Elude - 20. kapitola

Překlad: Mili

Andi

Značkoval si mě, konečky jeho prstů mě pálily na zápěstí, zatímco mě horkými ústy líbal na krku, potom mě pustil a odstoupil o krok dál. Mám dost popito, ale i tak vím, že by byl špatný nápad dělat nátlak na někoho, jako je Sergio.

Upřímně se mi v hlavě ozývá termín zdravý strach. Je nebezpečný a ví to. Poznám to podle smrtelného pohledu jeho očí.

Viděl až příliš mnoho.

A udělal ještě víc.

Nejsem si jistá, jestli by o tom teď chtěl mluvit. Cítím to ze vzduchu, který se kolem něho kumuluje – není typ chlapa, kterého můžete nutit. Jasně, škádlím ho, a ano, moje tělo odpovídá způsobem, jako by byl pro mě stvořený.

Dám mu čas.

Bylo vidět, jak se zamyslel, ze způsobu, jakým se na mě podíval a pak se zahleděl zase do země, jako by si nebyl jistý, co se mnou má dělat. Jako bych byla kousek puzzle, na který nemůže přijít. Na druhou stranu, nemyslím si, že moje puzzle byly někdy stvořeny k tomu, aby k sobě pasovaly.

„Sergio…“ Natahovala jsem k němu ruku. „… pojďme nahoru.“

Zaklel a rukama si projel vlasy, otočil se ode mě, ale pak se na mě znovu podíval. „Uvěřila bys tomu, kdybych řekl, že mě hlodá svědomí?“

„Kvůli tomu, že jsi mi ukázal tetování?“ Obočí mi vystřelilo vzhůru. „Asi ne.“

„Nejsem ten typ chlapa.“

„Jaký typ?“

„Ten…“ V očích se mu objevila zloba a jejich modř mě uzemnila. „Nemiluju se s holkama. Nedělám to pomalu. Nezajímám se o ně, jednoduše konám. Je mi to jedno.“

„To dokazuje tvou sexuální zdatnost.“ Ušklíbla jsem se a opřela se unaveně o zeď. „To mě teď varuješ?“

„Možná si to zasloužíš, Andi. Přemýšlela jsi o tom?“

„Fakt víš hodně o tom, co potřebuju, co si zasloužím, co chci…“ Nahlas jsem vydechla. „Zní to, jako by ses snažil vymyslet důvod, proč se mnou nejít nahoru.“

„Nevdala ses za prince.“

„Okej…“ Pronesla jsem pomalu.

„Ale ani za darebáka.“

„Díky Bohu.“

„Vdala ses za nešťastný konec.“

Zhoupla jsem se na nohách s pocitem nepohodlí, že má pravdu, a naštvaná, že má tu schopnost vzít nějakou důležitou chvíli a podělat ji svou depresivní logikou.

Čekala jsem, že řekne něco dalšího. Místo toho ukročil dozadu a zkřížil paže. „Jdi do postele, Andi.“

Kývla jsem. „Jsi si jistý?“

„Ne,“ zašeptal, „vůbec ne.“

„Měl bys být.“ Opatrně jsem přišla blíž k němu a přitiskla mu dlaň na jeho hrudník. „A jednoho dne… už brzy, budeš.“

„Proč jsi si tak jistá?“ Prozkoumával mě pohledem.

Zlehka jsem ho políbila na rty. „Nebudeš schopný odolat.“

„A když tě využiju na sex… sex, který nic nebude znamenat, sex, o kterém budeš vědět, že do něho nedávám srdce, a potom umřeš… co to ze mě udělá?“

„Chlapa.“ Pokrčila jsem rameny. „Zatímco teď jsi spíš trouba.“

Usmál se.

Kousla jsem se do spodního rtu a on potichu zanaříkal. Jeho pohled se soustředil na mé rty, jako by je chtěl ochutnat.

„Uvidíme se ráno, manžílku.“ Rychle jsem se otočila a s nohama vratkýma jsem vyšla schody nahoru. Asi to nebylo tím, že jsem pila, ale že večer mívám vždycky závrať.

Moje příprava do postele by se mohla dost dobře podobat bostonskému maratonu, jsem unavená a zadýchaná.

Zatracený Sergio. Ohledně pití měl zřejmě pravdu, ale mám líbánky! Odmítám, aby moje rakovina zvítězila nad vším.

Ačkoliv zrovna teď se cítím, jako bych prohrávala.

Dopotácela jsem se k posteli a ani jsem neprovedla svůj večerní rituál, jako zkontrolovat šatník, jestli v něm není vrah, okno, jestli je zamknuté a prohledat prostor pod postelí, zda tam nečíhá něco strašlivého.

Z tohoto důvodu chci nejvíc proklít sama sebe a ne útočníka, který mě popadne zezadu.

„Nehni se.“ Měl silný přízvuk.

Roztomilé. Můj biologický otec nějak zvládl proniknout do domu a poslal na mě jednoho ze svých hňupů.

„Jestli zakřičíš, podříznu ti krk ještě předtím, než bude mít tu čest tvůj otec.“

Jsem moc daleko na to, abych dosáhla na nůž pod mým polštářem, a zbraň mám strčenou v nočním stolku. Mohla bych ho jednoduše poslat k zemi – kdybych nebyla napůl omámená a netrpěla závratí.

Skončila bych mrtvá a z nějakého důvodu mi připadá nefér, že bych umřela ještě před mým vymezeným časem. Zrovna si plně užívám své poslední chvilky s jistým Italem.

„Hebká.“ Zasmál se temně a ústy mi rejdil po krku.

Chci mu podříznout hrdlo.

Ložnicí se rozezněl další smích.

Dva muži?

„Máš ji?“

Tři. Tři výrazné hlasy. Muž, který mě držel, mě otočil, a přitom mě pořád abnormálně pevně svíral.

Čtyři muži, včetně toho, který mě drží. Není šance, že se z toho dostanu.

Sergio! Pořád je dole. Kdybych zakřičela, zabili by mě a šli by po něm; pokud teda ještě žije.

Ozval se zvuk na dveře.

„Řekni mu, že spíš,“ vyštěkl mi ten chlap do ucha a sevření na mém pase zesílilo. „Hned.“

„Andi?“ Zavolal Sergio. „Můžu vejít?“

„Ne,“ odpověděla jsem klidným hlasem. „Jsem zaneprázdněná lakováním nehtů, Sergio. Jdi otravovat někoho jiného.“

„Jakou barvou?“ Zeptal se a chytl se mé návnady, což jsem tušila, že udělá, protože normálně jsem mu Sergio neříkala, a nehty jsem neměla od doby, co mě zná, nalakované nikdy. Kromě toho jsem Ruska. Vypadám snad jako rozmazlená princezna?

„Zelenou,“ odpověděla jsem. „Jako tvoje oči.“ Prosím tě, pochop tu narážku. Prosím, prosím. Ví moc dobře, že jsem detailistka. Doufám, že zrovna teď to pochopí, a ještě víc doufám v to, že není tak opilý, jak jsem si nejdřív myslela; jinak vkročí do pasti.

„Okej, dobrou noc, Andi.“

Ztuhla jsem; po dřevěné podlaze se ozývala ozvěna kroků.

Sama.

Nepochopil to. Nejsem si jistá, jestli se mi ulevilo nebo jestli jsem smutná, že jsem s ním byla tak krátce.

Jeden z těch chlapů se pohnul ke dveřím a pomalu je se zdviženou zbraní otevřel. Rozhlédl se oběma směry po chodbě a potom pokynul nám všem, ať ho následujeme. Jakmile jsme prošli chodbou, sešli jsme dolů po schodech a zatočili za roh.

Uviděla jsem dveře.

Bože. Musím něco udělat.

Zrovna jsem se chtěla pohnout, když se ozval výstřel. Chlap, co mě držel, mě strhl na sebe a přiblížili jsme se ke dveřím.

Další dva výstřely.

Tohle je moje šance. Zaryla jsem patu do jeho nohy a druhou nohu jsem mu vrazila do slabin.

Zavrávoral dost na to, abych se osvobodila.

Sergio vyšel zpoza rohu se zbraní v ruce a na rtech mu hrál zlý úsměv. Naklonil hlavu. „Chystáš se někam, sluníčko?“

Chlápek namířil zbraň. Sergio ho střelil do ruky. V jeho rysech se objevil znuděný výraz, načež se usmál a odhodil svou zbraň na zem. Zvedl nahoru pěsti. „Něco ti řeknu. Jestli mě zmlátíš, můžeš si ji odvézt.“

Ten chlap se podíval na mě a potom znovu na Sergia; z jeho smíchu jsem měla nutkání se celá skrčit. Ustoupila jsem o krok dál a sledovala je.

Sergio přistoupil před něho a vrhl pomalý úder. Borec se sehnul a chystal se praštit Sergia do břicha, ale Sergio – očividně ne tak opilý, jak jsem si myslela - mu uhnul z cesty a kopl ho do zadku, čímž ho poslal vzduchem až na schody.

Zahuhlal pár nadávek, a když se otočil, kapala mu z nosu krev.

„Řekni mi.“ Sergio si pokřupal krk. „Jak jste se dostali dovnitř?“

Chlap zakřičel a znovu po něm šel.

Sergio si povzdechl a dvě rány našly svůj cíl na nose toho muže. Zavrávoral dozadu a narazil do obrovské urny. Ta se při kontaktu roztříštila.

„Doufám, že to nebylo rodinné dědictví,“ řekla jsem.

„Bylo.“ Sergio ho vytáhl za tričko na nohy a praštil s ním o zeď; přitom pár obrázků spadlo na zem a rozbilo se. „Takže, budeš mluvit nebo tě mám dodělat?“

Muž se zašklebil a plivnul Sergiovi do obličeje.

Trhla jsem sebou.

Vím, co teď s největší pravděpodobností přijde.

Sergio se ponuře zasmál a vytáhl nůž. Nevaroval předem; prostě ho řízl po tváři.

Vetřelec zařval.

Sergio ho řízl i na druhé tváři.

Muži tekla po obou stranách obličeje krev, ale držel pusu pevně zavřenou.

Sergio ho praštil zadní částí pistole po hlavě a potom se do něho s nožem v ruce pustil na zemi, sedl si na něho obkročmo a očistil si o jeho triko nůž. „Takže věc se má takhle. Na lékařskou fakultu jsem chodil za jediným účelem…“ Povzdechl si. „Nemyslím si, že bych ti o tom někdy vyprávěl, Andi.“

Pomalu jsem se pohnula směrem k nim. Chlap vypoulil oči; byl vyděšený a já vím, proč.

Vzduch v místnosti se ochladil.

To je Sergiova práce. Není zabiják, protože jím být musí.

Ne, v téhle chvíli on obživne… jako by celý týden čekal na to, až ho někdo napadne, aby mohl vyjít z ulity a začít si hrát.

„Ne,“ odpověděla jsem klidně, „nevyprávěl.“

„Nechtěl jsem zachraňovat životy,“ pokračoval Sergio. „Chtěl jsem je brát, ale je v tom ještě něco dalšího. Ve vědomostech je síla, nemyslíš?“

Chlap se pod ním kroutil.

Sergio ho svou volnou rukou udeřil do žaludku a zvedl nůž. „Smrt umí být tak… kreativní.“

„Oh?“ Zatraceně, on byl tak krásný, když byl naštvaný. V měsíčním svitu mu zasvítily zuby.

„Chtěl jsem se naučit, jak způsobit co největší bolest, aniž bych někoho zabil.“ Sergio přemístil nůž nad břicho toho člověka. „Řízni příliš nízko a vykrvácíš, kde je v tom nějaká sranda?“

Chlap začal bojovat.

Sergio ho silně držel. „Ale jen trochu výš…“ Sergio pokrčil rameny. „… a doprava, abych neprobodl plíci, a můžu zapíchnout nůž několik centimetrů hluboko a pak s ním pootočit. To točení je nejlepší část. Zajímá tě, proč?“

Jak tak mluvil, jeho přízvuk dostával silnější nádech. Já se nehnula z místa. Kým on vůbec je?

„Je mi to jedno,“ řekla oběť. „Dělej, co umíš.“

„To mám v úmyslu.“ Sergio ho bodl do břicha.

Ten zakvílel.

Nůž se zatočil. Nedokázala jsem odvrátit zrak.

„Kdo tě poslal?“

„Petrov!“ Zařval ten chlap.

„Proč?“ Sergio zatočil s větší vervou; trikem začala prosakovat krev.

„Řekl, že ji máme přivézt!“ Začal už vzlykat. „Nezabíjej mě. Mám rodinu. Řekl, že mi zaplatí!“

„Říkáš rodinu?“ Sergio vyndal nůž. „Tak to bych tě měl nechat jít. Očividně ses totiž vůbec nesnažil sebrat mou rodinu, můj důvod k žití.“

Lehce jsem vydechla. Myslí to vážně?

„Oh, moment.“ Sergio luskl prsty. „Snažil. Takže umřeš.“

„Ne!“ Muž se mi podíval do očí. „Mám děti! Prosím!“

Sergio ho praštil do obličeje. „Nebudeš se na ni dívat a žadonit o život jako nějaká děvka jenom proto, že jsi nebyl schopný dokončit svou práci.“

„Ale - “

Další rána do čelisti. „Víš, kde bydlím. Víš, kde je Andi. Nemáš sakra šanci se odsud dostat živý.“ Aniž by se Sergio otočil, pronesl. „Andi, dones mi ten největší nůž, který v kuchyni najdeš.“

Nepohnula jsem se.

„Teď,“ dořekl klidným hlasem.

Pospíchala jsem do kuchyně. Největší nůž, co jsem našla, vypadal jako mačeta, což mě donutilo zapřemýšlet nad tím, jestli to bylo to, co to bylo. Přece nejsme v buši a nepotřebujeme se probít skrz, abychom ulovili antilopu.

Přišla jsem zpět s mačetou a podala ji Sergiovi.

„Říkal jsem - “ Sergio se sklonil. „ – ať se na ni nedíváš.“

Chlap dál vzlykal a naříkal.

Měsíční svit ozářil ostrost mačety v momentě, kdy se s ní Sergio rozmáchl nad hlavou a jedním švihem ji vedl dolů.

Aby usekl tomu lotrovi pravou ruku.

Nikdy jsem neviděla nic tak příšerného. Ačkoliv jsem se kolem toho vyskytovala, nikdy jsem to neměla z první ruky.

Musela jsem se snažit, abych se nepozvracela.

Krev byla úplně všude.

Tělo toho člověka dostalo křeče.

A pak se Sergio sklonil a zašeptal. „Máš štěstí, že jsem ti nevyřízl srdce, hajzle.“ Pomalu vstal, zatímco ten chlap vzal svou ruku a snažil se uhánět pryč.

Sergio ho nechal dojít až ke dveřím, načež se sehnul, zvedl svou odhozenou zbraň a vypálil jedinou střelu, která skončila v mužově hlavě.

Místnost utichla.

„Proč?“ Zeptala jsem se.

„Proč co?“ Sergio pustil zbraň a začal čistit mačetu.

„Proč jsi mu dal naději? Nechat ho si myslet, že ho necháme jít?“

Sergio se na mě otočil, v očích tmavý pohled. „I zločinci jsou lidé… a bylo by nelidské nedat mu poslední záblesk naděje.“

„Nebo možná,“ polemizovala jsem, „je to horší… nechat ho jít za svobodou a ráz naráz mu ji vzít?“

„Možná.“ Sergio s klidem položil nůž na stůl a došel ke mně. „Jsi v pořádku?“

Poodešla jsem kousek vzad a zvedla obě ruce.

Zamračil se. „Andi, tobě bych nikdy neublížil.“

Místnost se zamotala a můj dech začal být nejistý. Já vím – vím, že by mi neublížil, ale právě usekl někomu ruku.

„Jen potřebuju chvilku.“

Sergio si mě začal dobírat. „Takže to bude takhle? Vidělas, čeho jsem schopný, ale budeme dělat jakože nic?“

„Ne.“ Potřásla jsem hlavou. „Jenom jsem v šoku.“

„Tak si sedni.“

„Ne.“ Objala jsem se rukama. „Proč jsi mu usekl ruku?“

„Abych ji poslal tvému otci.“

„Ovážeš ji mašlí a zabalíš do balicího papíru s motivem Ledového království?“

„Jo, a připomeň mi k tomu přibalit vánoční šunku.“ Vytáhl mobil a vyhrkl do něho. „Potřebuju doma uklidit, Nixone.“

V pozadí jsem slyšela křik.

Sergio si povzdechl. „Ne. Žádní přeživší.“

Ticho.

Odhodil mobil na jeden ze stolků a natáhl ke mně ruku. „Pojď. Očistíme tě.“

„Cože?“ Koukla jsem na své ruce. „Nejsem to já, kdo je pokrytý krví.“

Sergio vydechl. „Tvé oblečení… máš po sobě cákance krve.“

„No, možná bys příště neměl dělat takový nepořádek.“

„Ty vtipkuješ?“ Nedůvěřivě se zeptal. „Poté, co jsem čtyři lidi zabil a jednoho z nich mučil?“

„No a?“ Pokrčila jsem rameny. „Čekal jsi, že omdlím?“

„Ano.“

S ignorací jsem zkřížila paže. „To není na mém líbánkovém seznamu.“

„Neříkej.“ Vyprskl smíchy. „Ale vážně, jsi v pořádku?“

Na tváři se mi zformuloval úsměv. „Budu.“

„Dobře.“

„Když pro mě něco uděláš…“

Zamračil se.

„Koupíš mi takovou zbraň… nebo ještě líp, můžu dostat tu tvou?“

„K čertu, ne!“ Sevřel zbraň, jako by to bylo malé dítě. „Nikdo se mé zbraně ani nedotkne.“

„Které?“ Mrkla jsem. „Jsem pro obě dvě.“

„Neuvěřitelné.“ Zanadával. „Jak teď můžeš vtipkovat?“

Natáhla jsem se pro jeho ruku a trhla s ním k sobě. Zbraň zazvonila o zem. „Polib mě.“

„Andi - “

„Sám víš, že to chceš.“

Jeho oči do mě propalovaly díru.

„A ty tvé bojové schopnosti, celkem sexy, teda mínus ta část s mučením.“ Tvrdě jsem ho políbila na rty.

Se zasténáním mě zvedl do vzduchu a přistavil ke zdi, na které chybělo pár obrázků, zatímco svými botami rozšlapával sklo na zemi.

Zatlačila jsem na něho, až ztratil rovnováhu a nohama narazil do jednoho ze stolků. Na zem spadla váza.

Zakřenila jsem se, když zbytek všeho, co leželo na stole, shodil ze stolu a na něho povalil mě. Nohama jsem ho obemknula kolem pasu. Jeho ruce už ze mě rvaly tričko, zatímco jsem mu rozepínala kalhoty a stahovala je z jeho úzkých boků.

On je fakt kus.

Prsty jsem se dotýkala jeho vyrýsovaných pevných svalů a pak mu přetáhla triko přes hlavu.

Vážně začnu mít ráda černé boxerky.

Jeho ústa jsou jako šílená, kouše mě po bradě a potom se zmocní mých rtů. Uličnicky mě škádlí svým jazykem. Nestačí mi to. Chci, aby mě líbal zuřivěji. Se zasténáním jsem se ho snažila položit na sebe, ale nedovolil mi to. Místo toho přestal a sahal po něčem, co leželo na stole vedle mě.

Nůž.

„Věř mi,“ zašeptal, načež ho přiložil k mému hrudníku a sjel s ním níž, aby mi rozřízl podprsenku. Ta mi sklouzla směrem k bokům.

Mou reakcí bylo zachvění a vyskákání husí kůže po celém těle.

Sjel nožem níž k bokům a řízl s ním do mého spodního prádla. Ten nůž použil pak k tomu, aby mi kalhotkami houpal před obličejem. Spadly na zem.

„Roztomilý trik,“ vydechla jsem.

„Znám hodně triků.“ S nožem v ruce mě chytil za paže a posunul po stole, aby mohl vylézt nade mě. Je jako zvíře pozorující svou kořist. Nikdy v životě jsem nebyla tak vzrušená.

Odhodil nůž na podlahu a přišpendlil mě svým tělem ke stolu.

„Patnáct.“ Kousl mě do rtu.

Co to má s tím kousáním? A proč se mi to tak líbí? Moje tělo si nemůže pomoct, ale odpovídá mu, klene se k němu, žadoní o vysvobození.

„Hm, budeš to kvůli mně počítat, Drákulo?“

„Vím, co máš v plánu.“ Olízl můj spodní ret. „Myslím, že se mi to roztomilé označení líbí víc než Ital.“

„Koušeš,“ odvětila jsem bez dechu, zatímco se nad mými rty vznášely ty jeho a tělem mě tlačil proti stolu. Cítila jsem každý kousek jeho tvrdosti. „Líbí se mi to.“

Zavadil svými zuby o mé břicho, položil na něho dlaň a přitom ze sebe stáhl boxerky.

Sergio mě nevaroval bezdůvodně. Není z těch typů, kteří se milují – ale dělá všechno pro to, abych ho chtěla víc, než cokoliv v mém životě. Všechno je na něm drsné – hrubé pohyby, nic něžného, žádné hlazení. Neexistuje nic jako dávat si na čas nebo vychutnávat každý milimetr mého těla. Je tu jen posedlost, prostá a jednoduchá. V jeho hlavě není místo pro obdiv. Jen pro sex.

Neměla bych s tím být smířená.

Ale z nějakého důvodu mě vzrušuje vědět, že tento muž, co je celý život pronásledován, ale přitom se dokáže tak ovládat a bez námahy zabíjí – se v mé přítomnosti ovládnout nedokáže.

„Varoval jsem tě.“ Jeho ústa posedla ta moje v zuřivém polibku a já okamžitě zapomněla na všechny důvody, proč bych ho měla zastavit.

„Víc,“ zašeptala jsem.

„Pros mě.“

„Víc!“ Zakřičela jsem.

Zvedl mi nohy a přehodil si je přes ramena. Nemohla jsem si pomoct – vyvalila jsem oči.

A potom se ozvalo hlasité zaklepání na dveře.

A další.

Sergio ztuhl.

Já jsem zamrkala a v očích se mi nejspíš zračila stejná hrůza, co se zračila v těch jeho.

Seskočil ze mě a hodil mým směrem jednu z pokrývek, co se povalovaly na gauči, zrovna ve chvíli, když se otevřely dveře.

Sám se neobtěžoval ničím zahalit.

Já jsem se naopak obalila, jako by bylo pod nulou.

„Do prdele!“ Chase vyprskl smíchy. „Vážně, kámo? Uvědomuješ si, že se v tom tvém hnízdečku lásky povalují čtyři mrtvoly?“

Sergio po něm chtěl vystartovat. Chytla jsem ho za paži a trhla s ním zpátky. Neuvědomuje si, že je pořád nahý?

Dovnitř vešel Nixon a pohledem skenoval krvavý nepořádek i mrtvá těla, načež se otočil směrem k nám. „Hezká práce…“

„Úžasná,“ zamumlal Chase. „Oceňme na Nixonovi, že se zabývá mrtvými těly více než nahými.“

Nixon se ušklíbl, ale nic nekomentoval.

„Serg…“ Chase zakroutil hlavou a sklonil se, aby si prohlídl povalující se zakrvácenou ruku. „… to není to nejlepší, co umíš. Ten řez je místy úplně mimo.“

„No jo,“ Sergio si začal oblékat džíny. „Ruska zvládla najít jen tu menší ze dvou mačet.“

„Já to věděla!“ Zvolala jsem.

„Rusko…“ Chase dodal. „… jsem zklamaný. Vždycky si vybírej tu větší mačetu. Vždycky.“

„Životní lekce číslo jedna,“ řekl si Sergio jen tak pro sebe.

„Ty žertuješ?“ Chase naklonil hlavu na bok. „Hmmm, jsem ohromený, že máš tak dobrou náladu, když uvážím, do čeho jsem přišel…“

„Tolik k dobré náladě,“ dořekla jsem, abych bránila Sergia.

„Ah, dobrá nálada pořádně nezačala… nebo… bych měl říct… neskončila?“ Zasmál se Chase.

Nixon přistoupil k Chasovi a povzdechl si. „Chystáš se to poslat nebo to mám udělat já?“

„Nechej to na mně.“ Sergio zatnul čelist. „Víš, co to bude znamenat, že?“

„Jo.“ Nixon si promnul rukou obličej. „Vím. Bude to znamenat, že budeš potřebovat ochranku.“

„Kvůli mně?“ Ozvala jsem se chabě.

Sergio mě objal paží kolem ramen. Je to gesto naprosto neočekávané, ale vítané. Přitulila jsem se k němu a hlavou spočinula na jeho pevném hrudníku.

Nixon vzhlédl a jeho oči propalovaly šero v místnosti. „Promiň, Andi. Bude to pro teď to nejlepší. Bylo by strašné, kdyby se ti něco stalo, ale kdyby se něco stalo taky Sergiovi… bylo by to pro naši rodinu až příliš na to, abychom to ignorovali, což by znamenalo válku, kterou začít nechceme.“

„K čertu, však už v ní jsme.“ Kývnul Chase mým směrem. „Ve chvíli, kdy jsme jí nabídli ochranu.“

„Chtěli mě živou,“ přednesla jsem. „Nechystali se mě zabít.“

Nixon vstal. „No, to je zajímavé.“

„Do háje…“ Sergio mě sevřel pevněji. „… nechali by ji naživu jen z jediného důvodu, Nixone. Víš, z jakého.“

Nixonův pohled potemněl. „K čertu.“

Chase se na mě soucitně podíval a pak se sehnul dolů a začal prohledávat kapsy všech těch mrtvých mužů. Hádám, že hledá průkazy totožnosti.

„Co?“ Vypískla jsem směrem k Nixonovi. „Co to znamená?“

„Informace…“ Nixon si povzdechl a potom si rukou promnul krk zezadu. „Nechali by tě naživu, jen dokud bys jim byla něco platná. Stavěli by na tom, že Sergio by tě buď hledal a dal by jim tak důvod něco začít – nebo kdyby nehledal, prostě by tě mučili, aby získali co nejvíc informací, než tě zabijí.“

„Nesnaž se mě hledat.“ Odtrhla jsem se od Sergia. „Nikdy mě nehledej.“

„Moment, cože?“ Sergio zmateně zamrkal. „Vdala ses do toho, Andi. Nejde z toho vycouvat. Ochraňuju tě. Držím tě v bezpečí. To je dohoda.“

„Říkám, že ne.“  Zakroutila jsem hlavou. „Chraň mě, jak se ti zlíbí, ale pokud se něco stane, nechoď za mnou.“

Sergio zakoulel očima. „Nebuď dramatická. Neměl bych jinou možnost.“

Dívala jsem se mu do očí. „Kdybych zjistila, že si budeš hrát na Robina Hooda a rytíře v punčoškách, přísahám, že najdu způsob, jak se sama zabít.“

Chase polohlasně něco zanadával, zatímco Nixon zvedl ruce a začal stěhovat mrtvá těla.

Sergio stál tichý jako socha. „Tohle nezáleží na tobě.“

„Záleží, sakra!“ Zasyčela jsem a strčila jsem ho do obnaženého hrudníku. „Nevrhneš svou rodinu do nebezpečí, nebudeš kvůli mně válčit s mým otcem. Nestojí to za to. Já za to nestojím, pamatuješ? Neříkal jsi zrovna tohle ještě před pár dny? Co se změnilo, he?“ Není fér ho takhle týrat výčitkami a ukazovat mu jeho slabiny, když má jít o mě. Jeho zdi už se bořily a ještě před pár minutami jsem nemohla být šťastnější, ale už vím, že je tu důvod, aby zůstali při smyslech.

Není v sázce jen můj život, ale i jeho.

Sergiův pohled žhnul. „Pravda.“ Kousl se do spodního rtu a odtáhl se ode mě pryč. Otevřely se přední dveře a několik dalších mužů vstoupilo a začalo balit těla mrtvých.

Ruka bohužel zůstávala ležet na zemi.

Zírala na mě.

Reprezentovala toho tolik – všechny ty věci, které se nemusely stát, kdyby si prostě Sergio vyndal hlavu ze zadku.

Nixon pokynul jednomu z mužů, aby sebral poslední tělo. „Dejte do tašek hodně závaží, aby se potopili rychle. Nechci nikde žádné důkazy.“

Muž kývnul hlavou a pak Nixon mávnul rukou a zastavil ho. Přešel k poslednímu tělu a udělal fotku obličeje, ve kterém se zračila hrůza.

„Kodak moment.“ Zakýval Chase. „Necháš to vyvolat a pošleš to jejímu taťuldovi?“

„S přiloženou vodkou.“ Zašklebil se Nixon. „Bude očekávat jeden dárek… ne dva.“ Přenesl svou pozornost na Sergia, který se opíral o zeď co nejdál ode mě. „Myslíš, že bys mohl tu ruku napíchnout štěnicí?“

Sergio pokrčil rameny. „Není otázka, jestli půjde napíchnout, ale nebude snadné to pořádně skrýt. Kromě toho, určitě nenechají tu ruku ležet pár dní někde na kuchyňském stole, abychom mohli něco zjistit.“

„Hodinky.“ Ukázala jsem. „Strč to do hodinek.“

„Šššš…“ Chase na mě mrkl. „Teď mluví chlapi.“

Obrátila jsem oči v sloup a přistoupila k ruce. Okázale jsem zvedla to zakrvácené cosi ze země a rozepnula hodinky značky Rolex. Otočila jsem je a natáhla jsem ruku. „Dej do nich to zařízení. Možná svého otce neznám, ale vím, jak funguje. Dává rolexky jako záruku, že naservíruje peníze, jakmile se dokončí daný úkol. Dává to smysl, ne? Dej chlapovi rolexky, něco mnohem dražšího než auto, ve kterém jezdí, a ten najednou vidí prachy. Můj otec to dodržuje, věř mi. Nenechá ruku s hodinkami jen tak vyhodit do smetí.“

„Protože víc si nemůže dovolit?“

„Ne.“ Povzdechla jsem si. „Protože je skrblík. Ty samé hodinky použije příště. To ti garantuju. Bylo by to jinak mrhání a Petrov nerad něčím plýtvá.“

Hodila jsem hodinky Nixonovi a Chase jsem plácla po zádech. „Nechám teď muže, aby dohovořili.“

Chase zíral na Nixona, který předával hodinky Sergiovi. „Udělej to tak.“

„Jo.“ Sergio už prozkoumával hodinky, jako když člověk závislý na čokoládě prozkoumává čokoládovou tyčinku Hershey. Nikdy jsem nepochopila, co je tak fascinujícího na odposlouchávacích zařízeních a hackování, ale Sergio je u vytržení, jen když na podobné technologické možnosti pomyslí.

„Jdi se prospat.“ Přerušil Nixonův hlas moje nestoudné zírání.

„Jasně.“ Přikývla jsem. „Jdu na to.“

„Myslíš tam to?“ Zašeptal Chase.

Loktem jsem ho šťouchla do žeber.

„Zapomínáš, že Texovi ukradla zbraň a Sergia poslala k zemi.“ Zasmál se Nixon. „Našlapuj opatrně, jinak bude Mil zajímat, jak jsi přišel k modřině na oku.“

„Nebo ke dvěma,“ dokončila jsem sladkým hlasem.

„Fajn.“ Zazíval Chase. „Já už půjdu taky do postele.“

Kluci odešli a potichu za sebou zavřeli dveře. Rychle jsem k nim přiskočila a pořádně zamkla.

„Nixon tu nechá nějaké muže, Andi.“ Sergio stál za mnou a položil mi dlaň na mou chvějící se ruku. „Dnes večer budeš v bezpečí.“

„Samozřejmě, že budu.“ Otočila jsem se k němu obličejem. „Mám v posteli vlastního italského zabijáka.“

Jeho oči už neplanuly.

Zase byly prázdné.

Skvělé. Úspěšně jsem ho od sebe odehnala. Za jakou cenu?

„Poslouchej…“ Přirazil mě ke dveřím. „… ještě jednou mi před klukama řekneš, co mám dělat a dokončím ten výprask, co jsem ti onehdy slíbil. Jestli budu chtít skočit z útesu, abych ti zachránil život, nebudeš mi to vymlouvat. Ani si stěžovat, ani fňukat. Řekneš, že děkuješ, a budeš mě u toho povzbuzovat.“ Z jeho úst sálalo horko. Skoro jsem ho dokázala cítit, když se sklonil a zašeptal, „Když řeknu, že tě budu ochraňovat za cenu svého života, myslím to vážně. Tak sakra přestaň být mučedník a jednou v životě dovol někomu, aby tě chránil.“

Zvedl mi bradu a na několik sekund mě zkoumal pohledem, načež se stáhl dozadu a odešel.