UA - 8. kapitola

Překlad: Clarissa
Kor.: Evička

Ashlyn

LEŽÍM S BOSÝMA NOHAMA NA POHOVCE A s hlavou na polštáři, odložím knihu, kterou čtu na svou hruď a podívám se z okna, abych viděla tmavnoucí oblohu a stromy kývající se ve větru. Jsou to tři dny, co jsem byla propuštěna z nemocnice, a v průběhu těchto tří dnů byly věci mezi mnou a Dillonem napjaté. Vím, že si dělá obavy a je frustrovaný vším, co se stalo, a že není nic, co můžu udělat, abych mu pomohla být pohodě.  

To ráno, kdy jsem se po nehodě probudila u Dillona, se ukázali mí rodiče společně s policajty, kteří potřebovali mou výpověď. Zjistila jsem od nich, že několik svědků vypovědělo, že viděli černý Nissan Altima se ztmavenými skly, jak stojí zaparkované s řidičem za volantem. Poté vypověděli, že v okamžiku, kdy jsem vstoupila do silnice, se to auto rozjelo směrem ke mně a zatočilo mým směrem. Jediná věc, která mě zachránila od toho, aby mě přejelo, byla skutečnost, že mě Dillon zatáhl zpátky, než jsem udělala další krok do silnice.

Mohla jsem být mrtvá. Což může být trochu drama nebo možná ne, jestliže mi chtěl někdo ublížit úmyslně. Největší obavy mám z toho, že policie nebyla schopná to auto najít, dokonce ani s tím, že se poslední tři dny objevují informace o nehodě ve zprávách.

„Ahoj,“ ozve se za mou hlavou.

Ve dveřích stojí Dillon s unaveným pohledem přilepeným na mně. Vlasy má rozcuchané a tvář neoholenou, ale přesto vypadá tak úchvatně jako vždycky v jeho tmavě šedém obleku a zářivé bílé košili, kterou má u krku rozepnutou.

„Jsi doma brzy,“ zamumlám a dívám se, jak kráčí ke mně. Jakmile je u mě, odhodí můj mobil na konferenční stolek přede mnou a zvedne mé nohy. Sedne si na gauč, položí si mé nohy do klína a přejíždí mi rukou po holé noze a pak stehně.

„Jen jsem tě přišel zkontrolovat. Musím se za chvilku vrátit.“

„To jsi nemusel. Už jsem ti to říkala, jsem v pořádku,“ připomenu mu, položím ruku na jeho a propletu naše prsty dohromady.

„Vlastně už jsem to udělal, protože jsi nezvedla telefon, když jsem ti asi pětkrát volal, a tvoje máma mi řekla, že tě zavezla domů asi před dvěma hodinami,“ zamumlá, a já přesunu pohled na můj mobil.

„Aha.“ Skousnu si vnitřek tváře a cítím vinu za to, že přijel domů jen proto, aby mě zkontroloval, když vím, že byl zaplaven pacienty, protože jsem byla mimo ordinaci.

„To je dobrý. Alespoň jsem měl výmluvu, abych přijel.“ Zvedne mou ruku a políbí mě na klouby, z čehož roztaju. „Umyla sis vlasy,“ poznamená, a já si projedu prsty volné ruky skrz své stále ještě vlhké vlasy, zatímco kývám hlavou.  

„Dr. Woods říkala, že je v pořádku, abych si je dnes umyla, takže mi máma pomohla, když jsem přijela domů z kontroly.“

„Já bych ti večer pomohl,“ řekne, když zvedne pramen mých vlhkých vlasů a promne ho mezi svými prsty.

„Já vím, ale nechtěla jsem čekat.“ Nesnášela jsem, že jsem si nemohla umýt vlasy. První věcí, na kterou jsem se Dr. Woods dneska zeptala, byla, jestli bych si  je nemohla umýt, a ona řekla ano, jestliže budu opatrná a vysuším to místo, jakmile s tím budu hotová.

„Říkala Dr. Woods ještě něco dalšího?“

„Jenom, že když se do toho nedostane infekce, mohly by mi stehy vyndat za deset dní.  A že se můžu v pondělí vrátit do práce, jestli se na to budu cítit.“

Mračí se a vrtí hlavou. „Možná bych jí měl zavolat a promluvit s ní. Pondělí je už za tři dny.  Nezdá se to být dostatečně dlouhá doba k uzdravení zranění na hlavě.“  

„Přestaň být tak moc ochranitelský. Je mi dobře a vrátím se v pondělí do práce, ať už se ti to líbí nebo ne.“

„Uvidíme.“ Pokrčí ramenem, a já stisknu zuby. Jsou chvíle, kdy miluju, jak je ochranitelský, ale jsou také chvíle, kdy z toho opravdu šílím.

„Už jsi slyšel něco od Jaxe?“ Jakmile se zeptám, zavře oči a odvrátí ode mě pohled.

„Ne.“

„Ne, jako žes neslyšel nebo ne, jako že se mi o tom nechystáš říct?“ zeptám se a už znám odpověď, protože Jax reagoval úplně stejně pokaždé, když jsem s ním mluvila. Což znamená, že se úplně uzavře.

„Pokud řekne něco, co bys měla vědět, řeknu ti to.“

„Řekneš, jo? Byl jsi naštvaný, když mi policie řekla, že se mě někdo snažil úmyslně srazit, a já myslím, že je to něco, co bych rozhodně měla vědět,“ řeknu a sleduju, jak se mu napne čelist.

„Nevíme, jestli se tě snažili srazit. A jak už jsem ti řekl, řešíme to. Jedinou věcí, kterou právě teď musíš dělat, je odpočívat a uzdravit se,“ procedí skrz zuby, a já sundám nohy z jeho klína, opřu se o opěradlo pohovky a složím si nohy pod sebe, zatímco na něj ukážu.

„Mířili svým autem na mě. Myslím, že je zřejmé, že se mě snažili srazit.“

„Mohli se snažit srazit mě,“ prohlásí, a mně ztuhne krev v žilách.

„Cože?“ vydechnu a pozoruju ho, jak zavře oči a projede si mrzutě rukou skrz vlasy.  

„Nebudeme o tom mluvit.“

„Myslíš si, že se snažili srazit tebe?“ zeptám se a cítím, že panikařím. Vůbec jsem nepomyslela na to, že byl hned vedle mě. Ten člověk se mohl snažit srazit jeho, ale místo toho srazil mě.

„Lásko, vážně, nech to sakra být. Pokud se ukáže něco, co bys musela vědět, řeknu ti to. Do té doby se jenom soustřeď na to, aby ti bylo lépe.“

„Zníš jako můj táta a Jax. Je mi z vás chlapů doopravdy špatně, když mi říkáte, co potřebuju.“ Od té doby, co jsem se dostala domů, tak mi můj táta, Jax a on říkali tu stejnou věc, a moje máma, která je normálně jediný člověk v mé rodině, co má rozum, o té situaci mlčela, což pro ni vůbec není obvyklé.

„Myslel jsem, že budeš šťastná, že spolu všichni vycházíme.“

„Přesvědčit se, abych se nerozčilovala, na mě nefunguje,“ zavrčím a vidím, jak se jeho rty zvedají do malého úsměvu. Když vidím ten úsměv, uvědomím si, že už je to chvíle, co jsem ho viděla usmívat se nebo smát. „Chybí mi vidět tvůj úsměv,“ zašeptám bez přemýšlení, a jeho tvář zněžní, zatímco natáhne ruku, aby mě uchopil kolem pasu.

„Pojď sem.“ Přitáhne si mě do klína, abych si na něj obkročmo sedla, pak vklouzne rukou za můj krk a vyvíjí tam tlak, dokud spolu nesdílíme jeden dech. „Přestaň se se mnou hádat o tom, jak se mám o tebe starat.“

„Já se s tebou nehádám,“ nesouhlasím, i když se tak trochu hádám, ale přesto tak nějak nehádám.

„Miluju tě,“ zašeptá a přejíždí mi palcem dolů přes krk, a moje tělo se rozpouští ještě víc do toho jeho.

„Já vím, že ano,“ zašeptám a sleduji jeho úsměv.

Stiskne mi krk a přiblíží ústa k mým. „Řekni, že mě miluješ.“

„Vždyť to víš.“

„Ano, ale chci slyšet, jak to říkáš. Není nic lepšího, než slyšet tě, jak říkáš, že mě miluješ.“

Zkoumám jeho oči, nakloním se k němu ještě blíž a zašeptám proti jeho rtům, „Miluju tě, dokonce, i když jsi nepříjemný.“ Pak se zblízka dívám, jak jeho oči ztmavnou. Nakloní se, kousne mě do dolního rtu, než ho pohladí svým jazykem. „Dillone,“ vzdychnu a tlačím se na jeho erekci.

„Jsem přímo tady.“ Volnou rukou mi vklouzne na záda a přimáčkne mé boky těsně k jeho, zatímco si jeho ústa berou ta má v devastujícím polibku, který mě zanechá toužící po něčem víc a chvějící se ze ztráty jeho úst, když se odtáhne a opře své čelo o to mé.

„Měj svůj mobil u sebe, abys ho slyšela, kdybych ti volal,“ nařídí mi, a přejede dlaní ze zadní části mého krku ke spodní části čelisti.

„Budu,“ souhlasím, opřu si dlaně o jeho hruď a rty přitisknu na ty jeho v hebkém dotyku.

„Kéž bych se nemusel vrátit zpátky do ordinace.“

To si také přeji. Kéž bychom mohli odtud na pár dní odjet, jenom my dva.

„To bych také chtěla.“ Přejíždím mu dlaněmi po hrudi a krku, pak přes čelist a zastavím se, abych mu přejela palcem přes spodní ret.

„Dej mi pusu, bejby. Musím jít,“ zamumlá, a já odlepím oči od jeho rtů, abych se na něj podívala.

„Pokud ti tu pusu nedám, zůstaneš?“ našpulím rty, a on zavrtí hlavou, přitáhne si mě blíž a znovu mě kousne do spodního rtu, tentokrát dost tvrdě na to, aby to štíplo. Zalapám po dechu, otevřu ústa a jeho jazyk vklouzne dovnitř k tomu mému. Tohle mi posledních pár dní chybělo. Chyběl mi ten pocit, že po mně touží. Chybělo mi mít jeho ruce a ústa na sobě. Moje tělo začne přicházet zpátky k životu, a já se začnu pohybovat proti jeho erekci. Cítím, jak se otírá o můj klitoris. „Nechtěj, abych přestala,“ prosím. Nechci, aby to zastavil. Od té doby, co jsem doma, je na mě tak opatrný, a přestože se mi moc líbí jeho jemná stránka, chybí mi ten pocit, když mě vlastní. Pomalu se odtáhne a vtiskne mi ještě jeden polibek na rty.

„Musím jít, bejby,“ vzdychne lítostivě, z čehož frustrovaně vydechnu.

„Dlužíš mi to,“ zavrčím, zavrtím se na jeho klíně a jeho erekce mě ještě jednou zasáhne na tom správném místě, z čehož zadržím dech.

„Splatím ti to.“ Uculí se a jemně mě na gauči obrátí na záda. „Dnes večer si zajdeme na večeři podle tvého výběru, takže popřemýšlej nad tím, kam chceš, abych tě vzal.“ Letmo mě políbí na rty, pak rychle vstane a upraví se. „Zavolej mi, pokud mě budeš potřebovat.“

„Teď tě potřebuji,“ zakňourám a poraženě zvednu ruce nad hlavu.

„Chudinko.“ Přejede mě pohledem, a na zlomek vteřiny si myslím, že změní názor, ale místo toho zavrtí hlavou a znovu se upraví. „Budu doma kolem páté.“ Nakloní se, znovu mě políbí, než si něco zabručí pod vousy a se zavrtěním hlavy odejde.

Vstanu z gauče, zvednu svůj mobil a vezmu si ho s sebou, protože chci sklenici vody. Procházím skrz jeden z obývacích pokojů a skrz dlouhou zadní chodbu vedoucí ke kuchyni, když si všimnu, že dveře, které vedou do garáže, jsou otevřené, a cítím, jak se mi vlasy vzadu na krku naježí. Dillon je vždycky přehnaně opatrný ohledně zamykání; nikdy by nenechal žádné dveře otevřené nebo nezamčené.

Když něco zaslechnu, začne mi bít srdce jako o závod a dech mi v plicích zamrzne, zatímco se ve mně začne usazovat panika. Opřu se o zeď, pozorně poslouchám a přísahám, že jsem zaslechla zvuk, jak někdo dýchá. „Dillone?“ zvolám a cítím srdce až v krku, když nedostanu žádnou odpověď.

Zvednu mobil, který svírám v dlani, vytočím 9-1-1 a pak se přesunu ke dveřím s palcem na tlačítku 'volat'. „Dillone,“ zopakuji, pak vyskočím a zařvu, když se dveře otevřou.

„Krucinál, Leo!“ vykřiknu a držím si dlaň na srdci, které jakoby bylo připravené vybouchnout mi v hrudi. „Vyděsil jsi mě k smrti,“ nadávám a zvednu nahoru svého kocoura, než může ode mě odejít. Zasyčí, udeří mě packou do brady, ale pak přestane být naštvaný a začne vrnět, když ho otočím na záda a škrábu ho na bříšku. Zavřu dveře od garáže, zamknu je a zamířím do kuchyně s hlasitě vrnícím Leem ve své náruči.

Od té doby, co bydlíme tady, se schovával. Myslím, že neví, co si počít s tak velkým prostorem pro toulání, a většinu dní ho nacházím schovaného na skříni na ručníky nahoře v chodbě. „Byl jsi zamčený celý den v garáži?“ zeptám se a políbím ho na hlavu, než ho postavím na ostrůvek uprostřed kuchyně.

Protáhne se, rozhlédne se kolem a pak se na mě podívá, než si lehne na břicho. „Ani sis nesnědl snídani,“ řeknu, zvednu jeho stále plnou misku s jídlem a položím ji na pult vedle něj. Podívá se do misky, ohne se, aby jídlo očichal, pak se podívá zpátky na mě a mrkne.

„Není to podle vašich představ, králi Leo?“ usměji se a poškrábu ho nahoře na hlavě. Když vidím, že se to nechystá sníst, vysypu obsah do koše a vypláchnu misku, než mu dám novou konzervu s jídlem. Jakmile je miska na pultu vedle něj, znovu ji očichá. Očividně je to podle jeho chuti, protože strčí obličej do misky a začne jíst.

Posadím se na jednu ze stoliček a sleduji, jak vylíže misku dočista, a pak ho pozoruji, jak se chvilku potuluje po ostrůvku, než přeskočí na další pult a poté nahoru na ledničku. „Budeš se tam schovávat po zbytek dne?“ zeptám se ho, když chodí dokola, než si lehne. „Myslím, že to znamená ano,“ zamumlám, napiju se vody a pak vyskočím, když mi zazvoní mobil. Když vidím, že je to moje sestřenice June, zvednu to a dám si mobil s úsměvem k uchu.

„No ahoj.“

„Ahoj, jsi doma?“ zeptá se, zatímco se tichým domem rozezní zvonek u dveří.

„Ano,“ odfrknu a zvednu se ze stoličky. „Ale myslím, že bys měla volat, jestli jsem doma, než se ukážeš. Ne mi volat, když zvoníš na zvonek u dveří.“ Zasměju se a zamířím k hlavním dveřím.  

„Ještě tam nejsem. Právě jsem skončila v práci. Měla bych tam být za pět minut.“

„Aha, někdo je u dveří. Myslela jsem, že jsi to ty,“ řeknu a v telefonu zaslechnu zvuk klaksonu, a pak poslouchám, jak nadává.

„Odlož mobil, než někoho zabiješ, kreténe!“

Zavrtím hlavou a zamumlám, „Jednou tě někdo bude pronásledovat domů.“

„Prosím tě, pokud by mě někdy někdo pronásledoval, musel by se vypořádat s Evanem. Obě víme, že by vzali nohy na ramena ve vteřině, co by ho viděli.“

„To je pravda.“ Usměju se na své nohy, zatímco kráčím skrz mramorový vchod ke dveřím a vím, že má pravdu. Evan by zešílel, kdyby se na ni někdo podíval způsobem, který by se mu nelíbil a zvlášť teď, když je těhotná.

„Ale vážně, je kontrolování Facebooku tak zatraceně důležité, že nemůžeš počkat, než přijdeš domů?“ zavrčí.

„To nevím. Poté, co MySpace zmizel v kouři, jsem to se sociálními sítěmi vzdala.“ Usměju se, když slyším její smích. „Vydrž vteřinu, podívám se, kdo to je.“ Odtáhnu mobil od ucha a stoupnu si na špičky, abych se podívala skrz kukátko. „To mě podrž.“ Zavřu oči, když vidím, že na verandě nestojí nikdo jiný než ta mrcha-z-pekla.

„Kdo tam je?“ zeptá se June, a já zaskřípu zubama.

„Zkus hádat.“

„Prosím, řekni mi, že ta mrcha není u tvého domu.“

„Tak to ti právě říct nemůžu.“ Vzdychnu a přemýšlím, jestli bych ji měla prostě ignorovat a modlit se, aby odešla pryč.

„Neotvírej jí. Budu tam asi za dvě minuty.“

„Slyším, že jsi tam,“ zvolá Isla, a já zakloním hlavu.

„Bože, dokonce i její hlas je otravný,“ zaskuhrá June, a já zavrčím, když Isla zabouchá na dveře.

„Chci si jenom promluvit,“ zaječí, a já sevřu ruku po svém boku do pěsti.

„Chceš, abych zavolala Dillonovi?“ zeptá se June tiše, a já o tom chvilku přemýšlím, ale představa jeho, jak s ní vyjednává, mi dost dobře nesedí … nebo tomu ošklivému zelenému monstru, které žije v mé hlavě.

„Ne.“

„Dobrá, už jedu po cestě.“

„Co vůbec chce?“ zašeptám, spíše sama sobě než své sestřenici.

„Kdo ví, ale nebudeš s ní vyjednávat sama,“ zamumlá, zatímco slyším, jak se její auto blíží, poté křupání štěrku, a o chvilku později slyším, jak se dveře jejího auta zabouchnou. „Můžu ti s něčím pomoct?“ zeptá se dost nahlas, abych ji skrz dveře slyšela. Zavěsím telefon, otočím klikou a prudce otevřu dveře.

„Chci si jen promluvit,“ řekne Isla tiše, otočí se čelem ke mně a vypadá kajícně.

„Myslím si, že nemáme o čem mluvit,“ překřížím si ruce na hrudi, když mi chladný vítr přejede přes kůži.

„Vím, že mě nenávidíš.“ Odfrknu a zavrtím hlavou, když June vstoupí na verandu, jde si stoupnout vedle mě a položí ruce na své hodně těhotné, hodně kulaté břicho.

„Dillon a já -“

„Není žádné Dillon a ty,“ skočí do toho June. Isliina pozornost přejede k ní, a já zahlédnu ledový výraz v jejích očích, než ho schová za smutný pohled.

„Moje rodina byla jeho jedinou rodinou od té doby, co jeho rodiče zemřeli. Nechci, aby ho tvá nenávist ke mně vzala od mých rodičů.“

„Nikdy bych mu nebránila ve vztahu s kýmkoli. Je svobodný člověk. Může si dělat, co se mu zlíbí.“

„Tak proč neodpověděl na žádné z našich hovorů? Proč mě nechtěl vidět, když jsem šla dneska kolem ordinace?“

Pokrčím rameny, odpovím tiše, zatímco přemýšlím, jestli šla do ordinace předtím nebo potom, co přišel domů, a proč mi neřekl, že je ona ve městě, i když se s ní nesešel.

Opravdu jsem o ní několik posledních týdnů nepřemýšlela, ale když ji teď vidím stát přede mnou, přemýšlím, jestli mě nenávidí dost na to, aby to zkusila a ublížila mi.

„Kde jsi byla před třemi dny?“ zeptám se, a ona se zamračí, z čehož jí vyskočí vráska mezi jejím perfektně vytrhaným obočím.

„Cože?“

„Kde jsi byla před třemi dny?“ zopakuju a prohlížím si ji.

„Nevím, doma.“ Pokrčí rameny a přejede si dlaněmi pas a boky.

„Takže jsi nebyla v Tennessee?“ zeptá se June, když si všimne, kam svými otázkami směřuju.

„Ne, právě jsem dneska ráno přiletěla. Proč?“

„Jen tak,“ zamumlám a mávnu rukou, a její pohled se k ní přesune a zúží.

„Je tohle tvůj snubní prsten?“ Můj pohled klesne ke kroužku na mém prstě, a zabalím ruku do pěsti, abych ho schovala, jako kdyby to, že uvidí, mohlo způsobit, že zmizí. „On ti nedal prsten jeho mámy?“ zašeptá, a i když vím, že nemluví na mě, a že je to pouhý postřeh, jsou její slova přímým zásahem do mého žaludku, a já cítím, jak mi slábnou nohy.

„Skončilas?“ zeptá se jí June, a její hlava se otočí k mé sestřenici.

„Já -“

„Skončilas,“ konstatuje June, aniž by jí dala šanci dokončit její odpověď, zatímco mě táhne za sebou zpátky do domu.

„Prosím, promluv s ním,“ vzlykne Isla a podívá se na mě, zatímco June začne zavírat dveře. „Moje máma si o něj dělá starosti. Chce se jenom ujistit, že je v pořádku.“

„Řeknu mu, aby jí zavolal,“ tiše souhlasím, zatímco jí před ztuhlým obličejem June práskne dveřmi.  

„Panebože, nesnáším ji,“ zasyčí June a stoupne si na špičky, aby se podívala do kukátka.

„Já taky.“ Skloním pohled na svou ruku a podívám se na svůj snubní prsten. Zavrtím hlavou a zavřu oči.

„Jsi v pohodě?“

„Ne.“ Vzdychnu a uctím na svém rameni její ruku. „Potřebuju se napít,“ zamumlám, zatímco mířím do kuchyně.

„Můžeš teď vůbec pít?“

„Bohužel ne.“ Opravdu si přeji, abych si mohla dát skleničku vína, ale nemůžu.

„Chceš si promluvit o tom, na co myslíš?“ zeptá se a posadí se na jednu ze stoliček u ostrůvku uprostřed kuchyně.

Z lednice vytáhnu lahev vody, podám ji jí, zvednu svou, co jsem tu předtím nechala a napiju se, než sklouznu pohledem k mramorové dlažbě, „On má snubní prstýnek jeho mámy.“

Podívám se na svou sestřenici a přemýšlím, proč mi ho nedal. Vím, že bych nad tím neměla přemýšlet, ale nedokážu pochopit, proč nosím prsten ze svatební kaple, když on má snubní prsten jeho mámy. Prsten, o kterém vím, že pro něj něco znamená. Prsten, o kterém jsem až dosud nevěděla. Prsten, o kterém mluvil s tou mrchou, i když ani jí ho zřejmě nedal.

„Máš jeho. Nedovol té bláznivé mrše, aby se dostala k tobě nebo do tvé hlavy.“

„Nedovolím,“ lžu otřeseně. Nevím, proč mě to tak moc trápí, ale cítím se, jako bych se právě dostala na vrchol horské dráhy a zjistila jsem, že neexistují žádné koleje pro mou cestu dolů.

„Okamžitě sundej tenhle výraz ze svého obličeje,“ luskne, a můj pohled se soustředí na ni. „Dillon tě miluje.“ Ukáže na mě. „Neznáš důvod, proč ti nedal prsten jeho mámy, nebo jestli vůbec nějaký prsten existuje, aby ti ho dal. Vždyť nevíš, jestli ho náhodou před lety neztratil, nebo taky mohl čekat na správný moment, aby ti ho navlékl na prst.“ Její pohled zjemní a já zadržím dech. „Nakonec je to jenom kus kovu, který nic neznamená. Manželství není založeno na tom, jakou velikost má kámen na tvém prstu. Je založeno na tom, co cítíš k tomu člověku, se kterým sdílíš svůj život.“

Cítím, že už mi bylo náležitě vynadáno. Odložím lahev s vodou a promnu si čelo. Ona má pravdu. Jedna minuta s Islou mě donutila všechno zpochybnit, a pochybovat o Dillonových citech ke mně. „Jsem pitomá.“

„Nejsi pitomá. Jsi zamilovaná. Láska tě dělá zranitelnou a nejistou, a také tě nutí pochybovat a všechno zpochybňovat. Je normální cítit se tak, jak se právě teď cítíš.“ Odmávne mě, když si sednu vedle ní.

„Nevím, co bych dělala, kdybys tady nebyla,“ zamumlám, a ona se uculí a narazí do mého ramene.

„Hádám, že bys asi utekla pryč.“

„Asi jo.“ Směju se, protože vím, že má pravdu. Nerada zpochybňuji jeho city ke mně, a nemám ráda pocity žárlivosti a závisti, které mám pokaždé, když pomyslím na jeho vztah s Islou nebo na skutečnost, že ona o něm pravděpodobně ví víc než já.

„Ty, moje krásná sestřenko, se ještě musíš hodně učit o lásce a vztazích. Dillon je první kluk, se kterým to vůbec bereš vážně. Tohle všechno je pro tebe nové a -“

„Randila jsem,“ přeruším ji, a ona zvedne obočí. „Dobrá, fajn, prošla jsem si výběrem chlapů,“ vzdychnu, a ona se zasměje.

„Jde o to, že to všechno vyřešíte. Jenom o věcech tolik nepřemýšlej a vždycky s ním mluv, jestli budeš o čemkoli pochybovat.“ Šťouchne mě do ramene, pak se napije vody, než přejede pohledem můj obličej a zastaví ho na modřině na mém spánku. „Jak se cítíš?“

„Díkybohu lépe. V pondělí se vracím zpátky do práce, a za deset dní mi vyndají stehy,“ zopakuju, když si nevědomky přejedu prsty po straně své hlavy, kde mám stehy.

„Řekla ti police, jestli chytili toho člověka nebo získali nějaké vodítko?“

„Pořád to neví. Nikdo neviděl poznávací značku, jenom značku auta. I když se ta zpráva objevuje několik posledních dní v novinách, pořád nic nezjistili.“

„Je strašné, že se něco takového může stát uprostřed dne a nikdo nic neví.“

„Já vím. Já jen …,“ odmlčím se, abych popadla dech. „Vůbec na to už nechci myslet. Pokaždé, když nad tím přemýšlím, začnu panikařit,“ přiznám se, což je něco, co jsem až dosud nikomu neřekla, ale je to pravda. Žaludek mi svírá neustálý strach. Dokonce i dnes, když jsem jela s mámou do nemocnice, jsem byla k smrti vyděšená, že jsem musela projít po parkovišti.

„Mohla to být jenom podivná nehoda.“

„Možná,“ souhlasím, ale něco ve mně mi říká, že to bylo úmyslné, a i když Dillon řekl, že ten člověk mohl jít po něm a ne po mně, čím více nad tím přemýšlím, tím těžší je tomu uvěřit. Byl v ordinaci. V žádném případě nemohli vědět, že bude stát ve dveřích a mluvit s pacientem, když jsem vyšla z restaurace, nebo že by ke mně přišel, aby se se mnou setkal. A nejen to, ale pokud by šli po něm, mohli na něj najet, když běžel přes ulici ke mně. Mohli ho čistě zasáhnout, pokud by on byl ten, koho chtěli zranit.

„Země volá Ashlyn,“ luskne prsty před mým obličejem, a já mrknu.

„Promiň, zamyslela jsem se.“

„To je v pořádku.“ Chvilku si mě zamyšleně prohlíží, pak se usměje. „Přejděme k lepším novinkám. Včera jsem mluvila s July, a procházely jsme nápady na tvoji rozlučku se svobodou příští sobotu. Je několik věcí, které s tebou chci probrat.“

Zamračím se na ni a zavrtím hlavou. „Příští sobotu nemám rozlučku se svobodou,“ odmítnu, a její lehký úsměv se změní v široký.

„Rozhodně budeš mít párty. Přijdou všichni. Dokonce i mámy se zastaví na drink nebo dva.“

„Oh, Bože,“ zamumlám a zjistím, že je to vážné. „Dillon z toho nebude nadšený.“

„Z čeho nebudu nadšený?“ zeptá se Dillon, vyděsí mě, a já vyjeknu, otočím se na své stoličce a sedím k němu tváří-v-tvář. Vůbec jsem neslyšela, že by se garážové dveře otevřely jako vždycky, když přijde domů.

„Myslela jsem, že jsi říkal, že budeš doma v pět.“ Zúží pohled, pak se podívá na June a zvedne bradu v tichém pozdravu, než si překříží ruce na hrudi a vrátí svůj pohled zpátky ke mně.

„Co je to, z čeho nebudu nadšený?“ zopakuje, a já se modlím, aby June znovu věděla, na co myslím, aniž bych řekla jediné slovo.

„Plánujeme Ash rozlučku se svobodou,“ usměje se.

Očividně to neví.

„To jako vážně? Musela jsi to takhle vyžvanit?“ vyštěknu a podívám se na ni, ona pokrčí ramenem a pak se ještě zářivěji usměje na Dillona.

„Neboj se. Nebudeme tam mít striptéry. April se zmínila, že bychom pozvali striptéry, Evan to zaslechl a pak zešílel.“ Protočí oči, a Dillonova čelist sebou začne škubat.

„Panebože,“ zašeptám, a ona se na mě podívá.

„Já vím. Pak to Evan řekl Wesovi, a Wes začal vyšilovat na July,“ zavrtí svou hlavou. „Stejně jsem tam ty striptéry doopravdy nechtěla. Chci říct, je zábava koukat na chlapy s hezkými těly, ale já svého sexy chlapa mám a opravdu nechci, aby mi polyesterem zakrytá klobása mávala před obličejem, a nedokážu si představit, že ty bys ji chtěla mít před tvým obličejem,“ zamumlá.

Zavrtím hlavou a vykulím na ni oči v tiché prosbě, aby zmlkla dřív, než z ní Dillona raní mrtvice. „V každém případě je nejdříve v plánu slavností večeře se všemi, pak pojedeme ke mně domů, převlékneme se a sejdeme se v párty autobusu.“

„Um...,“ kuňknu a chopím se šance podívat se koutkem oka na Dillona a vidět, že jeho čelist stále sebou škube.

„A také se April zmínila, že bychom si možná jen měli pronajmout hotelový pokoj v centru města a táhnout to až do rána.“  

„Já...,“ přejedu pohledem z ní na Dillona a můžu říct, že se sotva ovládá.  

„Večeře zní skvěle, ale nemyslím si, že chci zůstat venku přes noc.“ A je to pravda.  

Od Vegas jsem nestrávila noc bez Dillona, a opravdu s tím teď nechci začínat.  

„To jsem si myslela.“ Usměje se, pak se podívá ze mě na Dillona, když seskočí ze stoličky, což způsobí, že se její bříško rozhoupe. „Měla bych jít. Evan se brzy vrátí domů, a já jsem mu řekla, že dneska udělám večeři.“  

Když mě pevně obejme, zašeptám, „Tak tohle ti vrátím.“  

„Budeš v pohodě.“ Uculí se na mě a odtáhne se.  

„Uh huh,“ protočím oči, poslouchám její smích, když mě pustí a kráčí přes kuchyň k Dillonovi, který se skloní, aby jí dal pusu na tvář a zavrčel pozdrav.  

„Zavolám ti, abych ti dala vědět, na kolikátou hodinu jsem udělala rezervaci.“  

„Jasně,“ souhlasím a seskočím ze stoličky, abych ji vyprovodila ke dveřím.  

„Nedělej si starosti. Dokážu se vyprovodit sama.“ Mrkne na mě přes rameno, a já na ní zúžím pohled. Ví, že je Dillon naštvaný, a myslí si, že je to vtipné. „Mám tě ráda,“ zazpívá, odejde z kuchyně, a o pár vteřin později slyším zabouchnout hlavní dveře. Vyhýbám se pohledem svému muži, jehož naštvaná energie tepe místností, přejdu k lednici, otevřu ji, zavřu ji, a pak se přesunu k jedné ze skříněk a udělám to samé. Doufám, že je tam někde schovaný portál, který mě teleportuje do jiné dimenze, kde je Dillon tím druhem muže, který by byl v pohodě s tím, že budu mít rozlučku se svobodou.  

„Jak se cítíš?“ drsná hrana jeho hlasu mi přejede po kůži, a já se roztřesu. Otočím hlavu, můj pohled se střetne s jeho, a mé jádro pulzuje.  

„Fajn,“ zašeptám, a on přikývne, pak si svlékne sako, zatímco vystartuje ke mně.  

Instinktivně udělám krok zpátky z toho predátorského výrazu v jeho očích, narazím do pultu, poté se podívám doleva a rozmýšlím, jestli bych měla utéct.  

„Být tebou, tak bych to nedělal.“ Otočím hlavu zpátky k němu, a uvědomím si, že je příliš pozdě. Je u mě už příliš blízko, abych teď utekla.  

„C-co to děláš?“ zakoktám a cítím, jak mi tvrdnou bradavky a místo mezi nohama je zaplaveno žárem, zatímco mi položí dlaně na boky a vklouzne jimi po stranách pod mé tričko.  

„Chystám se tě ošukat.“ Kousne mě do krku, než mi přetáhne triko přes hlavu a odhodí ho na zem pod mé nohy. „Chystám se sám sobě připomenout, že jsi moje.“ Dlaněmi mi přejede přes pas, a poté jimi jemně sklouzne dolů a stahuje mi šortky a kalhotky z boků, a ty spadnou dolů na podlahu. „A že se tě nikdo jiný nikdy nedotkne.“  

Popadnu jeho ramena, začnu lapat po dechu, zatímco mě zvedá na vrch ostrůvku a drsně mi roztahuje nohy s dlaněmi na mých kolenou. „Sundej si podprsenku,“ nařídí mi, poté zasténá, když mi prsty vklouznou mezi roztažené nohy a přes klitoris.  

„Tak zasraně vlhká pro mě. Dělá to ze mě žárlivého blázna, že tě vzrušuju?“ zeptá se a sevře můj klitoris. Vrtím hlavou ze strany na stranu, zatímco mi podprsenka klouže z ramen. „Já myslím, že jo. Jsi mokrá, a to jsem se tě sotva dotknul.“ Zvedne prsty, které byly mezi mýma nohama, a já ho sleduji, jak si je dá do úst a zavře oči. „Lehni si, paty na pult, a roztáhni nohy.“  

„Dil-“ Jeho jméno se mi zasekne v krku, když přitiskne dlaň na mou hruď a donutí mě položit se na ten chladný mramor.  

„Teď roztáhni nohy,“ zavrčí. Zasténám, roztáhnu nohy a okamžitě zavřu oči, když si jeho prsty začnou se mnou hrát. „Jsi tak dokonalá,“ pochválí mě, uchopí mé prso do dlaně, zatímco mě šuká prsty a zanechává mě bez dechu, a mé tělo žebrající o něj.  

Přinutím se otevřít oči, když přestane, sleduji ho, jak se osvobozuje z kalhot, poté se zhluboka nadechne, když přitáhne můj zadek k okraji pultu a přiblíží se k mému vstupu. „Komu patříš?“  

„Tobě,“ vydechnu, omotám nohy kolem jeho pasu a použiju paty, abych si ho přitáhla blíže tam, kde ho potřebuji.  

„Jenom mně.“ Natlačí se tvrdě dopředu, a moje mysl křičí potěšením, když se jeho dlaně omotají kolem mých boků, aby mě udržel na místě. „Jsi moje.“  

„Ano,“ vykřiknu, vyklenu záda a cítím, jak se žár z mého jádra rozpíná do celého mého těla.  

Přejede dlaní nahoru po mém břiše, poté mezi prsy, omotá ji kolem zadní části krku a zvedne mě dopředu, něžně, až dokud nesdílíme jeden dech. Nakloním se nahoru a kousnu ho do spodního rtu, poté zafňukám, když si vezme má ústa, jako by je vlastnil, a strká jazyk proti mému s každým tvrdým nárazem, jak do mě nemilosrdně přiráží. „Kurva,“ zavrčí mi do krku, zatímco do mě znovu a znovu přiráží a posílá mě blízko k okraji. Každý příliš nažhavený kousek mě začne zpívat potěšením a moje jádro se začne kolem něj svírat.  

„Jsem tak blízko,“ vydechnu mu do úst, poté omotám paže kolem jeho zad, odtáhnu od něj ústa a kousnu ho do ramene, zatímco se mé tělo vznítí, a za mými zavřenými víčky vybuchne ohňostroj.  

„Znovu.“  

„Dillone,“ zafňukám a uzamknu nohy pevněji kolem jeho boků, když se můj orgasmus začne znovu probouzet k životu.  

„Tentokrát počkej na mě,“ zavrčí, když mu zabořím nehty do kůže, a mé jádro se sevře.  

„Ne…“ Slova skončí, když tvrdě přirazí, až zadržím dech.  

„Ty na mě počkáš.“ Přiráží tvrdě znovu a znovu, a moje tělo se začne třást, když kolem něj utáhnu své končetiny a bráním se svému uvolnění. „Bože, to je tak zasraně zatracený,“ zařve, a poté zavrčí, „Pojď.“ A přesně v téhle chvíli se uvolním, přelétnu přes okraj, a držím se ho každým kouskem sebe, jakmile to udělám. „Vždycky budeš moje,“ šeptá, a mé oči se zaplní slzami. Isla o něm možná ví víc než já, ale nikdy nebude mít tohle. Nikdy nepozná, jaké to je mít ho celého.