BSL - 18. kapitola

Překlad: Lenuszka

@JaneyjaneyjaneyUWS

Přísahám Bohu, že žena ze Sleduj mě čůrat právě přišla do Zabar´s. Tady je fotka. Je to určitě ona, že??? #sledujmecurat

@NewYorkDailyNews to @janeyjaneyjaneyUWS

Ahoj. Rádi bychom použili tvou fotku. Můžeme se domluvit?

@JaneyjaneyjaneyUWS

Jasně!

Je to v pořádku. Je to fajn. Všechno prostě bude fajn. Já to zvládnu. Dostanu ten dopis. Mám dost dlouhé ruce, abych se dostala na dno schránky, že? Můžu ho prostě vytáhnout. Je to jedna z těch drahých obálek z hrubého papíru. Ucítím ho, vytáhnu ho a všechno bude fajn. Donesu ho Chuckovi do banky a všechno bude fajn. Fajn! Fajn.

Vykouknu z pod deštníku. Na ulici je tak rušno a všichni se pohybují rychle, aby se vyhnuli tomu být na dešti. Nikdo se na mě nedívá. Nikdo neuvidí…

Tak ležérně, jak to zvládnu, se nahnu doleva a diskrétně strčím ruku do schránky.

Zašátrám kolem. Je tu spousta papírů a… ew, něco nasáklé vodou?

„Uh,“ otřesu se, pohnu rukou napravo, abych ucítila Birdiin dopis.

Rukou popadnu tlustou velkou obálku. Je to správná velikost, správná váha.

Nadějně ji vytáhnu.

Tahle obálka je hnědá.

Birdiina je krémová.

Kruci.

Držím tu hnědou obálku, abych ji znovu nevzala, a znovu sáhnu rukou dolů a chytám, jako jedna z těch pouťových atrakcí.

„Omluvte mě,“ přijde hlas zleva. „Co to děláte?“

Narovnám se od schránky tak rychle, že mi spadne baret a moje lokny se osvobodí.

Ta osoba, která položila otázku je pěkný muž tmavé pleti v obleku a kyselým výrazem ve tváři.

„Já… omylem jsem poslala dopis,“ vysvětluju.

Mužovy koutky úst poklesnou. „Já Vás znám…“

„Ne,“ řeknu, rychle si nasadím baret zpátky. „Nemyslím si, že ano.“

Ten muž zkoumá podezíravě mou tvář. „Já Vás znám, jsem si jistý… a není to z dobrého důvodu… vy, počkat, vy tu kradete poštu?“

„Ne!“ ujistím ho. „Samozřejmě, že ne! Snažím se dostat zpátky dopis, který jsem omylem poslala!“

Opravdu teď nepotřebuju nějakého šťourala, aby mě právě teď přerušil. A pak si všimnu, že ten chlápek má delší ruce než já.

„Och, nezkusil byste to za mě?“ zeptám se. „Máte delší paže, možná se dostanete hlouběji.“

On našpulí rty, odstoupí ode mě a v obavách se rozhlédne kolem.

„Zabere Vám to jen vteřinku!“ dodám. „Jen musíte zašátrat. Obálka je tlustá. Z kvalitního papíru. Já Vás prosím. Tohle je otázka života a smrti a budu si Vaší pomoci hodně cenit.“

„Promiňte!“ zaječí ten muž na rušnou ulici. „Potřebuji tady asistenci!“

Sleduju mužův pohled a všimnu si, že volá na policajta.

„Dobrý nápad!“ řeknu. „Možná bude vědět, co dělat se ztracenou poštou. Kruci. Je to noční můra!“

Ten polda dorazí – je to malý, hubený muž s problematickou pletí.

„Tahle žena vytahuje poštu! Myslím, že hledá šeky.“ Řekne ten chlap v obleku poldovi, jako to říká jedno dítě druhému. Hodím po něm nevraživým pohledem.

„Samozřejmě, že ne!“ protestuju. „Omylem jsem sem chodila dopis mé kamarádky! Slibuju, nejsem žádný zloděj pošty. Jsem Olive. Jsem z Anglie. Respektuju poštovní služby. Můžete mi pomoct?“

Ten polda přikývne a usměje se na mě, vytáhne svůj mobil.

„Děkuji!“ řeknu s úlevou, jak ťuká po displeji. „Ať už mi pomůžete jakkoli. Možná to může někdo odemknout a já si jen vytáhnu svůj dopis a pak půjdu.“

S nakrčeným čelem zírá ten polda na svůj mobil a pak na mou tvář. Pak znovu na mobil a znovu na mě.

„Madam, nevíte nic o včerejším incidentu v Gramercy Parku?“ zeptá se.

„Nevím,“ řeknu okamžitě. „Co, um, jaký Gramercy Park? Incident? Ne, díky.“

Eek. To znělo super vinně. Musí mít ve složce tu debilní fotku, co ta žena udělala v parku. Jak mě ale pro všechno na světě poznal? Mám obyčejnou tvář. Oči mám trochu dál od sebe, ale ne nějak šíleně, že bych byla hned k poznání. A dnes nemám jednorožčí roh.

Pak si uvědomím, že mám na paži růžovou ledvinku. Kruci. Ta pěkná taštička mi působí větší problémy, než aby za to stála.

Můj instinkt – nejbezpečnější názor – je, snažit se domluvit s tím poldou. Říct mu, že jsem včera byla v Gramercy parku, ale celá situace byla nedorozumění. Můžu mu rozumně vysvětlit, že incident v Gramercy Parku bylo jen falešné nařčení z něčeho, co jsem neudělala. A že i dneska mě obvinili z něčeho, co jsem neudělala.

Hmmm.

I mi to zní vysoce podezřele. Nějaký polda neuvěří, že jsem byla na špatném místo ve špatnou dobu dva dny za sebou. I kdyby to byla naprostá pravda, zní to jako naprostá lež!

„Madam?“ řekne ten polda, dívá se na svůj mobil a pak na mou ledvinku. „Můžete mi říct své jméno, prosím?“

Rozhlédnu se v panice. A v té chvíli udělám rozhodnutí, kterého možná budu litovat. Ale upřímně, právě teď se starám jen o to, abych dostala Birdiin dopis Chuckovi zpátky.

„Och, páni!“ Vykřiknu hlasitě, ukážu do dálky. „To je ta popová ikona Beyoncé!“

Ti dva muži otočí hlavy – nikdo Beyoncé neodolá. A jak jsou otočení, využiju toho a zmizím za nejbližším stánkem hot dogů. Když se skloním, slyším, jak ten polda ječí do své vysílačky. „Hrozba spatřena u schránky na 106th a West End Avenue. Pěšky. Má u sebe růžovou ledvinku a hnědý pytlík z potravin a baret ve stylu Samuela L. Jacksona.“

Hrozba? On mě nazval hrozbou? Jak hrubé.

Ten polda se rozhlédne po ulici, předpokládá, že jsem utekla. Cítím záblesk chytrosti nad svým rozhodnutím ukrýt se v těsné blízkosti.

Jak ten nabručený kravaťák s potřesením hlavy odchází a ten polda zamíří k autu, využiju příležitosti, abych utekla tak rychle jak můžu.

Utéct před zákonem dvakrát za dva dny.

Myslím, že jsem teď technicky uprchlík.

Do pytle.

***

S přestávkami se dívám na svou aplikaci Citymapper a jdu rychle ulicemi New Yorku. Zatracený Seth Hartman. Kdybych se tak nesoustředila na to, že ho seřvu za jeho strašné chování, nebyla bych tak rozptýlená, abych poslala Birdiin dopis spolu s pohlednicemi paní Ramirezové a nemusela bych utíkat od schránky, abych se vyhnula zatčení!

„Riverside Theatre,“ mumlám si pro sebe. On mě do toho zmatku dostal a on mě z něj taky kruci dostane. Vsadím se, že je teď v divadle na plese, zatímco já jsem tady a prchám před newyorským policejním oddělením. Vsadím se, že je se všemi hereckými kolegy a ti mu blahopřejí k jeho komediální slávě. Přemýšlím, jestli vůbec vědí, že to ani nepochází z jeho vlastního mozku, ale je to podle opravdového člověka. Mě! Přemýšlím, jestli má vůbec v televizní show dovoleno ztvárňovat tak zblízka reálného člověka, který se neprosil, aby mohl být veřejnosti na očích.

Jdu podle své cestovatelské aplikace k Riverside Theatre, a ulice jsou přitom stále méně a méně vlídné. Tam, kde byly předtím stromy a nóbl budovy, je teď graffiti a zabedněná okna.

Když procházím, zírá na mě skupinka teenagerů.

„Hej, podívejte, to je Samuel L. Jackson!“ řve jeden z nich a ostatní se začnou smát.

Zrychlím svou chůzi a zabočím za roh, konečně dojdu k divadlu. Ačkoli to nevypadá jako luxusní divadlo, které jsem očekávala. Je to neatraktivní betonová budova s velkými zelenými dveřmi, s ošoupanou barvou, zpod které čouhá dřevo. Ke dveřím vede rampa a kovové mříže na každé straně jsou rezavé a pokryté ptačím trusem.

Nad dveřmi spatřím malou, rezavou omšelou cedulku. Riverside Community Theatre. Och! Očekávala jsem něco s pěknými světly na fasádě, a plakáty divadelních hvězd, které se dramaticky dívají do dáli.

Hmmm. Seth je komediální scénárista pro obrovskou TV show. Co dělá v upadajícím divadle jako je tohle?

Sundám svůj deštník a setřesu z něj vodu na chodník. Namířím ho do dveří, vejdu dovnitř a jdu ztichlou halou. Pravá zeď je polepená poznámkami a letáky. Zumba 60+, klub bridže, a americká dramatická produkce Koček. Přemýšlím, k čemu je tu Seth. Hraje v Kočkách? Vsadím se, že hraje Macavity, tu záludnou, zlou kočku. To by mu dokonale sedělo.

Z místnosti na konci chodby slyším radostné hlasy. Jdu a podívám se malým okénkem ve dveřích.

A tam je. Jeho příliš dlouhé vlasy pořád usychají z deště. Ale nemá tu propínací košili, co měl předtím. Má bílé tričko s potiskem West Side Knitters.

Huh.

Všimnu si, že všichni ostatní v místnosti mají tak mezi třinácti a šestnácti a všichni poslouchají, jak Seth mluví, oči mají rozšířené, jako by jim sděloval tajemství čisté pleti.

Přestanu načuhovat, vzpomenu si, proč jsem tady a jemně strčím do dveří. Normálně bych zdvořile počkala venku, dokud by nedokončil to, co tu dělá. Ale nemám zrovna moc času, a ať už se tu děje cokoli, nemůže to být tak důležité, jako Birdiin ztracený dopis.

Zkontroluju si, že mám baret pořád na hlavě. Nemůžu si dovolit, aby mě poznali i všichni tihle teenageři. Pokusím se vejít do místnosti, aniž bych vzbudila příliš pozornost, ale moje tenisky jsou mokré a odporně na podlaze vržou. Seth a asi dvacet teenagerů přestanou dělat to, co dělají, a otočí se, aby se na mě podívali.

Eech.

„Omlouvám se! Opravdu!“ řeknu, zvednu ruce, jak se kradu kolem. Ale pak si vzpomenu, jak mě můj mancunianský akcent dnes ráno v lahůdkářství prozradil a rozhodnu se změnit ho na něco méně rozpoznatelného. „Pardon!“ řeknu znovu australským přízvukem. „Omlouvám se, že ruším, jen bych si chtěla krátce promluvit se Sethem?“

Seth vyzní jako Sith.

Proč sis vybrala australský přízvuk, Olive?

V hlavě sama sobě vyhubuju. Australský přízvuk je definitivně nejtěžší! A já jsem si každý přízvuk zkoušela před zrcadlem.

Při mém strašném australském přízvuku Seth rozšíří oči, svraští obočí a na čele se mu vytvoří minirýhy. Nevěřícně se na mě mračí, jako bych byla halucinací. Jako by nemohl uvěřit, že jsem ho vystopovala do malého místního divadla na periférii Upper West Side. Jako nějaký šílený stalker.

„Jen vteřinku, lidi,“ řekne Seth a jde přes místnost ke mně.

„Oooooh!“ zakřičí nějací teenageři. „To je tvoje přítelkyně! Ty ji milujeeeeš!“

„Trochu lepší mínění!“ vypálí Seth zpátky. Což vlastně raní mé city. Možná v tom baretu a s rudými tvářemi z výletu New Yorkem, abych ho našla, nevypadám příliš atraktivně. Ale stejně…

„Potřebuju s tebou mluvit!“ vysvětlím, když ke mně dojde. „Potřebuju tvou pomoc a je to urgentní.“

Seth si skousne spodní ret. „Tohle je celé neskutečně divné, ale dobře… Můžeš počkat? Tak za třicet minut tu skončím.“

Povzdechnu, vzpomenu si na ten dopis na cestě bůh ví kam. A pak si představím Birdiinu tvář, když jí budu muset říct tu nepříjemnost, že jsem ztratila její dopis a tohle celé byla ztráta času.

„Vlastně je to opravdu důležité,“ řeknu. „Potřebuju tě teď.“

On povytáhne obočí.

Nesouhlasně mlasknu. „Chci říct, že s tebou potřebuju mluvit teď. Bude to jen pár minut, já--“

Seth mě přeruší, tváří se mu mihne výraz podráždění.

„Podívej, tohle je jediná chvíle, kdy se tyhle děti dostanou ze školy, která je odepisuje, z domova, který je dysfunkční nebo pro některé z nich z ulice, kde se poflakují se staršími, ještě horšími kumpány. Já jsem dobrovolník a oni se mnou stráví jednu hodinu týdně. Už tak jsem přišel pozdě…“ Věnuje mi kousavý pohled. „Chci říct, jestli je to další dotaz ohledně toalety, jsi v tom sama. Ale jinak můžeš počkat dalších třicet minut, že?“

Cítím se trapně, že jsem sem tak vpadla. On je dobrovolník? To se nehodí k mému současnému dojmu o něm. Určitě má teď nějaký druh Nebezpečných myšlenek. Nebo možná dobrovolničí jen proto, aby to mohl říkat lidem a oni s ním jednali s úctou. Ano, to bude ono. Není šance, že by někdo tak domýšlivý dobrovolničil z dobroty srdce. Tak nebo tak. Předpokládám, že dalších třicet minut zvládnu. Opravdu potřebuju jeho pomoc.

„Fajn,“ ohrnu nos.

„Za půl hodiny ze mě můžeš dostat tolik, kolik chceš,“ řekne Seth nahlas, aby to ty děti slyšely.

To je ale debil.

„Trochu lepší mínění,“ zavolám po jeho vzoru, po čemž některé děti zavýsknou a zdraví mě.

Došourám se do kouta, každý čvachtavý krok se v akustice místnosti rozléhá, a kecnu si na podivnou žlutou plastovou židli.

Zhluboka se nadechnu a vytáhnu telefon a sluchátka. Teď je skvělá doba, abych si poslechla tu meditační aplikaci, kterou jsem měla v úmyslu zkusit. Třicet minut Pozitivního myšlení zní jako pozitivní a rozumná věc, která se dá právě teď udělat.

Zmáčknu tlačítka na svém telefonu, abych si ji stáhla, ale okamžitě mě vyruší Sethův hlas, který zaburácí místností.

„Alane, Treyi, Lauren. Jste na řadě!“ řekne. „Vaše téma je…“ Zvedne si ruce k bradě, jako by těžce přemýšlel, „Narozeniny.“

Tři z dětí vystoupí z davu a z jejich vlastní skupiny.

„Pamatujte,“ řekne Seth. „V klidu! Všechno je to o uklidnění.“

Na Sethovy pokyny si děti protřepou ruce a nohy.

„Dobře, jděte!“

„Přinesl jsem ti dárek,“ řekne jedno z dětí, předstírá, že druhému z nich něco dává. „Je to opravdu roztomilý malý medvídek.“

To druhé dítě, hubený prcek, natáhne paži. „To není medvídek,“ řekne. „Je to zabijácký parazit!“

„Zadrž!“ přeruší Seth. „Okay, Alane,“ řekne k chlapci s parazitem. „Smyslem improvizace je, že musíš vždycky říct ano. Bez ohledu na cokoli. Takže pokud tvůj parťák začne scénu tím, že ti řekne, že ti dávají roztomilého malého medvídka, dávají ti roztomilého malého medvídka. Musíš vyjít z toho. Řekni ano.“

Alan přikývne, jeho drobná tvář trochu zrůžoví.

„Zkus to znovu,“ řekne Seth, poplácá ho po paži. „Jdi od začátku.“

„Přinesla jsem ti dárek,“ řekne ta holka znovu. „Je to opravdu roztomilý malý medvídek.“

Alan si vezme toho neviditelného medvídka od Lauren a zalapá po dechu. „Tohle je ten nejkrásnější medvídek, co jsem kdy viděl. A Bůh ví, že jsem jich viděl spoustu.“ Alan předstírá, že se smutně dívá na zem. „Příliš mnoho medvídků…“ řekne tajemně.

Místností se rozlehne smích a já se přistihnu, jak jsem se připojila.

Sundám si sluchátka a se zájmem sleduji celou scénu, která se přede mnou tvoří, úplně paf. Pod Sethovým vedením děti vymyslí celý příběh, ve kterém je medvídek tajně vycpaný ukradenou trávou.

Sleduju, jak se děti mění z váhavých a nervózních k tomu, že se plně ponoří do scény, předstírají hlasy a hloupost. Pokaždé dělají víc a víc bizarní návrhy a podporují se ve vzájemných volbách. Je to úžasné a já se přistihnu, jak ze svého sedadla v rohu tleskám a fandím.

Třicet minut uběhne a Seth brzy ukončí hodinu.

„Uvidíme se příští týden,“ řekne s malým mávnutím. „A omlouvám se, že jsem se zdržel.“

„Vždycky chodíš pozdě,“ odpoví jedno z dětí.

„Jo, jo.“ Odežene ho Seth. „A pamatujte, lidi…“

„Prostě řekni ano!“ zavolají děti.

„Tak je to správně.“

Jak se děti trousí ven z místnosti, Seth přijde ke mně a posadí se do jedné z dalších plastových židlí.

„Takže. Olive Maudine. Co pro tebe můžu udělat?“

„Jen Olive,“ opravím ho. Pak mu řeknu o tom omylem poslaném dopisu.

On pokrčí rameny. „To je na houby.“

To je slabé slovo.

„Ty to nechápeš. Je to otázka života a smrti,“ řeknu mu. „Měla jsem ho osobně doručit. Není na něm známka, nebo adresa, takže pokud ho nezachráním, pravděpodobně skončí v koši.“

„Proč je to tak důležité? Tak napiš jiný.“

„Je to soukromé,“ řeknu mu, necítím se příliš nadšená z nápadu, že bych tomuhle chlápkovi něco prozradila – kdo ví, co bude v telce příští týden, pokud to udělám. „Ale prosím, věř mi, když říkám, že je to jediný dopis svého druhu a je opravdu, opravdu důležité, abych ho dostala zpátky.“

Cítím, jak mi v krku bobtnají slzy.

Sethova namyšlená tvář se trochu zjemní. „Opravdu ti na tom záleží, co?“

„Ano.“ Kývnu vehementně. „Opravdu, opravdu záleží.“

Seth vyfoukne vzduch. „Nechci tu být za blba, ale co chceš, abych v té věci udělal?“

„Za blba už dost jsi,“ zamumlám. „Je to tvoje vina, že jsem ho poslala. Kdybych nebyla tak zaneprázdněná tím, že jsem na tebe za ten debilní skeč naštvaná, pak bych byla svým obvykle organizovaným já a pořád bych ten dopis měla. Takže mi musíš pomoct získat ho zpátky. Nevím, jak. Ale teď jsi za to taky zodpovědný. Tak mi už pomoz.“

Bože, co je to s tím chlapem?

On zvedne ruce. „Fajn, uklidni se!“

„Ty se uklidni,“ odseknu.

Seth se zasměje, ačkoli si nejsem jistá, proč. Nic z toho není situace k smíchu.

„Okay. Řeknu ti, co dělat. Musíš jít do třídící kanceláře na Staten Island. Tam se všechna pošta třídí, než zamíří k samosprávným městským obvodům. Býval to Brooklyn, ale nájmy jsou dnes tak vysoké, že se přestěhovali na Staten Island.“

Zírám na něj. „Jak toho pro všechno na světě víš tolik o americkém poštovním systému?“

„Každý týden posílám jako součást své práce novinové titulky. Používáme je k hledání vtipů a k nápadům na skeče. Přesměrování Staten Island bylo v titulcích před několika měsíci.“

„Oh!“ založím si ruce na hrudi. „Takže některé tvé skeče nejsou založeny na ubohých nevinných cizincích, kteří potřebovali v letadle tvou pomoc?“

„Omluvil jsem se.“

„Ano?“

„Jo.“ Široce rozhodí rukama. „Omlouvám se!“

„No, já ti neodpouštím. A ani nevím, kde je Staten Island. Předpokládám, že je to opravdu ostrov?“

Seth si rukou promne své strniště. „Podívej. Já teď musím jít do práce, ale nezačnu dřív než zítra ve dvě odpoledne. Co kdybych s tebou šel do té třídící kanceláře zítra ráno? Dopisy z dnešní pošty se tam stejně dřív nedostanou a já znám Staten Island celkem dobře, když na to přijde. Můžeme ten dopis dostat; znám místo, kde dělají skvělou pizzu. Koupím ti oběd. A pak mi odpustíš?“

Zítra mi to nevyhovuje. Opravdu bych to ráda vyřešila dneska… Ale je mnohem větší šance, že věci půjdou hladce, když budu s někým, kdo tohle místo opravdu zná. Nemůžu riskovat, že se ztratím nebo se zase něco pokazí! A v tomto bodě to skoro očekávám!

„Okay. Ano,“ řeknu tiše. „Díky.“

„Skvěle.“ Seth vstane a jde přes místnost, aby vzal svou stále vlhkou košili z místa, kde ležela na vršku jeho brašny. „Setkáme se u přívozu The Whitehall na Dolním Manhattanu. V devět třicet dopoledne?“

„Přívoz?“ opakuju, najednou je mi zle při pomyšlení, že budu na vodě. Nikdy v životě jsem nebyla na lodi! Ani na veslovém člunu v Heaton Parku. Navíc jsem strašná plavkyně. Ta samotná myšlenka na přívoz mě nutí chtít vrhnout.

„Jo“ řekne. „Je to nejlepší způsob, jak se dostat na Staten Island. A nejzábavnější. Snad ten déšť přestane a ty z vody uvidíš ten výhled na Manhattan. Opravdu to stojí za to vidět.“

Skousnu si ret a velmi pomalu přikývnu.

On už si myslí, že jsem šílená. Nemůžu se bát letadel a přívozů. I v mé hlavě to zní super neuroticky.

„Fajn, zítra ráno v devět,“ řeknu. A pak z nějakého důvodu napřáhnu ruku, abychom si potřásli. Jako bychom dělali nějaký druh formální obchodní dohody.

Olive, ty podivínko!

„Fajn,“ odpoví Seth.

„Fajn.“

„Fajn.“

„Můžeme už přestat říkat fajn, prosím?“

„Fajn.“