CC - 19. kapitola

Překlad: Luciana

Vyřadit ze hry rytíře Kulatého Stolu, nemělo být vůbec těžké, vzhledem k tomu, že ten chlap byl naparující se nafoukaný blbec, ačkoliv Sir Garth vypadal, že by neměl problém, udržet se na bitevním poli, nebo na turnajovém závodišti.  Ale na mou duši, jestli Alec uvidí toho rytířského troubu, ještě jednou pokleknout na koleno a básnit o kráse Caroliny, praští ho přímo mezi jeho rytířské oči – a ne jen hloupým žaludem, ale zatraceným kamenem.

Jak Carolina dokázala nezakroutit Siru Garthovi krkem? Ten idiot vážně odstoupil a vypadal zděšeně a velmi omluvně, když ona zkusila jeho vzít za ruku, zatímco kráčeli po cestě resortu. Alec přesunul svůj pohled skrz dalekohled a Nicholase, kráčejícího za nimi, právě ve chvíli, kdy se ten bastard usmál.

Přesto, najít příležitost, vyřadit toho rytíře, se zdálo téměř nemožné – hlavně díky Nicholasovi, který ztrojnásobil stráže. Přivezl si je snad nákladní lodí? Ten muž dokonce posílal malé oddíly, hlídkovat na jeho stezku divočinou, a ďábelsky měnil hodiny jak ve dne, tak v noci. Ale díky vlkům, kteří ho vždy varovali, Alec dokázal zůstat o krok před muži – kteří, jak rychle zjistil, prahli po krvi. Sakra, jednou, když se čtyři z nich, schovali za strom, na který on vylezl, aby se schoval, slyšel je, jak se shodli na tom, že rozkaz nezabíjet, neznamená nezranit. A jindy je slyšel zmínit hromadu peněz, kterou, jak jejich pozorný velitel řekl, připadne tomu, kdo se ukáže s Alecem, s naprosto oholenou hlavou.

Jo, bratrský Nick, byl jeden nasraný Atlantiďan.

A Mac stále šíleně vyváděl, podle Duncana. A stejně jako Nicholas, ani Duncan nemohl zjistit, proč je mladší čaroděj tak proti tomu, aby se Carolina vdala za MacKeage, a Titus zjevně stále neřekl synovi, že pozval Aleca na ples. Alec přemýšlel, jestli Rana náhodou zmínila, že ho osobně pozvala – stejně jako půlku svobodných mužů ze dvou měst, pomyslel si s tichým úšklebkem, když dal dolů dalekohled. Opravdu nečekal, že Rana bude pokračovat ve své malé šarádě, ale ta žena osobně doručila dalších devět pergamenových obálek místním mužům, kteří se teď producírovali kolem, jako nafouknutí opičáci.

Celé Spellbound Falls bzučelo vzrušením z toho zatraceného plesu. A věděl určitě, že Ray a Mike Byramovi, Charlie Vail, Rich Nason a Nick Patterson, se naskládali do Rayova starého, unaveného pickupu a jeli až do Bangoru, půjčit si smokingy – všechno kvůli vyhlídce tance, s krásnou princeznou. K čertu, Ray si dokonce koupil úplně novou, červenou, hliníkovou hůlku, aby ladila se jeho šerpou.

Alec sledoval Carolinu a Sira Nafoukaného Blbce, kráčet do zatáčky na cestě, s Nicholasem kráčejícím za nimi, a povzdechl si nad další ztracenou příležitostí, když hodil dalekohled a prak do svého batohu. Vyprázdnil kapsu bundy od malých kulatých kamenů a hodil je do boční kapsy batohu, pak se podíval na slunce, aby zkontroloval jeho postavení. Jedna hodina do soumraku a něco méně, než tři hodiny do úplné tmy, což byla doba, kdy se podívá po křižákovi, Aaronu z Devonshiru, když to vypadá, že Sir Garth bude dnes večer večeřet s Carolinou.

Třikrát z posledních čtyř nocí, Alec viděl Devonshira dělat dlouhé procházky mimo území resortu – každou noc jiným směrem – jen jednu noc vynechal, když na něm byla řada, aby večeřel s Carolinou. Spíš než aby ho následoval, Alec jednoduše načasoval Aaronovy procházky – které byly asi čtyři hodiny dlouhé – zatímco místo toho posuzoval možnost vyřadit Sira Gartha. S jen dvěma dny do plesu, začínal být Alec trochu naštvaný sám na sebe, a rozhodl se, že dnes večer je na řadě Devonshire, aby byl zbaven možnosti usilovat o Carolininu ruku.

Alec opatrně přehodil batoh na záda a slezl z vysoké borovice, na které byl usazený, čtyři vlci byli roztroušeni okolo kmene a ospale mrkali očima, když konečně dosáhl země. “Pojďte, vy znudění vlci,“ zašeptal s tichým úšklebkem, když se pohnul hlouběji do lesa. „Je čas jít zjistit, jestli má náš nebojácný Křižák, odpor k imaginárním medvědům.“

*****

Alec tiše vklouznul do ložnice Tita a Rany, potichu vzal židli, která byla vedle pracovního stolu, a postavil ji na čarodějově straně postele, pak se na ni posadil obkročmo, s pažemi položenými na jejím opěradle a čekal.

Cítil ten moment, kdy se Titus probudil, takže nebyl překvapený, když se najednou rozsvítila lampička. „Proboha, MacKeagi, už překračuješ hranice!“

„Jo, to je jedna z mých nejnesnesitelnějších vlastností.“ Alec s úsměvem pokývl Raně, když se posadila s tichým zalapáním po dechu. „Omlouvám se, že jsem vás vylekal z vašeho spánku, ale myslel jsem si, že byste rádi slyšeli z první ruky, že vaše dcera je v bezpečí před třetím únoscem.“ Sklouzl pohledem na Tita a hodil dva malé medailony na přikrývku, zakrývající čarodějovy nohy. „Vzal jsem tyhle dva z mrtvých mužů, ten den, co jsem je chytil, jak pronásledují Carolinu.“

„A rozhodl ses mi je přinést dnes v noci,“ zavrčel Titus, aniž by se na ně podíval, „do mé královské ložnice?“

Alec přikývl. „Myslel jsem si, že budete chtít vědět dnes v noci, že už si nemusíte dělat starosti se třetím únoscem.“ Pokrčil rameny. „Aaron je rozdhodně smrtelný, ale byla mu dána taková moc nad magií, aby mohl cestovat časem podle svého, stejně jako najít Carolinu a zbavit ji náramku.“

Titus sevřel manželčinu ruku, když zalapala po dechu, ačkoliv sám zbledl až po kořínky svých královských, bílých vlasů. „Chceš říct, že ten třetí únosce, byl Aaron z Devonshiru? Ten Křižák, kterého jsem sem přivedl?“

Alec přikývl a otevřel svou druhou ruku, a na prstech se mu houpal větší medailon. „To byl důvod, proč měla zavázané oči a on před ní nemluvil, takže by ho nemohla poznat, až by ji zachránil. Z toho, co jsem slyšel dnes večer, ten únos byla jen finta, a skutečný plán, byl držet vaši dceru, až dokud by vaši nehrožení válečníci nepřijeli do Nova Mare. Aaron měl v úmyslu předstírat překvapení, až byste byl donucen přiznat, že se Carolina pohřešuje a pak by přísahal, že si neodpočine, dokud ji nepřivede zpátky k vám.“ Pokrčil rameny. „Ale ona utekla a pak se pohřešovala, takže musel zavolat svého magického partnera a komplice, aby mu pomohl vymyslet nový plán.“

„Ale proč ji unesl,“ zeptala se Rana, „když byl pozvaný, aby se o ni ucházel?“

Alec opatrně volil slova, protože nechtěl prozradit nic z jeho prvního, pozdně-nočního rozhovoru s Titem. „Obávám se, že Aaron byl stejnou obětí, jako Carolina, ve skutečnosti. Z toho, co jsem vyrozuměl, věřil, že skončí jako hrdina, s vaší dcerou jako odměnou,“ vysvětlil tiše a pohledem sklouznul k Titovi, „zatímco ve skutečnosti byl jen prostředkem k tomu, aby se Carolina dostala do potíží, což by vás rozptýlilo na tak dlouho, aby vaši nepřátelé mohli napadnout Atlantidu. Ale myslím, že Aaron začínal mít podezření, že nebude mít svatební noc, což ho nejspíš vedlo na schůzku s jeho magickým dobrodincem.“ Alec jemně zhoupnul třetím stejným, ale větším medailonem, který vzal z Křižákova zlomeného krku. „Jelikož já mohu jen spekulovat, co ten symbol znamená, předpokládám, že vy poznáte, kdo dal Aaronovi moc, aby unesl vaši dceru,“ řekl a podal medailon Titovi.

Čaroděj ho sotva vzal, když ztuhnul při nadechnutí.

„Kdo to je?“ zeptala se Rana, vzala od něj medailon a také se překvapeně nadechla. „Ares,“ zašeptala a vrhla pohled na Aleca.  „Bůh války je tady? Vážně jste ho viděl? Tady, v Nova Mare?“

„Jo,“ řekl Alec s přikývnutím, „jen ne na pozemcích resortu, protože jsou příliš dobře strážené, což je důvod, proč Aaron musel jít několik mil odtud. Nebo spíš, jsem možná viděl toho Arese… společníka,“ řekl a otřásl se. „Mohl jsem jen rozeznat stínové obrysy něčeho, co mluvilo s Aaronem zpoza horského rybníku a nemůžu říct, jestli to byl člověk, nebo zvíře.“ Podíval se na Tita. „Všechno, co jsem mohl vidět, byly malé oči, planoucí ohněm a cítil jsem, jak vzduch pulsuje něčím, co bylo cítit jako…“ Poškrábal se na krku. „Přísahal bych, že jsem cítil strach, ale vypadalo to, že přicházel od Arese, ne od Devonshira.“

„Cítil jsi syna Arese a Afrodity, Deimuse,“ řekl Titus, jeho hlas by napjatý sotva kontrolovaným vztekem, „který je ztělesněním strachu.“

„Ale jsou to mýty, což znamená, že neexistují,“ zavrčel Alec. Mávnul k posteli. „A tedy, ani vy byste neměli.“

Titus na něj zíral, několik úderů srdce a jeho hlas zjemněl, když konečně promluvil. „My existujeme, Alecu, protože lidstvo nás stvořilo – bohy, stejně jako démony – do opravdové existence. Je jedno, jestli jsme Řečtí, Římští, Egyptští, Norští, Indiánští, Keltští, Čínští, Mayští…“ Pokrčil rameny. „Božstva se stala nesčetná a různorodá, jako lidé, kteří obydlovali celý svět, když každá civilizace, od počátků věků, hledala odpovědi na základní otázky smyslu bytí. A jakmile se mýtus zakořenil ve společné lidské duši, stal se tak reálným, jako lidé, kteří nás stvořili.“ Smutně se usmál. „Jsme, ve skutečnosti, přehnaným odrazem největšího lidského dobra a nejhoršího zla.“ Vzal větší medailon od Rany a hodil ho vedle dvou ostatních. „Takže vidíš, není to v žádném případě síla představivosti o nic víc, než když se lidé – jednotlivci nebo celé národy – snaží uplatnit svou vůli jeden nad druhým.“

„Bude třeba velmi statečného muže, aby miloval naši dceru,“ řekla Rana tiše. „Stejně jako někoho, kdo je dost moudrý na to, aby porozuměl, že strach sám o sobě, je jen mýtus.“

Alec viděl Tita, jak zakryl její ruku a sevřel ji. „Byl jsi schopen zjistit, co Aaron nyní plánuje?“ zeptal se Titus a jeho hlas znovu zněl naštvaně. Ale pak najednou odhodil deku, aby slezl z postele. „To je jedno; budu mít to potěšení, zeptat se toho bastarda sám.“

Alec zvedl ruku, aby ho zastavil, když chvíli bojoval s tím, aby zamaskoval svůj šok, že král druidů má na sobě zářivě červený spodek od pyžama. „Je mrtvý.“

Titus se překvapeně odtáhl, zaklesl pohled do Alecova, na několik úderů srdce, než sklopil pohled a mlčky přikývl.

Alec se postavil, postavil židli zpátky vedle stolku. „Nemusíte se obtěžovat starostmi o likvidaci škod, jelikož není žádný důkaz o tom, že tady Aaron z Devonshiru vůbec někdy byl.“ Mávnul k medailonům, které spadly na zem. „A co se týká Deima…“ Alec se lehce uklonil, než se otočil ke dveřím. „Pochybuji, že o něm nějakou dobu uslyšíte, jelikož Aresův syn se zjevně bojí včel.“

„MacKeagi,“ řekl Titus napjatě, takže ho donutil se obrátit. „Děkuji ti.“

„Vypadá to, že vaše řada nápadníků, je už jen na dvou – když nepočítám vašeho muže, Nicka – a jen dva dny před námi.“ Zamračil se na čaroděje a jeho usmívající se ženě věnoval úsměv. „Nevíte náhodou, jestli Carolina dává přednost některému z nich?“

„Moje dcera…“

„Naše dcera zná své srdce,“ řekla Rana a přerušila Tita. „A my oba přijmeme její rozhodnutí.“ Na oplátku věnovala Alecovi velmi Carolinin úsměv. „Ačkoliv mám obavu, že Maximilián stále dělá zatraceně, co může, aby ji ovlivnil.“

 „Ženo!“ vyštěkl Titus.

Alec Raně pokývnul, ani ne moc šokovaný její přímočarostí, vzhledem k tomu, čí matka to byla. „Jsem si jistý, že vaše dcera je dost vynalézavá, aby nakonec přesvědčila svého bratra, aby viděl věci jejíma očima.“

„Počkat,“ řekla Rana, když se otočil ke dveřím. „Taky bych vám chtěla poděkovat, Alecu. Ne jen za to, že jste zachránil Carolině život, a to ne jednou, jak to tak vypadá, ale zato, že jste mi osobně řekl o Aaronově zradě,“ řekla a její úsměv zmizel, když zabodla svůj loket do manželova boku – což změnilo cokoliv, co na ni Titus zavrčel, v zasténání.

Alec se jí jednoduše lehce uklonil, otočil se pryč právě, když slyšel další mumlání a další zasténání, jenže byl zastaven, když Rana znovu zavolala jeho jméno. „Ano?“ řekl a bojoval s úsměvem, když viděl, že je Titus blízko toho, že přitiskne na svou ženu polštář, aby ji umlčel.

„Jsem jen zvědavá, jak jste se sem dnes v noci dostal,“ řekla a pozvedla své královské obočí. „Když jsem zmínila své obavy o… ty nešťastné náhody a divné události, stávající se tady v resortu poslední týdny, právě dnes mě oba, Nicholas i Maximilián ujistili, že ani myš se nemůže dostat do Nova Mare, aniž by to věděli.“

„Pak si myslím, že by měli obrátit své úsilí o ochranu resortu,  proti žaludům a včelám a obyčejným smrtelníkům, místo proti myším.“

„A medvědům?“ dodala Rana a světlo lampy se odráželo v jejích třpytících se očích.

„Jo, a medvědům,“ řekl Alec s úsměvem, vstoupil do chodby a zavřel dveře, při tlumeném, ženském výkřiku.

Alec prošel krátkou chodbou do kuchyně, proklouzl oknem a zavřel ho za sebou, pak si strčil ruce do kapes a vykročil směrem k malé chatě, sedící na lesním pahorku, Kit tiše vystoupil ze stínů a srovnal s ním krok, vedle něj. Zastavil se v dohledu stráží, sedících opřených o všechny čtyři rohy chaty a usmál se, když uslyšel uspávací zvuky nočního lesa, přicházející z otevřeného okna Carolininy ložnice.

Jo, čtyři pryč a jen dva ve hře – když nepočítá bratrského Nicka.