Jax - 18. kapitola

Překlad: Rebelka
Kor.: Evudar

Jax

S CANDICÍ SE SMĚJEME NĚČEMU, CO PRÁVĚ řekla, jak procházíme předními dveřmi jejího domu. Poprvé v mém životě jsem skutečně šťastný. Předešlé měsíce byly kamenité, ale nádherné. Nakonec jsme se rozhodli učinit tento krok důvěry. Už žádné skrývání, žádné tajemství, žádné předstírání. Jsme konečně legitimní pár.

Dnešní noc strávila u mě doma, takže jsme neměli možnost říct Sophii naši dobrou zprávu. Bylo těžké udržet to dnes v práci v tajnosti, ale Candice chtěla, aby její matka byla první, kdo se to dozví. Zítra to můžu říct světu. Je konečně moje, v každém smyslu slova.

Jsem do ní zamilovaný až po uši a dneska jí to řeknu. Jsem vyděšený, že to zkazím nebo ji nějakým způsobem zklamu, ale takhle nemůžu pokračovat. Potřebuji ji. Tohle přátelství-s-výhodami, mě roztrhalo uvnitř. To co s Candicí mám, je zvláštní. Nikdy jsem nic takového nepoznal. Pokud dokážeme vytáhnout přátelství do lásky, bude to výbušné. Jenom při pomyšlení na to ve mně pumpuje adrenalin.

Když vcházíme do kuchyně, chytnu jí za ruku a propletu si s ní prsty. Překvapuje mě, když cítím, jak se Candicina ruka v mé třese. Neuniklo mi něco? Ví něco, co já ne? Nejsem si jistý, jak Sophie tu zprávu vezme, ale až do této chvíle jsem si byl jistý, že bude za nás šťastná. Jsme stvořeni jeden pro druhého, o tom není žádný pochyb.

Stisknu Candici ruku a ona se na mě usměje.

„Sophie, máme něco, co ti musíme říct,“ říká.

Sophie se otočí od sporáku a očima okamžitě uzamkne pohled na naše spojené ruce. Projede mnou úleva, když vidím její úsměv.

„Bože můj,“ vyprskne, když vyhodí rukama do vzduchu. „Přemýšlela jsem, kdy to vy dva konečně uvidíte.“

„Co máme vidět?“ zeptala se Candice.

„Že jste jeden do druhého blázni.“ Sophie si otře slzu zpod jednoho oka, když se k nám vydává. „Jste pro sebe perfektní. Tohle je perfektní.“ Přitahuje si nás do náruče.

„Jsme pro sebe dokonalí,“ šeptá Candice a můj úsměv roste.

Souhlasím, to jsme.

„Podívej, Sissy,“ vykřikuje Maddie, když přiběhne do místnosti. „Jsem princezna.“

Sophie nás pustí a my se otočíme. Maddie má na tváři úsměv. Je už oblečená a připravená do postele, ale má na hlavě malou zdobenou čelenku. Vypadá tak sladce.

„Vypadáš jako princezna,“ řekla Candice, sklonila se a vzala ji do náruče.

„Phia mě udělala hezkou. Dostala jsem nové jiskřivé šaty.“ Mlela sebou v Candiných pažích a snažila se osvobodit. V okamžiku, kdy ji položí na zem, Maddie popadne Candici za ruku. „Podívat.“

„Dobře, jdu se podívat.“ Candice se směje, když jí táhne z místnosti. Pošle mi přes rameno polibek těsně předtím, než zmizí dveřmi.

Nemohu vysvětlit pocit, který mám uvnitř. Děláme to skutečné. Doufám, že nebudeme žít tak, abychom toho litovali.

„Jsem za vás oba šťastná,“ říká Sophie, která mě vezme zpátky do reality. „Nemohla bych žádat o lepšího muže pro svou malou holčičku.“

„Děkuji.“

„Jsi jedním z dobrých kluků, Jaxsone.“

Cítím nárůst knedlíku v krku, když mě znovu zabalí do náruče. Je to nejbližší věc matce, kterou mám.

Náš okamžik se rychle rozbíjí, když se do místnosti přiřítí Candice. „Co je sakra tohle?“ vykřikla a ve vzduchu mávala s nařasenými šaty.

„Uklidni se,“ říká Sophia. „Je to jen malý průvod. Žádný velký problém.“

„Není to velký problém?“ křičí Candice. „Slíbila jsi mi to!“

Nemám tušení, co se děje, ale když vidím slzy v Candieciných očích, vím, že to není dobré.

„Miláčku.“

Když se Sophie natáhne po Candici, odhodila ji ruce. Slyším za sebou tiché zafňukání, a když se podívám přes rameno, vidím ve dveřích Maddie. Oči má vytřeštěné, když se dívá na Candici a jejich matku. Trhá mi to srdce, když vidím, jak se jí chvěje spodní ret a po tváři jí stékají slzy.

Nechám ty dvě horké hlavy, aby si vyřešily své sračky, vezmu Maddie do náruče a jdu do chodby. Když se ty dvě dostanou do sebe, jsou výbušné. Nemusí toho být svědkem.

„Je to okej,“ říkám, když ji pevně držím a snažím se ji utěšit, zatímco mi pláče do hrudi.

„Fia a Sissy bojují.“

„Oni se jen trochu dohadují.“ Trochu dohadují, to určitě. „Bude to okej,“ řeknu tiše a jemně jí políbím. A bude. To není jejich první hádka a určitě není ani jejich poslední. Nikdy netrvají dlouho. Během let jsem byl svědkem mnoha bojů mezi těmito dvěma. Obvykle jsou v slzách a objímají se během několika minut.

„Sissy je naštvaná. Sissy nenávidí mé šaty.“

To jsem si domyslel z toho, co jsem slyšel, ale nemyslím si, že to jsou šaty, co se jí nelíbí, je v tom více důvodů. Myslím, že se Candice bojí, že Sophie bude tlačit Maddie do života, ve kterém vyrůstala ona.

„Seru na to a seru na tebe,“ vykřikuje Candice, když vyletí z kuchyně do chodby, kde stojím. Odhodí šaty a ty letí vzduchem.

„Moje třpytivky!“ pláče Maddie, když se mi vzpíná v náručí, abych ji dal dolů. Když to udělám, přechází k šatům a zvedne je.

„Candice,“ zavolala Sophia. Ale Candice zabouchne přední dveře, když odejde.

To je horší, než jsem si myslel. Sophie spěchá k Maddie, přikrčí se k ní, aby ji vzala do náruče.

Omráčeně jsem tam několik minut stál, než jsem šel za Candicí. Pořád nevím, proč je tak rozrušená z čelenky a šatů. Vím, že nenávidí to, co prožila jako dítě, ale to neznamená, že se Maddie bude cítit stejně.

„Candice, počkej!“ zařičel jsem, když jsem uviděl, jak přechází přední trávník a míří do ulice. Kam si sakra myslí, že jde? „Candice!“ Když se nezastaví, rozeběhnu se, abych jí dohonil.

„Zastav se,“ řekl jsem, sáhl po její ruce a zastavil ji.

„Nech mě jít.“

„Ne.“ Objal jsem ji kolem pasu a přitáhl si ji k sobě. Krátce se snaží zbavit mého sevření, ale jsem na ni moc silný. Poraženě vydechne a mé srdce se láme, když si zakryje tvář a začne vzlykat. Nikdy předtím jsem jí takto rozrušenou neviděl. „Pojď sem,“ řekl jsem, otočil si ji v náručí a přitiskl na hruď. „Jsou to jen šaty.“

„Je to víc než jen zatracený šaty, Jaxi. Ty to nechápeš.“

„Myslím, že ano. Nechceš, aby si tvá sestra prošla tím, čím sis prošla ty.“

„Hm. Sestra,“ řekla sarkasticky.

Odtáhl jsem a vzal do dlaní její tvář. „Takže nejde o Maddie?“

„Samozřejmě, že jde. Když se Maddison narodila, slíbila mi, že jí to neudělá.“

„Chápu. Naprosto,“ říkám, když jí otírám slzy z očí. „Ale je to jen jeden průvod. Vypadala tak nadšeně.“

„Je to proto, že je příliš malá, aby si vůbec uvědomila, co to obnáší. S těmito průvody souvisí i brutální-psycho matky a jejich stejně zlomyslné dcery. Nechci to pro ni, Jaxi.“

„Miluju to, že se ji snažíš chránit, ale není tvoje dcera, Candice. Nemůžeš Sophii říkat, jak ji má vychovávat.“ Její vášeň pro to, jak chce ochránit svou malou sestru je obdivuhodná, ale opravdu si myslím, že tady přehání. A ačkoli moje slova ji mají utěšit, vidím, že nepomáhají.

„Je to všechno tvoje chyba,“ řekne a zatlačí mi na hruď.

„Co? Jak to kurva může být moje chyba?“

„Protože kdybys neodešel, nic z toho se neděje.“

„Proč můj odchod má co společného s tím, že Maddie vstupuje do soutěže?“

„Protože je to moje dcera, Jaxi,“ vykřikla a znovu mi zatlačila na hrudník. V okamžiku, kdy jí ta slova vyjdou z úst, z tváře vyprchá veškerá barva. „Je to moje dcera,“ opakuje šeptem.

Musel jsem ji slyšet špatně. Jak je to možné? Když její slova konečně zaregistruju, spustím ruce po mých bocích a o krok ustoupím. „Cože? Maddie je tvoje?“

Slzy jí zaplavily oči, když si rukou zakryla ústa.

„Odpověz mi, zatraceně.“

„Je nejen moje Jaxi, je naše,“ řekla a sklonila hlavu. „Kdybys mě neopustil…“

„Naše?“ Beru si chvilku, abych nechal její slova usadit. „Cože? Sakra, cože?“ Snažím se strávit její slova. Přišla o rozum, jsem si tím jistý. Chytnu se za hlavu, když se snažím pochopit, co právě řekla. Maddie nemůže být moje. Jak?

Ve vzduchu se mezi námi vznáší ticho, když stojím a čekám na její odpověď. Srdce mi zuřivě bije do hrudníku. Utahuje si ze mě, musí to tak být.

O několik vteřin později zvedla hlavu a podívá se mi do očí. Než se jí slova dokonce dostanou z úst, devastace na její tváři mi říká vše, co potřebuji vědět.

„Omlouvám se, Jaxi.“

„Za co?“ Potřebuji slyšet, jak to říká.

„Za to, že jsem ti to neřekla.“

„Neřekla mi co?“ křičel jsem, když jsem se k ní dostal a zatřásl s ní. Moje srdeční frekvence stoupá na nebezpečnou úroveň a přísahám, že budu mít zasranej infarkt. Raději neřekne, co si myslím, že řekne, nebo ztratím své sračky.

„Maddie je naše dcera.“

„Jak?“

„Tu noc, kdy jsme měli sex… jsem otěhotněla.“

Nějakou dobu jsem tam jen nehybně stál. Prosím, řekněte mi, že si dělá srandu. Prosím, řekněte mi, že osoba, kterou miluji, ta které věřím víc než komukoliv jinému, mě takhle neklamala. Ne moje Candice.

„Je to nějaký špatný vtip?“

„To není vtip, Jaxi. Je to pravda.“ Zakryje si obličej rukama a začíná znovu vzlykat. „Je to pravda. Je to naše holčička.“

„Kurva.“ Hlava se mi točí, když začínám chodit. Jak by mi mohla udělat něco takového?

Chytne mě zaruku, ale já se odtáhnu pryč. Nechci, aby se mě dotýkala.

„Prosím nech mě to vysvětlit, Jaxi.“

Otočil jsem se a postavil se před ní. „Vysvětlit co, Candice? Že mám dceru, které jsou skoro tři, a dozvídám se o ní až teď? Jak to sakra vysvětlíš?“

Stáhne se mi hrdlo, jak mě pohltí realita této situace. Maddison je moje dítě. Kriste. Z nějakého podivného důvodu přichází Brianova slova do mé mysli: Má tvé oči. Kurva, proč jsem to neviděl? Myslím, že by mě to nikdy ani nenapadlo, protože jsem Candici věřil.

Ježíši Kriste. Mám holčičku. Nevím, jestli křičet nebo plakat.

Můj krátkodobý pocit radosti se rychle vrátí k hněvu. Miloval jsem tuto dívku, důvěřoval jí svým životem. A ona mě oklamala nejvíce nemyslitelným způsobem. Nejenže mi lhala, okradla mě o téměř tři roky života mé dcery. Jak s tím můžu být v pořádku?

„Bylo mi osmnáct. Opustil jsi mě.“

To je její chabá výmluva, že udělala to, co udělala? Musí si dělat srandu. Kdo je to monstrum, který přede mnou stojí? Jak jsem se mohl v tomto člověku tak mýlit?

„Odjel jsem na univerzitu, Candice. Nesebral jsem se jen tak a odešel pro zábavu. Věděla jsi, že jdu.“

Opět mě zatlačí. „Ty jsi mě ošukal a odešel! Vytratil jsi se uprostřed noci a dokonce ses ani nerozloučil!“

Slzy jí stále stékají po tváři, ale necítím pro ni žádný soucit. Možná to tak viděla, ale tak to nebylo. Ano, zpočátku jsem utekl, protože jsem byl vystrašený. Vyděsil jsem se. Stále to neospravedlňuje to, že mi to tajila. Měl jsem právo to vědět.

„Ano odjel jsem, ale tohle není omluva pro to, abys to přede mnou tajila.“

„Když jsem to zjistila, napsala jsem ti textovku, choval jsi se jako kokot.“

„Počkejte chvíli,“ říkám. „Poslala jsi mi textovku, která říkala, že jsem zklamání. Nikdy jsi se nezmínila, že jsi těhotná.“

„Protože jsi mě odpálkoval dřív, než jsem dostala šanci.“

„Poslal jsem ti další den zprávu s omluvou, ale nikdy jsi neodpověděla. O několik týdnů později jsem ti napsal dopis, ale vrátil se neotevřený a na obálce bylo napsáno „návrat odesílateli“.“

„Co?“ Ptá se a stáhne obočí. „Jaký dopis? Nikdy jsem žádný dopis nedostala.“

„Poslal jsem dopis na tvou starou adresu v Canberry. Myslel jsem, že jsi ho poslala zpět.“

„Nikdy jsem ho nedostala.“

„No to zjišťuju teď.“

Zastaví se, ale ticho netrvá dlouho. „Dopis nebo žádný dopis, pořád jsi beze slova odešel.“

„Měl jsem důvody, proč jsem odešel tak, jak jsem to udělal, Candice.“

„A já měla své důvody, abych ti neřekla o Maddie,“ zavrčela. „Zlomil jsi mi srdce, Jaxi. Trvalo mi roky, než jsem se dostala přes to, co jsi udělal.“

Její poznámka mě jen ještě víc rozčílí. Pochybuji, že by mohla říct něco, čím by ospravedlnila, co udělala.

„Takže jsi mi jí zatajila, jako nějakou morbidní formu pomsty? To se mi snažíš říct?“

„Co? Samozřejmě, že ne.“

Nemám nic, co bych jí v tomto okamžiku mohl říct. Né nic pěkného. Jsem zmatený, šokovaný, naštvaný, ale víc než cokoli jiného, jsem zlomený. Otočím se a zamířím směrem k autu.

„Jaxi počkej! Prosím,“ prosí Candice.

„Nedotýkej se mě,“ zařvu, když mě chytila za ruku.

„Prosím.“

Slyším zoufalství v jejím hlase, ale tentokrát mi to je jedno. Cokoli potřebuje říct, měla říct před lety.

Zabouchl jsem dveře od auta. Potřebuji prostor. Potřebuji vyčistit hlavu. Musím přijmout skutečnost, že jsem otcem. Nemluvě o tom, že mám rodinu.

Slzy mě pálí v očích, když pomyslím na Maddie. Nejsem jediný, kdo byl obelhán. Rád bych se do toho domu dostal, popadl mou holčičku a vzal ji se sebou, ale nechci ji vyděsit tím, že ji vezmu z jediného domu, který kdy poznala.

Ježíši. Nemůžu zcela pochopit, že mám dítě. Úsměv mi krátce zatáhne za rty, když si představím její sladkou tvář. Tolik jsem toho z jejího života promeškal. Cítím se tak okradený. Nenávidím, že mě Candice zbavila práva poznat mou dceru a zapojit se do jejího života.

Jakmile otočím klíč v zapalování, zařadím zpátečku a vyrazím z příjezdové cesty. Ve zpětném zrcátku vidím, jak Candice klesá na kolena. Chvilku se dívám, jak se její tělo otřásá vzlyky. I když jsem tak rozzlobený, vidět jí takhle, láme mé zasrané srdce vedví.

Sešlápnu plyn až na podlahu a vyrazím po ulici. Mé vidění je rozmazané, ale nejsem si jistý, jestli to jsou slzy bolesti nebo štěstí. Právě jsem ztratil tu nejcennější věc, kterou jsem kdy měl, ale na druhou stranu jsem získal něco stejně tak vzácného. Ze zadní části krku se ze mě vydraly vzlyky, když jsem nechal slzy stékat po tvářích.

Stále nemůžu uvěřit.

Maddie je moje holčička.

••••

Odhodil jsem cigaretu na zem a nohou ji típnul. Koupil jsem si krabičku, když jsem se na cestě sem zastavil v obchodu pro flašku. To je jeden z těch stresujících momentů, které vyžadují kouření a spoustu alkoholu. Vezmu cokoliv, co můžu, pokud mi to pomůže utišit můj pád do pekla.

Zaklepu na dveře. „Kdo je tam?“ slyším Briana volat z druhé strany.

„To jsem já, Jax.“ Neptejte se mě, proč jsem tady, ale nemám kam jít. Potřebuji někoho, s kým bych si mohl promluvit o těchto shluku sraček.

„Jaxi,“ řekne, když otevírá dveře. „Je všechno v pořádku?“

I když se cítím na hovno, tak se usměju, když vidím, že má na sobě pruhované flanelové pyžamo, které mu Candice koupila. Vybrala z bazaru hromadu oblečení jeho velikosti a koupila mu i nové boty, ponožky, spodní prádlo a teplou zimní bundu. Vypadá úplně jinak, než jak jsem se s ním poprvé setkal. Candice ho ostříhala a jeho vousy jsou nyní upravené a čisté. Kamkoliv se podívám, vidím kousky jí … lživou podvodnou mrchu. Odvedla dobrou práci.

„Omlouvám se, že tě ruším,“ říkám a podívám se dolů na nohy. Neměl jsem sem chodit. Má dost svých problémů, se kterými se musí vypořádat, aniž by byl zatížen mým dramatem. „Já…“

„Nebuď hloupý. Pojď dovnitř.“ Posunuje se na stranu, abych mohl vstoupit. „Vypadáš, jako bys měl váhu celého světa na svých ramenou, synu.“

To je to na mě tolik vidět?

Cítím se špatně, když vidím pokrývky na posteli přetočené. „Byl jsi v posteli. Měl bych jít.“

„Posaď se, mladý muži,“ řekne Brian přísně. Poukazuje na noční stolek. Lampa je zapnutá a na novinách leží brýle na čtení. Všiml jsem si, že sklo v jedné z čoček je popraskané a izolepou drží nožička. Dělám si duševní poznámku, abych mu je nechal opravit. „Nespal jsem; četl jsem si noviny, které mi tu tvá mladá dáma nechala.“

Obvykle se mi líbí, když nazývá Candici mou, ale ne dnes večer. Jenom zmínka o ní je jako přímý zásah do hrudníku. Není to moje mladá dáma, ona … nevím, co vůbec je. Určitě není tou osobou, jakou jsem si myslel, že je. Nemyslím si, že se někdy přes tuto zradu dostanu.

V okamžiku, kdy se snažím mluvit, můj hlas praskne.

„Posaď se,“ řekl Brian a vede mě ke konci postele. Jakmile sedím, vytáhne z mé ruky hnědý papírový sáček, šourá se přes místnost a popadne sklenici. „Jak to tak vidím, jednu budeš potřebovat.“ Podal mi skleničku, když do ní nalil slušné množství jantarové tekutiny, než si sedl vedle mě. „Pij, pak mluv,“ dodává a ukazuje na sklenici.

Hodil jsem do sebe Jacka Danielse jedním douškem. Vítám pálení, které sklouzává po zadní straně krku. Brian mi vezme sklenici z ruky a naplní ji. Nevěřícně zakroutí hlavou, když mi podává naplněnou skleničku. Candiceino odhalení se mnou otřáslo až do morku kostí a stále se to neuklidnilo. Proč jsem to neviděl? Jak to, že jsem nepoznal, že Maddie je moje dcera?

„Dneska večer jsem něco zjistil,“ říkám, když se obrátím na Briana. „Pamatuješ, jak jsi říkal, že má Candiceina sestra mé oči?“

„Ano.“ Přikývne. O několik vteřin později se jeho oči rozšíří a já můžu říct, že rozumí tomu, co se snažím říct. „Je to tvoje dcera?“

„Ano. Tři roky – jak mi to mohla tři roky tajit?“

„Takže ty a Candiceina matka…“

„Co? Sakra ne. Candice a já.“ Kriste, jak si může myslet, že bych měl něco se Sophií? To je všechno špatně. „Zřejmě Maddie je její dcera – naše dcera. Byli jsme spolu jen jednou… před lety.“

„Oh.“

Ano, oh. Zvednu sklenici ke rtům. Chci se cítit otupělý. Tentokrát se chlast ani nedotkne stěn. Pochybuji, že i celá láhev sníží tu tupou bolest v mé hrudi.

„Vysvětlila, proč ti to tajila?“

„Snažila se, ale nezdržel jsem se, abych to zjistil.“

„To nebyl moc chytrý krok. Neomlouvám to, co udělala, ale je to dobré dítě. Jsem si jistý, že k tomu musela mít dobrý důvod.“

Natáhnu skleničku k němu. Když ji naplní, zakloním hlavu a zvednu sklenici k ústům. Hodím whisky do sebe, ale nepomáhá. Stále se cítím podvedený až do morku kostí.

Brian mi vezme skleničku, když jí k němu natahuju. Potřebuji více.

„Věřil jsem jí. Zasraně jsem jí důvěřoval,“ říkám, když si zakryju obličej rukama. Devastace mě požírá. Snažím se zadržet slzy, ale to zbytečné; Jsem bezmocný je zastavit. Takhle jsem nebrečel od té doby, co jsem byl dítě. Všechny sračky, které na mě rodina během let vybalila, nezpůsobily to, jak se cítím v tomto okamžiku. Candice je jediná osoba, o které jsem si myslel, že se mnou nikdy nevyjebe.

Jak mi to mohla udělat?

Jsem překvapený, když se pro mě Brian natáhne a přitáhne si mě ke hrudníku. Moji rodiče mě nikdy takhle nedrželi. Nikdy.

„Život někdy funguje legračně, synu,“ říká a drží mě, když brečím.

„Omlouvám se,“ řeknu, když se nakonec odtáhnu a otřu si oči hřbetem ruky.

„Neomlouvej se. Jsem rád, že jsi přišel za mnou. Připomíná mi to dobu, kdy měl můj syn poprvé zlomené srdce. Držel jsem ho, stejně jako tebe.“

„Ty máš syna?“

„Mám. Jmenuje se James.“

„A ví, že žiješ na ulici?“

„Proboha ne. Nemá tušení. Vždycky byl workoholik. Když byla jeho matka naživu, měla strach, že se nikdy neusadí. Naštěstí se se svou manželkou Alanou seznámil několik měsíců před tím, než May zemřela. Dávalo jí to nějakou naději. James a Alana se vzali týden poté, co zemřela. Posunuli datum dopředu, ale nedokázala to. Byla by tak šťastná…“ Zastaví se. Vidím, že bolest je stále ještě syrová i po celé té době. „Mají teď mladou rodinu. Nikdy bych ho nechtěl zatěžovat svými problémy. Mému vnukovi Aidenovi bude skoro rok. Doufám, že se s ním jednoho dne setkám.“

„Tvůj syn tě nikdy nehledal? Copak se nediví, kde jsi?“

„Mám telefonní kartu. Když si mohu dovolit dát nějaké peníze, zavolám mu. Vždycky mu řeknu, že jsem v pořádku, a on nemá důvod pochybovat o tom, co říkám. Byl před lety přeložen do Perthu, což mi pomáhá skrýt moje starosti. Je zaneprázdněn prací a svou rodinou. Od pohřbu se zpět do Sydney nevrátil. Má vysoké postavení v reklamním průmyslu, víš? Jeho práce je velmi náročná. Jsem na něj nesmírně pyšný.“

„Wow.“ Sedím tam v omráčeném tichu. Zajímalo by mě, jak by se Brianův syn cítil, kdyby věděl, že jeho otec žije na ulici. Nemůžu vystát své rodiče, ale nechtěl bych je vidět v jeho pozici.

Postaví se a kráčí k poličce, aby vzal další skleničku. „Už to jsou roky od chvíle, kdy jsem se napil, ale myslím, že bych se k tobě mohl připojit, jestli je to v pořádku.“

„To bych rád,“ řeknu. Opravdu obdivuji toho starého chlápka. Je to dobrý člověk. Úplně nezištný.

••••

Hlava mi buší, když se ráno probudím. Vzpomínám si, že jsem doklopýtal domů v nekřesťanské hodině. S Brianem jsme nakonec vyžahli celou lahev. No, většinu toho jsem vypil já – on není moc velký pijan. Ale strávit s ním čas mi pomohlo. Je to moudrý muž a dal mi nějaké dobré rady.

Jdu do koupelny. Brian mě donutil slíbit, že Candici vyslechnu. Nejsem si jistý, jestli může říci něco, čím by ospravedlnila své činy, ale alespoň bych jí měl dát šanci to vysvětlit.

Jakmile jsem se sprchoval a oblékl, nalil jsem si silnou černou kávu – nemyslím si, že by můj žaludek zvládl jídlo. Vezmu si telefon, který leží na kuchyňské lavici. Nebral jsem ho sebou k Brianovi; měl jsem dva zmeškané hovory a textovou zprávu před tím, než jsem odešel, a neměl jsem náladu s ní mluvit.

Po zapnutí nejsem překvapen, že se mě pokoušela celou noc kontaktovat. Mám patnáct zmeškaných hovorů a dvanáct textovek.

20:05 – Omlouvám se.

20.23 – Zvedni telefon.

20.59 – Prosím, Jaxi. Já tě prosím. Zvedni telefon.

21.17 – Zavolej mi prosím. Aspoň mi dej šanci to vysvětlit.

21.38 – Mám důvody, proč jsem ti to neřekla. Jsem si jistá, že to pochopíš, když mě vyslyšíš.

21:51 – Nemůžu uvěřit, že mi to znovu děláš. Proč vždycky ode mne odcházíš, když tě nejvíc potřebuju?

22.02 – Nebylo to pro mě snadné rozhodnutí. Uvědomuješ si vůbec, jak těžké to pro mě bylo?

22.46 – Nechci tě kvůli tomu ztratit. Zavolejte mi, prosím, napiš mi… cokoli.

23.09 – To ticho mě dovádí k šílenství. Prosím kontaktuj mě. Potřebuji vědět, že jsme v pořádku.

23.46 – Nemůžu uvěřit, že mě ignoruješ. Proč ode mne vždycky utíkáš? Díky moc sráči.

Potom jsem přestal číst. Já jsem sráč? Seru na ní. Měla o tom přemýšlet, než mě podvedla. Chystala se mi to vůbec někdy říct? Maddie je v mém životě už téměř rok. Cítím uvnitř sebe dutou bolest, když pomyslím na všechno, co jsem promeškal: její narození, první slova, první krůčky. Byl jsem sám tak dlouho, ale měl jsem dceru. Rodinu. Byl bych tam, pro ni a pro Candici.

Měl jsem vynaložit větší úsilí, abych se s Candicí po mém odchodu spojil. Možná, že kdybych to udělal, nebyli jsme teď v této situaci.

Postavím se, jdu kolem snídaňového pultu, otevřu horní zásuvku a vytáhnu obálku. Je to dopis, který jsem jí poslal. Měl jsem ho u sebe po všechny ty roky. Nemůžu ani říci proč, ale jsem rád, že jsem to udělal. Alespoň mám důkaz, že jsem se ji pokusil kontaktovat.

Zasunul jsem si dopis do zadní kapsy džín. Candici se může zdát, že jsem ji ošukal a odešel, ale v mém srdci to vím lépe. Nikdy to nebylo o sexu. Znamenala pro mě celý svět a stejně tak bolest, když jsem teď zjistil, co udělala.

Po opláchnutí hrnku ve dřezu jsem si vzal klíče od auta a zamířil k předním dveřím. Už to dál nemůžu odkládat. Potřebuji vidět Candici a svou dceru. Chci odpovědi – ne, oprava … potřebuji odpovědi. Potřebuji něco, co by mi pomohlo jí pochopit, protože mi to hlava nebere.

Je teprve něco po osmé, když zastavím před domem Candice. Pochybuji, že dneska ráno přijde do práce a nemůžu čekat až na konec dne. Zbláznil bych se z toho.

Otřel jsem si ruce o džíny a zaklepal na dveře. Je brzy, ale vím, že někdo bude vzhůru. Doufám, že jsou. Po několika vteřinách se přední dveře otevřou. Sophie stojí v pyžamu a je bílá jako duch.

„Jaxi. Díky bohu. Chtěla jsem ti zavolat. Jsou Candice a Maddie s tebou?“

„Co? Ne, proč?“

Můj adrenalin se zvedne, když si rukama zakryje ústa. „Protože tu není. Ani jedna tu není. Oh bože – je pryč.“

„To je nějaký špatný vtip?“

„Opravdu si myslíš, že bych o něčem takovém žertovala?“

Když vidím, že se v očích objevují slzy, vím, že to tak není.

Protlačil jsem se kolem ní a vešel do domu. „Které pokoje jsou jejich?“

„Pokoj Candice je první dveře na pravé straně schodů. Pokoj Maddison je vedle.“

Vyběhl jsem po schodech a bral je po dvou.

„Už jsem jejich pokoje zkontrolovala, Jaxi. Nejsou tam,“ říká Sophia mým vzdalujícím se zádům. I tak pokračuji. Musím to vidět na vlastní oči.

Když vstoupím do Candiciny ložnice, vypadá to stejně jako její pokoj v Canberry. S jedním zřetelným rozdílem: nejsou tu žádné trofeje ani šerpy. Musela je nechat zabalené, když se přestěhovali. Nebylo to tím, kým byla. Nenáviděla tu část svého života, a proto se včera večer pustila do Sophie.

Srdce mi padá do žaludku, když otevřu šatník a zjistím, že oblečení je pryč. Stejnou věc najdu, když vrazím do pokoje Maddie. Vytáhnu telefon z kapsy a volám její číslo, ale jde to přímo do hlasové schránky.

Poklesnou mi ramena. Je pryč a vzala s sebou mojí holčičku.

„Je pryč… obě moje děti jsou pryč,“ slyšel jsem, jak za mnou Sophia vykřikla.

No nekecej, Sherlocku. Když jsem se k ní otočil, všiml jsem si dopisu v její ruce.

„Právě jsem to našla na kuchyňském stole.“

Ježíši. Chytnu si dlaněmi hlavu, protože mě devastace znovu trhá na kusy.