BSL - 1. kapitola

Překlad: Lenuszka

Já to říkám. Tohle je oficiálně můj nejblbější rok.

Nejblbější rok Olive Brewsterové.

Tady je pětice mých hlavních důvodů pro toto prohlášení:

Důvod číslo jedna: Můj bratr Alex a jeho přítelkyně Donna mě vykopli do nejmenšího pokoje domu, ve kterém spolu bydlíme. Donna chce použít můj velký pokoj jako studio pro její nový obchod s voňavými svíčkami. A ještě ani nezačala žádnou voňavou svíčku vyrábět! Ale očividně „chtějí být připravení, až se to stane“ a potřebují, „abych se nechovala jako koza“.

Důvod číslo dvě: Je mi dvacet sedm a pracuju v Manchester Indoor Marketu jako prodavačka ryb. Měla to být dočasná práce, aby mi pomohla zaplatit mou cestu univerzitou. O devět let později jsem pořád tady. Není to hrozné. Ale taky to není úplně úchvatné. Stálí zákazníci jsou celkem milí a svou práci znám od A do Z, ale většinu času jsem švorc a trávím příliš mnoho času s rukama po lokty ve vodě s treskami, vyhýbám se očnímu kontaktu se všemi těmi rybami, které mají pořád svou hlavu a zírají na mě.

Důvod číslo tři: Skoro deset let jsem neměla sex. Ani kousek sexu. Celý svět mi říká, že je to něco, co by mě přimělo cítit se skvěle, kdybych to udělala. Ale já jsem zcela přesvědčená, že sex je opravdu hloupý nápad. Viděla jsem z první ruky, jak kvůli němu lidé ztrácejí kontrolu, stávají se sobci, stanou se z nich lehkovážní pitomci, které řídí jen jejich penisy a vagíny. Taková být nechci! Mám ráda svůj jednoduchý život. Jistý a bezpečný a jasný… a bez sexu. Nebo jsem si to aspoň myslela… Věc se má tak, že jsem minulý měsíc poprvé sledovala Pokání, a znáte tu scénu s Keirou Knightleyovou a Jamesem McAvoyem, když to dělají ve stoje v té fajnové knihovně? No, to mé vlastní vagíně způsobilo celkem potěšení a zvědavý pocit. Opravdu. Můj asexuální životní styl mi nikdy předtím nevadil. Navíc jsem roky nepoznala nikoho, kdo by mě přitahoval, takže to opravdu nikdy nebyl problém. Ale… teď začínám přemýšlet. Co když mají všichni pravdu a já o něco přicházím. Nemůžu dostat z hlavy tu myšlenku na žhavý sex v knihovně. Přemýšlela jsem nad tím už několikrát za den, a ne a ne se toho zbavit.

Důvod číslo čtyři: Minulý měsíc jsem si udělala jeden z těch kvízů na Buzzfeed, který vám řekne, jakou postavou z Harryho Pottera jste. A jsem Klofan (pozn. Kdo neznáte, je to zvíře, něco jako kůň zkřížený s orlem). Jo, já vím. Taky si na Klofana nevzpomínám. Ani to není jedna z hlavních postav. Vlastně to není ani člověk. Chci říct, jak může mít kvíz takovou možnost výsledku? Je to urážlivé. Jen děkuji Bohu, že jsem nebyla Mrzimor. Myslím, že takovou sračku by nechtěl nikdo.

Důvod číslo pět: Moje nejlepší kamarádka Birdie umírá.

***

„Jsi v pořádku, drahoušku? Vypadáš, jako že budeš plakat.“

Z mého melancholického snění ve dne mě vytrhne zákazník, kterého obsluhu – starší chlapík jménem Norris, který chodí do obchodu každé úterý, aby si koupil pepřený steak z tuňáka k večeři. Chodí sem tak dlouho, jak tu pracuju. Vždy v úterý odpoledne, vždycky pepřený tuňákový steak. Myslím, že ten stereotyp, který si vypěstoval, to, že si vždycky vybere určité jídlo v určitý den, je velmi uklidňující. Je to muž podle mého gusta. Když je to možné, je fajn vědět, co očekávat! Když tohle říkám, má Birdie námitky. Ona počítá s tím, že radost ze života je hlavně o tom neočekávaném. Ale já jsem to nečekané zažila a můžu vám říct, že pro mě takový život není.

„Ups, omlouvám se, Norrisi.“ Usměju se na něj. „Byla jsem myšlenkami mimo! Tuňákový steak, ano?“

Sáhnu do chladicího pultu, aby vzala ten rybí filet, když mě Norrisův chraplavý hlas zastaví.

„Vlastně, zlatíčko, myslím, že dneska si dám mořského vlka.

Ztuhnu, moje ruka volně visí uprostřed pultu, očima přejedu ke své kolegyni Vysoké Joan a pak ke své šéfové Vyšší Joan. Nevypadá to, že by si všimly, že Norris, který si od nepaměti bere toho samého tuňáka, najednou změnil svou obvyklou objednávku na mořského vlka.

„Co se děje?“ zeptám se podezřele, přemýšlím, co pro všechno na světě způsobilo Norrisovu nečekanou změnu zvyku. „Je… jsi… je všechno v pořádku, Norrisi?“

Myslím, že moje otázka vyzní víc jako obvinění, než jsem chtěla, protože se Norris zamračí, jeho husté šedé obočí se stáhne tak, že skoro zakryje jeho modré oči pod ztěžklými víčky. „Jen jsem chtěl něco jiného, to je všechno, Olive. Je dobré jednou za uherský rok něco změnit.“

Je pěkné něco změnit? Naposledy, co jsem věci změnila, to bylo v roce 2010, kdy jsem si z rozmaru koupila barevné kontaktní čočky, a lidé si mysleli, že mám zelený zákal.

„Och.“ Řeknu, neobratně zápolím s jeho novou objednávkou. „Paráda. Naprosto! Skvěle!“

Něco jiného.

No ne.

***

Toho večera po cestě z práce domů, si zapnu svůj švestkový vlněný kabát a jdu přes centrum Manchesteru směrem na zastávku tramvaje, která mě vezme zpátky na vesnické předměstí Saddleworth, kde žiju. Obloha je stále modrá a zářivá, jarní počasí je křehké a čerstvé jako jablko Granny Smith, čerstvě vytáhnuté z lednice. Procházím se přes Piccadilly Gardens, pozdravím se s přátelskou květinářkou v pěkném květinovém stánku. Zastavím se u Café Milo jako to dělám každý týden, abych si vyzvedla velký kelímek čaje, sýrovou a šunkovou bagetu a pudinkový dortík pro Mickeyho, bezdomovce, který sedává vždycky na lavičkách u fontán.

Usměju se, když dojdu k pouličnímu cellistovi před drogerií. Hrává tam bez chyby pro dojíždějící každý čtvrtek večer. Hodím mu do futrálu librovou minci.

„Díky, Olive!“ Zaječí nadšeně, když ho míjím.

„Hraješ krásně, George!“ zavolám zpátky a ukážu mu vztyčený palec. Pátky a soboty mám v práci volno, takže ho neuvidím dřív než příští týden. „Přeju krásný víkend, George!“

„Tobě taky!“

Už jsem skoro na tramvajové zastávce, ale než se tam dostanu, přímo přede mě skočí usměvavá žena a zablokuje mi cestu. Kdo je ta žena? Co ode mě chce? Proč je přede mnou a směje se tak nahlas? Kdybych byla kočka, právě teď bych byla naježená a prskala bych.

„Nehodlám zrovna teď pozvat Ježíše do svého života,“ vysvětlím, udělám si svůj závěr, že tak usměvavá osoba může být jen někdo, kdo nedávno objevil Boha a chce, abych udělala to samé.

„Haha! To bylo dobré!“ řekne ona a podá mi leták se slovy „Tajná Komedie!!!“

„Tajná komedie a tři vykřičníky?“ zeptám se zaujatě. „Proč je ta komedie tajná? Odkud je to tajemství?“

„Je to jen marketingový tah,“ vysvětluje dívka. „Tajnosti jsou v dnešní době v módě, ne? Tajné bary, tajné nezákonné prodejny alkoholu, tajné zahrady, tajná kina, tajně ukryté brownie v posledním šuplíku v pracovním stole pro případ, když tvůj šéf mluví o makrech v Excelu a ty přemýšlíš, jak dlouho bude trvat, dokud nezvedneš znuděně hlavu, víš? Haha.“

„Och!“

„Každopádně je to volně improvizovaná komediální show, kterou uvádíme. A potom je obvykle prostor pro amatérské umělce, pokud jsi pro?“

Někde hluboko uvnitř v břiše cítím malé rozechvění ze zájmu. Ale je to ve čtvrtek večer a to máme vždycky večer Teorie velkého třesku s Alexem a Donnou, kteří jsou tím seriálem posedlí. Dáme si večeři a pak to sledujeme spolu jako rodina. Oni očekávají, že tam budu. A i kdybych chtěla jít na tuhle tajnou show, opravdu potřebuju sprchu, protože řekněme si to na rovinu, parfém ala mořské plody nikomu dvakrát nevoní. Navíc můžu jít stěží do komediálního klubu sama. To by bylo divné. Co kdyby na mě zkoušelo promluvit několik cizích lidí? Nebo by mě ti lidé přesvědčili, abych se postavila k mikrofonu? A já bych se nějak rozhodla, že je čas vyklopit do éteru všechny mé obavy o chudáka Birdie. A někdo v obecenstvu by zakřičel „Co si myslíš, že to je? Nějaký zatracený cvokař?“ A všichni by se smáli mně, ne se mnou. A stala bych se vtipem Manchesteru a pravděpodobně celé tajné komedie po celém světě?

„Ach, upřímně, je to pro mě trochu na poslední chvíli,“ řeknu nakonec, vycouvám od té smějící se ženy. „Ale díky za pozvání!“

Ona pokrčí rameny a přesune se k nějakému dalšímu dojíždějícímu do Manchesteru, dobře naladěná ho bude přemlouvat, aby přišel na její živé vystoupení, bude očekávat, že změní své předchozí plány na večer, jako by to bylo tak jednoduché. Chvilku se dívám a na moment závistivě přemýšlím, jaké by to bylo, být jako ona. Dost statečná, aby se postavila před lidi a byla vtipná. Dost sebevědomá, aby došla k někomu cizímu a směle ho požádala, aby se přišel podívat! Někdo naprosto nebojácný.

S posmutnělým povzdechem si zapnu svůj oblíbený seznam písniček z 90. let, dojdu na tramvajovou zastávku a trpělivě čekám, až dorazí tramvaj a vezme mě zpátky do skutečného života.