HTM -30. kapitola

Překlad: Mirus
Kor.: Evudar

O pět minut později jsem společně s Pritkinem běželi přes temné parkoviště, ale bylo stále jasněji, protože na horizontu už vykukovaly sluneční paprsky. Nikdo nebyl poblíž, a ještě stále zbývalo dost temných koutů, takže se nám podařilo nepozorovaně uniknout – vypadalo to, že máme konečně trochu štěstí. To jsem si myslela, dokud jsem nesáhla po klice pomačkané Pritkinovy hromady šrotu a nestrnula.

Napůl na sedadle spolujezdce a napůl na zemi se válel Pritkinův starý opasek s ampulemi: pás opotřebované kůže, plný fleků od elixírů. Některé ampule naplněné podivnou tekutinou byly ještě stále zastrčené v pouzdrech a působily jako příliš velké patrony. Jiné byly během boje použity a zanechaly po sobě pouze prázdná místa.

Jako sexy by se ta věc určitě označit nedala, ale velmi intenzivním způsobem mi připomněla, kdy jsem ten opasek viděla naposledy. Najednou jsem se otřásla.

Pritkin na mě vrhl ostrý pohled a jeho tvář se napjala. „To přejde“, pronesl drsným hlasem a hodil opasek dozadu.

Skousla jsem si ret a přikývla – ničeho jiného jsem nebyla tváří v tvář živým vzpomínkám na smyslné potěšení schopná. Napjala jsem svaly, před očima mi prolétl rozmazaný obraz, naskočila mi husí kůže a celá jsem se rozechvěla. Bylo to šokujícím způsobem reálné. Seděl na druhé straně a nedotýkal se mě, ani nebyl dost blízko.

Ale najednou jsem vnímala jeho pach, chutnala jeho pot a na kůži cítila jeho rty. Byly teplé a měkké, na rozdíl od jeho tvrdých prstů, které se mi zatínaly do boků, když mě držely, zatímco…

Potichu jsem zasténala a znovu se roztřásla. Zrychlil se mi dech a já sevřela kliku od dveří tak silně, že mě zabolely prsty. Silou vůle jsem kliku pustila, objala si pažemi trup a čekala, až to přejde. Najednou jsem byla vděčná za plášť, který byl tak tlustý a velký, že nebyl pod ním můj stav vidět.

Po chvíli jsem nastoupila, ne, že by to pominulo, ale protože na parkoviště přijížděla další a další auta. Za modrých blesků se vynořovala z Ley-linií, spolu s krátkým zahřměním, které se odráželo od okolních budov. Pritkin nastartoval motor a normálním způsobem vyjel, zřejmě proto, aby se tomu nadpřirozenému provozu vyhnul. Když jsme proklouzli dírou v plotu, kouzlo kolem nás zabublalo a my vyrazili po dosud prázdných silnicích Las Vegas. Takto mimo centrum sestávalo město výhradně z asfaltu, průmyslových budov, tvrdé rudé země a pár pouštních rostlin. Vůbec to blýskavé, jiskřivé Las Vegas v turistických prospektech nepřipomínalo, přesto to mělo svou drsnou krásu. Pozorovala jsem ubíhající krajinu za oknem. Byla jsem tak unavená, že jsem měla potíže udržet oči otevřené a tak vzrušená, že bych se nejraději rozkřičela. Ó ano, byla to opravdu legrace.

„Minule to bylo jiné“, začala jsem nakonec, hlavně proto, abych se rozptýlila.

„Minule jsem si nevzal tolik“, odvětil Pritkin.

Snažila jsem se kontrolovat svůj dech, ale nešlo to. Polkla jsem. „Jak… jak dlouho?“

„Obvykle pět nebo deset minut. Chceš, abych zastavil?“

„Ne!“ Jen díky tomu, že řídil, jsem se na něj nevrhla.

Chvíli mlčel a já se soustředila na to, abych na sedadle nepoposedávala. Ruce jsem si otřela o plášť. Vlhkýma očima jsem zírala ven, plná bolesti a zoufalství. Proboha, jestli to brzy nepřestane, tak se určit zblázním!

„Po Ruthině smrti jsem na nějakou dobu ztratil nervy“, řekl Pritkin najednou.

Zamrkala jsem, protože ta slova přišla nečekaně. Hlavou mi proběhla příslušná asociace. „Skutečně?“

Pritkin přikývl. „Mé vzpomínky na tu dobu jsou poněkud zamlžené, ale očividně jsem se snažil zabít svého otce. Už nevím, co jsem si při tom myslel, ale zřejmě jsem mu dával Ruthinu smrt za vinu. Vzpomínám si na intenzivní přání slyšet křupnutí jeho vazu ve svých rukách.“

Olízla jsem si rty. „Vypadá to, že se ti to nepodařilo.“

„Ne, ale byl jsem zatraceně blízko. Tak blízko, že to spolu s mými dřívějšími nepředloženostmi přesvědčilo Radu démonů, že představuji nebezpečí. Odsoudila mě k smrti.“

„K smrti?“ Otočila jsem hlavu a pohlédla na něj tak překvapeně, že jsem na chvíli zapomněla na všechno ostatní. „Ale… vždyť jsi svého otce nezabil. A nebyl jsi při smyslech, jak jsi říkal.“

„Podle zákonů démonů to nehraje žádnou roli.“

„Rozsudek nebyl očividně vykonán. Ještě žiješ“, řekla jsem.

„Za což vděčím zákroku svého otce.“

„Ty jsi zavázaný svému otci?“

Pritkin se nevesele ušklíbl. „Byl bez sebe. Jak už jsem říkal, mé vzpomínky na tu dobu nejsou úplně přesné. Ale vzpomínám si, že se vřítil na zasedání Rady a pár členům vyčetl, že ho chtějí okrást o jeho jediné dítě. Zdůrazňoval, že škoda byla způsobena jemu, a proto přísluší rozhodnout o trestu jen jemu. Rada nakonec souhlasila.“

„A jak zněl rozsudek?“, zeptala jsem se a skoro jsem se odpovědi obávala.

„Měl jsem se vrátit na Dvůr a přijmout své povinnosti jako dědic. Povinnosti, kterým jsem se předtím bránil. Můj otec se zřejmě domníval, že jim dám přednost před smrtí. Mýlil se.“

„Co? Znamená to, že bys raději zemřel?“

„To jsem považoval za tu lepší možnost, než roky vést život jako otrok svého otce. A tenkrát… No, smrt, nebo život, bylo mi to jedno. Vyzval jsem Radu, aby rozsudek vykonala a uzavřela to. Když chtěla mé žádosti vyhovět, můj otec znovu zasáhl a nabídl kompromis.“

„Jaký kompromis?“, zeptala jsem se a tušila něco děsivého.

„Měl jsem být navždy vyhoštěn z démonské sféry. Při návratu by mě čekal trest smrti.“

„Vyhoštěn?“, opakovala jsem a nakrčila čelo.

„Kam?“

„Sem. Na Zemi.“

„Ale… to nezní jako moc tvrdý trest. Už jsi tu přece žil.“

„To si myslela i Rada. Zdůraznila, že mnoho čistokrevných démonů by mělo radost, kdyby byli do tohoto světa vyhoštěni, když je zde tolik potravy jako nikde jinde.“

Přikývla jsem. Od Pritkina jsem věděla, že Rada démonů byla založena i proto, aby regulovala počet démonů, který se směl v určitý okamžik zdržovat na Zemi. Jinak by tu zavládl chaos.

„A proč ti tedy povolili návrat?“

„Rozhodujícím byl argument mého otce, že není horším trestem, než poslat hladovějícího do jídelního sálu a nedovolit mu se nakrmit.“

„Nedovolit mu…“ Zadrhla jsem se a najednou nevěděla, jestli jsem ho správně pochopila. Často jsem Pritkina sledovala při jídle, takže jsem věděla, že nemohl myslet obyčejné jídlo. „Znamená to… že ty nemůžeš…, vůbec ne?“

„Ujednání s Radou bylo jednoduché: žádný sex, ani s démony ani s lidmi. Porušení této podmínky by znamenalo, že bych se musel vrátit na Dvůr svého otce a navždy se podřídit jeho autoritě.“

„To je… ale…“ Vyděšeně jsem se rozhlédla, což nedávala smysl. Jakoby tu s námi seděl Rosier a sledoval nás. „Takže si teď pro tebe přijde? Po tom, co se stalo?“

Pritkin zavrtěl hlavou. „Mohu přijímat potravu, abych si zachránil život – to je jediná přípustná výjimka. Můj otec nechce, abych zemřel, jak víš. Chce mě živého a ve svých službách. Pravděpodobně se obává, že bych mohl jeho plány zruinovat, pokud bych neměl ve stavu nouze dovoleno se nakrmit.“

„Myslel si, že bys to nezvládl“, pronesla jsem pomalu. „Myslím tím zůstat tady.“

„Ne. Byl si jistý, že podmínku poruším, za deset, nejpozději za dvacet let. A deset nebo dvacet let není pro démony nic. Už čekal staletí. Pro něj to nebyl žádný rozdíl.“

„Podcenil tě.“

„Myslím, že se na Dvoře uzavíraly sázky, jak dlouho vydržím. Už všechny vypršely.“

„Ale… věděl jsi, jaké to bude, když jsi…“

„Ne.“ Pritkin se nevesele rozesmál. „Ne.“

„Musel sis přece myslet…“

„Myslím, že v té době jsem moc nepřemýšlel. A těch málo myšlenek, co se mi honilo hlavou, se týkalo… Pravděpodobně jsem si myslel, že ve svém životě už žádná žena nebude. Představa intimity mě naplňovala odporem. Byl jsem zděšený tím, co jsem udělal, co se ze mě stalo…“

„Nic se z tebe nestalo! Byla to vina tvého otce a rozhodnutí tvé ženy. Neměl jsi s tím nic společného.“

„Kromě skutečnosti, že jsem se stal nástrojem její smrti.“

„Ano, ale to z tebe dělá oběť, ne netvora!“

„Ne v očích ostatních netvorů. Na rozdíl od ostatních druhů démonů mají inkubové pověst, že si svých partnerů aspoň trochu váží. Samozřejmě za tím často vězí egoismus – koneckonců je to jednodušší, než si pořád hledat novou oběť. Přesto byly na Dvoře mého otce bytosti, které se mi po té události vyhýbaly. Bytosti, kterými jsem roky pohrdal, se teď styděly – styděly! –, když je někdo dával do souvislosti se mnou. Ale nemohl jsem jim to vyčítat. Měl jsem pocit, jako bych si už nikdy nedokázal od nikoho sílu vzít.“

„A později?“, zeptala jsem se jemně. Nic mi po tom nebylo, ale nedokázala jsem si představit, jaké to muselo být. Neznala jsem mnoho lidí, kteří by se tak izolovali od veškeré intimity. A v tomto případě se jednalo o někoho, kdo to potřeboval od přírody.

„Později…“ Pritkinovi cukly koutky. „Začal jsem chápat, proč byl můj otec s tímto ujednáním svolný. Určitým čistě intelektuálním způsobem mi to bylo jasné, ale realita vypadala jinak.“

„Ještě stále se tak cítíš, že ano?“, zeptala jsem se šokovaně. „Tak, jak jsem se cítila před chvílí… Musíš se s tím vyrovnávat celou tu dobu.“

„Ne úplně pořád, ne. Skoro desetiletí se jednalo o konstantní pocit…“

„Deset let?“

Vrhl na mě pohled, který vypadal pobaveně. Musel se zbláznit. „Jak…“

„Musím přiznat, že jsem se tenkrát stal závislým na určitých látkách, které jsem bral, abych… no, abych přežil, dalo by se říct. Moc nepomáhaly – nic nepomáhalo dostatečně –, ale časem má démonická část slábla. A na svou frustraci jsem našel ventil tím, že jsem lovil ty, kteří dělali to samé, co já, ale úmyslně.“

Nějakou dobu jsem mlčela a pozorovala, jak písek měnil svou barvu z šarlatově rudé na medově žlutou, jak noc ustupovala slunci. Jaké to muselo být, když jedna část umírala hlady, ale nikdy nezemřela? A vědět, že když neutuchajícímu hladu podlehne, tak ztratí svou svobodu navždy.

„Tvůj otec je hajzl“, ulevila jsem si.

„S tím mohu jen souhlasit“, odvětil lakonicky. „Ale když se na to člověk podívá z jeho perspektivy… Cítí se podvedeně. Staletí se neustále snažil zplodit vlastní dítě. A když se mu to i přes všechnu nepravděpodobnost podařilo, tak výsledek nebyl takový, jaký si představoval.“

„Chudáček! Kolik rodičů má děti, které nejsou takové, jaké by si přáli. Ale přesto se je naučili milovat.“

„Většina rodičů nejsou démonská knížata. A o lásku nikdy nešlo.“

„Ale mělo by.“

„Pro někoho, kdo měl s ní co do činění tak často, aspoň v její fyzické formě, tak jí můj otec rozuměl velmi málo.“ Pritkin se na pár sekund odmlčel a já věděla, že lepší by bylo nechat to být. Ale o věcech, které ho zaměstnávaly, mluvil tak málo, že jsem se obávala, že to okno do své duše zase zavře. Když se nezeptám teď, tak už možná nikdy příležitost nedostanu. Kdyby o tom mluvit nechtěl, tak by to jednoduše řekl. Otevřeně a jasně.

„Proto jsi takový apoštol zdraví?“, zeptala jsem se. „Je to něco jako kompenzace?“

„Ne, spíš se jedná o pokus vyrovnat ztrátu síly, když už se nekrmím jako dřív.“

„Jaká ztráta síly?“

„Jak už jsem říkal, nikdy jsem s žádným jiným démonem nesplynul, nikdy jsem se nesnažil se vylepšit, nebo zesílit víc, než s čím jsem se narodil, protože tak bych byl pro svého otce ještě užitečnější. A čím užitečnější bych pro něj byl, tím víc by byla ohrožena má svoboda. Přesto velká část pocházela z mé druhé… poloviny. A když byla ochromena, tak jsem musel najít něco, co by ji nahradilo.“

„Jako například kouzelné elixíry.“

Pritkin přikývl. „Předtím jsem se o ně moc nezajímal, ale nabídly mi možnost, jak ztrátu síly vyrovnat. A jejich výroba… uklidňovala mě. Některé z nejnebezpečnějších elixírů vyžadují nejvyšší soustředění a já zjistil, že když se na něco plně koncentruji, tak mi to pomáhá zapomínat na hlad. To jistě chápeš, že?“

Nejdřív jsem nevěděla, co tím myslel, ale najednou jsem to pochopila – ta touha ve mně zmizela. Dýchala jsem normálně, srdce mi tlouklo klidněji a na rukách se mi lepil jen zbytek potu. S povzdechem jsem se uvolnila.

„Děkuji.“ Šlo mi to od srdce.

„Časem se člověk naučí určité mechanismy…“

„Nebo se zblázní, co?“

„Jsou lidé, kteří si myslí, že už blázen jsem.“

„Mýlí se.“

Zastavili jsme na křižovatce a Pritkin obrátil hlavu ke mně. „Jak to můžeš vědět?“

Byli jsme tak blízko u sebe, že jsem viděla jeho pískově zbarvené řasy a mohla jsem spočítat štětinky na jeho bradě. Ještě nedostal příležitost, aby mučil své vlasy jako obvykle, což znamenalo, že byly krásně měkké a rovné. Působil tak mladší, jemnější a sladší…

V myšlenkách jsem protočila oči. No, jasně.

Pritkin byl otravný, tvrdohlavý, uzavřený, netrpělivý a hlavně hrubý. Měl takt armádního velitele a šarm ostnatého drátu. Neustále jsem měla sto chutí mu jednu ubalit, a ostatní ho chtěli rovnou zastřelit – tohoto účinku dosahoval, aniž by se jakkoliv snažil. Křičela jsem na něj pravděpodobně častěji, než na kohokoliv v mém životě, a to i když ho znám teprve dva měsíce. Ale také byl loajální, upřímný a statečný, svým způsobem. Většinou pro mě představoval záhadu. Ale jedno jsem věděla.

„Vyrostla jsem u někoho, kdo byl opravdu šílený“, řekla jsem stroze. „A proto vím, že nejsi blázen.“

„Tak co potom jsem?“

Odhrnula jsem mu z očí jeden pramen vlasů. Nechtěl se chovat spořádaně a připomínal mi svého majitele.

„Pritkin“, odpověděla jsem jednoduše. To říkalo vše. Jeden celý šílený balíček.

Zacukaly mu v koutcích. „Víš, že mi tak nikdo jiný neříká?“

„Co kluci v magické partičce?“

„Pokud mě znají, tak mě oslovují křestním jménem, jinak hodností.“

Přemýšlela jsem o tom. Z nějakého důvodu mi to udělalo radost. „Dobře.“

Zavrtěl hlavou a odmítal svůj úsměv přiznat. Zajímal by mě důvod. Obával se snad, že by tím mohl něco poškodit?

„Kam chceš jet?“

Povzdechla jsem si. „Zpátky do apartmánu.“

„Jsi si jistá? Mohli bychom tě ubytovat někde jinde a kromě toho…“

„Kromě toho co?“

„Jonasovi by se nemuselo líbit, že se vracíš do hotelu.“

Zvedla jsem obočí. „No a?“

Tentokrát se Pritkin usmál a zařadil. „Teď zníš jako Pýthie.“