BSL - 25. kapitola

Překlad: Lenuszka

Zpráva od Colina: Ahoj, Olive! Neodpověděla jsi na mou poslední zprávu. Je všechno v pořádku? Mám po té párty na pláži kocovinu, ale dnes je velmi teplo. Myslím, že dnes je čas zchladit se u bazénu!

Zpráva od Colina: Jaká je tvoje emailová adresa? Mám pro tebe nějaké zábavné memy, pokud chceš! Mám jich na svém iPadu celou složku :D :D

To, co vám v televizní show neukážou je, že navíc k tomu, že jste jedno super velké klubko nervů, být zatčen zahrnuje opravdu hodně administrativy. Byla tu fronta. Obvykle mám fronty ráda. Ale tohle byla ta nejhorší fronta, s jakou jsem se kdy setkala. Opravdu strašní spolustojící. Ta žena přede mnou řekla, že by za deset dolarů předvedla nějakou erotickou poezii a pak mě nazvala „mrchou“, když jsem její nabídku odmítla. Muž za mnou mi chtěl prodat metadon a nevadilo mu, jestli zaplatím, nebo ne. Jen chtěl kámoše, se kterým by bral. A muž za ním prostě nepřestával křičet, že se okamžitě musí dostat domů, protože jeho malý leguán potřebuje nakrmit.

Po tom, co mě zapsali, vzali mi otisky, vyfotili mě a zabavili všechny mé osobní věci – k mému ponížení včetně – toho jointu, který mi předtím dala Phyllis, mě zavedli do zadržovací cely. A tady teď jsem.

Ve vězeňské cele. V zatracené vězeňské cele. Ani nevím, co se bude dít dál! Dostanu právníka? Budu muset nosit oranžový obleček? Informují britskou ambasádu? Myslím, že jsem v šoku. Všechno to vypadá jako šílený děsivý podivný sen. Před týdnem byl mou druhou největší obavou po Birdie fakt, že mě Alex a Donna přestěhují do toho malého pokoje. A teď… jsem ve vězení! Sedím vedle ženy, která mi řekne, že se jmenuje Mandy Banana a že bych se jí neměla dívat přímo do očí, protože „mi dá na zadek“.

Ach Ježíííííši.

Schoulená sedím na chladné lavičce zadržovací cely – jedné z těch opravdových amerických filmů s mřížemi – a třesu se. Mé ruce, nohy, zadek, brada, uši, pravděpodobně. To všechno se třese. Protože na každé zastávce při zapisovacím procesu jsem se snažila vysvětlit, proč jsem tady a co se snažím udělat pro Birdie. Nechci hrát na strunu „moje kamarádka umírá,“ ale dělám to. A nikoho to, jak se zdá, nezajímá. Všichni se starají jen o skutečnost, že jsem „hrozbou Manhattanu“ a že jsem řekla, že je New York stupidní.

Dobře, tak jsem udělala za posledních pár dní několik hrozivých věcí. Ale nechtěla jsem. Všechno to byly náhody. Opravdu jsem neměla na vybranou! A tohle je New York! Obrovské, ztřeštěné město. Jsou tam horší kriminálníci, než já! Od té doby, co jsem tady, jsem viděla osobu, která neuklidila hovna po svém psovi. Viděla jsem spousty lidí, kteří se chovali agresivně za volantem. Taky jsem viděla muže, který hodil zmrzlou koblihou po autobusu, který vozí lidi po památkách. Co tihle lidé? Tohle jsou opravdové hrozby.

Ale oddělení newyorské policie se nestará, když je o nich informuji. Nemyslím, že pomáhá, že je můj hlas velmi vysoký a tvář červená jako rajče. Jen mi řeknou, abych byla zticha a čekala. Čekala na co? Nevím.

Udělám, jak říkají a skončím tak, že sedím další dvě celé nepohodlné hodiny v zadržovací cele, než se někdo objeví, aby mi dovolil si zavolat! To je teda věc, že? Jeden telefonní hovor!

Vstanu z lavičky, vyhnu se očnímu kontaktu s Mandy Banana, a šourám se k přední části cely, položím ruce na mříže.

„Co teď, Angličanko?“ zeptá se důstojník za stolem, aniž by vzhlédl. Taky mi říká Angličanko od doby, co jsem sem přišla. Myslí si, že je to legrační nebo ponižující nebo tak. Kdyby tak věděl, že se mi to celkem líbí. Vždycky jsem chtěla přezdívku. Na základní škole jsem se snažila všechny přimět, aby mi říkali Olli, ale nikdy se to neuchytilo. Znovu jsem to zkusila na vyšším stupni, nabádala jsem lidi, aby mi říkali Liv, ale to se taky nikdy nechytlo. Snažila jsem se, aby mi obě Joany říkaly „Rychlá Brewsterka“, protože umím nejrychleji filetovat. Ale bohužel se ani to nikdy nestalo. Od doby, co jsem v New Yorku jsem dostala dvě různé přezdívky. Hrozba Manhattanu a Angličanka. S jistotou preferuji to druhé.

„Potřebuju se na něco zeptat,“ řeknu tomu důstojníkovi.

On povzdechne. „Co chcete, Angličanko? Proč nemůžete trpělivě počkat na svou právní poradu jako támhle Mandy Banana, co? Jen chci prožít klidný den. To je vše, co chci.“

„Můžu si zavolat, že?“

Důstojník vzhlédne. Vypadá ztrhaně, jeho modré oči jsou pod šedým obočím unavené. Ale má milou tvář.

„Ještě jste si nezavolala?“

„Ne. Ale můžu, že?“

„Ano. Můžete.“

Ano! Aha!

Důstojník odemkne celu, připne mi jeden z náramků, a druhý si připevní k vlastnímu zápěstí, a vede mě ke svému stolu, ukáže na krémový telefon.

„Potřebuju svůj mobil,“ řeknu. „Mám v něm všechna čísla!“

„Vy neznáte žádné číslo zpaměti?“ řekne nevěřícně.

„Samozřejmě, že ne! Lidé si přestali pamatovat telefonní čísla s vynálezem chytrého telefonu.“

S dalším těžkopádným povzdechem vezme ten policista telefon a vytočí nějaké číslo.

„Joyce? Tady důstojník Leeland. Můžeš prosím přinést smartphone Olive Brewsterové? Ne, nepamatuje si čísla z hlavy… já vím. Díky.“

Za minutu nebo tak do kanceláře dorazí pěkná, baculatá žena s mým telefonem. Natáhnu se a vezmu si ho od ní.

„Ne tak rychle!“ řekne důstojník Leeland, vezme ten telefon dřív, než můžu. „Můžete mi říct jméno osoby, jejíž číslo chcete a já ho najdu.“

„Nemůžu Vám dát své heslo! Mám tam soukromé věci!“

„Oh ano?“

„Ne jako sexuální věci. Jen… seznamy a upomínky a poznámky a linky na videa, jak se spolu přátelí psi a kočky. Někdy želvy.“

„Nebudu se na nic dívat. Ale obávám se, že svůj telefon zpátky dostat nemůžete.“

„Co si myslíte, že udělám?“ vyhrknu. „Zprávami si vydláždím cestu z vězení?“

Můj sarkasmus se moc neuchytil.

„Jste zatčená,“ řekne příkře důstojník Leeland. „Nedostanete svůj mobil, kapišto?“

Přikývnu, ochotná zklidnit svou výbušnost. Teď není čas být nevrlá.

S tím, jak se na mě důstojník Leeland s očekávám dívá, si uvědomím, že vlastně nemám moc velký výběr lidí, kterým můžu zavolat. Nakonec, jsem v cizí zemi. Pak si vzpomenu na obrázek Setha, jak mi v chodbě Trickys dnes ráno dává svoje číslo. On mi pomůže! „Seth,“ vykřiknu. „Zavolejte Sethovi. Je v aplikaci kontaktů pod jménem Seth.“

„Neříkejte,“ prohlásí kamenně Leeland, vytáhne to číslo a namačká ho na své lince.

Podá mi sluchátko a přitiskne mi ho k uchu, můj žaludek se kroutí kvůli a) naději, že se Sethem znovu po dnešním ranním polibku promluvím a b) kvůli tomu, že mu budu muset říct, že jsem v zatraceném vězení. Velmi atraktivní. Ne, že bych si dělala starosti o to, jak moc si myslí, že jsem atraktivní.

Až na to, že dělám.

Olive Bresterová, ty jsi zatracený blázen.

Sethův telefon zvoní.

A zvoní.

A zvoní.

Když se nakonec přeruší spojení, zpanikařím.

„On to nezvednul! Můj jediný telefonní hovor a on to nezvednul! Ani nemá hlasovou schránku.“

A pak už si nemůžu pomoct a rozbrečím se. Co teď budu kruci dělat? Měla jsem jen jeden telefonát a on to ani nezvednul! Ach Bože.

„Uklidni se, Angličanko!“ řekne přísně důstojník. „Není pravda, že máš jen jeden telefonát. Tohle je jen ve filmech. My nejsme naprosté zrůdy. Tak zavolej někomu jinému.“

Projede mnou úleva. Ale pak mě napadne… nemám nikoho dalšího, komu můžu zavolat. Birdie nebo Alex a Donna pro mě z Anglie nic udělat nemůžou. A nemám číslo paní Ramirezové.

Důstojník Leeland projíždí můj seznam kontaktů. „Nemáte mnoho přátel, co?“

To bylo hrubé. „Mám přátele,“ řeknu, odfouknu si vlasy z tváře. „V Manchesteru v Anglii jsem velmi dobře známá.“

Ale pravdou je, že mám skvělou kamarádku. Birdie. Dokud bude…

Ne. Nemysli na to. Na takové myšlenky není čas.

„Anders von Preen?“ odfrkne si důstojník Leeland. „Zní to jako umělecké jméno. Vytvořila jste si svoje přátele?“

Anders! Ta vlasy posedlý společenská celebrita z Gramercy Parku…

Nemůžu…

Můžu? Potkala jsem ho jen jednou. A byl opravdu velmi zvláštní…

Ale nemám moc na výběr.

„Chcete, abych někomu zavolal, nebo ne, Angličanko?“

„Zavolejte Anderse von Preena,“ instuuji Leelanda s pevným pokývnutím.

Tak to udělá.

Ale k mému zděšení to nebere ani Anders! Na rozdíl od Setha ale má v telefonu službu hlasové schránky.

Nechám zoufalou, zkomolenou zprávu, ve které žádám Anderse, aby přišel na policejní okrsek a pomohl mi.

Když odložím telefon, v zoufalství se podívám na důstojníka Leelanda.

„Takže co se mnou bude teď?“

„Počkáte na poradu s právníkem, jak už jsem Vám řekl,“ odpoví, vede mě zpátky do zadržovací cely.

„Jak dlouho to bude? Můj zpáteční let do Anglie je za…“ podívám se na hodiny na stěně. „Třináct hodin! A pořád musím předtím někoho najít.“

On pokrčí rameny. „Trvá to tak dlouho, jak to trvá. New York je velké a velmi rušné město.“

„Neříkejte,“ odfrknu. Nikdy předtím jsem nebyla tak výbušná. Ale jestli to má z člověka něco dostat, pak tohle!

„Posaďte se a zklidněte se, Angličanko. Hrozby Manhattanu neodmlouvají poldům v New Yorku, ano?“

Se svěšenými rameny a pořád se třesoucíma nohama se šourám zpátky na lavičku zadržovací cely, posadím se co nejdál od Mandy Banana.

„Ty jsi hrozba Manhattanu?“ zeptá se Mandy, změří si mě pohledem z boku.

„Oh, um… Jo, ale celé je to chyba, já jsem--“

„To je paráda! Ty jsi něco jako slavná nebo tak!“ Posune se po lavičce, aby si sedla vedle mě. Odvážím se navázat oční kontakt a vidím, že její naštvaná tvář se změnila na vysmátou. Tak blízko si všimnu, že má na kořeni nosu malé pihy. Myslela jsem si, že je jí čerstvě třicet, když jsem ji poprvé viděla, ale musí jí být tak osmnáct nebo devatenáct. Myslím, že to je tou tužkou na oči, kterou má. „Četla jsem o tobě na blogu New York Daily News. Jsi zatraceně dobrá! Ne kvůli onanování na veřejnosti – hnus – ale oni tě parodovali v Sunday Night Live, že? Miluju to show!“

Hlas Mandy Banana se naprosto změnil od drsného a agresivního na sladký a zajímavý. Zdá se, že jsem na ni opravdu udělala dojem.

„Z-za co jsi tady ty?“ zeptám se, pořád se trochu bojím podívat se jí do očí. Možná mi chce pořád upřímně nasekat na zadek.

„Ukradla jsem auto svého přítele. Ten debil strkal své péro do každé díry zatracené East Village. Kretén.“

„Ach.“ Přikývnu. Ukradla přítelovo auto. To není tak špatné… opravdu ne. A ten chlap zněl, jako by si zasloužil trochu vyděsit.

Many přikývne. „Jo. Pak jsem ho zapálila. Dojela jsem na parkoviště a prostě jsem ho odpálila. Byl to veeeeelký oheň.“ Vypadá rozhozeně, tesklivě se dívá do dálky. „Bylo to zatraceně úžasné.“

„Oh Bože.“

Auto v plamenech. To už je trochu vážnější.

Mandy si utáhne svou fialovou kožešinovou bundu těsněji kolem ramen. „Ten idiot hned tak brzy podvádět nebude.“ Řekne sama sobě s kyselým úsměvem. „To je jasné.“

„Počkej… ty s ním zůstaneš?“ zeptám se ohromeně. „A co to všechno jeho, um, obhospodařování cizích zahrádek?“

Proč jsem jen řekla obhospodařování cizích zahrádek? V hlavě mi to znělo moderně a cool, ten druh myšlenek, který by Mandy možná ohromil, ale nahlas to znělo, jako bych se naučila všechnu svou skvělou hatmatilku z tanečního filmu z devadesátek. Ježíši.

Mandy se zasměje a pokrčí rameny. „Miluju ho. Miluju ho až k smrti, víš?“

Páni.

Přemýšlím, jaké to je tak někoho milovat, že se naprosto zblázníte a zapálíte jeho auto?

Potřesu hlavou údivem.

Ale pak to na mě dolehne… já vím, jaké to je někoho tak moc milovat, že se chováte způsobem, jaký by vás nikdy předtím nenapadl. Protože takhle se cítím s Birdie. S naším přátelstvím. Celá tahle věc, chovám k ní tak hluboké pouto, že mě to přimělo ztratit hlavu, jako jsem to nikdy v životě neudělala. Chci říct, proboha jsem ve vězení.

Bez ohledu na mou znepokojivou situaci cítím, jak mi v hrudi bublá smích. Ta ironie. Všechny ty roky, co jsem se vyhýbala mužům a sexu a čemukoli, co by mě nutilo tolik toho cítit, protože jsem tak zoufale chtěla držet na uzdě své emoce. Ale tady jsem! V zatraceném vězení pro Birdie!

Podívám se na Mandy vedle sebe. „Vím, co tím myslíš,“ řeknu jí, koutky úst mi zvedne úsměv. „Láska tě přiměje dělat šílené věci.“