CC - 14. kapitola

Překlad: Luciana

Zdánlivě nekonečné dny úsměvů, přikyvování, mávání řasami, zdvořilého smíchu nad chabými vtipy a ostýchavé vyhýbání se někdy dotěrným, ale spíše nemotorným snahám, odvést ji z Nicholasova ostražitého dohledu, si začaly vybírat svou daň, na Janině odhodlání.

Když o tom mluvíme, byla jen krůček od toho, že praští Nikkiho do jeho kamenného břicha, nebo úmyslně proklouzne pryč z resortu, jen aby smazala ten hloupý úsměv z jeho tváře. Ten chlap si její představení užíval až moc.

Proboha, otcovi osobně vybraní bojovníci, byli zastaralí. No, kromě Nialla MacKeage. Jane, nevěděla, jestli se jí Niall záměrně vyhýbá, aby probudil její zájem o něj, nebo přijal otcovo pozvání jen proto, aby se dostal do tohoto století. Och, před třemi dny svědomitě využil toho, že je na něm řada, aby s ní byl sám – a s Nicholasem samozřejmě – a místo aby vykládal o její kráse a příjemném chování, Niall strávil celé čtyři hodiny jejich vyjížďky, mluvením o autech.

Ten muž byl fascinován vším, co mělo motor, zjevně, a byl velmi zklamaný, když si vzali koně, místo jedno z těch „úžasně tichých, malých aut“ kolem který se neustále motal. A všimla si, že nejen, že Niall tráví víc času se svými MacKeagovskými potomky, než aby chytal její pohled, nějak přesvědčil Duncana, aby ho nechal řídit jeden z těch obrovských, pozemních strojů, které pracovaly na místě čtvrtého hotelu.

Jane, si uvědomila, že po plese, bude muset Nicholas chytit Nialla ze zálohy, aby ho poslal zpátky do Skotska dvanáctého století – za předpokladu, že ten horal neuteče do Pine Creek, aby hledal útočiště u Matta a Winter Gregorových. Winter byla mocná druidka – která náhodou byla vdaná za Matta Gregora, což byl podlý kouzelník, lépe známý jako Cúram de Gairn. Ve skutečnosti, Winter byla první ženou druidkou a nebýt její inteligence, odvaze a ženského pohledu, Stromy Života, by čelily vyhynutí – k Titovu velkému zděšení. Vypadalo to ale, že Prozřetelnost nesdílela otcovy obavy, dát tak mocnou magii do rukou ženy.

A co se týká Nialla MacKeage… no, už tu měl být před hodinou na piknik.

Jane, nepřítomně poklepávala prsty na volantu, úžasně tichého, malého auta, ve kterém seděla – piknikový koš schovaný vzadu a začínala cítit pronikavou vůni sýra – a zírala na Nicholase, smějícího se na ni ze hřbetu koně. Rozhodl se pro jednu koňskou sílu, místo několika, protože tvrdil, že vozíky nemůžou jet a proplétat se lesem, kdyby ji potřeboval převézt do bezpečí.

„Víš, co si myslím, Nikki?“ řekla, Jane, skrz napjatý úsměv.

„Obvykle dávám přednost tomu, nevědět, co si myslíš, princezno.“

„Myslím si, že se bojíš moderní technologie.“

Jednoduše zvedl obočí.

„A to je důvod, proč jsem tě neviděla jet, nebo dokonce řídit, ve vozíku.“

Sesednul a přešel k ní. „Chceš vědět, co si myslím, Lino?“

„Nijak zvlášť.“

„Myslím si, že jsi víc naštvaná kvůli tomu, že tvůj horalský nápadník není úplně zabrán do tvého malého představení, než kvůli tomu, že opravdu nemá zájem se ti dvořit.“ Jeho úsměv se stal něžným, když přejel prstem po její tváři. „Neprohráváš, Lino; Niall je prostě víc zaujatý tímhle stoletím, než manželstvím.“

Jane, sevřela volant oběma rukama, nakrčila s povzdechem ramena a zírala předním oknem ven na restauraci. „On je z nich jediný, kdo není šašek. Opravdu jsem si užila naši projížďku tuhle. Bavili jsme se jako sobě rovní a nikdy nic, co jsem řekla, neodbyl jako obyčejné ženské tlachání. Nemůžu uvěřit, že je ze dvanáctého století.“

„Existuje důvod, proč Prozřetelnost rozhodla, že první žena druidka, bude z klanu MacKeagů; vždycky byli pokrokoví a otevření novému, na svou dobu. A jestli to dobře chápu, tak stále jsou.“

Jane, na něj pohlédla koutkem oka. „Víš, kam odjel otec? Neviděla jsem ho tady poslední dva dny a máma byla vyhýbavá, když jsem se zeptala kde je.“

„Pokud Rana nic neřekla, proč myslíš, že já řeknu? Sloužím oběma tvým rodičům.“

Jane, se najednou narovnala. „Prosím, řekni mi, že neplánuje pomstu Alecovi.“

Usmál se, ačkoliv zavrtěl hlavou. „Ne, to ne.“

Opřela si čelo o ruce na volantu. „Chybí mi.“

„Tvůj otec, nebo MacKeage?“ zeptal se Nicholas se smíchem.

Otočila hlavu dost na to, aby po něm střelila pohledem, jenže on to neviděl, protože se díval směrem k druhému konci resortu.

„Asi je pravda, že příroda nesnáší prázdnotu.“ Ukázal směrem, kterým se díval. „Pokud tě nechá jeden nápadník, druhý běží vyplnit prázdnotu.“

Jane, zvedla hlavu, jen aby zavrčela frustrací, když spatřila Jacobyho – Pruského prince – usmívajícího se jako vesnický idiot, když kráčel směrem k nim a vedl dva koně. „Zatraceně, je to nafoukaný koňský zadek.“ Podíval se na Nicholase. „Přísahám, že jestli uslyším jeho kňouravý hlas, říct ´Och, výsosti, nesmíte se tak namáhat´ještě jednou, praštím ho přímo do jeho ufňukaného nosu. Co si u Dia, otec myslel, když ho pozval? Myslela jsem, že chce, aby můj manžel, byl neohrožený bojovník.“ Mávla na Jacobyho a ztišila hlas, když se přiblížil. „Jsem v pokušení dát velký, žhavý polibek žábě, jen abych viděla, jak omdlí.“

„Nejsi jediný zdatný herec v tomhle malém dramatu, Lino,“ řekl Nicholas tiše, otočil se a nasedl na koně.

„Dobré ráno, výsosti,“ zacvrlikal Jacoby starou germánštinou – které, Jane, neměla problém rozumět, protože každý Atlantiďan, mluvil a četl všemi jazyky, včetně rozličných nářečí. Pche, sami některé vymysleli.“

Jacoby se lehce uklonil. „Doneslo se mi, že laird MacKeage měl nějakou naléhavou záležitost, které se potřeboval dnes odpoledne věnovat a obávaje se, že nemáte co dělat, myslel jsem si, že byste mohla mít zájem o malou projížďku krásou podzimní krajiny.“ Jeho úsměv se napjal, když pohlédl na Nicholase. „Za předpokladu, že váš oddaný ochránce souhlasí.“

„Máte štěstí, Jacoby, že její výsost má náhodou už zabalený piknikový košík,“ řekl Nicholas až příliš vesele, až musela, Jane, skrýt úsměv, když Jacoby přimhouřil oči nad tím, že její oddaný ochránce odmítl nazvat výsostí jeho.

Ale pche, Nicholas říkal králi a královně druidů křestními jmény, protože ten muž si zasloužil to právo – a měl jizvy, které to prokazovaly.

Jane, vyskočila z vozíku víc vesele, než se cítila. „Proč ne, myslím, že se mi bude líbit malá projížďka listím.“ Popadla košík ze zadu vozíku a hodila ho Nicholasovi, pak se rychle otočila pryč, když si všimla, že něco teklo z jeho dna. „Nikki nám vezme oběd. Pomůžete mi nasednout, prosím?“ zeptala se sladce a zamávala řasami, když šla k neposednému hřebci, místo k napůl-spící klisně. „Doufám, že jste vybral hodného koně pro mě.“

„Ne!“ odsekl princ, když ji chytil za paži a odtáhl ji pryč, ale hned ji pustil a s obavami se podíval na Nicholase. „Chci říct, tohle je váš kůň, výsosti,“ řekl a pohnul klisnou vedle ní. Spojil ruce a sehnul se k její levé noze. „Vaše bezpečí bude vždy mou první starostí.“

Jane, ho nechala zvednout svou plnou váhu, když pomalu přehoupla svou nohu přes sedlo a vzala v úvahu, že Nicholas měl pravděpodobně pravdu o Jacobově představení, když ten muž určitě netrpěl nedostatkem fyzické síly. Jo. Dobře. Může si hrát na culícího se šaška, třeba do skonání slunce; ona nebude žít v patnáctém století. Vzala do rukou otěže, věnovala mu stydlivý úsměv, když pobídla koně a zjistila, že to opravdu bude mírná projížďka, když ten kůň nechtěl ani klusat.

Jane, střelila po Nicholasovi výmluvným pohledem, když se proploužila kolem něj a pak se nadechla pro uklidnění. „Takže, Jaku,“ řekla, když princ doklusal vedle ní, zatímco se snažil, dostat pod kontrolu neposedného hřebce. „Umírám touhou, slyšet všechno o tom rozlehlém království, které máte zdědit.“

*****

Protože Nicholas ji nechtěl nechat samotnou s Jacobym – ačkoliv princ nebyl v kondici, aby ji napadl – a protože ji ani nechtěl nechat běžet do resortu pro pomoc, Jane, skončila tak, že jela na hřebci a vedla klisnu – když ten zatracený hřebec se stále snažil naskočit na klisnu, když se jí snažila vést – zatímco Nicholas zvedl sténajícího a syčícího Jacobyho před sebe na svého koně.

Stále si nebyla jistá, co se stalo, ale v jedné chvíli, se princ nakláněl tak blízko k ní – potom, co projeli zatáčkou, dost daleko před Nicholasem, takže se ten šašek cítil bezpečně, aby jí odvážně ukradl polibek – a v další minutě, se strhlo peklo.

Jacobyho hřebec najednou… vyletěl, postavil se s hlasitým zařehtáním, které znělo překvapeně. A už vyvedený z rovnováhy, narazil princ do stromu, jak kůň utíkal dolů po stezce. Nějak se mu podařilo zůstat na tom překvapeném zvířeti a Jacoby zatáhnul za otěže tak silně, že hřebec zastavil na zadních a, Jane, sledovala s rukama na ústech, jak její pruský nápadník letěl přes koňskou hlavu, se stejně překvapeným výkřikem – který naráz přestal, když narazil do dalšího stromu.

Nicholas projel kolem ní tryskem, a Jane, nevěděla, co ji překvapilo víc: to, co se právě stalo, nebo to, že její oddaný ochránce, měl velmi moderně vypadající pistoli těžkého kalibru v ruce. Nicholas sám prudce zastavil svého koně – jeho zadek se nezvedl ani o centimetr ze sedla – mezi ní a nehýbajícím se Jacobym, když očima prohledával stromy na obou stranách.

„Co se to k čertu stalo?“ zavrčel a stále skenoval okolí.

„Nemám tušení. Jednu chvíli se mi pokoušel ukrást polibek a v příští minutě jeho kůň najednou vyrazil, jako by ho něco kouslo do zadku.“

Konečně se na ni podíval a během mrknutí oka, se Nicholas změnil z bojovníka na přítele z dětství, jeden koutek úst zvednutý. „Něco, Lino… nebo ty?“

Zavrtěla hlavou. „Přísahám Bohu, já nic neudělala. Um, myslíš, že bychom se měli jít podívat, jestli Jacoby ještě dýchá?“

Nicholas znovu pohledem prohledal stromy kolem nich. „Neslyšela jsi náhodou něco před tím, než to něco, kouslo jeho koně do zadku?“

„Jen kňouravý hlas, šeptající, že moje krása dělá i z Venuše babiznu.“

Jeho ústa se usmála znovu, když konečně zastrčil svou zbraň do budny – do pouzdra, předpokládala. „Ten chlap tě porovnával s Římskou Bohyní? Možná je to šašek.“ Pokrčil rameny. „Titus ho musel pozvat, kvůli respektu k jeho otci, s vědomím, že Jacoby nemá šanci, aby sis ho vybrala.“

Jane, se postavila ve třmenech, aby se přes Nicholase podívala, na Jacobyho, stále nehybné tělo a pak se zpátky posadila. „Hodláš to nechat na mě, abych řekla Jakovu otci, že jeho syn je mrtvý, protože jsme byli příliš zaneprázdnění mluvením o tom, co se stalo, než zachraňováním jeho života?“

Nicholas si povzdechl a seskočil, pak šel po stezce ke spadlému princi. „Stále dýchá,“ řekl, když ho přetočil. Zavrtěl hlavou. „Ale nemyslím si, že uvidíš jeho jméno ve svém tanečním pořádku. Jeho levé koleno je rozbité.“ Najednou ztuhnul, pak vytáhl zbraň, když si přidřepl a pohledem přešel ke stromům napravo od Jane. „Sesedni,“ zasyčel tiše, aniž by se na ni podíval. „A rychle si lehni na zem.“

Jane okamžitě sklouzla ze svého koně a lehla si tak, aby měla velký strom, mezi sebou a místem, kam se díval, a zatajila dech, aby slyšela. Oba drželi své pozice, po několik úderů srdce, a pak se Nicholas najednou postavil s odfrknutím a schoval zbraň do bundy.

„Zavolej si svého mazlíčka, Lino,“ zamumlal a mávnul ke stromům.

Jane, si klekla na kolena a překvapeně zalapala po dechu. „Kitalanto!“ vykřikla a vyskočila na nohy, když se vlk náhle posadil, dobrých dvacet stop od ní, a jeho pohled těkal mezi ní a Nicholasem. „Ne, to je v pořádku. Nicholas je hrdý, jak jsi mi pomohl utéct únoscům. Pojď, Kitty,“ prosila a poplácala si kolena, když se vlk stále nehýbal. „Nicholasi, řekni mu, jak dobrá kosatka je.“

Nicholas se otočil pryč a poklekl k Jacobymu. „Kitalanta popřel své dobré skutky, když nám okamžitě nešel říct, kde jsi.“

„Je to můj přítel,“ odsekla, pospíchajíc k vlkovi. „Ano, můj loajální přítel,“ zamumlala, padla na kolena a bouřlivě ho objala. „Neposlouchej Nikkiho; on jen bručí, protože bude muset táhnout Jacobyho zpátky do resortu.“ Jane, se odtáhla, aby vzala Kittyho hlavu do dlaní, ale ztuhla překvapením. Pohlédla přes rameno, aby se ujistila, že Nicholas je zaneprázdněný, pak se dotkla copu z vlasů – které vypadaly, jako její vlasy – zapleteného do Kittyho srsti. Jane, pohlédla ke stromům za vlkem, její srdce tlouklo směsicí vzrušení a strachu, když znovu mrkla na Nicholase. „To ti tam dal Alec? Je… on je tady?“ zeptala se tiše a znovu se rozhlížela.

Kitty se natáhl a olízl ji, pak nakrčil hlavu a zavyl, ale Jane, ho znovu vzala za hlavu. „Poslouchej mě dobře, Kitalanto; musíš udržet Aleca pryč od Nova Mare. Můžeš to pro mě udělat, příteli? Mám strach, co by se mohlo stát, kdyby zkoušel proklouznout na území resortu, a Nicholas zdvojnásobil stráže, po tom co mi Alec přinesl mé věci. Musíš ho udržet…“

„Potřeboval bych tady pomoct.“

Jane, se postavila a otočila, aby viděla Nicholase, jak zvedá Jacobyho na svého koně. „Co chceš, abych udělala?“

„Pojď vzít jeho koně,“ řekl a pokývnul k Jacobymu hřebci, který škubal za otěže, zamotané ve větvích na cestě.

Jane, se otočila zpátky a postrčila Kitalantu kolenem. „Teď běž. Dohlédni za mě na Aleca,“ řekla tiše, když vlk udělal dva kroky, pak se zastavil a znovu na ni podíval. „A… a řekni mu, že se omlouvám,“ zašeptala, otočila se a utíkala k cestě – pak mrkla přes rameno a zjistila, že Kitty zmizel.

Takže tak se stalo, že Jane a Nicholas a sténající a syčící Jacoby skončili tak, že se vraceli do Nova Mare to odpoledne, a Jane se později dozvěděla, že Niall MacKeage se očividně rozhodl, že picnik s princeznou, není tak zajímavý, jako proklouznout pryč, do Pine Creek, s Duncanem, na setkání s více svými potomky.

Tehdy také, ke své radosti, si uvědomila, že z původních šesti nápadníků, je na čtyřech a půl – pokud bude počítat, že Niall je jen napůl zaujatý tím, stát se zetěm Tita Oceana.

*****

Soukromá jídelna v Aeolus Whisper, hučela následující večer tím, proč pět zbývajících bojovníků bylo společně pozváno na večeři s Oceanovými, stejně jako spekulacemi o tom, co se skutečně stalo, že Titus poslal Prince Jacobyho dnes ráno zpátky domů. Jane, srkala víno, aby zakryla svůj výraz, když si vzpomněla, jak byly Jakova žebra zavázaná tak těsně, že byl zázrak, že může dýchat, jeho pravé oko bylo oteklé tak, že bylo zavřené a jeho levá noha zpevněná hrubou dlahou, aby se nikdo nedivil, až se ukáže zpátky v patnáctém století.

Cítila se špatně – ale jen trochu špatně – dnes ráno, když dala Prusovi polibek na odřenou tvář, kdy opakovaně žádal jejího otce, aby ho prosím nechal zůstat. A cítila se jen o trochu víc špatně, když slyšela, že Jake vážně začal vzlykat, když ho Nicholas nesl do lesa – aby se vrátil zpátky krátce po hlasitém hromu, který prořízl vzduch a otřásl zemí.

„Je to jen dobře,“ řekl Titus s těžkým povzdechem, když se otočil a odešel. To bylo všechno; je to jen dobře. To byla jediná slova, která řekl, Jane, od té doby, co pro ni přišel do lesa, před pěti dny. Ne, nemluvil s ní ani tehdy – ne, že by mu nešla z cesty, aby mu nedala šanci.

Bylo to ve chvíli, když ho sledovala, jak odchází, když Jane, uslyšela startovat vrtulník a málem padla na kolena, když viděla, jak stoupá do vzduchu a zvedá velký přístřešek. Na jednu stranu to znamenalo, že Alec musí být dost v pořádku, aby mohl pracovat, ale ta bolest, kterou Jane ucítila při vědomí, že je tak blízko a zároveň tak daleko z jejího dosahu, ji málem rozdrtila. Neslyšela Nicholase, když přišel za ní a rozvzlykala se, když ji objal pažemi. „Je mi to líto, Lino,“ zamumlal jí do vlasů, než ji otočil a držel jí tvář na své hrudi, takže byla ušetřena pohledu, jak vrtulník odlítá pryč. A pak ji prostě nechal promáčet jeho košili, jeho tiché porozumění jí pomohlo přečkat její bouři líp, než by mohla jakákoliv slova.

Jane, si znovu srkla vína, když se rozhlédla kolem velkého stolu, který zabíral většinu horní soukromé jídelny – restaurace byla jedinou dvoupatrovou budovou v resortu – a zjistila, že cítila upřímnou lítost ke zbývajícím pěti mužům, když věděla, že všichni odejdou domů poražení.

Najednou ztuhla, když si uvědomila, že jsou přítomni jen čtyři válečníci. Takže kdo byl dost hloupý na to, aby ignoroval královskou pozvánku, najíst se s královskou rodinou? Niall byl tady, takže i přesto, že měl jen poloviční zájem, očividně nebyl hloupý. Sir Garth od Kulatého stolu byl tady, a Beduin a Aaron z Devonshiru – což znamenalo, že Soren, viking, chyběl.

Když o tom tak přemýšlí, neviděla ho celý den. A to bylo neobvyklé, když ten Viking se obvykle objevil každé ráno a zkoušel ji nalákat, aby se k němu připojila při koupání – v ledovém fjordu, místo krásně teplém vnitřním bazénu, idiot.

Naklonila se k Nicholasovi. „Viděl jsi dnes Sorena?“ zašeptala.

Nicholas cestoval pohledem po celé délce stolu, jeho oči se zastavily na prázdné židli na protější straně. „Viděl jsem ho mířit dolů z hory, za úsvitu. Samotného,“ řekl se smíchem. Zavrtěl hlavou. „Člověk by si myslel, že se chytí a prostě si zaplave s tebou v bazénu.“

Jane, se odtáhla pryč a vykulila oči v hrané hrůze. „A přiznat porážku obyčejné ženě?“ Podívala se okolo stolu znovu a povzdechla si. „Proč myslíš, že táta uspořádal tuhle malou hostinu?“

„Táta?“ zopakoval Nicholas s povytaženým obočím.

Jane, pokrčila jedním nahým ramenem a zatahala za přední část svých černých šatů bez ramínek – které nosila prostě proto, aby pohoršila ty starodávné šašky. „Henry mě pořád otravuje, abych říkala otci tati, a tvrdí, že je to modernější a… láskyplné.“

„A řekla jsi mu tati, do tváře?“

Místo aby odpověděla, usrkla si znova vína. Nicholas se jednoduše usmál.

Jane, nezjistila, proč její táta svolal všechny dohromady, protože ani ne o pět minut později, vešel Titus s Ranou po svém boku – takže si všichni stoupli – a Mac vešel s Olivií – takže si všichni stoupli znova – a peklo se rozpoutalo už po druhé za dva dny, když Viking vklopýtal do jídelny, tvář celou zakrvácenou.

A s dalším hromovou ránou, byla, Jane, na třech a půl nápadnících.