Jax - 22. kapitola

Překlad: Rebelka
Kor.: Evudar

Jax

„PHIO!“ VYPÍSKNE MADDIE, KDYŽ SOPHIE otevře dveře. Váhal jsem, když jsem ji vzal zpátky - pár hodin s ní nebylo dost.

„Moje dítě!“ vykřikla Sophia, vzala mi Maddie z náruče a drtila její malé tělo proti sobě. „Bože, tak moc jsi mi chyběla… tak moc jsi mi chyběla.“

Maddie se chichotá, když jí Sophia sází polibky po celé tváři. Být svědkem jejich shledání, mi přináší hrudku do krku. Přesně takto jsem se cítil před několika hodinami. Sophia se usmívá, když se její oči přesunou ke mně.

„Naše holky jsou doma,“ zašeptá. Přesune si Maddie na bok a používá volnou paži, aby si mě přitáhla do drtivého objetí. „Říkala jsem ti, že se vrátí.“

Říkala a jsem tak rád, že měla pravdu.

„Můj táta, Phio,“ řekla Maddie a ukáže na mě. To způsobí, že se mi rozšíří úsměv. Je to skvělý pocit být potřebný, chtěný, milovaný. V tomto velkém krutém světě už nejsem sám. Mám svou malou holčičku po boku a to je vše, co kdy budu potřebovat.

„Ano, je,“ odpověděla Sophia a mrkla na mě. „Candice je v kuchyni. Chystám Maddie vzít nahoru na koupání, takže si vy dva můžete mluvit.“

„Dík.“

Jak se otočím, Sophia mě popadne za loket. „Nebuď na ní moc přísný, Jaxi? Vím, že jsi naštvaný, ale v tuto chvíli je velmi křehká.“

Přikyvuji. Byl jsem pohlcen vinou od chvíle, kdy opustila můj dům v slzách. Poslední věc, kterou chci udělat, je ublížit jí ještě víc. Budeme muset najít střední cestu, jestliže budeme spolupracovat ve snaze být naší dceři rodiči.

Zabolelo mě srdce, když jsem vešel do kuchyně a našel Candici s hlavou pohřbenou v jejích rukou. Na stole má před sebou hromadu použitých kapesníků. Když se k ní přiblížím, vytáhnu ji ze židle do své náruče.

„Neplakej,“ zašeptám.

„Ach, Jaxi. Všechno jsem zničila. Můžeš mi někdy odpustit?“

Když si položí obličej na můj hrudník, opřu si bradu o její hlavu. Obklopuje mě její sladká jablková vůně. Jak mi ta vůně chyběla. „Pssst,“ řekl jsem jí, když jsem ji pevně držel. Můžu jí odpustit? Nevím.

Nepustím jí, dokud se její slzy konečně nezastaví. „Je mi to líto,“ šeptá a otírá oči zadní částí ruky, než vytáhne další kapesník z krabice a vysmrká se.

„Bylo to těžké pro nás všechny,“ řekl jsem a sedl si ke stolu.

„Děkuji, že jsi přišel… a přivedl Maddie zpátky.“

„To je samozřejmost, že jsem ji přivedl zpátky. Nejsem monstrum. Miluje tě a já bych ji nikdy od tebe nevzal pryč.“

„Jako jsem ji vzala já od tebe?“ Candicina ramena poklesla a vidím, že lituje toho, co udělala. Měla by - její činy mě skoro zlomily.

„Musíme to vyřešit, Candice, najít nějakou společnou řeč. Nemůžeme pořád bojovat. Musíme vzít v úvahu, že máme Maddie.“

„To máme,“ řekla a nedůvěřivě se na mě usmála. Posadila se vedle mě.

„Můžeš začít tím, že mi řekneš proč? Proč jsi zatajila těhotenství?“

Pokrčí rameny. „Chtěla jsem ti to říct od samého začátku.“

„Tak proč jsi to neudělala?“

„V ten den, kdy jsem ti poslala tu textovou zprávu, jsem zjistila, že jsem těhotná. Byla jsem v šoku, vyděšená a naprosto zdevastovaná. Byl jsi první osoba, kterou jsem kontaktovala. Dokonce ani Sophii jsem to neřekla. Není to něco, co jsem čekala Jaxi, nebo dokonce chtěla. Bylo mi jen osmnáct. Byl jsi první a jediný muž, se kterým jsem kdy spala.“

„Věděl jsem, že jsem si ho měl zasraně zabalit,“ mumlal jsem si pro sebe, když jsem zakroutil hlavou.

„No, neudělal jsi to. Na tom už teď nezáleží. Co se stalo, stalo se. Mám Maddie, nevrátila bych nic z toho ani za nic.“

„Ani já ne.“ Je to jediná dobrá věc, která z této šlamastiky vyšla. „Přál bych si, abys mi to řekla. Proč jsi mi to neřekla?“ Snažím se na ní nebýt naštvaný, ale musím to vědět.

„Bylo to přes měsíc, co jsem od tebe naposledy něco slyšela. Bylo opravdu těžké se v té době k tobě dostat. Vyspal ses se mnou a uprostřed noci jsi utekl, takže poslední věc, kterou jsem chtěla udělat, bylo pronásledovat tě, když ses zachoval jako nějaký patetický loser. Tvá odpověď na mou textovku byla bolestivá, Jaxi. Tak rozdílná od člověka, o kterém jsem si myslela, že ho znám, a určitě to nebyla odpověď, ve kterou jsem doufala.“

„Tvá zpráva nebyla to, v co jsem doufal. Byl jsem tak šťastný, že jsem viděl tvé jméno na obrazovce. Nemáš tušení, jak moc jsem tě ten den potřeboval slyšet. A pak jsi napsala, že jsem zklamání. Po celý svůj život jsem byl zklamání.“

„Já byla zklamaná. Myslela jsem, že pro tebe naše přátelství znamená víc než to.“

„No, to je to, co umím nejlépe. Zklamat lidi.“ Odmlčím se, abych se uklidnil. Ztráta mých sraček nám nepomůže. „Bez ohledu na mou odpověď nebyla o dítěti žádná zmínka.“

„Po způsobu, jakým jsi odpověděl, jsem si nebyla jistá, jestli bys to chtěl vůbec vědět.“

„Samozřejmě, že bych to chtěl vědět - je to moje dítě. Měl jsem právo to vědět, Candice.“

„Část mně tě nenáviděla za to, jak ses ke mně zachoval, jako bych nebyla nic. Využil jsi mě.“

„Nikdy jsem tě jen nevyužil. Ta noc pro mě znamenala všechno.“ Natáhnu se přes stůl a položím ruku na její. „To znamenalo všechno. Omlouvám se, že jsem způsobil, že to cítíš takhle.“

„Pro mě to znamenalo totéž,“ zašeptá, ale nedokáže se mi podívat do očí. „Bylo mi osmnáct, Jaxi. Těhotná… sama. Sophia se zlobila, když jsem jí to řekla. Kurva, málem se zcvokla. Myslím, že to bylo dáno tím, čím si ona prošla se mnou. Byla to historie, která se opakovala. Nikdy nechtěla, abych skončila jako ona, mladá, svobodná a těhotná.“

„To chápu. Ale stále to nevysvětluje, proč jsi mi to nikdy neřekla.“

„Existovalo tolik důvodů, Jaxi.“

„Jako?“

„To nebyla jedna věc. Byla to kombinace věcí.“

„K čertu, Candice.“ Cítím, jako bych mlátil hlavou proti zasrané zdi. Potřebuji odpovědi.

„Odešel jsi, tvůj nedostatek kontaktu, tvá reakce na mou textovku, potenciální kariéru v politice, můj věk, Sophia… seznam je nekonečný. Vždy jsi říkal, že nikdy nechceš mít děti, Jaxi. Že se nikdy nechceš usadit nebo se k někomu vázat. Když se Sophia poprvé zmínila o tom, že by měla dítě přijmout jako vlastní, myslela jsem si, že je to absurdní. Dítě bylo součástí mne - nás. Bylo to všechno, co mi po tobě zbylo.“ Její oči se konečně vrátily ke mně. „Nerozhodla jsem se z rozmaru, Jaxi. Všechno jsem vzala v úvahu. Tehdy jsme se rozhodli odjet. Vybrala jsem si Sydney, protože jsem věděla, že tam jsi. Pořád jsem doufala…, víš… že se nějakým způsobem magicky znovu spojíme a budeme žít šťastně až do smrti. Byla jsem mladá. S mylnými představami.“

„Je mi to líto.“ Cítím se jako takový bastard. Měl jsem vynaložit větší úsilí. V mém srdci jsem už věděl, že naše přátelství nebude nikdy stejné; jakmile jsme tu čáru překročili, všechno se změnilo. Ale to není ospravedlnění toho, jak jsem se k ní zachoval. „Stále si přeju, abys mi to řekla.“

„Tolikrát jsem zvedla telefon, abych ti zavolala. Bolelo mě srdce. Cítila jsem se, jako by mi tisíce cihel drtilo hruď. Byla jsem křehká a nebyla si jistá, jestli bych od tebe dokázala zvládnout další úder. Snaž se pochopit věci z mého pohledu. Nikdy jsi nebyl typ na závazky. Ve škole ses přesouval od jedné dívky ke druhé. Poté, co jsi odešel, jsem od tebe nic neslyšela, takže jsem si přirozeně myslela, že po mě jsi udělal totéž a přešel k další. Nechal jsi mě se cítit, jako bych byla jen další zářez na opasku. Čím víc těhotenství pokračovalo, tím více jsem ztrácela naději. Nakonec jsem se rozhodla vzít Sophiinu nabídku. Byla jsem v temnotě a věděla jsem, že ona dá Maddie stabilitu, kterou potřebuje.“

„A co když ses vrátila do mého života? Proč jsi to neřekla? Nechala jsi mě s ní trávit čas. Kurva, dokonce jsem jí hlídal. Jak jsi mi to mohla neříct?“ Nejsem si ani jistý, co od ní očekávám. Neexistují žádná magická slova, která by způsobila, že ta bolest v mé hrudi zmizí. Nic, co může říct, to nenapraví.

„Tolikrát jsem to chtěla říct… tolikrát. Užíralo mě to. Zvláště když jsem viděla, jak dobrý jsi s ní byl. Ale to už bylo příliš pozdě. Nemělo smysl ti to říct. Maddie byla šťastná a já jsem nechtěla narušit její život. Také jsi byl šťastný. Tvé podnikání probíhalo dobře a vypadalo to, že jsi spokojený. Zabíjelo mě, když jsem věděla, že je tvoje a nemohla nic říct. Ale pak jsi řekl nebo udělal něco, co potvrzovalo, že jsem udělala správné rozhodnutí. To, že jsem tě s ní nechala strávit nějaký čas, tím jsem ti něco dávala… vám oběma. Nikdy nikoho nepřijala tak jako tebe. Sblížili jste se hned od začátku. Bylo to, jako byste oba věděli, že patříte k sobě.“ Zmlkla a zakryla si obličej rukama. „Myslela jsem, že pro nás všechny dělám správnou věc.“ V okamžiku, kdy začala znovu plakat, dostal jsem se k ní. „Je mi to tak líto, Jaxi.“

Nevím co na to říct. Chápu, proč se tak cítila, ale v mých očích to tak nebylo. Candice byla můj život. Byl jsem do ní zamilovaný. Byl bych tam, kdybych to věděl. Stále jsem naštvaný. Měla mi to říct.

Když jsem ji pustil, opřel jsem se o židli a vydechl. Co se stalo, stalo se. I když to nenávidím, minulost změnit nemůžeme. Ale jedna věc je jistá, nemůžeme se vrátit zpátky k tomu, co bylo. Dokonce, i když její důvody mají svou hodnotu, má důvěra k ní je pryč. Mohu se jen posunout vpřed, jak nejlépe budu moct. Nemám jinou možnost.

„Kam jsi odešla? Proč jsi tam zůstala tak dlouho?“

„Mudgee.“

„Mudgee? To je uprostřed zasranýho ničeho.“

„Je to jenom čtyři hodiny.“ Slabě se zasmála. „Je to opravdu krásné místo.“

„Proč Mudgee?“ Opravdu nemusí odpovědět. Asi si myslela, že to bude poslední místo, kde bychom ji hledali, a měla pravdu.

„Když jsem poprvé odjela, zůstali jsme v motelu na pár nocí.“

Dívám se na kapesník, kterým otáčí v prstech, když mluví.

„Neměla jsem v plánu odejít na tak dlouho, ale věděla jsem, že ještě nejsem připravena jít domů. Potřebovala jsem si uspořádat myšlenky. Tak jsem se dostala do auta a jela jsem a jela. Tam jsme skončili. Zastavili jsme se ve městě, kde jsme si dali něco k jídlu, a viděla jsem ve výloze inzerát na pronájem chatky. Po obědě jsem se na to šla podívat a bylo to krásné. Tak malebné. Zamilovala jsem se do toho. Věděla jsem, že je to přesně to, co potřebuju, abych si utřídila myšlenky. Chatka měla 360 ° výhled na krajinu. Starý pár, který jí vlastnil, pan a paní Lynchovy, byli tak milí. Zbožňovali, že byla Maddie kolem. Jejich usedlost se nacházela na stejném pozemku jako chatka, ale stále dost daleko, aby nám dala soukromí. Nezdálo se, že by jim zabránilo, aby na nás dohlíželi. Dokonce nás občas pozvali na večeři.“

I když jsem nenáviděl, že byli pryč, jsem rád, že o ně bylo postaráno. To je to, co mi dělalo největší starosti, že jsem nevěděl, jestli jsou v bezpečí. Měla by nám alespoň oznámit, že jsou v pořádku. Jednoduchý hovor nebo textovku. Bylo příliš mnoho tohle žádat? Myslím, že Sophia a já bychom trpěli mnohem méně, kdyby alespoň toto Candice udělala.

Bolí mě hlava a v hrudi. Stále se snažím ty sračky pobrat. Ještě před několika měsíci bylo všechno perfektní. Byl jsem šťastný. Bláznivě šťastný. Měl jsem ženu svých snů po svém boku. Myslel jsem, že jsem přesně tam, kde mám být.

Aspoň jsou teď doma. Možná jsem ztratil svou lásku, mou nejlepší kamarádku, ale mám zbytek života se svou malou holčičkou, na kterou se těším.

Musíte vzít pozitiva z toho, kde se dá.