Lisa jen přikývne.

Posadím se a z tašky vytáhnu Birdiin dopis. Přitisknu si ho k hrudi. Kruci! Já to udělám. Potkám se s Chuckem Allenem a dám mu Birdiin dopis. Nad tou důležitostí se mi trochu roztřese ruka. Páni. Já jsem to zvládla. Já, Olive Brewsterová jsem si podrobila Manhattan! Možná jsem na seznamu newyorské policie, ale dokázala jsem, že se splní přání mé nejlepší kamarádky.

Lisa mi přinese kávu – kterou dychtivě vylokám ve snaze se trochu víc probudit, když se otevřou dveře další kanceláře a vyjde z ní nějaký muž.

Přijde ke mně s přátelským úsměvem, natáhne ruku, abychom si potřásli.

Ooch. Kdo je tenhle chlap? Chuckův kolega? Nebo další asistent?

„Charles Allen,“ řekne ten muž. „Moc rád Vás poznávám.“

Já… já to nechápu.

Tenhle muž není ten z fotky, kterou mám. Tenhle muž je malý. A holohlavý. A má kolem padesátky.

„Ha ha,“ pomalu přikývnu. „Velmi zábavné. Kde je opravdu?“

Lesklá kulatá hlava toho muž se nakloní ze strany na stranu. „Promiňte?“

Povzdechnu. Minulou noc jsem oka nezamhouřila. Opravdu na tohle nemám čas ani energii. „Kde je opravdový Chuck Allen?“ zeptám se. Myslím, že jsem to musela říct celkem nahlas, protože se několik lidí kolem recepce otočí, aby se podívali.

Ten muž trochu zakoktá. „Já… um… já jsem Chuck Allen. Charles. Jen blízcí přátelé a rodina mi říká Chuck.“

Zafuním, zalovím ve své tašce a vytáhnu Chuckovu fotografii z vysoké.

„Já hledám tohoto.“ Dotknu se prstem Chuckovy smějící se tváře. „Tohle je Chuck Allen.“

Falešný Chuck se nepohodlně rozhlédne kolem. „Já… jasně nejsem on.“

Dojde k nám Lisa z recepce. „Je tu nějaký problém, pane?“

Falešný Chuck přikývne. „Ano, Liso. Tohle je nějaké nedorozumění.“ Našpulí rty a přesně se na Lisu podívá. „Vy jste smluvila tuto schůzku, že?“

„Hledám Chucka Allena,“ řeknu, podám jí tu fotku. „Tohohle chlápka. Chucka Allena.“

Lisa si vezme tu fotografii, přimhouří oči.

„Oh! Ano! To je Chuck Allen. Pracoval tu v soukromém kapitálu.“

Jsem tak zmatená.

Žaludek se mi kroutí hrůzou. Otočím se k tomu plešatému muži. „Tak proč říkáte, že jste on?“

Falešný Chuck si vezme fotku od Lisy a přiblíží si ji k nosu. „Ah ano! Už vím. Ano. Chuck! Odešel tak před dvěma lety, myslím. Je to tak, že, Liso?“

„Je to tak, pane,“ usměje se Lisa. „Je to legrační, po tom, co podal výpověď, se zdálo, že zmizel z povrchu zemského. Moje kamarádka Jodie z Právního s ním chvilku chodila. Bůh ví, co se mu stalo.“ Otočí se ke mně. „Vy víte, kde je?“

„Bože!“ zakřičím ke stropu, moje vznětlivost – které nepomohl včerejší spánkový deficit – mi začíná bublat v hrudi. „Myslela jsem, že je tady!“ ukážu na holohlavého muže. „Kdo jste?“

„Tohle je Charles „Chuck“ Ellen.“ Řekne Lisa.

„Ellen s E,“ řekne falešný Chuck. Ukáže na fotku. „Tohle je Chuck Allen. Allen s A.“

Ne. Ne. NE.

„To je legrační,“ přihlouple se usměje Lisa, asi jí to opravdu přijde směšné. „Musí to být tím britským akcentem. Myslela jsem, že voláte, abyste se zeptala na Chucka Ellena s E!“

Ne. Ne. Nemohla jsem je přeslechnout, že říkají Chuck Ellen místo Chucka Allena. V žádném případě. Po všem se tohle tady teď neděje.

Lisa a nový Chuck se culí i přes to zmatení. „Pořád Vám mohu asistovat s finančními dotazy?“ řekne Chuck Ellen, potřese hlavou jako by jeho zaměněná identita byla největším vzrušením, které se mu tu za poslední roky stalo, což, abychom byli fér, pravděpodobně je.

Poleje mě horko z uvědomění, že můj let domů je za méně než dvacet čtyři hodin a já pro všechno na světě netuším, kde je opravdový Chuck Allen.

Tohle se nemůže stát!

„Slečno?“ řekne Chuck Ellen. „Půjdeme do kanceláře a můžeme probrat ty investice?“

Ztěžka polknu, zoufale se snažím přijít s novou možností, jak vystopovat Chucka, než odletím.

„Slečno?“ zopakuje Chuck Ellen. „Vaše investice?“

„Nejsou žádné investice,“ řeknu, můj hlas je plný frustrace. „Nejsou žádné peníze.“

„Prosím?“

„Nejsem miliardářka! Omlouvám se, ale do telefonu jsem lhala, abych si mohla domluvit schůzku s Chuckem Allenem. Mám pro něj dopis a je to opravdu opravdu důležité.

„Nejste miliardářka?“

Z toho pozdvižení se tu zformuje malý dav lidí v obleku.

„V této chvíli nemám ani několik stovek. Nejsou žádné peníze!“ Slyším, jak se mi hlas zvyšuje a zvyšuje. Do pytle. Jak mohl tenhle den tak dobře začít a tak rychle jít k čertu? „Nemám žádné investice! Jsem chudá! Prodávám ryby. Vykuchám rybu a zbytky prodám Seveřanům, kteří chtějí jíst rybí maso. Neplatí mě dobře!“

V místnosti je šokované ticho. Musí to být tou zmínkou o kuchání ryby. Vždycky to lidem způsobuje trochu nevolnost.

„Nemáte peníze?“ lapá Chuck Ellen po dechu, jako by se s takovou věcí nikdy nesetkal.

„Argh!“ zaječím, zabořím hlavu do dlaní.

Slyším, jak si lidé kolem mě špitají. Slova jako „opravdová chudá holka,“ a „možná zavolat bezpečnostní službu“. Ale sotva jim věnuju pozornost. Myslím jen na fakt, že tenhle muž není Chuck Allen a já nemám žádná nová vodítka! Nemám už další čas!

Měla jsem jeden úkol! Jeden úkol a já jsem ho dost a opravdu podělala. Kruci. Měla jsem včera najít nějaký způsob, jak se dostat zpátky na Manhattan. Přinejmenším bych měla víc času. Usnula jsem na vavřínech. Nepřipravila jsem se.

„Neeee!“ zamumlám si, kecnu si na sedadlo ve tvaru vejce. „Kruci!“

„Je v pořádku?“ slyším někoho říct.

„Dělá tu nějaký protest?“

„Proti čemu protestuje?“ řekne někdo další. „Automaty se zdravými potravinami už sem instalovali.“

„Myslím, že ji poznávám…“ pípne nějaký hlas.

Skvělé. Samozřejmě mě někdo poznává. Ani vlasy, ani přízvuk se zamaskovat nedají.

Čekám, že někdo vykřikne „Sleduj mě čůrat!“ Ale místo toho uslyším ostrý nádech.

„Ó můj Bože! Je to ona! Je to ta Hrozba Manhattanu!“

„Ó můj Bože. Ano. Měli bychom zavolat policii?“

„To bychom opravdu měli. Nenechte ji uniknout.“

Ostře vzhlédnu. Mluví o tom, že na mě zavolají policii? Proč mě nazývají hrozbou? Jen jsem se tu trochu zhroutila. Malé zhroucení. A myslím, že z dobrého důvodu!

„O čem to mluvíte?“ zeptám se, zírám na malý dav lidí v obleku. „Podívejte, jen jsem se dozvěděla samé špatné zprávy, ano? Omlouvám se, že tu dělám zmatek. Prostě půjdu.“ Vstanu. „Nemusíte volat policii! To je nějaké moc dramatické.“

Lisa, ta asistentka, se postaví přede mě. „Posaďte se! Nikam nepůjdete. My víme, co jste udělala!“

„My všichni to víme,“ dodá falešný Chuck.

„Policie je na cestě,“ ozve se škodolibě někdo z davu.

„Cože?“ znovu vstanu a pokusím se projít kolem Lisy, ale několik dalších lidí se přidá k jejímu pokusu mě zablokovat. Co se to tu kruci děje?

Mladý muž v obleku přispěchá z vedlejší kanceláře a nese svazek novin. „To jste Vy, že?“

Zmateně od něj noviny vezmu. Všechny jsou to kopie novin New York Daily News. Zírám na papír na vršku svazku.

„Deset procent sleva na Patz Deli? Cože?“

Nechápu.

Lisa poklepe pěstěným prstem na obrázek a malý odstavec na spodní straně vlevo. „Tady! My všichni o Vás víme.“

Podívám se blíž a začnu drmolit a kašlat, když si uvědomím, že je to moje fotka. V Gramercy Parku. Na hlavě mám jednorožčí roh.

Titulek říká Ukradený klíč v Gramercy Parku. Cítím, jak mi hoří tváře. Rychle projedu očima text. Je to zpráva o „britské dívce s růžovou ledvinkou, která bez klíče masturbovala v Gramercy Parku“. A když byla konfrontována místní obyvatelkou – Elissou Johnsonovou, luxusní mamkou bloggerkou – ukradla zdejší klíč a utekla.

Ó můj Bože.

Rychle vezmu další papír z kopky. A tam dole v levém koutku je další moje fotka u schránky, kde jsem omylem vhodila Birdiin dopis. Tisknu si k hrudi svou růžovou ledvinku. Vedle mě je policajt, od kterého jsem utekla a natvrdlý chlap, který mě nahlásil. Titulek tady říká „Zlodějka z Gramercy Parku chycena, jak krade poštu“. Přečtu si doplňující text, který popisuje, jak jsem se snažila navést newyorského občana, aby mi pomohl ukrást poštu, pak jsem po konfrontaci znovu utekla, unikla tak poldovi, který „mě pronásledoval“.

Co to má být sakra? Já jsem nekradla poštu! Nesnažila jsem se nikoho navést, a ten polda mě „nepronásledoval“. A ještě horší je, že na té fotce je moje opravdové já. Ten baret, jak se ukázalo, neskryl tolik mých vln, jako jsem doufala.

Přímo dole je odkaz, který prohlašuje, že nedávná postava „Sleduj mě čůrat“ v Sunday Night Live se zakládá na téhle „Hrozbě Manhattanu,“ která byla spatřena servírkou v Zabar´s.

To si ze mě děláte srandu!

Zvednu třetí papír a podívám se do levého dolního rohu.

Tam je další moje fotka, pořízená, když jsem byla v Zabar´s a snažila se objednat si bagel a uzeného lososa!

Titulek tady říká: „Hrozba Manhattanu ukradla pokrývku hlavy kolemjdoucího.“

Ukradla pokrývku hlavy? Nikdy v životě jsem nic takového neukradla! Čtu dál, očima rychle přejedu po řádné kopii. Očividně jsem ji ukradla od nějakého Franklina Becketta.

„Sundala mi ten baret přímo z hlavy!“ řekl Franklin, 54letý saxofonista z Morningside Heights. „A byl to můj oblíbený!“

„Nehorázné!“ syčím nad novinami, ruce se mi třesou. „Ten chlap mi řekl, že to nebyl jeho oblíbený baret! Prodal mi ho. Zaplatila jsem za něj deset amerických dolarů!“

Celá ta věc je směšná. Teď jsem Hrozbou Manhattanu? Tohle je fraška! To nemůže být pravda!

„Musím jít,“ prohlásím, snažím se dostat kolem Lisy, Chucka Ellena a té mini-barikády, kterou udělali.

„Je mi líto,“ řekne, zvedne paže. „Policie tu bude každou chvíli. Ti budou vědět, co s Vámi. Věděla jsem, že jste falešná, když jste včera volala. Miliardáři nejsou diskrétní.“

„Naprosto jste mi věřila!“ odseknu zpátky, cítím se hlavně naštvaně.

„Hrozba!“ zavolá někdo v davu.

„Podvodnice!“

„Sleduj mě čůrat!“

Tihle lidé z Wall Street jsou strašní! Okamžitě se proti mně spolčili! Ugh!

Dva policisté, jeden muž a jedna žena, se protlačí davem, vypadají zlehka znuděně a nevzrušeně.

„Co je tu za problém?“ řekne ta žena policistka.

Podívám se na její cedulku. Důstojník Parkerová.

„Důstojníku, přísahám, že všechno dokážu vysvětlit.“ Nevinně zvednu ruce. „Musíte pochopit, že posledních pár dní bylo trochu složitých a všechno není tak, jak vypadá.“

„Počkat…“ řekne pomalu ten policista, nahne se, aby se na mě podíval. „Já Vás znám! Vy jste Hrozba Manhattanu!“

„Mysleli jsme si, že je to ona,“ řekne povýšenecky Lisa. „Zadrželi jsme ji pro vás.“ Leze těm poldům do zadku jako opravdová profesionálka. Měla bych ji představit Donně, vycházely by spolu skvěle!

„Já nejsem žádná hrozba!“ protestuju. „Jsem Olive Maudine Brewsterová. Prodavačka ryb z Manchesteru. Bože, tohle stupidní město! Od začátku do konce je to noční můra. Jen se snažím doručit dopis, to je všechno. Jen se snažím pomoct své kamarádce!“

Důstojník Parkerová se ušklíbne. „K cizincům, kteří nazývají naše město stupidní, se nechováme vlídně. New York je nejlepší město na světě.“

„Jo!“ souhlasí dav. „Pojďme, Knicks!“

„Vlastně není,“ řeknu, můj hněv už není pod kontrolou… „Je tak arogantní, že to říkáte. Byli jste někdy ve všech městech? Byli? Ne. Vsadím se, že ne.“

„Slečno, vystavovala jste se v Gramercy Parku?“

„Ne! Spravovala jsem si punčochy.“

„Ukradla jste poštu z poštovní schránky na rohu 106th ulice a West End Avenue?“

„Ne! Omylem jsem tam hodila velmi důležitý dopis. Tento dopis!“ Zamávám ve vzduchu dopisem od Birdie. „Snažila jsem se ho jen dostat zpátky! Prosím. Opravdu musím jít. Ve tři ráno mi letí letadlo a já opravdu potřebuju najít jednoho muže!“

„To my všichni,“ zamumlá si pro sebe tesklivě falešný Chuck.

„Slečno, ukradla jste klíč v Gramercy Parku?“ zeptá se ta policistka.

Kruci. To jsem udělala. Nemůžu to popřít, ale… Ten klíč je teď v mé tašce. Počkat… on je doma v ledvince? Kruci! Co když mě prohledají? Vytáhnou mi z tašky jednu věc po druhé, před všemi v Chimes Investments z osmdesátého čtvrtého patra. Nemůžu to dopustit. Ach Bože. Mám tu joint. Phyllisin joint! Nemůžou ho najít. Možná mi pomůže, když budu ohledně toho klíče upřímná. Uzavřeme dohodu.

„Ano,“ řeknu, podívám se na nohy. „A je mi to opravdu líto. Zpanikařila jsem. Můžu vám ho hned vrátit. A pak mě musíte nechat jít! Opravdu!“

Důstojník Parkerová si odfrkne. „My nemusíme nic.“ Otočí se k tomu policistovi. „Tak ji sebereme.“

Podívám se na cedulku toho muže – důstojník Gallo. A pak můžu jen sledovat, jak – och kruci – vytáhne pár pout a než vůbec můžu protestovat, zapne mi je kolem zápěstí.

„Olive Brewsterová, jste zatčena.“