UA - 5. kapitola

Překlad: Verča
Kor.: Evička

Ashlyn

„TVOJE MAMKA A TÁTA SE DNES VRACÍ domů,“ připomene mi Dillon, když se naproti mě opře o pult s šálkem kávy v ruce. Jeho široký hrudník a břišáky jsou vidět tak dobře, že slintám.

„Vím.“ Nepotřebuju jeho připomínku. Mluvila jsem s rodiči několikrát za tu dobu, co byli pryč, a ani jeden z nich nepřijal můj vztah s Dillonem. Mám strach. Můj táta není někdo, kdo by se něčemu vyhýbal, abych tak řekla. Takže nemám tušení, co od něj očekávat, až se vrátí zpátky do města.

„Vím, že se bojíš.“

„Jo, bojím se,“ souhlasím a myslím, že je to vyjádření století.

Položí svou kávu za něj na žulovou desku, pak se přesune na místo, kde stojím, obalí kolem mého pasu ruce a zvedne mě, aby mě usadil na pult, o který se právě opíral. „Nebudeme před nikým skrývat naše manželství.“

„Dillone,“ povzdechnu si a přeju si, aby pochopil, kam mířím. „Není tak snadné jen tak jim říct, že jsme se vzali.“

Jeho ruce odpočívají na mých stehnech a prsty začíná kreslit kroužky. „Vím, ale vzali jsme se.“

„Moji rodiče budou znepokojení, vážně znepokojení.“ Položím mu ruce na ramena a opřu se o něj. „Nerandili jsme. Skočili jsme přímo do manželství a v podstatě spolu žijeme.“

„Není tu „v podstatě.“ My spolu žijeme a budeme, dokud nezemřeme,“ zavrčí a já bojuju s touhou protočit oči. Je tak zatraceně tvrdohlavý.

„Můžeš aspoň zkusit vidět, kam mířím?“ Vyzvu ho.

„Jsi dospělá. Žiješ sama a vyděláváš si své peníze. To, co děláš se svým životem, je tvoje volba.“

„Není to tak černé a bílé, jak to vidíš,“ nafouknu se, vím z našich předchozích rozhovorů, že nemá smysl se s ním hádat. Prostě nerozumí, nebo opravdu věří tomu, co říká a myslí si, že je prostě snadné jim jen tak o nás říct.

„Děláš to mnohem těžší, než to musí být.“

„Ne, nedělám.“

„Děláš.“

„Dillone, přemýšlej o tom. Chci říct, že ani nejsme zamilovaní,“ zašeptám poloviční lež. Já jsem někdy za poslední dva týdny přijala, že jsem se do něj zamilovala, ale to neznamená, že to cítí stejně jako já.

Jeho ruce spadnou z mých stehen, jako bych ho popálila a náhle udělá krok zpět, nechá mě pocítit chlad. Sleduju jeho reakci. Projede si rukou skrz vlasy a mě vylítne srdce až do krku. „Ježiši, co to kurva?“ vyštěkne, podívá se na strop, pak se otočí a odejde. Nevím, jak dlouho tam sedím. Jsem zmatená. Ale když se vrátí, je oblečený v černých kalhotách na cvičení, obyčejném šedém tričku a teniskách.

„Vrátím se.“ Popadne klíče od auta z pultu, sotva se na mě podívá a otočí se k odchodu.

„Co?“ Zeptám se, najednou v panice. Seskočím z pultu a následuju ho ke dveřím. „Co se to sakra stalo?“ Zakřičím k jeho zádům, s rukou na klice se na mě podívá přes rameno pohledem plným bolesti.

„Právě jsem zjistil, že žena, do které jsem zamilovaný, není zamilovaná do mě,“ odpoví mi, pak zabouchne dveře.

„Co?“ Zeptám se, ale je příliš pozdě. Je pryč. Usadím se do pohovky, hlava mi klesne do dlaní a slzy rozčilení naplňují oči.

„Hssss.“ Odtáhnu ruce z mé tváře, uvidím Lea, jak znovu zasyčí a šťouchne do mě.

„Jak jsem to měla vědět?“ Brečím, zírám na mého kocoura, který do mě znovu šťouchne. „Neřekl mi to,“ bráním se, když se jeho zlaté oči setkají s mými, a pak přísahám, že na mě zírá, než do mě ještě víc šťouchne a seskočí dolů z pohovky.

Uvidím svůj mobil na konferenčním stolku, zvednu ho a vytočím Dillonovo číslo, ale neodpoví. Znovu zavolám, ale stále mi neodpovídá. Chci hodit tou stupidní věcí přes pokoj. Nerozumím, proč je vzteklý. Není to tak, jako bych věděla, že je do mě zamilovaný; neměla jsem tušení. Zvednu se z pohovky, zamířím do mého pokoje a rovnou do skříně. Obléknu si nejpohodlnější džíny, které jsou roztrhané, podprsenku a tílko, pak vklouznu do žabek. Jakmile jsem oblečená, projedu si rychle mými vlasy a vytočím Michelle.

„Ahooj,“ pozdraví mě po druhém zazvonění a já si povzdychnu úlevou.

„Potřebuju s něčím pomoct. Můžeme se setkat?“ Zeptám se tiše a přemýšlím, jestli nedělám obrovskou chybu, ale už několik dní o tom přemýšlím a je to teď nebo nikdy.

„Znamená to, že tohle setkání zahrnuje pohřbení Dillonova těla v lese?“

„Ne.“ Zasměju se, projdu skrz můj dům do kuchyně, kde mám klíče.

„Dobře, jen jsem to chtěla vědět, abych zjistila, co si mám obléct,“ zamumlá a v pozadí uslyším Luka, jak jí říká něco, co nemůžu rozeznat.

„Kruci, jsi doma s Lukem. Naprosto jsem zapomněla, že je neděle.“

„Jsem, ale je uspokojený. Na několik hodin bude v pořádku. Kde se setkáme?“ Zeptá se a můžu slyšet Luka, který se směje tomu, že nikdy nebude uspokojený.

„The Coffee Hut, a přines s sebou tvé realitní věci.“

„Moje realitní věci?“ zeptá se, zní zmateně.

„Jen je přines!“ Brečím.

„Dobře, ale můžu se zeptat, co se kruci děje a proč zníš tak divně?“

„Vysvětlím ti to, až tě uvidím. Setkáme se za patnáct minut.“

„Patnáct?“ zasyčí, „Kruci, ženská, můžu mít alespoň třicet minut? Ani jsem se neosprchovala.“

„Dobře. Třicet.“ Zavěsím a zamířím ke dveřím.

***

„FAJN, VÁŽNĚ, CO SE TO SAKRA DĚJE?“ Michelle se mě zeptá, jakmile se posadí naproti mně, a já jí posunu její kafe na stranu stolu.

„Chci koupit dům.“

„Um…“ Stáhne obočí k sobě. „Právě sis koupila dům. Hledáš nějakou investiční nemovitost?“ zeptá se, upije si z kávy, než položí svůj laptop na stůl a zapne ho.

„Ne, chci koupit Dillonův dům,“ přiznám a její hlava vystřelí mým směrem.

„Co? Proč?“

„Víš, že Dillon dal jeho dům na trh. Miluje svůj dům, a já nechci, aby se ho vzdal kvůli mně, takže se ho chystám koupit.“

Nakloní se, překříží si ruce přes hruď a studuje mě. „Co se sakra doopravdy děje? Nenávidíš jeho dům.“

„Není to tak, že bych ho nenáviděla.“ Pokrčím rameny a její oči se zúží. „Zalíbil se mi,“ zaremcám, načež zvedne obočí.

„Ashlyn.“

„Fajn, myslím, že jsme se Dillonem pohádali.“ Kousnu se zevnitř do tváře. Jsem si celkem jistá, že jsme pohádali; jen prostě nemám ponětí proč.

„Myslíš, že jste se pohádali?“

„Možná, pohádali-nepohádali, ale řekla jsem mu, že nejsme zamilovaní a on se naštval a vyrazil ven, ale stačil na mě hodit granát. Myslím, že jeho slova byla, ´Právě jsem zjistil, že žena, do které jsem zamilovaný, není zamilovaná do mně. ´“

„Oh,“ povzdychne a shrbí se na židli.

„Jo.“

„Koupí jeho domu to nenapravíš.“

„Nejsem hloupá, Michelle. Vím, že koupí jeho domu to nenapravím, ale chci, aby věděl, že v nás věřím stejně jako on.“

„Jsi do něj zamilovaná.“ Je to prohlášení, ale přikývnu a zvednu svou kávu.

„Ano, přijala jsem to,“ zamumlám do mého hrnku.

„Nezníš ohledně toho tak naštvaně.“ Zasměje se. Myslí si, že je to legrační.

„Nejsem naštvaná, ale prostě jsme se dostali na bláznivou horskou dráhu a já nevidím vrchol. Jsem vyděšená, protože by tam mohlo být víc drah až bychom jednou dosáhli bodu zvratu.“

„Je do tebe zamilovaný. To se nezmění jen proto, že je naštvaný. On je trochu intenzivní a pravděpodobně si ublížila jeho citům, protože pro tebe má slabost už věky. Možná je do tebe už stejnou dobu zamilovaný. A teď si myslí, že k němu necítíš totéž. Je to standardní Alfa Mužský Syndrom.“

„Alfa Mužský Syndrom?“ zasměju se, a ona přikývne.

„Ano, Alfa Mužský Syndrom, a tvůj muž trpí tím nejhorším případem, který jsem kdy viděla.“

„Stále kupuju jeho dům,“ řeknu jí, a její oči se změkčí.

„Nech mě se na to podívat. Znáš adresu?“

„Jo.“ Řeknu jí ji, a ona si ji zapíše do jejího počítače, pak mrkne na obrazovku. „Co? Prosím, neříkej mi, že už někdo vyslovil nabídku.“

„Ne, žádná nabídka.“ Otočí jejím laptopem, abych viděla. Prohlédnu si obrazovku a detaily domu a pak ucítím, jak se mi zvedne žluč až do mého krku, když uvidím požadovanou cenu.

„Šest set tisíc?“ zašeptám nevěřícně. Můj dům stál pouze šedesát tisíc. Připouštím, je mnohem menší než tenhle, ale prostě. Tahle cena je odporná.

„Hloupá fontána.“

„Co?“ zeptá se.

„Nic,“ zamumlám. „Jak velká by byla záloha?“

„Sto dvacet tisíc, ale třeba by byl ochoten vyjednávat.“

Opřu se, poraženě si povzdychnu. „Nemám tolik našetřeno.“ Mám nějaké peníze, ale ne sto dvacet tisíc dolarů. Kdybych měla, měla bych školní půjčky na nule a novější auto, než to, co mám teď.

„Měla by sis s ním promluvit. Nepotřebuje takové velkolepé gesto.“ Mávne k počítači a já se kousnu zevnitř do tváře.

„Vlastně nemám na výběr, že?“

„Ne, pokud nechceš zkrachovat.“

„Do čeho jsem se to sakra dostala?“ zamumlám.

„Říká se tomu vztah.“ Usměje se, upije z kávy a já jí pod stolem kopnu.

„Přeju si, abys viděla výraz v jeho obličeji, když mluvil o tom, proč ho koupil. Miluje ho, a kvůli mně se ho vzdal.“

„Tak se tam s ním přestěhuj.“

„Cože?“ zamračím se a ona protočí oči.

„Pokud nechceš, aby ho prodal, pak se k němu nastěhuj.“

„Proč jsem na to nepomyslela?“

„Protože jsi teď blondýna.“

„Sklapni.“ Usměju se, když se kolečka v mé hlavě začnou otáčet.

„Čím jsi tady?“

„Mým Suburbanem, proč?“ zeptá se, prohlíží si mě.

„Potřebuju tvou pomoc.“

„Spočívá ta pomoc v odnášení těžkých sraček?“

„Možná.“ Pokrčím rameny, zvednu kávu, loknu si a doufám, že můj plán bude fungovat.

„Máš štěstí, že mám na sobě tenisky,“ zamumlá a já se usměju.

***

„CO SE TO KURVA DĚJE?“ USLYŠÍM KŘIK, a já se podívám na Michelle se širokýma očima a cítím, jak mé srdce uvázne v krku.

„Ach, kurva,“ vydechnu, a moje hloupá nejlepší kamarádka má drzost ukazovat na mě a smát se, když mi z rukou spadnou lahvičky šampónu a kondicionéru na podlahu v koupelně.

„Ashlyn?“ zavolá a já klesnu dolů. Proč? Nevím; není to tak, že by mě neviděl. Ale cítím se bezpečněji za Michelle, která se teď směje jako hyena.

„Michelle, můžu mluvit se svou ženou? O samotě?“ zeptá se, zveličujíc slovo žena, a já se přikrčím.

„Jo.“ Otočí se, podívá se na mě a ústy naznačí, že tohle je ten Alfa Mužský Syndrom, pak se usměje. „Zítra ti zavolám, miluju tě,“ zacvrliká a zmizí z koupelny a zanechá mě tam napospas mému velmi naštvanému manželovi.

„Chceš mi říct, proč jsou všechny mý sračky zabalený?“ zeptá se a ukáže směrem k ložnici.

„Já…“ Zamrznu. Nesmí si všimnout, že jsem taky zabalila i pár mých věcí.

„Ježíši, co to kurva?“ zavrčí, než mám možnost odpovědět. „Neodstěhuju se, a pokud si myslíš, že ano, tak ses nejspíš pomátla na rozumu.“

„Dillone,“ zasáhnu tiše, jeho oči se zúží.

„Neodešel jsem ani ne na tři hodiny a ty ses za tu dobu přesvědčila, že se rozcházíme?“ Nakloní se. „Zamysli se znovu, bejby, protože tohle se nestane. Ne teď, ne jindy. Vzali jsme se, a tak to taky zasraně zůstane.“

„Vzali?“

Oh, to mě poser, ne znovu.

Moje oči sjedou z Dillona k mému otci, který stojí ve dveřích mého pokoje. „Tati.“

„Co se děje?“ Zeptá se mamka, když vyjde zpoza taťky, a obtočí ruku kolem jeho pasu.

„Zdá se, že tvoje dcera je vdaná,“ zavrčí a podívá se na ni.

„Tati,“ zopakuju, a najednou se cítím zlomená.

„Vdaná?“ zašeptá mamka, dívá se na mě se širokýma a zraněnýma očima.

„Pojďme se posadit a promluvit si o tom,“ navrhne Dillon, který zní mnohem klidněji než před chvílí. Oči mého taťky se k němu zhoupnou, jsou naplněné hněvem.

„Promluvit? Chceš si se mnou promluvit teď?“ vyštěkne a já si obalím ruce kolem svého pasu. Věděla jsem, že to bude špatné. Věděla jsem to. Ale přesto jsem tajně doufala, že to bude v pohodě, až jim to řeknu.

„Miláčku, uklidni se,“ zašeptá mamka po jeho boku, a já se dívám, jak vypustí rozedraný výdech.

„Dokonce ani nevím, co mám teď kurva říct.“ Stáhne si čepici a projede si skrz vlasy prsty, pak se na mě podívá. „Nemůžu uvěřit, že jsi to před námi tajila.“

„Omlouvám se,“ zašeptám, přemýšlím o tom, že ty slova se ani nedokážou přiblížit tomu, jak strašně se teď skutečně cítím.

„Ty.“ Ukáže na Dillona. „Věřil jsem ti.“

„Chtěl ti to říct,“ hájím ho bez přemýšlení, vstoupím mezi ně, jen aby Dillon omotal ruku kolem mého pasu a přitáhl si mě k boku.

„Jo, ale neřekl,“ zamumlá a pak se podívá na mamku. „Pojď, jdeme domů.“ Obalí ruku kolem jejích ramen a vede ji pryč. Chci říct něco, abych je zastavila, ale teď vím, že bude nejlepší, když je nechám jít a dám jim šanci vychladnout. Také vím, že musím přijít s pádným důvodem, proč jsem je udržovala v tajemnu.

„Shhhh.“ Dillonovo paže mě pohltí, když mi z  hrdla vyjde vzlyk a mé tělo sebou trhne vpřed. „Bude to v pořádku. Prostě potřebují nějaký čas, aby tu novinku zpracovali,“ zašeptá a já brečím do jeho hrudi silněji. Popadne mě do náručí, vynese z pokoje do obývacího pokoje a usadí nás na pohovku se mnou v klíně. „Prosím, uklidni se. Ty slzy mě zabíjejí.“

„Já…já js - jsem nik…nikdy…nevi - neviděla…mé - mého ta…taťku tak naštvaného,“ brečím, a jeho ruka na mých zádech krouží v uklidňujících kruzích.

„Uklidní se.“ Uklidní, ale kdy? Nikdy jsem neviděla mého taťku se na mě dívat tak, jak se díval a nenávidím myšlenku, že byl naštvaný kvůli mně, tak naštvaný, že odešel. A to jsem ani nedostala mamčinu reakci. Nic neřekla, ale vím, že je zraněná a nenávidím to. „Všechno bude v pořádku, ale prosím, přestaň plakat. Nelíbí se mi to.“

„Nemůžeš mě přinutit přestat brečet!“ Zavzlykám, a jeho ústa klesnou k mému uchu, umísťují tam polibek.

„Já vím,“ zamumlá, zneklidněný tou skutečností. Nevím, jak dlouho tam sedíme, já v jeho klíně, zkroucená kolem něj, s jeho rukama kroužícími po zádech, ale mé slzy se nakonec vysuší a já jsem do něj rozpuštěná. Cítím jak mé oči a tělo začíná být těžkými. „Můžu se zeptat, proč mě stěhuješ pryč?“ zeptá se a mé tělo ztuhne. Snažím se od něj odtáhnout, ale jeho ruce mě drží pevněji, drží mě na místě. „Mluv se mnou.“

„Nestěhovala jsem tě pryč.“

„Sbalila si mé sračky.“

„A moje. Stěhuju pryč nás,“ přiznám tiše a jeho tělo zkamení.

„Prosím?“

„Vím, že miluješ tvůj dům, a vím, že ho opravdu nechceš prodat, tak jsem požádala Michelle, aby mi řekla, kolik za něj chceš, abych ho od tebe mohla koupit, ale nemám dost peněz,“ postěžuju si a jeho tělo se více napne.

„Chtěla si koupit můj dům?“ zeptá se po chvíli, a teď se napnu já. Odtáhne rukou mou tvář od jeho hrudi, a zadívá se mi do očí. „Chtěla si koupit můj dům?“ zopakuje tiše a já pokrčím rameny. „Nenávidíš můj dům.“

„Mám ráda knihovnu a kuchyň, taky mám ráda tvou ložnici,“ bráním se tiše, cítím se provinile.

„Bejby.“ Jeho oči se pohybují po mém těle, když kroutí hlavou.

„Prodávám ho, protože chci, abys byla šťastná.“

„Já chci to samé pro tebe.“ Nikdy předtím jsem nebrala v úvahu city někoho jiného, ale chci, aby byl šťastný. A opravdu nechci, aby ke mně cítil odpor za to, že jsem ho donutila vzdát se něčeho, co pro něj tolik znamená, co je součástí jeho dětství; dětství, které bylo poznamenáno ztrátou jeho rodičů.

„Nenastěhujeme se do mého domu,“ vyjádří se po chvíli, cítím, jak se můj obličej scvrkne v rozmrzelosti.

„Ano, nastěhujeme.“

„Ne, nenastěhujeme.“

„Jsi tak zatraceně protivný.“ Odtáhnu se od něj, a protože není připraven na mou náhlou změnu, skoro spadnu na zadek, ale naštěstí je silný a rychlý, takže mě chytí dřív, než bych si něco udělala.

„Buď opatrná.“

Vyrovná mě, a jakmile jsem na nohou, nakloním se k němu blíž a zakřičím. „Přestaň mi říkat, co mám dělat!“

„Do prdele, teď jsi naštvaná, protože tě nenechám nastěhovat se do domu, který nenávidíš?“

„Ne, to je hloupost,“ řeknu, i když je to částečně pravda. „Jsem naštvaná, protože se snažím udělat něco, abych ti ukázala, že tě miluju a z tebe se stane obrovský kretén.“

„Co jsi to právě řekla?“

„Že jsi obrovský kretén,“ zahučím a otočím se k odchodu, ale ještě předtím, než můžu udělat dva kroky, je u mě. Jeho ruce se kolem mě obtočí, aby mě otočil k jeho obličeji.

„Řekni mi, co jsi řekla.“

„Řekla jsem to.“

„Řekni to znovu.“

„Jsi kretén,“ zopakuju a přemýšlím, proč sakra chce, abych mu to stále říkala.

„Ne, tu část o zamilování.“

„Co?“ začnu propadat panice, protože si uvědomím, co jsem mu připustila, aniž bych si uvědomila, že si to připouštím.

„Miluješ mě,“ zopakuje tiše a já zírám, nemám tušení, co dělat. „Vyzkoušíme můj dům na několik týdnů. Pokud se ti tam nebude líbit, vrátíme ho zpět na trh a najdeme si dům, na kterém se shodneme.“ Usměje se a pak jeho hlava klesne k mému krku a obličejem se mi o něj otře. „Miluješ mě?“

„Promyslím si to,“ zamumlám a obalím paže kolem jeho krku, zatímco nakloním hlavu na stranu, aby měl lepší přístup k mému krku.

„Na to už je příliš pozdě.“ Nakloní se dozadu, usměje se na mě a pak mi umístí měkký polibek na mé rty. „Jedla si?“

„Ne.“

„Dobře, já taky ne, tak pojďme.“ Popadne mě za ruku a začne mě odvádět pryč, ale zastavím ho.

„Kam jdeme?“

„Na pizzu, jsem hladový.“

„Kam jsi dnes šel, když si odešel?“ Zamračím se; byl pryč tři hodiny a možná o něco víc.

„Trochu jsem se projel, pak jsem šel k Jaxovi a Ellie.“

„To jsi udělal?“ Zašeptám nevěřícně a jeho tvář se změkčí.

„On a já jsme zadobře. Ví, jak se ohledně tebe cítím, a potřeboval jsem jeho radu, jak postupovat. Nejsi úplně otevřená kniha.“

„Oh, Bože,“ zasténám. „Dokážu si představit, co ti řekl.“

„Nic špatného. Řekl mi, abych se přes to dostal, že jsem první muž, se kterým jsi ve vážném vztahu, a potřebuju ti dát čas, aby ses přizpůsobila tomu, že jsme my.“

„To je dobrá rada.“ Přikývnu a on zavrtí hlavou v popření.

„Myslím si, že ne,“ zamumlá a opře si čelo o mé. „Chci tě celou. Tvou mysl, tvou duši a hlavně tvoje srdce. Chci, aby každý tvůj nádech, byl pro mě. Chci se vtisknout do tvé kůže, takže po mně budeš toužit jako po droze a nikdy nebudeš chtít být beze mě.“

„Myslím, že jsi bláznivý,“ přeruším ho, studuju upřímnost v jeho očích. Opravdu to chce, a ta děsivá věc je, že si myslím, že se ohledně něj cítím stejně.

„Zamiloval jsem se do ženy, která mě udělala bláznivého.“

„Taky si mě udělal bláznivou,“ řeknu tiše a jeho tvář se přiblíží blíž k mé.

„Už žádné hádky kvůli důležitým věcem. Máme toho dost k vypořádání s nebo bez bojování mezi námi.“

„Potřebuješ se chopit vlastní rady.“

„Pokusím se,“ souhlasí a políbí mě. „Teď pojďme jíst, jsem hladový.“

„Dobře,“ souhlasím, následuju ho z domu k autu, které je zaparkované na příjezdové cestě.

Jakmile jsme oba usazení a připoutaní, vycouvá a vyrazí do ulice, s jeho rukou na mém stehně. Prsty mě hladí na kůži přes jednu z děr na materiálu.

„Uděláš tu díru obrovskou, pokud to budeš dál dělat.“ Položím svou ruku na jeho a z boku zachytím jeho úsměv. Běhám prsty přes jeho ruku, podívám se na obrazovku na jeho palubní desce, a vidím, že mu někdo volá a mé tělo zamrzne, když uvidím jméno té-děvky-z-pekla.

„Do prdele,“ zamumlá, stiskne odmítnutí po druhém zazvonění.

„Proč ti volá?“

„Pravděpodobně proto, že mi volali její rodiče a já jim to nezvedl.“ Snažím se trochu nadechnout, než promluvím, protože nechci znít jako šílená ženská, ale vážně, co to sakra?

„Proč ti volají její rodiče?“ Fajn, dobře, to znělo z poloviny normálně a ne jako pištění v mé hlavě.

„Jsi připravena mluvit o mně a o ní?“

Bože, jsem? Nemyslím si, ale opravdu musím pochopit, co se to sakra děje.

„Beru to jako ne,“ zamumlá, zní zklamaně.

„Jsi si blízký s její rodinou?“ zeptám se, když si myslím, že je to bezpečné místo pro začátek.

„Můj bratr a já jsme žili s jejích rodiči, poté, co naši zemřeli,“ řekne. Zvedne dlaň, a prsty přejíždí po mých a palcem jemně přejíždí přes můj zrychlený pulz v mém zápěstí.

„A co tví prarodiče?“

„Můj dědeček zemřel rok před mými rodiči, a moje babička byla v nemocnici se stařeckou demencí a umřela, když jsem byl druhým rokem na střední.“

„To je mi líto.“

„Už je to dávno,“ řekne tiše, ale v jeho tónu stále pociťuju bolest.

„Možná, ale je mi to pořád líto.“ Stisknu mu prsty. „Jak jsi skončil u jejích rodičů?“

„Moje mamka a její mamka byly v sesterstvu na vysoké škole a po ukončení studia si otevřeli praxi. Byli v našich životech, co si pamatuju.“

„Neměli jste žádnou jinou rodinu?“ zeptám se tiše, když podélně zaparkuje na prázdném místě před pizzerií.

„Můj otec má bratra, ale nebyl schopný vzít si dva dospívající kluky. Bylo toho na něj moc, má ženu a tři holky a mamka neměla žádné sourozence. Její rodiče byli starší, o hodně starší, když ji měli a nebyli v pozici, kdy by si nás mohli vzít.“

„Takže její rodina se ujala tebe i tvého bratra?“

„Jo, žili blízko, takže jsme nemuseli měnit školy ani provádět žádné velké přizpůsobování. Byli pro nás jako rodina.“

„A byli v pohodě s tím, že jsi randil s jejich dcerou?“ To je něco, co shledávám těžko uvěřitelným. Není žádný způsob, že by můj taťka byl v pohodě s tím, že randím s klukem, který žije ve stejném domě jako já. V žádném případě.

„Mluvíme teď o ní?“ zeptá se, já se na něj podívám a zakroutím sebou.

„Nevím,“ přiznám se a on si povzdychne, vypne auto, otevře dveře a vyjde. Zhluboka se nadechnu, otevřu dveře a setkám se s ním před autem.

„Můžu vidět, jak se ti v hlavě točí kolečka,“ řekne tiše, přiblíží se ke mně a přidrží mou tvář v jeho dlaních. Má pravdu. Mám miliardu otázek, ale mám pocit, že je bezpečnější žít s mou hlavou pohřbenou v hromadě popírání. „Vím, že mluvit o ní tě rozrušuje, ale opravdu rád bych ti ty věci vysvětlil.“

„Dillone.“ Nadechnu se, přeju si, abych byla statečnější.

„Dám ti čas, ale pokud máš nějaké otázky, tak se ptej.“

„Stále s ní mluvíš?“

Palcem mi jemně přejede přes tvář a jeho oči vyhledají mé. „Už dlouho ne.“

„Ví, že jsme se vzali?“ Srdce se mi zrychlí nad tou myšlenkou, že o nás ví. Nestarám se, že to ví; vlastně chci, aby věděla, že je můj. Ale s tím, co se stalo v minulosti mé rodině, vím, že nějaké informace jako tyto můžou člověka vypnout a bez ohledu na cokoli, co si myslí, že jejich vztah byl, nepochybuji o tom, že ho milovala.

„Jsem si jistý, že to ví, protože jsem o nás řekl jejím rodičům.“

„To jsi udělal?“

„Jsou pro mě jako rodina. Chtěl jsem se s nimi podělit o mé štěstí,“ řekne, ale způsob, jak se jeho čelo zvrásní, mi řekne víc, než jeho slova. Rychle přejede přes mé rty, vezme mě za ruku a zamíříme do pizzerie, aniž bych měla šanci zeptat se na to, co mu na to řekli, a to i přesto, že jsem si celkem jistá, že odpověď na svou otázku znám.